ECLI:CZ:NSS:2011:3.ADS.13.2011:75
sp. zn. 3 Ads 13/2011 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: A. Ž., zast.
Mgr. Ilonou Chládkovou, advokátkou, se sídlem Bráfova 52, Třebíč, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí ministra vnitra ve věcech
služebního poměru ze dne 11. 3. 2008, č. 79/2008, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2010, č. j. 9 Ca 260/2008 – 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojil žalobce (dále též „stěžovatel“)
proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), kterým
byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto žalobcovo odvolání
proti rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního
poměru ze dne 23. 4. 2007, č.j. OSZ-48370-31/VD-Pi-2007, o tom, že žalobci nebyl přiznán
příspěvek za službu podle §116 odst. 1 a 4 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru
příslušníků policie České republiky (dále jen „služební zákon“) dnem 15. 6. 2002.
O přiznání příspěvku za službu od 15. 6. 2002 požádal stěžovatel dne 21. 2. 2007,
s tím, že v r. 2002, kdy pobíral od 1. 12. 1992 příspěvek za službu, byl uveden správním orgánem
v omyl, když mu bylo sděleno, že příspěvek za službu nenáleží ode dne vzniku nároku
na starobní důchod, a bylo mu současně sděleno, jak má postupovat v případě uplatnění nároku
na starobní důchod. Výplata příspěvku za službu ve výši 9043 Kč mu byl a ke dni 14. 6. 002
na základě rozhodnutí o zániku nároku na příspěvek za službu ze dne 30. 4. 2002 zastavena,
a ode dne 15. 6. 2002 mu byl k jeho žádosti ze dne 30. 4. 2002 rozhodnutím ze dne 28. 5. 2002
přiznán starobní důchod ve výši 6357 Kč.
V žalobě stěžovatel zejména namítal, že žádost o starobní důchod nepodal svobodně,
správním orgánem byl uveden v omyl a proto považuje tento úkon za neplatný. Relativní
neplatnosti tohoto úkonu se dovolával již dopisem svého dřívějšího právního zástupce
JUDr. Miloslava Chládka ze dne 3. 3. 2005, doručeným žalovanému dne 10. 3. 2005.
Prvostupňovým správním rozhodnutím, k jeho žádosti ze dne 21. 2. 2007, mu nebyl příspěvek
přiznán s odůvodněním, že se nejedná o souběh nároku na starobní důchod a příspěvek
za službu, a že žádostí ze dne 30. 4. 2002 požádal o přiznání starobního důchodu, čímž zvolil
nárok na starobní důchod podle §118 odst. 2 služebního zákona. O odvolání rozhodl žalovaný
žalobou napadeným rozhodnutím. Stěžovatel v závěru žaloby žádal, aby soud napadené
rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze nyní napadeným rozsudkem žalobu zamítl, když dospěl k závěru,
že stěžovatel podáním žádosti o starobní důchod ze dne 30. 4. 2002 využil právo volby
rozhodnout se pro (pokračování) vyplácení příspěvku za službu, nebo pro vyplácení starobního
důchodu. Stěžovatel si zvolil vyplácení důchodu, a protože byly splněny podmínky nároku
na starobní důchod a jeho výplatu, zanikl jeho nárok na příspěvek za službu a volbu již stěžovatel
nemůže opakovat. Námitku, že žádost o starobní důchod nepodal svobodně, resp. učinil tento
úkon v omylu, a že z tohoto důvodu je daný úkon neplatný, soud nepovažoval za důvodnou.
Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2007, č. j. 2 As 88/2006 - 56,
v obdobné věci, a konstatoval, že se o nesvobodu ani o omyl v právním úkonu nejednalo,
neboť tehdejší praxe správních orgánů byla v souladu se zákonem, a nic na tom nemůže změnit ,
že pozdější soudní judikatura právní výklad zákona upravila.
Kasační stížnost stěžovatel podal s odkazem na důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Namítal, že žádost o přiznání starobního důchodu byla podána až poté, co mu bylo přípisem
ze dne 28. 2. 2002 sděleno, že po 14. 6. 2002 zanikne jeho nárok na příspěvek za službu,
a také poté, co mu bylo i rozhodnutím ze dne 30. 4. 2002 stanoveno, že jeho nárok na příspěvek
za službu ve výši 9043 Kč měsíčně zanikne dnem 14. 6. 2002, a je zřejmé, že stěžovatel neměl
možnost volby mezi příspěvkem nebo starobním důchodem. Zánik nároku na příspěvek
za službu však nemohl nastat, neboť úkon stěžovatele spočívající v jeho žádosti o starobní
důchod nepodal svobodně, popř. jej podal v omylu pod vlivem sdělení správního orgánu. Právní
úkon byl učiněn pod vlivem tehdejší chybné aplikační praxe orgánu sociálního zabezpečení
Ministerstva vnitra. Stěžovateli nemůže být přičítáno k tíži, že v pozdějších letech došlo „k situaci
zásadních a překvapivých judikatorních obratů“. Proto se stěžovatel dovolává neplatnosti tohoto
úkonu ve smyslu §37, eventuálně ve smyslu §49a občanského zákoníku. Pokud byl daný právní
úkon neplatný, potom nemohl způsobit následky předvídané §116 odst. 4 služebního zákona,
a stěžovatel má i nadále za to, že nárok na příspěvek za službu mu z uvedených důvodů nezanikl.
Proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu, i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., neshledal přitom vady,
k nimž by musel podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem
a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že se Městský soud v Praze postavil
na stanovisko, že ustanovení §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., předpokládá souběh nároků
na příspěvek a na starobní důchod, a dává oprávněnému právo volby mezi těmito dávkami.
Vznikne-li poživateli příspěvku nárok na starobní důchod, je oprávněn provést volbu
mezi příspěvkem a starobním důchodem, starobní důchod si oprávněný zvolí podáním
žádosti o přiznání a vyplácení důchodu. Jsou-li splněny podmínky nároku na starobní důchod
i jeho výplatu a oprávněný podáním žádosti zvolí starobní důchod, zanikne jeho nárok
na příspěvek a volbu již nelze opakovat. Zvolí-li oprávněný příspěvek, může o starobní důchod
požádat i později, neboť to žádný zákon nevylučuje. Městský soud v Praze si je přitom vědom
toho, že správní orgán I. stupně k předchozím dotazům stěžovatele postupoval podle t ehdejšího
výkladu zákona, a že až pozdější judikatura zaujala stanovisko, ž e pro zachování možnosti volby
vzniká nárok na starobní důchod až podáním žádosti o výplatu nebo o přiznání důchodu.
K tomu Městský soud v Praze dodal, že skutečnost, že tehdejší výklad zákona správním orgánem
I. stupně a žalovaným byl později překonán soudní praxí (zejm. rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 8. 2006, č. j. 3 As 14/2006 – 115) však nezavdává důvod pro hodnocení
předchozí správní praxe správních orgánů obou stupňů jako nezákonné a nemůže být správním
orgánům dána k tíži. Podstatné je, že podle tehdejšího, ale i současného, výkladu zákona,
má za následek provedení volby, tj. v dané věci volby přiznání starobního důchodu stěžovatelem,
to, že při splnění podmínek se stěžovateli na jeho žádost přizná starobní důchod, a daná osoba
již nemůže volbu opakovat, nebo ji vzít zpět. Pokud stěžovatel zvolil vyplácení starobního
důchodu nemůže mu již být příspěvek za službu znovu přiznán.
Stěžovatel se v kasační stížnosti (ostatně obdobně jako v odvolání proti rozhodnutí
správního orgánu I. stupně a dále v žalobě) dovolává neplatnosti svého úkonu, kterým požádal
dne 30. 4. 2002 o přiznání starobního důchodu, a to ve smyslu §37, eventuálně ve smyslu §49a
občanského zákoníku, neboť tuto žádost nepodal svobodně, popř. ji podal v omylu pod vlivem
sdělení správního orgánu. Tyto námitky považuje Nejvyšší správní soud za nedůvodné a plně
se ztotožňuje s argumentací Městského soudu v Praze, který, jak je shora poznamenáno,
ve spojení s jejich uvedením v žalobě, argumentoval ustálenými právními názory Nejvyššího
správního soudu, shrnutými v jeho rozsudku ze dne 22. 8. 2007, č. j. 2 As 88/2006 - 56, který
se týkal do značné míry obdobné věci.
Jmenovitě Nejvyšší správní soud považuje za vhodné připomenout, že již v tomto
rozsudku uvedl, že některé soukromoprávní instituty mají přirozené uplatnění i ve veřejném
právu, což může být i případ namítané neplatnosti úkonů, z důvodu jejich nesvobody,
nebo omylu tak, jak je upravuje občanský zákoník. Muselo by však jít o jejich důvodné
a opodstatněné uplatnění, což však není nyní posuzovaný případ.
Ve spojení s námitkou stěžovatele, že jeho žádost o přiznání starobního důchodu
byla podána nesvobodně, je třeba uvést, že již ve shora připomínaném rozsudku se výslovně
uvádí, že pokud „stěžovatel tvrdí (alespoň takto lze interpretovat jeho vyjádření v kasační
stížnosti), že žádost o přiznání starobního důchodu podal v ekonomické tísni, neboť měl
za to, že vzhledem k tehdejšímu právnímu názoru žalovaného ztrácí naději na pokračování
výplaty příspěvku za službu a že k zajištění své existence potřebuje aspoň starobní důchod,
potom tíseň takovéto intenzity však nelze ani náznakem považovat za důvod pro to, aby jeho
žádost o starobní důchod bylo možno posoudit jako učiněnou nikoli svobodně. Příklon
k opačnému názoru by znamenal, že každý výběr z různých alternativ řešení určité životní situace
by byl omezením svobody. Ve skutečnosti stěžovatel měl k dispozici účinné právní prostředky,
kterými mohl za svůj - jak se později ukázalo, veskrze správný - právní názor bojovat. V případě,
že by stěžovatel nepodal žádost o důchod, žalovaný by vzhledem k právnímu názoru, který tehdy
zastával, rozhodl obsahově stejně, jak se ve skutečnosti stalo, takže by proti jeho rozhodnutí
stěžovatel byl nucen podat, nechtěl-li by se s ním smířit, správní žalobu. V rámci řízení o správní
žalobě by ovšem mohl navrhnout přiznání odkladného účinku správní žaloby (§73 s. ř. s.),
kterým by mohly být negativní účinky rozhodnutí žalovaného, jímž se stěžovateli fakticky
odnímal příspěvek za službu, sistovány až do meritorního rozhodnutí o žalobě (totéž by obdobně
připadalo v úvahu v případném řízení o kasační stížnosti, pokud by se stěžovatel se svým
právním názorem neprosadil v řízení před městským soudem). V každém případě měl stěžovatel
k dispozici účinné a vcelku jednoduše použitelné právní prostředky na ochranu před nesprávným
právním názorem žalovaného a postupem z něj vyplývajícím. Proto nelze danou situaci
stěžovatele považovat za faktor, který by z jím podané žádosti o starobní důchod činil úkon
učiněný nikoli svobodně.“
Obdobně nelze souhlasit ani s tím, že by předmětný úkon stěžovatel prováděl v omylu,
vyvolaném informací správního orgánu. V rozhodné době platilo ustanovení §118 odst. 2 zákona
č. 186/1992 Sb., které stanovovalo, že „Při souběhu nároku na příspěvek a na starobní, plný invalidní
nebo částečný invalidní důchod náleží oprávněnému podle jeho volby buď příspěvek, nebo důchod..„ O jednání
stěžovatele v omylu vyvolaném informacemi správního orgánu by se tak v posuzované věci
mohlo jednat jenom tehdy, pokud by daný správní orgán stěžovateli tvrdil, že dané zákonné
ustanovení buďto neexistuje, nebo neplatí. Nic takového ovšem ze spisu nevyplývá
a ani stěžovatel nic takového netvrdí. Podstata sdělení správního orgánu stěžovateli, jehož
se on dovolává, se týkala toliko interpretace ustanovení §116 odst. 4 citovaného zákona, které
znělo „Příspěvek nenáleží ode dne vzniku nároku na starobní důchod. “ A tady do značné míry opět platí
to, co bylo argumentačně uvedeno v předchozím odstavci.
Shora připomínaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ostatně nepřímo dává
odpověď i na další s tímto související, či nabízející se, otázky. Jmenovitě se v něm mj. dále u vádí,
že: „…ani eventuelní argumentace tím, že stěžovatel nemohl předvídat, že se právní názor
žalovaného v důsledku judikatury soudů v budoucnu změní, a že proto z tohoto důvodu nelze
brát jeho žádost o starobní důchod jako úkon, který by měl mít pro něho negativní důsledek
spočívající v zániku nároku na příplatek za službu, není v jeho konkrétním případě na místě,
jakkoli si obecně opodstatněnost podobné argumentace lze představit, a sice zejména v situacích
zásadních a překvapivých judikatorních obratů, s nimiž by průměrně kvalifikovaný právník
nemohl počítat ani při vynaložení patřičné odborné péče . ............ Právní názor, který stěžovatel
zastával, byl totiž vcelku velmi dobře hájitelný, konzistentní a racionálně vyargumentovaný, navíc
se jednalo o právní názor nikoli nový (Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho judikatorní činnosti
známo, že již koncem roku 2002 byl uvedený právní názor součástí žalobní argumentace ve věci
obdobné věci stěžovatele, o které nakonec rozhodoval Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
17. 9. 2003, č. j. 5 A 156/2002 - 25, publikovaným pod č. 81/2004 Sb. NSS, třebaže v tomto
rozsudku ještě uvedenou argumentaci meritorně nezhodnotil, jelikož rozhodnutí správního
orgánu zrušil pro nepřezkoumatelnost právě pro nevypořádání se s uvedenou argumentací
žalobce v rámci správního řízení) a policisty nacházejícími se v obdobném postavení
jako stěžovatel ve správních a soudních řízeních často užív aný. Stěžovatel proto mohl a měl
mít rozumný stupeň důvěry, že systém ochrany práv v České republice nakonec zajistí,
že se uvedený názor v jeho případě také jako názor správný prosadí, bude-li jej důsledně hájit.
Proto bylo spravedlivé po stěžovateli poža dovat, aby tento názor, chtěl-li se dobrat svých práv,
skutečně důsledně hájil a aby svoji právní pozici nepoškodil faktickým vzdáním se její obrany
tím, že požádal o starobní důchod. Pokud tak přesto učinil, nezbývá než aby nesl následky
svého jistě po zralé úvaze učiněného rozhodnutí, které - jak shora vyloženo - nelze považovat
za nesvobodné.“
Z uvedeného plyne, že již v dřívější rozhodovací praxi se Nejvyšší správní soud
principiálně obdobnými otázkami zabýval, a existující judikatura poskytuje odpo vědi
na stěžovatelem uplatněné stížnostní námitky. A ani v nyní projednávané věci Nejvyšší správní
soud neshledal důvod se od těchto svých dřívějších právních názorů odchýlit.
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů kas ační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, který by jinak měl
právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly náklady řízení přesahující rámec jeho běžné úřední
činnosti, a proto mu právo na náhradu nákladů řízení rovněž nenáleží.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2011
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu