ECLI:CZ:NSS:2011:3.ADS.138.2010:43
sp. zn. 3 Ads 138/2010 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: J. S., zast.
JUDr. Antonínem Tunklem, advokátem se sídlem Komenského 6/V, Dačice, proti žalovanému:
Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
9. 10. 2009, sp. zn. OSVZ 674/2009–2, č.j. KUJI 75334/2009, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2010, č. j. 57 Ca 97/2009 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojila žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) proti rozsudku
Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 30. 6. 2010, č. j. 57 Ca 97/2009 – 16
(dále jen „napadený rozsudek“). Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti
rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 9. 10. 2009, sp. zn. OSVZ 674/2009 – 2,
č.j. KUJI 75334/2009 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání
žalobkyně proti usnesení Městského úřadu Moravské Budějovice (dále jen „prvostupňový
orgán“) o zastavení řízení ve věci žádosti o přiznání příspěvku na živobytí na měsíc červen roku
2009 podané dne 29. 6. 2009.
V napadeném rozhodnutí žalovaný shrnul podání účastníků a obsah správního spisu.
Konstatoval, že stěžovatelka podala prostřednictvím svého zástupce pana J. V. žádost o
příspěvek na živobytí. V žádosti uvedla jako osoby, které společně užívají byt, oba své rodiče.
Dále doložila jejich prohlášení o tom, že se stěžovatelkou trvale nežijí a neuhrazují náklady na své
základní životní potřeby. K žádosti doložila také doklady o hrazení nákladů na bydlení. Vzhledem
ke složení okruhu společně posuzovaných osob prvostupňový orgán potřeboval zjistit pro řádné
posouzení žádosti o dávku údaje o příjmech rodičů stěžovatelky L. a J. S. za rozhodné období a
dále jejich sociální a majetkové poměry. Z toho důvodu prvostupňový orgán usnesením přerušil
řízení a vyzval žalobkyni k doložení chybějících podkladů žádosti. Jelikož stěžovatelka
požadované podklady týkající se příjmů s ní společně posuzovaných osob, tj. rodičů L. a J. S.,
nepředložila ve lhůtě osmi dnů od doručení výzvy, prvostupňový orgán usnesením řízení zastavil
ve smyslu ustanovení §66 odst. 1 písm. c) správního řádu. Žalovaný v odůvodnění napadeného
rozhodnutí uvedl, že k posouzení nároku na dávku pomoci v hmotné nouzi příspěvek na živobytí
musí mít správní orgán k dispozici především údaje o složení okruhu společně posuzovaných
osob, údaje o příjmu, přiměřených nákladech na bydlení a o výši částky živobytí společně
posuzovaných osob. Teprve po zjištění těchto skutečností lze posoudit a následně konstatovat,
zda se daná osoba nachází ve stavu hmotné nouze. Podle ustanovení §4 odst. 1 písm. c) zákona
o životním a existenčním minimu se společně posuzují rodiče a zletilé děti, pokud tyto děti
společně s rodiči užívají byt a nejsou společně posuzovány se svým manželem nebo s jinou
osobou. V případě stěžovatelky tvořili okruh společně posuzovaných osob ona sama a její rodiče,
neboť stěžovatelka je jejich zletilým dítětem, užívá s nimi byt, což uvedli v žádosti o příspěvek na
živobytí a zároveň to bylo potvrzeno sociálním šetřením provedeným dne 10. 7. 2009.
Stěžovatelka není posuzována ani se svým manželem (je svobodná), ani s jinou osobou dle
ustanovení §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále
jen „zákon o životním a existenčním minimu“). Žalovaný dospěl aplikací ustanovení §4 odst. 1
písm. c) bod 2. zákona o životním a existenčním minimu k tomu, že žadatelka bude pro účely
posouzení žádosti o příspěvek na živobytí posuzována se svými rodiči. Ke stanovení okruhu
společně posuzovaných osob podle tohoto ustanovení není třeba žádné prohlášení o tom, zda
další osoby uvedené v žádosti s žadatelem trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.
Stačí, že se jedná o zletilé dítě, které není posuzováno s manželem ani s jinou osobou, pokud
toto zletilé dítě užívá byt se svými rodiči. Žalovaný proto dospěl k závěru, že okruh společně
posuzovaných osob byl prvostupňovým orgánem stanoven správně a v souladu se zákonem.
Z toho dále podle žalovaného vyplývá, že manželé S. (rodiče stěžovatelky) jsou jako
společně posuzované osoby povinni v souladu s ustanovením §49 odst. 3, 4 zákona o pomoci
v hmotné nouzi osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu, a to na
požádání žadatele o dávku (tj. stěžovatelky). Pokud osoba společně posuzovaná odmítne splnit
tuto povinnost na požádání žadatele o dávku, je orgán pomoci v hmotné nouzi povinen vyzvat
společně posuzovanou osobu, aby tyto povinnosti splnila do 8 dnů ode dne vyzvání. Podle
žalovaného je zřejmé, že stěžovatelka měla ze zákona prostředky, jak přimět své rodiče, aby
vyplnili požadované formuláře. O tom, že osoba společně posuzovaná odmítla na požádání
žadatele o dávku prokázat rozhodné skutečnosti, je třeba správní orgán informovat. Stěžovatelka
(resp. její zástupce pan J. V.) prvostupňový orgán nijak neinformovali o tom, že by manželé S.
odmítli splnit svou povinnost. Následně pak prvostupňový orgán neměl důvod je k doložení
rozhodných skutečností vyzývat. K námitkám stěžovatelky žalovaný uvedl, že bez zjištění příjmů
a sociálních a majetkových poměrů všech společně posuzovaných osob nelze nárok na dávku
posoudit, a dále také vyjádřil názor, že okruh společně posuzovaných osob je konstruován
v souladu se zákonem o rodině a vzájemnou vyživovací povinností rodičů a dětí (§85 - §87
zákona o rodině). Žalovaný dospěl k závěru, že příjmové a majetkové poměry jsou rozhodnými
skutečnostmi pro účely posouzení nároku na příspěvek na živobytí na měsíc červen 2009.
Žalovaný vyhodnotil postup prvostupňového orgánu při odstraňování nedostatku náležitostí
žádosti o dávku podle ustanovení §45 odst. 2 a §64 odst. 1 písm. a) správního řádu a shledal ho
jako správný. Pokud nebyly rozhodné skutečnosti osvědčeny ve stanovené osmidenní lhůtě
stěžovatelkou a stěžovatelka ani její zástupce nesdělili prvostupňovému orgánu, že by společně
posuzované osoby L. a J. S. odmítli na její požádání rozhodné skutečnosti prokázat, rozhodl
prvostupňový orgán správně o zastavení řízení dle ustanovení §66 odst. 1 písm. c) správního
řádu. Stran námitky směřující proti postupu prvostupňového orgánu, který při podání žádosti o
dávku odmítl se zástupcem stěžovatelky panem V. sepsat protokol, jehož obsahem mělo být
potvrzení, že žádost měla všechny potřebné náležitosti, žalovaný uvedl, že takový protokol by byl
nadbytečný; navíc by takové potvrzení stěžovatelce nezaručovalo, že se v průběhu řízení
nevyskytne potřeba doložit ještě další podklady. K námitce, že měl být zástupce stěžovatelky
přizván k sociálnímu šetření uskutečněnému prvostupňovým orgánem dne 10. 7. 2009, žalovaný
uvedl, že z ustanovení §63 zákona o pomoci v hmotné nouzi nevyplývá, že by žadatel o dávku
musel být předem o provedení sociálního šetření informován, ani to, že by měl být žadatel při
sociálním šetření povinně přítomen. To se analogicky vztahuje i na zmocněného zástupce
žadatele. Právní úprava sociálního šetření je navíc speciální ve vztahu k ustanovení §54 správního
řádu a nelze ji tak podpůrně použít. Na základě uvedených argumentů žalovaný odvolání zamítl a
potvrdil prvostupňové rozhodnutí.
V žalobě proti napadenému rozhodnutí stěžovatelka uvedla následující žalobní body:
Prvostupňový orgán podle jejího názoru věděl, že její rodiče manželé S. odmítli prokazovat
rozhodné skutečnosti, a proto byl povinen vyzvat společně posuzovanou osobu k tomu, aby svou
povinnost splnila do osmi dnů. Takto však prvostupňový orgán nepostupoval. Jako důkaz pro
tuto skutečnost může podle stěžovatelky sloužit výpověď jejího obecného zmocněnce pana J. V.,
jakož i její matky J. S., která měla pracovnicím prvostupňového orgánu sdělit, že žádný formulář
vyplňovat nebude. Z přezkumu věci samé pouze ze spisu se tyto skutečnosti dají osvědčit pouze
tak, že tu chybí zákonná výzva. To podle stěžovatelky znamená porušení zákona k její újmě, pro
něž měl žalovaný prvostupňové rozhodnutí zrušit a věc vrátit prvostupňovému orgánu.
Stěžovatelka zahrnula do žaloby i vyjádření svého zmocněnce pana J. V., který ji zastupoval ve
správním řízení. Z tohoto vyjádření vyplývá, že podle stěžovatelky sociální pracovnice
prvostupňového orgánu neměly právo při sociálním šetření provedeném v dřívějším řízení o
příspěvku na živobytí dne 13. 5. 2009 požadovat po manželech S. vyplnění tiskopisů „Prohlášení
o celkových sociálních a majetkových poměrech“ a „Doklad o výši měsíčních příjmů“, neboť oba
jmenovaní nebyli účastníky řízení o dávce. Dále stěžovatelka namítla, že manželé S. s ní netvoří
společnou domácnost ve smyslu §115 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, což již dříve
písemně prohlásili, a nemají také ke stěžovatelce vyživovací povinnost. V případě stěžovatelky
byly tedy doloženy veškeré náležitosti žádosti, a proto nebyly naplněny zákonné důvody
k zastavení řízení podle ustanovení §66 odst. 1 písm. c) správního řádu. Stěžovatelka
se domnívala, že postupem prvostupňového orgánu došlo k nečinnosti tím, že tento nevyzval
její rodiče manžele S. jako společně posuzované osoby k doložení požadovaných rozhodných
skutečností pro přiznání příspěvku na živobytí. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla zrušení
napadeného rozhodnutí žalovaného a vrácení věci k dalšímu řízení.
Krajský soud zamítl žalobu napadeným rozsudkem a nepřiznal žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění nejprve obsáhle shrnul zjištěný skutkový stav
a dále vyložil relevantní ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi (§1, §2 odst. 1, §4 a §49
odst. 1, 3 a 4 ) a zákona o životním a existenčním minimu (§4 odst. 1). Dále podpůrně aplikoval
ustanovení §45 odst. 1 a 2 správního řádu, které určuje náležitosti žádosti a ukládá správnímu
orgánu povinnost pomoci žadateli nedostatky odstranit na místě či vyzvat k jejich odstranění,
k čemuž mu poskytne přiměřenou lhůtu a poučí jej o následcích neodstranění nedostatků
v této lhůtě; současně správní orgán může řízení přerušit podle ustanovení §64 odst. 1 písm. a)
správního řádu. Pokud žadatel ve stanovené lhůtě neodstraní podstatné vady žádosti, správní
orgán usnesením řízení zastaví v souladu s ustanovením §66 odst. 1 písm. c) správního řádu.
Po provedeném dokazování správními spisy krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není
důvodná. Poukázal přitom na skutečnost, že v podstatě ve stejné věci již rozhodoval ohledně
žádosti stěžovatelky o přiznání příspěvku na živobytí ze dne 3. 5. 2009. V tomto dřívějším
řízení vedeném pod sp. zn. 57 Ca 87/2009 krajský soud posuzoval obdobný případ stěžovatelky
(řízení o žádosti ze dne 3. 5. 2009). Z tohoto spisu bylo krajskému soudu známo,
že v domácnosti manželů S. bylo provedeno sociální šetření dne 13. 5. 2009, které bylo
provedeno za přítomnosti stěžovatelky i obou manželů. V rámci řízení o příspěvku na péči, které
bylo předmětem podané žaloby, bylo sociální šetření provedeno opětovně dne 10. 7. 2009, ovšem
v domě byl přítomen pouze otec stěžovatelky L. S., který sociálním pracovnicím sdělil, že se od
poslední návštěvy sociálních pracovnic nic nezměnilo. Vzhledem k obdobnosti případu krajský
soud dospěl ve věci ke stejnému právnímu názoru jako v rozsudku vydaném pod sp. zn. 57 Ca
87/2009 - 24, tzn. že správní orgány postupovaly ve věci správně. Krajský soud se ztotožnil
s názorem, že stěžovatelka je podle ustanovení §4 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o životním a
existenčním minimu společně posuzovanou osobou se svými rodiči, s nimiž jako jejich zletilé dítě
užívá byt a není zároveň osobou společně posuzovanou s jinými osobami podle písm. b) nebo d)
téhož ustanovení. Stejně tak shledal správným následující postup prvostupňového orgánu, jímž
bylo přerušeno řízení a stěžovatelka byla vyzvána k doplnění rozhodných skutečností. Zároveň
byla stěžovatelka řádně poučena, že pokud nebudou nedostatky její žádosti ve stanovené lhůtě
odstraněny, bude řízení o její žádosti podle §66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastaveno.
Stěžovatelka ani její zmocněnec na tuto výzvu nereagovali. Krajský soud uvedl, že pokud by
nastala situace, že by společně posuzované osoby odmítly sdělit své majetkové a sociální poměry
a z toho důvodu by stěžovatelka nemohla požadované tiskopisy doložit, měla by povinnost tuto
skutečnost sdělit prvostupňovému orgánu. Ten by následkem toho byl povinen vyzvat společně
posuzovanou osobu, aby tyto povinnosti splnila do 8 dnů ode dne vyzvání. Pokud by ani na tuto
výzvu společně posuzovaná osoba nesplnila svou povinnost, může správní orgán této osobě
uložit pořádkovou pokutu za porušení povinnosti až do výše 10 000 Kč. Tímto způsobem však
stěžovatelka nepostupovala, a proto prvostupňový orgán postupoval správně, když řízení o dávce
zastavil. Z toho důvodu nemohl být ani v této věci nečinný, jak tvrdila stěžovatelka. Z uvedených
důvodů krajský soud žalobu zamítl.
V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku, kterou stěžovatelka výslovně opřela
o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), namítla, že krajský soud se nedostatečně
vypořádal se všemi skutečnostmi a okolnostmi případu, neboť naprosto mylně vycházel
z toho, že prvostupňový orgán měl povinnost vyzvat manžele Soukupovy přímo ke splnění
jejich povinnosti až v případě, že by ho stěžovatelka informovala o tom, že tyto osoby
svou povinnost dobrovolně nesplní. K tomu stěžovatelka namítla, že pracovníci správního
orgánu byli několikrát informováni a ujišťováni o tom, že rodiče stěžovatelky nejsou ochotni
doložit souhlas či jinak spolupracovat ve věci vyřízení žádosti jak stěžovatelkou, tak i jejím
zmocněncem panem V. Dále namítla, že prvostupňový orgán měl sepsat prohlášení
prostřednictvím „záznamu do protokolu“ a že jeho argumentace vycházející ze zákona o rodině
byla naprosto scestná. Pokud měl krajský soud pochybnosti, měl vyslechnout jak zmocněnce
stěžovatelky, tak i samotnou stěžovatelku. Jelikož tak neučinil, má stěžovatelka za to, že jsou
naplněny důvody pro zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k novému projednání,
a to i z důvodů nesprávného právního posouzení věci.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti vyjádřil v tom smyslu, že není důvodná a ztotožnil
se s názorem krajského soudu. Uvedl, že po stanovení okruhu společně posuzovaných osob bylo
zjištěno, že nejsou k dispozici informace o příjmech a majetkových a sociálních poměrech
společně posuzovaných osob – rodičů stěžovatelky. Proto dne 14. 7. 2009 vydal prvostupňový
orgán usnesení o přerušení řízení a vyzval stěžovatelku, aby doložila požadované podklady
ve lhůtě 8 dnů od doručení tohoto usnesení. Přitom bylo toto usnesení zasláno jak stěžovatelce
samotné, tak i jejímu zmocněnci J. V. Ani jeden z nich na toto usnesení prvostupňového orgánu
nereagovali. Pokud by stěžovatelka poskytla jako účastník řízení potřebnou míru součinnosti a
prvostupňový orgán by se dozvěděl, že důvodem nesplnění jeho výzvy je to, že společně
posuzované osoby odmítly poskytnout potřebné údaje, byl by povinen postupovat podle §49
odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Prvostupňový orgán však tuto informaci neměl. Dále
žalovaný uvedl, že prvostupňový orgán nemohl sepsat se stěžovatelkou či jejím zmocněncem
protokol, protože mu neposkytli součinnost. Z těchto důvodů navrhl žalovaný zamítnutí kasační
stížnosti.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti:
Z přílohy č. 2 k žádosti o příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení ze dne 26. 6. 2009
vyplývá, že L. S. i J. S. písemně prohlásili, že se stěžovatelkou trvale nežijí a neuhrazují s ní
společně náklady na své základní životní potřeby.
Z protokolu ze dne 10. 7. 2009 sepsaného při návštěvě v domácnosti manželů S. vyplývá,
že sociální pracovnice chtěly provést šetření v domácnosti stěžovatelky na adrese R. u B. X, ale
zastihly doma pouze jejího otce L. S. Ten jim sdělil, že neumožní provedení sociálního šetření, a
odmítl protokol podepsat.
V usnesení ze dne 14. 7. 2009, č.j. 5303/2009/MBU prvostupňový orgán přerušil řízení
a vyzval stěžovatelku k odstranění nedostatků žádosti o příspěvek na živobytí, konkrétně
doložení řádně vyplněných tiskopisů Prohlášení o celkových sociálních a majetkových poměrech
a Doklad o výši měsíčních příjmů jejích rodičů manželů S. V odůvodnění rovněž uvedl, že podle
§49 odst. 2 a 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi je stěžovatelka povinna doložit tyto skutečnosti
do 8 dnů ode dne oznámení této výzvy, jinak bude řízení o její žádosti zastaveno. Toto usnesení
bylo podle přiložených doručenek doručeno jak stěžovatelce, tak i jejímu zmocněnci.
Po uplynutí lhůty byl zmocněnec stěžovatelky informován přípisem ze dne 6. 8. 2009,
že v řízení bude dále pokračováno. Poté prvostupňový orgán rozhodl usnesením ze dne
13. 8. 2009, č.j. 6320/2009/MBU o zastavení řízení o přiznání příspěvku na živobytí z uvedených
důvodů.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení, jež jeho
vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., neshledal přitom vady, k nimž by musel
podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které
stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud podřadil námitky uvedené v kasační stížnosti pod ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., neboť stěžovatelka namítala jak nesprávné právní posouzení věci,
tak i zásadní vady řízení před správním orgánem, které nemají oporu ve spisech nebo jsou s nimi
v rozporu, a konečně namítala i nesprávný postup krajského soudu, který podle jejího názoru
znamenal jinou vadu řízení, v důsledku níž má být napadený rozsudek krajského soudu zrušen
a věc vrácena k dalšímu řízení.
Úvodem svého právního hodnocení Nejvyšší správní soud považuje za nutné vypořádat
se nejprve s námitkou směřující vůči samotnému stanovení okruhu společně posuzovaných
osob podle ustanovení §4 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o životním a existenčním minimu.
K této námitce nesprávného právního posouzení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Nejvyšší správní
soud uvádí, že rovněž není důvodná. Krajský soud se správně ztotožnil s názorem žalovaného
i prvostupňového orgánu, že stěžovatelka je podle ustanovení §4 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona
o životním a existenčním minimu společně posuzovanou osobou se svými rodiči, s nimiž
jako jejich zletilé dítě užívá byt a není zároveň osobou společně posuzovanou s jinými osobami
podle písm. b) nebo d) téhož ustanovení. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že toto ustanovení
skutečně obsahově navazuje na institut vyživovací povinnosti mezi rodiči a dětmi podle
ustanovení §85 a násl. zákona o rodině, která trvá do doby, pokud děti nejsou schopny samy
se živit, a může se za určitých podmínek obnovit v nepříznivých sociálních situacích i ve vztahu
ke zletilému dítěti (viz k tomu také důvodovou zprávu k zákonu o pomoci v hmotné nouzi,
sněmovní tisk č. 1063/2005). Jestliže stěžovatelka není posuzována ani se svým manželem
či partnerem podle §4 odst. 1 písm. b) zákona o životním a existenčním minimu, ani s jinými
osobami užívajícími týž byt vyjma těch, které písemně prohlásí, že spolu trvale nežijí a neuhrazují
náklady na své potřeby [§4 odst. 1 písm. d) téhož zákona], pak je třeba ji posuzovat jako zletilé
dítě bydlící se svými rodiči, a to bez ohledu na to, že se jedná o poživatele důchodových
dávek. V tomto ohledu nehraje žádnou roli prohlášení rodičů, že se svou dcerou „trvale nežijí
a společně neuhrazují náklady na své potřeby“, které manželé S. vlastnoručně podepsali, neboť
citované ustanovení zákona o životním a existenčním minimu neumožňuje působení
této nevyvratitelné domněnky vyloučit prohlášením těchto osob (viz k tomu rozsudek zdejšího
soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 3 Ads 74/2005 - 59, přístupný na www.nssoud.cz). Tímto
způsobem mohou být z okruhu společně posuzovaných osob vyloučeny pouze tzv. jiné osoby
užívající týž byt ve smyslu §4 odst. 1 písm. d) zákona o životním a existenčním minimu.
Meritum věci představuje stěžovatelčina procesní námitka, že krajský soud mylně vycházel
z toho, že prvostupňový orgán měl povinnost vyzvat manžele S. přímo ke splnění jejich
povinnosti až v případě, že by ho stěžovatelka informovala o tom, že tyto osoby svou povinnost
dobrovolně nesplní [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Podle názoru stěžovatelky měl tedy
prvostupňový orgán povinnost vyzvat po marném uplynutí osmidenní lhůty, v níž stěžovatelka
ani její obecný zmocněnec nereagovali, přímo manžele S. jako společně posuzované osoby ke
splnění jejich povinnosti doložit rozhodné skutečnosti pro přiznání a výpočet příspěvku na
živobytí. Krajský soud měl podle jejího přesvědčení provést v této věci dokazování, což je podle
jejího názoru vadou řízení před soudem [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud se
s tímto názorem neztotožňuje, a to z následujících důvodů.
Podle ustanovení §49 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi jsou žadatel
o dávku, příjemce i společně posuzované osoby povinni osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok
na dávku, na její výši nebo výplatu, dát písemně souhlas k ověření těchto skutečností a na výzvu
se osobně dostavit k příslušnému orgánu pomoci v hmotné nouzi, nebrání-li tomu těžko
překonatelné překážky, zejména zdravotní stav. Příjemce dávky je dále povinen v souladu
s ustanovením §49 odst. 2 písm. b) téhož zákona vyhovět výzvě orgánu pomoci v hmotné nouzi,
aby osvědčil skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu, a to ve lhůtě
do 8 dnů ode dne doručení výzvy, neurčil-li orgán pomoci v hmotné nouzi delší lhůtu. Osoba
společně posuzovaná je povinna v souvislosti s řízením o dávce osvědčit skutečnosti rozhodné
pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu [§49 odst. 3 písm. a) téhož zákona].
Ustanovení §49 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi, o jehož výklad se při
posouzení předmětné námitky stěžovatelky jedná, je ve své podstatě procesním ustanovením,
které upravuje mechanismus, jakým mají být realizovány povinnosti příjemce dávky a osob
s ním společně posuzovaných, které jsou obsažené v předešlých citovaných ustanoveních §49
tohoto zákona. Toto ustanovení výslovně uvádí, že „osoba společně posuzovaná je povinna splnit
povinnosti uvedené v odstavci 3 písm. a) a c) na požádání příjemce. Pokud osoba společně posuzovaná odmítne
splnit povinnosti uvedené v odstavci 3 písm. a) a c), je orgán pomoci v hmotné nouzi povinen vyzvat společně
posuzovanou osobu, aby tyto povinnosti splnila do 8 dnů ode dne vyzvání ; orgán pomoci
v hmotné nouzi může s osobou společně posuzovanou dohodnout pro splnění uvedených povinností dobu delší
než 8 dnů. Povinnost uloženou v odstavci 3 písm. b) je osoba společně posuzovaná povinna splnit do 8 dnů
ode dne, kdy ke změně skutečností došlo“. Je tedy zřejmé, že primárně je osoba společně posuzovaná
povinna splnit svou povinnost osvědčit rozhodné skutečnosti ve vztahu k žadateli o dávku
(resp. v dikci zákona jejímu příjemci). Teprve sekundárně platí, že pokud osoba společně
posuzovaná výslovně odmítne splnit tuto povinnost, je orgán pomoci v hmotné nouzi povinen
vyzvat společně posuzovanou osobu, aby tuto povinnost splnila do osmi dnů ode dne vyzvání,
přičemž může být dohodnuta doba delší než osm dnů. Zákon zde výslovně nestanovuje, jakou
formou má být odmítnutí ze strany společně posuzované osoby učiněno, je však zřejmé, že vůle
společně posuzované osoby nesdělit žadateli o dávku rozhodné skutečnosti, k jejichž doložení
byl vyzván, musí být projevena výslovně, jednoznačně a určitě, neboť s tímto projevem vůle jsou
spjaty odpovědnostní následky. Zákon zde ovšem opět nepředpokládá, že by tento projev vůle
musel být učiněn ve vztahu k orgánu pomoci v hmotné nouzi, s ohledem na praktický průběh
tohoto řízení je naopak zřejmé, že o odmítnutí ve smyslu citovaného ustanovení §49 odst. 4
zákona o pomoci v hmotné nouzi půjde i tehdy, sdělí-li společně posuzovaná osoba
svou neochotu k součinnosti jen žadateli o dávku (resp. jejímu příjemci). V této fázi je ovšem
povinnost osvědčit rozhodné skutečnosti uložena výzvou pouze žadateli (příjemci) a z toho
mu také vzniká případná odpovědnost za nesplnění této povinnosti. Vzhledem k tomu, že řízení
o přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi je vedeno na žádost žadatele a v jeho zájmu, je třeba
vycházet z toho, že žadatel (příjemce) je povinen poskytnout aktivní součinnost orgánu pomoci
v hmotné nouzi při zjišťování rozhodných skutečností pro přiznání a výpočet dávky [§49 odst. 1
písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi, dále také podpůrně §50 odst. 2 správního řádu].
Nejvyšší správní soud tedy dovozuje, že v případě, že žadatel o dávku nemůže splnit
svou povinnost osvědčit rozhodné skutečnosti z toho důvodu, že mu je společně posuzovaná
osoba odmítá sdělit či poskytnout příslušné listiny, je žadatel či příjemce dávky povinen
tyto okolnosti sdělit orgánu pomoci v hmotné nouzi. Pak je na orgánu pomoci v hmotné nouzi,
který se tímto dozvěděl o „odmítnutí“ společně posuzované osoby osvědčit rozhodné
skutečnosti, aby tuto osobu vyzval přímo ke splnění této povinnosti v zákonné osmidenní či delší
dohodnuté lhůtě. Pokud tak ovšem žadatel či příjemce dávky neučiní, porušuje svou povinnost
vyplývající z ustanovení §49 odst. 2 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi a vystavuje
se tím zároveň následkům předvídaným v ustanovení §49 odst. 5 a 6 zákona o pomoci v hmotné
nouzi, tzn. zamítnutí žádosti, zastavení výplaty dávky či jejímu odnětí, či případně uložení
pořádkové pokuty. Jelikož pro řízení o dávkách pomoci v hmotné nouzi se uplatní podpůrně
správní řád (§66 zákona o pomoci v hmotné nouzi), přichází v úvahu rovněž zastavení řízení
podle ustanovení §66 odst. 1 písm. c) správního řádu, neboť zákon o pomoci v hmotné nouzi
tento procesní institut ve svých ustanoveních o řízení neupravuje.
V posuzované věci Nejvyšší správní soud shledal ve shodě s krajským soudem procesní
postup prvostupňového orgánu zcela správným. Především je třeba zdůraznit, že výzva spolu
s usnesením o přerušení řízení byly doručeny jak stěžovatelce, tak i jejímu obecnému zmocněnci,
a to plně v souladu s ustanovením §34 odst. 2 správního řádu, neboť stěžovatelka byla povinna
splnit povinnost osobně. Zároveň výzva obsahovala i poučení o následcích nesplnění
této uložené povinnosti. Přesto však ani stěžovatelka, ani její zmocněnec v osmidenní lhůtě
nereagovali. Prvostupňový orgán dále uvědomil stěžovatelku prostřednictvím jejího zmocněnce
o tom, že v řízení bude pokračováno, přičemž ani poté stěžovatelka neučinila vůči
prvostupňovému orgánu žádný úkon. Prvostupňový orgán se tedy v důsledku neposkytnutí
součinnosti ze strany žadatelky (zastoupené zmocněncem J. V.) hodnověrně nedozvěděl, zda její
rodiče jako společně posuzované osoby odmítly sdělit rozhodné skutečnosti pro přiznání a
výpočet dávky (v tomto případě vyplnit tiskopisy „Prohlášení o celkových sociálních a
majetkových poměrech“ a „Doklad o výši měsíčních příjmů“). Prvostupňovému orgánu tedy
nevznikla povinnost vyzvat manžele S. ke splnění jejich povinnosti přímo, neboť neměl
relevantní informaci o tom, že tyto rodiče stěžovatelky odmítly svou povinnost splnit. K tomu
Nejvyšší správní soud ještě uvádí, že toto odmítnutí nebylo možno dovodit jen z toho, že otec
stěžovatelky L. S. nevpustil sociální pracovnice do domu, když chtěly provést sociální šetření
v domácnosti stěžovatelky dne 10. 7. 2009 a odkázal je na závěry předchozího sociálního šetření.
Odmítnutí ke sdělení rozhodných skutečností je úkon společně posuzované osoby, který musí
časově i obsahově navazovat na předchozí výzvu podle §49 odst. 2 písm. b) zákona o pomoci
v hmotné nouzi, v níž jsou specifikovány rozhodné skutečnosti, které mají být orgánu pomoci
v hmotné nouzi osvědčeny; k dovození tohoto projevu vůle tak nepostačují pouhé poznatky
orgánu pomoci v hmotné nouzi z předchozí rozhodovací či jiné úřední činnosti o tom, že
společně posuzované osoby neposkytují součinnost. V předmětné věci tedy podle názoru
Nejvyššího správního soudu byly dány podmínky pro zastavení řízení v souladu s ustanovením §
66 odst. 1 písm. c) správního řádu, neboť žadatelka ve lhůtě neodstranila podstatné vady žádosti,
které bránily prvostupňovému orgánu v pokračování řízení, a ani neinformovala prvostupňový
orgán o překážkách, které jí v tom bránily.
V rovině namítané jiné vady řízení před krajským soudem [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]
Nejvyšší správní soud podotýká, že ačkoliv stěžovatelka v kasační stížnosti navrhla provedení
důkazu výslechem jejího obecného zmocněnce pana J. V. či její matky J. S., zároveň souhlasila
s upuštěním od nařízení jednání. Soud může provádět dokazování pouze při jednání (§77 odst. 1
s. ř. s.) Tímto procesním úkonem tedy stěžovatelka zároveň akceptovala, že krajský soud může ve
věci rozhodnout za podmínek §51 a §76 i bez jednání, shledá-li, že provedení navržených
důkazů není potřebné pro náležité a řádné zjištění skutkového stavu věci. Vzhledem k výše
uvedenému právnímu názoru Nejvyšší správní soud uzavírá, že pokud krajský soud ve věci
rozhodl bez jednání a neprováděl další dokazování, postupoval správně a v souladu se zákonem.
K další námitce stěžovatelky týkající se povinnosti prvostupňového orgánu sepsat
protokol o přijetí žádosti, jak požadoval zmocněnec stěžovatelky, Nejvyšší správní soud pouze
uvádí, že tato námitka rovněž neobstojí. Správní orgán má povinnost sepsat protokol o ústním
jednání, ústním podání, výslechu svědka, výslechu znalce, provedení důkazu listinou a ohledání,
jsou-li prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících s řízením ve věci,
při nichž dochází ke styku s účastníky řízení (§18 správního řádu). V posuzované věci šlo
o situaci, kdy obecný zmocněnec stěžovatelky podával žádost o dávku na předepsaných
tiskopisech. Nešlo tedy o podání žádosti do protokolu, nýbrž o podání písemné žádosti
a její potvrzení podacím razítkem ze strany orgánu pomoci v hmotné nouzi. V takovéto situaci
zákon výslovně nevyžaduje sepsání protokolu, i když jde o určitý úkon související s řízením
v dané věci. Pokud však bylo cílem tohoto úkonu stěžovatelky jednající prostřednictvím
zmocněnce pouze podat sepsanou žádost o dávku, nebylo sepsání protokolu zapotřebí.
Po přezkoumání námitek stěžovatelky Nejvyšší správní soud uzavírá, že ani správní
orgány, ani krajský soud tedy při posuzování předmětné věci nepochybily a rozhodly správně
a v souladu se zákonem. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, který by jinak měl
právo na náhradu nákladů řízení, nelze náhradu nákladů řízení v souladu s ustanovením §60
odst. 2 s. ř. s. přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2011
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu