ECLI:CZ:NSS:2011:3.ADS.27.2011:254
sp. zn. 3 Ads 27/2011 - 254
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: S. M., proti
žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, o dávku
sociální péče a předběžné opatření, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2010, č. j. 38 Cad 10/2005 – 234,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu
v Ostravě (dále jen „krajský soud“) ze dne 8. 12. 2010, č. j. 38 Cad 10/2005 – 234, kterým
stěžovateli nebyl ustanoven zástupce z řad advokátů, pro řízení o kasační stížnosti proti rozsudku
krajského soudu ze dne 4. 5. 2010, č. j. 38 Cad 10/2005 - 173, neboť vzhledem ke stěžovatelovu
obstrukčnímu jednání postrádá v jeho případě institut ustanovení zástupce smysl.
Krajský soud ve svém rozhodnutí připomenul, že v průběhu řízení o žalobě žalobci
ustanovil usnesením ze dne 6. 5. 2008, č. j. 38 Cad 10/2005 - 59, zástupce z řad advokátů
a to JUDr. Janíčka. Proti tomuto usnesení podal žalobce kasační stížnost. Usnesením Nejvyššího
správního soudu byla kasační stížnost zamítnuta. Poté žalobce přípisem ze dne 24. 9. 2008 žádal
o změnu soudem ustanoveného zástupce. Krajský soud tuto žádost usnesením ze dne
12. 2. 2009, č. j. 38 Cad 10/2005 - 98 zamítl. Žalobce proti zamítavému usnesení podal kasační
stížnost, která byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta. Další žádost žalobce o ustanovení
zástupcem advokáta Mgr. Drlíka a zrušení soudem ustanoveného zástupce JUDr. Janíčka krajský
soud taktéž zamítl, a to usnesením ze dne 10. 9. 2009, č. j. 38 Cad 10/2005 - 122. Žalobcem
podanou kasační stížnost proti tomuto usnesení Nejvyšší správní soud zamítl. Poté JUDr. Janíček
požádal o zproštění zastupování žalobce s odůvodněním, že žalobce vůči němu používá
dehonestujících výrazů a neposkytuje mu potřebnou součinnost pro poskytování právních služeb.
Usnesením ze dne 9. 4. 2010, č. j. 38 Cad 10/2005 - 151 krajský soud zprostil JUDr. Janíčka
povinnosti zastupovat žalobce a současně rozhodl tak, že se žalobci jiný zástupce z řad advokátů
neustanovuje.
Krajský soud opřel svůj nynější závěr rovněž o jednání stěžovatele v řadě dalších věcí
vedených před krajským soudem, v nichž stěžovatel vůči zástupcům ustanoveným soudem z řad
advokátů vznášel výhrady, opakovaně jim neposkytoval součinnost, domáhal se vždy ustanovení
jiného advokáta, a to bez toho, že by uvedl pro toto své konání jakékoliv rozumné a věcné
důvody (JUDr. Janíček, JUDr. Jašek, JUDr. Ostřížek a další). Z chování stěžovatele vyplynulo,
že potřeba být zastoupen advokátem, chránícím jeho práva, pominula v důsledku jeho jednání,
jež je nutno považovat za obstrukční a prodlužující řízení. Dle názoru krajského soudu institut
ustanovení zástupce v dané věci postrádá smysl. Žalobci nic nebrání, aby si zvolil pro kasační
řízení zástupce z řad advokátů, ke kterému má důvěru a je schopen a ochoten poskytnout
takovému advokátu součinnost tak, aby advokát mohl řádně hájit jeho zájmu.
V téměř nečitelné kasační stížnosti proti nyní napadenému usnesení stěžovatel vyjadřuje
svůj nesouhlas, vypočítává některé svoje probíhající soudní spory a závěrem požaduje, aby mu byl
jako zástupce ustanoven Mgr. Drlík.
Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána osobou oprávněnou a je přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel
pro toto řízení o kasační stížnosti proti usnesení o neustanovení zástupce nemusí být v souladu
se setrvalou judikaturou zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.), neboť povaha napadených
rozhodnutí – zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce stěžovatele – vylučuje, aby nedostatek
podmínky povinného zastoupení bylo možné považovat za překážku meritorního projednání
této věci (srov. např. rozsudek sp. zn. 4 As 21/2004, ze dne 27. 5. 2004, viz www.nssoud.cz). ¨
V této věci je spornou otázkou, zda postup účastníka opakovaně vznášejícího v zásadě
ve všech řízení bezdůvodné a obstrukční výhrady proti ustanoveným zástupcům, může vyústit
v rozhodnutí soudu, že mu již nebude ustanoven jiný zástupce z řad advokátů. Zákonným
podkladem problematiky zastoupení je ustanovení §35 s. ř. s. Problematika ustanovení zástupce
je řešena v §35 odst. 8 s. ř. s., podle nějž navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl
osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu
na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát. Cílem citovaného ustanovení
je poskytnout kvalifikovanou právní pomoc rovněž sociálně slabému účastníku řízení a zachovat
tak princip rovnosti účastníků v jejich procesních postaveních bez ohledu na jejich ekonomické
postavení, neboli princip „rovnosti zbraní“. Pokud by intenzita ochrany závisela na sociálním
či ekonomickém postavení navrhovatele, byl by takový stav diskriminační a v rozporu s ústavně
zaručenými právy. Přitom je nutné odlišit otázku nároku na zastoupení od úvahy o ustanovení
konkrétního zástupce účastníkovi řízení, která je až sekundární, neboť následuje jen v případě,
že soud dospěl k závěru, že navrhovatel (účastník řízení) je osvobozen od soudních poplatků
a zároveň je k ochraně jeho práv nutné, aby mu byl ustanoven zástupce.
Ustanovení zástupce podle §35 odst. 8 s. ř. s. je tedy podmíněno jednak tím, že jsou
u účastníka dány předpoklady k osvobození od soudních poplatků, jednak tím, že je tohoto
opatření třeba k ochraně jeho práv. O tom, že u žalobce jsou dány předpoklady pro osvobození
od soudních poplatků, není v této věci sporu. Proto hraje v posuzované věci klíčovou
roli zhodnocení podmínky potřeby ochrany práv stěžovatele. Z kontextu odůvodnění
napadeného usnesení krajského soudu vyplývá, že stěžovatelova potřeba být zastoupen
advokátem chránícím jeho práva pominula v důsledku jeho jednání, které krajský soud považuje
obstrukční a jen prodlužující řízení.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že právo
na ustanovení zástupce, jakožto integrální součást práva na právní pomoc před soudy a jinými
orgány veřejné moci (čl. 37 odst. 2 Listiny), není v žádném případě pouze formálním institutem,
ale naopak by mělo vést k reálné ochraně práv účastníka v řízení. Účastník tak má chránit
svá práva za přispění ustanoveného zástupce efektivněji a kvalitněji, aby jeho postavení bylo
rovné s postavením účastníka (správního orgánu), jehož sociální a ekonomické postavení
je silnější. Ustanovení zástupce navrhovateli tedy není automatickým úkonem soudu, nýbrž
úkonem vyžadujícím posléze také určitou součinnost ze strany účastníka řízení. Aktivita účastníka
řízení se pak nutně musí projevit rovněž v komunikaci s ustanoveným zástupcem, resp. v jejím
způsobu. Nekomunikuje-li účastník řízení s advokátem vůbec či nedostatečně nebo komunikuje
způsobem, který advokát oprávněně vnímá jako projev nedůvěry vůči své osobě, je dán důvod
k zrušení ustanovení, neboť v takovém případě by se zastoupení zcela míjelo svým účinkem.
Tento závěr má oporu v §20 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, dle kterého
je advokát oprávněn odstoupit od smlouvy o poskytování právních služeb, popřípadě požádat
o zrušení ustanovení či požádat Komoru o určení jiného advokáta (§18 odst. 2 tohoto zákona),
dojde-li k narušení nezbytné důvěry mezi ním a klientem nebo neposkytuje-li klient potřebnou
součinnost. Ustanovený zástupce má přitom v řízení před soudem v zásadě stejné postavení,
jako zplnomocněný advokát (§31 odst. 2 občanského soudního řádu).
V tomto žalobním řízení je přitom nepochybné, že stěžovatel prostřednictvím svého
soudem ustanoveného zástupce reálně nehájí svá práva, neboť mu nejen neposkytuje jakoukoli
smysluplnou součinnost, ale navíc jej hrubě vulgárními výrazy uráží, opakovaně se stejně
jako ve všech jiných žalobních řízeních domáhá pokaždé jiného než ustanoveného advokáta,
aniž by pro toto konání uvedl jakékoli, natož rozumné a věcné, důvody, které by jeho žádosti
ospravedlňovaly. Nejvyšší správní soud podotýká, že je na stěžovateli, jakých procesních nástrojů
využije k hájení svých práv a nelze mu v jejich využití bránit, ale zároveň je třeba zdůraznit,
že takové uplatňování procesních práv (opakované a bezdůvodně vznášené výhrady proti
ustanoveným zástupcům, atd.) reálně nevede k rozhodnutí v meritu věci. Pouze oddaluje
rozhodnutí ve věci samé a vede tak k průtahům řízení, které si však způsobuje stěžovatel sám
svým postupem a nelze je tak přičítat tak tíži správních soudů (k tomu srov. i názor vyslovený
Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06). K tomu je vhodné
podotknout, že zneužívání procesních práv zcela určitě nespadá do rámce ústavně zaručeného
práva na spravedlivý proces a právní pomoc.
Krajský soud proto nepochybil, jestliže i s ohledem na obdobné obstrukční jednání
stěžovatele v řadě dalších věcech vedených před krajským soudem, což je známo i Nejvyššímu
správnímu soudu z jeho úřední činnosti, dospěl k závěru, že účel a smysl institutu ustanovení
zástupce z řad advokátů postrádá v dané věci smysl, a proto již stěžovateli neustanovil žádného
dalšího zástupce. Podle Nejvyššího správního soudu postupoval krajský soud v této konkrétní
věci správně a v souladu s předchozí judikaturou (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 6. 2007. č. j. 8 As 16/2007 - 68, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 3. 2006, č. j. 8 Afs 144/2005 - 137), a kasační stížnost proto není důvodná. Z tohoto důvodu
ji Nejvyšší správní soud zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přitom považuje za nutné zdůraznit, že výše uvedené úvahy
je vždy nutné vztáhnout ke konkrétním skutkovým okolnostem případu, náležitě je odůvodnit,
přičemž se jeví rovněž jako vhodné na takové možné vyústění účastníka po jeho předchozím
opakovaném a obstrukčním jednání upozornit.
Podle §105 odst. 2 s. ř. s. však stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen
advokátem. Vzhledem k tomu, že stěžovateli nebyl ustanoven zástupce z řad advokátů, a kasační
stížnost byla zamítnuta, je třeba aby si stěžovatel v souladu s napadeným usnesením sám zvolil
advokáta k zastupování v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu ze dne
4. 5. 2010, č. j. 38 Cad 10/2005 - 173, a jemu udělenou plnou moc k zastupování v citovaném
řízení předložil soudu ve stanovené lhůtě. V opačném případě by následovaly důsledky uvedené
v závěru napadeného usnesení krajského soudu.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů řízení nenáleží. Žalovanému správnímu orgánu, který by jinak měl právo na náhradu
nákladů řízení, nelze náhradu nákladů řízení v souladu s ustanovením §60 odst. 2 s. ř. s. přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2011
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu