ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.128.2009:208
sp. zn. 4 Ads 128/2009 - 208
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: S. M., proti
žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2009, č. j. 38
Cad 16/2005 - 146,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 5. 2008, č. j. 38 Cad 16/2005 - 73, ustanovil
zástupcem žalobce pro řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2005,
č. j. KUOK/16850/05/OSV-DS/7025/SD-117, JUDr. Milana Janíčka, advokáta. Uvedeným
rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu
v Zábřehu, ze dne 28. 4. 2005, č. j. Soc/552/3361/2005/Dv, kterým nebyla žalobci přiznána
dávka sociální péče.
Kasační stížnost žalobce proti tomuto usnesení Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
29. 7. 2008, č. j. 4 Ads 91/2008 - 98, zamítl jako nedůvodnou.
Podáním ze dne 27. 8. 2008 požádal žalobce o změnu ustanoveného advokáta. Krajský
soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 11. 2008, č. j. 38 Cad 16/2005 - 111, tuto žádost zamítl.
Kasační stížnost žalobce proti zmíněnému usnesení Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem
ze dne 17. 2. 2009, č. j. 4 Ads 11/2009 - 130.
Podáním ze dne 15. 5. 2009 žalobce požádal soud, aby „zrušil advokáta JUDr. Milan Janíček
ve všech řízeních“, kde mu byl ustanoven. Uvedl, že k němu nemá důvěru, advokát jedná
proti jeho zájmům a ve stejné věci jej již dvakrát podvedl.
Ustanovený advokát JUDr. Milan Janíček podáním ze dne 20. 5. 2009 soudu sdělil,
že tvrzení žalobce jsou nepravdivá, avšak vzhledem k dehonestujícím projevům a nedostatku
součinnosti nelze žalobci náležitě poskytovat právní pomoc. Požádal proto, aby byl zastupování
zproštěn.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 7. 2009, č. j. 38 Cad 16/2005 - 146, zprostil
JUDr. Milana Janíčka, advokáta povinnosti zastupovat žalobce (výrok I.), dále rozhodl, že žalobci
se jiný zástupce z řad advokátů neustanovuje (výrok II.) a přiznal JUDr. Milanu Janíčkovi,
advokátovi odměnu za zastupování (výrok III.). V odůvodnění soud popsal dosavadní průběh
řízení a konstatoval, že na vztah mezi soudem ustanoveným advokátem a účastníkem řízení,
jemuž byl ustanoven, je třeba nahlížet z obdobných hledisek, jaká jsou uvedena v §20 odst. 2
zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Ustanovený advokát tedy může
požádat soud o zproštění povinnosti účastníka řízení zastupovat a svou žádost musí zdůvodnit.
Soud podotkl, že právo na odborné zastoupení osobou s právnickým vzděláním není právem
na ustanovení konkrétního zástupce, kterého označí žalobce. Z důvodu procesní ekonomie
ustanovil soud žalobci advokáta z místa jeho bydliště. Žalobce opakovaně bezdůvodně žádal
o ustanovení jiného advokáta, čímž jen prodlužoval řízení. Soud poukázal na to, že žalobce vede
řadu sporů, v nichž opakovaně vznáší námitky proti zástupcům, kteří mu byli ustanoveni
(např. spis sp. zn. 38 Cad 2/2006 - JUDr. Petr Jašek, sp. zn. 38 Cad 1/2006 - JUDr. Milan
Janíček, sp. zn. 38 Cad 1/2007 - JUDr. Milan Ostřížek, sp. zn. 38 Cad 2/2008 - Mgr. Martina
Pešáková). Podle soudu žalobci nic nebrání, aby si sám zvolil advokáta a zvolenému zástupci
udělil plnou moc k zastupování, není-li spokojen s osobami advokátů, které mu ustanovil soud.
Protože měl žalobce bezdůvodné opakované výhrady proti ustanovenému zástupci, soud
ustanoveného advokáta zprostil a dalšího zástupce žalobci již neustanovil. Soud dále uvedl,
že ustanovený advokát má vůči státu nárok na odměnu za zastupování, kterou vyčíslil
podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení výroků
II. a III. tohoto usnesení. Namítal, že proti Bohuslavě Drahošové je u Okresního soudu
v Ostravě vedeno řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům, je zastoupena opatrovníkem
a všechny její právní úkony jsou neplatné. Stěžovatel žádal, aby mu soud ustanovil Mgr. Františka
Drlíka, advokáta.
Dne 8. 9. 2009 byl spis krajského soudu předložen Nejvyššímu správnímu soudu
k rozhodnutí o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přípisem ze dne 8. 9. 2009, č. j. 4 Ads 128/2009 - 157, poučil
účastníky řízení o složení senátu a o možnosti vznést námitku podjatosti. Na toto poučení
stěžovatel reagoval podáním ze dne 16. 9. 2009, v němž konstatoval, že „uvedené osoby NSS
jsou zastoupeny opatrovníkem a se založeným opatrovnickým spisem. Veškeré právní úkony jsou neplatné.
Navíc jsou vyloučeny dle s. ř. s., §8/1, 2“.
Usnesením ze dne 20. 10. 2009, č. j. 4 Ads 128/2009 - 162, Nejvyšší správní soud
stěžovatele vyzval k doplnění podání ze dne 16. 9. 2009 tak, že uvede, zda se jedná o námitku
podjatosti či nikoliv, a v případě, že se jedná o námitku podjatosti, aby označil osoby,
jejichž podjatost namítá, a námitku zdůvodnil.
V podání ze dne 6. 11. 2009 stěžovatel citované výzvě nevyhověl, námitku nedoplnil,
nekonkretizoval, ani neuvedl, zda uplatňuje námitku podjatosti či nikoliv, proto se Nejvyšší
správní soud těmito neurčitými podáními dále nezabýval.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 27. 11. 2009, č. j. 4 Ads 128/2009 - 170, řízení
o kasační stížnosti přerušil do doby rozhodnutí rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 4 Ads 93/2009.
V odůvodnění soud poukázal na to, že v řízení o jiné kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší
správní soud usnesením ze dne 8. 10. 2009, č. j. 4 Ads 93/2009 - 199, postoupil věc rozšířenému
senátu k posouzení právní otázky, zda je účastník řízení, který nemá způsobilost k právním
úkonům v plném rozsahu, způsobilý samostatně činit úkony v řízení ve správním soudnictví,
nebo zda takový účastník nemá procesní způsobilost a musí být zastoupen opatrovníkem,
tj. k posouzení otázky výkladu ustanovení §33 odst. 3 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podle kterého účastník je způsobilý
samostatně činit v řízení úkony (dále jen „procesní způsobilost“), jen jestliže má způsobilost k právním úkonům
v plném rozsahu. Vyřešení této právní otázky považoval Nejvyšší správní soud za zásadní
pro projednávanou věc, neboť na něm záleží, zda je stěžovatel oprávněn v tomto řízení
samostatně činit úkony.
Nálezem ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 43/10, Ústavní soud na návrh Nejvyššího
správního soudu zrušil ustanovení §33 odst. 3 věta první s. ř. s. ke dni vyhlášení tohoto nálezu
ve Sbírce zákonů, neboť dospěl k závěru, že „aplikací napadeného ustanovení by došlo k porušení
základních práv garantovaných ústavním pořádkem České republiky, konkrétně uvedených v čl. 5, čl. 10
odst. 1, 2 Listiny [základních práv a svobod], v čl. 6 odst. 1 Úmluvy [o ochraně lidských práv
a základních svobod] a v čl. 12 a 13 Úmluvy OSN [o právech osob se zdravotním postižením]“.
Citovaný nález byl dne 20. 5. 2011 publikován ve Sbírce zákonů pod č. 130/2011 Sb.
Zrušením ustanovení §33 odst. 3 věta první s. ř. s. odpadla překážka,
pro kterou bylo řízení v projednávané věci přerušeno, neboť toto ustanovení již nelze aplikovat.
Proto soud bez návrhu rozhodl, že se v řízení pokračuje.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou procesní způsobilosti stěžovatele; z důvodu
absence výslovné úpravy v soudním řádu správním (po zrušení zmíněného ustanovení) vycházel
podle §64 s. ř. s. z ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, podle kterého každý může před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní
způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti.
Z obsahu spisu sp. zn. 4 Ads 93/2009 Nejvyšší správní soud zjistil, že rozsudkem
Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 1987, č. j. Nc 1565/86 - 42, byl stěžovatel omezen
ve způsobilosti k právním úkonům tak, že je schopen samostatně činit právní úkony,
kromě právních úkonů v oblasti pracovněprávní, kde není schopen samostatně uzavírat pracovní
smlouvy a vykonávat zaměstnání, ve kterém by odmítnutí příkazu z chorobných příčin mohlo
vést k ohrožení vlastního nebo cizího zdraví nebo ke značným hmotným škodám. Z odůvodnění
rozsudku mimo jiné plyne, že u stěžovatele byla zjištěna duševní porucha trvalého rázu - paranoia
persecutoria et kverulants. Uvedené omezení dosud trvá, avšak projednávaná věc není
věcí pracovněprávní, a proto je stěžovatel způsobilý v tomto soudním řízení samostatně jednat
jako účastník řízení.
K otázce nedostatku právního zastoupení stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
poukazuje Nejvyšší správní soud na svou konstantní judikaturu, podle které „v řízení u Nejvyššího
správního soudu o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce
žalobců není důvodem pro odmítnutí kasační stížnosti nedostatek právního zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.)“
[srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41,
publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 486/2005,
www.nssoud.cz].
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost přípustnou a přezkoumal napadené
usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil
v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní
posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní
názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené zmatečnosti
řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud
nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.
Kasační stížnost není důvodná.
K námitce stěžovatele směřující proti soudkyni JUDr. Bohuslavě Drahošové,
která napadené usnesení vydala, Nejvyšší správní soud konstatuje, že již usnesením ze dne
18. 10. 2005, č. j. Nao 25/2005 - 28, rozhodl, že soudkyně Krajského soudu v Ostravě
JUDr. Bohuslava Drahošová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené
u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 38 Cad 16/2005. Z obsahu spisu přitom není zřejmé,
že by se okolnosti případu v tomto ohledu jakkoliv změnily. Ani tvrzení stěžovatele
o opatrovnickém řízení vedeném proti této soudkyni nemůže založit zmatečnost řízení,
neboť teprve pravomocné rozhodnutí o omezení způsobilosti soudce k právním úkonům
by mohlo mít vliv na jeho způsobilost vykonávat funkci soudce.
Nejvyšší správní soud tedy shledal, že ve věci nerozhodoval vyloučený soudce a soud
nebyl nesprávně obsazen, kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. tudíž není dán.
Soud dále posuzoval námitku nezákonnosti výroku II. napadeného usnesení, vycházel
přitom z rozsudku rozšířeného senátu ze dne 21. 12. 2009, č. j. 7 Azs 24/2008 - 141,
publikovaného ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1995/2010,
www.nssoud.cz.
Rozšířený senát uvedl, že „[R]ozhodování o ustanovení zástupce lze přitom pro účely větší
přehlednosti v zásadě rozdělit do dvou relativně samostatných částí. V prvé řadě je totiž nezbytné posoudit,
zda vůbec navrhovatel splňuje podmínky dané ustanovením §35 odst. 8 s. ř. s. (předpoklad osvobození
od soudních poplatků a je-li zastoupení třeba k ochraně práv účastníka). Teprve jsou-li splněny uvedené
podmínky, následuje úvaha (rozhodnutí) soudu o tom, kterého konkrétního zástupce navrhovateli (účastníkovi
řízení) ustanoví.“
V návaznosti na výše uvedené rozšířený senát zdůraznil, že „vyhovět návrhu na ustanovení
konkrétního zástupce bude namístě především tehdy, bude-li takové rozhodnutí opřeno o rozumné a věcné důvody
a současně nebude v rozporu s jinými hledisky, které je nezbytné při rozhodnutí o konkrétní osobě zástupce vzít
v úvahu. Pokud totiž účastník řízení navrhne konkrétní osobu, která by jej měla zastupovat, obvykle tak činí
z důvodů, které pokládá za rozumné a věcně oprávněné. Typicky účastník řízení navrhuje určitou konkrétní
osobu tehdy, má-li k ní z určitých důvodů vybudován vztah důvěry, z něhož vyvozuje, že právě ona bude řádně
hájit jeho zájmy. Tato důvěra přitom představuje jeden ze základních atributů vztahu mezi advokátem
a jeho klientem [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, č. j. 7 Azs 214/2005 – 96,
(www.nssoud.cz)]. Vztah důvěry často vznikne tehdy, zabývala-li se navrhovaná osoba jako zástupce
věcí účastníka řízení již dříve (např. v jiném řízení před orgány veřejné moci), zastupovala-li jej v jiné jeho věci,
je-li z jiných důvodů obeznámena více než jiné osoby s jeho věcí či s jejími významnými aspekty nebo má-li určité
specifické vlastnosti, schopnosti či dovednosti, které jsou předpokladem pro to, že by mohla ve věci účastníka řízení
s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem vystupovat účinněji než jiné osoby. Takovými specifickými schopnostmi,
vlastnostmi či dovednostmi může být například specializace navrhovaného zástupce na určitá právní odvětví
či schopnost komunikovat s účastníkem řízení (typicky právě v případě žadatelů o mezinárodní ochranu)
v jeho mateřštině nebo jiném jazyce, kterým se dorozumí.“
Rozšířený senát rovněž vyslovil, že „[P]rávo účastníků řízení na ustanovení konkrétního zástupce
ovšem nepochybně nemůže mít podobu práva absolutního. Za rozumné a věcně oprávněné důvody tak zpravidla
nebude možno považovat návrh na ustanovení konkrétního zástupce jen proto, že takový zástupce je všeobecně
znám (například díky tomu, že často vystupuje v médiích, nebo že se jako advokát těší vynikající pověsti).
Další meze práva na ustanovení konkrétního zástupce pak zcela jistě musí existovat pro případ možného zneužití
předmětného práva (opakované změny návrhu na konkrétního zástupce, zneužití práva na ustanovení
konkrétního zástupce jako obstrukčního prostředku pro řízení před soudem apod.).
Jestliže tedy navrhne účastník řízení ustanovit svým zástupcem konkrétní osobu a zjistí-li soud,
že tento návrh je opřen o rozumné a věcně oprávněné důvody, pak je ... namístě zpravidla takovému návrhu
vyhovět. Důvodem pro nevyhovění návrhu na ustanovení konkrétního zástupce mohou být především okolnosti,
které svojí povahou či významem převažují nad respektováním rozumných a věcně oprávněných důvodů,
které účastník uvedl ve svém návrhu. Takovými situacemi, kdy nebude vhodné návrhu na ustanovení konkrétního
zástupce vyhovět, bude například to, že vzhledem k místu konání soudního řízení či k místu pobytu účastníka
řízení by komunikace zástupce se soudem, s účastníkem řízení či s jinými osobami narážela na neúměrné obtíže,
nebo to, že navrhovaný zástupce je toho času zaneprázdněn poskytováním právní pomoci jiným osobám
a není schopen se věci účastníka řízení věnovat s potřebnou péčí. V tomto ohledu je nicméně třeba trvat na tom,
že pokud soud návrhu účastníka řízení na ustanovení konkrétního zástupce nevyhoví, je povinen své rozhodnutí
přezkoumatelným způsobem odůvodnit.“
V projednávané věci sice krajský soud vyšel z nyní již překonaného právního názoru,
že právo na ustanovení zástupce není právem na ustanovení konkrétní osoby, kterou navrhovatel
v návrhu označuje, nicméně shora citovaným požadavkům na odůvodnění dostál.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel v žalobě požádal
o ustanovení zástupce z řad advokátů, a to Mgr. Pavly Frodlové, advokátky. Tutéž žádost
zopakoval v podání ze dne 4. 7. 2005. V podání ze dne 26. 3. 2008 stěžovatel žádal, aby mu soud
ustanovil JUDr. Víta Vohánku, advokáta; obdobně též v podání ze dne 17. 4. 2008. V podání
ze dne 20. 5. 2008, které se týkalo i jiných řízení vedených u Krajského soudu v Ostravě,
stěžovatel požadoval zrušit ustanovení Mgr. Pavly Frodlové, advokátky a JUDr. Milana Janíčka,
advokáta, aniž svůj požadavek jakkoliv zdůvodnil; opět žádal ustanovit JUDr. Víta Vohánku,
advokáta, totéž v podání ze dne 18. 7. 2008, 25. 8. 2008 a ze dne 16. 12. 2008, ve kterém navíc
požadoval ustanovit v jiné věci JUDr. Tomáše Sokola, advokáta. V kasační stížnosti ze dne
28. 7. 2009 stěžovatel žádal, aby mu soud ustanovil Mgr. Františka Drlíka, advokáta.
Stěžovatel se tedy v průběhu řízení domáhal postupně ustanovení několika různých
advokátů, z nichž první (Mgr. Pavlu Frodlovou) dokonce později odmítal.
Rovněž svůj požadavek na ustanovení JUDr. Víta Vohánky, advokáta v posledním období
modifikoval na Mgr. Františka Drlíka, advokáta.
Před vydáním napadeného usnesení však stěžovatel setrvával na žádosti o ustanovení
advokáta JUDr. Víta Vohánky, který sídlí v Praze. Podle názoru Nejvyššího správního soudu
není takový požadavek rozumný ani věcně oprávněný, neboť stěžovatel bydlí v obvodu
Krajského soudu v Ostravě, u kterého je vedeno řízení, a soudu je z jeho úřední činnosti známo,
že JUDr. Vít Vohánka, advokát je již velmi vytížen zastupováním stěžovatele v jiných věcech,
zejména v řízeních vedených u Městského soudu v Praze. Na tyto skutečnosti poukazoval
ve svých rozhodnutích v projednávané věci jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud.
Nejvyšší správní soud tudíž shledal, že práva stěžovatele nebyla porušena tím, že krajský
soud v průběhu řízení nevyhověl jeho návrhu na ustanovení konkrétního zástupce z řad advokátů
JUDr. Víta Vohánky. K tomu lze dodat, že v současné době stěžovatel již na tomto požadavku
ani netrvá.
Z obsahu soudního spisu je zřejmé, že stěžovatel bez rozumných důvodů
nespolupracoval s ustanoveným advokátem a v pozdějších podáních jej dokonce slovně napadal
vulgárními výrazy („justiční podvodník a krypl“). Podobná situace nastala také v dalších řízeních
iniciovaných stěžovatelem, a to i ve vztahu k jiným advokátům včetně Mgr. Pavly Frodlové,
jejíhož ustanovení se stěžovatel původně domáhal. Některé z těchto spisů zmínil krajský soud
v odůvodnění napadeného usnesení, další případy jsou Nejvyššímu správnímu soudu známy
z jeho úřední činnosti.
Bezdůvodnost námitek stěžovatele proti ustanovenému zástupci konstatoval Nejvyšší
správní soud již ve svém rozsudku ze dne 17. 2. 2009, č. j. 4 Ads 11/2009 - 130, www.nssoud.cz:
„Po prostudování tzv. závazného pokynu Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatel po ustanoveném zástupci
požadoval, aby v jiných věcech, kde jej zastupuje, soudu předložil doplnění žalob obsahující dokumenty,
které s projednávanými věcmi nesouvisí, žádost o spojení věcí, žádost o úhradu nemajetkové a majetkové újmy
a žádost o provedení důkazu správními spisy. Stěžovatel dále požadoval, aby mu ustanovený zástupce zaslal kopii
doplnění žaloby dříve, než je odešle na soud. Podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze ustanovenému
zástupci vytýkat, že v doplnění žaloby uvedl jiné skutečnosti, neboť jako odborník posoudil potřebnost
doplňovaných údajů jinak, než laik stěžovatel. Ustanovený zástupce se nikterak nezpronevěřil svým povinnostem
ani účelu, pro který byl stěžovateli ustanoven. Kopii doplnění žaloby stěžovateli zaslal, jeho tzv. závazný pokyn
tedy v nezbytném rozsahu splnil a současně stěžovateli umožnil, aby své doplnění žaloby soudu předložil sám.
Po ustanoveném zástupci rozhodně nelze požadovat, aby svým podpisem zaštítil tvrzení, žádosti či návrhy,
které se mu z hlediska jeho odbornosti jeví nesprávné, zbytečné či irelevantní (zaslání nesouvisejících dokumentů,
nadbytečná žádost o provedení důkazu správními spisy, ve správním soudnictví neprojednatelná žádost o úhradu
újmy a žádost o spojení věcí, o němž soud rozhoduje i bez návrhu a výlučně podle svého uvážení).“
K námitce, že ustanovený zástupce se stěžovatelem nekomunikuje, Nejvyšší správní soud
v citovaném rozsudku uvedl, že „... stěžovatel blíže nespecifikoval, v čem spočívá nedostatečnost ve vzájemné
komunikaci. Z výše popsaných zjištění navíc jednoznačně vyplývá, že ustanovený zástupce se stěžovatelem
komunikuje, upozorňuje jej na výzvy soudu, reaguje na jeho pokyny a zasílá mu podání, jež následně předkládá
soudu. ... Stěžovatel v kasační stížnosti zcela nevhodně napadl svého zástupce, ustanoveného soudem, a vytýkal
mu, že jedná proti jeho zájmům. Toto tvrzení však stěžovatel nijak nedoložil. Nejvyšší správní soud zjistil,
že takový závěr nemá oporu ani v soudním spisu, neboť JUDr. Milan Janíček, advokát dosud neměl - z důvodu
kasačních stížností stěžovatele a žádosti o změnu zástupce - příležitost naplnit účel svého ustanovení.“
Neposkytoval-li stěžovatel ustanovenému zástupci náležitou součinnost a svými
opakovanými neopodstatněnými námitkami proti tomuto advokátovi neúměrně prodlužoval
soudní řízení a komplikoval svému zástupci naplnění účelu, pro který byl ustanoven, pozbylo
podle názoru Nejvyššího správního soudu ustanovení zástupce stěžovateli k ochraně jeho práv
smyslu.
Podobně v řízení o jiné kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 6. 1. 2010, č. j. 3 Ads 107/2009 - 150, www.nssoud.cz, vyslovil, že „[U]stanovení zástupce
navrhovateli ... není automatickým úkonem soudu, nýbrž úkonem vyžadujícím posléze také určitou součinnost
ze strany účastníka řízení. Aktivita účastníka řízení se pak nutně musí projevit rovněž v komunikaci
s ustanoveným zástupcem, resp. v jejím způsobu. Nekomunikuje-li účastník řízení s advokátem vůbec
či nedostatečně nebo komunikuje způsobem, který advokát oprávněně vnímá jako projev nedůvěry vůči své osobě,
je dán důvod k zrušení ustanovení, neboť v takovém případě by se zastoupení zcela míjelo svým účinkem. ...
V tomto žalobním řízení je přitom nepochybné, že stěžovatel prostřednictvím svého soudem ustanoveného zástupce
reálně nehájí svá práva, neboť mu nejen neposkytuje jakoukoli smysluplnou součinnost, ale navíc jej hrubě
vulgárními výrazy uráží, opakovaně se stejně jako ve všech jiných žalobních řízeních domáhá pokaždé jiného
než ustanoveného advokáta, aniž by pro toto konání uvedl jakékoli, natož rozumné a věcné, důvody,
které by jeho žádosti ospravedlňovaly. Nejvyšší správní soud podotýká, že je na stěžovateli, jakých procesních
nástrojů využije k hájení svých práv a nelze mu v jejich využití bránit, ale zároveň je třeba zdůraznit,
že takové uplatňování procesních práv (opakované a bezdůvodně vznášené výhrady proti ustanoveným zástupcům,
složení soudu atd.) reálně nevede k rozhodnutí v meritu věci. Pouze oddaluje rozhodnutí ve věci samé (žalobní
řízení je bez meritorního rozhodnutí vedeno do roku 2004) a vede tak k průtahům řízení, které si však způsobuje
stěžovatel sám svým postupem a nelze je tak přičítat k tíži správních soudů (k tomu srov. i názor vyslovený
Ústavním soudem v jeho rozhodnutí I. ÚS 603/06). K tomu je vhodné podotknout, že zneužívání procesních
práv zcela určitě nespadá do rámce ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a právní pomoc.
Krajský soud proto nepochybil, jestliže ustanoveného zástupce na jeho žádost zprostil povinnosti
zastupovat stěžovatele v řízení o žalobě. V zájmu stěžovatele bylo vyvarovat se takového jednání, které by mohlo
vést jednak k bezdůvodnému a zbytečnému narušení vzájemné důvěry mezi advokátem a klientem z jeho strany
a jednak k závěru o nedostatku poskytované součinnosti. Protože tak stěžovatel nejednal, zmařil účel,
pro který mu byl zástupce ustanoven. Krajský soud i s ohledem na obdobné obstrukční jednání stěžovatele v řadě
dalších věcech vedených před krajským soudem, což je známo i Nejvyššímu správnímu soudu z jeho úřední činnosti,
dospěl k závěru, že ... ustanovení zástupce z řad advokátů postrádá v dané věci smysl, a proto již stěžovateli
neustanovil žádného dalšího zástupce. Podle Nejvyššího správního soudu postupoval krajský soud v této konkrétní
věci správně a v souladu s předchozí judikaturou.“
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že stěžovatel v projednávané věci svým postupem
(nedostatek součinnosti s ustanoveným zástupcem, bezdůvodné a vulgární napadání advokáta
vedoucí k narušení vzájemné důvěry mezi advokátem a klientem, uplatňování neopodstatněných
námitek bránících zástupci v realizaci jeho povinnosti řádně hájit zájmy a chránit práva
stěžovatele) zcela zmařil účel, pro který mu byl zástupce z řad advokátů ustanoven. Takto jednal
rovněž v dalších řízeních, čímž krajský soud přesvědčil o tom, že nemá smysl mu ustanovovat
jiného zástupce. Tento závěr krajského soudu Nejvyšší správní soud aprobuje.
Pokud jde o výrok III. napadeného usnesení, Nejvyšší správní soud zdůrazňuje,
že tímto výrokem byla JUDr. Milanu Janíčkovi, advokátu přiznána odměna za zastupování
stěžovatele, kterou s ohledem na skutečnost, že je stěžovatel osvobozen od soudních poplatků,
hradí stát, jak je ostatně správně uvedeno v odůvodnění napadeného usnesení. Výrok III.
napadeného usnesení tedy není způsobilý jakýmkoliv způsobem zasáhnout do právní sféry
stěžovatele, který ani nevznesl žádné konkrétní tvrzení či námitky, jež by správnost
tohoto výroku zpochybnily.
Nejvyšší správní soud neshledal v postupu a rozhodnutí krajského soudu žádné
pochybení, které by bylo dostatečným důvodem pro zrušení napadeného usnesení. Kasační
námitky nejsou důvodné, kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s. nebyly
prokázány, a proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 16. 7. 2009, č. j. 38 Cad 16/2005 - 146, jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Protože úspěšnému žalovanému v tomto řízení žádné náklady
nad rámec plnění běžných povinností nevznikly a stěžovatel s kasační stížností nebyl úspěšný,
Nejvyšší správní soud vyslovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení
o této kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2011
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu