ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.50.2011:46
sp. zn. 4 Ads 50/2011 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: J. Š., zast. Mgr.
Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2010,
č. j. 10 Ca 256/2009 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 2400 Kč, která jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Úřad práce v Plzni usnesením ze dne 29. 8. 2008, č. j. PMA-2008/37048-12/2,
přerušil řízení ve věci uspokojení mzdových nároků žalobce za měsíce leden až březen 2008
nevyplacených mu zaměstnavatelem Krajským regionálním centrem Plzeňského kraje,
a to do doby skončení řízení o předběžné otázce, které probíhá před orgány činnými v trestním
řízení.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 10. 2008, č. j. 2008/66929 - 424, podle §90 odst. 1
písm. b) správního řádu uvedené usnesení úřadu práce zrušil a věc vrátil správnímu orgánu
prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V rozhodnutí o odvolání žalovaný uvedl,
že Krajský soud v Plzni obdržel dne 8. 7. 2008 insolvenční návrh žalobce na majetek
jeho zaměstnavatele. Téhož dne požádal žalobce úřad práce o uspokojení mzdových nároků
na měsíc leden až březen 2008, které mu zaměstnavatelem nebyly podle jeho prohlášení
vyplaceny. Žalovaný poukázal na §3 písm. c) zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců
při platební neschopnosti zaměstnavatele, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon
č. 118/2000 Sb.“). Podle něho je zaměstnavatel v platební neschopnosti, jestliže neuspokojil
splatné mzdové nároky zaměstnanců, a to dnem následujícím po dni, kdy byl na něho podán
insolvenční návrh u příslušného soudu v České republice. Platební neschopnost
proto podle žalovaného nastala dnem 9. 7. 2008. Žalovaný dále poukázal na §1a téhož zákona,
podle kterého má zaměstnanec v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem právo
na uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených mu jeho zaměstnavatelem,
který je v platební neschopnosti. Vzhledem k tomu, že žalobce podal žádost o uspokojení
mzdových nároků u úřadu práce již dne 8. 7. 2008, tedy v době, kdy jeho zaměstnavatel nebyl
ještě v platební neschopnosti, měla být podle názoru žalovaného jeho žádost o uspokojení
mzdových nároků úřadem práce zamítnuta. Z uvedených důvodů žalovaný rozhodnutí úřadu
práce zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 12. 2010, č. j. 10 Ca 256/2009 - 27, žalobu
napadající rozhodnutí žalovaného odmítl. Podle soudu se žalobce domáhá přezkoumání
rozhodnutí o jeho mzdových nárocích, které podle zákona č. 118/2000 Sb. jsou součástí
pracovních vztahů, tedy vztahů soukromoprávních, byť o nich rozhoduje správní orgán
podle správního řádu. Podle §68 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“) je žaloba nepřípustná také tehdy, jde-li o rozhodnutí správního orgánu
v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu. Soud postupoval
ve smyslu §46 odst. 2 s. ř. s., podle něhož se návrh odmítne také tehdy, domáhá-li se navrhovatel
rozhodnutí ve sporu nebo jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském
soudním řízení, anebo domáhá-li se návrhem přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán
rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. Soud žalobce poučil, že musí
podat novou žalobu podle §244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Z uvedených důvodů soud podle §46 odst. 2 a §68
písm. b) s. ř. s. žalobu odmítl.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost. V ní vyjádřil nesouhlas se závěry soudu, podle nichž není k projednávání žaloby věcně
příslušný, neboť se jedná o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci.
Podle stěžovatele měl soud o žalobě věcně rozhodnout, neboť rozhodnutí žalovaného
je úkonem, jež naplňuje znaky uvedené v §65 odst. 1 s. ř. s. Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2010, č. j. 10 Ca 256/2009 - 27,
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněny.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Meritem nyní projednávané věci je požadavek stěžovatele na zaplacení nevyplacených
mzdových nároků. Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2003,
č. j. 6 A 97/2002 - 26, publikovaného pod č. Sb. NSS 17/2003, „rozhodnutí Ministerstva práce
a sociálních věcí o odvolání proti rozhodnutí úřadu práce o mzdových nárocích žalobce podle §9 odst. 4
zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých
zákonů, je rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci. Ochrana soukromých práv, byť byla předmětem
řízení u správního orgánu, je zajištěna postupem podle §244 a násl. o. s. ř. ve znění účinném po 1. 1. 2003,
tedy projednáním a rozhodnutím v občanském soudním řízení, a nikoliv ve správním soudnictví [§46
odst. 2 a §68 písm. b) s. ř. s.].“. V tomto judikátu zmíněné rozhodnutí podle §9 odst. 4
zákona č. 118/2000 Sb. je přitom rozhodnutím ve věci samé.
Podle názoru zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování
některých kompetenčních sporů, který byl vysloven v usnesení ze dne 3. 11. 2009,
č. j. Konf 84/2008 - 9, www.nssoud.cz, však platí, že „pravomoc soudu v občanském soudním řízení
bude založena až tehdy, kdy správní orgán rozhodne věcně o sporu nebo o jiné právní věci vyplývající
ze soukromoprávních vztahů, tj. zjistí, co je právem, nebo toto právo založí. To odpovídá smyslu zákonné úpravy
a nezpochybněnému trendu dřívější doktríny a judikatury (obdobně srovnej např. usnesení zvláštního senátu
ze dne 20. 9. 2007, č. j. Konf 22/2006 - 8).“. Řízení podle §244 a násl. občanského soudního řádu
tedy počítá s novým projednáním věci samé. V nyní posuzovaném případě nicméně úřad práce
dosud nerozhodl ve věci samé, nýbrž o přerušení řízení. Žalovaný posléze jeho rozhodnutí zrušil
a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Podle Nejvyššího správního soudu
je tak zřejmé, že správní orgány dosud nerozhodovaly o věci samé. Proto o žalobou napadeném
rozhodnutí musí rozhodovat soudy ve správním soudnictví, neboť s ohledem na nemeritorní
rozhodnutí správních orgánů ještě nepřichází v úvahu postup podle §244 a násl. občanského
soudního řádu.
V dané věci žalovaný rozhodnutím podle §90 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušil
procesní rozhodnutí úřadu práce a věc mu vrátil k novému projednání, neboť byl dán důvod
k zamítnutí stěžovatelovy žádosti. Proti následnému rozhodnutí úřadu práce jsou však nadále
přípustné řádné opravné prostředky na úrovni veřejné správy. To ostatně stanoví §90 odst. 1
písm. b) správního řádu, podle kterého lze proti novému rozhodnutí podat odvolání.
Tato možnost navíc vyplývá i z §81 odst. 1 správního řádu.
Nejvyšší správní soud uvádí, že rozhodnutí žalovaného, ačkoliv vyslovuje závazný
právní názor, nenaplňuje materiální znaky rozhodnutí podle §65 odst. 1 s. ř. s.,
čímž postrádá hmotněprávní důsledky na sféru veřejných subjektivních práv a povinností
(shodně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2005, č. j. 5 As 35/2004 - 56,
dostupný na www.nssoud.cz). Podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 1 Afs 147/2005 - 107, publikovaný pod č. 923/2006 Sb. NSS)
„pojem „rozhodnutí“ ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. je třeba chápat v materiálním smyslu jako jakýkoliv
individuální právní akt vydaný orgánem veřejné moci z pozice jeho vrchnostenského postavení.“. Aby úkon
správního orgánu byl přezkoumatelný v režimu §65 odst. 1 s. ř. s., musí naplňovat znaky
v tomto ustanovení uvedené. Ačkoliv je tedy úkon žalovaného označen jako „rozhodnutí“,
nesplňuje jeho znaky po stránce materiální, neboť se netýká veřejných subjektivních práv
a povinností. V takovém případě je třeba postupovat podle §70 písm. a) s. ř. s.,
podle kterého jsou ze soudního přezkumu vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou
rozhodnutími. K týmž právním závěrům dospěl Nejvyšší správní soud i v rozsudku
ze dne 30. 9. 2010, č. j. 4 Ads 107/2010 - 70, www.nssoud.cz.
Nelze tedy souhlasit se závěrem Městského soudu v Praze, že žaloba nebyla přípustná,
neboť směřuje proti rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydanému v mezích
zákonné pravomoci správního orgánu [§46 odst. 2 a §68 písm. b) s. ř. s.]. Žaloba totiž byla
nepřípustná proto, že se v ní stěžovatel domáhal přezkoumání úkonu, který je ze soudního
přezkumu vyloučen, neboť se nejedná o rozhodnutí v materiálním smyslu [§68 písm. e), §70
písm. a) s. ř. s.]. Také existence kompetenční výluky zakotvené v §70 písm. a) s. ř. s.
je však důvodem pro odmítnutí žaloby podle §46 s. ř. s., a proto Městský soud v Praze
nepochybil, když takto v dané věci postupoval.
K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že pokud úřad práce rozhodne (či již rozhodl)
ve věci samé, má stěžovatel možnost se proti takovému rozhodnutí bránit žalobou v občanském
soudním řízení podle §244 a násl. občanského soudního řádu, jak vyplývá ze zmíněného judikátu
zvláštního senátu.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle §120 a §60 odst. 1
věty první s. ř. s., neboť stěžovatel ve věci nebyl úspěšný a žalovanému nevznikly náklady,
které by přesahovaly jeho běžnou úřední činnost.
Stěžovateli byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2009,
č. j. 2 Cad 143/2008 - 8, ustanovena zástupcem advokátka Mgr. Dagmar Rezková Dřímalová.
Ta je oprávněna zastupovat stěžovatele také v řízení o kasační stížnosti (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2007, č. j. 1 Afs 120/2006 - 117, publikované
pod č. 1460/2008 Sb. NSS). V takovém případě hradí odměnu za zastupování a náhradu
hotových výdajů stát (srov. §35 odst. 8 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto v souladu
s požadavky advokátky určil její odměnu částkou 2100 Kč za jeden úkon právní služby spočívající
v písemném podání soudu ve věci samé (kasační stížnost ze dne 22. 12. 2010) podle §11 odst. 1
písm. d) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a dále jí přiznal
jeden režijní paušál ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tedy odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů činí 2400 Kč. Zástupkyni stěžovatele bude tato částka
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2011
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu