ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.52.2011:107
sp. zn. 4 Ads 52/2011 - 107
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: S. M.,
zast. JUDr. Jaroslavem Dobrem, advokátem, se sídlem Čelakovského sady 8, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
Praha 2, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010,
č. j. 2 Cad 50/2009 – 74,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci žalobce JUDr. Jaroslavu Dobrovi, advokátovi, se sídlem Čelakovského sady 8,
Praha 2, se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši
800 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Přípisem ministra práce a sociálních věcí (jako funkčně příslušného orgánu v rámci
vnitřního organizačního uspořádání žalovaného) ze dne 3. 4. 2009, č. j. 2009/2163-212/51,
bylo žalobci sděleno, že byl shledán nedůvodným jeho podnět, označený jako „návrh na obnovu
řízení – rozklad“, k přezkoumání zákonnosti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2008,
č. j. 2008/86645 – 212, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí
Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 13. 11. 2008, č. j. KUOK 102663/2008,
kterým nebyla povolena obnova řízení, týkající se rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého
kraje ze dne 14. 10. 2008, č. j. KUOK 97080/2008. Rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého
kraje ze dne 14. 10. 2008 bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce
v Šumperku ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2482/8/SUC-1/2, jímž byla žalobci poskytnuta dávka státní
sociální podpory – příspěvek na bydlení ve výši 765 Kč měsíčně s účinností ode dne 1. 7. 2008.
Svůj závěr žalovaný odůvodnil tak, že v rozhodnutí žalovaného ani jemu předcházejících
rozhodnutích krajského úřadu a úřadu práce nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by mohly
vyvolat pochybnosti o jejich souladu s právními předpisy, přičemž pouze rozpor s právními
předpisy může být důvodem pro změnu nebo zrušení pravomocných rozhodnutí.
Není proto důvod k zahájení přezkumného řízení.
Proti přípisu žalovaného se žalobce bránil žalobou ze dne 24. 4. 2009, ve které žádal
o zabezpečení v plné výši a tvrdil, že mu bylo odepřeno právo na zabezpečení ve stavu hmotné
nouze v plné výši, přičemž poukazoval na ustanovení čl. 30 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 2, 3 a 4
Listiny základních práv a svobod (publikována pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších ústavních
předpisů, dále jen „Listina“). Současně požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení
zástupce JUDr. Víta Vohánky, advokáta, se sídlem Na Zámecké 457/5, Praha 4.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 5. 2009, č. j. 2 Cad 50/2009 – 22, žalobci
ustanovil zástupcem pro řízení JUDr. Jaroslava Dobra, advokáta, se sídlem Čelakovského sady 8,
Praha 2. V odůvodnění poukázal na to, že JUDr. Vít Vohánka soudu sdělil, že již nechce
být ustanovován zástupcem pro řízení před soudy ve správním soudnictví.
V doplnění žaloby ze dne 10. 8. 2009, podaném na výzvu soudu ustanoveným zástupcem,
žalobce navrhl, aby soud zrušil přípis ministra práce a sociálních věcí ze dne 3. 4. 2009,
č. j. 2009/2163-212/51, v jehož případě se podle žalobce jedná o rozhodnutí, a dále rozhodnutí
žalovaného ze dne 16. 12. 2008, č. j. 2008/86645 – 212, rozhodnutí Krajského úřadu
Olomouckého kraje ze dne 13. 11. 2008, č. j. KUOK 102663/2008, a rozhodnutí Úřadu práce
v Šumperku ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2482/8/SUC-1/2, a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu
řízení. Vyjádřil přesvědčení, že předchozím postupem správních orgánů všech stupňů
byl stěžovatel zkrácen na svých právech, především podle čl. 30 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 2
a 3 Listiny.
K námitce podjatosti žalobce ze dne 19. 2. 2010 Nejvyšší správní soud usnesením ze dne
30. 7. 2010, č. j. Nao 11/2010 – 55, rozhodl, že soudce Městského soudu v Praze Mgr. Jiří Tichý
není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 10. 2010, č. j. 2 Cad 50/2009 – 74, žalobu
odmítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že stát
prostřednictvím účtárny Městského soudu v Praze je povinen zaplatit odměnu za zastupování
JUDr. Jaroslavu Dobrovi, advokátu, se sídlem Čelakovského sady 8, Praha 2, ve výši 1600 Kč.
V odůvodnění usnesení městský soud rekapituloval rozhodnutí o námitce podjatosti (viz výše),
přičemž podotkl, že podáním ze dne 8. 10. 2010 žalobce námitku podjatosti zopakoval,
jelikož však neuvedl žádné nové skutečnosti oproti původní námitce podjatosti, soud
ji Nejvyššímu správnímu soudu opakovaně nepředkládal a pokračoval v řízení. Městský soud
dospěl k závěru, že pokud žalobce považoval napadený přípis ministra práce a sociálních
věcí za rozhodnutí, není tomu tak. Jednalo se toliko o sdělení ve smyslu §95 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), že správní
orgán nadřízený správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal, nezjistil žádné důvody pro zahájení
přezkumného řízení. Tento přípis není správním rozhodnutím, které by soud mohl
přezkoumávat, v souladu s ustanovením §70 písm. a) s. ř. s. Návrh žalobce je proto nepřípustný
a je dán důvod pro odmítnutí žaloby ve smyslu §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Městský soud
poukázal na to, že rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2008, č. j. 2008/86645 – 212,
bylo k žalobě žalobce učiněno předmětem samostatného přezkumu pod sp. zn. 4 Cad 13/2009,
přičemž žaloba byla rozsudkem zamítnuta. Přezkumu uvedeného rozhodnutí žalovaného,
jakož i rozhodnutí jemu předcházejících tedy brání skutečnost, že ve stejné věci podal žalobce
samostatnou žalobu, o které probíhalo samostatné řízení u Městského soudu v Praze, přezkumu
tedy brání překážka proběhlého řízení (resp. překážka věci rozhodnuté), a v této části
jsou tedy splněny podmínky pro odmítnutí žaloby podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010 se žalobce
(dále též „stěžovatel“) bránil kasační stížností ze dne 6. 12. 2010, podanou podle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., ve které žádal jeho zrušení. Namítal jeho nicotnost a nepřezkoumatelnost,
jakož i to, že bylo přijato vyloučeným soudcem. Znovu žádal o ustanovení zástupce JUDr. Víta
Vohánky, advokáta, jakož i o osvobození od soudních poplatků. Podle jeho názoru
bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, jakož i řada jeho dalších základních práv a svobod.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 13. 1. 2011, podaném na výzvu soudu ustanoveným
zástupcem, stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení. Vyjádřil přesvědčení, že napadený přípis ministra práce
a sociálních věcí je fakticky rozhodnutím orgánu moci výkonné, neboť toto se týká jeho práv
a povinností mimo jiné podle čl. 30 odst. 2, čl. 31 a čl. 36 Listiny. Stěžovateli nebyla poskytnuta
maximální možná ochrana jeho práv, kterou jeho případ vyžaduje.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejdříve ověřil, že rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2008,
č. j. 2008/86645 – 212, kterého se stěžovatelův podnět k zahájení přezkumného řízení týkal,
jakož i jemu předcházející výše vymezená rozhodnutí správních orgánů, byla na základě žaloby
stěžovatele učiněna předmětem řízení před správními soudy, přičemž Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 25. 2. 2010, č. j. 4 Cad 13/2009 – 96, žalobu proti uvedenému rozhodnutí
žalovaného zamítl. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2010,
č. j. 6 Ads 106/2010 – 134, zamítl kasační stížnost proti tomuto rozsudku.
Podle §94 odst. 1 správního řádu v přezkumném řízení správní orgány z moci úřední
přezkoumávají pravomocná rozhodnutí v případě, kdy lze důvodně pochybovat o tom, že rozhodnutí je v souladu
s právními předpisy. Přezkumné řízení lze zahájit, i pokud je rozhodnutí předběžně vykonatelné podle §74
a dosud nenabylo právní moci; pokud bylo po zahájení takového přezkumného řízení podáno odvolání, postupuje
se podle ustanovení hlavy VIII této části. Účastník může dát podnět k provedení přezkumného řízení;
tento podnět není návrhem na zahájení řízení; jestliže správní orgán neshledá důvody k zahájení přezkumného
řízení, sdělí tuto skutečnost s uvedením důvodů do 30 dnů podateli.
Podle §95 odst. 1 správního řádu správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který rozhodnutí
vydal, zahájí z moci úřední přezkumné řízení, jestliže po předběžném posouzení věci dojde k závěru, že lze mít
důvodně za to, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy.
Podle §65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení
svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují
jeho práva nebo povinnosti, (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí,
popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Na základě ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. je na úrovni zákona realizováno právo
na přístup k soudu jako jedna ze základních komponent práva na spravedlivý proces
garantovaného na ústavní úrovni. Pro správní soudnictví zde má klíčový význam čl. 36 odst. 2
Listiny, podle něhož kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy,
může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci
soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. nelze vykládat doslovným jazykovým výkladem, nýbrž je nutno
jej interpretovat podle jeho smyslu a účelu tak, že žalobní legitimace musí být dána pro všechny
případy, kdy jsou dotčena práva žalobce, tj. kdy se jednostranný úkon správního orgánu,
vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká
jeho právní sféry. Legitimace je tedy založena tvrzením žalobce, že takový úkon správního orgánu
měl negativní dopady do jeho právní sféry. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
k této otázce v usnesení ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 – 42, publikováno
pod č. 906/2006 Sb. NSS (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
dostupná z: ), judikoval, že ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. nelze interpretovat
doslovným jazykovým výkladem, ale podle jeho smyslu a účelu tak, že žalobní legitimace je dána pro všechny
případy, kdy se úkon správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, dotýká právní
sféry žalobce. (...) Rozhodnutí je tedy vymezeno materiálními znaky; je proto nevýznamné, zda je úkon správního
orgánu jako rozhodnutí výslovně označen a zda má zákonem předepsanou formu či nikoliv (posléze uvedená
otázka je relevantní až při posuzování merita).
V nyní projednávané věci je přezkoumávána povaha přípisu žalovaného ze dne 3. 4. 2009,
č. j. 2009/2163-212/51, kterým bylo stěžovateli sděleno, že byl shledán nedůvodným
jeho podnět, označený jako „návrh na obnovu řízení – rozklad“, k přezkoumání zákonnosti
pravomocného rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2008, č. j. 2008/86645 – 212. Žalovaný
vyložil, že v přezkoumávaném rozhodnutí ani jemu předcházejících rozhodnutích krajského
úřadu a úřadu práce nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by mohly vyvolat pochybnosti
o jejich souladu s právními předpisy, přičemž pouze rozpor s právními předpisy může
být důvodem pro změnu nebo zrušení pravomocných rozhodnutí. Dospěl proto k závěru,
že není důvod k zahájení přezkumného řízení.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že je nepochybné, že se v případě napadeného aktu
žalovaného jedná o přípis, vydaný na základě podnětu stěžovatele ze dne 9. 1. 2009,
kterým bylo stěžovateli sděleno, že žalovaný za aplikace §94 odst. 1 a §95 odst. 1 správního řádu
po předběžném posouzení věci nedospěl k závěru, že lze mít důvodně za to, že rozhodnutí
žalovaného ze dne 16. 12. 2008 bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, a že je tedy třeba
zahájit z moci úřední přezkumné řízení.
Přezkumné řízení ve smyslu §94 a násl. správního řádu, jehož zahájení žalovaný
v návaznosti na stěžovatelův podnět zvažoval, je toliko mimořádným procesním instrumentem,
bývá řazeno mezi tzv. nápravné prostředky dozorčího práva. Je pro něj charakteristické,
že je zahajováno a vedeno výlučně z moci úřední ve smyslu §46 správního řádu, není v dispozici
účastníka řízení a v tomto smyslu na něj není právní nárok (SKULOVÁ, S. a kol. Správní právo
procesní. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008. s. 278-279.). Je sice pravdou, že účastník může dát podle §94
odst. 1 věty třetí správního řádu podnět k provedení přezkumného řízení, tento podnět však není
návrhem na zahájení řízení a jestliže správní orgán neshledá k zahájení důvody, toliko sdělí
tuto skutečnost s uvedením důvodů podateli. To, zda bude podnětu účastníka vyhověno
či nikoliv a zda bude přezkumné řízení zahájeno, závisí výhradně na posouzení opodstatněnosti
příslušným správním orgánem. Žalovaný proto nijak nepochybil, pokud stěžovateli sdělil,
že na základě jím provedeného šetření nebyly zjištěny důvody k zahájení přezkumného řízení,
a toto sdělení řádně odůvodnil, jak se tomu v tomto případě stalo.
Předpokladem k použití institutu přezkumného řízení je – stejně jako tomu bylo u jeho
právního předchůdce, kterým bylo tzv. přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení podle §65
předchozího správního řádu z roku 1967 [zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
který byl s účinností od 1. 1. 2006 nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád] – skutečnost,
že přezkoumávané rozhodnutí nabylo právní moci. Kritériem přezkoumávání pravomocného
správního rozhodnutí je pak pouze zákonnost rozhodnutí, resp. řízení, které mu předcházelo.
To je zjevné z výše citovaného ustanovení §94 odst. 1, jakož i §97 odst. 3 správního řádu,
podle něhož rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, příslušný správní orgán zruší
nebo změní, popřípadě zruší a věc vrátí odvolacímu správnímu orgánu nebo správnímu orgánu prvního stupně;
tyto správní orgány jsou vázány právním názorem příslušného správního orgánu. Povahou
nezkumného řízení se Nejvyšší správní soud blíže zabýval v rozsudku ze dne 21. 1. 2010,
č. j. 6 As 36/2009 - 162, v němž vyložil, že k odstranění věcných, procesních i hmotněprávních vad
správních rozhodnutí slouží řádné opravné prostředky, podávané proti nepravomocným rozhodnutím. Přezkumné
řízení dle §94 a násl. správního řádu z roku 2004 je mimořádným opravným prostředkem směřujícím do změny
či zrušení již pravomocného rozhodnutí správního orgánu. Kritériem přezkoumávání je pak pouze zákonnost
přezkoumávaného správního rozhodnutí, nikoliv též věcná správnost nebo jiná hlediska. I v případě rozporu
přezkoumávaného rozhodnutí s právními předpisy však musí přezkoumávající orgán dbát na zachování
proporcionality mezi právy účastníka nabytými v dobré víře a právní jistotou na straně jedné a požadavkem
na zákonnost na straně druhé.
K přezkoumatelnosti stěžovatelem napadeného přípisu ve správním soudnictví
se jednoznačně vyslovil Nejvyšší správní soud ve své konstantní judikatuře, když v rozsudku
ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 As 55/2007 – 71, publikován pod č. 1831/2009 Sb. NSS, dospěl
k závěru, že přípis, jímž správní orgán sděluje, že neshledává důvody k zahájení
přezkumného řízení (§94 odst. 1 správního řádu), je pouhým sdělením úřadu straně
a není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s.; takový úkon je vyloučen z přezkoumání
soudem ve správním soudnictví a žalobu proti němu po danou správní soud odmítne
jako nepřípustnou [§46 odst. 1 písm. d), §68 písm. e), §70 písm. a) s. ř. s.]. V rozsudku
ze dne 22. 5. 2008, č. j. 9 Ans 1/2008 – 135, pak Nejvyšší správní soud shodně vyložil,
že na výkon dozorčího práva a užití prostředků dozorčího práva ve smyslu §65 správního řádu z roku 1967
nemají účastníci řízení právní nárok. Odložením podnětu jako nedůvodného a tedy nezrušením rozhodnutí,
proti kterému podnět směřuje, nezasahuje proto dozorčí úřad nijak do sféry subjektivních práv účastníka řízení;
ta zůstávají takovým negativním výsledkem přezkumu naprosto nedotčena. Správní akt, jímž je výsledek takového
přezkoumání intimován účastníkovi, je pouhým sdělením úřadu straně, nikoli rozhodnutím, a nelze jej nazývat
správní žalobou. Řízení o žalobě proti takovému aktu proto soud zastaví.
Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje s právním názorem Městského soudu v Praze,
že sdělení správního orgánu, že neshledává důvody k zahájení přezkumného řízení,
o které se jednalo též v případě napadeného přípisu žalovaného ze dne 3. 4. 2009 nepodléhá
přezkumu ve správním soudnictví, neboť nejde o rozhodnutí ve smyslu ustanovení §65 odst. 1
s. ř. s. Samotné sdělení nepředstavuje žádný zásah do právní sféry stěžovatele, neboť mu z něho
neplynou žádné povinnosti ani v jeho důsledku neztrácí žádná práva. Rozhodnutím ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s. nepochybně bylo pravomocné rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2008,
k jehož přezkumu dal stěžovatel podnět, toto však již bylo přezkoumáno soudy ve správním
soudnictví, a to jak Městským soudem v Praze, tak i Nejvyšším správním soudem, přičemž nebyla
shledána jejich nezákonnost či nicotnost.
Pro úplnost je třeba dodat, že jinak by tomu bylo v případě, pokud by příslušný správní
orgán zjistil, že přezkoumávané rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem a byl by tudíž
oprávněn je zrušit nebo změnit. To by musel učinit rozhodnutím, které by již bylo možné
napadnout správní žalobou. Ke stejnému právnímu názoru, tedy že soudnímu přezkoumání
podléhá toliko rozhodnutí, jímž bylo v rámci řízení o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací
řízení podle §65 odst. 2 správního řádu z roku 1967 zrušeno rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, dospěl i rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu v rozsudku ze dne 28. 8. 2007, č. j. 4 As 31/2006 – 76, publikován
pod č. 1513/2008 Sb. NSS, v němž uvedl, že o takovém rozhodnutí lze jen s pochybnostmi tvrdit,
že není úkonem správního orgánu, kterým se mění, ruší nebo závazně určují práva či povinnosti žalobce ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s., neboť takovým rozhodnutím může dojít ke zrušení všech práv, jež původní účastník
správního řízení v tomto řízení nabyl. V této souvislosti lze poukázat též na závěr rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 5. 2011, č. j. 1 As 36/2011 – 79, že rozhodnutí o zastavení přezkumného
řízení vydané na základě §94 odst. 4 správního řádu z roku 2004 podléhá soudnímu přezkumu ve správním
soudnictví. O žádný z těchto případů se však v nyní projednávané věci nejedná.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že napadený akt žalovaného, kterým je sdělení,
že žalovaný posoudil podání stěžovatele jako podnět k přezkumnému řízení ve smyslu §94
a násl. správního řádu, přičemž žalovaný neshledal tento podnět důvodným, není rozhodnutím
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., a je proto podle §68 písm. e) s. ř. s. a §70 písm. a) s. ř. s.
ze soudního přezkoumání vyloučeno. Městský soud v Praze proto nepochybil, když žalobu
stěžovatele odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť jde o návrh podle soudního řádu
správního nepřípustný. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí žalovaného, k jehož přezkumu
dal stěžovatel podnět, jakož i jemu předcházející rozhodnutí správních orgánů byla již dříve
předmětem řízení před správními soudy, Městský soud v Praze nepochybil ani tehdy, když žalobu
stěžovatele v této části odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť soud o téže
věci již rozhodl.
Nejvyšší správní soud se proto nemohl ztotožnit s tvrzením stěžovatele, který namítal
nicotnost a nepřezkoumatelnost napadeného usnesení, jakož ani s jeho tvrzením,
že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, neboť o stěžovatelově námitce podjatosti bylo řádně
rozhodnuto výše uvedeným usnesením Nejvyššího správního soudu. Rovněž ustanovení zástupce
stěžovatele pro řízení proběhlo zcela v souladu s příslušnými právními normami i judikaturou.
Zdejší soud neshledal v postupu Městského soudu v Praze zásah do práva na soudní ochranu,
jakož ani do dalších základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel ve zcela obecné rovině
a bez bližší konkretizace namítal. Stěžovateli byla poskytnuta právní ochrana zcela v souladu
s příslušnými ustanoveními zákona i ústavního pořádku České republiky.
Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného usnesení Městského soudu v Praze, jakož i dotčených rozhodnutí správních orgánů
a další spisové dokumentace k závěru, že nebyl naplněn tvrzený důvod podání kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., za použití ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. Kasační stížnost
proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu,
že stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady řízení
nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele pro řízení o kasační stížnosti byl ustanoven
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2009, č. j. 2 Cad 50/2009 – 22, platí jeho
hotové výdaje a odměnu za zastupování v souladu s ustanovením §35 odst. 8 první věty s. ř. s.
za středníkem ve spojení s §120 s. ř. s. stát. Nejvyšší správní soud proto přiznal zástupci
stěžovatele odměnu za podání doplnění kasační stížnosti ze dne 13. 1. 2011, tedy jeden úkon
právní služby po 500 Kč podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §7 položkou 2. a §9 odst. 2 a 3
písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „advokátní tarif“), když v předmětné věci se ve smyslu §9 odst. 2 advokátního tarifu
jedná o věc nároků fyzické osoby v oblasti sociálního zabezpečení, pro niž se za tarifní hodnotu
považuje částka 1000 Kč, a dále náhradu hotových výdajů v podobě režijního paušálu ve výši
1 x 300 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Nejvyšší správní soud tedy zástupci stěžovatele
celkem přiznal odměnu za zastupování a hotové výdaje ve výši 800 Kč. Jelikož zástupce
nedoložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, nezvyšuje se jeho nárok podle §35 odst. 8
věty druhé s. ř. s. o částku odpovídající této dani. Zástupci stěžovatele bude celková částka
ve výši 800 Kč vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. července 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu