ECLI:CZ:NSS:2011:4.AZS.24.2010:46
sp. zn. 4 Azs 24/2010 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Lenky
Matyášové v právní věci žalobkyně: L. V. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 31. 5. 2010, č. j. 64 Az 16/2008 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 2. 2008, č. j. OAM-81/VL-07-08-2008, zamítl
jako zjevně nedůvodnou žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany podle §16 odst. 2
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný uvedl, že důvodem podání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany byla snaha žalobkyně vyhnout se návratu na Ukrajinu, kde jí vyhrožovaly
osoby, které jí měly zajistit pracovní vízum v ČR a jimž odmítla za tuto službu zaplatit,
neboť pojala podezření, že vízum nebylo řádně vystaveno. Rovněž si tímto krokem chtěla
legalizovat pobyt na území ČR, aby se vyhnula rozhodnutí o správním vyhostění a mohla
zde i nadále pracovat. Žalovaný dále uvedl, že žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní
ochrany až poté, co byla potrestána za neoprávněný pobyt správním vyhoštěním. Žalovaný
uzavřel, že žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany s cílem vyhnout
se nepříznivým důsledkům rozhodnutí o správním vyhoštění, a proto u ní byly shledány důvody
pro zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle §16 odst. 2 zákona o azylu.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 5. 2010, č. j. 64 Az 16/2008 - 26,
rozhodnutí žalovaného pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle soudu
žalobkyně v průběhu správního řízení uvedla řadu skutečností, které by mohly být relevantní
z hlediska mezinárodní ochrany, avšak žalovaný se jimi v intencích rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, nezabýval. Soud dále poukázal
na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78,
podle kterého v případě zamítnutí žádosti podle §16 odst. 2 zákona o azylu je třeba,
aby se žalovaný v odůvodnění rozhodnutí vypořádal s otázkou možného udělení doplňkové
ochrany. Podle soudu však z rozhodnutí žalovaného nevyplývá, že by se možnými důvody
pro udělení doplňkové ochrany zabýval. Z těchto důvodů soud uzavřel, že rozhodnutí
žalovaného je nepřezkoumatelné z důvodu absence posouzení, zda byla žádost o udělení
mezinárodní ochrany podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění,
jakož i z důvodu pominutí otázky doplňkové ochrany. Proto soud rozhodnutí žalovaného zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.
V ní předně zdůraznil, že postupoval podle zákona o azylu, který je v souladu s evropským
právem. Povinnost zkoumat doplňkovou ochranu při postupu podle §16 odst. 2 zákona o azylu
nemá oporu v zákoně. Zásada non-refoulement a požadavek posuzování hrozící vážné újmy jsou
součástí řízení o správním vyhoštění a jsou řešeny závazným stanoviskem. Stěžovatel poukázal
i na judikatorní rozkol daný usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2010,
č. j. 7 Azs 79/2009 - 76. Navíc žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno před rozhodnutími
Nejvyššího správního soudu, na která se krajský soud odvolával, a proto závěry v nich učiněné
nemohly být zohledněny. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2010, č. j. 64 Az 16/2008 - 26, zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem.
Do soudního řádu správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni
13. 10. 2005. Jeho výklad, který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti,
byl proveden např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto judikátu
„přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
O přijatelnou kasační stížnost se tak podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené
dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity,
aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatel napadá závěry krajského soudu, který zrušil
žalobou napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení s tím, aby se v dalším
řízení náležitě zabýval posouzením doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu a tím,
zda žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s úmyslem vyhnout
se hrozícímu vyhoštění, když je zřejmé, že uváděla konkrétní skutečnosti, které lze podřadit
po možné azylově relevantní důvody.
Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel v kasační stížnosti pouze polemizuje
s jednoznačně zaujatými a řádně odůvodněnými závěry Nejvyššího správního soudu uvedenými
v rozsudku ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008, který byl publikován pod č. 1724/2008 Sb.
NSS. Podle nich „použití §16 odst. 2 zákona … vykládaného v souladu s čl. 13 a 18 směrnice Rady
2004/83/ES a čl. 23 odst. 4 písm. i) a j) směrnice Rady 2005/85/ES vyžaduje třístupňový test: 1) zda hrozí
stěžovateli vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny; 2) zda mohl žadatel požádat o udělení
mezinárodní ochrany dříve; a 3) zda je z postupu žadatele patrné, že žádost o mezinárodní ochranu podal
„pouze“ s cílem vyhnout se tomuto hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny. Tyto
tři podmínky musí být splněny kumulativně; v případě nesplnění byť jedné z nich nelze §16 odst. 2 …
aplikovat.“. Dále se v tomto rozhodnutí uvádí, že „pokud žadatel přesvědčivě prokáže, že mu hrozí v zemi
původu pronásledování z azylově relevantních důvodů nebo skutečné nebezpečí vážné újmy, je žalovaný povinen
se zabývat i jeho tvrzeními podle §12 a §14a zákona o azylu, a případně azyl či doplňkovou ochranu udělit.“.
V daném případě se Nejvyšší správní soud shoduje se závěry krajského soudu, že ve správním
řízení žalobkyně uvedla i řadu tvrzení podle §12 a §14a zákona o azylu.
Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatel ve svých námitkách rovněž polemizuje
se závěry krajského soudu o povinnosti vypořádat se s důvody pro udělení doplňkové ochrany,
a to i v případě postupu podle §16 odst. 2 zákona o azylu. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší
správní soud na usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 Azs 96/2006 - 80,
publikované pod č. 1839/2009 Sb. NSS. V něm rozšířený senát uvedl, že „ustanovení §28 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 31. 8. 2006, je nutno vyložit tak, že pojem „rozhodnutí
o neudělení nebo odnětí azylu” zahrnuje také rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné (§16
téhož zákona). V tomto případě je správní orgán povinen rozhodnout též o překážce vycestování.“.
Na tyto závěry navázal rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 107/2008 - 78, podle kterého „i v případě zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu jako zjevně
nedůvodné podle §16 odst. 2 zákona o azylu je správní orgán povinen se v odůvodnění přesvědčivě vypořádat
s otázkou možného udělení doplňkové ochrany.“.
Z uvedených právních názorů byl přitom krajský soud povinen vycházet i v projednávané
věci, i když byly vysloveny po vydání žalobou napadeného rozhodnutí, neboť správní soudy
jsou povinny aplikovat aktuální judikaturu k příslušným právním předpisům bez ohledu na dobu
jejího vzniku.
Ke stěžovatelem tvrzené duplicitě závazného stanoviska vydaného v řízení o správním
vyhoštění a posuzování důvodů k udělení doplňkové ochrany srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 9. 2010, č. j. 6 Azs 15/2010 - 82, www.nssoud.cz,
podle jehož právních závěrů „posouzení důvodů znemožňujících vycestování v závazném stanovisku v řízení
o správním vyhoštění (§120a a §179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky)
nezbavuje Ministerstvo vnitra povinnosti zabývat se udělením doplňkové ochrany podle §14a zákona … o azylu,
v řízení o mezinárodní ochraně. Závěr, že v řízení o zjevně nedůvodných žádostech o mezinárodní ochranu
podle §16 odst. 2 zákona … o azylu, se nemá posuzovat doplňková ochrana, neboť totéž bylo zkoumáno
v řízení o správním vyhoštění ve stanovisku, zda vycestování cizince je možné, by byl v rozporu s jednotným
řízením o azylu a doplňkové ochraně, které Česká republika zavedla ve věcech mezinárodní ochrany (čl. 3 odst. 3
směrnice 2005/85/ES a §28 zákona … o azylu).“
Judikatorní rozkol, na který stěžovatel poukazuje, se netýká shora uvedených závěrů,
nýbrž otázky, zda v případě, kdy správní orgán opomene v rozhodnutí podle §16 odst. 2 zákona
o azylu vypořádat se s možností udělení doplňkové ochrany, je jeho rozhodnutí zasaženo vadou,
ke které soud přihlíží z úřední povinnosti, nebo pouze na základě žalobní námitky.
Právě tato právní otázka je v současné době předmětem posuzování ze strany rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu. Její vyřešení ale nemá vliv na nyní posuzovaný případ. Žalobkyně
v žalobě totiž uvedla, že má obavy o svůj život a zdraví, pokud by se měla vrátit na Ukrajinu.
S ohledem na závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu uvedené v jeho usnesení
ze dne 23. 2. 2010, č. j. 2 Azs 10/2009 - 61, www.nssoud.cz, podle kterých postačí pokud
„žaloba obsahuje alespoň v nejhrubších obrysech dostatečně formulovaný žalobní bod“, je třeba považovat
uvedené vyjádření žalobkyně za žalobní námitku týkající se doplňkové ochrany.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti, přičemž i krajský soud
rozhodl plně v souladu s touto judikaturou. Za daných okolností Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání, a proto ji shledal ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 3 věty první s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu