ECLI:CZ:NSS:2011:5.AFS.14.2010:65
sp. zn. 5 Afs 14/2010 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
D. F., zastoupený Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem Cihlářská 19, Brno,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem Mánesova 3a,
České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 27. 11. 2009, č. j. 10 Ca 108/2009 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Dodatečným platebním výměrem ze dne 27. 2. 2009, č. j. 4521/09/079970303766,
doměřil Finanční úřad v Týně nad Vltavou žalobci daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací
období roku 2005 ve výši 4 680 Kč. Odvolání žalobce proti rozhodnutí správce daně zamítl
žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 7. 2009, č. j. 3769/09-1100.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Českých
Budějovicích, jenž ji rozsudkem ze dne 27. 11. 2009, č. j. 10 Ca 108/2009 - 29, zamítl.
V posuzované věci se krajský soud zabýval otázkou zákonnosti zahájení daňové kontroly,
na jejímž základě byla žalobci doměřena daň. Žalobce totiž v žalobě namítal, že žalovaný neuvedl
při zahájení daňové kontroly pochybnosti o správnosti žalobcem přiznané a konkludentně
vyměřené daně. Tuto svoji argumentaci opíral o právní stanovisko vyslovené v nálezu Ústavního
soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07. Krajský soud v této souvislosti poukázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2009, č. j. 8 Afs 46/2009 - 46,
publikovaný pod č. 1983/2010 Sb.NSS., v němž Nejvyšší správní soud vyslovil názor,
že se kautela závaznosti právního názoru obsaženého v nálezu Ústavního soudu pro posouzení
skutkově obdobných případů neuplatňuje bezvýjimečně. Krajský soud citoval stanovisko
Nejvyššího správní soudu, z něhož vyplývá, že k zahájení daňové kontroly nemusí správce daně
disponovat konkrétním podezřením či pochybnostmi o správnosti přiznané a konkludentně
vyměřené daně. Provádění tzv. namátkových kontrol tedy není nezákonným zásahem do práv
daňového subjektu. Na základě toho dospěl krajský soud k závěru, že se v posuzované věci
jednalo o běžnou plánovanou kontrolu s tím, že správce daně neměl při zahájení kontroly žádné
konkrétní podezření o správnosti konkludentně vyměřené daně. Při provádění daňové kontroly
postupoval správce daně v souladu s §2 a §16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků
(dále jen „zákon o správě daní“), vyžadoval pouze plnění povinností souvise jících s daňovým
řízením a nejednalo se tedy o jeho libovůli. Krajský soud neshledal zásah do práv žalobce
při provádění daňové kontroly podle §16 zákona o správě daní. U žalobce byla daňová kontrola
zahájena dne 16. 4. 2008, žalobci bylo sděleno, o jaký druh daňové kontroly se bude jednat
a za jaké zdaňovací období bude daňová kontrola prováděna. Žalobce předložil požadované
účetní doklady a v průběhu kontroly se správcem daně spolupracoval. Správce daně sledoval
při daňové kontrole naplnění legitimního cíle, tj. zjištění, zda daňová povinnost žalobce byla
vykázána v souladu se zákonem, a žalobce sám v průběhu daňové kontroly nenamítal,
že by se jednalo o nezákonný zásah a nedomáhal se ani ochrany cestou žaloby před správním
soudem. Krajský soud konstatoval, že žaloba je nedůvodná, neboť neshledal, že by se jednalo
o formální daňovou kontrolu, a daňová kontrola byla realizována v souladu se zákonem. Z těchto
důvodů krajský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, podle níž k doměření daně došlo
po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v §47 odst. 1 zákona o správě daní.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou opírá
o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel v prvé řadě namítá, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný. Podle
jeho názoru krajský soud neuvedl důvody, které ho vedly k tomu, že se odchýlil od právního
názoru, který vyslovil Ústavní soud v uvedeném nálezu ze dne 18. 11. 2008, sp.zn. I. ÚS 1835/07.
Krajský soud měl uvést, v čem spatřuje odlišnost projednávané věci od případu, kterým
se zabýval Ústavní soud, a poté důkladně rozebrat a posoudit jednotlivé argumenty uvedené
v nálezu Ústavního soudu a v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2009,
č. j. 8 Afs 46/2009 - 46. Pouhým odkazem na tento rozsudek Nejvyššího správního soudu není
dostatečně vysvětleno a odůvodněno, proč se krajský soud odchýlil od stanoviska Ústavního
soudu. Podle stěžovatele rozhodl krajský soud v rozporu s čl. 89 odst. 2 a čl. 1 odst. 1 Ústavy
České republiky, z nichž vyplývá, že výklad učiněný Ústavním soudem má být východiskem
pro rozhodování v obdobných věcech. Odchýlení se od právního názoru Ústavního soudu
představuje zásah do práva stěžovatele domáhat se stanoveným postupem práva u nezávislého
a nestranného soudu.
Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu také v tom,
že se krajský soud dle jeho názoru nevypořádal s jeho tvrzením, že k doměření daně došlo
až po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty podle §47 odst. 1 zákona o správě daní. Krajský soud
podle stěžovatele konstatoval pouze to, že stanovisku stěžovatele nepřisvědčil, aniž by svůj právní
názor řádně odůvodnil.
Stěžovatel dále namítá, že daňová kontrola byla zahájena nezákonným způsobem. Správce
daně při jejím zahájení neuvedl důvody pro provedení daňové kontroly, rozsah kontroly
a skutečnosti, které měly být v rámci kontroly přezkoumávány. Podle právního názoru, který
vyslovil Ústavní soud ve shora uvedeném nálezu, je zahájení daňové kontroly bez uvedení
důvodů a podezření zásahem do ústavně garantovaných práv daňového subjektu, neboť dochází
k realizaci moci v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nezákonné zahájení
daňové kontroly nemohlo být zhojeno ani tím, že správce daně postupoval v jejím průběhu
v souladu s právními předpisy. Stěžovatel se proto domnívá, že rozhodnutí finančních orgánů,
proti nimž brojí, jsou nezákonná.
Stěžovatel také nesouhlasí s argumentací krajského soudu, jenž mu v rozsudku vytkl,
že již v průběhu daňové kontroly nenamítl u správce daně porušení §16 zákona o správě daní
ani se nedomáhal ochrany žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správce daně.
Stěžovatel v této souvislosti uvádí, že nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1835/07, byl vyhlášen až po uplynutí lhůty pro podání žaloby na ochranu před
nezákonným zásahem správního orgánu. Dále stěžovatel uvedl, že možnost podat žalobu
na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu nastupuje teprve tehdy, pokud
nepřichází v úvahu žaloba proti nezákonnému rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatel
tak postupoval správně, pokud nejprve vyčerpal všechny dostupné prostředky ochrany
ve správním řízení a teprve poté podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Uvedl, že daňová kontrola
byla zahájena v souladu se základními principy daňového řízení a s platnými právním předpisy.
Poukázal přitom na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž požadavek,
aby správce daně disponoval při zahájení daňové kontroly konkrétním podezřením
či pochybností o řádném plnění daňových povinností, nemá opodstatnění a je v rozporu
s chápáním kontroly ve správním právu. V posuzované věci správce daně uvedl při zahájení
daňové kontroly prověřovaná zdaňovací období, čímž vymezil rozsah daňové kontroly. Na rozdíl
od případu posuzovaného Ústavním soudem se nejednalo ani o případ formálního zahájení
daňové kontroly, o čemž svědčí následný postup správce daně při daňové kontrole. K námitce
nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu žalovaný uvedl, že namítaná prekluze práva
doměřit daň je nedůvodná. Daňová kontrola, která se týkala mj. daně z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 2005, byla správcem daně zahájena dne 16. 4. 2008, tj. před uplynutím
tříleté prekluzivní lhůty podle §47 odst. 1 zákona o správě daní. Zahájením daňové kontroly,
která je úkonem směřujícím k vyměření daně, došlo v souladu s §47 odst. 2 zákona o správě daní
k přerušení běhu této lhůty a od 31. 12. 2008 běžela žalovanému nová tříletá prekluzivní lhůta
k doměření daně.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v rozsahu
vymezeném v §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a neshledal kasační stížnost důvodnou.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stížní námitkou spočívající v tom, že krajský
soud postupoval v rozporu s názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1835/07. Podle stanoviska Ústavního soudu musí být potřeba provedení daňové
kontroly odůvodněna existencí konkrétních pochybností či podezření, že daňovým subjektem
přiznaná a následně (byť konkludentně) vyměřená daň je nižší nebo daňová ztráta je vyšší, než
by měla být. Použití daňové kontroly nemůže být zcela svévolné, nýbrž je třeba vyžadovat
existenci správcem daně formulovaných důvodů k jejímu zahájení. Takovým důvodem podle
citovaného nálezu nemůže být obecně formulovaný zájem státu na výběru daní, který je účelem
zákona o správě daní a poplatků, nýbrž musí zde existovat konkrétními skutečnostmi podložené
podezření, že konkrétní daňový subjekt, u něhož je daňová kontrola zahajována, zřejmě svou
daňovou povinnost nesplnil, nebo splnil, avšak v míře menší, než by měl. Pokud by správce daně
mohl provádět daňovou kontrolu kdykoliv a bezdůvodně u libovolných daňových subjektů,
jednalo by se podle tohoto nálezu o realizaci svévole správce daně.
Nejvyšší správní soud se k uvedenému stanovisku Ústavního soudu vyslovil poprvé
v rozsudku ze dne 26. 10. 2009, č. j. 8 Afs 46/2009 - 46, publikovaném pod č. 1983/2010 Sb.NSS
a následně též v rozsudku ze dne 3. 12. 2009, č. j. 2 Aps 2/2009 - 52, publikovaném
pod č. 2000/2010 Sb.NSS. Nejvyšší správní soud v obou věcech shledal podmínky definované
judikaturou Ústavního soudu pro to, aby se mohl od většinového stanoviska vyjádřeného
v uvedeném nálezu odchýlit. Ve zmíněných rozsudcích se Nejvyšší správní soud naopak přiklonil
k odlišnému stanovisku členky senátu Ústavního soudu rozhodujícího v dané věci JUDr. Ivany
Janů. Podle jejího stanoviska nelze směšovat instituty vytýkacího řízení a daňové kontroly .
Konkrétní pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání
jsou nezbytnou podmínkou pro zahájení vytýkacího řízení, nikoliv však daňové kontroly, která
může mít, stejně jako v případech jiných typů kontroly ve veřejné správě, namátkový charakter.
To samozřejmě neznamená, že by si správce daně mohl při provádění daňové kontroly počínat
svévolně.
Ve zmiňovaném rozsudku ze dne 3. 12. 2009, č. j. 2 Aps 2/2009 - 52, Nejvyšší správní
soud mj. konstatoval: „V daňovém řízení se nutně střetává veřejný zájem na stanovení a výběru daní na straně
jedné a zájem na ochraně autonomní sféry jednotlivce na straně druhé. Tento střet je, obdobně jako v jiných
případech, třeba řešit prostřednictvím testu proporcionality. Omezení osobní sféry jednotlivce spočívající v oprávnění
správce daně realizovat daňovou kontrolu tak musí sledovat legitimní cíl a být ve vztahu k tomuto cíli vhodné,
potřebné a přiměřené. Legitimním cílem je veřejný zájem státu na řádném stanovení a výběru daní zakotvený
v ustanovení §2 odst. 2 daňového řádu. Zákonodárce byl při zakotvení daňových kontrol v právním řádu České
republiky veden zjevným a zcela legitimním úmyslem omezit daňové úniky. Daňová kontrola je jako taková
jednoznačně způsobilá k tomu, aby k dosažení tohoto cíle napomáhala, protože slouží k ověře ní splnění daňové
povinnosti daňových subjektů. Naplnění hlediska potřebnosti Nejvyšší správní soud shledal v tom, že v případě
daňové kontroly jde o relativně šetrný z možných způsobů dotčení autonomní sféry jednotlivce, a to s ohledem
na široký katalog oprávnění, jimiž daňový subjekt v rámci daňové kontroly disponuje, a jejich reálnou a efektivní
ochranu nejen v daňovém řízení, ale zejména v případném soudním řízení správním. Zde Nejvyšší správní soud
opět odkazuje na svoji bohatou judikaturu, kterou definoval přísné standardy kladené na ochranu práv daňových
subjektů v rámci daňové kontroly, včetně možnosti bránit se této kontrole již v jejím průběhu cestou žaloby
na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu (srov. např. usnesení rozšířeného senátu ze dne
31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004 - 110, rozsudek ze dne 8. 2. 2006, č. j. 1 Afs 32/2005 - 44, rozsudek
ze dne 29. 3. 2006, č. j. 1 Afs 55/2005 - 92, nebo rozsudek ze dne 14. 3. 2007, č. j. 2 Aps 3/2006 - 53,
www.nssoud.cz).
Jinak řečeno, Nejvyšší správní soud plně respektuje precedenční povahu judikatury Ústavního soudu
(…), nicméně toto respektování nelze zaměňovat s mechanickým přebíráním jeho právních názorů. Takto
nazíráno je z obsahu citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 patrno, že se v něm Ústavní
soud vůbec nevypořádal právě s citovanou judikaturou zdejšího soudu, který vypracoval velmi podrobný
mechanismus procesních prostředků k ochraně proti případné svévoli při zahájení a v průběhu daňové kontroly:
možnost podat námitky a povinnost správce daně rozhodnout o nich v určité lhůtě; obrana proti daňové kontrole
jako proti nezákonnému zásahu a z toho plynoucí možnost správního soudu vyslovit zákaz pokračovat
v porušování práva daňového subjektu (§87 odst. 2 s. ř. s.), tj. fakticky zakázat pokračovat v daňové kontrole,
a přikázat obnovit stav před zásahem (např. stanovit povinnost vrátit zabavené účetnictví či jiné dokumenty);
neúčinnost zahájení daňové kontroly, pokud byla zahájena toliko formálně a nikoliv reálně. Nejvyšší správní soud
má za to, že tato řešení, která v minulosti nabídl, představují dostatečně účinný mechanismus proti případné
svévoli ze strany správce daně v průběhu provádění daňové kontroly.“
Na uvedené judikáty navázal Nejvyšší správní soud v řadě svých dalších rozhodnutí (viz
např. rozsudek ze dne 19. 3. 2010, č.j. 5 Aps 2/2010 - 54, www.nssoud.cz) a je třeba též
připomenout, že závěry uvedené v citovaném rozsudku ze dne 3. 12. 2009, č.j. 2 Aps 2/2009 - 52,
publikovaném pod č. 2000/2010 Sb.NSS, Ústavní soud v podstatě aproboval ve svém usnesení
ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 378/10, jímž ústavní stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyššího
správního soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Z těchto závěrů Nejvyšší správní soud
vychází i v nyní posuzované věci, má tedy za to, že jsou dány podmínky pro to, aby se ve shodě
s výše uvedenými důvody od nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 odchýlil. K zahájení
daňové kontroly tedy není podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu nutné konkrétní
podezření či pochybnosti o správnosti předchozích daňových přiznání a tato daňová kontrola
může být zahajována, obdobně jako v jiných oblastech veřejné správy, na namátkovém principu.
I přesto by bylo nutné považovat daňovou kontrolu za nezákonnou, pokud by bylo zřejmé,
že její zahájení či provádění je výsledkem svévole (kterou však nelze spatřovat v pouhém zahájení
daňové kontroly bez konkrétního podezření na zkrácení daně), resp. šikanózního jednání správce
daně vůči daňovému subjektu.
V posuzované věci však z obsahu správního spisu nevyplývají žádné skutečnosti, které
by takový závěr odůvodňovaly. Tvrzení stěžovatele, že správce daně při zahájení daňové kontroly
nestanovil rozsah kontroly a nevymezil ani přezkoumávan é skutečnosti, není správné.
V protokolu ze dne 16. 4. 2008, č. j. 11352/08/079930/7120, vymezil žalovaný rozsah prováděné
kontroly dostatečně určitě tak, že uvedl, že se jedná o kontrolu u daně z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 2004, 2005 a 2006. Stěžovatel jako důvod nezákonnosti rozhodnutí
finančních orgánů uvádí tvrzenou nezákonnost daňové kontroly způsobenou tím, že při jejím
zahájení nebyly uvedeny pochybnosti o správném stanovení daňové povinnosti. Tato zcela
obecná námitka však, jak již bylo vysvětleno, nemůže uspět. Nejvyšší správní soud se proto
ztotožnil se závěry krajského soudu, pokud jde o podmínky pro zahájení daňové kontroly,
a shledal předmětnou stížní námitku nedůvodnou.
Pokud jde o kasační námitku, podle níž krajský soud ne respektoval závazný názor
vyslovený v nálezu Ústavního soudu, čímž porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy, konstatuje Nejvyšší
správní soud, že v daném případě, jak již bylo vysvětleno, byly splněny podmínky pro odchýlení
se od názoru Ústavního soudu. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku důvodně
poukázal na to, že požadavek závaznosti právního názoru obsaženého v nálezu Ústavního soudu
pro posouzení skutkově obdobných případů neplatí bezvýjimečně. Nejvyšší správní soud
v citovaném rozsudku ze dne 3. 12. 2009, č. j. 2 Aps 2/2009 - 52, k možnosti odchýlit
se od názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu uvedl, že „plně respektuje a sdílí cíl, který sledoval
Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07: ochrana před svévolí správce daně a minimalizace jeho zása hů
do autonomní sféry daňového subjektu. Pouze se domnívá, že ke stejnému cíli lze dospět i jinými prostředky, než
volil Ústavní soud v citovaném nálezu, a za situace, kdy v něm Ústavní soud explicitně nevyvrátil,
že k efektivnímu dosažení ochrany stejných ústavně zaručených práv dostatečně neslouží prostředky plynoucí
z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, nastává situace popsaná pod bodem 21 odůvodnění tohoto
rozsudku: citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 se dostatečně nevypořádává se všemi možnými
a uplatněnými zásadními argumentačními pozicemi a zároveň z něj není patrno, že by tak činil záměrně. Za této
situace se Nejvyšší správní soud domnívá, že se může od předmětného právního názoru Ústavního soudu odchýlit “.
Krajský soud postupoval v posuzované věci, která je sk utkově obdobná, v souladu
s již vysloveným názorem Nejvyššího správního soudu a odchýlil- li se tedy od názoru
vyjádřeného Ústavním soudem, učinil tak v souladu s podmínkami, které pro tento účel stanovil
sám Ústavní soud (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05).
Z uvedeného plyne, že v daném případě postupem krajského soudu nedošlo k porušení čl. 89
odst. 2 Ústavy České republiky. Nejvyšší správní soud proto neshledal uvedenou kasač ní námitku
důvodnou.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani související stížní námitku, podle níž
je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. V odůvodnění
napadeného rozsudku krajský soud uvedl okolnosti, o něž své rozhodnutí opřel, jasným
a srozumitelným způsobem popsal úvahy, kterými se řídil, a řádně vysvětlil důvody, které jej vedly
k závěru o nedůvodnosti žaloby. V rámci toho se krajský soud vypořádal i s důvody, které
jej vedly k odchýlení se od názoru, který vyslovil Ús tavní soud ve zmiňovaném nálezu. Krajský
soud přitom své závěry opřel o relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu , jenž
se již ve skutkově obdobném případě s touto otázkou vypořádal a odůvodnil, proč je třeba
se od názoru Ústavního soudu odchýlit. Tyto závěry dopadají i na nyní posuzovanou věc a není
proto třeba, aby se jimi krajský soud znovu podrobně zabýval. Krajský soud v tomto ohledu
dostál své povinnosti řádně odůvodnit své rozhodnutí.
Nepřezkoumatelným není ani závěr krajského soudu, podle něhož v daném případě
nedošlo k prekluzi práva daň doměřit. Podle §47 odst. 2 zákona o správě daní, byl-li před
uplynutím tříleté prekluzivní lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu
dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce ro ku, v němž byl daňový subjekt
o tomto úkonu zpraven. Za úkon přerušující běh lhůty je judikaturou stabilně považováno
i zahájení daňové kontroly podle §16 zákona o správě daní (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 2 Afs 69/2004 - 52, publikovaný pod č. 634/2005
Sb.NSS). Stěžovatel v žalobě neuvedl k uplatňované námitce prekluze žádnou argumentaci, proč
se domnívá, že v daném případě nedošlo zahájením daňové kontroly k přerušení běhu lhůty pro
vyměření či doměření daně. Krajský soud tedy v odůvodnění napadeného rozsudku důvodně
vycházel z toho, že stěžovatel spojuje tuto otázku s námitkami nezákonnosti a formálnosti
předmětné daňové kontroly. Krajský soud přitom ve svém rozsudku výslovně uvedl,
že se v daném případě nejednalo o nezákonnou a ani o formální daňovou kontrolu, tj. daňovou
kontrolu formálně zahájenou před uplynutím lhůty k doměření daně, a to pouze za účelem
přerušení jejího běhu, aniž by došlo k provedení dalších úkonů za účelem ověření přiznané
a vyměřené daně (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2006,
č. j. 8 Afs 7/2005 - 96, publikovaný pod č. 1480/2008 Sb.NSS). Podle krajského soudu byla
v daném případě řádně zahájena daňová kontrola, jejímž účelem bylo ověření daňové povinnosti
stěžovatele. Žalovaný již v průběhu roku 2008 učinil řadu úkonů za účelem ověření daňové
povinnosti stěžovatele (ústní jednání dne 16. 4. 2008, ústní jednání dne 10.6. 2008, místní šetření
dne 11. 6. 2008, písemná výzva k prokázání skutečností ze dne 25. 8. 2008,
č. j. 15404/08/079970/7120), na což rovněž poukázal krajský soud v odůvodnění svého
rozsudku. Je proto zřejmé, že dospěl-li krajský soud k závěru o zákonnosti daňové kontroly,
musel nutně dospět i k závěru o zachování prekluzívní lhůty k doměření daně. Krajský soud měl
ve svém rozsudku výslovně uvést, že došlo na základě zahájení daňové kontroly k přerušení
prekluzívní lhůty, tento dílčí nedostatek odůvodnění však nečiní rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelným, neboť, jak již bylo vysvětleno, z odůvodnění napadeného rozsudku
vyplývají úvahy a závěry, kterými se krajský soud při posouzení předmětné žalobní námitky řídil.
Z těchto důvodů shledal Nejvyšší správní soud námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu nedůvodnou.
Pokud jde o poslední stížní námitku, lze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že nemohl
namítat údajný nezákonný postup správce daně již při zahájení daňové kontroly. Stěžovatel opírá
svou argumentaci o nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp.zn. I. ÚS 1835/07, z obsahu
správního spisu přitom vyplývá, že daňová kontrola byla ukončena dne 25.2. 2009, kdy došlo
k projednání závěrečné zprávy o daňové kontrole. Stěžovatel uplatnil předmětnou námitku
a poukázal na tento nález Ústavního soudu ve svém vyjádření ke zprávě o daňové kontrole
ze dne 27. 2. 2009. Rozhodující skutečností však je, že krajský soud nedospěl k závěru
o nepřípustnosti dané žalobní námitky, naopak žalobou napadené rozhodnutí přezkoumal
z hlediska všech uplatněných žalobních bodů, jednotlivé námitky věcně posoudil a řádně
se s nimi vypořádal. Přitom hlavním důvodem, proč krajský soud shledal nedůvodnou žalobní
námitku týkající se zahájení daňové kontroly, byla skutečnost, že ve shodě s judikaturou
Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, podle něhož samotným zahájením daňové kontroly
nemohlo dojít k neoprávněnému zásahu do práv stěžovatele. Případné dílčí nepřesnosti
v odůvodnění rozsudku krajského soudu tedy nemohly mít v daném případě vliv na zákonnost
tohoto rozsudku. Nejvyšší správní soud proto shledal předmětnou kasační námitku nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů řízení, které mu však nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 8. dubna 2011
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu