ECLI:CZ:NSS:2011:5.AO.5.2011:27
sp. zn. 5 Ao 5/2011 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
navrhovatelů: 1) MUDr. O. I. a 2) Ing. J. I., oba zastoupeni JUDr. Zdeňkem Čechurou,
advokátem se sídlem Vinohradská 6, Praha 2, proti odpůrci: město Říčany, se sídlem
Masarykovo náměstí 53/40, Říčany, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy - nařízení města
Říčany č. 6/2006 o stavební uzávěře „U trati“, přijatého usnesením rady města Říčany ze dne 18.
10. 2006,
takto:
I. Nařízení města Říčany č. 6/2006 o stavební uzávěře „U trati“, přijaté usnesením rady
města Říčany ze dne 18. 10. 2006, se zrušuje dnem právní moci tohoto
rozsudku.
II. Odpůrce je povinen zaplatit navrhovatelům na náhradě nákladů řízení částku
10 760 Kč, a to do třiceti (30) dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku, k rukám
JUDr. Zdeňka Čechury, advokáta.
Odůvodnění:
Navrhovatelé se u Nejvyššího správního soudu domáhají podle §101a zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zrušení
v záhlaví označeného nařízení města Říčany o stavební uzávěře na území města Říčany, vymezené
ulicemi 5. Května – Zimní a železniční tratí.
Navrhovatelé především uvádějí, že jsou vlastníky pozemků parc. č. 1376/2 o výměře
1024 m
2
, parc. č. 1376/12 o výměře 1035 m
2
, parc. č. 1376/13 o výměře 1150 m
2
, vše
v katastrálním území Říčany u Prahy, zapsané na LV č. 4549, u Katastrálního úřadu pro
Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha - východ.
Navrhovatelé předmětné nemovitosti zakoupili v roce 1999 za účelem výstavby
rodinných domů. Výše označeným opatřením, jež se vztahuje k lokalitě, ve které se uvedené
pozemky ve vlastnictví navrhovatelů nacházejí, byli navrhovatelé dle svého mínění zkráceni
na svých právech, neboť v důsledku přijetí tohoto opatření jim byla znemožněna výstavba
rodinných domů pro jejich děti a zároveň byla snížena tržní hodnota dotčených pozemků, které
není možné v současné době zastavět.
Navrhovatelé dále poukazují na to, že na základě požadavku města Říčany byla na celé
nezastavěné území, do kterého předmětné pozemky patřily, zpracována zastavovací studie -
změna č. 1 (tuto studii zpracovala ing. arch. Iva Patyková, Lípová 119, Říčany, IČ: 62941372), jež
byla posléze schválena usnesením zastupitelstva města Říčany ze dne 3. 11. 1999. Důvodem
ke zpracování studie mělo být upřesnění podmínek využití území navrženého územním plánem,
ověření možnosti napojení území na inženýrské sítě a vytvoření závazného podkladu pro další
územní a stavební řízení. Na základě zmíněné studie pak bylo dne 30. 7. 2002 vydáno stavební
povolení na oplocení předmětných pozemků a vybudování zařízení staveniště do doby dokončení
výstavby rodinných domů.
Z uvedené situace dle navrhovatelů jasně vyplývá, že město Říčany s výstavbou
na předmětných pozemcích počítalo a stavební úřad hodlal vydat stavební povolení. Studie byla
následně promítnuta i do změny územního plánu č. 1, která byla schválena dne 18. 12. 2002. Přes
uvedené však posléze bylo vydáno předmětné opatření obecné povahy (stavební uzávěra), které
výstavbu v dané lokalitě zcela zastavilo.
Trvání předmětné stavební uzávěry navíc nebylo, jak navrhovatelé dále zdůrazňují, časově
omezeno, což je v rozporu s §7 odst. 1 písm. e) vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj
č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „prováděcí vyhláška č. 132/1998 Sb.“). Nařízení o stavební uzávěře bylo
vydáno z důvodu pořízení regulačního plánu, přičemž pro dané území existuje platná studie
zástavby, která byla schválena jako závazný podklad pro stavební a územní řízení. Město Říčany
je navíc v oblasti zpracování regulačního plánu již 5 let nečinné a nezahájilo žádné kroky k jeho
pořízení, čímž zásadně snižuje hodnotu předmětných nemovitostí a zkracuje práva navrhovatelů
jako vlastníků.
Navrhovatelé konečně podotýkají, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu
je stavební uzávěra vydaná ve formě nařízení z materiálního hlediska opatřením obecné povahy,
které je přezkoumatelné dle §101a a násl. s. ř. s. Vzhledem k uvedenému je nepochybné,
že navrhovatelé jsou aktivně legitimováni k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy,
neboť vyhlášením stavební uzávěry a jejím trváním jsou zkráceni na svých právech ohledně
dotčených nemovitostí. Stavební uzávěra omezuje i případné zájemce o nabytí předmětných
nemovitostí. Navrhovatelé jsou fakticky omezeni v dispozici s předmětnými nemovitostmi,
neboť je nemohou prodat za shodných cenových podmínek jako v případě neexistence stavební
uzávěry. Dle navrhovatelů tedy odpůrce napadeným opatřením po dobu téměř pěti let
nepřiměřeně zasahuje do jejich ústavně garantovaného vlastnického práva. Navrhovatelé jsou
přitom povinni z předmětných pozemků stále hradit daně a starat se o jejich udržování.
Navrhovatelé dodávají, že na uvedených pozemcích jsou v současné době v souladu
se schválenou zastavovací studií - změna č. 1 a na základě příslušných stavebních povolení
vybudovány veškeré potřebné přípojky pro stavbu rodinných domů a tyto pozemky jsou
oploceny. Původní pozemek parc. č. 1376/2 o výměře 3400 m
2
byl rozdělen na jednotlivé parcely
č. 1376/2 o výměře 1024 m
2
, č. 1376/12 o výměře 1035 m
2
a č. 1376/13 o výměře 1150 m
2
a zároveň byl oddělen pozemek parc. č. 1376/11 o výměře 191 m
2
na komunikaci, a to vše
v souladu se zmíněnou schválenou zastavovací studií - změna č. 1.
Odpůrce ve svém vyjádření k návrhu uvedl, že předmětné opatření obecné povahy
(tj. nařízení města Říčany č. 6/2006 o stavební uzávěře) bylo vydáno v souladu s příslušnými
ustanoveními zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o obcích“), a zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý stavební zákon“). Předmětná
stavební uzávěra byla dle názoru odpůrce vyhlášena do doby vydání regulačního plánu s cílem
zajistit detailní zpracování urbanistické a architektonické podoby výstavby v konkrétních
oblastech města a zejména vyřešit a zajistit dostatečně kapacitní veřejné prostory. Dle §7 odst. 1
písm. e) prováděcí vyhlášky č. 132/1998 Sb. však platí, že rozhodnutí o stavební uzávěře musí
obsahovat dobu platnosti rozhodnutí, jen je-li možno ji předem stanovit.
Odpůrce dále poukazuje na to, že podle §3 odst. 1 starého stavebního zákona mohly
územně plánovací podklady (urbanistická studie, územní generel, územní prognóza, územně
technické podklady) sloužit zejména pro zpracování nebo změnu územně plánovací
dokumentace, a pouze nebyla-li tato dokumentace zpracována, pro územní rozhodování a pro
sledování vývoje a vyhodnocování stavu a možností rozvoje území. V této souvislosti odpůrce
podotýká, že město Říčany má od roku 1998 platnou územně plánovací dokumentaci a z tohoto
důvodu by neměla zastavovací studie sloužit jako podklad pro rozhodování v území.
Vzhledem k tomu, že zastavovací studie (samotný termín „zastavovací studie“, jak
odpůrce dále zdůrazňuje, nebyl ve starém stavebním zákoně specifikován), na niž se navrhovatelé
odvolávají, nemá ani v aktuálně účinném stavebním zákoně oporu, není ji dle odpůrce možné
považovat za závazný podklad pro rozhodování v území. Nyní účinný stavební zákon považuje
za územně plánovací podklady územně analytické podklady a územní studie [viz §25 zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „nový stavební zákon“)].
Konečně odpůrce uvádí, že jednotlivé regulační plány pro lokality se stavebními
uzávěrami jsou pořizovány průběžně. Regulační plán pro lokalitu „U trati“ nebyl dosud pořízen,
a to z toho důvodu, že nebyl podán podnět na pořízení regulačního plánu. Vlastníci pozemků
v dotčené lokalitě byli opakovaně informováni, že pořízení regulačního plánu bude zahájeno
na základě podnětu, který mohou po vzájemné dohodě podat. Odpůrce zdůrazňuje, že zákon
neukládá městu povinnost pořídit regulační plán ani nestanoví lhůtu pro jeho pořízení.
Vzhledem k uvedenému odpůrce navrhuje návrh na zrušení předmětného opatření
obecné povahy jako nedůvodný zamítnout.
Nejvyšší správní soud se před meritorním posouzením návrhu nejprve musel zabývat
splněním podmínek řízení:
Jednou z podmínek řízení je existence předmětu řízení. Z §101a odst. 1 s. ř. s. vyplývá,
že návrh na zrušení opatření obecné povahy je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých
právech zkrácen opatřením obecné povahy vydaným správním orgánem. Citované ustanovení
tedy předpokládá, že návrh směřuje proti platnému opatření obecné povahy.
Pokud se týká posouzení, zda daná stavební uzávěra je opatřením obecné povahy, je třeba
připomenout, že Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005 -
98, publikovaném pod č. 740/2006 Sb. NSS, dospěl k závěru, že „opatření obecné povahy je správním
aktem s konkrétně určeným předmětem (vztahuje se tedy k určité konkrétní situaci) a s obecně vymezeným
okruhem adresátů“. Měl tedy za to, že návrh podle §101a a násl. s. ř. s. lze podat proti kterémukoli
správnímu aktu, který vyhovuje uvedené materiální definici opatření obecné povahy, ať již
je tento akt formálně označen jakkoli (obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 7. 2006, č. j. 1 Ao 1/2006 - 74, publikovaný pod č. 968/2006 Sb. NSS). Naproti tomu
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl posléze v usnesení ze dne 13. 3. 2007,
č. j. 3 Ao 1/2007-44, publikovaném pod č. 1276/2007 Sb. NSS k závěru, že rozhodující
je formální kritérium, tedy to, zda zákon daný akt výslovně za opatření obecné povahy označuje
či nikoliv. Toto rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu bylo ovšem zrušeno
nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 14/07, v němž se Ústavní soudu
přiklonil pro účely soudní ochrany k materiálnímu pojetí opatření obecné povahy. Vývoj
judikatury tedy postupně dospěl k nyní ustálenému právnímu názoru, jenž preferuje materiální
pohled na opatření obecné povahy. Tomu odpovídají i právní závěry ohledně aktů, jimiž byly
podle starého stavebního zákona vyhlašovány stavební uzávěry. Konkrétně v rozsudku ze dne
16. 7. 2009, č. j. 6 Ao 2/2009 - 86, dostupném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud dospěl
s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 22/08, k závěru,
že „účinností zákona č. 127/2005 Sb., kterým byl zaveden do soudního řádu správního institut opatření obecné
povahy, se změnila povaha nařízení obce o stavební uzávěře. Takové nařízení již nadále není z materiálního
hlediska právním předpisem, nýbrž opatřením obecné povahy. Proto může řízení o jeho zrušení vést jen Nejvyšší
správní soud, který je v případě důvodnosti návrhu oprávněn stavební uzávěru zrušit, byť ta byla vydána formou
právního předpisu“. Není tedy pochyb o tom, že aktuálně napadená stavební uzávěra vydaná podle
§33 odst. 3 starého stavebního zákona, ve znění účinném po novele provedené zákonem
č. 320/2002 Sb., formou nařízení obce, je z materiálního hlediska opatřením obecné povahy.
Nejvyšší správní soud dále ověřoval, zda jsou navrhovatelé v řízení o návrhu na zrušení
opatření obecné povahy aktivně legitimováni. Obecně platí, že tato podmínka je splněna, pokud
navrhovatel tvrdí, že opatřením obecné povahy jsou dotčena jemu náležející hmotná subjektivní
práva. Nestačí tedy námitka nezákonnosti opatření obecné povahy či procedury vedoucí k jeho
vydání, která by nebyla spojena s konkrétním dotčením hmotněprávní sféry navrhovatele (shodně
viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009,
č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, publikované pod č. 1910/2009 Sb. NSS). K této otázce Nejvyšší správní
soud ověřil, že navrhovatelé jsou zcela prokazatelně vlastníky pozemků parc. č. 1376/2, 1376/12,
1376/13, v k. ú. Říčany u Prahy, které jsou napadeným nařízením města Říčany č. 6/2006, jímž
byla vyhlášena stavební uzávěra „U trati“, dotčeny. Navrhovatelé současně namítají,
že v důsledku vydání napadeného opatření obecné povahy došlo ve vztahu k těmto
nemovitostem k zásahu do jejich vlastnického práva. Podmínky aktivní legitimace na straně
navrhovatelů jsou splněny.
K pasivní legitimaci odpůrce Nejvyšší správní soud konstatuje, že v řízení o zrušení
opatření obecné povahy nebo jeho části určuje osobu odpůrce kogentně zákon. Podle §101a
odst. 4 s. ř. s. pak platí, že v řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části je odpůrcem
ten, kdo vydal opatření obecné povahy, jehož zrušení nebo zrušení jeho části je navrhováno.
V posuzované věci vyhlásilo předmětnou stavební uzávěru město Říčany, a to formou nařízení
obce podle §33 odst. 3 starého stavebního zákona, ve znění zákona č. 320/2002 Sb. Město
Říčany je tedy v tomto řízení subjektem pasivně procesně legitimovaným.
Nejvyšší správní soud konstatuje splnění všech procesních podmínek řízení a může
přistoupit k meritornímu posouzení návrhu. Ve věci přitom rozhoduje bez nařízení jednání,
neboť s takovým postupem vyjádřili oba účastníci řízení souhlas (§51 odst. 1 s. ř. s.).
Při posouzení věci Nejvyšší správní soud vycházel z napadeného opatření obecné povahy,
jehož obsah lze shrnout následovně:
Předmětné nařízení schválila na základě §11 odst. 1 a §102 odst. 2 písm. d) zákona
o obcích a podle §33 odst. 3 starého stavebního zákona, v tehdy účinném znění, rada města
Říčany. Tímto nařízením byla vyhlášena stavební uzávěra „U trati“ na území města Říčany,
vymezené ulicemi 5. května - Zimní a železniční tratí. Území dotčené stavební uzávěrou pak
je blíže vyznačeno na připojeném situačním výkresu v měřítku 1 : 5 000. Podle §1 nařízení byla
předmětná stavební uzávěra vyhlášena z důvodu pořízení regulačního plánu. Podle §2 se v území
dotčeném stavební uzávěrou zakazuje provádění veškerých staveb, vč. přípojek na veřejné
rozvodné sítě a kanalizační a vodovodní řady. Zákazy ani omezení se však nevztahují
na provádění udržovacích prací na stávajících stavbách. Podle §3 nařízení pak stavební úřad
v odůvodněných případech a po dohodě s městem Říčany může povolit výjimku ze zákazu
uvedeného v §2. Podle §4 nařízení se stavební uzávěra nevztahuje na stavby, pro které ke dni
účinnosti tohoto nařízení existuje pravomocné územní rozhodnutí nebo stavební povolení.
V souladu s §5 nařízení nabylo účinnosti dne 11. 11. 2006, tj. patnáctým dnem po jeho vyvěšení
na úřední desce Městského úřadu v Říčanech.
Pro soudní přezkum souladu opatření obecné povahy se zákonem vymezil Nejvyšší
správní soud ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005 - 98, publikovaném
pod č. 740/2006 Sb. NSS, tzv. algoritmus (test) soudního přezkumu, jenž spočívá v pěti krocích,
a to za prvé v přezkumu pravomoci správního orgánu vydat opatření obecné povahy, za druhé
v přezkumu otázky, zda správní orgán při vydávání opatření obecné povahy nepřekročil meze
zákonem vymezené působnosti (jednání ultra vires); za třetí v přezkumu otázky, zda opatření
obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným postupem; za čtvrté v přezkumu obsahu
opatření obecné povahy z hlediska jeho rozporu se zákonem (materiální kritérium); za páté pak
v přezkumu obsahu vydaného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality (kritérium
přiměřenosti právní regulace).
Jednotlivé na sebe navazující kroky zmíněného algoritmu vyplývají zejména z §101d
odst. 1 a 2 s. ř. s. a Nejvyšší správní soud jej ustáleně užívá v rámci dalších rozhodnutí týkajících
se přezkoumání opatření obecné povahy.
Pokud jde o první tři kroky algoritmu, je především nutné zdůraznit, že otázku, zda
správní orgán, jenž opatření obecné povahy vydal, postupoval v mezích své pravomoci
a působnosti a zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným způsobem,
je třeba posuzovat podle právního stavu, kdy bylo přezkoumávané opatření obecné povahy
vydáno.
Předmětnou stavební uzávěru vydalo město Říčany formou nařízení, jež svým usnesením
ze dne 18. 10. 2006 schválila rada města; takový postup nachází oporu v §33 odst. 3 starého
stavebního zákona, ve znění zákona č. 320/2002 Sb., ve spojení s §102 odst. 2 písm. d) zákona
o obcích. Přezkoumávaným nařízením byla vyhlášena stavební uzávěra ve vymezených částech
katastrálního území Říčany u Prahy, obec Říčany. Je tedy možno konstatovat, že samotným
vydáním stavební uzávěry odpůrce nepřekročil svoji zákonem vymezenou pravomoc ani
působnost. Napadené opatření obecné povahy tedy uspělo v prvních dvou krocích algoritmu
soudního přezkumu.
Dále Nejvyšší správní soud zkoumal, zda v nyní projednávané věci bylo opatření obecné
povahy vydáno zákonem stanoveným postupem. Odpůrce nevyhlásil stavební uzávěru formou
územního rozhodnutí podle §32 odst. 1 písm. d) starého stavebního zákona na základě
provedeného územního řízení, v důsledku čehož navrhovatelé nemohli využít procesních práv
příslušejících účastníkům tohoto řízení. Nicméně pokud ustanovení §33 odst. 3 starého
stavebního zákona, ve znění zákona č. 320/2002 Sb., umožňovalo vyhlásit stavební uzávěru
i nařízením obce, pak odpůrce postupoval v souladu se zákonem, když zvolil tuto druhou
přípustnou formu. Jak již ovšem Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval (srov. především
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, č. j. 6 Ao 2/2009 - 86, dostupný
na www.nssoud.cz), vycházeje přitom z příslušné judikatury Ústavního soudu, i v případě, kdy
je při vyhlášení stavební uzávěry postupováno podle §33 odst. 3 starého stavebního zákona,
ve znění zákona č. 320/2002 Sb., je třeba zároveň vycházet z vymezení územního rozhodnutí
o stavební uzávěře podle §32 odst. 1 písm. d), §37 odst. 1 a 2 a §39 téhož zákona a dále
z náležitostí tohoto rozhodnutí podle §7 prováděcí vyhlášky č. 132/1998 Sb. (srov. nález
Ústavního soudu č. ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 9/04, a nález Ústavního soudu ze dne
1. 8. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 16/06).
Podle zmíněných ustanovení se v rozhodnutí o stavební uzávěře zakazují nebo omezují
stavební činnosti za účelem ochrany důležitých zájmů v území, a to mj. zájmu na naplnění cílů
a záměrů územního plánování a na budoucím využití území nebo na jeho organizaci podle
připravované územně plánovací dokumentace. Z toho vyplývá, že stavební uzávěru lze dokonce
stanovit i pro území, v němž stávající územní plán výstavbu povoluje, a to jako dočasné opatření
do schválení podrobnější územně plánovací dokumentace pro dané území (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 9/04). I v takovém případě však musí být stavební
uzávěra v souladu s cíli a záměry územního plánování a odpovídat tak budoucímu funkčnímu
využití území nebo jeho organizaci podle připravované územně plánovací dokumentace.
Ve shodě se zmíněným nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 16/06,
lze učinit závěr, že za účinnosti starého stavebního zákona a prováděcí vyhlášky č. 132/1998 Sb.
bylo možné stavební uzávěru vyhlásit z důvodu budoucího využití území nebo jeho organizace
podle připravované územně plánovací dokumentace tehdy, když orgán příslušný ke schválení
územně plánovací dokumentace rozhodl o konkrétním záměru jejího pořízení (srovnej též
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2011, č. j. 3 Ao 1/2011 - 135, dostupný
na www.nssoud.cz). Takovým orgánem je přitom zastupitelstvo obce, jak vyplývá z §17 odst. 2
a §26 odst. 2 starého stavebního zákona a z §84 odst. 2 písm. b) zákona o obcích, v relevantním
znění.
Ještě o krok dále jde aktuální právní úprava, neboť podle §97 odst. 1 věty první nového
stavebního zákona územní opatření o stavební uzávěře, které se vydává jako opatření obecné
povahy podle správního řádu, omezuje nebo zakazuje v nezbytném rozsahu stavební činnost
ve vymezeném území, pokud by mohla ztížit nebo znemožnit budoucí využití území podle
připravované územně plánovací dokumentace, jestliže bylo schváleno její zadání, nebo podle
jiného rozhodnutí či opatření v území, jímž se upravuje využití území.
V dané věci byla stavební uzávěra přijata ještě podle starého stavebního zákona, Nejvyšší
správní soud tedy v prvé řadě musí zkoumat, zda při vyhlášení předmětné stavební uzávěry byly
splněny zmiňované podmínky, které judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu
dovodila právě ze starého stavebního zákona.
Navrhovatelé ve svém návrhu mj. poukazují na to, že pro dané území existovala i v době
vydání stavební uzávěry platná studie zástavby, která byla schválena jako závazný podklad pro
stavební a územní řízení. Tato studie byla dle tvrzení navrhovatelů promítnuta i do změny
územního plánu č. 1, jež byla schválena dne 18. 12. 2002.
Odpůrce v dané souvislosti uvádí, že podle §3 odst. 1 starého stavebního zákona mohly
územně plánovací podklady, tedy i urbanistická studie, sloužit zejména pro zpracování nebo
změnu územně plánovací dokumentace, a pouze nebyla-li tato dokumentace zpracována, pro
územní rozhodování a pro sledování vývoje a vyhodnocování stavu a možností rozvoje území.
V této souvislosti odpůrce podotýká, že město Říčany má od roku 1998 platnou územně
plánovací dokumentaci a z tohoto důvodu by neměla navrhovateli předložená zastavovací studie
sloužit jako podklad pro rozhodování v území. Nadto odpůrce podotýká, že samotný termín
„zastavovací studie“ nebyl ve starém stavebním zákoně specifikován, přičemž nemá oporu ani
v novém stavebním zákoně. Podle odpůrce tedy tuto studii není možné považovat za závazný
podklad pro rozhodování v území.
Nejvyšší správní soud se tedy nejprve zabýval otázkou povahy dokumentu označeného
jako Zastavovací studie - změna č. 1 ze dne 26. 10. 1999 a zpracovaného ing. arch. Ivou
Patykovou. Jakkoli lze souhlasit s odpůrcem, že termín „zastavovací studie“ nemá oporu ani
ve starém ani v novém stavebním zákoně, obsah této studie i způsob jejího pořízení nasvědčují
tomu, že se materiálně jednalo o urbanistickou studii ve smyslu §3 odst. 2 písm. a) starého
stavebního zákona, tedy o druh územně plánovacích podkladů. Z textu předmětné studie totiž
vyplývá, že důvodem k jejímu zpracování je upřesnění podmínek využití území navrženého
územním plánem, ověření možnosti napojení území na inženýrské sítě a vytvoření závazného
podkladu pro další územní a stavební řízení. Usnesením zastupitelstva města Říčany ze dne
3. 11. 1999 byla zastavovací studie - změna č. 1 schválena.
Podle §3 odst. 1 starého stavebního zákona, v relevantním znění, ovšem platilo,
že územně plánovací podklady sloužily zejména pro zpracování nebo změnu územně plánovací
dokumentace, a nebyla-li tato dokumentace zpracována, pro územní rozhodování a pro sledování
vývoje a vyhodnocování stavu a možností rozvoje území.
S ohledem na uvedené je tedy třeba uzavřít, že i kdyby byla zmíněná zastavovací studie
dle svého obsahu urbanistickou studií, nemohla představovat překážku pro zpracování nové
územně plánovací dokumentace, tedy ani regulačního plánu. V důsledku toho pak nemohla
předmětná zastavovací studie představovat ani překážku pro vyhlášení stavební uzávěry, pakliže
takové opatření bylo třeba s ohledem na připravovanou územně plánovací dokumentaci nezbytně
přijmout.
Nemůže uspět ani argument, že předmětná zastavovací studie byla promítnuta do změny
č. 1 územního plánu města Říčany, neboť jak již bylo uvedeno, stavební uzávěru lze stanovit i pro
území, v němž stávající územní plán výstavbu povoluje, a to jako dočasné opatření do schválení
podrobnější územně plánovací dokumentace pro dané území, tj. regulačního plánu.
Nejvyšší správní soud se tedy dále zabýval tím, zda v době vyhlášení předmětné stavební
uzávěry existoval záměr či byla připravována územně plánovací dokumentace (avizovaný
regulační plán), jež by vyžadovala vyhlášení stavební uzávěry. Jak totiž vyplývá z výše uvedené
judikatury Nejvyššího správního soudu, nelze proces vedoucí k vyhlášení stavební uzávěry chápat
jako samostatný a izolovaný, ale je na něj nutné nahlížet v širších souvislostech, tedy zejména
v návaznosti na vznikající územně plánovací dokumentaci.
Z dokumentace k procesu schvalování stavební uzávěry, kterou na výzvu soudu předložil
odpůrce, konkrétně z odůvodnění návrhu předmětného nařízení o stavební uzávěře, jak byl
předložen radě města Říčany v rámci programu její řádné schůze dne 18. 10. 2006, vyplývá, že již
dne 28. 6. 2006 bylo přijato usnesení zastupitelstva města Říčany č. 06-05-022 o pořízení
regulačního plánu mimo jiné i pro lokalitu „U trati“, tedy pro území, na němž se nalézají výše
označené pozemky ve vlastnictví navrhovatelů a pro něž byla následně přijata předmětná stavební
uzávěra. Podle odůvodnění návrhu stavební uzávěry byla důvodem jejího přijetí právě nutnost
zabezpečit jednotlivé pozemky pro pořízení regulačních plánů. Je tedy možné konstatovat,
že základní podmínka vyhlášení stavební uzávěry pro daný účel, tj. existence rozhodnutí k tomu
kompetentního orgánu (zastupitelstva města Říčany) o pořízení regulačního plánu, byla v době
vyhlášení stavební uzávěry splněna. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že stavební uzávěra byla
přijata v mezích zákonem vymezené působnosti odpůrce a zákonem stanoveným postupem.
Ke čtvrtému a pátému kroku algoritmu, v jejichž rámci musí Nejvyšší správní soud
posoudit, zda je napadené opatření obecné povahy v souladu s hmotným právem a se zásadou
proporcionality, je třeba zdůraznit, že tyto otázky je nutné posuzovat primárně podle právního
stavu v době rozhodování Nejvyššího správního soudu, neboť má-li v posuzované věci
přezkoumávané nařízení mít i v současné době právní účinky, musí odpovídat zákonům
i ústavnímu pořádku v jejich současném znění. Na předmětné nařízení o stavební uzávěře
se nevztahuje §184 nového stavebního zákona, neboť nejde o opatření obecné povahy vydané
podle tohoto zákona (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2011, č. j.
5 Ao 2/2011 – 30, dostupný na www.nssoud.cz).
Z hlediska Ústavy ČR i Listiny základních práv a svobod (zejména čl. 2 odst. 3 Ústavy
a čl. 2 odst. 2 Listiny, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby
stanovenými zákonem) je nutno považovat za problematický v prvé řadě §3 přezkoumávaného
nařízení. Zatímco totiž u stavebních uzávěr, které vydával stavební úřad formou územního
rozhodnutí, byl stavební úřad zároveň ze zákona oprávněn v odůvodněných případech povolovat
výjimky (§41 odst. 3 starého stavebního zákona) a zatímco obdobné oprávnění svěřuje §99 odst.
3 nového stavebního zákona radě obce nebo kraje, pokud jde o stavební uzávěry jimi vydané již
jako opatření obecné povahy podle nového stavebního zákona, u stavebních uzávěr vydaných
podle §33 odst. 3 starého stavebního zákona formou obecně závazného předpisu tento zákon
k takovému postupu orgán, který tento předpis vydal, nezmocňoval.
Na tuto skutečnost reagovala judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu.
Podle již zmiňovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 16/06, v němž
Ústavní soud posuzoval obdobné ustanovení o povolování výjimek obsažené v nařízení obce
o stavební uzávěře, mohou obce vydávat nařízení jen, jsou-li k tomu výslovně zmocněny
zákonem a jen v mezích takového zákona (čl. 79 odst. 3 Ústavy). Pravomoc udělená radě obce
udělovat výjimky ze stavební uzávěry překračuje podle Ústavního soudu meze §99 odst. 1
zákona o obcích, neboť podle tohoto ustanovení v oblasti přenesené působnosti přísluší radě
obce rozhodovat, jen stanoví-li tak zákon. Ustanovením o udělování výjimek tedy příslušná obec
podle Ústavního soudu nepřípustně rozšířila své oprávnění. Na toto rozhodnutí Ústavního soudu
navázal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 9. 2008, č. j. 9 As 92/2007 - 63,
publikovaném pod č. 1735/2008 Sb. NSS, když judikoval, že rozhodnutí obce o udělení (odnětí)
výjimky ze stavební uzávěry vyhlášené nařízením obce přesahuje zákonem svěřenou pravomoc
obce a jedná se tak o rozhodnutí nicotné (srov. též již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Ao 2/2011 – 30).
Závěry Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu je nutno obdobně vztáhnout
i na nyní přezkoumávané nařízení města Říčany, které navíc svěřuje pravomoc udělovat výjimky
ze stavební uzávěry nikoliv radě města, která předmětnou stavební uzávěru přijala, ale stavebnímu
úřadu, který tak má činit po dohodě s městem Říčany. Ani pro tuto právní úpravu v nařízení, jež
by založila stavebnímu úřadu takové oprávnění, neexistovalo a neexistuje zákonné zmocnění. Jak
již bylo řečeno, stavební úřad byl podle §41 odst. 3 starého stavebního zákona zmocněn
povolovat výjimku ze stavebních uzávěr přijatých formou územního rozhodnutí, nikoliv
ze stavebních uzávěr přijatých ve formě nařízení obce nebo kraje. Nezbývá než uzavřít, že §3
nařízení města Říčany je v rozporu s ústavním pořádkem ČR.
Lze jen pro úplnost dodat, že by přesto podle názoru Nejvyššího správního soudu bylo
možné, aby byly v současné době výjimky z předmětného nařízení o stavební uzávěře udělovány,
ovšem nikoliv na základě §3 tohoto nařízení, ale na základě §99 odst. 3 ve spojení s §189a
nového stavebního zákona. Podle §189a nového stavebního zákona se totiž při změnách a rušení
stavebních uzávěr vyhlášených podle právních předpisů účinných před 31. 12. 2006 a při
povolování výjimek z nich postupuje podle tohoto zákona. Udělování výjimek je pak upraveno
v §99 odst. 3 nového stavebního zákona, podle něhož příslušná rada (v případě dané stavební
uzávěry tedy rada města Říčany, nikoliv stavební úřad) může na žádost povolit výjimku z omezení
nebo zákazu stavební činnosti podle územního opatření o stavební uzávěře, jestliže povolení
výjimky neohrožuje sledovaný účel. Tato skutečnost však nic nemění na závěru o protiprávnosti
§3 předmětného nařízení.
Je třeba se tedy dále zabývat tím, zda z pohledu nového stavebního zákona obstojí ostatní
ustanovení nařízení o stavební uzávěře.
Podle §97 odst. 1 nového stavebního zákona „územní opatření o stavební uzávěře, které
se vydává jako opatření obecné povahy podle správního řádu, omezuje nebo zakazuje v nezbytném rozsahu
stavební činnost ve vymezeném území, pokud by mohla ztížit nebo znemožnit budoucí využití území podle
připravované územně plánovací dokumentace, jestliže bylo schváleno její zadání, nebo podle jiného rozhodnutí
či opatření v území, jímž se upravuje využití území. Územním opatřením o stavební uzávěře nelze omezit nebo
zakázat udržovací práce“. Ustanovení §99 odst. 1 nového stavebního zákona dále stanoví,
že obsahem územního opatření o stavební uzávěře musí být i doba trvání stavební uzávěry.
Z toho je zřejmé, že aktuální právní úprava klade důraz na dočasný charakter územního
opatření o stavební uzávěře. Vydat územní opatření o stavební uzávěře je tedy možné pouze
v situaci, kdy je třeba zachovat dotčené území z hlediska stavebního po přechodnou dobu
v určitém stavu pro budoucí využití podle připravované územně plánovací dokumentace, pokud
již příprava této dokumentace pokročila přinejmenším do stádia schváleného zadání, nebo podle
jiného rozhodnutí či opatření o využití daného území (srov. opět rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Ao 2/2011 – 30).
Nejvyšší správní soud musí přisvědčit navrhovatelům, že napadená stavební uzávěra tento
zákonný požadavek dočasného charakteru nesplňuje, když z jejího obsahu toliko vyplývá, že byla
vyhlášena z důvodu pořízení regulačního plánu. Trvání předmětné stavební uzávěry však není
žádným způsobem výslovně omezeno, a to ani schválením zmíněného regulačního plánu ani jeho
účinností. Jakkoli by tedy daná stavební uzávěra sledovala legitimní účel spočívající v umožnění
budoucího využití území nebo jeho organizace podle připravované územně plánovací
dokumentace, a jakkoli je zřejmé, že úmyslem odpůrce bylo přijmout tuto stavební uzávěru pouze
na omezenou dobu, nebyl tento úmysl v samotném textu nařízení o stavební uzávěře dostatečně
jasně vyjádřen. Tato stavební uzávěra tedy nemůže, pokud dosud nebyla postupem vyplývajícím
ze zmiňovaného §189a nového stavebního zákona změněna tak, aby odpovídala požadavkům
současné právní úpravy, z uvedeného důvodu obstát.
Předmětná stavební uzávěra jako celek, jak byla vyhlášena nařízením města Říčany
č. 6/2006, je tedy v rozporu s hmotným právem, když neodpovídá požadavkům kladeným
na dočasnou povahu stavební uzávěry vyplývajícím z citovaných ustanovení nového stavebního
zákona.
I kdyby však Nejvyšší správní soud vycházel z toho, že neomezená doba trvání stavební
uzávěry je výsledkem pouze formálního pochybení odpůrce při formulaci textu předmětného
nařízení o stavební uzávěře a že by byl odpůrce připraven po vydání příslušného regulačního
plánu tuto stavební uzávěru okamžitě zrušit, musel by Nejvyšší správní soud i tak shledat důvod
pro zrušení napadené stavební uzávěry. Tímto hlavním důvodem zrušení stavební uzávěry je totiž
skutečnost, že již dosavadní doba jejího trvání se jeví jako nepřiměřeně dlouhá za situace, kdy
je zároveň provázena naprostou nečinností odpůrce při uskutečňování účelu, pro nějž byla
stavební uzávěra vyhlášena, tedy při pořizování regulačního plánu (k přiměřené době trvání
stavební uzávěry srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2011,
č. j. 4 Ao 3/2011 – 103, www.nssoud.cz).
Odpůrce vysvětluje skutečnost, že regulační plán pro lokalitu „U trati“ nejenže nebyl
dosud pořízen, ale ani nebylo započato s jeho pořizováním, tím, že k tomu nebyl podán podnět.
Podle odpůrce navíc zákon obci neukládá povinnost pořídit regulační plán ani nestanoví lhůtu
pro jeho pořízení.
Je pravdou, že podle aktuální právní úpravy může zastupitelstvo obce rozhodnout
o pořízení regulačního plánu pro část nebo celé území obce z podnětu vlastního nebo jiného.
Dále je též možné vydat regulační plán na žádost fyzické nebo právnické osoby; to ovšem pouze
v situaci, kdy tak stanoví zásady územního rozvoje nebo územní plán, a je-li jejich součástí zadání
regulačního plánu (viz §62 odst. 3 nového stavebního zákona). Také podle starého stavebního
zákona o pořízení územně plánovací dokumentace rozhodoval orgán příslušný k jejímu schválení
z vlastního nebo jiného podnětu (viz §17 odst. 2 starého stavebního zákona). Stejně tak lze
souhlasit i s tvrzením, že ani podle původní ani podle aktuální právní úpravy neexistuje zákonná
povinnost obce pořídit regulační plán a ani není a nebyla stanovena lhůta pro jeho pořízení.
V posuzované věci nicméně odpůrce vyhlásil stavební uzávěru na území, ve kterém se nachází
pozemky zařazené podle schváleného a platného územního plánu převážně v plochách čistě
obytných (mezi nimi pak i pozemky ve vlastnictví navrhovatelů). Podle znění napadeného
nařízení byla předmětná stavební uzávěra vyhlášena z důvodu pořízení regulačního plánu. Pak
ovšem, jak bylo již zdůrazněno, nelze proces vedoucí k vyhlášení stavební uzávěry chápat jako
samostatný a izolovaný, ale je na něj nutné nahlížet právě v návaznosti na vznikající územně
plánovací dokumentaci (zde regulační plán pro lokalitu „U trati“). Odpůrce tedy byl v dané situaci
povinen ve vztahu ke zmiňovanému regulačnímu plánu vyvíjet činnost bezodkladně po vyhlášení
předmětné stavební uzávěry, a nemohl se tudíž spoléhat na aktivitu jiných subjektů, či dokonce
navrhovatelů samotných. Pokud odpůrce naopak nečinil žádné kroky ke schválení plánovaného
regulačního plánu, pak byl jeho postup nezákonný.
Nadto je uvedený postup odpůrce i nelogický, neboť, jak již bylo uvedeno, zastupitelstvo
města Říčany o pořízení regulačního plánu pro lokalitu „U trati“ rozhodlo již usnesením č. 06-05-
022 ze dne 28. 6. 2006. Nebyl tedy důvod „vyčkávat“ na nový podnět a opětovně o pořízení
regulačního plánu rozhodovat. Takový postup nenachází opodstatnění ani v ustanoveních
nového stavebního zákona. Ten naopak ve svém §188 odst. 2 obsahuje přechodné ustanovení,
podle kterého regulační plány a jejich změny, u kterých bylo přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona zahájeno pořizování, se podle tohoto zákona upraví, projednají a vydají; přitom činnosti
ukončené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se posuzují podle právních předpisů
platných a účinných do 31. prosince 2006.
Lze ještě dodat, že má-li být důvodem vyčkávání odpůrce na podnět navrhovatelů
odpůrcova snaha, aby zpracování návrhu regulačního plánu nebylo hrazeno z prostředků
odpůrce, ale z prostředků vlastníků nemovitostí v daném území (včetně navrhovatelů), v jejichž
zájmu má být regulační plán pořízen, pak ani takový důvod nemůže obstát. Podle §63 odst. 1
nového stavebního zákona náklady na zpracování návrhu regulačního plánu projektantem hradí
obec nebo kraj příslušný k jeho vydání. Pokud je zpracování regulačního plánu vyvoláno výhradní
potřebou jiné osoby, může příslušné zastupitelstvo v rozhodnutí podmínit jeho pořízení
částečnou nebo úplnou úhradou nákladů na zpracování návrhu regulačního plánu projektantem.
Zákon tedy nestanoví, že by zpracování návrhu regulačního plánu mohlo být předepsáno
k úhradě pouze osobě, která dala k jeho pořízení podnět, byť tomu tak v praxi většinou bude.
Nicméně podle zákona lze předepsat, vymíní-li si tak příslušné zastupitelstvo, náklady
na zpracování návrhu regulačního plánu těm osobám, jejichž výhradní potřebou bylo zpracování
regulačního plánu vyvoláno, byť by o pořízení tohoto plánu bylo formálně rozhodnuto např.
z vlastního podnětu obce.
S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadené
opatření obecné povahy je v rozporu s hmotným právem a zásadou proporcionality, a proto
ho podle §101d odst. 2 věty první s. ř. s. zrušil, a to ke dni právní moci tohoto rozsudku, neboť
právní účinky tohoto rozhodnutí není zapotřebí odkládat.
Pokud jde o náklady řízení, podle §101d odst. 5 s. ř. s. nemá v tomto zvláštním druhu
řízení žádný z účastníků řízení na náhradu nákladů právo. Ovšem podle §60 odst. 8 s. ř. s., jsou-li
pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud přiznat účastníkovi, který měl ve věci alespoň
částečný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení i v těch případech, kdy soudní řád správní
stanoví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.
Nejvyšší správní soud v daném případě shledal tyto důvody zvláštního zřetele hodné
pro přiznání náhrady nákladů navrhovatelům.
V posuzovaném případě odpůrce vydal dne 18. 10. 2006 stavební uzávěru vztahující
se mimo jiné i na pozemky ve vlastnictví navrhovatelů. Jako důvod vydání stavební uzávěry bylo
deklarováno pořízení regulačního plánu pro dotčené území. Zamýšlený regulační plán ovšem
nejenže doposud nebyl schválen, ale odpůrce dokonce po vydání napadené stavební uzávěry
zůstal ve věci pořizování zmíněného regulačního plánu zcela nečinný. Tato několikaletá nečinnost
odpůrce pak představuje zcela zjevný až svévolný zásah do právní sféry navrhovatelů, když
dotčeno je především jejich vlastnické právo k výše označeným nemovitostem. Navrhovatelé
ovšem, pokud se chtěli domoci nápravy takového zjevného zásahu do jejich práv, museli
vynaložit nemalé náklady, a to v souvislosti právě s předmětným řízením o zrušení opatření
obecné povahy.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud považuje za nutné poukázat
na to, že podle položky č. 18 bod 2 písm. b) sazebníku soudních poplatků, ve znění novely
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, provedené zákonem č. 218/2011 Sb., jež nabyla
účinnosti ke dni 1. 9. 2011, nyní činí soudní poplatek za návrh na zrušení opatření obecné povahy
5 000 Kč. Ve srovnání s dosavadní úpravou (tj. zákonem o soudních poplatcích, ve znění
účinném do 31. 8. 2011), kdy soudní poplatek za návrh na zrušení opatření obecné povahy činil
podle položky č. 14a bod 2 písm. d) sazebníku soudních poplatků pouhých 1000 Kč, tedy jde
o významné zvýšení nákladů řízení na straně navrhovatele. V důvodové zprávě k návrhu uvedené
novely zákona o soudních poplatcích je uvedeno, že řízení o zrušení opatření obecné povahy
je typově náročnější, což ospravedlňuje vyšší soudní poplatek. To je nepochybně pravda.
Nicméně nelze přehlédnout, že toto zvýšení má souvislost i s novelou soudního řádu správního,
která významným způsobem mění mj. právě úpravu řízení o návrhu na zrušení opatření obecné
povahy. Ve svém článku I. bodu 60 novela ruší §101d odst. 5 s. ř. s., tedy odstraňuje dosavadní
úpravu, podle níž v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení. Tato změna je dle Nejvyššího správního soudu na místě, neboť
řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části má veškeré znaky kontradiktorního
řízení, tedy je sporem mezi navrhovatelem, jenž se domáhá zrušení opatření obecné povahy,
a odpůrcem, který toto opatření vydal. Proto i zde by měl být uplatňován princip náhrady
nákladů řízení podle procesního úspěchu ve věci. Uvedené legislativní změny tedy nalézají své
opodstatnění pouze ve vzájemné souvislosti, ovšem zatímco novela zákona o soudních
poplatcích nabyla účinnosti, jak již bylo řečeno, dne 1. 9. 2011, novela soudního řádu správního
sice již byla schválena Parlamentem, podepsána prezidentem republiky a je tak připravena
k publikaci ve Sbírce zákonů, nicméně účinnosti nabývá až od 1. 1. 2012. Pro návrhy na zrušení
opatření obecné povahy, které byly nebo budou podány od 1. 9. do 31. 12. 2011, tedy nastává
obtížně akceptovatelná situace, kdy na jedné straně byl razantně zvýšen soudní poplatek za jejich
podání a na druhé straně v řízení o těchto návrzích stále ještě nemá žádný z účastníků právo
na náhradu jeho nákladů.
Nejvyšší správní soud tedy v dané věci shledal v souladu s §60 odst. 8 s. ř. s. důvody
zvláštního zřetele hodné pro to, aby přiznal navrhovatelům, kteří měli ve věci plný úspěch,
náhradu důvodně vynaložených nákladů tohoto řízení.
Náhradu nákladů řízení tedy především tvoří částka 5 000 Kč za zaplacený soudní
poplatek. Dále se pak sestává z odměny advokáta ve výši 4 200 Kč za dva úkony právní služby
(převzetí a příprava zastoupení a dále podání samotného návrhu na zrušení opatření obecné
povahy) podle §7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)
a paušální částky 600 Kč jako náhrady hotových výdajů advokáta za dva úkony právní služby
podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, to vše zvýšeno o DPH ve výši 20 % (tj. 960 Kč). Celkem
tedy výše náhrady nákladů řízení činí 10 760 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. října 2011
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu