ECLI:CZ:NSS:2011:6.ADS.96.2011:64
sp. zn. 6 Ads 96/2011 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce:
MUDr. V. R., zastoupeného JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou, se sídlem Michalská 10,
Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2,
Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2010, č. j. MHMP 363059/2010, a ze dne 21.
6. 2010, č. j. MHMP 373369/2010, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 8. 4. 2011, č. j. 2 Ad 60/2010 - 37,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2011, č. j. 2 Ad 60/2010 - 37, se ruší
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 8. 4. 2011, č. j. 2 Ad 60/2010 - 37, Městský soud v Praze odmítl
podání žalobce podle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále
jen „s. ř. s.“), z důvodu, že jeho žaloba byla opožděná. Napadená správní rozhodnutí
(o neprominutí lhůty k podání odvolání a o zamítnutí odvolání ve věci příspěvku na živobytí)
totiž měla být žalobci doručena náhradním způsobem dle §24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, (dále jen „správní řád“). Při doručování do ciziny podle správního řádu může dojít
k uložení písemnosti dle §23 odst. 1 správního řádu a k jeho doručení fikcí podle §24 odst. 1
správního řádu. Městský soud v Praze pak dospěl k závěru, že byla napadená správní rozhodnutí
doručena žalobci fikcí, neboť zásilky si žalobce nevyzvedl, a proto došlo k doručení uplynutím
deseti dnů ode dne oznámení, tedy dnem 8. 7. 2010. Na tom nic nemění skutečnost, že žalovaný
poté poslal žalobci napadená správní rozhodnutí ještě jednou. Žalobce pak podal žalobu
až 3. 11. 2010, přičemž dvouměsíční lhůta pro podání správní žaloby uplynula dnem 8. 9. 2010.
Proti uvedenému rozhodnutí městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
kasační stížnost, v níž namítá, že se na doručovací adrese v K. náhodou dověděl, že mu byly na
poště uloženy dvě obyčejné doporučené zásilky žalované s obvyklou úložní dobou, které byly
odeslány v červnu 2010 z podací pošty P. 1. Ani jedna z těchto zásilek nebyla určena do jeho
vlastních rukou a oznámení o uložení těchto zásilek na slovenské poště neobsahovala žádné
poučení o možnosti jejich fiktivního doručení na slovenském území podle českých právních
předpisů. Dále stěžovatel poukazuje na to, že ihned poté se spojil s podatelnou Magistrátu
hlavního města Prahy a požádal o nové doručování s tím, že mu byla reálně obě napadená
správní rozhodnutí doručena 7. 9. 2010. Stěžovatel dále uvedl, že pokud by městský soud správně
určil počátek běhu dvouměsíční lhůty pro podání žaloby, tak by nemohl jeho žalobu jako
opožděnou odmítnout.
Nejvyšší správní soud ze soudního spisu konstatuje, že rozhodnutí žalované byla
stěžovateli doručována prostřednictvím Slovenské pošty a že součástí poučení v textu Oznámení
o uložení zásilky ze dne 28. 6. 2010 nebylo žádné poučení o následcích nevyzvednutí zásilky.
Dále Nejvyšší správní soud ze soudního spisu konstatuje, že obě napadená správní rozhodnutí
byla stěžovateli doručena dle mezinárodní dodejky dne 7. 9. 2010.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.), tuto kasační stížnost podal
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a je řádně zastoupen. Kasační stížnost stěžovatele je tedy přípustná.
S ohledem na to, že stěžovatel napadá usnesení o odmítnutí žaloby, přezkoumal Nejvyšší
správní soud napadené rozhodnutí z kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
který stěžovatel uvedl v kasační stížnosti, a dále podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že se v řízení podle zákona č. 111/2006 Sb.,
o pomoci v hmotné nouzi, postupuje podle správního řádu, pokud tento zákon nestanoví jinak
(§66). Zákon o pomoci v hmotné nouzi neupravuje problematiku doručování, proto je třeba
postupovat podle §19 a násl. správního řádu. Správní řád vyžaduje v §19 odst. 2, aby správní
orgán zvolil takovou poštovní službu, aby z poštovní smlouvy vyplývala povinnost zásilku dodat
způsobem v souladu s požadavky tohoto zákona. Pokud tedy bude zásilka uložena podle §23
správního řádu, musí být postup v souladu s dalšími požadavky správního řádu, aby mohla
nastoupit zákonem předpokládaná fikce doručování. Správní řád v §24 připouští doručení fikcí
v případě, že nebyl adresát zastižen, pokud je poučen o právních důsledcích nevyzvednutí
písemnosti a pokud je mu umožněno uloženou písemnost si ve lhůtě 10 dnů vyzvednout.
Tato garance musí být účastníku řízení poskytnuta, ať už se jedná o doručování v tuzemsku
či do zahraničí. Podle §19 odst. 6 správního řádu, nelze-li doručení prokázat, je nutno doručit
opakovaně.
Jak vyplývá z obsahu výše uvedeného oznámení o uložení zásilky z 28. 6. 2010, stěžovatel
byl sice informován o uložení písemnosti, avšak nebylo mu poskytnuto poučení o právních
důsledcích, které nastanou v případě nevyzvednutí písemnosti.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje nezbytnost naplnění všech zákonných podmínek
k tomu, aby bylo možno potvrdit právní fikci doručení, a odkazuje na závěry Ústavního soudu
ČR, který k této otázce uvedl: „V případě náhradního doručování je uvedeným ustanovením konstruována
právní fikce, že účinky doručení písemnosti nastanou po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu,
kdo písemnost fakticky nepřevzal. Právní fikce je právně technický postup, pomocí něhož se považuje za existující
situace, jež je zjevně v rozporu s realitou a která dovoluje, aby z ní byly vyvozeny odlišné právní důsledky, než ty,
které by plynuly z pouhého konstatování faktu (srov. Jean-Louis Bergel: Théorie générale du droit, 2e édition,
Paris, Dalloz, 1989, s. 300). Účelem fikce v právu je posílit právní jistotu (srov. V. Knapp: Teorie práva.
1. vydání, Praha, C.H. Beck, 1995, s. 206). Právní fikce coby nástroj odmítnutí reality právem je nástrojem
výjimečným, striktně určeným k naplnění tohoto, jednoho z hlavních ústavních postulátů právního řádu
v podmínkách právního státu. Aby mohla právní fikce svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat
všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn
naplnění fikce konstatovat (viz čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze uplatňovat státní moc jen v případech
a mezích stanovených způsobem, který zákon stanoví). … Je-li účelem fikce náhradního doručení posílení právní
jistoty, je vyvození právní fikce doručení v situaci, kdy bylo doručováno vadně, postupem, jenž právní jistotu
nechrání, ale naopak oslabuje.“ (srov. nález Ústavního soudu ČR II. ÚS 92/01 ze dne 1. 10. 2002,
N 115/28 SbNU 9, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Nejvyšší správní soud rovněž odkazuje na svou judikaturu k otázce náhradního doručení
podle správního řádu: „Splnění podmínek pro uložení doručované písemnosti dle §23 správního řádu
z roku 2004, a tudíž i pro její doručení na základě fikce dle §24 odst. 1 téhož zákona, pokud si ji adresát
ve lhůtě 10 dnů od uložení nevyzvedne, prokazuje správní orgán obvykle tím, že založí do spisu vrácenou obálku
s nevyzvednutou písemností, včetně předtištěné doručenky, na níž je zaznamenáno a stvrzeno podpisem
doručovatele, že byla tato zásilka určitého data uložena a že bylo v místě doručování zanecháno oznámení
o tomto uložení a rovněž poučení o následcích nevyzvednutí zásilky. Pokud takový doklad chybí, je třeba splnění
podmínek pro doručení písemnosti na základě fikce prokázat jiným způsobem, a není-li to možné, je nutno
vycházet z toho, že k doručení písemnosti na základě fikce nedošlo.“ (podle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 5 As 26/2009 - 67, dostupného na www.nssoud.cz)
V posuzovaném případě z obsahu soudního spisu vyplývá, že nebyly naplněny zákonné
podmínky pro doručení písemnosti na základě fikce, neboť stěžovatel nebyl poučen o následcích
nevyzvednutí zásilky. V takovémto případě tedy není možno vycházet z toho, že by napadená
správní rozhodnutí byla doručena stěžovateli náhradním doručením podle správního řádu dne
8. 7. 2010, neboť oznámení o uložení zásilky neobsahovala poučení o následcích nevyzvednutí
zásilky. K řádnému doručení napadených správních rozhodnutí tedy došlo až 7. 9. 2010.
S ohledem na skutečnost, že žaloba byla podána k poštovní přepravě dne 3. 11. 2010,
nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než uzavřít, že dvouměsíční lhůtu pro podání správní
žaloby, která počíná běžet doručením správního rozhodnutí, stěžovatel dodržel a žalobu
tedy podal včas; důvod odmítnutí stěžovatelovy žaloby spočívající v tom, že žaloba byla podána
opožděně, neobstojí. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Brně v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. září 2011
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu