ECLI:CZ:NSS:2011:6.AS.12.2011:40
sp. zn. 6 As 12/2011 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: J. P.,
proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 6, Praha 1,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 12. 2009, č. j. 36342/2009 - 83/2702, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2010, č. j. 9 A 117/2010
- 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á .
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 25. 1. 2010, doručenou Krajskému soudu v Praze 26. 1. 2010
domáhal přezkumu rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 12. 2009, č. j. 36342/2009 - 83/2702,
kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a M. P. a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu
Středočeského kraje, odboru regionálního rozvoje, ze dne 2. 10. 2009, č. j. 154464/2009/KUSK.
Rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje byla opravena zřejmá nesprávnost
v písemném vyhotovení rozhodnutí téhož orgánu ze dne 26. 8. 2009, č. j. 134473/2009/KUSK.
Protože se Krajský soud v Praze nepovažoval za soud místně příslušný, rozhodl
o postoupení věci Městskému soudu v Praze usnesením ze dne 2. 2. 2010, č. j. 44 A 9/2010 - 6.
Proti tomuto usnesení podal žalobce kasační stížnost ze dne 8. 2. 2010, o níž bylo rozhodnuto
usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2010, č. j. 44 A 9/2010 - 18, tak, že řízení
o kasační stížnosti bylo zastaveno z důvodu jejího zpětvzetí podáním žalobce ze dne 6. 5. 2010.
Po postoupení věci Městskému soudu v Praze byl žalobce vyzván usnesením ze dne
1. 9. 2010, č. j. 9 A 117/2010 - 23, k zaplacení soudního poplatku ve výši 2000 Kč za podanou
žalobu. Na výzvu soudu žalobce soudní poplatek neuhradil, pouze reagoval podáním ze dne
14. 9. 2010, ve kterém uvedl, že předmětná výzva je nezákonná, neboť žalobu podal
ke Krajskému soudu v Praze, přičemž o jeho kasační stížnosti ze dne 8. 2. 2010 nebylo dosud
rozhodnuto.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2010, č. j. 9 A 117/2010 - 27, bylo
rozhodnuto z důvodu nezaplacení soudního poplatku o zastavení řízení o žalobě ze dne
25. 1. 2010.
Toto usnesení napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností ze dne 3. 12. 2010,
ve které napadal protiprávní praktiky správních orgánů, jež nejsou schopny soudy řešit, naopak
řízení zatěžují zmatečností. Místně příslušným je dle názoru žalobce Krajský soud v Praze;
postoupení věci Městskému soudu v Praze jakožto nezákonné bylo proto napadeno kasační
stížností ze dne 8. 2. 2010, kterou se stěžovatel domáhal rozhodnutí podle ust. §9 odst. 3 s. ř. s.
Krajský soud v Praze nepostupoval v souladu se zákonem, pokud vyzval stěžovatele k doložení
plné moci udělené advokátovi a k zaplacení soudního poplatku, přičemž podle ust. §11 odst. f)
zákona č. 549/1991 Sb. je řízení o kasační stížnosti osvobozeno od soudního poplatku. Soud
také neakceptoval návrh na vydání předběžného opatření. Stěžovatel označil nezákonným postup
Krajského soudu v Praze, který usnesením z 2. 2. 2010, č. j. 44 A9/2010 - 6, rozhodl
o postoupení věci Městskému soudu v Praze, usnesením ze dne 12. 5. 2010, č. j. 44 A 9/2010 -18,
zastavil řízení o kasační stížnosti, aniž by zrušil citované rozhodnutí o postoupení věci
Městskému soudu v Praze.
Stěžovatel považoval za zmatečné usnesení Městského soudu v Praze č. j. 9 A 117/2010 -
23 včetně usnesení č. j. 9 A 117/2010 - 27 z 26. 10. 2010, kterým bylo řízení zastaveno, neboť je
dle stěžovatele vydal věcně a místně nepříslušný soud.
Stěžovatel navrhl zrušit celé řízení počínaje usnesením Krajského soudu v Praze
č. j. 44 A9/2010 - 6 z důvodu nezákonného postupu a neřešení žaloby dle požadavku zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ustanovení §38, §51 a §56 s. ř. s. týkajících se
předběžného opatření.
Nejvyšší správní soud konstatoval přípustnost kasační stížnosti, neboť ta byla podána
osobou oprávněnou (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů, dále jen „s. ř. s.“), opírá se převážně o důvody uvedené v §103 s. ř. s., a není
nepřípustná ani z jiných důvodů ve smyslu §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud nepožadoval zaplacení soudního poplatku ani zastoupení
advokátem pro řízení o kasační stížnosti. Za situace, kdy je předmětem kasačního přezkumu
usnesení, jímž bylo zastaveno řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, by totiž trvání
na podmínce uhrazení soudního poplatku či na podmínce povinného zastoupení znamenalo
jen další řetězení téhož problému (srov. rozsudek zdejšího soudu č. j. 9 As 43/2007 - 77 ze dne
13. 9. 2007 a rozsudek č. j. 9 As 3/2007 - 77 ze dne 25. 4. 2007, obojí dostupné
na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud proto přistoupil k posouzení kasační stížnosti v souladu s ust. §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a důvody kasační stížnosti. Námitkami kasační stížnosti
se bude zdejší soud zabývat v pořadí, v jakém byly uvedeny výše. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
neoznačil, pod které důvody ve smyslu §103 s. ř. s. podřazuje své kasační námitky, zdejší soud
je posoudí podle jejich obsahu (srov. usnesení zdejšího soudu č. j. 1 As 7/2004 - 47 ze dne
18. 3. 2004); v tomto smyslu jde o námitky podřaditelné pod ustanovení §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s. (nezákonnost rozhodnutí o zastavení řízení).
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou a zamítl ji.
Nejdříve se z povahy věci Nejvyšší správní soud musí vypořádat s námitkami
vůči rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jenž dne 12. 5. 2010 pod č. j. 44 A 9/2010 - 18 zastavil
řízení o kasační stížnosti směřující do rozhodnutí tohoto soudu, kterým postoupil věc z důvodu
místní příslušnosti Městskému soudu v Praze; kdyby byly stěžovatelovy námitky důvodnými,
vzniklá pochybnost o příslušnosti městského soudu pro další řízení by mohla představovat vadu
ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Takováto pochybnost však namístě není. Krajský soud
v Praze rozhodl pravomocně o postoupení věci Městskému soudu v Praze, přičemž (usnesení
krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2010 bylo stěžovateli doručeno 5. 2. 2010) a řízení o kasační
stížnosti proti tomuto rozhodnutí bylo zastaveno v důsledku úkonu stěžovatele ze dne 6. 5. 2010,
kterým vzal kasační stížnost zpět (výslovně uvedl: “Ruším podání z 8. 2. 2010“ a kasační stížnost
označil za bezpředmětnou.). Proti usnesení Krajského soudu v Praze o zastavení řízení o kasační
stížnosti z důvodu zpětvzetí stěžovatel kasační stížnost nepodal.
Brojí-li stěžovatel proti tomu, že místně příslušným soudem pro řízení o žalobě ze dne
25. 1. 2010 byl Krajský soud v Praze, není tato argumentace důvodná. Žaloba ze dne 25. 1. 2010
směřovala proti rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj, přičemž sídlo tohoto ústředního
orgánu státní správy je na Staroměstském náměstí v Praze 1.
Podle ustanovení §7 odst. 2 s. ř. s. nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení
místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí
v posledním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany.
Žalovaný má sídlo na Praze 1, jež patří do obvodu působnosti Obvodního soudu
pro Prahu 1 podle bodu 1 přílohy 4 k zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících
a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“). Obvod Městského soudu v Praze
je podle bodu 1 přílohy 2 k zákonu o soudech a soudcích stanoven tak, že do něj patří obvody
obvodních soudů pro Prahu 1, Prahu 2, Prahu 3, Prahu 4, Prahu 5, Prahu 6, Prahu 7, Prahu 8,
Prahu 9 a Prahu 10. Protože žalovaný sídlí v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1,
je tím zároveň stanovena místní příslušnost Městského soudu v Praze.
Stěžovateli je nutné sice přisvědčit v tom, že věcně příslušnými soudy jsou v řízení
dle ustanovení §7 odst. 1 s. ř. s. zásadně krajské soudy; Městský soud v Praze však institucionálně
patří mezi krajské soudy, jak výslovně vyplývá z ustanovení §9 zákona o soudech a soudcích.
Věcně a místně příslušným správním soudem pro žaloby proti rozhodnutím Ministerstva
pro místní rozvoj je Městský soud v Praze. Krajský soud v Praze proto žalobu ze dne 25. 1. 2010
správně postoupil Městskému soudu v Praze.
Brojí-li dále stěžovatel proti tomu, že v řízení o kasační stížnosti ze dne 8. 2. 2010 Krajský
soud v Praze nezákonně vyzval stěžovatele k předložení plné moci udělené advokátovi
a k zaplacení soudního poplatku ve výši 3000 Kč, nelze této argumentaci přisvědčit. Zastoupení
advokátem v řízení o kasační stížnosti je podle ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. obligatorní,
stejně jako zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ve výši 3000 Kč. Rozhodovací praxe
Nejvyššího správního soudu sice z těchto povinností dovodila výjimku v případech, kdy kasační
stížnost směřuje proti usnesením, jímž bylo řízení před krajským soudem zastaveno
pro nezaplacení soudního poplatku, jímž byla zamítnuta žádost na osvobození od soudních
poplatků nebo jímž byla zamítnuta žádost na ustanovení zástupce. O tyto výjimky
se však ve stěžovatelem namítaném případě nejednalo a Krajský soud v Praze proto důvodně
trval na zaplacení soudního poplatku a doložení plné moci udělené advokátovi.
Odkazuje-li žalobce na dikci ustanovení §11 (patrně odst. 3 - doplněno soudem) písm. f)
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o soudních poplatcích“), není tento odkaz přiléhavý. §11 odst. 3 písm. f) zákona o soudních
poplatcích sice hovoří o osvobození od soudních poplatků v řízení o kasační stížnosti,
toto osvobození se však vztahuje pouze na řízení, jež jsou vyjmenována v §11 odst. 1 a 2 zákona
o soudních poplatcích, přičemž žaloba ze dne 25. 1. 2010 nespadá ani pod jedno z řízení
vymezených v §11 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích.
Poukazuje-li stěžovatel na to, že se domáhal v kasační stížnosti ze dne 8. 2. 2010
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu podle §9 odst. 3 s. ř. s., nelze s tímto tvrzením souhlasit.
Zaprvé se stěžovatel v kasační stížnosti ze dne 8. 2. 2010 domáhal zrušení usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 2. 2. 2010, č. j. 44 A 9/2010 - 6, nikoli přikázání věci jinému soudu
podle §9 s. ř. s. Zadruhé je nutné konstatovat, že stěžovatel nesprávně směšuje řízení o kasační
stížnosti coby mimořádném opravném prostředku podle §102 a násl. s. ř. s. a institut přikázání
věci jinému soudu podle §9 s. ř. s. Institut přikázání věci jinému soudu podle §9 odst. 2 s. ř. s.
je možné výjimečně použít a věc přikázat jinému než místně příslušnému soudu, pokud je
to pro rychlost nebo hospodárnost řízení nebo z jiného důležitého důvodu vhodné.
Rozhodnutím o přikázání věci se tedy za zcela výjimečných okolností věc přikazuje soudu,
který by nebyl podle ust. §7 s. ř. s. příslušný. V posuzované věci však bylo Krajským soudem
v Praze rozhodnuto o postoupení věci Městskému soudu podle §7 odst. 6 s. ř. s.; nesouhlasí-li
účastník s takovýmto postoupením věci, může podat kasační stížnost - což stěžovatel učinil -
nemůže se ale proti takovému rozhodnutí bránit poukazem na úpravu přikázání věci jinému
soudu dle §9 s. ř. s.
Stěžovatel kromě závěrů městského soudu v napadeném usnesení vytýkal správním
soudům také to, že doposud nerozhodly o předběžném opatření. K rozhodnutí o nařízení
předběžného opatření však zatím správní soudy nemohly přistoupit, protože se řešily podmínky
řízení spočívající v otázce místní příslušnosti a zaplacení soudního poplatku. Z tohoto důvodu
námitku stran nevydání předběžného opatření nemohl Nejvyšší správní soud akceptovat,
neboť nejprve správní soudy správně musely vyřešit procesní otázky podle s. ř. s. a zákona
o soudních poplatcích; teprve po vyřešení těchto otázek by se místně příslušný soud (zde Městský
soud v Praze) mohl zabývat návrhem stěžovatele na vydání předběžného opatření.
Nesouhlasí-li stěžovatel s tím, že Krajský soud v Praze zastavil řízení o kasační stížnosti
ze dne 8. 2. 2010 a zároveň nezrušil usnesení o postoupení věci Městskému soudu v Praze, nelze
ani zde stěžovateli přisvědčit. Jak si Nejvyšší správní soud ověřil z předmětného soudního spisu,
stěžovatel podáním ze dne 6. 5. 2010 výslovně vzal kasační stížnost ze dne 8. 2. 2010 zpět,
proto Krajský soud v Praze správně v souladu s §108 odst. 2 s. ř. s. řízení o této kasační stížnosti
zastavil. Krajský soud v Praze proto nemohl zrušit usnesení č. j. 44 A 9/2010 - 6 ze dne
2. 2. 2010, neboť pro takovýto postup neměl dle s. ř. s. oprávnění, navíc stěžovatel
s tímto usnesením svým podáním ze dne 6. 5. 2010 vyslovil souhlas (srov. stěžovatelovu větu
„kasační stížnost je bezpředmětná a dnes nedůvodná“).
Co se týče vznesených námitek k řízení před Městským soudem v Praze, vzhledem
k tomu, že tento soud je z již výše vyložených důvodů soudem věcně i místně příslušným,
Nejvyšší správní soud neshledal ani namítanou zmatečnost řízení. Dále, pokud Městský soud
v Praze po postoupení věci žalobní řízení zastavil usnesením č. j. 9 A 117/2010 - 27 ze dne
26. 10. 2010 v důsledku nezaplacení soudního poplatku, postupoval tak správně,
neboť jak městský soud již v odůvodnění citovaného usnesení uvedl, podáním správní žaloby
vznikla žalobci povinnost zaplatit za řízení soudní poplatek, který byl splatný zároveň s podáním
žaloby (soud odkázal na ustanovení §2 odst. 1 písm. a/, §4 odst. 1 písm. a/ a §7 odst. 1 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Vzhledem k tomu, že tento poplatek (ve výši 2000 Kč)
žalobce nezaplatil ani k výzvě soudu (výzva - usnesení Městského soudu č. j. 9A 117/2010 - 23
ze dne 1. 9. 2010 byla žalobci doručena dne 10. 9. 2010, jak Nevyšší správní soud ze soudního
spisu ověřil), nezbylo Městskému soudu v Praze než řízení o žalobě zastavit dle §47 odst. 1
písm. c) s. ř. s. v návaznosti na §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Nejvyšší správní soud neshledal ani další důvody pro zrušení napadeného usnesení,
ke kterým by musel přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.). Ze všech výše uvedených
důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.; stěžovatel nebyl ve věci procesně úspěšný, proto nárok na náhradu
nákladů řízení nemá, žalovanému pak podle obsahu soudního spisu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2011
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu