ECLI:CZ:NSS:2011:6.AZS.41.2010:60
sp. zn. 6 Azs 41/2010 - 60
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Kateřiny Šimáčkové, JUDr. Jakuba Camrdy , Ph.D.,
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: R. R., zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Malantou,
advokátem, se sídlem Wurmova 16, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 2.
2010, č. j. OAM - 36/ZA - 06 - ZA10 - 2010, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2010, č. j. 56 Az 17/2010 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 2. 2010, č. j. OAM - 36/ZA - 06 - ZA10 - 2010, zamítl
jeho žádost o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel v kasační stížnosti napadá rozsudek krajského soudu z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Konkrétně je přesvědčen o nezákonnosti rozsudku krajského soudu, neboť pociťuje důvodné
obavy z pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině mužských státních příslušníků
Kosova, kteří byli v době občanské války v emigraci. Domnívá se, že v jeho případě došlo
ke kumulativnímu naplnění objektivního a subjektivního prvku, jež je důvodem pro udělení azylu.
Objektivní prvek shledává v přetrvávajícím napětí z neutěšeného stavu v zemi původu
po občanské válce. Subjektivní prvek pak spatřuje v nenávisti státních příslušníků Kosova,
kteří se občanské války účastnili. Stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje nutnost posuzování
pronásledování na tzv. „kumulativním základě“ (zde odkazuje na bod 53 Příručky k postupům
pro určování právního postavení uprchlíků a vybraná doporučení UNHCR z oblasti
mezinárodního práva).
Pro přijatelnost své kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že přesah svých zájmů spatřuje
v potřebě vymezení zvláštní sociální skupiny mužských státních příslušníků Kosova, kteří byli
v době občanské války v emigraci. Stěžovatel závěrem navrhuje, aby Nejvyšší správní s oud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje napadená správní i soudní
rozhodnutí za zákonná a kasační stížnost považuje za nedůvodnou. Jako takovou ji navrhuje
zamítnout. Je toho názoru, že stěžovatelovy důvody nejsou podřaditelné pod žádnou z forem
pronásledování uvedených v §12 zákona o azylu. V průběhu správního řízení bylo prokázáno,
že stěžovatel neuvádí skutečnosti svědčící o možnosti jeho pronásledování či o hrozbě vážné
újmy; v takovém případě není třeba provádět důkazní řízení.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti. Kasační
stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102
s. ř. s.), byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustné důvody,
které lze podřadit ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. - nesprávné právní posouzení otázky
pronásledování z důvodu příslušnosti ke specifické sociální skupině. Stěžovatel též splňuje
podmínku povinného zastoupení advokátem ve smyslu ust. §105 odst. 2 s. ř. s. Kasační stížnost
je tedy přípustná. Pokud stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že napadá rozsudek krajského soudu
též z důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., toto své tvrzení nepodložil žádným konkrétním
důvodem, nejedná se tedy o způsobilý stížní bod a Nejvyšší správní soud se jím nemohl zabývat.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti a vymezení jejího rozsahu se Nejvyšší
správní soud ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. O přijatelnou kasační stížnost
se podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaného pod č. 933/2006 Sb. NSS, jedná v následujících typových případech: (1) kasační
stížnost vznáší ne plně prejudikovanou právní otázku; (2) kasační stížnost obsahuje právní
otázku, která je dosavadní judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit judikatorní odklon;
(4) pokud bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní
pochybení se v konkrétním případě může jednat předevš ím tehdy, pokud (a) krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, (b) krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (k tomu srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu z 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 40/2006 - 57; všechna zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v ř ízení o kasační stížnosti ve věcech
mezinárodní ochrany je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů kasační stížnosti, stanovených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem
stěžovatele je rovněž uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše,
v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší
správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Stěžovatel v kasační stížnosti vyjádřil
přesvědčení, že na jeho případě je možno řešit otázku dosud neřešenou, a to definici sociální
skupiny „mužských státních příslušníků Kosova, kteří byli v době občanské války v emigraci“. Nejvyšší
správní soud však dospěl k opačnému názoru a kasační stížnost přijatelnou neshledal.
Předně Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný zamítl stěžovatelov u žádost
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, neboť stěžovatel v žádosti
neuvedl žádné důvody, pro které by mu bylo možno udělit azyl nebo doplňkovou ochranu
ve smyslu §12, resp. §14a cit. zákona. Stěžovatel v řízení o udělení mezinárodní ochrany uvedl,
že v Kosovu se necítí svobodně, nemá kde bydlet a má strach, že bude zab it lidmi,
jež jej nenávidí, neboť nebojoval v občanské válce. Žalovaný v takových důvodech (absence
bydlení a ničím nepodložené obavy z jednání neznámých lidí) neshledal taxativně uvedené
důvody stanovené v §12 zákona o azylu a stěžovatel též neuvedl nic, co by pro to svědčilo.
Pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu žalovaný též důvody neshledal;
nadto uvedl, že se stěžovatel v době svého pobytu v Kosovu v letech 2008 - 2010 s žádnými
problémy nesetkal. Krajský soud považoval rozhodnutí žalovaného za zákonné,
poněvadž shledal, že podmínky pro uplatnění §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu byly naplněny.
Nejvyšší správní soud se k podmínkám pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné
vyslovil např. v rozsudku z 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, nebo v usnesení z 27. 8. 2008,
č. j. 5 Azs 60/2008 - 69, ve kterém uvedl: „Institut zjevně nedůvodných žádostí zakotvený v §16 zákona
o azylu se vztahuje na obě zákonem upravené formy mezinárodní ochrany, tj. azyl i doplňkovou ochranu,
o jejichž udělení žadatel usiluje jednotnou žádostí o mezinárodní ochranu. Jinými slovy, žádost musí být zjevně
nedůvodná, pokud jde o důvody pro udělení azylu, i zjevně nedůvodná, pokud jde o důvody pro udělení doplňkové
ochrany. Slovní spojení ‚uvádí pouze ekonomické důvody v §16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu je tak nutné
vykládat jako‚ neuvádí ani důvody pro udělení azylu ani důvody pro udělení doplňkové ochr any, ale pouze důvody
ekonomické‘“.
Žalovaný v řízení těmto podmínkám dostál a s jeho závěrem, že ve skutečnostech
uváděných stěžovatelem nelze spatřovat důvodné obavy z pronásledování či riziko vážné újmy,
Nejvyšší správní soud souhlasí. Stěžovatelova tvrzení lze považovat za ničím nepodložené obavy.
K definici „určité sociální skupiny“ ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu se Nejvyšší
správní soud již ve své dosavadní rozhodovací činnosti vyjádřil. Např. v rozsudku z 14. 1. 2004,
č. j. 2 Azs 69/2003 - 48, uvedl, že „[s]ociální skupin[ou …] je společenský útvar, jenž je určitelný natolik
přesně, aby byl vůbec způsobilý k pronásledování. Příslušnost k sociální skupině je totiž nutno vnímat
jako možnost, na jejímž základě může ČR poskytnout ochranu i z ji ných důvodů motivujících k pronásledování
než z důvodu rasy, náboženství, národnosti či politického přesvědčení. Takovými dů vody jsou typicky příslušnost
k sexuálním menšinám, skupinám spojeným přesvědčením nenáboženské a nepolitické povahy a jiným skupiná m,
jevícím znak způsobilý k pronásledování, jenž nemusel být zákonodárci v době přijímání zákona o azylu vůbec
znám.“ Nejvyšší správní soud je toho názoru, že muži, jež byli v době občanské války v emigraci,
nejsou s to ve smyslu uvedené definice tvořit sociální skupinu, nadto v Kosovu pronásledovanou.
Stěžovatel své obavy z nenávisti v zemi původu nijak nespecifikoval, ani neuvedl nic konkrétního,
čím by žalovaného přesvědčil o reálnosti svých obav; to ostatně neučinil ani v řízení soudním.
Pokud stěžovatel tvrdí, že všechna jeho tvrzení lze považovat za pronásledování právě
ve svém souhrnu, tzv. pronásledování na kumulativním základě, nelze mu přisvědčit. Stěžovatel
totiž ve své žádosti o mezinárodní ochranu uvedl pouze, že má strach o svůj život,
neboť nebojoval v občanské válce (absence /vlastního/ bydlení není azylově relevantní v žádném
ohledu); jde tedy o jedinou skutečnost, nadto poněkud nekonkrétní, jež nemůže být z logiky
věci posuzována v souvislosti s jinými (neuvedenými) skutečnostmi. Na okraj pak Nejvyšší
správní soud podotýká, že otázkou tzv. pronásledování na kumulativním základě se již
detailně zabýval, srov. např. rozsudky z 19. 9. 2007, č. j. 1 Azs 40/2007 - 129,
nebo z 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve s pojení s §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2011
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu