ECLI:CZ:NSS:2011:7.AFS.15.2011:198
sp. zn. 7 Afs 15/2011 - 198
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: SAZKA, a. s., se
sídlem K Žižkovu 851, Praha 9, zastoupena Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem
se sídlem Na Příkopě 23, Praha 1, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město
Prahu, se sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2010, č. j. 11 Af 21/2010 – 151,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně - SAZKA, a. s. domáhá u Nejvyššího
správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 31. 8. 2010, č. j. 11 Af 21/2010 – 151, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem ze dne
31. 8. 2010, č. j. 11 Af 21/2010 – 151, zamítl žalobu společnosti SAZKA, a. s., kterou
se domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále také
„finanční ředitelství“) ze dne 27. 2. 2008, č. j. 2925/08-1300-105163, jímž bylo zamítnuto
odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 9 (dále jen „správce
daně“) ze dne 20. 7. 2007, č. j. 217433/07/009511/4420, na daň z přidané hodnoty za zdaňovací
období měsíc duben roku 2007, kterým jí byla vyměřena daň z přidané hodnoty - vlastní daňová
povinnost ve výši 23 534 660 Kč (dále též „daň“). Městský soud vyšel z toho, že mezi účastníky
řízení je sporná otázka výkladu zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále
jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), resp. že je sporný výklad ustanovení §51 odst. 1 písm. i)
a ustanovení §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění platném a účinném po
1. 4. 2006, tedy po novelizaci provedené zákonem č. 109/2006 Sb., kterým se mění některé
zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách (dále jen „zákon č. 109/ 2006 Sb.“).
Tímto zákonem došlo ke zrušení ustanovení §113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty,
kterým byla do 31. 12. 2004 omezena platnost ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10
zákona o dani z přidané hodnoty. Konkrétně šlo o posouzení otázky, zda ustanovení právního
předpisu, o němž právní předpis stanovil, že k určitému dni pozbývá platnosti, může znovu nabýt
platnosti a účinnosti „jenom“ tím, že samo ustanovení, na jehož základě předtím platnosti
pozbylo, bylo následně jiným právním předpisem zrušeno. Městský soud v tomto směru dovodil,
že pokud pozbude platnosti některé ustanovení zákona, potom přestává být toto ustanovení
součástí platného právního řádu. Tak tomu bylo i v této věci. Pozbytím platnosti ustanovení
§51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty nabyla účinnosti úprava
obsažená v ustanovení §51 odst. 1 písm. j) téhož zákona. Proto od 1. 1. 2005 pozbyla platnosti
ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty a současně
přestala být tato ustanovení i součástí právního řádu České republiky. Pokud pak došlo ke zrušení
ustanovení §113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty - tj. ustanovení, které původně
zakotvovalo pozbytí platnosti uvedených ustanovení §51 a §68 zákona o dani z přidané hodnoty
- nemůže to mít za následek opětovné nabytí platnosti těchto ustanovení. K tomu může dojít
jen na základě řádného legislativního procesu, tedy totožným způsobem, jakým tato ustanovení
pozbyla platnosti. Městský soud proto nepřisvědčil argumentaci žalobkyně, že i při pozbytí
platnosti uvedených ustanovení tato nadále zůstala součástí právního řádu České republiky,
a že zrušením zrušujícího ustanovení §113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty došlo
k obnovení jejich platnosti. Ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani
z přidané hodnoty, ve znění do 31. 12. 2004, se tedy nestaly platnou a účinnou součástí tohoto
zákona v souvislosti s novelou provedenou zákonem č. 109/2006 Sb. Neobstojí proto
ani argument žalobkyně o podobnosti postupu zákonodárce a postupu Ústavního soudu, pokud
ten rozhoduje o zrušení jednotlivých právních předpisů, resp. jejich některých ustanovení.
Je tomu tak proto, že proces rušení právních předpisů podle čl. 87 odst. 1 Ústavy není totožný
se zákonodárným procesem, kdy dochází k pozbytí platnosti ustanovení zákona na základě
ukončeného legislativního procesu. Provedená legislativní změna, stejně jako závěr správního
orgánu, jenž byl nad to založen na interpretaci vnitrostátního práva, ostatně odpovídá i obsahu
a povaze Směrnice 2006/112/ES, která osvobození od daně z přidané hodnoty u sázek, loterií
a her ponechává za podmínek a omezení stanovených jednotlivými členskými státy. Městský soud
neshledal důvodnou ani výtku žalobkyně, že v její věci mělo být postupováno podle zásady in
dubio mitius. Je tomu tak proto, že vedle sebe neexistovaly dvě právní normy, které by na tutéž
situaci pohlížely rozdílně. Sporná ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a ustanovení §68 odst. 10
zákona o dani z přidané hodnoty neobživly v důsledku přijetí zákona č. 109/2006 Sb., a proto
zde nebyla konkurence dvou různých výkladů tohoto zákona. Ze všech shora uvedených důvodů
městský soud došel k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji zamítl.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dále
jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, a to z důvodu uvedeného v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelka především vytýká městskému soudu formální pochybení, neboť nesprávně
uvedl, že ustanovení §113 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty je přechodným
ustanovením. Přechodná ustanovení zákon o dani z přidané hodnoty obsahuje v ustanovení
§111, a ustanovení §113 citovaného zákona upravuje účinnost předpisu, resp. odlišnou účinnost
jeho některých ustanovení. Zásadně nemůže souhlasit s městským soudem, pokud jde o právní
hodnocení novely zákona o dani z přidané hodnoty. Správní soud nesprávně uvážil otázku účinků
(právních následků) novelizace zákona o dani z přidané hodnoty provedené zákonem
č. 109/2006 Sb., jímž bylo zrušeno ustanovení §113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty,
kterým bylo stanoveno, že §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 téhož zákona pozbývají platnosti
dnem 31. prosince 2004. Je proto nesprávný závěr, že zrušení ustanovení §113 písm. b) zákona
o dani z přidané hodnoty nemělo žádný vliv na opětovné zařazení ustanovení §51 odst. 1 písm. i)
a ustanovení §68 odst. 10 téhož zákona do současně účinného zákona o dani z přidané hodnoty,
a že k platnosti a účinnosti těchto ustanovení je nutné jejich opětovné vyhlášení ve Sbírce zákonů.
Třeba přitom poukázat zejména na úmysl zákonodárce a na teleologický výklad, který však
městský soud při svém rozhodování opomenul. Pro posouzení daného sporu není rozhodující
úmysl zákonodárce při přijímání zákona o dani z přidané hodnoty, ani to, že od 1. 1. 2005 nabylo
účinnosti ustanovení §51 odst. 1 písm. j) citovaného zákona, ale úmysl zákonodárce, kterým
byl veden při schvalování zákona č. 109/2006 Sb. Tímto úmysl em se městský soud nezabýval,
i když byl v žalobě podrobně rozebrán. Jinak by musel dojít k závěru, že zákonodárce si byl plně
vědom toho, že navrhované ustanovení týkající se zrušení §113 písm. b) zákona o dani z přidané
hodnoty uvede znovu v platnost ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani
z přidané hodnoty. Není též zřejmé, proč městský soud ve svém rozsudk u argumentuje
pravomocí Ústavního soudu, když nikdy nenamítala, že by ustanovení §113 písm. b) zákona
o dani z přidané hodnoty bylo v rozporu s ústavním pořádkem. Městský soud tak ve svém
rozhodnutí reaguje na zcela jiné skutečnosti, než jaké byly v rámci soudního řízení vznášeny
(např. pravomoc daná Ústavnímu soudu), namísto toho, aby odůvodněně vyhodnotil, zda a
z jakého důvodu v daném případě mohlo či nemohlo, v rámci přijetí zákona č. 109/2006 Sb.,
dojít k rehabilitaci dotčených ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani
z přidané hodnoty. Novelou zákona o dani z přidané hodnoty, provedenou zákonem č. 109/2006 Sb., došlo k úplné rehabilitaci ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani
z přidané hodnoty, jejichž platnost byla v minulosti omezena zrušeným ustanovením §113
písm. b) téhož zákona. K této rehabilitaci přitom došlo plně v souladu s judikaturou Ústavního
soudu. Rozsudek městského soudu je navíc ve výroku II. nejen nepřezkoumatelný a nezákonný,
ale též vydaný v rozporu s ustanovením §110 odst. 2 s. ř. s. Je tomu tak proto,
že v předcházejícím rozsudku v této věci (sp. zn. 7 Afs 11/2010) uložil Nejvyšší správní soud
městskému soudu, aby v dalším řízení rozhodl i o nákladech původního řízení o kasační stížnos ti
- ve kterém byla jako účastnice řízení úspěšná. Městský soud na tento názor nereflektoval a stroze
bez bližšího odůvodnění rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
(konstatoval, že výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.). Z uvedených
důvodů proto stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
městského soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství se k podané kasační stížnosti vyjádřilo tak, že námitky,
jež stěžovatelka uvádí v kasační stížnosti jsou obdobné těm, které uváděla již ve správní žalobě.
S těmi se pak městský soud vypořádal správně a přezkoumatelným způsobem. Po věcné stránce
pak jde o posouzení právní otázky, která byla již řešena i Nejvyšším správním soudem (rozsudek
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 61/2009), který shledal jako nesprávnou stěžovatelčinu
argumentaci k výkladu zákona o dani z přidané hodnoty (§51, §68 a §113). Navrhuje proto,
aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že platebním výměrem správce daně ze dne
20. 7. 2007, č. j. 217433/07/009511/4420, byla stěžovatelce stanovena daň z přidané hodnoty
za zdaňovací období měsíc duben 2007 – vlastní daňová povinnost ve výši 23 534 660 Kč.
Finanční ředitelství žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 27. 2. 2008,
č. j. 2925/08-1300-105163, odvolání stěžovatelky zamítlo. Jak správce daně, tak i finanční
ředitelství při svém rozhodování došly oproti stěžovatelce k závěru, že novelizací zákona o dani
z přidané hodnoty provedené zákonem č. 109/2006 Sb. bylo zrušeno ustanovení §113 písm. b)
zákona o dani z přidané hodnoty bez toho, že by následkem této novelizace bylo i obnovení
platnosti §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 téhož zákona. Stěžovatelce proto nebyl uznán
oprávněným uplatněný nárok na odpočet daně u přijatých plnění, která použila pro provozování
vybraných loterií a jiných podobných her podle zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných
podobných hrách (dále jen „zákon o loteriích“). Bylo tomu tak z toho důvodu, že od 1. 1. 2005
nebylo provozování vybraných loterií a jiných podobných her stěžovatelkou podle zákona
o loteriích osvobozeno od daně z přidané hodnoty s nárokem na odpočet daně. S tímto právním
závěrem finančního ředitelství a správce daně stěžovatelka nesouhlasila, a proto se domáhala jeho
přezkoumání městským soudem. Městský soud rozsudkem ze dne 25. 9. 2009,
č. j. 11 Ca 155/2008 – 85, žalobu stěžovatelky zamítl. Tento rozsudek městského soudu však
pro nepřezkoumatelnost Nejvyšší správní soud zrušil svým rozsudkem ze dne 25. 2. 2010,
č. j. 7 Afs 11/2010 - 201, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. V pořadí již druhým
rozsudkem ze dne 31. 8. 2010, č. j. 11 Af 21/2010 - 151, městský soud opět zamítl podanou
žalobu stěžovatelky, neboť ji taktéž - jako v prvém případě - neshledal opodstatněnou. Právě
proti tomuto rozsudku městského soudu směřuje nyní Nejvyšším správním soudem
projednávaná kasační stížnost.
Rozsudek městského soudu je v souladu se zákonem.
Podle ustanovení §113 zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do
31. 3. 2006, nabyl tento zákon účinnosti dnem vstupu smlouvy o přistoupení České republiky
k Evropské unii v platnost, s výjimkou a) ustanovení §23 odst. 3, ustanovení §73 odst. 3 věty
poslední a ustanovení §51 odst. 1 písm. j), která nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2005, b) ustanovení
§51 odst. 1 písm. i) a ustanovení §68 odst. 10, která pozbyla platnosti dnem 31. 12. 2004.
Podle čl. XVII bodu 2 zákona č. 109/2006 Sb., který nab yl účinnosti dne 1. 4. 2006,
se zákon o dani z přidané hodnoty změnil tak, že v ustanovení §113 byla na konci písmene a)
čárka nahrazena tečkou, písmeno b) bylo zrušeno a zároveň bylo zrušeno označení písmene a).
V dané věci je spor o to, zda novelizací ustanovení §113 zákona o dani z přidané
hodnoty provedenou zákonem č. 109/2006 Sb. došlo k opětovnému nabytí platnosti a účinnosti
ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty, která pozbyla
platnosti dnem 31. 12. 2004.
Skutečnost, že ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani z přidané
hodnoty nebyla přímo zrušena, nýbrž jen pozbyla platnosti, je třeba vykládat tak, že se jedná
pouze o odlišnost legislativně technickou, a nikoliv odlišnost významovou. K ukončení platnosti
citovaných ustanovení, a nikoliv k jejich výslovnému zrušení totiž zjevně došlo proto, že toto
ukončení bylo upraveno přímo v zákoně o dani z přidané hodnoty, a nikoliv v zákoně jiném,
kterým by se zákon o dani z přidané hodnoty novelizoval.
Pouhým zrušením derogačního ustanovení nemůže podle Nejvyššího správního soudu
dojít k opětovnému nabytí platnosti a účinnosti dříve zrušených zákonných ustanovení. Tento
postup by totiž nebylo možno považovat za „tvorbu zákonů“, resp. legislativní proces,
nýbrž spíše za proces jakéhosi „zmrtvýchvstání“, který je v oblasti normotvorby zcela
nepřípustný. Podstata zákonodárné moci spočívá v přijímání nových pravidel, kterými
samozřejmě mohou být i rušena, modifikována či zcela měněna pravidla dosavadní. Podle
způsobu této změny či rušení lze rozlišovat přímou a nepřímou derogaci právních předpisů.
Při přímé derogaci je původní předpis zrušen, a přestal proto být součástí právního řádu.
V případě nepřímé derogace pak právní předpis není formálně zrušen, případně není ukončena
jeho platnost, nýbrž pouze není aplikovatelný z důvodu existence jiného právního předpisu
(novějšího, speciálního, vyšší právní síly), a poté, co je tato překážka odstraněna, v zásadě jeho
aplikovatelnosti nic nebrání.
Důsledek, který z novelizace ustanovení §113 zákona o dani z přidané hodnoty dovozuje
stěžovatelka (tj. vznik nových práv a povinností vyvolaný pouhým zrušením derogačního
ustanovení), by byl myslitelný pouze v případě derogace nepřímé, kdy právní předpis je i nadále
formálně součástí právního řádu, nicméně je neaplikovatelný z důvodu pozdější právní úpravy.
Ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty však pozbyla
platnosti, tj. přestala být součástí právního řádu.
S ohledem na výše uvedené může dojít k „obnovení“ formálně zrušeného pravidla pouze
jeho výslovným opětovným přijetím, případně výslovným obnovením. V opačném případě
by reálně hrozilo, že zákonodárný proces povede k porušení všech základních požadavků
na něj kladených a role zákonodárce by byla zcela degradována. Pokud spočívá podstata
legislativního procesu ve stanovení určitého pravidla chování a jestliže zákonodárce toto pravidlo
zrušil, nic mu v zásadě nebrání v tom, aby v budoucnu stejné či podobné pravidlo opětovně
zavedl, resp. výslovně obnovil. Stejného výsledku však nemůže dosáhnout tím, že pouze zruší
původní derogační ustanovení.
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ustanovení
§51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty pozbyla platnosti dnem
31. 12. 2004, přičemž novelizací ustanovení §113 téhož zákona provedenou zákonem
č. 109/2006 Sb. nemohlo dojít k obnovení platnosti a účinnosti citovaných ustanovení.
Provozování loterií a jiných podobných her ve smyslu ustanovení §60 zákona o dani z přidané
hodnoty tedy bylo v předmětných zdaňovacích obdobích v souladu s ustanovením §51 odst. 1
písm. j) zákona o dani z přidané hodnoty plněním osvobozeným od daně z přidané hodnoty
bez nároku na odpočet daně. Stěžovatelka proto neměla podle ustanovení §75 odst. 1 zákona
o dani z přidané hodnoty v rozhodném zdaňovacím období - měsíci dubnu roku 2007 - nárok na
uplatnění odpočtu daně u přijatých zdanitelných plnění, která použila k uskutečnění plnění
osvobozených od daně bez nároku na odpočet daně uvedených v ustanovení §51 zákona o dani
z přidané hodnoty. Závěr městského soudu vyslovený v napadeném rozsudku je proto souladný
se zákonem.
K obdobnému závěru došel ostatně Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne
31. 12. 2008, č. j. 8 Afs 58/2008 - 65, který je dostupný na www.nssoud.cz, v němž vyslovil závěr,
že: „Ustanovení §68 odst. 10 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané h odnoty, ve znění účinném do
31. 12. 2004, pozbylo platnosti v souladu s §113 písm. b) citovaného zákona, ve znění účinném do
31. 3. 2006. Došlo-li zákonem č. 109/2006 Sb. ke zrušení §113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty,
nevedlo to k resuscitaci §68 odst. 10 uvedeného zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2004“. Na tento právní
názor navázal kasační soud ve svém rozsudku ze dne 17. 4. 2009, č. j. 2 Afs 131/2008 - 137, který
byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1874/2009, a v němž
tento soud mimo jiné judikoval, že: „Pouhým zrušením derogačního ustanovení nedochází k opětovnému
nabytí platnosti a účinnosti dříve derogovaných zákonných ustanovení. Přímou derogací je totiž původní předpis
zrušen, přestal být součástí právního řádu a k „obnovení“ formálně zrušeného pravidla může dojít pouze jeho
výslovným opětovným přijetím v zákonodárném procesu “. Toutéž materií se posléze zabýval i nyní
rozhodující senát Nejvyššího správního soudu, a to v rozsudku ze dne 18. 2. 2010,
č. j. 7 Afs 61/2009 - 202. Nejvyšší správní soud rozhodující v této věci pak neshledal jediného
důvodu k tomu, aby se odchýlil od svého dřívějšího názoru.
Ponechat bez povšimnutí nelze ani nejnovější judikaturu Ústavního soudu, který v nálezu
ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 1696/09, který je dostupný na www.nalus.usoud.cz, deklaroval,
že „Přijetím zákona č. 109/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona
o sociálních službách, jenž nabyl účinnosti dne 1. 4. 2006 (tj. čl. XVII bod 2 uvedeného zákona) a kterým
byl zrušen §113 písm. b) zákona o DPH, přestalo citovan é ustanovení zákona o DPH normativně existovat.
Nicméně zákon o sociálních službách nijak normativně neupravil následek, k e kterému aplikací ustanovení
§113 písm. b) zákona o DPH již došlo; tento následek tak tedy zůstal zach ován. Jinými slovy, chtěl-li
by zákonodárce docílit stavu, aby existovala pravidla, jichž se stěžovatelka dovolává, musel by je ve formě zákona
výslovně přijmout; tak se tomu ale nestalo “. Vyslovený právní názor městského soudu tedy obstojí
nejen na poli práva jednoduchého, ale i na poli práva ústavního.
Nejvyšší správní soud posoudil jako neopodstatněnou i výtku stěžovatelky, týkající
se výroku II. a k němu se vztahujícího odůvodnění rozhodnutí městského soudu o nákladech
řízení.
Je tomu tak proto, že vyslovený výrok o nákladech řízení má oporu v zákoně.
Odůvodnění:
rozsudku městského soudu stran nákladů řízení je poměrně strohé. Zcela však
ale odpovídá zákonu a je přiměřené posuzované materii. Z uvedeného odůvodnění vyplývá, které
ustanovení zákona vzal správní soud v úvahu (§60 odst. 1 s. ř. s.) a k jakému došel závěru.
Kasační soud pak v této otázce neshledal ani důvody k tomu, aby se odchýlil od svého
dřívějšího právního názoru vysloveného již v rozsudku ze dne 19. 11. 2008,
č. j. 1 As 61/2008 - 98, dostupný na www.nssoud.cz, v němž vyslovil právní názor,
že: „Do nákladů, o jejichž náhradě krajský soud rozhoduje v novém meritorním rozhodnutí poté, co jeho
předchozí rozhodnutí bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu ř ízení, patří
jak náklady vzniklé v novém řízení před krajským soudem, tak i náklady, které vznikly v původním řízení před
krajským soudem, a též náklady, které vznikly v řízení o kasační stížnosti. Tyto náklady přitom tvoří jediný
celek a krajský soud o jejich náhradě rozhodne jediným výroke m vycházejícím z §60 s. ř. s.“ Jinými slovy
vyjádřeno, pro soudní řízení správní platí zásada, že v souladu se zákonem rozhoduje správní
soud o nákladech řízení jako o celku a podle úspěchu ve věci, nestanoví- li zákon jinak. Obstojí
proto výrok rozsudku městského soudu, kterým tento správní soud nepřiznal stěžovatelce
náhradu nákladů řízení před zdejším soudem ve věci sp. zn. 7 Afs 11/2010, a to i přesto, že v této
fázi řízení před správními soudy byla stěžovatelka procesně úspěš ná. Stěžovatelka však vcelku
ve věci úspěch neměla a jako procesně neúspěšný účastník proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Bylo by ostatně i proti smyslu zákonné úpravy ukládat procesně úspěšnému správnímu
orgánu povinnost k náhradě nákladů řízení stěžovatelky, když rozhodnutí správního orgánu,
jehož přezkoumání a zrušení se domáhala, zcela vyhovovalo zákonu (obstálo v testu zákonnosti).
Neobstojí ani námitka stěžovatelky, že městský soud nereflektoval závazný právní názor
Nejvyššího správního soudu vyslovený ve zrušujícím roz sudku ve věci sp. zn. 7 Afs 11/2010
a týkající se povinnosti rozhodnout v dalším řízení i o nákladech uvedeného kasačního řízení.
Je tomu tak proto, že uvedený výrok II. rozsudku městského soudu ze dne 31. 8. 2010,
č. j. 11 Af 21/2010 – 151, v sobě zahrnuje i náklady řízení o v pořadí prvé kasační stížnosti
stěžovatelky. Na výsledném neúspěchu stěžovatelky ve věci nic ne mění ani okolnost, že v jedné
z dílčích fází soudního přezkoumávání správního rozhodnutí žalovaného byla, pro pochybení
městského soudu, procesně úspěšná. Jak již bylo uvedeno - pro výrok rozhodnutí o nákladech
řízení ve správním soudnictví je rozhodující plný úspěch ve věci. Stěžovatelka však ve věci
úspěšná nebyla, a to ani z části.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
opodstatněnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s., ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci úspěch neměla a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu ve věci úspěc h sice mělo, nevznikly
mu však náklady řízení převyšující jeho běžnou činnost. Nejvyšší správní soud mu proto náhradu
nákladů řízení nepřiznal, a rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu