ECLI:CZ:NSS:2011:7.AFS.18.2011:198
sp. zn. 7 Afs 18/2011 - 198
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: SAZKA, a. s., se
sídlem K Žižkovu 851, Praha 9, zastoupena Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem
se sídlem Na Příkopě 23, Praha 1, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město
Prahu, se sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2010, č. j. 11 Af 22/2010 – 156,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2010, č. j. 11 Af 22/2010 – 156,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně - SAZKA, a. s. domáhá u Nejvyššího
správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 31. 8. 2010, č. j. 11 Af 22/2010 – 156, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem ze dne
31. 8. 2010, č. j. 11 Af 22/2010 – 156, zamítl žalobu společnost i SAZKA, a. s., kterou
se domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále také
„finanční ředitelství“)ze dne 19. 11. 2007, č. j. 18167/07-1300-105163, jímž bylo zamítnuto
odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 9 (dále jen „správce
daně“) ze dne 8. 2. 2007, č. j. 39597/07/009511/4420, na daň z přidané hodnoty za zdaňovací
období měsíc prosinec roku 2006 ve výši 9 394 338 Kč (dále též „daň“). Městský soud vyšel
z toho, že mezi účastníky řízení je sporná otázka výkladu zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), resp. že sporný je výklad
ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a ustanovení §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty
ve znění platném a účinném po 1. 4. 2006, tedy po novelizaci provedené zákonem č. 109/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách (dále jen
„zákon č. 109/2006 Sb.“). Tímto zákonem došlo ke zrušení ustanovení §113 písm. b) zákona
o dani z přidané hodnoty, kterým byla do 31. 12. 2004 omezena platnost ustanovení §51 odst. 1
písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dan i z přidané hodnoty. Konkrétně šlo o posouzení otázky,
zda ustanovení právního předpisu, o němž právní předpis stanovil, že k určitému dni pozbývá
platnosti, může znovu nabýt platnosti a účinnosti „jenom“ tím, že samo ustanovení, na jehož
základě předtím platnosti pozbylo, bylo následně jiným právním předpisem zrušeno. Městský
soud v tomto směru dovodil, že pokud pozbude platnosti některé ustanovení zákona, přestává
být součástí platného právního řádu. Tak tomu bylo i v této věci. Pozbytím platnosti ustanovení
§51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty nabyla účinnosti úprava
obsažená v ustanovení §51 odst. 1 písm. j) téhož zákona. Proto od 1. 1. 2005 pozbyla platnosti
ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty a současně
přestala být i součástí právního řádu České republiky. Pokud pak došlo ke zrušení ustanovení
§113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty - tj. ustanovení, které původně zakotvovalo
pozbytí platnosti uvedených ustanovení §51 a §68 zákona o dani z přidané hodnoty - nemůže
to mít za následek opětovné nabytí platnosti těchto ustanovení. K tomu totiž může dojít
jen na základě řádného legislativního procesu, tedy totožným způsobem, jakým tato ustanovení
pozbyla platnosti. Městský soud z uvedených důvodů proto nepřisvědčil argumentaci žalobkyně,
že i při pozbytí platnosti uvedených ustanovení tato nadále zůstala součástí právního řádu České
republiky, a že zrušením zrušujícího ustanovení §113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty
došlo k obnovení jejich platnosti. Ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani
z přidané hodnoty, ve znění do 31. 12. 2004, se tedy nestaly platnou a účinnou součástí tohoto
zákona v souvislosti s novelou provedenou zákonem č. 109/2006 Sb. Neobstojí ani argument
žalobkyně, kterým tato shledává podobnost postupu zákonodárce a Ústavního soudu, pokud
ten rozhoduje o zrušení jednotlivých právních předpisů, resp. jejich některých ustanovení.
Je tomu tak proto, že proces rušení právních předpisů podle čl. 87 odst. 1 Ústavy, kdy nabude
platnosti původní dikce zákona (tzv. obživnutí), není totožný se zákonodárným procesem,
kdy dochází k pozbytí platnosti ustanovení zákona na základě ukončeného legislativního procesu.
Provedená legislativní změna, stejně jako závěr správního orgánu, jenž byl nad to založen
na interpretaci vnitrostátního práva, ostatně odpovídá i obsahu a povaze Směrnice 2006/112/ES,
která osvobození od daně z přidané hodnoty u sázek, loterií a her ponechává za podmínek
a omezení stanovených jednotlivými členskými státy. Neobstojí proto ani námitka vztahující
se k obsahu a povaze Směrnice 2006/112/ES. Městský soud neshledal přiléhavou výtku
žalobkyně, že v její věci mělo být postupováno podle zásady in dubio mitius. Je tomu tak proto,
že vedle sebe neexistovaly dvě právní normy, které by na tutéž situaci pohlížely rozdílně. Sporná
ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a ustanovení §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty
neobživly v důsledku přijetí zákona č. 109/2006 Sb., a proto zde nebyla konkurence dvou
různých výkladů tohoto zákona. Ze všech shora uvedených důvodů městský soud došel k závěru,
že podaná žaloba není důvodná, a proto ji zamítl.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dále
jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, a to z důvodu uvedeného v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka především vytýká městskému soudu, že jeho rozhodnutí
je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Je tomu tak proto, že z něj jednoznačně nevyplývá,
jaké správní rozhodnutí městský soud přezkoumával. Tuto vadu ostatně městskému soudu vytkl
již dříve Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku, který předcházel nyní přezkoumávan ému
rozhodnutí městského soudu (sp. zn. 7 Afs 7/2010). Městský soud shodně jako v prvém - již
zrušeném rozsudku - v odůvodnění na straně č. 1 uvádí, že: „Žalobce se podanou žalobou domáhal
zrušení výše uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru
vydanému Finančním úřadem pro Prahu 9 dne 8. 2. 2007, č. j. 39597/07/009511/4420, kterým byla
žalobci uložena povinnost k zaplacení daně z přidané hodnoty v částce 9 394 338 Kč za měsíc prosinec 2006 “.
Rovněž na straně č. 4 odůvodnění rozsudku městský soud konstatuje, že: „Žalobou napadeným
rozhodnutím ze dne 19. 11. 2007, č. j. 18167/07-1300-105163, žalovaný odvolání proti platebnímu výměru
zamítl“. Nadto na straně č. 9 rozsudku městský soud dále uvádí „ ….. rozhodující je skutečnost,
že předmětnou novelizací zákona o DPH nemohlo k obnovení platnosti a účinnosti ustanovení §51 odst. 1
písm. a) a §68 odst. 10 tohoto zákona dojít a žalobce tedy nárok na odpočet DPH za zdaňovací období měsíc
únor 2007 neměl“. Ve skutečnosti se však u městského soudu domáhala přezkoumání a zrušení
rozhodnutí žalovaného, které její odvolání nezamítlo, ale částečně mu vyhovělo. Nadto
se výlučně týkalo zdaňovacího období - měsíc prosinec roku 2006, a nikoliv zdaňovacího období
měsíc únor roku 2007. Z uvedeného důvodu je pak rozsudek městského soudu
nepřezkoumatelný pro jeho nesrozumitelnost. Ponechat stranou nelze ani to, že se městský soud
neřídil právním názorem Nejvyššího správního soudu. Kasační soud stejnou nesrozumitelnost
městskému soudu vytkl již v předcházejícím zrušujícím rozsudku (sp. zn. 7 Afs 7/2010),
a městskému soudu uložil, aby si nejprve ujasnil, o jakém rozhodnutí v této věci vůbec
rozhodoval. Tento pokyn ale městský soud ignoroval. Napadený rozsudek městského soudu
je i věcně nesprávný, pokud uvádí, že ustanovení §113 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty
je přechodným ustanovením, i když tomu tak není. Přechodná ustanovení zákon o dani z přidané
hodnoty obsahuje v ustanovení §111, a ustanovení §113 citovaného zákona upravuje účinnost
předpisu, resp. odlišnou účinnost jeho některých ustanovení. Zásadně však nelze souhlasit
s městským soudem, pokud jde o právní hodnocení novely zákona o dani z přidané hodnoty.
Správní soud vadně uvážil otázku účinků (právních následků) novelizace zákona o dani z přidané
hodnoty, provedené zákonem č. 109/2006 Sb., jímž bylo zrušeno ustanovení §113 písm. b)
zákona o dani z přidané hodnoty, kterým bylo stanoveno, že ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a
§68 odst. 10 téhož zákona pozbývají platnosti dnem 31. prosince 2004. Je proto nesprávný závěr,
že zrušení ustanovení §113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty nemělo žádný vliv
na opětovné zařazení ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a ustanovení §68 odst. 10 téhož zákona
do současně účinného zákona o dani z přidané hodnoty, a že k platnosti a účinnosti těchto
ustanovení je nutné jejich opětovné vyhlášení ve Sbírce zákonů. Městský soud v tomto směru
opomenul při rozhodování zejména úmysl zákonodárce a teleologický výklad. Pro posouzení
daného sporu však není rozhodující úmysl zákonodárce při přijímání zákona o dani z přidané
hodnoty, ani to, že od 1. 1. 2005 nabylo účinnosti ustanovení §51 odst. 1 písm. j) citovaného
zákona, ale úmysl zákonodárce, kterým byl veden při schvalování zákona č. 109/2006 Sb. Tímto
úmyslem se ale městský soud nezabýval, i když byl v žalobě podrobně rozebrán. Jinak by musel
dojít k závěru, že zákonodárce si byl plně vědom toho, že navrhované ustanovení týkající
se zrušení §113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty uvede znovu v platnost ustanovení
§51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty. Není rovněž zřejmé, proč
městský soud ve svém rozsudku argumentuje pravomocí Ústavního soudu, když nikdy
nenamítala, že by ustanovení §113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty bylo v rozporu
s ústavním pořádkem. Městský soud tak ve svém rozhodnutí reaguje na jiné skutečnosti, než jaké
byly v rámci soudního řízení vznášeny (např. pravomoc daná Ústavnímu soudu) namísto toho,
aby odůvodněně vyhodnotil, zda a z jakého důvodu v daném případě mohlo či nemohlo, v rámci
přijetí zákona č. 109/2006 Sb., dojít k rehabilitaci dotčených ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a
§68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty. Novelou zákona o dani z přidané hodnoty,
provedenou zákonem č. 109/2006 Sb., tak došlo k úplné rehabilitaci ustanovení §51 odst. 1
písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty, jejichž platnost byla v minulosti
omezena zrušeným ustanovením §113 písm. b) téhož zákona. K této rehabilitaci přitom došlo
plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Rozsudek městského soudu je navíc ve výroku II.
nejen nepřezkoumatelný a nezákonný, ale též vydaný v rozporu s ustanovením §110 odst. 2
s. ř. s. Je tomu tak proto, že v předcházejícím rozsudku v této věci (sp. zn. 7 Afs 7/2010) uložil
Nejvyšší správní soud městskému soudu, aby v dalším řízení rozhodl i o nákladech původního
řízení o kasační stížnosti - ve kterém byla jako účastnice řízení úspěšná. Městský soud na tento
názor nereflektoval a stroze bez bližšího odůvodnění rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení (konstatoval, že výrok o nákladech řízení se opírá ustanovení §60
odst. 1 s. ř. s.). Z uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
zrušil napadený rozsudek městského soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství se k podané kasační stížnosti vyjádřilo tak, že námitky,
jež stěžovatelka uvádí v kasační stížnosti jsou obdobné těm, které uváděla již v e správní žalobě.
S těmi se pak městský soud vypořádal správně a pře zkoumatelným způsobem. Po věcné stránce
pak jde o posouzení právní otázky, která byla již řešena i Nejvyšším správním soudem (rozsudek
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 61/2009), který shledal jako nesprávnou stěžovatelčinu
argumentaci k výkladu zákona o dani z přidané hodnoty (§51, §68 a §113). Navrhuje proto,
aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napaden ý rozsudek městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že rozsudek městského soudu je třeba
zrušit, a věc vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud při posuzování námitek kasační stížnosti vychází z ustálené
judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85 ve
svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů, které
představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem pr ávního státu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ustanovení §54 odst. 2
s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž tento soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud v nálezu ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, rovněž konstatoval, že: „ Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně
odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla
uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak n epostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované
čl. 36 odst. 1 Listiny“.
Jelikož stěžovatelka výslovně v kasační stížnosti uvedla, že ji podává z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve otázkou
přezkoumatelnosti napadeného rozsudku (§109 odst. 3 s. ř. s.). Bylo by totiž přinejmenším
předčasné, posuzovat věc po právní stránce za situace, kdy by byl rozsudek správního soudu
nepřezkoumatelný.
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud zabýval
již ve své dřívější judikatuře. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž kasační soud vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné
náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak b ylo rozhodnuto, která zkoumají správní
úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo
rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry
vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“ .
V rozsudku ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, www.nssoud.cz, pak Nejvyšší správní
soud judikoval, že: „Rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, pokud z něho
jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní
žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí“.
Nejvyšší správní soud i s přihlédnutím ke svým dřívějším judikatorním závěrům
konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být jednoznačně zřejmé,
jaké rozhodnutí správní soud skutečně ve svém řízení přezkoumává, jaký skutkový stav vzal
správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc rozhodujících skutečnostech, resp. jakým
způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz
v odůvodnění soudního rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění
lze dovodit, které rozhodnutí bylo předmětem toho kterého soudního přezkoumávání, z jakého
skutkového stavu soud vyšel a jak jej uvážil po právní stránce. Co do rozsahu přezkoumávání
správního rozhodnutí (po věcné stránce) je pak, nestanoví-li zákon jinak (srov. ustanovení
§75 odst. 2 s. ř. s. v návaznosti na ustanovení §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán správní soud
dispoziční zásadou. Pokud by soudní rozhodnutí např. vůbec neobsahovalo odůvodnění nebo
by nereflektovalo na žalobní námitky a jejich zásadní argumentaci, zabývalo se jinými, pro právní
posouzení věci nepodstatnými otázkami a či by bylo dokonce vnitřně rozporné, mělo by to nutně
za následek zrušení tohoto rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost. Odůvodnění rozhodnutí
tak v podstatě předurčuje i možný rozsah opravného prostředku ze strany účastníků řízení
Tak tomu je dílem i v této věci.
Z podané správní žaloby (odst. II.) a předloženého správního spisu je zřejmé,
že se stěžovatelka domáhala přezkoumání zákonnosti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 11. 2007,
č. j. 18167/07-1300-105163, kterým žalovaný částečně vyhověl jejímu odvolání a snížil
stěžovatelce správcem daně stanovenou daň z přidané hodnoty - vlastní daňovou povinnost
za zdaňovací období měsíc prosinec roku 2006 na částku 8 827 606 Kč. Ze záhlaví kasační
stížností napadeného rozsudku městského soudu vyplývá, že městský soud rozhodoval
o zákonnosti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 11. 2007, č. j. 18167/07-1300-105163.
Z odůvodnění tohoto rozsudku ale vyplývá, že městský soud posuzoval zákonnost zamítavého
rozhodnutí žalovaného a že se mělo jednat o daň z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíc
únor roku 2007.
Není tak na jisto postaveno o jakém rozhodnutí městský soud ve skutečnosti uvažoval
(zda v této věci přezkoumával zákonnost rozhodnutí žalovaného, jímž tento správní orgán
odvolání stěžovatelky částečně vyhověl a v přesně specifikovaném rozsahu platební výměr
správce daně změnil, či zda přezkoumával rozhodnutí žalovaného o odvolání stěžovatelky týkající
se zdaňovacího období - měsíc únor roku 2007 - které pak právě bylo žalovaným zamítnuto
(srov. rozsudek městského soudu č. j. 11 Af 16/2010 - 150).
Nejvyšší správní soud proto došel k závěru, že rozsudek městského soudu (v pořadí
již druhý) je vnitřně rozporný. Tato skutečnost má nutně za následek nepřezk oumatelnost
rozsudku městského soudu pro jeho nesrozumitelnost.
Výrok II. rozsudku městského soudu není nezákonný, nepřezkoumatelný ani vydaný
v rozporu s ustanovením §110 odst. 2 s. ř. s., pokud tento správní soud rozhodl o nákladech
řízení, včetně nákladů řízení o kasační stížnosti ve věci sp. zn. 11 Af 7/2010 tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Vyslovený výrok o nákladech řízení má oporu v zákoně. Kasační soud v této otázce
neshledal důvody k tomu, aby se odchýlil od svého dřívějšího právního názoru vysloveného
již v rozsudku ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98, dostupný na www.nssoud.cz. V tomto
rozsudku vyslovil Nejvyšší správní soud právní názor, že: „Do nákladů, o jejichž náhradě krajský soud
rozhoduje v novém meritorním rozhodnutí poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo Nejvyšším správním soudem
zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení, patří jak náklady vzniklé v novém ř ízení před krajským soudem,
tak i náklady, které vznikly v původním řízení před krajský m soudem, a též náklady, které vznikly v řízení
o kasační stížnosti. Tyto náklady přitom tvoří jediný celek a krajský soud o jejich náhradě rozhodne jediným
výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. Jinými slovy vyjádřeno, pro soudní řízení správní platí zásada ,
že v souladu se zákonem rozhoduje správní soud o nákladech řízení jako o celku a podle úspěchu
ve věci, nestanoví-li zákon jinak. Obstojí proto výrok rozsudku městského soudu, kterým tento
správní soud nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení před kasačním soudem ve věci
sp. zn. 7 Afs 7/2010, a to i přesto, že v této fázi řízení před správními soudy byla procesně
úspěšná. Rozhodné pro posouzení této otázky je skutečnost, že stěžovatelka vcelku ve věci
úspěch neměla a jako procesně neúspěšný účastník proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Bylo by ostatně i proti smyslu zákonné úpravy ukládat procesně úspěšnému správnímu orgánu
povinnost k náhradě nákladů řízení stěžovatelky, když rozhodnutí správního orgánu, jehož
přezkoumání a zrušení se domáhala, zcela vyhovovalo zákonu (obstálo v testu zákonnosti).
Odůvodnění:
rozsudku městského soudu stran nákladů řízení je poměrně strohé. Zcela
však odpovídá zákonu a je přiměřené posuzované materii. Z uvedeného odůvodnění vyplývá,
které ustanovení zákona vzal správní soud v úvahu (§60 odst. 1 s. ř. s.) a k jakému došel závěru.
Jelikož stěžovatelka neměla ve věci úspěch, vyslovil, že nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Neobstojí ani námitka stěžovatelky, že městský soud nereflektoval závazný právní názor
Nejvyššího správního soudu, vyslovený ve zrušujícím rozsudku ve věci sp. zn. 7 Afs 7/2010,
týkající se povinnosti městského soudu rozhodnout v dalším řízení i o nákladech uvedeného
kasačního řízení. Je tomu tak proto, že uvedený výrok II. rozsudku městského s oudu ze dne
31. 8. 2010, č. j. 11 Af 22/2010 – 156, v sobě zahrnuje i náklady řízení v pořadí prvé kasační
stížnosti stěžovatelky. Na výsledném neúspěchu stěžovatelky ve věci nic nemění ani okolnost,
že v jedné z dílčích fází soudního přezkoumávání správního rozhodnutí žalovaného byla,
pro pochybení městského soudu, procesně úspěšná. Jak již bylo uvedeno - pro výrok rozhodnutí
o nákladech řízení ve správním soudnictví je rozhodující plný úspěch ve věci. Stěžovatelka však
ve věci nebyla úspěšná, a to ani z části.
Jelikož je rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný, nezabýval se Nejvyšší správní
soud právním posouzením věci samé, resp. vytýkanou nezákonností. Je tomu tak proto, že by tím
jednak zatížil i své rozhodnutí nepřezkoumatelností a jednak by i n epřípustně předjímal názor,
jehož zaujetí přísluší v prvé řadě městskému soudu.
Nejvyšší správní soud proto z uvedeného důvodu zrušil podle ustanovení §110 odst. 1
s. ř. s. kasační stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2010,
č. j. 11 Af 22/2010 – 156, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je krajský soud (zde Městský soud v Praze) vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 1 s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 2, věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu