ECLI:CZ:NSS:2011:7.AFS.29.2011:248
sp. zn. 7 Afs 29/2011 - 248
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. S., zastoupen
JUDr. Ing. Danielem Srncem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1071/17, Praha 1,
proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 619/28,
Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
21. 9. 2010, č. j. 6 Ca 273/2006 – 212,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce – V. S. domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2010,
č. j. 6 Ca 273/2006 – 212, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem
ze dne 21. 9. 2010, č. j. 6 Ca 273/2006 – 212, zamítl žalobu V. S., kterou se domáhal zrušení
rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále též „finanční
ředitelství nebo žalovaný“) ze dne 20. 7. 2006, č. j. FŘ 10776/15/06, ze dne 18. 7. 2006, č j. FŘ
10777/15/06, ze dne 18. 7. 2006, č. j. FŘ 10778/15/06 a ze dne 18. 7. 2006, č. j. FŘ
10779/15/06, jimiž byla zamítnuta odvolání žalobce proti platebním výměrům Finančního úřadu
pro Prahu 10 (dále též „správce daně“) ze dne 20. 9. 2005, č. j. 284968/05/010521/6927, č. j.
284969/05/010521/6927, č. j. 284970/05/010521/6927 a č. j. 284971/05/010521/6927,
ohledně daňového penále na daň z příjmů fyzických osob za rok 2000 ve výši 217 270 Kč, za rok
2001 ve výši 38 293 Kč, za rok 2002 ve výši 54 849 Kč a za rok 2003 ve výši 52 446 Kč, neboť
žalobce včas neuhradil příslušné zálohy i platbu na jednotlivé daně za zdaňovací období roku
2000, 2001, 2002 a 2003. Městský soud především neshledal opodstatněnou výtku žalobce, že by
napadená správní rozhodnutí trpěla nicotností pro nedostatek kompetence ke spravování
příslušenství daně. Při svém rozhodování pak vyšel z toho, že je zásadní posouzení otázky, zda
měl žalobce za rozhodné období nedoplatky na dani z příjmů fyzických osob, či nikoliv a zda byl
žalovaný (resp. správce daně) povinen informovat žalobce o použití plateb na úhradu staršího
nedoplatku na téže dani (dani z příjmů fyzických osob), či nikoli. Vyslovil při tom právní názor,
že pojem „daň“, jak je obsažen v ustanovení §59 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a
poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), vyjadřuje jen
druh daně, jako je daň z příjmů fyzických osob, daň z přidané hodnoty, a nikoliv daňovou
povinnost za jednotlivé zdaňovací období, jak mylně dovozoval žalobce. Ustanovení §59 odst. 5
zákona o správě daní a poplatků zakotvuje zásadu priority určení závazného pořadí úhrad
jednotlivých daňových povinností. Tento zákonem určený postup při úhradě splatných daňových
povinností žalobce - stanoví zákonem dané pořadí úhrad daňových povinností, které nelze
projevem vůle daňového dlužníka - žalobce měnit. To znamená, že daňový subjekt může sám
rozhodovat pouze o tom, na kterou daň (druh daně) má být jeho platba použita, nikoliv však již o
tom, zda se má jeho platba použít na daňovou povinnost či zálohu na konkrétní daň, která se
shoduje svou výší s provedenou úhradou nebo na úhradu nejstaršího nedoplatku na dani či na
jinou konkrétní povinnost, která je přednostní běžné platbě daně ve smyslu ustanovení §59 odst.
5 zákona o správě daní a poplatků. Správce daně tedy neměl jinou možnost než postupovat tak,
že přijaté platby žalobce v letech 2000, 2001, 2002 a 2003 na daň z příjmů použil uvedeným
způsobem, tedy vždy na úhradu nejstaršího nedoplatku na této dani. Jelikož však žalobce neplnil
řádně a včas své platební povinnosti, tj. neodvedl do státního rozpočtu daň ve správné výši, měla
tato skutečnost za následek, že se žalobce dostal do prodlení s platbou. Jelikož správci daně
poukazované platby na daň z příjmů fyzických osob v letech 2000, 2001, 2002 a 2003 byly
použity vždy na úhradu starších nedoplatků na dani, ocitl se žalobce v prodlení s běžnou platbou
daně (zálohy). V souladu se zákonem (§63 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků) proto bylo
žalobci platebními výměry správce daně sděleno a předepsáno k úhradě daňové penále. Městský
soud proto neshledal žalobcovy výtky důvodnými a žalobu proto zamítl.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce jako stěžovatel
(dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opřel o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s.
Městský soud se nevypořádal s použitou „ústavněprávní argumentací“ celého problému-
výkladu §59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, nevyvrátil správnost obrany daňového
subjektu stran jím zastávaného výkladu pojmu „daň“, za použití výkladu jazykového,
historického, systematického a teleologického, ani se nevypořádal s popsanými absurdními
následky výkladu žalovaného. Z těchto důvodů je proto ze strany městského soudu
nepřezkoumatelné posouzení otázky výkladu pojmu daň. Jádrem sporu není, zda správce daně
má či nemá zákonem danou uhrazovací prioritu, ale to, zda se uhrazovací priorita vztahuje pouze
k dani definované druhem a zdaňovacím obdobím nebo k dani definované jen jejím druhem.
Městský soud proto nepřezkoumatelně a nesprávně vyložil ustanovení §59 odst. 5 zákona
o správě daní a poplatků, pokud došel k závěru, že kompetence správce daně povinně přiřadit
došlou platbu je omezena jen na daň, která je definována druhem daně (např. daň z příjmů).
Právě z tohoto důvodu v žalobě podal výklad pojmu „daň“. Pokud jde o poukazovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 54/2010, který řeší obdobnou problematiku, má za to,
že oproti tehdy projednávané věci nyní navrhl alternativní výklad k pojmu „daň“ - jako daň
za určité zdaňovací období. Argumentace obsažená v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 8. 2010, č. j. 2 Afs 54/2010 - 66, je pro jeho případ nepoužitelná. Vadou rozsudku
městského soudu je i to, že se správní soud nezabýval tím, zda v důsledku tímto soudem
přijatého výkladu (daň=druh daně) nedochází ke vzniku majetkové sankce zcela nepřiměřené
deliktu, která by zakládala protiústavnost. Z početního propočtu totiž vyplývá, že v důsledku
neuhrazení daně za rok 1996 a aplikací ustanovení §59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků
správními orgány, mu bylo ve svém důsledku stanoveno penále za rok 1996 ve výši 549,6 %
z této daně. Městský soud měl proto přihlédnout při posuzování zákonnosti napadených
rozhodnutí správních orgánů i k těmto důsledkům (výše penále za rok 1996). Stěžovatel ze všech
uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského
soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve svém písemném vyjádření ke kasační stížnosti označilo mimořádný
opravný prostředek stěžovatele za nedůvodný a rozsudek městského soudu za věcně správný.
Pokud jde o vytýkanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku třeba uvést, že městský soud
považuje pod pojmem daň „druh daně“ (například daň z příjmů fyzických osob), a nikoliv jako
stěžovatel „konkrétní daňovou povinnost či daňový nedoplatek“ (např. daň z příjmů fyzických
osob za rok 2000). Alternativní výklad pojmu daň, jak byl předestřen stěžovatelem, však městský
soud neakceptoval a odmítl jej. Neobstojí ani výtka, že se městský soud nezabýval otázkou,
zda uvedeným výkladem nedochází ke vzniku zcela nepřiměřené majetkové sankce,
která by zakládala protiústavnost. O zákonnosti vysloveného názoru městského soudu svědčí i
poukazovaný judikát, na který upozorňuje současně i stěžovatel. Bylo tedy potvrzeno, že správce
daně neměl jinou možnost, než přijaté platby od stěžovatele v roce 2000-2003 použít na úhradu
nejstaršího nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob (1996). Z uvedených důvodů má
žalovaný za to, že kasační stížnost není opodstatněná a proto navrhuje, aby ji Nejvyšší správní
soud zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Z obsahu předložených spisů vyplývá, že stěžovateli bylo shora uvedenými platebními
výměry správce daně sděleno a předepsáno k úhradě daňové penále v celkové výši 362 858 Kč.
Toto penále mělo vzniknout v důsledku toho, že stěžovatel včas neuhradil splatné částky daně
z příjmů fyzických osob a záloh na ně za zdaňovací období roků 2000 - 2003 (dále též „částky
daně“). Odvolání proti těmto platebním výměrům byla žalovaným zamítnuta. Finanční ředitelství
po věcné stránce vyšlo z toho, že stěžovateli vznikla ve smyslu ustanovení §38a zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném v rozhodné době, a podle ustanovení
§67 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném v rozhodné době, povinnost uhradit
zálohy na příslušnou daň za léta 2000 až 2003, jakož i povinnost uhradit daň, přičemž částky daně
nebyly ve skutečnosti uhrazeny. Stěžovateli proto bylo správcem daně dne 20. 9. 2005 sděleno
a předepsáno penále. Proti následným zamítavým rozhodnutím finančního ředitelství podal
stěžovatel jako žalobce správní žalobu, kterou městský soud posoudil jako nedůvodnou. Správní
soud přisvědčil závěrům správních orgánů, a sice, že pojem „daň“ použitý zákonodárcem
v ustanovení §59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků představuje „druh daně“, a nikoliv
konkrétní daňovou povinnost, např. povinnost hradit zálohu na dani. Tento rozsudek městského
soudu byl pro nepřezkoumatelnost zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 6. 2009, č. j. 7 Afs 56/2009 - 118, a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.
Následně městský soud rozhodl znovu o podané správní žalobě stěžovatele rozsudkem ze dne
21. 9. 2010, č. j. 6 Ca 273/2006 – 212, který je nyní předmětem přezkumného řízení
před Nejvyšším správním soudem.
Stěžovatel v podané kasační stížnosti uplatnil důvody podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku. Je tomu tak proto, že pokud by tato námitka byla důvodná, mohlo by být
přinejmenším předčasné, aby se Nejvyšší správní soud zabýval právním posouzením věci samé.
Nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů stěžovatel spatřuje v tom,
že správní soud jednak nedostatečně reagoval na žalobní argumentaci a jednak napadený
rozsudek náležitě neodůvodnil.
Rozsudek městského soudu není nepřezkoumatelný, a to ani pro nedostatek důvodů,
ani pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud při posuzování přezkoumatelnosti rozsudku městského soudu
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85
ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů,
které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ustanovení §54 odst. 2
s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud i v nálezu ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž konstatoval, že:
„Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou
účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak
nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“
I Nejvyšší správní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval otázkou přezkoumatelnosti
rozhodnutí správních soudů. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž
nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než
žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních
námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných
skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. Nejvyšší správní soud též
vyslovil v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, dostupný na www.nssoud.cz,
že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při
naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod
zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a
tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. V rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, dostupný na www.nssoud.cz, pak tento soud vyslovil
právní názor, že: „Nezabýval-li se krajský soud řádně uplatněným žalobním bodem a místo toho odkázal na
odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu, které problematiku, na niž žalobní bod dopadal, vůbec
neřešilo, nelze než soudní rozhodnutí zrušit, neboť je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.]“. V rozsudku ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, dostupném
na www.nssoud.cz, posléze Nejvyšší správní soud judikoval, že: „Rozhodnutí krajského soudu je
nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, pokud z něho jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle
jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního
rozhodnutí“.
Nejvyšší správní soud i s přihlédnutím ke svým dřívějším judikatorním závěrům
konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový
stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o skutečnostech podstatných pro věc samou, resp.
jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností a proč považuje žalobní
body za nedůvodné, popřípadě z jakých důvodů považuje za lichou pro věc zásadní argumentaci
žalobce. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění soudního rozhodnutí.
Těmto požadavkům napadený rozsudek vyhovuje.
Z rozsudku městského soudu vyplývá, jakou otázku považoval správní soud za spornou
(zda stěžovatel řádně uhradil svou daňovou povinnost na dani z příjmů za léta 2000 až 2003,
či nikoliv, resp. zda byl s platbami na daň z příjmu fyzických osob za léta 2000 až 2003 (včetně
záloh na ni) v prodlení. Taktéž se zabýval otázkou, zda byl správce daně oprávněn použít přijaté
platby na daň, jež byly stěžovatelem provedeny v termínech shodujících se s termíny plateb záloh
a běžných plateb na daň, na úhradu nejstarších nedoplatků na téže dani (druhu daně), a to za
předchozí zdaňovací období. Z napadeného rozsudku je také jednoznačně patrné, z jakých
důvodů došel městský soud k závěru, že stěžovatel neuhradil včas svou daňovou povinnost
na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2000 - 2003. Opodstatněně při tom
poukázal i na ustanovení §59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků.
Věcně lichá je též námitka kasační stížnosti, že městský soud v nyní posuzovaném
rozsudku nereagoval na argumentaci, kterou stěžovatel označuje jako „ústavněprávní“. Je tomu
tak proto, že povinnost městského soudu (v zájmu přezkoumatelnosti rozsudku) reagovat
na zásadní argumenty stěžovatele, ještě neznamená povinnost vždy jednotlivě reagovat na tvrzení
stěžovatele v žalobě, a ani neznamená povinnost tyto úvahy výslovně vyvracet. To platí tím spíše,
jde-li v řadě případů o argumenty smyšlené (hypotetické), formulované pouze za tímto účelem,
či argumenty absurdní, které nemají oporu ve skutkovém stavu projednávané věci nebo
v právním řádu. Byl to naopak stěžovatel, který měl (chtěl-li přesvědčit soud), pregnantně,
jednoznačně a srozumitelně formulovat žalobní body - skutkové a právní důvody, pro které
považuje napadené výroky rozhodnutí žalovaného za nezákonné. Nic stěžovateli nebránilo,
aby v žalobě namítl, které konkrétní ustanovení toho kterého právního předpisu žalovaný
nesprávně vyložil a aplikoval, popřípadě, které procesní postupy žalovaný či správce dně
opomenul a k těm pak uvedl, jakým způsobem bylo zasaženo do jeho právní sféry. Je tomu tak
proto, že městskému soudu nepřísluší „usuzovat v akademické rovině, jak by tomu bylo v případě, kdyby
… “. Městský soud je ve vztahu k podané žalobě povinen posoudit, a to v mezích vytčených
žalobních bodů - tedy skutkových a právních výhrad, zákonnost stěžovatelem napadených
správních rozhodnutí. Vyslovený skutkový a právní názor je pak povinen rozvést v odůvodnění
rozhodnutí tak, aby účastníkům řízení bylo zřejmé, jak k tomuto závěru došel, aby ti jej pak
případně mohli napadnout opravným prostředkem.
Ve smyslu uvedeného nelze účinně městskému soudu vytýkat, pokud se výslovně
nezabýval ústavněprávní rovinou právní úpravy předpisu penále sděleného stěžovateli podle
zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2006. Je tomu tak proto, že
městský soud posoudil zákonnost žalobou napadených rozhodnutí žalovaného. O tom svědčí
závěr městského soudu, vyslovený v nyní přezkoumávaném rozsudku (str. 9 a 10). Zde správní
soud konstatoval, že stěžovateli bylo sporné penále vyměřeno v souladu s ustanovením §63
odst. 1 zákona o správě daní a poplatků z toho důvodu, že nesplnil svou daňovou povinnost
(platební) v zákonné lhůtě. Za tohoto stavu nelze v postupu správních orgánů shledávat zásah
do vlastnického práva stěžovatele, garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod.
Z kasační stížnosti (bod III., IV. a V.) lze dovodit, že stěžovatel městskému soudu vytýká,
byť implicitně, nesprávný výklad ustanovení §59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, pokud
správní soud došel k závěru, že termín „daň“ použitý v tomto ustanovení je třeba vykládat
jako druh daně (daň z příjmů fyzických osob), a nikoliv jako daň za určité - konkrétní zdaňovací
období (zde daň z příjmů fyzických osob za léta 2000 až 2003).
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků tento zákon upravuje
správu daní, poplatků, odvodů, záloh na tyto příjmy a odvodů za porušení rozpočtové kázně
(dále jen "daně"), …. etc.
Podle ustanovení §59 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků se daně platí příslušnému
správci daně v české měně. Při každé platbě musí být uvedeno, na kterou daň je platba určena.
Podle ustanovení §59 odst. 2 věta prvá a druhá zákona o správě daní a poplatků správce
daně přijme platbu na daň, na kterou byla určena. Platbu vykonanou bez dostatečného označení
daně přijme správce daně na účtu nejasných plateb a vyzve daňového dlužníka, aby oznámil
do přiměřené, jím určené lhůty, na kterou daň byla platba vykonána.
Podle ustanovení §59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků se úhrada daně použije
na úhradu daňových povinností v tomto pořadí: a) náklady řízení, b) pokuty, c) zvýšení daně, d)
nejstarší nedoplatky na dani, e) běžné platby daní, f) úrok, g) penále.
Městský soud v napadeném rozsudku (str. 9) vyslovil závěr, že pojem „daň“ použitý
v ustanovení §59 zákona o správě daní a poplatků představuje „druh daně“. Došel tedy k závěru,
že tento termín má jiný rozsah, než ten který mu přikládá stěžovatel (konkrétní daň za konkrétní
zdaňovací období).
Vyslovenému závěru městského soudu nelze ničeho vytknout.
Pro posouzení rozsahu stěžovatelem poukazovaného termínu „daň“ je třeba především
vyjít z jeho smyslu a účelu i ve vztahu k jiným termínům obsaženým v zákoně o správě daní
a poplatků (daňová povinnost), a to především v kontextu vykládaného ustanovení zákona.
Zákon o správě daní a poplatků blíže neurčuje rozsah termínu „daň“, kromě legislativní
zkratky obsažené v ustanovení §1 odst. 1 tohoto zákona. Obsah ustanovení §59 odst. 5 zákona
o správě daní a poplatků však determinuje obsah tohoto pojmu. Je tomu tak proto, že pokud toto
ustanovení od sebe navzájem odlišuje termín „daň“ a „daňová povinnost“, pak zde není žádného
rozumného důvodu pro to, aby obsah termínu „daň“, vymezený ustanovením §59 odst. 5 zákona
o správě daní a poplatků, byl shodný s termínem „daňová povinnost“. Daňovou povinností je
při tom třeba rozumět jednotlivou, konkrétně určenou veřejnoprávní platební povinnost, která je
dána druhem daně (např. jako zde daní z příjmu fyzických osob) a dalším rozlišovacím znakem -
např. zdaňovacím obdobím (zde za rok 2000, 2001, 2002 a 2003) či právním důvodem jejího
vzniku - např. pokuta, penále.
Termín „daňová povinnost“ proto vyjadřuje např. konkrétní daň za konkrétní zdaňovací
období (§59 odst. 5 písm. e/ zákona o správě daní a poplatků), o čemž nemůže být sporu.
Termín „daň“, tak jak je vyjádřen v ustanovení §59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, je
však termínem širším, vyjadřující „druh daně“, v jehož rámci může být zahrnuto vícero daňových
povinností (např. za různá zdaňovací období, příslušenství apod.), jimž je společné to, že se týkají
té které „jedné daně“, resp. „jednoho druhu daně“ - zde daně z příjmů fyzických osob.
Stěžovatel se proto mýlí, pokud dovozuje, že daní ve smyslu ustanovení §59 odst. 5
zákona o správě daní a poplatků je třeba rozumět daň individuálně určenou - platební povinnost -
daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000, 2001, 2002 nebo 2003).
Jestliže pak městský soud ve svém rozsudku poukázal na dřívější závěr i na závěr
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 54/2010, nelze než konstatovat, že tak učinil zcela
přiléhavě. Je tomu tak proto, že správci daně v případě, je-li mu poukázána platba na daň (zde
daň z příjmu fyzických osob), nepřísluší uvážit na kterou konkrétní daňovou povinnost je tato
platba určena (byť by se i početně shodovala s konkrétním předpisem některé daňové
povinnosti). Správce daně je totiž povinen postupovat a s přijatou platbou nakládat podle dikce
ustanovení §59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků; opačný postup by byl nejen v rozporu
s uvedeným ustanovením zákona o správě daní a poplatků (§59 odst. 5), ale i rozporu s čl. 2
odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
Pokud tedy městský soud dospěl k závěru, že správce daně byl povinen přijaté úhrady
daně - poukázané platby daně, které se shodují s termíny a částkami předpisů záloh na daň
z příjmů fyzických osob za léta 2000 až 2003, jakož i doplatků zbylých částek na dani z příjmů
fyzických osob za léta 2000 až 2003, použít postupně na úhradu nejstarších nedoplatků na dani
(§59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků) - zde řádně a včas neuhrazené daňové povinnosti
za rok 1996, 1999, 2000, je tento jeho závěr v souladu se zákonem. Obstojí proto i závěr
městského soudu, že stěžovatel byl v prodlení s úhradou daně z příjmů fyzických osob za léta
2000 až 2003, a proto mu bylo v souladu se zákonem sděleno a předepsáno k úhradě daňové
penále.
Stěžovatel kasační stížností nenapadá závěr městského soudu o tom, že mu bylo penále
stanoveno v souladu s ustanovením §63 zákona o správě daní a poplatků. Nevytýká-li stěžovatel
městskému soudu nesprávnost závěru o tom, že mu daňové penále bylo správními orgány
stanoveno v souladu se zákonem o správě daní a poplatků, nepřísluší Nejvyššímu správnímu
soudu, aby v tomto směru a rozsahu vyhledával argumenty svědčící stěžovateli a přezkoumával
napadený rozsudek městského soudu. Je tomu tak proto, že nejen městský soud, ale také Nejvyšší
správní soud jsou zásadně vázáni dispoziční zásadou (srov. §75 odst. 2 a §109 odst. 3 s. ř. s.).
Rozsudek městského soudu proto nelze zrušit z toho důvodu, že by stěžovateli bylo penále
stanoveno nezákonně.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
opodstatněnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. za použití ustanovení
§120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl a podle obsahu spisu nevznikly úspěšnému
správnímu orgánu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem. Nejvyšší správní soud
proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2011
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu