ECLI:CZ:NSS:2011:7.AFS.31.2011:208
sp. zn. 7 Afs 31/2011 - 208
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: SAZKA, a. s., se
sídlem K Žižkovu 851, Praha 9, zastoupena Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem
se sídlem Na Příkopě 23, Praha 1, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město
Prahu, se sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2010, č. j. 11 Af 16/2010 – 150,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně - SAZKA, a. s. domáhá u Nejvyššího
správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 31. 8. 2010, č. j. 11 Af 16/2010 – 150, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem ze dne
31. 8. 2010, č. j. 11 Af 16/2010 – 150, zamítl žalobu společnost SAZKA, a. s., kterou
se domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále také
„finanční ředitelství“) ze dne 19. 11. 2007, č. j. 18169/07-1300-105163, jímž bylo zamítnuto
odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 9 (dále jen „správce
daně“) ze dne 8. 2. 2007, č. j. 162540/07/009511/4420, na daň z přidané hodnoty za zdaňovací
období měsíc únor roku 2007, kterým jí byla vyměřena daň z přidané hodnoty - vlastní daňová
povinnost ve výši 6 893 670 Kč (dále též „daň“). Městský soud vyšel z toho, že mezi účastníky
řízení je sporná otázka výkladu zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále
jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), resp. že je sporný výklad ustanovení §51 odst. 1 písm. i)
a ustanovení §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění platném a účinném po
1. 4. 2006, tedy po novelizaci provedené zákonem č. 109/2006 S b., kterým se mění některé
zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách (dále jen „zákon č. 109/2006 Sb.“).
Tímto zákonem došlo ke zrušení ustanovení §113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty,
kterým byla do 31. 12. 2004 omezena platnost ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10
zákona o dani z přidané hodnoty. Konkrétně šlo o posouzení otázky, zda ustanovení právního
předpisu, o němž právní předpis stanovil, že k určitému dni pozbývá platnosti, může znovu nabýt
platnosti a účinnosti „jenom“ tím, že samo ustanovení, na jehož základě předtím platnosti
pozbylo, bylo následně jiným právním předpisem zrušeno. Městský soud v tomto směru dovodil,
že pokud pozbude platnosti některé ustanovení zákona, potom přestává být součástí platného
právního řádu. Tak tomu bylo i v této věci. Pozbytím platnosti ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a
§68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty nabyla účinnosti úprava obsažená v ustanovení
§51 odst. 1 písm. j) téhož zákona. Proto od 1. 1. 2005 pozbyla platnosti ustanovení §51 odst. 1
písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty a současně přestala být i součástí
právního řádu České republiky. Pokud pak došlo ke zrušení ustanovení §113 písm. b) zákona
o dani z přidané hodnoty - tj. ustanovení, které původně zakotvovalo pozbytí platnosti
uvedených ustanovení §51 a §68 zákona o dani z přidané hodnoty - nemůže to mít za následek
opětovné nabytí platnosti těchto ustanovení. K tomu může dojít jen na základě řádného
legislativního procesu, tedy totožným způsobem, jakým tato ustanovení pozbyla platnosti.
Městský soud proto nepřisvědčil argumentaci žalobkyně, že i při pozbytí platnosti uvedených
ustanovení tato nadále zůstala součástí právního řádu České republiky, a že zrušením zrušujícího
ustanovení §113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty došlo k obnovení jejich platnosti.
Ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění do
31. 12. 2004, se tedy nestaly platnou a účinnou součástí tohoto zákona v souvislosti s novelou
provedenou zákonem č. 109/2006 Sb. Neobstojí ani argument žalobkyně, kterým tato shledává
podobnost postupu zákonodárce s postupem Ústavního soudu, pokud ten rozhoduje o zrušení
jednotlivých právních předpisů, resp. jejich některých ustano vení. Je tomu tak proto, že proces
rušení právních předpisů podle čl. 87 odst. 1 Ústavy, kdy nabude platnosti původní dikce zákona
(tzv. obživnutí), není totožný se zákonodárným procesem, kdy dochází k pozbytí platnosti
ustanovení zákona na základě ukončeného legislativního procesu. Provedená legislativní změna,
stejně jako závěr správního orgánu, jež byl nad to založen na interpretaci vnitrostátního práva,
ostatně odpovídají i obsahu a povaze Směrnice 2006/112/ES, která osvobození od daně
z přidané hodnoty u sázek, loterií a her ponechává za podmínek a omezení stanovených
jednotlivými členskými státy. Neobstojí proto ani námitka vztahující se k obsahu a povaze
Směrnice 2006/112/ES. Městský soud neshledal přiléhavou ani výtku žalobkyně, že v její věci
mělo být postupováno podle zásady in dubio mitius. Je tomu tak proto, že vedle sebe
neexistovaly dvě právní normy, které by na tutéž situaci pohlížely rozdílně. Sporná ustanovení
§51 odst. 1 písm. i) a ustanovení §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty neobživly
v důsledku přijetí zákona č. 109/2006 Sb., a proto zde nebyla konkurence dvou různých výkladů
tohoto zákona. Ze všech shora uvedených důvodů městský soud došel k závěru, že podaná
žaloba není důvodná, a proto ji zamítl.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dále
jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, a to z důvodu uvedeného v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelka nejprve vytýká městskému soudu, že je nepřezkoumatelný a vyd aný
v rozporu s ustanovením §110 odst. 2 s. ř. s. Je tomu tak proto, že v předcházejícím rozsudku
v této věci (sp. zn. 7 Afs 9/2010) uložil Nejvyšší správní soud městskému soudu, aby v dalším
řízení rozhodl i o nákladech původního řízení o kasační stížnosti - ve kterém byla úspěšná.
Na tento názor ale městský soud blíže nereflektoval a bez potřebného odůvodnění jen stroze
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu náklad ů řízení. Pouze konstatoval,
že výrok o nákladech řízení se opírá ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. Městský soud ve svém
rozsudku nesprávně uvedl, že ustanovení §113 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty
je přechodným ustanovením, ačkoliv tomu tak není. Zákon o dani z přidané hodnoty obsahuje
přechodná ustanovení v §111, a ustanovení §113 citovaného zákona pak upravuje účinnost
předpisu, resp. odlišnou účinnost jeho některých ustanovení. Zásadně však nesouhlasí
s městským soudem, pokud jde o právní hodnocení novely zákona o dani z přidané hodnoty.
Správní soud nesprávně uvážil otázku účinků (právních následků) novelizace zákona o dani
z přidané hodnoty provedené zákonem č. 109/2006 Sb., jímž bylo zrušeno ustanovení
§113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty, kterým bylo stanoveno, že ustanovení §51
odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 téhož zákona pozbývají platnosti dnem 31. prosince 2004. Je proto
nesprávný závěr, že zrušení ustanovení §113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty nemělo
žádný vliv na opětovné zařazení ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a ustanovení §68 odst. 10 téhož
zákona do současně účinného zákona o dani z přidané hodnoty, a že k platnosti a účinnosti
těchto ustanovení je nutné jejich opětovné vyhlášení ve Sbírce zákonů. Pro posouzení daného
sporu není rozhodující úmysl zákonodárce při přijímání zákona o dani z přidané hodnoty,
ani to, že od 1. 1. 2005 nabylo účinnosti ustanovení §51 odst. 1 písm. j) citovaného zákona,
ale úmysl zákonodárce, kterým byl veden při schvalování zákona č. 109/2006 Sb. Tímto úmyslem
se městský soud nezabýval, i když byl v žalobě podrobně rozebrán. Pokud by se jím správní soud
zabýval, musel by dojít k závěru, že zákonodárce si byl plně vědom toho, že navrhované
ustanovení týkající se zrušení §113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty uvede znovu
v platnost ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty. Není
jí též zřejmé, proč městský soud ve svém rozsudku argumentuje pravomocí Ústavního soudu,
když nikdy nenamítala, že by ustanovení §113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty bylo
v rozporu s ústavním pořádkem. Městský soud tak reaguje na jiné skutečnosti, než jaké byly
v rámci soudního řízení vzneseny (např. pravomoc daná Ústavnímu soudu). Správně měl přitom
odůvodněně vyhodnotit, zda a z jakého důvodu v daném případě mohlo či nemohlo, v rámci
přijetí zákona č. 109/2006 Sb., dojít k rehabilitaci dotčených ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a
§68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty. Novelou zákona o dani z přidané hodnoty,
provedenou zákonem č. 109/2006 Sb., došlo k úplné rehabilitaci ustanovení §51 odst. 1 písm. i)
a §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty, jejichž platnost byla v minulosti, s ohledem
na tehdejší právní úpravu, omezena zrušeným ustanovením §113 písm. b) téhož zákona. K této
rehabilitaci přitom došlo plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelka
z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského
soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství v písemném vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že námitky,
jež stěžovatelka uplatňuje v kasační stížnosti jsou obdobné těm, které uváděla ve správní žalobě.
S těmi se pak městský soud vypořádal v souladu se zákonem a přezkoumatelným způsobem.
Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že platebním výměrem správce daně ze dne
27. 4. 2007, č. j. 162540/07/009511/4420, byla stěžovatelce stanovena daň z přidané hodnoty
za zdaňovací období měsíc únor 2007 – vlastní daňová povinnost ve výši 6 893 670 Kč. Finanční
ředitelství žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 19. 11. 2007, č. j. 18169/07-1300-105163,
odvolání stěžovatelky zamítlo. Jak správce daně, tak i finanční ředitelství při svém rozhodování
došly oproti stěžovatelce k závěru, že novelizací zákona o dani z přidané hodnoty provedené
zákonem č. 109/2006 Sb. bylo zrušeno ustanovení §113 písm. b) zákona o dani z přidané
hodnoty bez toho, že by následkem této novelizace bylo i obnovení platnosti §51 odst. 1 písm. i)
a §68 odst. 10 téhož zákona. Stěžovatelce proto nebyl uznán opodstatněným uplatněný nárok
na odpočet daně u přijatých plnění, která použila pro provozování vybraných loterií a jiných
podobných her, provozovaných podle zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných
hrách (dále jen „zákon o loteriích“). Bylo tomu tak z toho důvodu, že od 1. 1. 2005 nebylo
provozování vybraných loterií a jiných podobných her stěžovatelkou podle zákona o loteriích
osvobozeno od daně z přidané hodnoty s nárokem na odpočet daně. S tímto právním závěrem
finančního ředitelství a správce daně stěžovatelka nesouhlasila, a proto se domáhala jeho
přezkoumání městským soudem. Městský soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2009,
č. j. 11 Ca 12/2008 – 85, žalobu stěžovatelky zamítl. Tento rozsudek však zrušil
pro nepřezkoumatelnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 2. 2010,
č. j. 7 Afs 9/2010 - 2112, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. V pořadí již druhým
rozsudkem ze dne 31. 8. 2010, č. j. 11 Af 16/2010 – 150, městský soud opět zamítl žalobu
stěžovatelky, neboť ji neshledal opodstatněnou. Právě proti tomuto rozsudku městského soudu
směřuje nyní Nejvyšším správním soudem projednávaná kasační stížnost.
Rozsudek městského soudu je v souladu se zákonem.
Podle ustanovení §113 zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do
31. 3. 2006, nabyl tento zákon účinnosti dnem vstupu smlouvy o přistoupení České republiky
k Evropské unii v platnost s výjimkou a) ustanovení §23 odst. 3, ustanovení §73 odst. 3 věty
poslední a ustanovení §51 odst. 1 písm. j), která nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2005, b) ustanovení
§51 odst. 1 písm. i) a ustanovení §68 odst. 10, která pozbyla platnosti dnem 31. 12. 2004.
Podle čl. XVII bo du 2 zákona č. 109/2006 Sb., který nab yl účinnosti dne 1. 4. 2006,
se zákon o dani z přidané hodnoty změnil tak, že v ustanovení §113 byla na konci písmene a)
čárka nahrazena tečkou, písmeno b) bylo zrušeno a zároveň bylo zrušeno označení písmene a).
V dané věci je spor o to, zda novelizací ustanovení §113 zákona o dani z přidané
hodnoty provedenou zákonem č. 109/2006 Sb. došlo k opětovnému nabytí platnosti a účinnosti
ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty, která pozbyla
platnosti dnem 31. 12. 2004.
Skutečnost, že ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani z přidané
hodnoty nebyla přímo zrušena, nýbrž jen pozbyla platnosti, je třeba vykládat tak, že se jedná
pouze o odlišnost legislativně technickou, a nikoliv odlišnost významovou. K ukončení platnosti
citovaných ustanovení, a nikoliv k jejich výslovnému zrušení totiž zjevně došlo proto, že toto
ukončení bylo upraveno přímo v zákoně o dani z přidané hodnoty, a nikoliv v zákoně jiném,
kterým by se zákon o dani z přidané hodnoty novelizoval.
Pouhým zrušením derogačního ustanovení nemůže podle Nejvyššího správního soudu
dojít k opětovnému nabytí platnosti a účinnosti dříve zrušených zákonných ustanovení. Tento
postup by totiž nebylo možno považovat za „tvorbu zákonů“, resp. legislativní proces,
nýbrž spíše za proces jakéhosi „zmrtvýchvstání“, který je v oblasti normotvorby zcela
nepřípustný. Podstata zákonodárné moci spočívá v přijímání nových pravidel, kterými
samozřejmě mohou být i rušena, modifikována či zcela měněna pravidla dosavadní. Podle
způsobu této změny či rušení lze rozlišovat přímou a nepřímou derogaci právních předpisů.
Při přímé derogaci je původní předpis zrušen, a přestal proto být součástí právního řádu.
V případě nepřímé derogace pak právní předpis není formálně zrušen, případně není ukončena
jeho platnost, nýbrž pouze není aplikovatelný z důvodu existence jiného právního předpisu
(novějšího, speciálního, vyšší právní síly), a poté, co je tato překážka odstraněna, v zásadě jeho
aplikovatelnosti nic nebrání.
Důsledek, který z novelizace ustanovení §113 zákona o dani z přidané hodnoty dovozuje
stěžovatelka (tj. vznik nových práv a povinností vyvolaný pouhým zrušením derogačního
ustanovení), by byl myslitelný pouze v případě derogace nepřímé, kdy právní předpis je i nadále
formálně součástí právního řádu, nicméně je neaplikovatelný z důvodu pozdější právní úpravy.
Ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty však pozbyla
platnosti, tj. přestala být součástí právního řádu.
S ohledem na výše uvedené může dojít k „obnovení“ formálně zrušeného pravidla pouze
jeho výslovným opětovným přijetím, případně výslovným obnovením. V opačném případě
by reálně hrozilo, že zákonodárný proces povede k porušení všech základních požadavků
na něj kladených a role zákonodárce by byla zcela degradována. Pokud spočívá podstata
legislativního procesu ve stanovení určitého pravidla chování a jestliže zákonodárce toto pravidlo
zrušil, nic mu v zásadě nebrání v tom, aby v budoucnu stejné či podobné pravidlo opětovně
zavedl, resp. výslovně obnovil. Stejného výsledku však nemůže dosáhnout tím, že pouze zruší
původní derogační ustanovení.
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ustanovení
§51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty pozbyla platnosti dnem
31. 12. 2004, přičemž novelizací ustanovení §113 téhož zákona provedenou zákonem
č. 109/2006 Sb. nemohlo dojít k obnovení platnosti a účinnosti citovaných ustanovení.
Provozování loterií a jiných podobných her ve smyslu ustanovení §60 zákona o dani z přidané
hodnoty tedy bylo v předmětných zdaňovacích obdobích v souladu s ustanovením §51 odst. 1
písm. j) zákona o dani z přidané hodnoty plněním osvobozeným od daně z přidan é hodnoty
bez nároku na odpočet daně. Stěžovatelka proto neměla podle ustanovení §75 odst. 1 zákona
o dani z přidané hodnoty v rozhodném zdaňovacím období - měsíci únoru roku 2007 - nárok
na uplatnění odpočtu daně u přijatých zdanitelných plnění, která použila k uskutečnění plnění
osvobozených od daně bez nároku na odpočet daně uvedených v ustanovení §51 zákona o dani
z přidané hodnoty. Závěr městského soudu vyslovený v napadeném rozsudku je proto souladný
se zákonem.
K obdobnému závěru došel ostatně Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne
31. 12. 2008, č. j. 8 Afs 58/2008 - 65, který je dostupný na www.nssoud.cz, v němž vyslovil závěr,
že: „Ustanovení §68 odst. 10 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané h odnoty, ve znění účinném do
31. 12. 2004, pozbylo platnosti v souladu s §113 písm. b) citovaného zákona, ve znění účinném do
31. 3. 2006. Došlo-li zákonem č. 109/2006 Sb. ke zrušení §113 písm. b) zákona o dani z přida né hodnoty,
nevedlo to k resuscitaci §68 odst. 10 uvedeného zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2004“. Na tento právní
názor navázal kasační soud ve svém rozsudku ze dne 17. 4. 2009, č. j. 2 Afs 131/2008 - 137, který
byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1874/2009, a v němž
tento soud mimo jiné judikoval, že: „Pouhým zrušením derogačního ustanovení nedochází k opětovnému
nabytí platnosti a účinnosti dříve derogovaných zákonných ustanovení. Přímou derogací je totiž původní předpis
zrušen, přestal být součástí právního řádu a k „obnovení“ formálně zrušeného pravidla může dojít pouze jeho
výslovným opětovným přijetím v zákonodárném procesu “. Toutéž materií se posléze zabýval i nyní
rozhodující senát Nejvyššího správního soudu, a to v rozsudku ze dne 18. 2. 2010,
č. j. 7 Afs 61/2009 - 212. Nejvyšší správní soud rozhodující v této věci pak neshledal jediného
důvodu k tomu, aby se odchýlil od svého dřívějšího názoru.
Ponechat bez povšimnutí nelze ani nejnovější judikaturu Ústavního soudu, který např.
v nálezu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 1696/09, který je dostupný na www.nalus.usoud.cz,
deklaroval, že „Přijetím zákona č. 109/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím
zákona o sociálních službách, jenž nabyl účinnosti dne 1. 4. 2006 (tj. čl. XVII bod 2 uvedeného záko na)
a kterým byl zrušen §113 písm. b) zákona o DPH, př estalo citované ustanovení zákona o DPH normativně
existovat. Nicméně zákon o sociálních službách nijak normativně neupravil následek, ke kterému aplikací
ustanovení §113 písm. b) zákona o DPH již došlo; tento následek tak tedy zůsta l zachován. Jinými slovy,
chtěl-li by zákonodárce docílit stavu, aby existovala pravidla, jichž se stěžovatelka dovolává, musel by je ve formě
zákona výslovně přijmout; tak se tomu ale nestalo“. Vyslovený právní názor městského soudu tedy
obstojí nejen na poli práva jednoduchého, ale i na poli práva ústavního.
Nejvyšší správní soud posoudil jako neopodstatněnou i výtku stěžovatelky, týkající
se výroku II. a k němu se vztahujícího odůvodnění rozhodnutí městského soudu o nákladech
řízení. Je tomu tak proto, že vyslovený výrok o nákladech řízení má oporu v zákoně. Pokud
pak jde o odůvodnění vztahující se k tomuto výroku, lze konstatovat, že je strohé. Zcela však
odpovídá zákonu a posuzované materii. Z odůvodnění vyplývá, které ustanovení zákona vzal
městský soud za rozhodné a k jakému došel závěru.
Kasační soud neshledal důvody k tomu, aby se odchýlil od svého dřívějšího právního
názoru, vysloveného již v rozsudku ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98, dostupný
na www.nssoud.cz. V tomto rozhodnutí vyslovil právní názor, že: „Do nákladů, o jejichž náhradě
krajský soud rozhoduje v novém meritorním rozhodnutí poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo Nejvyšším
správním soudem zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení, patří jak náklady vzniklé v novém řízení před
krajským soudem, tak i náklady, které vznikly v původním řízení před krajským soudem, a též náklady, které
vznikly v řízení o kasační stížnosti. Tyto náklady přitom tvoří jediný celek a krajský soud o jejich náhradě
rozhodne jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s . Jinými slovy vyjádřeno, pro soudní řízení správní
platí zásada, že v souladu se zákonem rozhoduje správní soud o nákladech řízení jako o celku
a podle úspěchu ve věci, nestanoví-li zákon jinak. Obstojí proto výrok rozsudku městského
soudu, kterým tento správní soud nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení před zdejším
soudem ve věci sp. zn. 7 Afs 9/2010, a to i přesto, že v této fázi řízení před správními soudy byla
stěžovatelka procesně úspěšná. Stěžovatelka však vcelku ve věci úspěch neměla a jako procesně
neúspěšný účastník proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Bylo by ostatně i proti smyslu
zákonné úpravy ukládat procesně úspěšnému správnímu orgánu povinnost k náhradě nákladů
řízení stěžovatelky, když rozhodnutí správního orgánu, jehož přezkoumání a zrušení se domáhala,
zcela vyhovovalo zákonu (obstálo v testu zákonnosti).
Ve světle uvedeného neobstojí ani námitka stěžovatelky, že by rozsudek městského soudu
byl v rozporu s ustanovením §110 odst. 2 s. ř. s., resp. že městský soud nereflektoval závazný
právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený ve zrušujícím rozsudku ve věci
sp. zn. 7 Afs 9/2010 a týkající se povinnosti rozhodnout v dalším řízení i o nákladech uvedeného
kasačního řízení. Je tomu tak proto, že uvedený výrok II. rozsudku městského soudu ze dne
31. 8. 2010, č. j. 11 Af 16/2010 – 150, v sobě zahrnuje i náklady řízení v pořadí prvé kasační
stížnosti stěžovatelky. Na výsledném neúspěchu stěžovatelky ve věci proto nic nemění
ani okolnost, že v jedné z dílčích fází soudního přezkoumávání správního rozhodnutí žalovaného
byla, pro pochybení městského soudu, procesně úspěšná. Jak již však bylo uvedeno - pro výrok
rozhodnutí o nákladech řízení ve správním soudnictví je rozhodující plný úspěch ve věci.
Stěžovatelka však ve věci nebyla úspěšná, a to ani z části.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
opodstatněnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s., ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci úspěch neměla a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu ve věci úspěch sice mělo, nevznikly
mu však náklady řízení převyšující jeho běžnou činnost. Nejvyšší správní soud mu proto náhradu
nákladů řízení nepřiznal, a rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2011
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu