ECLI:CZ:NSS:2011:7.AS.105.2011:72
sp. zn. 7 As 105/2011 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Česká televize,
se sídlem Kavčí hory 1, Praha 4, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání,
se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 2. 6. 2011, č. j. 3 A 29/2011 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaná domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání
rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2011,
č. j. 3 A 29/2011 – 41, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem zrušil dvě
rozhodnutí žalované Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 23. 11. 2010,
sp. zn./Ident.: 2010/730/VAL/ČTV, zn.: VAL/4331/2010,
a sp. zn./Ident.: 2010/734/VAL/ČTV, zn.: VAL/4335/2010, a věc vrátil žalované k dalšímu
řízení. Těmito rozhodnutími byly žalobkyni podle ust. §60 odst . 1 písm. l) zákona
č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů,
ve znění účinném do 31. 5. 2010 (dále jen „zákon o vysílání“) uloženy pokuty ve výši 60 000 Kč
a 60 000 Kč za porušení ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání. Tohoto porušení zákona
se měla žalobkyně dopustit tím, že opakovaně odvysílala reklamu AXA Bank (685), která nebyla
jako reklama rozeznatelná, jelikož byla zařazena v teleshoppingovém bloku Nákup extra.
Předmětnému obchodnímu sdělení chybí základní znak t eleshoppingu – přímá nabídka
produktu/služby. Městský soud při rozhodování vyšel z toho, že reklama i teleshopping slouží
k podpoře prodeje, k propagaci výrobku či výrobce, potažmo k prodeji produktů výrobce. Zákon
s oběma těmito formami komerční komunikace spojuje stejná pravidla. Z pohledu diváka
je nerozhodné, zda konkrétní komerční propagace se uskutečňuje formou teleshoppingu
či reklamy. Je tedy nerozhodné, zda v rámci bloku odděleném od ostatních částí programu
na něho působí komerční propagace formou teleshoppingu či reklamy. Jednání spočívající v tom,
že reklama nebyla rozeznatelná proto, že byla zařazena v teleshoppingovém bloku Nákup extra,
postrádá nutnou míru společenské škodlivosti neboli materiální stránku správního deliktu.
Povinnost týkající se rozeznatelnosti v ust. §48 odst. 4 písm. a) zá kona o vysílání se vztahuje
jen k ostatním částem programu, nikoliv k oběma institutům (teleshoppingu a reklamě) navzájem.
Ustanovení §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání tedy vůbec neumožňovalo uložit ž alobkyni
pokutu z toho důvodu, že provozovatel zařadil do teleshoppingového bloku reklamní spot.
Městský soud dále shledal žalobou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelnými, neboť žalovaná
zcela pominula uvést, že došlo k novele zákona a že v této novele došlo ke změnám právě těch
ustanovení, podle nichž rozhodovala. Opomenula přitom uvážit, že správní orgán musí
při trestání správních deliktů respektovat princip uvedený v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv
a svobod. Městský soud z uvedených důvodů napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované
k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalovaná jako stěžovatelka (dále jen
„stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů podřaditelných pod ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelka namítla, že teleshopping a reklama nemohou být zaměňovány a musí být
dbán důraz na jejich vzájemné odlišení a potažmo oddělení, zvláště pak u provozovatele vysílání
ze zákona. V roce 2009 vydala své stanovisko týkající se prolínání obo u institutů, toto stanovisko
bylo zveřejněno a provozovatelé upozorněni na porušení zákona. Jazykovým výkladem lze dospět
k závěru, že požadavek rozeznatelnosti a oddělenosti se týká i obou institutů navzájem. Obě
formy komerční komunikace mají vlastní definici, zákon s nimi pracuje jednotlivě a je tedy třeba
uvedené instituty odlišovat. Pokud by nebyly k dispozici jasné mantinely pro odlišení
teleshoppingu a reklamy, došlo by ke splynutí obou typů obchodních sdělení a potažmo
k obcházení přísných reklamních limitů. Česká televize by tímto také odebírala reklamu
komerčním provozovatelům televizního vysílání, kteří jsou na příjmech z reklamy existenčně
závislí. Rovněž podle publikace Evropské mediální právo se pojem teleshopping vztahuje
k používání televize jako platformy pro obchodní transakce. Konečně by byli podvedeni diváci,
plátci koncesionářských poplatků, kterým bylo přislibováno, že platba vyšších poplatků
se promítne v tom, že na programech České televize nebudo u obtěžování reklamou.
Pokud by nebyla stanovena zcela zřetelná hranice mezi reklamou a teleshoppingem, mohli by
provozovatelé vysílat souvislé reklamní bloky trvající bez pře rušení více než 15 minut,
které budou vydávat za teleshopping. Pokud jde o vytýkané nedostatky, které měly být způsobeny
tím, že se stěžovatelka nezabývala změnami po novelizaci zákona o vysílání, nejedná se o vadu,
která by byla s to způsobit nepřezkoumatelnost daných rozhodnutí. Došlo-li novelizací k nějaké
změně, pak pouze v číslování daných ustanovení. V ust. §60 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání
došlo pouze ke změně v pojmosloví. Ke změně tedy nedošlo, natož ku prospěchu provozovatele
vysílání. Stěžovatelka z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek městského soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila s názorem městského soudu a uvedla, že tak široké odůvodnění
kasačních námitek mělo být součástí rozhodnutí, nikoliv formou dodatečného vysvětlování.
Navrhla proto, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížno st není opodstatněná.
Spornou otázkou je v posuzované věci výklad ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání,
podle něhož „[p]rovozovatel vysílání je povinen zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné
a u provozovatele rozhlasového vysílání zřetelně zvukově, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově,
obrazově či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu. “
Čistě jazyková interpretace citovaného ustanovení je v daném případě nejednoznačná,
neboť umožňuje učinit závěr, že reklama a teleshopping musí být rozeznatelné a oddělené
od ostatních částí programu (s výjimkou reklamy a teleshoppin gu), ale stejně tak i závěr,
že reklama musí být rozeznatelná a oddělená od ostatních částí programu (včetně teleshoppingu)
a teleshopping musí být rozeznatelný a oddělený od ostatních část í programu (včetně reklamy).
Je proto nutno se přiklonit k té variantě, která zejména nejlépe zohlední požadavky unijního
a ústavního práva.
Povinnost stanovenou v ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání obsahuje také
čl. 19 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU ze dne 10. března 2010
o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování
audiovizuálních mediálních služeb (směrnice o audiovizuálních mediálních službách) a stejné
ustanovení obsahovala již směrnice Rady 89/552/EHS o koordinaci některých právních
a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání ve svém čl. 10
odst. 1. Jak přitom vyplývá z judikatury Soudního dvora, vnitrostátní soud je povinen vnitrostátní
právo, ať již přijaté před nebo po směrnici, interpretovat v co největší míře ve světle znění
a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku sledovaného směrnicí a tím i souladu s čl. 288
Smlouvy o fungování Evropské unie (viz např. rozsudek Soudního dvora ve věci C-106/89
Marleasing, Sb.rozh. 1990, s. I-4135, bod 8).
Podle čl. 19 odst. 1 směrnice o audiovizuálních službách „[t]elevizní reklama a teleshopping
musí být snadno rozeznatelné a odlišitelné od redakčního obsahu. Aniž je dotčeno použití nových reklamních
technik, musí být televizní reklama a teleshopping zřetelně odlišeny od ostatních částí pořadu obrazovými
nebo zvukovými nebo prostorovými prostředky.“
Podle bodu 81 odůvodnění směrnice o audiovizuálních službách „[o]bchodní vývoj
a technický rozvoj dávají uživatelům větší možnost výběru a větší zodpovědnost při užívání audiovizuálních
mediálních služeb. Aby právní úprava zůstala přiměřená ve vztahu k cílům obecného zájmu, měla by umožnit
určitou míru pružnosti, pokud jde o televizní vysílání. Zásada oddělení by se měl a omezit na televizní reklamu
a teleshopping, a umístění produktu by mělo být za určitých okolností povoleno, pokud členský stát nerozhodne
jinak. Skryté umístění produktu by však mělo být zakázáno. Zásada oddělení by neměla bránit v užívání nových
reklamních technik.“
V prvé řadě je z textu čl. 19 odst. 1 směrnice o audiovizuálních službách zřejmý
terminologický rozdíl oproti ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání. Směrnice totiž požaduje,
aby reklama a teleshopping byly rozeznatelné a odlišitelné od „ redakčního obsahu“. Ačkoliv tento
termín není ve směrnici definován ani na jiném místě použit (a to ani v jiných jazykových
verzích), je z něj zřejmé, že jím bylo zamýšleno vyjádřit ten obsah vysílání, který není určen
k propagaci zboží, služeb či image osoby vykonávající hospodářskou činnost [tyto části vysílání
představují audiovizuální obchodní sdělení ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. h) směrnice
o audiovizuálních službách]. Tento závěr podporuje i bod 81 odůvodnění směrnice
o audiovizuálních službách, z něhož vyplývá, že bylo možné přijmout pravidlo o oddělení
(a rozlišení) pouze v omezené podobě, neboť v opačném případě by mohlo dojít k porušení
požadavku přiměřenosti ve vztahu k cílům obecného zájmu. Nelze proto ani přistoupit
k extenzivní interpretaci čl. 19 odst. 1 směrnice o audiovizuálních službách, podle níž by bylo
povinností rozlišit reklamu od teleshoppingu přes absenci jakéh okoliv obecného zájmu,
který by mohl takovou povinnost odůvodňovat. Nejvyšší správní soud proto nemá o správnosti
předestřené interpretace čl. 19 odst. 1 směrnice o audiovizuálních službách pochybnosti ;
jedná se o acte clair (srov. rozsudek Soudního dvora ve věci 283/81 CILFIT, Sb.rozh. 1982,
s. 3415, body 10 – 20).
Smysl požadavku na oddělení a rozlišení částí programu, jež jsou vysílány v zájmu určité
osoby odlišné od provozovatele vysílání a jí i placeny, od ostatních částí programu nastínil
Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 As 38/2010-61 (dostupný
na www.nssoud.cz): „Označení, že pořad je sponzorován, je nutno považovat za zcela nezbytnou součást
sponzorského vzkazu, a pokud absentuje, řadí spot mezi sdělení jsoucí v rozporu s §53 odst. 1 zákona
o vysílání. Je tomu tak proto, že základním požadavkem obsahové transparence televizního či rozhlasového
vysílání je, aby u sponzorského vzkazu jako části programu, jež je vysílána v zájmu určité osoby odlišné
od provozovatele vysílání a jí i placena, byl tento rys na první pohled a bez obtíž í pro diváka rozpoznatelný.
Jen tak je totiž zajištěno, aby divák k obsahu sponzorského vzkazu jako svého druhu reklamy mohl přistupovat
s vědomím, že jeho objektivita rozhodně nemusí být dána, neboť vzkaz je v ysílán na objednávku sponzora
a v jeho zájmu. Spot se sponzorským vzkazem musí být jednoduše identifikovatelný jako takový a oddělen
od ostatních částí programu podobně jako musí být podle §48 odst. 4 písm. a) zákona o provozování vysílání,
v rozhodném znění, zřetelně oddělena reklama. Oddělení od ostatních částí programu však neznamená, že by spot
se sponzorským vzkazem musel být na začátku a na konci označen jako sponzorský vzkaz, podobně jako
je tomu u reklamy. Ke splnění požadavku oddělení od ostatních částí p rogramu bude zpravidla postačovat,
nesplývá-li s předchozími či následujícími částmi programu po stránce obsahové ta k, že by samotný vzkaz
od těchto částí programu divák nemohl patřičně odlišit, a je -li zřetelnou součástí jeho obsahu sdělení, že se jedná
o sponzorský vzkaz [např. sdělení typu „sponzorem pořadu je (…)“, „tento pořad vám přináší (…)“,
„sponzorem časomíry je (…)“ apod. “ Byť byly citované závěry vysloveny ve vztahu ke sponzorskému
vzkazu, v rozsahu úvah o smyslu oddělení (resp. spíše rozlišení) od ostatních částí programu jsou
plně přenositelné i na povinnost stanovenou v ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání. Jejím
cílem je taktéž zajistit, aby bylo v souladu s požadavkem obsahové transparence televizního
či rozhlasového vysílání pro diváka na první pohled a bez obtíží rozpoznatelné, že reklama
či teleshopping jsou vysílány v zájmu určité osoby odlišné od provozovatele vysílání a jí i placeny.
Jen tak je zajištěno, aby divák k reklamě či teleshoppingu přistupoval s vědomím, že se rozhodně
nemusí jednat o objektivní sdělení. Stejně jako u sponzors kého vzkazu je proto nutné,
aby reklama či teleshopping po stránce obsahové nesplývaly s navazujícími částmi programu.
Se smyslem požadavku oddělení a rozlišení reklamy, resp. teleshoppingu, od ostatních
částí programu tak vůbec nekoresponduje povinnost oddělit a rozlišit také reklamu
a teleshopping od sebe navzájem. K naplnění smyslu ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání
je postačující, že divák je řádně informován o tom, že předmětná čá st programu je vysílána
v zájmu osoby odlišné od provozovatele vysílání a jí i p lacena, a že tudíž nemusí jít
o objektivní sdělení. Tento požadavek (a tedy i smysl daného zák onného ustanovení) je naplněn
i tehdy, není-li pohledem průměrného diváka zcela zjevné, zda je předmětná část programu
reklamou či teleshoppingem. Povinnost oddělit a rozlišit reklamu a teleshopping od sebe
navzájem tak postrádá objektivní zdůvodnění, což je důvodem jednak pro odmítnutí extenzivní
interpretace čl. 19 odst. 1 směrnice o audiovizuálních službách [a tím i ust. §48 odst. 4 písm. a)
zákona o vysílání], jednak pro zamyšlení nad záměrem zákonodárce, jaká jednání skutečně
zamýšlel postihovat.
Stěžovatelka sice uvádí, že odlišení reklamy od teleshoppingu je principiální otázkou
v oblasti kontroly naplňování reklamních limitů, nicméně to samo o sobě neodůvodňuje
zakotvení povinnosti dostatečně rozlišit reklamu od teleshoppingu a naopak a následně
sankcionování jejího porušení. Právě naopak z argumentace stěžovatelky vyplývá, že za nežádoucí
nepovažuje samo nerozlišení reklamy od teleshoppingu, nýbrž až porušení reklamních limitů
(vysílání reklamy pod hlavičkou teleshoppingu či vysílání souvislých trvajících reklamních bloků
trvajících bez přerušení více než 15 minut). Porušení reklamních limitů je však samo o sobě
sankcinovatelné. Skutečnost, že je reklama vysílána pod hlavičkou teleshoppingu, n eznamená,
že se o reklamu nejedná. Stěžovatelce nic ne brání v tom, aby jednotlivé spoty komplexně
posoudila podle naplnění zákonných kritérií dle ust. §2 odst. 1 písm. n) a r ) zákona o vysílání
a jejich charakter vyhodnotila bez ohledu na jejich formální označ ení. Pokud dospěje k závěru,
že byla například v teleshoppingovém bloku vysílána reklama a tím došlo k porušení reklamních
limitů, může přistoupit k uložení sankce, ovšem nikoliv pro porušení ust. §48 odst. 4 písm. a),
nýbrž např. ust. §50 zákona o vysílání. Jak vyplývá z ust. §2 odst. 1 písm. n) a r) zákona
o vysílání, základním rozlišujícím znakem mezi reklamou a teleshoppingem je existence přímé
nabídky zboží či služeb (kdy se jedná o přímou nabídku lze přitom posuzovat ve světle ust. §53
odst. 3 občanského zákoníku – blíže viz též Hulmák, M. Uzavírání smluv v civilním právu. Praha:
C.H.Beck, 2008, s. 80-82; Švestka, J. a kol. Ob čanský zákoník I. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009,
s. 479-480). Vymezení definičních znaků obou institutů v zákoně o vysílání lze proto považovat
za dostatečné mantinely plně umožňující zajištění efektivní kontroly dodržování reklamních
limitů.
Pokud nelze shledat obecný zájem na tom, aby byla zakotvena povinnost dostatečně
rozlišit reklamu a teleshopping od sebe navzájem, je možné ve shodě s městským soudem učinit
také závěr o absenci jakékoliv společenské nebezpečnosti jednání, kterým by k porušení takové
povinnosti došlo.
Ústavní soud v minulosti zdůraznil, že zákonodárci nic nebrání, aby formuloval
skutkovou podstatu činu, který je podle něj (tedy podle většiny společnost i reprezentované
většinou dosaženou při hlasování v zákonodárném sboru) natolik nebezpečný, že musí být
prohlášen za trestný. Rozhodnutí zákonodárce určitý druh jednání kvalifikovat co do formální
podoby jako trestný čin je především projevem trestněprávní politiky státu. Ovšem tam,
kde by trestní represe nepřípustně, tj. neproporcionálně, zasahovala do autonomní sféry
jednotlivce, tedy do jeho základních práv a svobod, respektive by individuální práva a svobody
bezdůvodně nebo nepřiměřeně omezovala, je možné zvažovat ústavněprávní dimenzi
trestněprávní politiky. Princip proporcionality trestněprávní represe přitom vyžaduje, aby bylo
zřejmé, jaký obecně společensky akceptovaný cíl vyžadoval nasazení prostředků trestního práva
(srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. Pl.ÚS 4/03, nález Ústavního
soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I.ÚS 631/05, zejména body 18, 19 a 25, obě rozhodnutí
dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tyto úvahy lze přiměřeně vztáhnout obecně na sankční
politiku státu a formulování skutkových podstat veřejnoprávních deliktů. Základním
východiskem těchto úvah je teze, že zákonodárce konstruuje skutkové podstaty deliktů v souladu
se zásadou proporcionality veřejnoprávní represe tak, by byla postihována jednání, která skut ečně
považuje za společensky nebezpečná. Pokud tedy zákonodárce vymezí skutkovou podstatu
deliktu tak, že do ní při použití jednoho z možných výkladů mohou spadat také typová jednání
vykazující nulovou společenskou nebezpečnost, a svůj úmysl v tomto směru nijak dále neozřejmí,
je nutno vycházet z premisy, že jeho záměrem bylo sankcionovat toliko ta typová jednání,
která jsou skutečně společensky nebezpečná. Je proto nutno dát přednost interpretaci, která bude
s touto premisou v souladu a povede k vyloučení sankční odpovědnosti za typová jednání,
která nejsou společensky nebezpečná. Jinými slovy, formální znaky deliktu je nutno pokud
možno interpretovat tak, aby neexistovalo typové jednání naplňující tyto znaky a zároveň zcela
postrádající společenskou nebezpečnost. Není-li taková interpretace možná, uplatní se požadavek
proporcionality veřejnoprávní represe také jako individuální korektiv, ovšem až po subsumpci
jednání pod příslušnou skutkovou podstatu (k tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007-135, č. 1338/2007 Sb.NSS, dostupný
na www.nssoud.cz).
Jestliže tedy zákonodárce ve vztahu k ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání
dostatečně jasně nevymezil, zda má být sankcionováno i odvysílání reklamy, která n ení
rozeznatelná od teleshoppingu, je nutno vycházet z premisy, že toto jednání neměl vzhledem
k jeho nulové společenské nebezpečnosti v úmyslu postihovat.
Ačkoliv znění ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání připouští dvojí výklad,
s ohledem na znění směrnice o audiovizuálních službách a požadavek proporcionality
veřejnoprávní represe musí být interpretováno tak, že nestanovuje povinnost zajistit, aby byla
reklama rozeznatelná od teleshoppingu. Porušení takové neexistující povinnosti tudíž není
sankcionovatelné podle ust. §60 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání. Závěr městského soudu
o tom, že stěžovatelkou posuzované jednání nebylo porušením ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona
o vysílání, je správný a kasační stížnost je v tomto rozsahu nedůvodná.
Dále stěžovatelka brojí proti závěru městského soudu o nepřezkoumatelnosti žalobou
napadených rozhodnutí z toho důvodu, že stěžovatelka zcela pominula uvést, že došlo k novele
zákona a že v této novele došlo ke změnám právě těch ustanovení, podle nichž roz hodovala.
Podle stěžovatelky došlo v ust. §60 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání pouze ke změně
pojmosloví, a nejedná se proto o vadu, která by byla s to způsobit nepřezkoumatelnost jejích
rozhodnutí. Tato námitka není důvodná.
Závěr městského soudu, že stěžovatelka měla ve svých rozhodnutích uvážit o uplatnění
principu uvedeného v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, je správný. Jak uvedl
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002-27
(č. 461/2005 Sb.NSS, dostupný na www.nssoud.cz), „rozhodnutí správního orgánu, které trestá
podle starého práva delikt v době platnosti a účinnosti práva nového, se naprosto nemůže obejít bez toho,
aby důsledně porovnalo nové a staré skutkové podstaty deliktů, doložilo, že i pod le nového práva jde ve všech
případech o jednání trestné a že postih podle nového práva není pro delikventa v ýhodnější. Rozhodnutí,
které se s touto otázkou (a tedy s dodržením ústavního principu čl. 40 odst. 6 Listiny) vůbec nevypořádá a zcela ji
pomine, je nepřezkoumatelné, protože důvody, které vedly k vyměření ukládané konkrétní sankce, z něj nelze
seznat.“ Uvedené přitom platí i pro případ, že změna rozhodných ustanovení byla toliko
formulační. Delikvent musí být i v takovém případě seznámen, jak bylo uváženo o souladu
postupu správního orgánu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Pro vyloučení
aplikace tohoto ustanovení je postačující, pokud správní orgán učiní úvahu, že legislativní změna
vedla pouze ke změně pojmosloví, a novou úpravu tudíž nelze považovat za výhodnější
pro delikventa. Tato úvaha však není samozřejmá a musí být ze správního rozhodnutí seznatelná,
aby měl delikvent možnost následně zpochybnit její správnost.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.) . Ve věci rozhodl v souladu
s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla
bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci úspěch neměla, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Úspěšné žalobkyni pak podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační
stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. září 2011
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu