ECLI:CZ:NSS:2011:7.AS.52.2011:100
sp. zn. 7 As 52/2011 - 100
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: P. T. GROUP,
s. r. o., se sídlem Brněnská 3978, Hodonín, zastoupena JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem
se sídlem nám. Míru 143, Domažlice, proti žalovanému: Celní ředitelství Brno, se sídlem
Koliště 21, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 9. 12. 2010, č. j. 30 Af 91/2010 – 60,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2010, č. j. 30 Af 91/2010 – 60,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně P. T. Group, s. r. o. domáhá u Nejvyššího
správního soudu vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 9. 12. 2010, č. j. 30 Af 91/2010 – 60, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně (dále také „krajský soud“) napadeným usnesením ze dne 9. 12. 2010,
č. j. 30 Af 91/2010 – 60, odmítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí
žalovaného Celního ředitelství Brno ze dne 10. 9. 2009, č. j. 6392-2/2009-010100-21, kterým bylo
zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu Hodonín ze dne
10. 7. 2009, č. j. 6217/2009-026100-021, jímž bylo rozhodnuto o zadržení zboží žalobkyně
(celkem 12 251 párů obuvi) z důvodu podezření z porušení práv k duševnímu vlastnictví. Krajský
soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o zadržení obuvi podle čl. 4 odst. 1 nařízení Rady (ES)
č. 1383/2003, o přijímání opatření celních orgánů proti zboží podezřelému z porušení určitých
práv duševního vlastnictví a o opatřeních, která mají být přijata proti zboží, o kterém bylo
zjištěno, že tato práva porušilo (dále jen „nařízení o opatřeních“), v režimu čl. 1 odst. 1 písm. a)
nařízení o opatřeních je rozhodnutím předběžné povahy, které je podle ust. §70 písm. b) s. ř. s.
vyloučeno ze soudního přezkumu. Jelikož žalobkyně podala celní prohlášení k propuštění
předmětného zboží do celního režimu volného oběhu podle čl. 79 a násl. nařízení Rady (EHS)
2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, ve znění pozdějších předpisů (dál e jen
„celní kodex“), byla působnost čl. 4 odst. 1 nařízení o opatřeních založena podle čl. 1 odst. 1
písm. a) nařízení o opatřeních. Žalobkyně tak měla možnost hájit svá práva v řízení, které v dané
věci nutně probíhalo, a to v řízení o propuštění do celního režimu volného oběhu. Toto řízení
musí být řádným způsobem ukončeno a v posuzované věci se tak stalo rozhodnutím
o nepropuštění zboží do celního režimu volného oběhu, přičemž žalobkyně byla poučena
o možnosti podat odvolání. Smyslem rozhodnutí o zadržení zboží dle čl. 4 nařízení o opatřeních
je dočasné zajištění tohoto zboží do doby, než bude stanoveným způsobem postaveno najisto,
zda toto zboží porušuje práva duševního vlastnictví, a v návaznosti na toto zjištění rozhodnuto
o dalším právním osudu tohoto zboží (tj. propuštěním do příslušného celního režimu,
nebo postupy podle ust. §14 zákona č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu
a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně některých
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „zákon o opatřeních“/). Napadené
rozhodnutí předchází dalším rozhodnutím celního orgánů o právním osudu zboží, neboť není
přípustné, aby bylo toto zboží „navždy“ zajištěno. Musí proto následovat rozhodnutí podle
celního kodexu nebo podle ust. §14 zákona o opatřeních. Žalob kyně se bude moci po splnění
příslušných procesních podmínek domáhat žalobou na ochranu proti nečinnosti správního
orgánu vydání těchto rozhodnutí. Budoucí konečné rozhodnutí celních orgánů v sobě upraví
s konečnou platností budoucí osud předmětného zboží, čímž v sobě zahrne dočasné omezení
dispozice s tímto zbožím. Toto rozhodnutí bude adresováno vždy žalobkyni; ta bude mít
v předmětném řízení postavení účastníka řízení.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dále jen
„stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřela o ustanovení §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Stěžovatelka namítla, že napadená rozhodnutí správních orgánů nejsou rozhodnutími
předběžné povahy; splněna není předně časová podmínka testu rozhodnutí předběžné povahy.
Rozhodnutí o zadržení zboží podle čl. 4 odst. 1 nařízení o opatřeních nemusí předcházet
rozhodnutí konečnému a sama nemá na vydání konečného rozhodnutí nárok. Rozhodnutí
o zadržení zboží může být vydáno zcela mimo rámec jakéhokoliv zahájeného řízení a zákon
nestanoví lhůtu, v níž musí být zahájeno řízení a vydáno konečné rozhodnutí. Není-li v třídenní
lhůtě podána držitelem práva žádost o přijetí opatření, dochází k ukončení zadržení přímo
ze zákona a osoba, které bylo zboží zadrženo, je tím zcela zbavena možnosti ochrany
proti rozhodnutí o zadržení zboží. Dokonce i pokud je žádost o přijetí opatření včas podána
a držitel práva neoznámí podání žaloby ve stanovené lhůtě, dochází také v takovém případě
k ukončení zadržení přímo ze zákona. Nedochází k vydání konečného rozhodnutí ani k zahájení
řízení, v němž by bylo možné proti nezákonnosti rozhodnutí o zadržení brojit. Obdobné vyplývá
také z ust. §9 odst. 5 zákona o op atřeních, kde je uvedeno dokonce více důvodů, kdy dochází
bez dalšího k vrácení zadrženého zboží, aniž by bylo zahájeno jakékoliv řízení. Ani výsledkem
případného soukromoprávního sporu není přezkum rozhodnutí o zadržení zboží. Vydáním
rozhodnutí v celním řízení nejsou nikterak omezeny účinky rozhodnutí celních orgánů o zadržení
zboží, není tedy ani splněna podmínka testu rozhodnutí předběžné povahy, že zákon omezuje
účinky rozhodnutí pouze na období do vydání rozhodnutí konečného. Napadené rozhodnutí je
dále nezákonné, či přinejmenším neúplné, z toho důvodu, že jí nebylo přiznáno právo na náhradu
nákladů řízení o předchozí kasační stížnosti, ačkoliv v něm byla plně úspěšná. Stěžovatelka
proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení krajského soudu, a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl, že v daném případě jde o variantu přijetí předběžného opatření
v souvislosti s ochranou duševního vlastnictví v rámci již zahájeného celního řízení. V rámci
celního řízení v souvislosti s návrhem deklaranta na propuštění zboží do volného oběhu musel
celní úřad přihlédnout mimo jiné i k čl. 79 celního kodexu, ze kterého vyplývá, že propuštění
zboží zahrnuje uplatnění obchodě-politických opatření a splnění dalších formalit. Za těmito
opatřeními je nutno spatřovat nařízení o opatřeních a na ně navazující zákon o opatřeních.
Po splnění zákonných předpokladů vydal celní úřad rozhodnutí, v daném okamžiku konečné,
o nepropuštění zboží deklarovaného v celním prohlášení do navrženého režimu (přezkoumatelné
soudem). Časová podmínka testu rozhodnutí předběžné povahy byla splněna a krajský soud věc
vyhodnotil správně. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil a
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že napadené usnesení krajského soudu
je třeba zrušit, a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud předně poznamenává, že v dané věci se jedná již o v pořadí druhou
kasační stížnost. Původní usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 12. 8. 2010, č. j. 7 As 56/2010 - 46, zrušil pro nepřezkoumatelnost, spočívající
v nedostatku důvodů. Krajský soud totiž ve svém původním rozhodnutí neobjasnil, na základě
jakých úvah dospěl k závěru o povaze žalobou napadeného rozhodnutí a o tom,
že v projednávané věci jsou naplněny limity, na jejichž základě lze usuzovat, že jde o rozhodnutí
předběžné povahy. Navíc se krajský soud opřel o ustanovení §33 zákona o opatřeních, které však
v předmětné věci nebylo aplikováno. V nyní napadeném usnesení krajský soud vytýkaná
pochybení napravil, vycházel z právních předpisů dopadajících na předmětnou věc a řádně
předestřel své úvahy, které jej vedly k závěru o tom, že žalobou napadené rozhodnutí je
rozhodnutím předběžné povahy. Nejvyšší správní soud proto shledává, že napadené usnesení je
přezkoumatelné, přičemž kasační stížnost je přípustná, neboť v ní nejsou opakovány námitky,
k nimiž se již Nejvyšší správní soud v předchozím rozsudku vyjádřil (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 1. 2009, č . j. 7 Afs 83/2007 - 153, nebo usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 6. 2008, č . j. 2 Afs 26/2008 - 119, všechna zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Stěžovatelka v kasační stížnosti především namítá, že žalobou napadené rozhodnutí není
rozhodnutím předběžné povahy, neboť po jeho vydání nemusí následovat řízení, v němž by bylo
možné proti nezákonnosti tohoto rozhodnutí brojit, a nemusí být vydáno konečné rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud v rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 27. 10. 2009,
č. j. 2 Afs 186/2006 - 63, po podrobném shrnutí dřívější judikatury správních soudů i Ústavního
soudu a předestření vývoje právní úpravy určil obecný test, pomocí něhož by bylo možné
u libovolného správního rozhodnutí předvídatelným způsobem určit, zda je rozhodnutím
předběžné povahy ve smyslu ust. §70 písm. b) s. ř. s. Vyšel přitom z požadavků na aplikaci výluk
ze soudního přezkumu, které vyplývají zejména z judikatury Ústavního soudu a kterými jsou
nutnost následného „konečného“ rozhodnutí, soudně přezkoumatelného, které v sobě věcně
zahrnuje i rozhodnutí předběžné, a dále zajištění včasnosti a účinnosti soudní ochrany. Aby tedy
mohlo být rozhodnutí rozhodnutím předběžné povahy ve smyslu ust. §70 písm. b) s. ř. s., musí
kumulativně splňovat tři podmínky: časovou, věcnou a osobní. „Časová podmínka souvisí s dočasným
charakterem rozhodnutí předběžné povahy, jak tento charakter vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS
8/99 ze dne 3. 11. 1999. […] Rozhodnutí předběžné povahy musí předcházet rozhodnutí konečnému, na jehož
vydání má osoba dotčená předběžným rozhodnutím nárok. Toto konečné rozhodnutí musí podléhat soudnímu
přezkumu. Rozhodnutí předběžné povahy může být vydáno buď v rámci již zahájeného řízení před správním
orgánem, v němž bude následně vydáno rozhodnutí konečné. V tomto případě je ‚dočasnost‘ předběžného
rozhodnutí zajištěna tím, že jednotlivec se může soudně domáhat ochrany před nečinností správního orgánu. Pokud
je rozhodnutí předběžné vydáno mimo takové řízení před správním orgánem, musí být jeho ‚dočasnost‘ garantována
tím, že zákon jednoznačně stanoví lhůtu, v níž musí být zahájeno řízení a vydáno rozhodnutí konečné. Pokud by
takováto lhůta pro zahájení řízení před správním orgánem a vydání konečného rozhodnutí (ovšem v délce
odpovídající požadavku Ústavního soudu na včasnost soudní ochrany) zákonem stanovena nebyla, nelze takové
zajišťovací či mezitímní rozhodnutí správního orgánu považovat za rozhodnutí předběžné povahy […]. Zákon
dále musí omezovat účinky rozhodnutí předběžného pou ze na období do vydání rozhodnutí konečného.
Neméně důležitá je podmínka věcné souvislosti mezi rozhodnutím předběžným a rozhodnutím konečným.
Rozhodnutí konečné musí rozhodnout mj. o vztazích zatímně upravených rozhodnutím předběžným, tj. konečné
rozhodnutí musí v sobě věcně zahrnout rozhodnutí předběžné. V opačném případě by totiž nebylo možné domoci
se, alespoň zprostředkovaně, přezkumu předběžného rozhodnutí. To předpokládá i obdobné zákonem předvídané
předpoklady pro vydání předběžného i konečného roz hodnutí.
Osobní podmínka znamená, že rozhodnutí konečné musí být adresováno (mimo jiné i) stejné osobě jako
rozhodnutí předběžné. V opačném případě by totiž opět nebylo možné, aby se osoba dotčená rozhodnutím
předběžné povahy domohla soudního přezkumu rozhodnutí předběžného, byť zprostředkovaně pomocí žaloby proti
rozhodnutí konečnému.“
Aby bylo možné vyslovit závěr, zda rozhodnutí o zadržení zboží podle čl. 4 odst. 1
nařízení o opatřeních je rozhodnutím předběžné povahy, je nutno zkoumat charakter tohoto
rozhodnutí a jeho postavení a funkci v rámci dalšího postupu správních orgánů.
Podle čl. 1 odst. 1 nařízení o opatřeních, „toto nařízení stanoví podmínky, za kterých celní orgány
přijímají opatření, existuje-li podezření, že zboží porušuje práva duševníh o vlastnictví v těchto situacích: a) je
navrženo k propuštění do volného oběhu, režimu vývozu nebo zpětného vývozu v souladu s článkem 61 nařízení
Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství; b) je odhaleno při
provádění kontrol zboží vstupujícího na celní území Společenství nebo opouštějícího toto území v souladu s články
37 a 183 nařízení (EHS) č. 2913/92, umístěného v režimu s podmíněným osvobozením od cla ve smyslu čl. 84
odst. 1 písm. a) uvedeného nařízení, zp ětně vyváženého, které podléhá oznamovací povinnosti podle čl. 182 odst. 2
uvedeného nařízení nebo umístěného do svobodného pásma nebo celního skladu ve smyslu článku 166 uvedeného
nařízení.“
Podle čl. 4 odst. 1 nařízení o opatřeních, „pokud během přijímání opatření v některé ze situací
uvedených v čl. 1 odst. 1 a předtím, než držitel práva podal žádost nebo než byla žádost přijata, celní orgány
získají dostatečné důvody pro podezření, že zboží porušuje právo duševního vlastnictví, mohou pozastavit
propuštění zboží nebo je zadržet po dobu tří pracovních dnů od okamžiku obdržení oznámení držitelem práva a
deklarantem nebo držitelem zboží, pokud jsou dva posledně jmenovaní známi, aby umožnily držiteli práva podat
žádost o přijetí opatření v souladu s článkem 5.“
Podle čl. 5 odst. 1 nařízení o opatřeních, „v každém členském státě může držitel práva podat u
příslušného celního útvaru písemnou žádost o přijetí opatření celních orgánů, ocitne -li se zboží v některé ze situací
uvedených v čl. 1 odst. 1 (žádost o p řijetí opatření).“
Podle čl. 5 odst. 7 pododstavec první nařízení o opatřeních, „po obdržení žádosti o přijetí
opatření projedná příslušný celní útvar tuto žádost a uvědomí žadatele písemně o svém rozhodnutí do 30
pracovních dní od jejího obdržení.“
Podle čl. 8 odst. 1 věta první nařízení o opatřeních, „je-li žádost o přijetí opatření schválena,
příslušný celní útvar stanoví lhůtu, během níž mají celní orgány opatření přijmout.“
Podle čl. 9 odst. 1 pododstavec první nařízení o opatřeních, „pokud má celní úřad, kterému
bylo – v případě nutnosti po poradě s žadatelem – zasláno rozhodnutí o schválení žádosti držitele práva podle
článku 8, za prokázané, že zboží nacházející se v jedné ze situací uvedených v čl. 1 odst. 1 je podezřelé z
porušování práva duševního vlastnictví zahrnutého do uvedeného rozhodnutí, pozastaví propuštění zboží nebo je
zadrží.“
Podle čl. 11 odst. 1 věta první nařízení o opatřeních, „pokud celní orgány zadržely nebo
pozastavily propuštění zboží podezřelého z porušení práva duševního vl astnictví v některé ze situací uvedených v čl.
1 odst. 1, mohou členské státy v souladu se svými vnitrostátními předpisy stanovit zjednodušený postup použitelný
se souhlasem držitele práva, jenž celním orgánům umožní převzetí takového zboží ke zničení pod celním dohledem,
aniž by bylo nutné zjistit, zda bylo porušeno právo duševního vlastnictví podle vnitrostátního práva.“
Podle čl. 13 odst. 1 pododstavec první nařízení o opatřeních, „pokud celnímu úřadu
uvedenému v čl. 9 odst. 1 nebylo do 10 pracovních dn ů od přijetí oznámení o pozastavení propuštění nebo o
zadržení sděleno, že bylo zahájeno řízení, jež má stanovit, zda bylo porušeno právo duševního vlastnictví podle
vnitrostátního práva v souladu s článkem 10, nebo pokud – tam, kde je to vhodné – tento úřad neobdržel souhlas
držitele práva podle čl. 11 odst. 1, se podle potřeby povolí propuštění zboží nebo se jeho zadržení ukončí, s
výhradou splnění všech celních formalit.“
Podle čl. 14 odst. 1 nařízení o opatřeních, „v případě zboží podezřelého z porušení práv k
(průmyslovým) vzorům, patentům, dodatkovým ochranným osvědčením nebo odrůdových práv může deklarant,
vlastník, dovozce, držitel nebo příjemce zboží dosáhnout propuštění zboží nebo ukončení jeho zadržení
poskytnutím jistoty, za předpokladu, že:
a) celnímu úřadu nebo útvaru uvedenému v čl. 9 odst. 1 bylo v souladu s čl. 13 odst. 1 oznámeno, že byl zahájen
postup ve lhůtě stanovené v čl. 13 odst. 1 s cílem zjistit, zda bylo porušeno právo duševního vlastnictví pod le
vnitrostátního práva;
b) orgán zmocněný k tomuto účelu neuložil předběžná opatření před uplynutím lhůty stanovené v čl. 13 odst. 1;
c) byly splněny všechny celní formality.“
Podle čl. 16 nařízení o opatřeních, „zboží, o kterém bylo na konci postupu uvedeného v článku 9
zjištěno, že porušuje právo duševního vlastnictví nemůže být:
- uvedeno na celní území Společenství,
- propuštěno do volného oběhu,
- odstraněno z celního území Společenství,
- vyvezeno,
- zpětně vyvezeno,
- propuštěno do režimu s podmíněným osvobozením od cla,
- umístěno do svobodného celního pásma nebo svobodného celního skladu.“
Podle čl. 17 odst. 1 nařízení o opatřeních, „aniž jsou dotčeny ostatní opravné prostředky, které má
držitel práva k dispozici, přijmou členské státy opatření nezbytná k tomu, aby příslušným orgánům umožnily:
a) v souladu s příslušnými předpisy vnitrostátního práva zničit zboží, o kterém bylo zjištěno, že
porušuje právo duševního vlastnictví, nebo s ním naložit mimo obchodní toky tak, aby se zabránilo způsoben í
újmy držiteli práva, a to bez jakékoli náhrady a – pokud vnitrostátní právní předpisy nestanoví jinak – bez
finančního zatížení státní pokladny;
b) s ohledem na takové zboží přijmout jakákoli jiná opatření účinně zbavující dotyčné osoby
hospodářského zisku plynoucího z operace.
Kromě výjimečných případů se pouhé odstranění ochranných známek, které byly neoprávněně umístěny na
padělky, nepovažuje za účinné zbavení dotyčné osoby hospodářského zisku plynoucího z operace.“
Podle čl. 17 odst. 2 nařízení o o patřeních, „zboží, o kterém bylo zjištěno, že porušuje právo
duševního vlastnictví, může propadnout ve prospěch státu. V takovém případě se použije odst. 1 písm. a).“
Některá ustanovení nařízení o opatřeních jsou dále upřesněna a doplněna ustanoveními
zákona o opatřeních. V ust. §4 odst. 1 zákona o opatřeních je například specifikováno,
že příslušným celním útvarem ve smyslu nařízení o opatřeních je Celní ředitelství Hradec
Králové. V ust. §14 a 14a zákona o opatřeních jsou pak konkretizovány zjednodušen ý režim
dle čl. 11 nařízení o opatřeních a další postupy dle čl. 17 nařízení o opatřeních. Nakládání
se zbožím, o kterém bylo zjištěno, že porušuje právo duševního vlastnictví, pak zákon
o opatřeních spojuje také s řízením o správních deliktech dle části páté zákona o opatřeních,
v rámci něhož lze rozhodnout o propadnutí zboží nebo o zabrání zboží.
Výše uvedené rámcově shrnuje základní způsoby, jakými může být se zbožím, zadrženým
podle čl. 4 odst. 1 nařízení o opatřeních, postupně naloženo. Osud zboží se přitom může různit
v závislosti na procesním postupu držitele práva duševního vlastnictví, správních orgánů
i samotného deklaranta, vlastníka nebo držitele zboží.
Je-li zboží zadrženo v režimu čl. 1 odst. 1 písm. a) nařízení o opatřeních, což je případ,
který nastal v posuzované věci, jsou postupy podle nařízení o opatřeních a zákona o opatřeních
spojeny také s postupy v rámci celního řízení. Podáním celního prohlášení se totiž zahajuje celní
řízení podle ust. §21 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném
do 31. 10. 2009 (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Toto celní řízení muselo být řádně
ukončeno, a to zastavením řízení podle ust. §2 7 zákona o správě daní a poplatků (po účinnosti
zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, pak podle jeho §106) , nebo rozhodnutím o propuštění
nebo nepropuštění (resp. zamítnutí návrhu na propuštění) zboží do navrhovaného celního
režimu podle celního kodexu.
Pokud je požadováno propuštění zboží do volného oběhu a celní orgán zboží zadrží
podle čl. 4 odst. 1 nařízení o opatřeních, resp. pozastaví propuštění zboží, může následovat řada
možností, jak bude nakonec se zbožím naloženo, nicméně vždy musí také dojít k e skončení
celního řízení. Samotné zadržení zboží může být před skončením celního řízení ukončeno
například uplynutím tří pracovních dnů po oznámení zadržení, pokud držitel práva duševního
vlastnictví nevyvine žádnou aktivitu (čl. 4 odst. 1 nařízení o opatřeních), uplynutím 10 pracovních
dnů od přijetí oznámení o zadržení, pokud držitel práva duševního vlastnictví neoznámí celnímu
úřadu podání soukromoprávní žaloby (čl. 13 odst. 1), úspěšným uplatněním zjednodušeného
postupu (čl. 11), poskytnutím jistoty (čl. 14) nebo uplatněním opatření (čl. 17). V posledně
uvedeném případě však zadržení může trvat až do přijetí opatření jen za předpokladu, že je
přesně dodržen postup podle nařízení o opatřeních. Do tří pracovních dnů od oznámení zadržení
zboží musí držitel práva duševního vlastnictví požádat Celní ředitelství Hradec Králové o přijetí
opatření, které bude fakticky spočívat v tom, že v zadržení bude pokračováno; po schválení
žádosti provede opatření příslušný celní úřad. Držitel práva duševního vlastnictví následně musí
vyvolat řízení před civilními soudy za účelem stanovení, zda bylo porušeno jeho právo duševního
vlastnictví, a o zahájení tohoto řízení musí do deseti dnů od přijetí oznámení o zadržení
informovat příslušný celní úřad. V závislosti na výsledku řízení o podané žalobě je pak zadržení
ukončeno, nebo je přijato opatření podle čl. 17 nařízení o opatřeních. Je-li tento postup dodržen,
pak teprve poté může být ukončeno samotné celní řízení.
Lze tedy zopakovat, že po rozhodnutí o zadržení zboží podle čl. 4 odst. 1 nařízení
o opatřeních, v režimu čl. 1 odst. 1 písm. a) nařízení o opatřeních, musí vždy nutně následovat
rozhodnutí, jímž se končí celní řízení. Časová podmínka testu rozhodnutí předběžné povahy
se tak zdá být splněna. Ačkoliv však stěžovatelka výslovně hovoří o nesplnění časové podmínky
testu rozhodnutí předběžné povahy, namítá také nesplnění věcné podmínky tohoto testu,
když fakticky tvrdí, že na rozhodnutí podle čl. 4 odst. 1 nařízení o opatřeních nemusí navazovat
žádné řízení ani rozhodnutí, které by věcně řešilo oprávněnost původního zadržení. Judikaturou
nastavené podmínky spolu ostatně velice úzce souvisejí a nelze je zcela oddělit. Pokud
stěžovatelka uplatňuje konkrétní argumenty ve prospěch závěru, že se nejedná o rozhodnutí
předběžné povahy, není rozhodující pod jakou kategorii (typ podmínky) tuto argumentaci
podřadí. Posuzování otázky, zda se jedná o rozhodnutí předběžné povahy, musí být komplexní.
Nakonec také judikatura do vydání výše citovaného rozsudku rozšířeného senátu s pojmy
„časová, věcná a osobní podmínka“ nepracovala. Například v rozsudku ze dne 9. 3. 2006,
č. j. 2 Afs 183/2005 - 64, Nejvyšší správní soud vyslovil, že rozhodnutí předběžné povahy
ve smyslu §70 písm. b) s. ř. s. musí současně splňovat následující znaky: „1) musí jít o rozhodnutí
správních orgánů ve věcech veřejnoprávních, upravující p ředběžně či dočasně poměry osob, zajišťující určité věci nebo
osoby či zatímně fixující určitý stav (materiální znak); 2) proti tomuto rozhodnutí nebo proti jeho důsledkům
musí mít každá osoba, jejíž subjektivní práva jím byla dotčena, možnost bránit se v řízení před správním
orgánem, jež musí nutně proběhnout (tj. musí být následně po vydání rozhodnutí zahájeno anebo v něm musí být
pokračováno, došlo-li k jeho zahájení před vydáním rozhodnutí nebo současně s ním) a jež v dané věci rozhodne s
konečnou platností (procesní znak).“
Pokud stěžovatelka namítá, že v určitých případech „dochází k ukončení zajištění přímo ze
zákona a osoba, které bylo zboží zadrženo, je tím zcela zbavena možnosti ochrany proti rozhodnutí o zadržení
zboží,“ je nutno jí v této námitce dát za pravdu.
Samotné důvodné podezření z porušení práva duševního vlastnictví, které je základním
předpokladem pro vydání rozhodnutí podle čl. 4 odst. 1 nařízení o opatřeních, není důvodem ani
pro zastavení řízení podle ust. §27 zákona o správě daní a poplatků, ani pro nevyhovění návrhu
na propuštění zboží do volného oběhu. Může vést toliko k pozastavení propuštění a zadržení
zboží, ovšem pouze za předpokladu, že jsou splněny stanovené podmínky. Podezření z porušení
práv duševního vlastnictví není kritériem, které by mělo být jakkoliv vzato v úvahu
při rozhodování o návrhu na propuštění zboží do volného oběhu. Toto podezření může toliko
oddálit ukončení celního řízení. Možné kroky navazující na rozhod nutí o zadržení zboží podle
čl. 4 odst. 1 nařízení o opatřeních se sice fakticky mohou promítnout do způsobu ukončení
celního řízení, nicméně při rozhodování o návrhu propuštění zboží do režimu volného oběhu
nebude hrát roli samotné podezření z porušení práv duševního vlastnictví, a to ani v případě,
že bude toto podezření následně potvrzeno rozsudkem soudu, nýbrž to, jak bude v důsledku
uplatnění jednotlivých ustanovení nařízení o opatřeních se zbožím nakonec naloženo. Pokud se
například zadržení bez dalšího ukončí (čl. 4 odst. 1 nebo čl. 13 odst. 1 naří zení o opatřeních)
a jsou splněny podmínky pro propuštění zboží do volného oběhu, rozhodne se o jeho
propuštění. Jestliže bude na základě rozhodnutí soudu nutné pouze odstranit ochranné známky
(čl. 17 nařízení o opatřeních a §14 odst. 4 zákona o opatřeních) a jsou-li splněny ostatní
podmínky pro propuštění zboží do volného oběhu, po odstranění ochranných známek se zboží
propustí. A pokud například dojde ke zničení zboží (čl. 11 nebo čl. 17 odst. 1 písm. a/ nařízení
o opatřeních), celní řízení se zastaví (§27 písm. g) zákona o správě daní a poplatků , resp. §106
odst. 1 písm. f) daňového řádu). Z uvedeného je zřejmé, že výsledek postupu podle nařízení
o opatřeních se sice promítá do konečného rozhodnutí v rámci celního řízení, nicméně toto
rozhodnutí vůbec neřeší otázku, zda zde byly v době podání celního prohlášení „dostatečné důvody
pro podezření, že zboží porušuje právo duševního vlastnictví“, ani otázku, zda zboží skutečně porušuje
právo duševního vlastnictví. Ať už je v celním řízení rozhodnuto jakkoliv, není ani
zprostředkovaně rozhodováno o tom, zda zde byly důvody pro zadržení zboží podle čl. 4 odst. 1
nařízení o opatřeních, a zda tedy rozhodnutí o zadržení zboží bylo vydáno v souladu s právem
či nikoliv.
Za zcela modelový případ lze pov ažovat situaci, kdy celní orgán po podání celního
prohlášení zboží zadrží podle čl. 4 odst. 1 nařízení o opatřeních a držitel práva duševního
vlastnictví nevyvine žádnou aktivitu k ochraně svých práv, která měla být podle podezření celních
orgánů porušena. V takovém případě musí celní orgán po třech pracovních dnech od oznámení
o zadržení toto zadržení ukončit a rozhodnout v rámci celního řízení, aniž by při jeho
rozhodování hrálo jakoukoliv roli, že zde existovalo, nebo stále existuje podezření z porušení
práv duševního vlastnictví. Ačkoliv musí být celní řízení nutně ukončeno (byla by splněna časová
podmínka testu rozhodnutí předběžné povahy), toto rozhodnutí se věcně vůbec nezabývá
otázkami, které řešilo rozhodnutí o zadržení zboží (není splněna věcná podmínka). Po kud by
bylo rozhodnutí o zadržení zboží považováno za rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu
ust. §70 písm. b) s. ř. s., pak by osoba tímto rozhodnutím dotčená neměla žádnou možnost
domoci se, alespoň zprostředkovaně, jeho přezkumu.
Za konečné rozhodnutí, které by věcně zahrnulo rozhodnutí předběžné, nelze považovat
ani rozhodnutí civilního soudu o žalobě, jíž se držitel práva duševního vlastnictví domáhá
stanovení, že jeho právo duševního vlastnictví bylo porušeno. Tato žaloba vůbec nemusí být
podána, a pokud podána je, například její zamítnutí neznamená, že celní orgány neměly „dostatečné
důvody pro podezření, že zboží porušuje právo duševního vlastnictví.“ Rozhodnutí civilního soudu tedy
nemusí následovat (není splněna časová podmínka testu) a ani v sobě věcně nezahrne rozhodnutí
podle čl. 4 odst. 1 nařízení o opatřeních (není splněna ani podmínka věcná).
Na rozhodnutí o zadržení zboží podle čl. 4 odst. 1 nařízení o opatřeních sice mohou
navazovat také jiná rozhodnutí, jako například rozhodnutí o schválení žádosti o přijetí opatření
(čl. 5 nařízení o opatřeních) nebo rozhodnutí o zničení zboží v rámci zjednodušeného postupu
(čl. 11), tato rozhodnutí jsou však závislá mimo jiné na procesní aktivitě držitele práva duševního
vlastnictví, a osoba dotčená z adržením zboží tak nemá nárok na jejich vydání (není splněna
časová podmínka testu).
Lze proto uzavřít, že na rozhodnutí o zadržení zboží podle čl. 4 odst. 1 nařízení
o opatřeních v režimu čl. 1 odst. 1 písm. a) nařízení o opatřeních nemusí navazovat konečné
rozhodnutí, které by v sobě věcně zahrnulo rozhodnutí o zadržení zboží. Takové rozhodnutí
proto není rozhodnutím předběžné povahy ve smyslu ust. §70 písm. b) s. ř. s., a není z tohoto
důvodu vyloučeno z přezkumu ve správním soudnictví. Usnesení krajského soudu, kterým byla
žaloba odmítnuta s odůvodněním, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím předběžné povahy, je
proto nezákonné (§103 odst. 1 písm. e/ s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatelky, že jí nebylo přiznáno právo
na náhradu nákladů řízení o předchozí kasační stížnosti, ačkoliv v něm byla plně úspěšná.
Podle §110 odst. 2 věty prvé s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti. Z toho plyne, že v novém rozhodnutí, kterým se řízení končí
(§61 odst. 1 s. ř. s.), tak krajský soud rozhoduje znovu o náhradě nákladů řízení, a to komplexně.
Do těchto nákladů řízení patří jak náklady vzniklé v novém řízení před krajským soudem,
tak i náklady, které vznikly v původním řízení před krajským soudem, a též náklady, které vznikly
v řízení o kasační stížnosti. Tyto náklady přitom tvoří jediný celek a soud o jejich náhradě
rozhodne jedním výrokem podle §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98, dostupný na www.nssoud.cz). Jelikož krajský soud přistoupil
k odmítnutí žaloby, správně o nákladech řízení rozhodoval podle ust. §60 odst . 3 věty první
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení
zastaveno nebo žaloba odmítnuta. V takovém případě tedy krajský soud vůbec neposuzuje
úspěch stran ve věci. Lze nicméně podotknout, že i v případě, že by bylo rozhodováno
o nákladech řízení podle ust. §60 odst. 1 s. ř. s. , byl by rozhodující celkový úspěch strany žalující
či žalované podle konečného výsledku celého řízení vyvolaného žalobou, tj. úspěch v řízení
o žalobě, bez ohledu na možné dílčí úspěchy či neúspěchy v řízení o kasační stížnosti. Tato stížní
námitka je tedy nedůvodná.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2010, č. j. 30 Af 91/201 0 – 60,
je opodstatněná, a proto napadené rozhodnutí podle ustanovení §110 odst. 1 věta prvá
před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
V tomto řízení krajský soud přistoupí k projednání žaloby a věcnému přezkumu
napadeného rozhodnutí (§§74 a 75 s. ř. s.).
Podle §110 odst. 3 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
Kasační soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2011
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu