ECLI:CZ:NSS:2011:7.AZS.35.2011:61
sp. zn. 7 Azs 35/2011 - 61
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Milady Tomkové
a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobkyně: A. G., zastoupená JUDr. Jakubem Hájkem,
advokátem se sídlem Václavské náměstí 832/19, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 28. 2. 2011, č. j. 56 Az 105/2010 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Jakuba Hájka se u r č u je částkou 2880 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 2. 2011, č. j. 56 Az 105/2010 – 28, zamítl
žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 25. 8. 2010, č. j. OAM-289/ZA-06-ZA14-2010, kterým byla žádost
stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle ust. §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 352/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“). Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že ministerstvo řádně
zjistilo skutkový stav věci. Za účelem posouzení výpovědi stěžovatelky se zabývalo informacemi
o zemi původu, zejména otázkou dostupnosti ochrany v případě stěžovatelkou tvrzených
problémů, a posoudilo bezpečnostní situaci na Ukrajině. Ministerstvo vyhodnotilo všechna
tvrzení stěžovatelky z hlediska zákona o azylu, z jejich tvrzení vyvodilo správné skutkové závěry
a v odůvodnění uvedlo, jakými právními úvahami se při rozhodování řídilo. Problémy
stěžovatelky s bývalým manželem a jeho příbuznými nejsou pronásledováním ve smyslu zákona
o azylu ani kvůli jejich intenzitě, ani z důvodu, že nemohou být přičitatelné státu. Jednalo
se o problémy se soukromými osobami. Aby toto jednání mohlo být přičitatelné státu, muselo být
prokázáno, že stát nebyl schopen před takovým jednáním poskytnout pomoc. Stěžovatelka
se však nikdy se žádostí o pomoc na státní orgány své v zemi původu neobrátila. Skutečnost,
že stěžovatelka žije na území České republiky s občanem Ukrajiny, který zde pobývá legálně a má
s ním dítě, není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Ochrana práva na soukromý
a rodinný život není, v souvislostech uváděných stěžovatelkou, řešitelná za pomoci zákona
o azylu. K námitce uplatnění zásady non refoulement krajský soud uvedl, že stěžovatelka
neuvedla nic, z čeho by vyplynulo, že by mohla být uprchlíkem ve smyslu čl. 33 odst. 1 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků, č. 208/1993 Sb. (dále jen „Úmluva“).
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., v níž namítala nesprávnost závěru
krajského soudu, že ji nelze pokládat za uprchlíka. Stěžovatelka opakovaně tvrdila a prokázala,
že bývalý manžel a jeho rodina jí soustavně vytýkali, že rozvodem spáchala hřích, že manžel jí
neustále vyhrožoval a fyzicky napadal a uváděl, že úřední rozvod nemá žádnou váhu. Je tedy
nesporné, že stěžovatelka má oprávněnou obavu z pronásledování z náboženských důvodů.
Vzhledem k uvedeným obavám pak odmítá ochranu své vlasti. Závěr krajského soudu, že žádné
skutečnosti svědčící o tom, že je uprchlíkem, stěžovatelka neuváděla, tak nemá oporu ve spise.
Stěžovatelka dále namítala, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, protože z jeho
odůvodnění není zřejmé, proč považuje její žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené.
Vzhledem k uvedenému navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. nejprve zabýval tím, zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatelky, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatelky je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru,
proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační
stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Pokud se jedná o námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, lze odkázat
na judikaturu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75,
publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 16. 12. 2008,
č. j. 1 Ao 3/2008 - 136, publ. pod č. 1795/2009 Sb. NSS, všechny dostupné na www.nssoud.cz).
Napadený rozsudek vyhovuje kriteriím přezkoumatelnosti, neboť se v něm krajský soud zabýval
všemi žalobními námitkami stěžovatelky.
K námitce nesprávného právního posouzení otázky, zda potíže stěžovatelky v zemi
původu představují hrozbu azylově relevantního pronásledování, Nejvyšší správní soud odkazuje
na judikaturu, v níž opakovaně vyslovil, že „poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců
na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak
jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl je výjimečný institut
konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu
z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů“ (viz rozsudek ze dne 31. 3. 2005,
č. j. 5 Azs 268/2004 – 75, dostupný na www.nssoud.cz). Posouzením ochrany před útoky
soukromých osob se také Nejvyšší správní soud v řadě svých rozsudků zabýval, přičemž závěry
v nich vyslovené dopadají i na pronásledování a násilí ze strany např. rodinných příslušníků.
V rozsudku ze dne 30. 6. 2005, č. j. 4 Azs 440/2004 – 53, dostupný na www.nssoud.cz, Nejvyšší
správní soud vyslovil, že „(p)otíže se soukromými osobami v domovském státě, spočívající
např. ve vyhrožování, vydírání apod. nelze považovat bez dalšího za důvody pro udělení azylu. Za pronásledování
se považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak, nebo jiná obdobná jednání,
pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo pokud tento
stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.“ Dále lze odkázat
na rozsudky ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 – 49, ze dne 31. 3. 2004,
č. j. 6 Azs 41/2004 – 67, a ze dne 26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 187/2004 – 49, č. 401/2004 Sb. NSS,
všechny též na www.nssoud.cz.
V rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70, publikovaném
pod č. 1749/2009 Sb. NSS a na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud zdůraznil,
že „že čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice stanoví dvě podmínky pro existenci účinné ochrany v zemi původu.
Poskytovatelé ochrany uvedení v čl. 7 odst. 1 poskytují zpravidla účinnou ochranu tehdy, (1) pokud činí přiměřené
kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému
pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a (2) pokud
stěžovatel má k této ochraně přístup. Obě podmínky musí být splněny kumulativně; v opačném případě není
účinná ochrana dostupná“. V případě stěžovatelky obě podmínky splněny byly. Ze zpráv,
z nichž vycházelo ministerstvo, vyplývá, že reálná možnost obrátit se v případě vyhrožování
ze strany soukromých osob na policejní orgány na Ukrajině existuje.
Ke stížní námitce, že stěžovatelka je uprchlíkem ve smyslu Úmluvy o právním postavení
uprchlíků a že by vůči ní měla být uplatněna zásada non-refoulement, lze odkázat na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Azs 343/2004 – 56,
publ. pod č. 721/2005 Sb. NSS a na www.nssoud.cz, z něhož vyplývá, že v případě rozporu
mezi čl. 33 odst. 1 Úmluvy a §91 zákona o azylu, má aplikační přednost čl. 33 odst. 1 Úmluvy.
Pokud je však zjevné, že žadatel o azyl nemůže být uprchlíkem proto, že neuvádí žádnou
skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování, není k takové aplikační
přednosti důvod, neboť na takovou osobu čl. 33 odst. 1 Úmluvy nedopadá. Krajský soud
tak nepochybil, pokud uvedl, že ze správního spisu nevyplynulo nic, co by nasvědčovalo tomu,
že stěžovatelka je uprchlíkem ve smyslu čl. 33 Úmluvy, neboť výhružky a útoky bývalého
manžela a jeho rodiny představují útoky soukromých osob, a nikoliv pronásledování ve smyslu
ust. §12 zákona o azylu, a jí uváděné skutečnosti nejsou ani důvodem pro udělení doplňkové
ochrany podle ust. §14a zákona o azylu. Skutková zjištění ministerstva nenasvědčují tomu,
že by v zemi původu nebyla pro stěžovatelku v případě potíží s bývalým manželem a jeho
rodinou dostupná kvalifikovaná ochrana ve smyslu čl. 7 odst. 2 Směrnice Rady 2004/83/ES,
ze dne 29. 4. 2004, o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí
nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby,
která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (dále jen
„kvalifikační směrnice“). V rozsudku ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48 (publikovaném
pod č. 169/2004 Sb. NSS, dostupném na www.nssoud.cz), Nejvyšší správní soud zdůraznil,
že „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není
bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat
se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na stížní námitky a Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další
důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatelky jako nepřijatelnou odmítl
(§104a odst. 1 s. ř. s.)
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Krajský soud stěžovatelce ustanovil zástupcem advokáta podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s.
a v takovém případě platí odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát.
Podle ust. §7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, náleží advokátu odměna za jeden úkon právní služby (doplnění kasační
stížnosti) v částce 2100 Kč a podle ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada hotových výdajů
v částce 300 Kč. Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna
o částku odpovídající této dani, kterou je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, tj. o 480 Kč. Celková částka odměny tedy činí 2880 Kč.
Nejvyšší správní soud nepřiznal odměnu požadovanou za úkon právní služby
podle ust. §11 odst. 1 písm. b) citované vyhlášky). Podle ust. §11 odst. 1 písm. a) citované
vyhlášky náleží odměna za převzetí a přípravu zastoupení, je-li právní služba poskytována
na základě smlouvy, zatímco je-li klientovi zástupce ustanoven, náleží
podle ust. §11 odst. 1 písm. b) citované vyhlášky odměna jen tehdy, byla-li uskutečněna první
porada s klientem. Není-li tomu tak, není úkonem právní služby pouhé převzetí usnesení soudu
o ustanovení zástupcem. V daném případě není z obsahu spisu zřejmé, že by se porada
ustanoveného advokáta se stěžovatelkou uskutečnila.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. září 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu