ECLI:CZ:NSS:2011:8.AZS.10.2011:89
sp. zn. 8 Azs 10/2011 - 89
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra, JUDr. Jana Passera, JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky
v právní věci žalobce: V. G., zastoupen Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem
Svornosti 2, Havířov – Město, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 3. 2010, čj. OAM-61/ZA-04-VL-08-2010,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2011,
čj. 62 Az 2/2010 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátovi žalobce Mgr. Radimu Struminskému se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 2880 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 3. 2010 čj. OAM-61/ZA-04-VL-08-2010, neudělil
žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), neboť pro udělení mezinárodní ochrany podle těchto ustanovení neshledal žádné
relevantní skutečnosti.
II.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Ostravě, který
ji rozsudkem ze dne ze dne 6. 4. 2011, čj. 62 Az 2/2010 – 45, zamítl jako nedůvodnou.
[3] Krajský soud konstatoval, že v řízení nebylo zjištěno, že žalobce byl v Kazachstánu
pronásledován ve smyslu §12 písm. a) i b) zákona o azylu. Jednání vymahačů bylo jednáním
soukromých osob a nebyla zde prokázána součinnost kazašských státních orgánů. Žalobce
nevyužil dostupných vnitrostátních právních nástrojů a znemožnil tak státním orgánům
zasáhnout. Sám žalobce v průběhu správního řízení uvedl, že se státními orgány, soudy, policií,
prokuraturou nikdy žádné problémy neměl.
[4] Žalobce v průběhu správního řízení nezmínil obavy, že měl odůvodněný strach
z pronásledování ze strany policejních a soudních orgánů. V této fázi ani netvrdil, že mu policisté
sdělili, že když bude pokračovat ve svých stížnostech, podstrčí mu drogy nebo dojde k jeho
obvinění. Soud považuje za subjektivní a účelně uváděné žalobní tvrzení, že je třeba přihlédnout
k neobjektivním průběhům policejních a soudních procesů v Kazachstánu, a k tomu, že žalobce
bude ze strany vyděračů zabit, a ze strany policistů obviněn a sankcionován. Stejně tak i tvrzení,
že státní orgány, na které se obrátil o pomoc, nejsou schopny tuto ochranu zajistit, považuje soud
s ohledem na zprávy o zemi původu za neodůvodněné.
[5] Krajský soud neshledal u žalobce důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Stejně tak nedospěl k závěru, že by v případě
žalobce byly splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Žalobce se mohl se svými
potížemi obrátit na státní orgány, avšak této žádosti využil jen zčásti. Žalovaný se také při
posuzování hrozby vážné újmy řídil čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
a pečlivě zdůvodnil, proč u žalobce nejsou splněny podmínky pro udělení mezinárodní ochrany.
[6] Krajský soud nesouhlasí s námitkou žalobce, podle které se žalovaný nesnažil objektivně
zjistit situaci v zemi původu a nepoužil dostatek aktuálních a relevantních zpráv. Žalobce nevyužil
možnosti se před vydáním rozhodnutí seznámit s obsahem podkladů pro vydání rozhodnutí
a vyjádřit se k nim. Sám ve správním řízení nedodal žádné listinné důkazy, ani neupřesnil, jaké
podklady si měl žalovaný opatřit. Naopak, žalovaný si podle soudu obstaral dostatečné podklady
pro vydání rozhodnutí, zejména informace o zemi původu, ze kterých vycházel při posuzování
žádosti, a to i ve vztahu k doplňkové ochraně. Soud nepřisvědčil ani námitkám, že žalovaný kladl
dotazy účelově tak, aby azyl žalobci udělit nemusel. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, které
skutečnosti byly podkladem rozhodnutí a jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení
důkazů.
[7] K argumentaci žalobce, že na území České republiky žije již dlouho a má zde přítelkyni,
s níž vychovává její dítě, soud uvedl, že k řešení otázek týkajících se pobytu a rodinných vazeb
cizinců na území České republiky slouží zákon o pobytu cizinců, nikoliv zákon o azylu.
III.
[8] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) - e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“). V ní toliko obecným způsobem uvedl, že napadený rozsudek pokládá za nezákonný
a nepřezkoumatelný. Stěžovatel současně požádal o ustanovení právního zástupce, a také aby byl
kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
[9] Stěžovatel v doplnění kasační stížnosti, podané prostřednictvím ustanoveného zástupce,
uplatnil kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Žalovaný podle stěžovatele
nedostatečně zohlednil veškeré jím tvrzené skutečnosti a neopatřil se k nim potřebné důkazy.
Krajský soud i žalovaný učinili nesprávná skutková zjištění, jestliže mají za to, že jedinou
a bezprostřední příčinou odchodu stěžovatele z Kazachstánu bylo nezákonné jednání
soukromých osob. Stěžovatel se rozhodl opustit Kazachstán až poté, co se se svými potížemi
obrátil na policejní orgány, avšak ty i přes opakované stížnosti stěžovatele zůstaly nečinné. Navíc
policie stěžovateli vyhrožovala křivým obviněním. Krajský soud se vůbec nezabýval skutečností,
že vyděrači byli muslimského vyznání. Stěžovatel coby katolík má za to, že byl vydírán i z důvodu
svého odlišného náboženského vyznání. Krajský soud sice uvedl, že v Kazachstánu je možno
podat stížnost na postup policie, avšak nezohlednil, že státní orgány ochranu fakticky neposkytují.
I přes korupci a faktickou nefunkčnost státních orgánů, soud dává stěžovateli za vinu,
že po několikaměsíční ignoraci ze strany policejních orgánů o řešení vydírání raději opustil
Kazachstán ze strachu o svůj život a zdraví. Krajský soud zcela pominul skutečnost, že ony
soukromé osoby měly informace o podání trestního oznámení, což je jasným důkazem
spolupráce policie s vymahači. U stěžovatele jsou proto dány důvody pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu.
[10] Stěžovatel se obává, že v případě návratu do Kazachstánu může být protiprávně
odsouzen na základě podstrčených důkazů, jak mu bylo ze strany policejních orgánů sděleno.
Stěžovatel by nemohl prokázat svou nevinu a byl by jistě vystaven ponižujícímu zacházení nebo
trestání ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu. Možnost využít ochrany státu je za stávajících
poměrů nereálná, což stěžovatel ostatně doložil článkem z internetu nazvaným „Otázky
na kandidáty na budoucího prezidenta“.
[11] K tvrzení krajského soudu, že žalovanému nepředložil žádné podklady na posouzení
svého případu, stěžovatel uvedl, že nikdy od policejního orgánu nedostal žádný zápis o podaném
trestním oznámení a jednak to dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu není ani
třeba. Žalovaný neshromáždil dostupné důkazy o pronásledování stěžovatele ze strany policie
a spokojil se s informacemi Ministerstva zahraničních věcí a Ministerstva zahraničí USA, které
jsou však podle stěžovatele vytvořeny na základě informací státních či obdobných orgánů
Kazachstánu. Nezohledňují faktickou společensko-ekonomickou situaci v této zemi
ani nemožnost domoci se svých práv.
[12] Stěžovatel se s krajským soudem neztotožnil ani ve výkladu pojmu „obav
z pronásledování“. Stěžovatel měl a stále má odůvodněný strach z pronásledování ze strany
policejních orgánů, které mu vyhrožovaly podstrčením drog a následným trestním stíháním.
V případě návratu do Kazachstánu má odůvodněnou obavu, že tomuto jednání bude vystaven
a hrozí mu možný trestní postih. Správný výklad pojmu „obav z pronásledování“ v sobě zahrnuje
pouhou hrozbu pronásledování a nikoliv žalovaným požadovaný konkrétní projev
pronásledování, tj. fyzickou či jinou obdobnou újmu.
IV.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Konstatoval, že ve správním řízení bylo zjištěno, že stěžovateli nehrozí v zemi původu
pronásledování ve smyslu §12 ani vážná újma podle §14a odst. 2 zákona o azylu. Stejně tak
nebyly shledány důvody pro aplikaci §13 a §14 daného zákona. Správní orgán vyšel z výpovědí
stěžovatele i aktuálních, věrohodných a nezávislých informací o zemi původu. Z informací
o zemi původu vyplynula existence účinných forem ochrany ze strany kazašského státu před
aktivitami třetích osob. Stěžovatel se nedovolal pomoci u státních orgánů v plné šíři, nevyčerpal
tedy možnosti vnitrostátní ochrany. V jeho případě nelze činnost soukromých osob přičítat státu.
V.
[14] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“) přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musel by ji Nejvyšší správní soud podle citovaného
ustanovení odmítnout jako nepřijatelnou. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“
je typickým neurčitým právním pojmem. Výkladem institutu nepřijatelnosti a demonstrativním
výčtem jejích typických kriterií se zdejší soud zabýval mimo jiné v rozhodnutí
ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 - 39, všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz, podle kterého „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.“ Nejvyšší
správní soud ve zbytku odkazuje na celé odůvodnění tohoto rozhodnutí.
[15] Nejvyšší správní soud v posuzované věci neshledal důvody svědčící pro přijatelnost
kasační stížnosti.
[16] Nejvyšší správní soud předně upozorňuje, že žadatel o mezinárodní ochranu musí uvést
skutečnosti a důvody, pro které žádá o mezinárodní ochranu, již ve správním řízení. Správní
orgán není povinen hodnotit jiné skutečnosti než ty, které žadatel uvedl jako důvody, pro které
Českou republiku žádá o mezinárodní ochranu (k tomu viz rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 10. 2003, čj. 3 Azs 23/2003 - 61 nebo ze dne 18. 12. 2003, čj. 5 Azs 24/2003 - 42).
V posuzovaném případě je tak třeba vycházet ze skutečností, které stěžovatel uvedl v průběhu
řízení před žalovaným, zejména tedy v žádosti o udělení mezinárodní ochrany a při pohovoru
k této žádosti.
[17] Stěžovatel v řízení před správním orgánem vylíčil, že v Kazachstánu provozoval stánek
s lihovinami. Zemi původu opustil z důvodu problémů s vyděrači, kteří po něm žádali výpalné.
Jelikož jim požadované finance neplatil, vyděrači mu opakovaně vyhrožovali, fyzicky jej napadli
a stánek mu spálili. Stěžovatel dále uvedl, že se několikrát se svými potížemi obrátil na policii,
avšak ta mu pouze sdělila, že se věcí zabývá. Stěžovatel se obrátil i na prokuraturu. Poté
se rozhodl vycestovat ze země.
[18] Stěžovatelem vylíčené potíže s vymahači výpalného představují potíže způsobené
soukromými osobami. Nejvyšší správní soud odkazuje na svou dosavadní četnou
judikaturu (např. rozhodnutí ze dne 27. 8. 2003, čj. 4 Azs 5/2003 – 51, ze dne 10. 3. 2004,
čj. 3 Azs 22/2004 – 48, nebo ze dne 14. 6. 2007, čj. 9 Azs 49/2007 - 68), podle které skutečnost,
že žadatel o mezinárodní ochranu má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany
soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona
o azylu, pokud tyto problémy nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými, tedy
pronásledováním z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině
či pro zastávané politické názory. Při posouzení otázky udělení azylu z hlediska §12 písm. b)
je tudíž podstatné, zda byli původci pronásledování (zde vymahači výpalného) motivováni
některým z azylově relevantních důvodů. Stěžovatel takovou skutečnost v řízení před správním
orgánem netvrdil.
[19] Nejvyšší správní soud proto přisvědčuje žalovanému, že důvodem jednání vymahačů
výpalného byla snaha získat nezákonným způsobem finanční prostředky z důvodu vlastního
obohacení. Tato skutečnost pak nezakládá důvod pro udělení azylu podle §12 písm. a) či b)
zákona o azylu. Ostatně i stěžovatel během správního řízení vypověděl, že potíže s těmito
osobami měli i jiní obchodníci v okolí.
[20] Stěžovatel až v kasační stížnosti krajskému soudu vytkl, že se nezabýval skutečností,
že vyděrači byli muslimského vyznání. Stěžovatel, který je katolíkem, má přitom za to, že byl
vydírán i z důvodu svého odlišného náboženského vyznání. Nejvyšší správní soud k této námitce
uvádí, že řízení o mezinárodní ochraně je řízením o žádosti. Je tedy třeba, jak již ostatně bylo
uvedeno výše, aby důvody, pro které pokládá svou žádost za oprávněnou, vyložil již před
správním orgánem. Stěžovatel náboženské příčiny pronásledování ovšem nezmínil. Správní orgán
neměl povinnost domýšlet si za stěžovatele možné důvody pronásledování. Stejně tak tuto
povinnost neměl ani krajský soud a nadto se nemusel otázkou náboženských důvodů
pronásledování zabývat, neboť stěžovatel tuto námitku nevznesl ani v žalobě, ani později ve lhůtě
stanovené v §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. Důvody naznačené či uplatněné během ústního jednání
tak nemohly být pro posouzení zákonnosti správního rozhodnutí relevantní. Nejvyšší správní
soud proto konstatuje, že nově uplatněný důvod pronásledování z náboženských důvodů,
resp. námitka, že se touto skutečností krajský soud nezabýval, je nepřípustný ve smyslu §109
odst. 4, resp. 104 odst. 4 s. ř. s.
[21] Výhružky a napadání stěžovatele ze strany vymahačů výpalného, nestátních subjektů, tedy
zpravidla k udělení některé z forem mezinárodní ochrany nepostačují. Požadavek státních
původců pronásledování ovšem není neprolomitelný. Za určitých okolností může být i negativní
chování soukromých osob přičteno státu, a to zejména za situace, kdy stát není ochoten nebo
schopen odpovídajícím způsobem zajistit osobě pronásledované ve smyslu §2 odst. 8
zákona o azylu ochranu před takovým jednáním (srov. rozhodnutí zdejšího soudu ze dne
16. 9. 2008, čj. 3 Azs 48/2008 - 57). Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 6. 2007,
čj. 9 Azs 49/2007 – 68 (shodně i v rozsudku ze dne 10. 3. 2004, čj. 3 Azs 22/2004 – 48), uvedl,
že skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé
osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle §12 zákona azylu, „tím spíše v situaci,
kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních
orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ Rovněž lze poukázat i na rozhodnutí
ze dne 31. 7. 2008, čj. 7 Azs 43/2008 - 47, podle kterého „tvrzené obavy z vyhrožování ze strany
soukromých osob a případně i z jejich násilného jednání, třeba i odůvodněné, by se mohly stát důvodem pro udělení
azylu pouze tehdy, pokud by státní orgány země původu takové ohrožení podporovaly, tolerovaly, organizovaly,
záměrně trpěly, nezajistily účinnou ochranu apod. Případná nižší efektivita takové ochrany v konkrétních
podmínkách té které země však ještě nečiní z takového ohrožení „pronásledování“, a tedy ani azylový důvod.“
[22] Žalovaný i krajský soud se možností obrany stěžovatele věnovali uspokojivým způsobem,
přičemž žalovaný shromáždil pro své závěry dostatečné množství informaci o zemi původu.
Správní orgán se zabýval postupem stěžovatel při hledání ochrany před nezákonným jednáním
vymahačů výpalného a zkoumal i způsob, jakým se stěžovatel mohl bránit proti nedůkladnému
jednání policie. Stěžovatel se několikrát obrátil na policii, které mu pomoc neodmítla, ale sdělila
mu, že se jeho případem zabývá. Stěžovatel se také obrátil se na prokuraturu, ale následně však
raději vycestoval ze země. Domníval-li se, že postup policie je laxní, měl si na její postup stěžovat
nadřízenému orgánu. Taková možnost vyplynula z informací o zemi původu. Stěžovatel se však
ani nepokusil obrátit na nadřízený policejní orgán a nevyčkal jakéhokoliv řešení svého případu.
Nejvyšší správní soud tak souhlasí se žalovaným, že stěžovatel nevyužil všech dostupných
prostředků nabízené ochrany. Jak žalovaný, tak i krajský soud řádně poukázali na to, že sám
stěžovatel při pohovoru k žádosti uvedl, že se státními orgány, soudy, policií, prokuraturou nikdy
žádné problémy neměl. Postup policejních orgánů, tak jak jej stěžovatel předestřel ve správním
řízení, nelze podle Nejvyššího správního soudu vyložit takovým způsobem, že došlo k odmítnutí
pomoci nebo dokonce ke schvalování či k podpoře nezákonného jednání vymahačů výpalného.
[23] K otázce požadavků kladených na shromážděné informace o zemi původu lze odkázat
na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, čj. 5 Azs 55/2008 – 71, nebo ze dne
4. 2. 2009, čj. 1 Azs 105/2008 - 81, podle kterých je třeba při posuzování žádosti stěžovatele
o udělení mezinárodní ochrany vycházet ze zpráv, které jsou v maximální možné míře relevantní,
důvěryhodné a vyvážené, aktuální a ověřené z různých zdrojů, a transparentní a dohledatelné.
Nejvyšší správní soud nedospěl k závěru, že by použité informace o zemi původu, uvedené
požadavky nesplňovaly. Nelze mít ani za to, že by tyto informace byly vytvořeny na základě
podkladů získaných přímo od kazašských orgánů. Dané informace nezpochybňuje ani novinový
článek, který stěžovatel předložil při jednání krajského soudu.
[24] Stěžovatel svou kasační i žalobní obranu stavěl zejména na tom, že byl v zemi původu
pronásledován ze strany státních (policejních) orgánů. Stěžovatel ovšem až v rámci soudního
řízení uvedl, že mu policejní orgány při podání trestního oznámení měly sdělit, aby k nim
již nedocházel, neboť mu mohou podstrčit drogy a uvěznit jej.
[25] K této argumentaci Nejvyšší správní soudu uvádí, že o udělení mezinárodní ochrany
rozhoduje výlučně žalovaný. Tato pravomoc není svěřena ani krajskému ani Nejvyššímu
správnímu soudu, které toliko přezkoumávají zákonnost správního rozhodnutí o neudělení
mezinárodní ochrany. Správní soudy jsou při přezkumu správního rozhodnutí vázány §75 odst. 1
s. ř. s., podle kterého soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu. Neuváděl-li stěžovatel ve správním řízení konkrétní obavy
z pronásledování ze strany policejních a soudních orgánů, nemůže pak v řízení před krajským
nebo Nejvyšším správním soudem úspěšně namítat, že tyto skutečnosti žalovaný nezohlednil
při svém rozhodování o existenci důvodů pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany.
[26] Výjimku z tohoto pravidla připustil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 4. 2011,
čj. 5 Azs 3/2011 - 131, v němž vyslovil, že krajský soud je povinen se odchýlit od §75 odst. 1
s. ř. s. a přihlížet i ke skutečnostem relevantním z hlediska mezinárodní ochrany, které vyšly
najevo až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí, tehdy, pokud by v daném případě
neshledal dostatečné záruky k tomu, že budou tyto nové skutečnosti posouzeny v novém
správním řízení; tuto otázku je třeba posuzovat vždy individuálně, tedy vzhledem ke konkrétní
situaci daného žadatele o mezinárodní ochranu.
[27] S ohledem na závěry vyslovené v tomto rozhodnutí lze konstatovat, že soudy rozhodující
ve správním soudnictví jsou povinny prolomit závazné procesní pravidlo stanovené v §75 odst. 1
s. ř. s. pouze za předpokladu, že by bylo v daném případě třeba užít právní normu požívající
aplikační přednosti, např. čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků nebo čl. 3 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. Tyto předpoklady ovšem v nyní posuzované věci
nenastaly. Nezohlednění stěžovatelem nově uváděných skutečností nepředstavuje porušení
pravidla non-refoulement. Především však nelze pochybovat o tom, že se jedná o skutečnosti, které
mohly být předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany již v posuzovaném
správním řízení. Neuplatnil-li je stěžovatel, jedná se o jeho vlastní zavinění. Stěžovateli
nepochybně nic nebránilo v tom, aby veškeré potíže v Kazachstánu, tedy nejenom potíže se
soukromými osobami, ale i se státními orgány, sdělil již v řízení před žalovaným. Nejvyšší správní
soud proto souhlasí s krajským soudem v účelovosti těchto nově uváděných skutečností. Stejně
tak mu přisvědčuje i jeho hodnocení stran možných důvodů pro udělení azylu ve smyslu §12
písm. a) a b) zákona o azylu.
[28] S ohledem na shora uvedené pak nemůže být úspěšná ani argumentace stěžovatele
vztahující se k hrozbě skutečného nebezpečí vážné újmy ze strany státních orgánů v případě
návratu do vlasti. Obecně lze pak uvést, že doplňkovou ochranou se Nejvyšší správní
soud zabýval například v rozhodnutích ze dne 30. 6. 2004, čj. 7 Azs 138/2004 - 44, ze dne
28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008 – 71, ze dne 14. 1. 2009, čj. 9 Azs 69/2008 - 79, či ze dne
19. 3. 2008, čj. 9 Azs 175/2007 – 49. Vyhodnocení nebezpečí vážné újmy představuje aplikaci
typického neurčitého právního pojmu. Jeho naplnění závisí vždy na úvaze správního orgánu,
který vychází ze skutkových okolností konkrétního případu, z informací o zemi původu žadatele.
Je nepochybné, že intenzita nebezpečí vážné újmy musí vykazovat určitou úroveň. To platí
i o riziku, že k této vážné újmě dojde. V posuzovaném případě se uvedenými aspekty zabýval
jak správní orgán, tak i krajský soud, a to i ve vztahu k čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských
práv. Tvrzení stěžovatele, že by v případě křivého obvinění policejními orgány nebyl schopen
prokázat svou nevinnu a jistě by byl vystaven ponižujícímu zacházení či trestání, je s ohledem
na již řečené jeho pouhou domněnkou.
[29] Další kasační námitky stěžovatele směřovaly ke zjišťování skutkového stavu ve správním
řízení. I na tyto otázky poskytuje dostatečnou odpověď dosavadní judikatura Nejvyššího
správního soudu. Jestliže stěžovatel v kasační stížnosti hovoří o tom, že si žalovaný neobstaral
dostatečné množství podkladů k tvrzením žadatele o pronásledování policií, pak je třeba vycházet
ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Je zcela zjevné,
že se správní orgán nemohl zabývat tvrzením žalobce o tom, že mu policie hrozila bezdůvodným
trestním postihem, neboť stěžovatel o toto tvrzení svou žádost o mezinárodní ochranu neopřel.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že je to sám žadatel, kdo je primárním zdrojem informací
podstatných pro udělení mezinárodní ochrany. Z obsahu žádosti o udělení mezinárodní ochrany
se v následujících fázích řízení o udělení mezinárodní ochrany vychází. Dle konstantní judikatury
zjišťuje správní orgán skutečný stav věci pouze v rozsahu důvodů, které žadatel uvedl v průběhu
řízení o mezinárodní ochraně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
čj. 5 Azs 22/2003 – 41).
[30] Žadatel skutečně nemá povinnost prokazovat pronásledování své osoby jinými důkazními
prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby
v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele
o azyl vyvracejí či zpochybňují (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005,
čj. 6 Azs 235/2004 - 57). Poukaz krajského soudu, že stěžovatel nepředložil žádné podklady
na posouzení svého případu, je třeba chápat jednak jako konstatování a jednak tak, že žalobci
nebylo v průběhu řízení bráněno, aby tak učinil nebo aby navrhl důkaz, na základě kterého
by prokázal existenci svých potíží v zemi původu.
[31] Důvodnost ani přijatelnost kasační stížnosti nemůže konečně založit ani námitka
stěžovatele vztahující se výkladu pojmu obavy z pronásledování. Nejvyšší správní soud
např. v rozsudku ze dne 29. 10. 2003, čj. 4 Azs 4/2003 - 68, vyslovil, že pojem „odůvodněný
strach z pronásledování“ ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu je neurčitý právní pojem, jehož
definici neobsahuje žádný právní předpis. Soud v tomto případě přezkoumává, zda ve vztahu
k danému pojmu byla uplatněna zásada materiální pravdy a zda na základě takto zjištěného stavu
věci správní orgán dle logických pravidel kvalifikovaně rozhodl. Této povinnosti žalovaný dostál.
Opětovně je třeba přihlédnout k tomu, co stěžovatel uváděl ve správním řízení. Stěžovatel proto
nemůže žalovanému úspěšně vytýkat, že se možnými hrozbami v případě jeho návratu
do Kazachstánu zabýval v mezích zjištěných skutečností, a nevyjadřoval se k otázce trestního
postihu a křivého obvinění ze strany státních orgánů.
[32] V dané věci nelze podle Nejvyššího správního soudu odhlédnout ani od toho,
že stěžovatel přicestoval na území České republiky již v roce 2005, po ukončení platnosti víza zde
pobýval nelegálně. Následně byl zadržen cizineckou policií a bylo mu uděleno správní vyhoštění
na dobu tří let. Teprve poté požádal dne 16. 2. 2010 o udělení mezinárodní ochrany.
Nejvyšší správní soud poukazuje kupř. na rozsudek zdejšího soudu ze dne 13. 1. 2005,
čj. 3 Azs 119/2004 - 50, podle kterého „požádá-li cizí státní příslušník o azyl až po poměrně dlouhé době
strávené v České republice za situace, kdy jiné možnosti úpravy a obnovy legálnosti pobytu na tomto území jsou
vyčerpány, ztíženy nebo omezeny, jedná se přinejmenším o nepřímý důkaz toho, že situaci ve své domovské zemi,
pokud jde o důvody, pro něž lze azyl udělit, ve skutečnosti nepociťoval natolik palčivě.“ Stejně nebo
v rozsudku ze dne 27. 6. 2005, čj. 4 Azs 395/2004 – 68, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že účelovosti žádosti svědčí skutečnost, že tato žádost byla podána nikoliv bezprostředně
po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co byl žadatel zadržen policií a bylo
rozhodnuto o jeho správním vyhoštění.
[33] Shora uvedené dokládá, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního
soudu poskytuje dostatečnou odpověď na jednotlivé námitky vznesené v kasační stížnosti.
Kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Jelikož
Nejvyšší správní soud neshledal přijatelnost kasační stížnosti, odmítl ji na základě §104a odst. 1
s. ř. s.
[34] O návrhu stěžovatele, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek, Nejvyšší správní
soud nerozhodoval, neboť odkladný účinek je kasační stížnosti přiznán přímo ze zákona (§32
odst. 5 zákona o azylu).
[35] O nákladech řízení bylo rozhodnuto na základě §60 odst. 3 ve spojení §120 s. ř. s., podle
něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
[36] Stěžovateli byl pro řízení o soudním přezkumu rozhodnutí správního orgánu ustanoven
krajským soudem zástupcem advokát Mgr. Radim Struminský; v takovém případě platí hotové
výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní
soud určil odměnu advokáta částkou 2100 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání
kasační stížnosti a 300 Kč na úhradu hotových výdajů dle §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1
písm. d), §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Jelikož ustanovený advokát doložil,
že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku 480 Kč, kterou
je tato osoba podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty povinna odvést z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů (§35 odst. 8 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci se tedy
přiznává odměna v celkové výši 2880 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. září 2011
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu