ECLI:CZ:NSS:2011:8.AZS.8.2011:38
sp. zn. 8 Azs 8/2011 - 38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera, Mgr. Davida Hipšra, JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky
v právní věci žalobce: V. S., zastoupeného Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem
Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2010,
čj. OAM-120/LE-LE05-LE05-2010, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajsk ého soudu
v Brně ze dne 29. 4. 2011, čj. 56 Az 82/2010 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Rozhodnutím ze dne 28. 5. 2010, čj. OAM-120/LE-LE05-LE05-2010, žalovaný zamítl
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou dle §16 odst. 2 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
II.
2. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně,
který ji rozsudkem ze dne 29. 4. 2011, čj. 56 Az 82/2010 - 18, zamítl.
3. Krajský soud úvodem konstatoval, že žalovaný postupoval v řízení v souladu s právními
předpisy a za účelem řádného zjištění skutkového stavu věci, obstaral přitom všechny nezbytné
podklady pro rozhodnutí, žalobce s nimi seznámil a dal mu možnost navrhnout jejich doplnění.
Podle názoru soudu odůvodnil žalovaný své rozhodnutí dostatečně, srozumitelně a přesvědčivě,
přičemž v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu se řádně zabýval také možností
udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a zákona o azylu.
4. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008,
čj. 5 Azs 24/2008 - 48, č. 1724/2008 Sb. NSS, krajský soud vyslovil, že v posuzovaném případě
byly splněny všechny tři podmínky pro aplikaci §16 odst. 2 zákona o azylu. Žalobci bylo uloženo
správní a následně i soudní vyhoštění, přičemž žádost o mezinárodní ochranu podával v době,
kdy byl umístěn ve vazbě. Dále bylo v řízení prokázáno, že tuto žádost mohl podat již dříve,
neboť v České republice pobýval od roku 2004 a o možnosti mezinárodní ochrany vzhledem
k předchozímu azylovému řízení bezesporu věděl. Konečně pak bylo z jednání žalobce možné
dovodit, že žádost podal pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, když jeho nynější tvrzení
o pronásledování se zdá nevěrohodné.
5. Podle krajského soudu neměl žalovaný žádný důvod zabývat se o tázkou, zda početná
trestní stíhání vůči žalobci nebyla šikanou ze strany státních orgánů a zda se v konečném
důsledku nejedná o pronásledování. Žalobce totiž netvrdil, že se jedná o následek protirežimního
postoje, a ani svá odsouzení nespojoval s účastí na demonstraci, která se navíc konala až v době
po výkonu trestů. Závěrem krajský soud ve shodě s žalovaným vyjádřil pochybnost
o věrohodnosti samotného tvrzení, že se žalobce demonstrace účastnil, jakož i tvrzení, že byl
následně bezdůvodně zadržen.
III.
6. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů,
které podřadil §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
7. Stěžovatel vyslovil názor, že kasační stížnost svým významem podstatně převyšuje
jeho vlastní zájmy, a to s odůvodn ěním, že byl v Bělorusku politicky pronásledován pro účast
na demonstraci. Režim prezidenta Lukašenka takovou účast tvrdě stíhá, a v případě návratu
do země původu bude ohroženo zdraví a svoboda nejen jeho, ale i jemu blízkých.
8. Stěžovatel krajskému soudu vytkl, že se nedostatečně vypořádal se všemi žalobními
námitkami, a celou věc po právní stránce nesprávně posoudil. Dle jeho názoru se soud nezabýval
dostatečně tvrzením, že na daný skutkový stav nebyly správně aplikovány předpisy evropského
práva, a že žalovaný nepostupoval v souladu s §2, §3 a §50 odst. 2 a 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Z rozhodnutí krajského soudu také stěžovateli nebylo
zřejmé, jak posoudil postup žalovaného při řešení otázky udělení doplňkové ochrany,
pokud v žalobě namítl, že se správní orgán s touto problematikou nedostatečně vypořádal,
a že předpoklady pro poskytnutí této ochrany byly splněny. V této souvislosti označil rozsudek
soudu za nesrozumitelný. Podle stěžovatele krajský soud nenapravil ani pochybení žalovaného
spočívající v tom, že nezajistil potřebné podklady pro rozhodnutí, když si nevyžádal aktuální
informace z různých zdrojů ohledně stavu v zemi původu.
IV.
9. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
V.
10. Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu nepřijatelnosti
a demonstrativním výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší správní soud zabýval
např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS (veškerá
rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná i na www.nssoud.cz), na jehož odůvodnění na tomto
místě pro stručnost odkazuje.
11. Nejvyšší správní soud v posuzované věci neshledal přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani pochybení v postupu krajského soudu, tím méně pak pochybení zásadní, které by mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
12. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
v posuzované věci dostatečná vodítka. Nejvyšší správní soud opakovaně vyslovil, že naplnění
podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona o azylu vylučuje
posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Je tak zcela nerozhodné, jaké důvody pro udělení
azylu stěžovatel tvrdil, neboť podstatné je, zda byly v jeho případě splněny podmínky §16 odst. 2
zákona o azylu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS). Jak správně podotkl krajský soud, předpoklady
pro zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu podle §16 odst. 2 zákona o azylu řešil Nejvyšší
správní soud v již zmíněném rozsudku č. 1724/2008 Sb. NSS. Zdejší soud se také zabýval
problematikou doplňkové ochrany a výkladem pojmu vážná újma (v obecné rovině
srov. zejm. rozsudek ze dne 11. 2. 2009, čj. 1 Azs 107/2008 - 78). V této souvislosti je navíc
vhodné připomenout důležitost věrohodnosti žadatele o mezinárodní ochranu,
resp. věrohodnosti jeho výpovědí (srov. např. rozsudek ze dne 18. 1. 2006,
čj. 6 Azs 386/2004 - 40, a usnesení ze dne 18. 4. 2008, čj. 2 Azs 10/2008 - 89). Závěrem
je pak možné upozornit, že Nejvyšší správní soud není povolán přezkoumávat jakékoliv
pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně
domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti (srov. rozsudek ze dne
19. 3. 2008, čj. 9 Azs 175/2007 - 49).
13. Nejvyšší správní soud tedy v posuzované věci neshledal žádné důvody přijatelnosti
kasační stížnosti, proto ji podle §104a s. ř. s. odmítl.
14. O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s., podle nějž nemá žád ný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. září 2011
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu