ECLI:CZ:NSS:2011:9.ANS.4.2011:69
sp. zn. 9 Ans 4/2011 - 69
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci
žalobce: P. H. P., zastoupený Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem Příkop 6, Brno,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci ochrany
proti nečinnosti správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2010, č. j. 36 A 25/2010 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadl v záhlaví označené
pravomocné usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým bylo
zastaveno řízení (výrokem I.) a současně rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení (výrokem II.).
Řízení před krajským soudem bylo zahájeno na základě žaloby podané dne
29. 12. 2009, kterou se stěžovatel domáhal vydání rozhodnutí, jímž by krajský soud uložil
žalovanému (původně Policii České republiky, Oblastnímu ředitelství služby cizinecké
policie Brno, jehož působnost k 1. 1. 2011 přešla na Ministerstvo vnitra) povinnost vydat
rozhodnutí o jeho žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky
za účelem studia, podané u zastupitelského úřadu České republiky v Hanoji a vedené pod
č. j. CPBR-17121/CI-2009-064061, do tří dnů od právní moci rozsudku a nahradit mu
náklady řízení.
Podáním doručeným krajskému soudu dne 16. 4. 2010 (č. l. 19) vzal stěžovatel
svoji žalobu zpět, neboť žalovaný v dané věci dne 22. 1. 2010 rozhodl a udělil mu
povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky. Současně v tomto podání
stěžovatel s odkazem na průběh celého správního řízení a z něho vyplývající důvodnost
podané žaloby požádal, aby mu žalovaný uhradil náhradu nákladů řízení, které vyčíslil
v celkové výši 11 520 Kč.
Vzhledem k tomu, že o projevu vůle stěžovatele nebyly pochybnosti a krajský soud
je jím vázán, rozhodl napadeným usnesením o zastavení řízení podle §47 písm. a)
ve spojení s §37 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rovněž rozhodl v souladu s §60
odst. 7 s. ř. s. o nákladech řízení, neboť shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro to,
aby stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení, jež by mu jinak náležely podle §60
odst. 3 s ř. s. Dle tohoto ustanovení „[ž]ádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Vzal-li však navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější
chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci
právo na náhradu nákladů řízení.“
S odvoláním na judikaturu (konkrétně rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 6. 2008, č. j. 1 Ans 4/2008 – 62, www.nssoud.cz, a nálezy Ústavního soudu
ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 439/06, a ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06,
http://nalus.usoud.cz), jakož i soudní a správní spis, krajský soud shledal důvody hodné
zvláštního zřetele v tom, že žaloba na nečinnost byla v daném případě podána účelově.
V době podání žaloby probíhalo řízení o žádosti stěžovatele, kterému vzhledem
k procesním úkonům žalovaného správního orgánu muselo být zřejmé, že o jeho žádosti
bude rozhodnuto, což se také stalo. Podle názoru krajského soud se tedy ze strany
žalovaného nejednalo o nečinnost, neboť prováděl úkony za účelem vydání rozhodnutí,
které také vydal, a proto bylo podle krajského soudu namístě aplikovat ustanovení §60
odst. 7 s. ř. s. a náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků nepřiznat.
V kasační stížnosti napadl stěžovatel usnesení krajského soudu v celém rozsahu,
a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s.
Úvodem stručně rekapituloval průběh správního řízení v předmětné věci s tím,
že ze strany žalovaného bylo rozhodováno dávno po uplynutí zákonné lhůty stanovené
v §169 odst. 2 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tato lhůta činí
šedesát dnů a počíná běžet dnem podání žádosti, přičemž její překročení bylo v daném
případě plně přičitatelné žalovanému, který je povinen rozhodovat v zákonných lhůtách,
případně je oprávněn využít ustanovení §80 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). To se ovšem nestalo, a proto
se žalovaný dle názoru stěžovatele vyskytl v nezákonném prodlení s vydáním rozhodnutí
o jeho žádosti o udělení povolení k dlouhodobému pobytu. Krajský soud sice
v napadeném usnesení uvádí, že žalovaný v dané věci činil nějaké úkony, nicméně
se už dále nijak nezabýval možností, zda k činění těchto úkonů byl žalovaný oprávněn
či nikoliv a nezkoumal ani samotnou povahu úkonů. Krajský soud tedy na nečinnost
nahlíží tak, že správní orgán, který nevydal rozhodnutí v zákonné lhůtě a ani nepožádal
o její přiměřené prodloužení smyslu §80 odst. 4 písm. d) správního řádu, ale činí jakékoliv
úkony ve věci účastníka řízení – bez ohledu na povahu a oprávněnost těchto úkonů,
nemůže být nečinný. Takový závěr je dle stěžovatele zcela nesprávný a domnívá se,
že krajský soud měl posuzovat též oprávněnost takových úkonů. Považuje proto
napadené usnesení krajského soudu za nezákonné a v závěru připomíná, že nešlo
o ojedinělý případ. Krajský soud ve dvaceti šesti z celkem padesáti tří skutkově shodných
případů přiznal při zastavení řízení žalobcům právo na náhradu nákladů řízení.
S ohledem na výše uvedené má stěžovatel zato, že jeho kasační stížnost
je důvodná, neboť napadené usnesení krajského soudu je v celém rozsahu nezákonné.
Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud toto usnesení zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že postup krajského soudu byl zcela v souladu
se zákonem a výrok o náhradě nákladů řízení byl v souladu s ustanovením §60 odst. 7
s. ř. s. také patřičně odůvodněn. Uvedené rozhodnutí je plně v pravomoci krajského
soudu, o čemž ve skutkově shodné věci rozhodl i Ústavní soud v usnesení ze dne
2. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2344/10, http://nalus.usoud.cz. Žalovaný proto navrhl
zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost.
V nyní projednávané věci podal kasační stížnost účastník řízení, z něhož napadené
rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.), byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel též splňuje podmínku povinného zastoupení advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s).
Jediným a současně rozhodným důvodem kasační stížnosti je důvod uvedený
pod ustanovením §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí
návrhu nebo o zastavení řízení. Ve shodě s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního
soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. 5. 2004, č.j. 3 Azs 32/2003 – 92, dostupný
na www.nssoud.cz, stejně jako všechna dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu) platí, že v případě, kdy je kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí návrhu
nebo o zastavení řízení, lze podat kasační stížnost pouze z důvodu podle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti
ve smyslu ustanovení 104 odst. 2 s. ř. s., dle něhož je kasační stížnost směřující
jen proti výroku o nákladech řízení nepřípustná. Totožná otázka byla ve skutkově
i právně obdobných případech již řešena v několika rozhodnutích Nejvyššího
správního soudu, konkrétně v usneseních ze dne 24. 2. 2011, č. j. 2 Ans 1/2011 – 63,
a č. j. 5 Ans 1/2011 – 69, či v unesení ze dne 28. 2. 2011, č. j. 8 Ans 3/2011 – 63.
Nejvyšší správní soud neshledal v nyní projednávané věci námitky stěžovatele,
formálně brojící proti výroku o zastavení řízení, přípustnými. Kasační soud ze spisového
materiálu ověřil, že výrok o zastavení řízení vycházel ze zcela jednoznačného projevu vůle
stěžovatele tj. zpětvzetí žaloby, založeném na čl. listu 19 soudního spisu. Nejvyšší správní
soud nemá nejmenších pochyb o tom, že stěžovatel prostřednictvím kasační stížnosti
fakticky neusiluje o změnu tohoto výroku, resp. dosažení jiného výroku. Stěžovatel
zpětvzetím žaloby, které žádným způsobem nezpochybňuje, nemohl zamýšlet nic jiného,
nežli dosáhnout právě výroku o zastavení řízení. Za situace, kdy skutečným úmyslem
stěžovatele není a z povahy věci ani nemůže být jiný výrok, jímž by krajský soud reagoval
na učiněný projev vůle, brojí námitky proti výroku o zastavení řízení fakticky jen proti
důvodům tohoto rozhodnutí, resp. s ním souvisejícímu procesnímu postupu krajského
soudu. Takové stížní námitky jsou však podle §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustné. Nejvyšší
správní soud proto ve shodě se shora konstatovanou ustálenou judikaturou kasační
stížnost v této části odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ve spojení s §104 odst. 2
s. ř. s. a s §120 s. ř. s.
Při posuzování přípustnosti kasační stížnosti ve zbývající části Nejvyšší správní
soud přihlédl k závěrům, obsaženým v usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 6. 2010,
čj. 7 Afs 1/2007 - 64, publikovaném pod č. 2116/2010 Sb. NSS. V něm rozšířený senát.
rozlišil případy, kdy kasační stížnost napadá pouze výrok o nákladech řízení, od případů,
kdy napadá i jiné výroky. V prvním případě je podle rozšířeného senátu zdejšího soudu
nutno kasační stížnost pro nepřípustnost odmítnout, byť by bylo rozhodnutí krajského
soudu o nákladech řízení věcně nesprávné, ve druhém případě je kasační stížnost
přípustná. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ovšem doplnil, že přijatý výklad
vylučuje z přezkumu nejen kasační stížnosti, směřující toliko proti výroku o nákladech
řízení, ale také takové kasační stížnosti, které obsahují námitky proti výroku o věci samé,
které jsou však z hlediska ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné. Podle názoru
rozšířeného senátu zákonodárce nemínil absolutně a bezvýjimečně vyloučit přezkum
výroku o nákladech řízení, ale hodlal jej umožnit tam, kdy Nejvyšší správní soud skutečně
věcně přezkoumává výrok o věci samé.
Nepřípustnost stížních námitek směřujících do výroku o zastavení řízení pak
v souladu se závěry vyslovenými v usnesení rozšířeného senátu vylučuje, aby se Nejvyšší
správní soud zabýval námitkami brojícími proti výroku o nákladech řízení. I v této části
proto bylo třeba kasační stížnost odmítnout podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §104
odst. 2 a §120 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s. a §120 s. ř. s., podle nichž nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2011
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu