ECLI:CZ:NSS:2011:KONF.9.2011:12
sp. zn. Konf 9/2011 - 12
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla
Pavlíka, JUDr. Romana Fialy, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Milady
Tomkové, rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9,
Sokolovská 219 (adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí
kompetenčního sporu mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 4, Městským soudem
v Praze, dalších účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 30 C 102/2010, o zaplacení částky 54 186 Kč s příslušenstvím: žalobkyně:
TEMPLUM – společenské hry s. r. o., se sídlem Praha 5, Radlická 49, a žalované Telefónica
Czech Republic, a. s., se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 30 C 102/2010, o zaplacení částky 54 186 Kč s příslušenstvím, je soud .
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 7. 2010, čj. 30 C 102/2010 - 4,
a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, čj. 55 Co 423/2010 - 11,
se zrušují .
Odůvodnění:
Český telekomunikační úřad podal dne 9. 2. 2011 návrh, aby zvláštní senát zřízený podle
zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále již „zvláštní
senát“), rozhodl spor o pravomoc vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb.
mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 4 a Městským soudem v Praze v právní věci vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 102/2010 o zaplacení částky 54 186 Kč
s příslušenstvím.
Zvláštní senát z obsahu navrhovatelem předložených listin zjistil následující skutečnosti:
Podle žalobního tvrzení žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu „o zřízení telefonní stanice
č. 251512398 a poskytování telekomunikačních služeb“. Žalovaná si však „své povinnosti neplnila řádně
a své povinnosti porušovala, objednané služby řádně neposkytovala a nadto domáhala se »nároků«, na něž neměla
a na něž jí ani nevznikl nárok.“ Žalobkyni tak popsaným (tvrzeným) protiprávním jednáním
žalované měla vzniknout škoda v žalované výši.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 30. 7. 2010, čj. 30 C 102/2010 - 4, řízení
zastavil (výrok I.) s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Českému
telekomunikačnímu úřadu (výrok II.). Zaujal právní názor, že „v tomto případě se spor týká povinností
uložených zákonem o elektronických komunikacích(,) konkrétně povinnosti osoby vykonávající komunikační
činnost poskytovat řádně telekomunikační služby na základě smluvního vztahu o zřízení telefonní stanice. Z výše
uvedeného vyplývá, že soud nemá právo rozhodovat či jednat o této žalobě“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze shora citovaným usnesením napadené
rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 podle §219 o. s. ř. potvrdil. Uvedl, že v projednávané
věci lze z obsahu žaloby dovodit, že žalobkyně se domáhá po žalované náhrady specifikované
škody, která jí měla vzniknout v příčinné souvislosti s porušením povinností žalované jako osoby
vykonávající komunikační činnost poskytovat žalované předmětné telekomunikační služby. Byť
nárok na náhradu škody je typickým soukromoprávním nárokem, při posuzování pravomoci
k rozhodování tohoto sporu je třeba primárně vycházet z charakteru povinnosti, která měla být
porušena, neboť vztah mezi porušenou povinností a nárokem na náhradu škody je vztahem
příčiny a následku, které nelze posuzovat odděleně, když existence porušení povinnosti je určující
pro existenci nároku na náhradu škody. Vzhledem k tomu, že žalobkyní tvrzené neposkytování
telekomunikačních služeb žalovanou, jímž měl být nárok na náhradu škody vyvolán, je porušením
povinnosti podle zákona o elektronických komunikacích, soud prvního stupně nepochybil, pokud
dovodil, že tato věc spadá do pravomoci Českého telekomunikačního úřadu. Měl-li by totiž
v dané věci rozhodovat soud, musel by nejprve posoudit, zda došlo k porušení uvedené
povinnosti podle zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých
souvisejících zákonů (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“), což by však znamenalo
nepřípustnou ingerenci do pravomoci Českého telekomunikačního úřadu (odvolací soud zde
odkázal na rozhodnutí zvláštního senátu ve věci sp. zn. Konf 27/2008).
Český telekomunikační úřad (dále již „navrhovatel“) podal návrh zvláštnímu senátu
k rozhodnutí kompetenčního sporu. Navrhovatel nepopírá svoji kompetenci při případném
sporu o plnění povinností ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikacích,
ale v tomto případě žalobkyně povinnosti, které žalovaná měla porušit, nijak nespecifikovala
a zejména nedoložila smlouvu s žalovanou a neodkázala na žádné ujednání smluvního vztahu ani
ustanovení zákona o elektronických komunikacích, které měla žalovaná porušit. Zároveň
neodkázala na jiné ujednání, ze kterého by vyplýval nárok žalobkyně na uplatnění smluvní pokuty
vůči žalované. Žalobkyně požaduje po žalované částku 54 186 Kč spolu s úrokem z prodlení
a náhradu nákladů řízení. Žalobkyně předložila 10 faktur, ve kterých účtuje žalované úkony
zjevně nevyplývající ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikacích. Žalobkyně
po žalované požaduje jednak náhradu či vrácení uhrazených plateb, dále náhradu nákladů
za vyúčtování a poštovné, a konečně požaduje také zaplacení zálohy pro smírné a mimosoudní
řešení jako kompenzace škody za ušlý zisk a vícenáklady. Navrhovatel s odkazem na §2 písm. n),
§108 odst. 1 písm. g) a §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích dovozuje, že jeho
pravomoc je dána pouze v případě sporů o otázkách souvisejících se samotným poskytováním
služeb elektronických komunikacích, eventuálně o ujednáních na ně úzce navazujících, přičemž
nárok z titulu náhrady škody takovým ujednáním není. Navrhovatel svou argumentaci podepírá
odkazem na usnesení zvláštního senátu ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. Konf 13/2008, ve kterém
zvláštní senát konstatoval, že je-li podání žalobce podle svého označení i obsahu žalobou
na náhradu škody, přísluší rozhodovat o něm soudu v občanském soudním řízení. Soud nemůže
popřít svou pravomoc jen proto, že podle jeho názoru by se měl žalobce domáhat sporné částky
za použití prostředků správního řízení. K usnesení zvláštního senátu ve věci
sp. zn. Konf 27/2008, na který odkazuje Městský soud v Praze, navrhovatel uvádí, že se v tomto
případě zjevně nejedná o požadavek žalobkyně na smluvní pokutu, kdy by bylo nutné zkoumat,
zda daná smluvní povinnost byla skutečně porušena. Právním titulem nároku žalobkyně není
smlouva o poskytování služeb elektronických komunikací.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecnými soudy ohledně
zaplacení částky 54 186 Kč s příslušenstvím (představující žalobkyní požadovanou náhradu
škody) se zvláštní senát řídil následující úvahou.
Ustanovení §108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích zakládá
pravomoc Úřadu rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zákon; podle §129 odst. 1
zákona pak Úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně
jedné a účastníkem, popřípadě uživatelem, na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran
sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě. Podle §64
odst. 1 téhož zákona je účastník, popřípadě uživatel veřejně dostupné služby elektronických
komunikací, povinen uhradit za poskytnutou službu cenu ve výši platné v době poskytnutí této
služby.
Ve skutkově obdobné věci zvláštní senát v usnesení ze dne 1. 10. 2008,
sp. zn. Konf 13/2008, zaujal následující právní názor, od něhož není žádného důvodu se ani
v této věci jakkoliv odchylovat:
„Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal vydání rozsudku, kterým
by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci peněžité plnění z titulu náhrady škody. Na náhradu škody
vznikl podle žalobního tvrzení žalobci nárok v důsledku porušení podmínek smlouvy o plnění telekomunikačních
služeb právní předchůdkyní žalované. Škoda mu měla vzniknout přerušením internetového spojení z důvodu,
že žalobce ve stanoveném termínu neuhradil fakturu za poskytované služby. Formulací žalobního petitu znějícího
na plnění (na zaplacení) tak žalobce vymezil předmět řízení (náhrada škody).
Podstatou kompetenčního sporu je pak otázka, zda má o povinnosti žalované uhradit žalobcem
vyčíslenou škodu rozhodnout soud nebo správní orgán. Zvláštní senát přitom nesdílí názor Odpůrce (Obvodního
soudu pro Prahu 4), že by rozhodování o tomto nároku spadalo do pravomoci navrhovatele. Důvodem (právním
titulem), pro který se žalobce domáhá po žalované vydání předmětné částky, je náhrada škody. Je-li podání žalobce
podle svého označení i obsahu žalobou na náhradu škody, přísluší rozhodovat o něm soudu v občanském soudním
řízení. Soud nemůže popřít svou pravomoc jen proto, že podle jeho názoru by se měl žalobce domáhat sporné
částky za použití prostředků správního řízení. Zvláštní senát je toho názoru, že při řešení tohoto kompetenčního
sporu je podstatné, že náhrada škody je požadována v důsledku nesplnění smluvní povinnosti a že se tedy jedná
o běžný soukromoprávní vztah ze smlouvy. Rozhodování o těchto věcech zákon o telekomunikacích nesvěřuje
Českému telekomunikačnímu úřadu; z kompetence soudů se proto tyto věci nevymykají (§7 odst. 1 o. s. ř.).
Nelze považovat za určující okolnost, že příčina vzniku škody záležela v údajném neplnění povinností
stanovených smlouvou o poskytování telekomunikačních služeb podle zákona o elektronických komunikacích.
Proto zvláštní senát vyslovil, že rozhodnout o věci je v soudní pravomoci“.
Zvláštní senát tak přisvědčuje argumentaci navrhovatele, který ostatně ve svém návrhu
na shora citované usnesení zvláštního senátu odkázal. Odkazuje-li Městský soud v Praze
na usnesení zvláštního senátu ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. Konf 27/2008, je třeba si uvědomit,
že právní závěr, který v tomto rozhodnutí zvláštní senát zaujal, se týkal žalobou uplatněné
smluvní pokuty za porušení, resp. nesplnění povinnosti vyplývající ze smlouvy uzavřené mezi
osobou vykonávající komunikační činnost a účastníkem, popřípadě uživatelem (§129 odst. 1
zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích), se závěrem, že v těchto případech
rozhoduje ten orgán, který je podle zákona příslušný k rozhodování sporů o porušení povinnosti
samotné. Nelze proto mechanicky dovozovat pravomoc navrhovatele jen z toho, že účastník,
resp. uživatel se po osobě vykonávající komunikační činnost domáhá náhrady tvrzené škody, jež
měla vzniknout v důsledku tvrzeného protiprávního jednání předmětného poskytovatele
komunikační činnosti.
Z vyložených důvodů zvláštní senát výrokem shora vyslovil, že rozhodnout o věci přísluší
soudu.
Zvláštní senát podle §5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb. zruší rozhodnutí, kterým strana
kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí
zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení v její
pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4,
které výroku, jímž byla kompetence určena, odporuje.
Vzhledem k tomu, že předmětné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo
Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím shora cit. rozhodnutí potvrzeno, v důsledku
čehož se stal i odvolací soud stranou tohoto kompetenčního sporu, jak rovněž správně
poznamenal navrhovatel s odkazem na právní názor, který zvláštní senát zaujal v usnesení ze dne
30. 6. 2006, sp. zn. Konf 132/2005, bylo třeba přistoupit ke zrušení i uvedeného rozhodnutí
odvolacího soudu.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Obvodní soud pro Prahu 4
pokračovat v původním řízení o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. října 2011
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu