ECLI:CZ:NSS:2011:NAO.1.2011:116
sp. zn. Nao 1/2011 - 116
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera, v právní věci žalobce: S. M., proti
žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc,
zastoupen JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 7. 1. 2005, čj. KUOK/15509/04/OSV-DS/7025/SD-312, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2010, čj.
38 Cad 2/2005 - 93, o námitce podjatosti uplatněné žalobcem,
takto:
Soudce Nejvyššího správního soudu JUDr. Jaroslav Vlašín není v y l o u č e n
z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího správního soudu
pod sp. zn. 3 Ads 149/2010.
Odůvodnění:
Žalovaný k odvolání žalobce změnil rozhodnutí Městského úřadu v Zábřehu, odboru
sociálního a zdravotního, ze dne 5. 11. 2004, čj. Soc/3635/552/2004/Dv, tak, že zamítl žádost
žalobce o přiznání dávky sociální péče, neboť si žalobce odmítl zvýšit příjem vlastním
přičiněním - uplatněním nároku na výplatu částečného invalidního důchodu.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 8. 2010 zprostil předtím ustanoveného
advokáta JUDr. Milana Ostřížka povinnosti zastupovat žalobce v řízení. Zároveň zamítl návrh
žalobce na ustanovení jiného zástupce z řad advokátů. Rozhodnutí krajského soudu napadl
žalobce (stěžovatel) kasační stížností, která je u Nejvyššího správního soudu vedena
pod sp. zn. 3 Ads 149/2010.
Dne 15. 11. 2010 bylo Nejvyššímu správnímu soudu v návaznosti na poučení účastníků
řízení o složení senátu, který bude o podané kasační stížnosti rozhodovat, doručeno
stěžovatelovo obtížně čitelné podání. V něm stěžovatel mimo jiné vznesl námitku podjatosti vůči
všem uvedeným soudcům Nejvyššího správního soudu, neboť ve stejné věci opakovaně rozhodli
v předchozím soudním řízení, a to v rozporu se zásadou veřejnosti. K podání stěžovatel přiložil
usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2010,
čj. 4 Ads 93/2009 - 257, kde mezi uvedenými členy rozšířeného senátu zvýraznil jméno
JUDr. Jaroslava Vlašína. V textu rozhodnutí stěžovatel zvýraznil, že v dané věci se jednalo o spor
o dávky sociální péče mezi ním a žalovaným.
Podání lze tedy vyložit tak, že stěžovatel namítl podjatost JUDr. Jaroslava Vlašína,
neboť se podílel na rozhodování ve věci sp. zn. 4 Ads 93/2009 a současně je členem senátu,
který bude rozhodovat v této věci. Dotčený soudce uvedl ve vyjádření k podané námitce
podjatosti, že mu nejsou známy žádné skutečnosti, které by ho vylučovaly z projednání
a rozhodování ve věci. Konstatoval, že nemá žádný vztah k účastníkům řízení,
ani k projednávané věci. Skutečnost, že byl členem senátu, který rozhodl o postoupení jiné věci
Ústavnímu soudu, není „rozhodováním v předchozím soudním řízení“ ve smyslu §8 odst. 1
s. ř. s., neboť zde není dána totožnost věci.
Námitka podjatosti není důvodná.
Podle §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci „vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem
na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu
nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech“. Rozhodnutí o vyloučení soudce
z důvodů uvedených v §8 s. ř. s. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být
odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Postup,
kterým je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat
jako postup výjimečný. Vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci
lze jen výjimečně a ze závažných důvodů, které soudci reálně brání rozhodnout v souladu
se zákonem nestraně (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2003,
čj. Nao 19/2003 - 16).
Žalobce shledal důvod podjatosti JUDr. Vlašína v tom, že se podílel na rozhodování
ve věci sp. zn. 4 Ads 93/2009. Tato skutečnost však sama o sobě nemůže vést k vyloučení
soudce z nyní projednávané věci. Ustanovení §8 odst. 1 s. ř. s. uvádí, že důvodem k vyloučení
soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci
nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Z připojeného usnesení rozšířeného senátu ze dne
21. 9. 2010, čj. 4 Ads 93/2009 - 257, je zjevné, že v uvedené věci bylo přezkoumáno
jiné rozhodnutí žalovaného, byť se také týkalo dávek sociální péče. Není tedy dána totožnost věci
a postup soudce v jiném řízení není důvodem pro jeho vyloučení z projednávání této věci
v důsledku jeho podjatosti. Důvod pro vyloučení soudce by nastal tehdy, pokud by se soudce
podílel na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním
řízení. Předchozím soudním řízením ovšem nelze rozumět jakékoliv řízení, jehož se stěžovatel
účastnil, ale toliko řízení ve stejné věci u soudu nižšího stupně, tj. u krajského soudu
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2003, čj. Nao 2/2003 - 18,
č. 53/2004 Sb. NSS). Dotčený soudce, který se má podle rozvrhu práce podílet na rozhodování
ve věci vedené pod sp. zn. 3 Ads 149/2010, se nepodílel na projednávání nebo rozhodování věci
v předchozím stupni a není proto dán důvod pro jeho vyloučení z rozhodování v této věci.
Stěžovatel rovněž namítl, že jmenovaný soudce Nejvyššího správního soudu opakovaně
rozhodoval jeho právní věci neveřejně a „opisovně“. Znovu je třeba zopakovat, že z poslední věty
§8 odst. 1 s. ř. s. vyplývá, že důvodem pro vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají
v jeho rozhodování v jiných věcech, ani postup soudce v řízení o projednávané věci. Pouze
obecně Nejvyšší správní soud konstatuje k tvrzení stěžovatele o rozporu §109 s. ř. s. s ústavním
pořádkem, že dané ustanovení prošlo testem ústavnosti. Ústavní soud v usnesení ze dne
4. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 355/04, uvedl, že „[j]e běžnou praxí vrcholných soudních instancí (Nejvyššího
soudu ČR, Nejvyššího správního soudu), Ústavního soudu, ale i Evropského soudu pro lidská práva,
že v případě, kdy skutkový stav nezbytný pro rozhodnutí již byl dostatečně zjištěn nižšími instancemi
a dokazování se neprovádí, je rozhodováno mimo ústní jednání (bez nařízení jednání)“.
Žádné další skutečnosti, které by případně existenci některého z důvodů podjatosti mohly
nasvědčovat, stěžovatel v námitce neuvedl. Tyto skutečnosti nevyplývají ani z obsahu soudního
spisu. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. ledna 2011
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu