ECLI:CZ:NSS:2012:1.AFS.5.2012:31
sp. zn. 1 Afs 5/2012 – 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenka Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Ing. V. K., zastoupen Mgr.
Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem J. Skupy 21, Ostrava, proti žalovanému: Finanční
ředitelství v Ostravě, se sídlem Na Jízdárně 3, Ostrava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 21. 2. 2011, čj. 9258/10-1500-807169, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2011, čj. 22 Af 83/2011 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Tomáši Gureckému se p ř i z n á v á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 2880 Kč, která je splatná do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věcí
[1] Žalobou datovanou dne 28. 4. 2011 se žalobce domáhal u krajského soudu přezkoumání
v záhlaví uvedeného rozhodnutí ve věci žádosti o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty.
Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 26. 9. 2011 poukázal na to, že žaloba byla podána opožděně,
a proto navrhl, aby ji soud odmítl.
[2] Krajský soud usnesením blíže označeným shora žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru,
že žaloba byla vskutku podána opožděně. Teprve spolu s tímto usnesením doručil soud žalobci
i vyjádření žalovaného ze dne 26. 9. 2011.
II.
Argumenty obsažené v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu včasnou kasační
stížnost. Na výzvu soudu doplnil, že tak činí z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Krajský soud vzal dle stěžovatele v úvahu pouze tvrzení žalovaného a nezjistil skutkový stav věci,
jelikož neprovedl požadované dokazování. Dále namítá, že žalovaný je vůči stěžovateli podjatý,
což plyne z toho, že udělil pokyn místně nepříslušnému správci daně, aby žalobci po prekluzi
daně vydal nezákonné rozhodnutí. Podjatost stěžovatel dovozuje též z toho, že nebyla řádně
vyšetřena odpovědnost pracovníků žalovaného dle zákona č. 82/1998 Sb. a že poté, co došlo
ke změně delegace, zrušil nově příslušný správce daně závazky stěžovatele, kterému je vracen
tzv. nadměrný odpočet DPH. V neposlední řadě stěžovatel namítá, že nebyl soudem seznámen
s vyjádřením žalovaného k žalobě, a nemohl tak v jednání před soudem vyvrátit tvrzení
žalovaného obsažená v tomto vyjádření. Vyjádření obdržel až spolu s napadeným usnesením,
krajský soud tak postupoval v rozporu s §48 a §51 s. ř. s.
[4] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 25. 1. 2012 uvedl, že nezákonnost usnesení krajského
soudu nemohla být založena tím, že krajský soud nezaslal žalobci vyjádření žalovaného k žalobě.
Pro odmítnutí žaloby totiž není směrodatný obsah tohoto vyjádření. Opožděnost žaloby
není v kasační stížnosti zpochybňována. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[5] Kasační stížnost není důvodná.
[6] Nejvyšší správní soud předesílá, že usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby
lze napadnout jen z důvodu nezákonnosti tohoto rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.].
Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla
mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí žaloby (viz např. rozsudek ze dne
21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004 - 98, publ. pod č. 625/2005 Sb. NSS, všechna zde cit. rozhodnutí
jsou přístupná na www.nssoud.cz).
[7] Jedinou kasační námitkou, kterou lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., je tvrzení
stěžovatele, že řízení před krajským soudem bylo stiženo vadou spočívající v tom, že stěžovateli
nebylo zasláno vyjádření žalovaného k žalobě. Pouze tato námitka je přípustná
a jen v tomto rozsahu je kasační stížnost projednatelná. Ostatní námitky stěžovatele uplatněné
v kasační stížnosti nesměřují proti napadenému rozhodnutí (odmítnutí žaloby pro opožděnost),
ale týkají se věcného posouzení žaloby. Tyto námitky se tak zcela míjí s rozhodovacími důvody
krajského soudu. Ten se meritem věci vůbec nezabýval, a proto k nim nemohl Nejvyšší správní
soud v tomto řízení přihlédnout.
[8] Z obsahu soudního spisu krajského soudu (zejména doručenky na č. l. 35 a referátu
na č. l. 36) plyne, že vyjádření žalovaného k žalobě bylo soudem zasláno stěžovateli vskutku
až spolu s usnesením o odmítnutí žaloby (v jedné obálce).
[9] Stěžovatel v tomto postupu spatřuje porušení §48 a §51 s. ř. s. Na tuto situaci
však ani jedno z těchto ustanovení nedopadá. Ustanovení §48 s. ř. s. upravuje důvody přerušení
řízení, tato otázka však v řízení vůbec nevyvstala. Ustanovení §51 s. ř. s. upravuje rozhodování
o věci samé. Usnesení o odmítnutí žaloby, byť se jím řízení končí, není rozhodováním o věci
samé, tj. věcným posouzením žaloby, a proto jeho vydání nelze podřadit režimu §51 s. ř. s.
[10] Stěžovatelem navozená otázka se ve skutečnosti týká porušení zásady rovnosti účastníků
řízení, která je ukotvena v §36 odst. 1 s. ř. s., dle něhož je soud povinen poskytnout účastníkům
stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Tato zásada je dále konkretizována v §74 odst. 1 s. ř. s.,
dle něhož je soud povinen zaslat žalobu žalovanému a došlé vyjádření žalovaného žalobci
(event. dalším osobám).
[11] Doručováním vyjádření účastníka řízení ostatním účastníkům se Nejvyšší správní soud
velmi podrobně zabýval v rozsudku ze dne 6. 12. 2007, čj. 2 Afs 91/2007 – 90.
Podle tohoto rozsudku je komunikace mezi soudem a účastníky upravena v §74 s. ř. s.
Tímto ustanovením se však nevyčerpává. Je především nezbytné vycházet ze zásady rovnosti
zbraní v soudním řízení jakožto jedním z aspektů práva na spravedlivý proces. Pokud soud
rozhoduje o věci samé bez jednání, je nezbytné, aby účastníci řízení měli k dispozici všechny
podklady, ze kterých bude soud při samotném rozhodování vycházet. Účastníci řízení mohou
legitimně očekávat, že budou soudem dotázáni, zda určitý dokument vyžaduje jejich specifické
vyjádření. V cit. rozsudku jsou uvedeny jednotlivé okolnosti, ke kterým je nutno přihlížet
při hodnocení intenzity vady řízení spočívající v tom, že soud nedoručil vyjádření účastníka řízení
ostatním účastníkům. Rozhodující je, zda vyjádření mělo za cíl ovlivnit rozhodnutí soudu,
zda soud z něho ve svém rozhodnutí vyšel, do jaké míry opřel výrok a odůvodnění rozhodnutí
o obsah vyjádření a zda bylo ve věci nařízeno jednání. Soud dospěl v tomto rozsudku k závěru,
že jestliže soud nezaslal ostatním účastníkům řízení vyjádření jednoho z účastníků,
přitom z něho ve svém rozhodnutí vychází a účastníci se s ním nemohli seznámit ani během
jednání, od kterého soud upustil, zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost
rozhodnutí soudu.
[12] V navazující judikatuře pak Nejvyšší správní soud vymezil několik typových případů,
v nichž totožné pochybení krajského soudu (nezaslání vyjádření jedné strany straně druhé)
nemělo vliv na zákonnost jeho rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 19. 12. 2007,
čj. 7 Afs 205/2006 – 60, nebo rozsudek ze dne 5. 6. 2008, čj. 1 Afs 20/2008 – 152 ve věci Lumius,
spol. s r. o., část IV/A, též rozsudek ze dne 22. 12. 2009, čj. 1 Afs 118/2009 – 76).
[13] Byť se citovaná judikatura týká případů, kdy soud rozhodoval o věci samé (tj. meritorně),
lze ji v zásadě vztáhnout i na případy, kdy soud rozhoduje o odmítnutí žaloby.
Rovněž v tomto případě je totiž třeba postupovat v souladu s §36 odst. 1 s. ř. s., dbát na rovné
postavení účastníků v řízení a umožnit jim v souladu se zásadou kontradiktornosti řízení reagovat
na tvrzení vnesená do řízení ostatními účastníky.
[14] V dané věci krajský soud odmítl žalobu z důvodu opožděnosti. Z obsahu soudního spisu
(tj. zejména časové posloupnosti jednotlivých listin) je zcela nepochybné, že tak učinil
v návaznosti na vyjádření žalovaného, jehož obsahem je právě a jen vcelku podrobná
a komplexní argumentace týkající se otázky včasnosti (resp. opožděnosti) žaloby. K žalobním
bodům obsaženým v žalobě se žalovaný vůbec nevyjádřil. Vyjádření žalovaného mělo beze sporu
za cíl ovlivnit rozhodnutí krajského soudu, neboť v něm žalovaný soudu navrhl, aby žalobu
odmítl. Výrok i odůvodnění usnesení krajského soudu zcela odpovídá obsahu vyjádření
žalovaného, které krajský soud beze zbytku vzal za své a ztotožnil se s ním. Žaloba
byla odmítnuta bez jednání, což soudu umožňuje §49 odst. 1 s. ř. s. a contrario.
[15] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že včasností podané žaloby se musí krajský soud
zabývat vždy z úřední povinnosti. Tato okolnost ovšem nikterak nevyvazuje krajský soud
z povinnosti zaslat podání, v němž jeden z účastníků na tuto pro řízení relevantní skutečnost
poukazuje, ostatním účastníkům (shodně viz rozsudek NSS ze dne 3. 3. 2010,
čj. 1 As 85/2009 - 108 ve věci STAVBA, k. s., bod 24). Ti by totiž mohli na argumentaci jednoho
z účastníků řízení ústící v odmítnutí žaloby reagovat novými tvrzeními, resp. předložením
důkazních prostředků, a tak ji vyvrátit a zabránit odmítnutí žaloby.
[16] S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že se krajský soud dopustil
vady řízení, jestliže nezaslal stěžovateli na vědomí vyjádření žalovaného dříve, než žalobu odmítl.
Tímto postupem porušil §74 odst. 1 a §36 odst. 1 s. ř. s.
[17] Důvodem pro zrušení rozsudku krajského soudu je však dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
jen taková vada řízení, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí (tj. jeho výroku). Vada musí
dosahovat takové intenzity, že není možné s určitostí říci, že pokud by nenastala, byl by výrok
rozhodnutí totožný (srov. rozsudek NSS ze dne 14. 10. 2005, čj. 6 Ads 57/2004 – 59, či rozsudek
ze dne 21. 2. 2008, čj. 1 Afs 11/2008 - 72).
[18] V daném případě by důvodem pro zrušení usnesení krajského soudu mohla být shora
popsaná vada jen tehdy, je-li pravděpodobné, že mohla mít vliv na zákonnost závěru soudu
o opožděnosti žaloby. Zákonnost tohoto závěru mohl stěžovatel napadnout v nyní posuzované
kasační stížnosti, neboť kasační stížnost proti usnesení o odmítnutí žaloby je možné podat právě
z důvodu jeho nezákonnosti [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Stěžovatel však žádnou z kasačních
námitek nezpochybňuje závěr soudu o opožděnosti žaloby, ač mu v tom povaha shora popsané
vady řízení ani nic jiného nebrání, neboť usnesení krajského soudu obsahuje plně
přezkoumatelné skutkové i právní závěry. Jinými slovy řečeno, stěžovatel sice poukazuje
na vadu řízení, a to zcela důvodně, avšak sám netvrdí, že by měla vliv na zákonnost
(resp. v čem by tato nezákonnost měla konkrétně spočívat).
[19] Za těchto okolností a rovněž vzhledem k povaze napadeného usnesení dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru, že vada, které se dopustil krajský soud, neměla vliv na zákonnost
jeho rozhodnutí. Bylo by zcela bezúčelné rušit usnesení krajského soudu a vracet
mu věc k dalšímu řízení v situaci, kdy sám stěžovatel nebrojí proti skutkovým či právním
závěrům, na nichž je usnesení vystavěno. V případě další, v pořadí druhé kasační stížnosti
proti novému usnesení o odmítnutí žaloby by nebylo možné řádně uplatnit námitky proti závěru
o opožděnosti žaloby, neboť prostor pro vznesení těchto námitek byl dán již v tomto řízení
o kasační stížnosti a stěžovatel ho nevyužil (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne
22. 3. 2011, čj. 1 As 79/2009 – 165, publ. pod č. 2365/2011 Sb. NSS).
IV.
Závěr a náklady řízení
[20] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Neshledal přitom žádnou vadu,
k níž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[21] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá na jejich náhradu právo.
Žalovanému nevznikly v řízení o kasační stížnosti náklady převyšující běžnou administrativní
činnost. Proto mu Nejvyšší správní soud nepřiznal náhradu nákladů řízení.
[22] Stěžovateli byl již v řízení o žalobě ustanoven zástupcem advokát Mgr. Tomáš Gurecký,
který jej zastupuje i v řízení o kasační stížnosti; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.). Ustanovený zástupce požadoval přiznání odměny
za dva úkony právní služby – převzetí zastoupení a sepsání podání, v němž vyčíslil svoji odměnu
a oznámil soudu, že nevznáší námitku podjatosti. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí,
že Mgr. Gurecký převzal zastoupení stěžovatele již v řízení o žalobě a odměna za tento úkon
právní služby (spojený s první poradou s klientem) mu byla přiznána již usnesením krajského
soudu čj. 22 Af 83/2011 – 33. Odměnu za tentýž úkon nelze přiznat dvakrát. Přípis,
v němž zástupce vyčíslil soudu svoji odměnu a sdělil, že nevznáší námitku podjatosti,
nelze považovat za úkon právní služby, a proto ani za něj nenáleží Mgr. Gureckému odměna.
Z obsahu soudního spisu nicméně soud seznal, že zástupce učinil v řízení o kasační stížnosti
jeden úkon právní služby, a to sepsání doplnění kasační stížnosti. Za něj mu soud přiznal odměnu
ve výši 2100 Kč [ §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů] a náhradu hotových výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 3
advokátního tarifu). Protože je zástupce stěžovatele plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje
se tento nárok o částku odpovídající dani, kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35
odst. 8 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona
o dani z přidané hodnoty činí 480 Kč. Celková výše odměny za zastupování a náhrady hotových
výdajů tedy činí 2880 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. února 2012
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu