ECLI:CZ:NSS:2012:1.APS.3.2012:33
sp. zn. 1 Aps 3/2012 – 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: L. K., zastoupen JUDr.
Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem Rooseveltova 335, Chrudim, proti žalovanému:
Katastrální úřad pro Pardubický kraj, katastrální pracoviště Chrudim, se sídlem
Novoměstská 172, Chrudim, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky
v Pardubicích, ze dne 14. 12. 2011, čj. 52 A 49/2011 – 39,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 14. 12. 2011,
čj. 52 A 49/2011 – 39, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobou ze dne 23. 9. 2011 se žalobce domáhal u krajského soudu ochrany
před nezákonným zásahem žalovaného. Žalobní petit formuloval následovně: „Soud zakazuje
Katastrálnímu úřadu pro Pardubický kraj – katastrálnímu pracovišti v Chrudimi, aby pokračoval v porušování
žalobcova práva tím, že odmítá provedení zápisu spoluvlastnického práva k pozemku parcelní číslo 3652
v k. ú. Hlinsko v Čechách (dnes veden jako část pozemku parcelní číslo st. 368/1 k. ú. Hlinsko v Čechách)
v katastru nemovitostí záznamem podle rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 30. 3. 1993,
č. j. 6 C 182/1992 – 24.“
[2] Ze skutkových okolností žalobce uvedl, že na základě dohody o vydání věci dle zákona
č. 403/1990 Sb. se stal společně s pěti dalšími osobami spoluvlastníkem pozemku p. č. 3652
v katastrálním území Hlinsko v Čechách. Následně podali vlastníci tohoto pozemku (včetně
žalobce) žalobu na vyklizení pozemku k Okresnímu soudu v Chrudimi. Ten jako předběžnou
otázku posuzoval, kdo je vlastníkem pozemku. Dospěl k závěru, že žalobce
a spol. jsou spoluvlastníky pozemku a žalobě rozsudkem ze dne 30. 3. 1993,
čj. 6 C 182/1992 - 24, vyhověl. Ačkoliv tento rozsudek nabyl právní moci, vlastnické právo
žalobce a ostatních spoluvlastníků do katastru nemovitostí zapsáno nebylo. Žalobce proto podal
žalobu na určení vlastnického práva k pozemku. V řízení před soudem I. stupně
sice byla jeho žaloba zamítnuta, usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky
v Pardubicích, ze dne 24. 9. 2009, čj. 18 Co 246/2009 – 106, však byl rozsudek soudu I. stupně
zrušen a řízení bylo zastaveno z důvodu existence překážky věci pravomocně rozsouzené.
Tuto překážku založilo rozhodnutí Okresního soudu v Chrudimi ve věci vyklizení pozemku.
Žalobce podal dne 11. 7. 2011 návrh na zápis vlastnického práva k pozemku záznamem.
Sdělením ze dne 8. 9. 2011 mu žalovaný oznámil, že návrhu nelze vyhovět.
[3] Žalobce je přesvědčen, že se žalovaný dopouští nezákonného zásahu tím, že odmítá
provést zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Jedinými kompetentními orgány
k rozhodování o vlastnictví jsou soudy, které tuto otázku pravomocně rozhodly ve prospěch
žalobce. Žalovanému nepřísluší přezkoumávat či jinak zpochybňovat rozhodnutí soudů.
I kdyby předpoklady, z nichž vycházel Okresní soud v Chrudimi v řízení vedeném
pod sp. zn. 6 C 182/1992 nebyly správné, tak pravomocný rozsudek je dle §159a odst. 4 o. s. ř.
závazný i pro žalovaného. Žalovaný vytváří situaci, ve které dva státní orgány rozhodují ve stejné
věci odlišně, a zkracuje tak žalobce a ostatní spoluvlastníky tohoto pozemku na jejich právech,
zejména právu vlastnickém, neboť dokud nebude proveden zápis jejich vlastnického práva,
jsou omezeni a prakticky zbaveni možnosti s nemovitostmi disponovat.
[4] Krajský soud žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku, který je napaden touto kasační
stížností, uvedl, že dle §159a o. s. ř. je pro účastníky řízení a též všechny orgány závazný výrok
rozsudku. Zápis vlastnického práva k nemovitosti lze do katastru nemovitostí provést
jen na základě rozsudku, který ve své výrokové části obsahuje jednoznačný údaj o určení
vlastnického práva. Takový rozsudek může být vydán pouze v civilním soudním řízení zahájeném
na základě určovací žaloby dle §80 písm. c) o. s. ř. Krajský soud dále poukázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 620/2008. Rozsudek Okresního soudu v Chrudimi
sp. zn. 6 C 182/1992 ve výroku ukládá pouze povinnost vyklidit nemovitosti, neurčuje
však, kdo je vlastníkem. Katastrální úřad může vycházet jen z výroku rozsudku,
nikoliv jeho odůvodnění. Je tedy nerozhodné, že se okresní soud v odůvodnění tohoto rozsudku
vyjádřil v rámci posuzování předběžné otázky k tomu, kdo je vlastníkem sporného pozemku.
Krajský soud dále zohlednil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích,
sp. zn. 18 Co 246/2009, jímž bylo zastaveno řízení o určovací žalobě z důvodu existence
překážky věci pravomocně rozsouzené. Z odůvodnění tohoto usnesení ovšem plyne,
že pokud by byla určovací žaloba založena na jiných skutečnostech, mohla by být přípustná.
Po žalovaném však nelze požadovat, aby napravil důsledky toho, že si žalobce v tomto civilním
řízení dostatečně nestřežil svá práva, a proto bylo řízení o žalobě zastaveno. Krajský soud
dále poukázal na to, že záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí má pouze deklaratorní
charakter, a proto jeho neprovedením nemohl být žalobce zkrácen na vlastnickém právu.
Soud uzavřel, že rozsudek Okresního soudu v Chrudimi není právně relevantním podkladem
pro záznam vlastnického práva k pozemku. Postup žalovaného tedy nelze ve vztahu k této listině
shledat nezákonným.
[5] Krajský soud dále dospěl k závěru, že záznam vlastnického práva k předmětnému
pozemku ve prospěch žalobce nemohl žalovaný provést ani na základě dohody o vydání
nemovitosti dle zákona č. 403/1990 Sb. ze dne 25. 3. 1991, která byla registrována
pod čj. RE 244/91. Pozemek p. č. 3652, který je dnes veden jako část stavební parcely č. 368/1,
byl původně označen a veden jako díl „c“ stavební parcely č. 491 vymezený geometrickým
plánem č. 67/91. Díl „c“ nebyl v okamžiku vydání stavební parcely č. 491 její součástí,
nýbrž byl součástí stavební parcely č. 368. Právo hospodaření se stavební parcelou č. 368
náleželo organizaci MOTOTECHNA s. p., což plyne z hospodářské smlouvy ze dne 1. 1. 1982,
čj. 5/in/81, a geometrického plánu č. 67/91. MOTOTECHNA tuto parcelu zahrnující i díl „c“
vydala dohodou o vydání věci registrovanou pod čj. RE 25/91 panu S. a paní P. ještě předtím,
než byla stavební parcela č. 491 vydána žalobci a spol. Byl-li tedy sporný díl „c“ vydán panu S. a
paní P., nemohl být později vydán ještě jednou na základě dohody o vydání věci registrované pod
čj. RE 244/91. Tyto závěry, které jsou obsaženy ve sdělení žalovaného ze dne 5. 1. 2010 o
neprovedení záznamu, žalobce v žalobě nenapadl, neuvedl žádné konkrétní argumenty
zpochybňující závěry ve vztahu k dohodě o vydání věci.
[6] Jelikož ani jeden z dokumentů, na něž se žalobce odvolal, není dle krajského soudu
dostatečným podkladem pro zápis vlastnického práva žalobce a spol. do katastru nemovitostí,
je třeba hodnotit postup žalovaného jako zákonný. Proto jej nelze označit za nezákonný zásah
ve smyslu §82 s. ř. s., a soud tedy žalobu zamítl.
II.
Shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti
[7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost. Opětovně v ní rekapituluje vývoj sporu o vlastnické právo k pozemku p. č. 3652
v katastrálním území Hlinsko. Stěžovatel poukazuje zejména na to, že judikatura týkající
se přípustnosti žalob na určení vlastnického práva se postupem času měnila. Změnu judikatury
nelze použít v neprospěch účastníka řízení, který byl v původním řízení úspěšný na základě
tehdy platné judikatury. V roce 1992, kdy žalobce podal žalobu na vyklizení pozemku, zastávala
soudní praxe názor, že žaloba na plnění (vyklizení nemovitosti) má přednost. Žaloby na určení
nebyly v té době přijímány (např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích
sp. zn. 5 Co 1095/91). Teprve mnohem později začaly soudy razit zásadu, že podkladem
pro zápis do katastru nemovitostí má být rozsudek o žalobě na určení. Musely ovšem současně
připustit, že i rozsudky ve věcech žalob na vydání nemovitosti nebo na uzavření dohody o vydání
nemovitosti dle restitučních předpisů jsou podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru
nemovitostí (rozsudek NSS sp. zn. 4 Aps 2/2005, 3 Cdon 97/97, 3 Cdon 288/96,
22 Cdo 812/2000). Nelze tedy bezvýjimečně lpět na zásadě, že podkladem pro zápis
může být pouze rozsudek o určení vlastnictví.
[8] Stěžovatel vždy postupoval v souladu s judikaturou, žalobě na vyklizení nemovitosti
bylo vyhověno. Nelze ho nutit, aby poté, co jeden spor pravomocně vyhrál, zahajoval spor další,
v němž se bude téhož domáhat na základě jiných skutkových tvrzení. Spor o vlastnictví
k pozemku byl mezi stranami již jednou pravomocně rozhodnut a tímto rozhodnutím
je katastrální úřad vázán, není oprávněn přezkoumávat jeho správnost. Rozhodnutím krajského
soudu a postupem žalovaného se stěžovatel dostal do bludného kruhu mezi rozhodnutími soudů
a správních orgánů, neboť každý rozhoduje zcela rozdílně a kritizuje činnost jiného státního
orgánu. Podkladem pro zápis vlastnického práva stěžovatele je nejen dohoda o vydání
věcí, ale i rozsudek Okresního soudu v Chrudimi, který vyřešil spor mezi účastníky vyplývající
z výkladu obsahu této dohody. Vznikla absurdní situace, neboť katastrální vlastník je na základě
pravomocného rozsudku okresního soudu povinen pozemek vyklidit,
neboť není jeho vlastníkem, na druhé straně však dle žalovaného a krajského soudu
bude tento „nevlastník“ navždy evidován jako vlastník pozemku.
[9] Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[10] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 27. 1. 2012 uvedl, že se plně ztotožňuje s rozsudkem
krajského soudu. Jelikož stěžovatel v kasační stížnosti neuvádí žádné nové argumenty, odkazuje
žalovaný na své vyjádření k žalobě. Dále poukázal na to, že Krajský soud v Hradci Králové,
pobočka v Pardubicích, v usnesení čj. 18 Co 246/2009 – 106 nenařídil žalovanému, aby provedl
záznam vlastnického práva ve prospěch žalobce a spol. i podle rozsudku na plnění. Soud naopak
uvedl, že jediným možným podkladem pro záznam vlastnického práva v katastru nemovitostí
je v případě žalobce a spol. dohoda o vydání věci (pokud ovšem byly na základě této dohody
předmětné pozemky vydány). Žalovaný proto navrhuje, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
IV.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti jedinou kasační námitku, kterou lze podřadit
pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel tvrdí, že rozsudek Okresního soudu v Chrudimi
vydaný ve věci žaloby na vyklizení sporného pozemku, je dostatečným podkladem pro zápis
vlastnického práva do katastru nemovitostí formou záznamu.
[13] Závěry krajského soudu týkající se zápisu vlastnického práva pouze na podkladě dohody
o vydání nemovitostí stěžovatel v kasační stížnosti nenapadl.
[14] Nejvyšší správní soud považuje za podstatné zdůraznit, že předmětem žaloby na ochranu
před nezákonným zásahem je postup (resp. nečinnost) žalovaného, který odmítl k návrhu žalobce
ze dne 8. 7. 2011 provést zápis vlastnického práva stěžovatele a spol. k pozemku,
který je předmětem sporu, a to formou záznamu. Soud je proto oprávněn hodnotit
pouze to, zda na základě tohoto návrhu z července roku 2011 měl žalovaný provést zápis
vlastnického práva do katastru nemovitostí.
[15] Stěžovateli je třeba dát za pravdu v tom, že v minulosti zpravidla nemohly být úspěšné
žaloby na určení vlastnického práva dle §80 písm. c) o. s. ř., a to pro nedostatek existence
naléhavého právního zájmu. To samozřejmě za předpokladu, že v dané věci bylo možné podat
žalobu na plnění dle §80 písm. b) o. s. ř., kterou je i žaloba na vyklizení nemovitosti
a která měla v těchto případech jednoznačnou přednost (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne
29. 3. 1973, sp. zn. Cpj 25/73, publ. pod č. 53/1973 Sb. NS). Žaloba na určení byla judikaturou
připuštěna jen ve výjimečných případech, jako např. ve věci projednávané Krajským soudem
v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 Co 2075, 2368/94 (viz jeho usnesení ze dne 31. 10. 1994,
publ. in Soudní rozhledy, č. 2/1995). V této věci se žalobce domáhal proti výlučnému vlastníkovi
nemovitosti zapsanému v katastru nemovitostí určení, že je jejich spoluvlastníkem. Žaloba
na vyklizení by v daném případě nemohla být účelná, neboť katastrální vlastník, byl-li by vskutku
pouze spoluvlastníkem, byl nebyl povinen nemovitost vyklidit, neboť ji oprávněně užívá
minimálně z titulu spoluvlastnictví. Proto za těchto okolností bylo třeba připustit žalobu
na určení spoluvlastnictví.
[16] Pod vlivem této rozhodovací činnosti soudů se na základě interního pokynu Českého
úřadu zeměměřického a katastrálního zapisovalo vlastnické právo k nemovitostem i na základě
rozhodnutí o žalobě na vyklizení nemovitosti, resp. na základě odůvodnění
takového rozhodnutí (Baudyš, P. Žalovat na plnění nebo na určení? Bulletin advokacie,
č. 4/2000, s. 37). Tímto interním pokynem byl pokyn č. 14 ze dne 14. března 1995
čj. 92/1995 23 pro zápis údajů do katastru nemovitostí poznámkou (přístupný
na http://cuzk.cz/Dokument.aspx?PRARESKOD= 998&MENUID=10376&AKCE=DOC:10-
POKYN_14). Dle bodu 3.2 tohoto pokynu bylo podkladem pro zápis poznámky do katastru
nemovitostí potvrzení soudu, že byl podán buď návrh, kterým se navrhovatel domáhá, aby soud
určil, že je oprávněným v některém právním vztahu uvedeném v §1 odst. 1 zákona
č. 265/1992 Sb. (žaloba o určení právního vztahu k nemovitosti), nebo že v soudním řízení
musí soud otázku právního vztahu k nemovitosti rozhodnout (žaloba o vyklizení nemovitosti).
Pokud potvrzení o podání žaloby o vyklizení nemovitosti bylo podkladem pro zápis poznámky,
pak lze dle zdejšího soudu dovodit, že tento pokyn aproboval záznam vlastnického práva
do katastru nemovitostí na podkladě rozsudku o vyklizení nemovitosti.
[17] Tato praxe byla kritizována, neboť podkladem pro zápis vlastnického práva nebyl výrok
rozsudku na plnění, ale jeho odůvodnění, což se příčilo §159 odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném
do 31. 12. 2002). Dále se poukazovalo na to, že předpokladem úspěchu žaloby na vyklizení
nemovitosti není vždy prokázání vlastnického práva žalobce k nemovitosti, neboť vyklizení
nemovitosti se úspěšně může domoci i její držitel či detentor, např. nájemce.
To ještě více posilovalo význam odůvodnění tohoto rozhodnutí na úkor jeho výroku,
neboť podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí mohlo být pouze takové
rozhodnutí na plnění, z jehož odůvodnění plynulo, že daná osoba je vlastníkem nemovitosti
(srov. např. Baudyš, P. op. cit. v bodě [16] shora). Někteří autoři preferovali názor, že za určitých
podmínek může rozsudek na vyklizení nemovitosti sloužit k zápisu vlastnického práva
do katastru nemovitostí, byť současně poukazovali na řadu sporných momentů (viz Chalupa, L.
Žaloba na určení, vydání nebo vyklizení. Právní rádce, č. 4/2001, s. 18 a násl.).
[18] Vývoj judikatury v druhé polovině 90. let 20. století vyznačující se připuštěním žalob
na určení vlastnického práva i v případech, kdy lze žalovat na plnění, vytvořil předpoklady
pro upuštění od této sporné (a třeba říci okolnostmi vynucené) praxe katastrálních úřadů.
Tak např. v rozsudku ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (publ. in Soudní judikatura
pod č. 21/1997), Nejvyšší soud uvedl: „Určovací žaloba podle §80 písm. c) o.s.ř. je preventivního
charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním
vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné
právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu, a jejím prostřednictvím lze dosáhnout
úpravy, tvořící určitý právní rámec (onen "pevný právní základ"), který je zárukou odvrácení budoucích sporů
účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li
v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem
na takové určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové,
ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobci domáhají; tím je v dané věci určení neplatnosti právního
úkonu (kupní smlouvy).“ Na tyto právní závěry navázal např. v rozsudku ze dne 29. 4. 2003,
sp. zn. 21 Cdo 58/2003 (rozhodnutí NS jsou přístupná na www.nsoud.cz), v němž dospěl
k závěru, že „[p]rokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr,
přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou –
při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického
života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů.“ V rozsudku ze dne 11. 7. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 1988/2000, pak Nejvyšší soud poznamenal, že z hlediska zájmu na určitosti
vlastnických práv a jejich nespornosti a spolehlivosti jejich evidence v katastru nemovitostí platí,
že žalobě na určení vlastnictví je třeba pro její jednoznačnost dát přednost před žalobou
na plnění.
[19] V rozsudku ze dne 27. 1. 1998, sp. zn. 2 Odon 86/97 (publ. pod č. 58/1998 Sb. NS),
se Nejvyšší soud vyjádřil k významu určovací žaloby pro zápis vlastnického práva do katastru
nemovitostí: „Domáhá-li se žalobce určení, že je vlastníkem nemovitosti, u níž je v katastru nemovitostí veden
jako vlastník někdo jiný, má (ve vztahu k této osobě) nepochybně naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
S přihlédnutím k významu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí (výpis z katastru nemovitostí slouží
jako průkaz vlastnického práva) a k jeho právním účinkům (srov. např. §11 zákona č. 265/1992 Sb.,
o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů) je odůvodněn závěr,
že právní postavení žalobce je za této situace nejisté a že bez požadovaného určení by jeho právo mohlo
být i ohroženo. Protože soudní rozhodnutí o určení vlastnického práva k nemovitosti je podkladem pro provedení
změny v zápisu v katastru nemovitostí (srov. §7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických
a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů), je žaloba o určení vlastnického práva
způsobilým právním prostředkem k odstranění nejistoty o skutečných právních vztazích mezi účastníky.“
[20] Je tedy nepochybné, že od konce 90. let 20. století se může osoba, která není zapsána
jako vlastník v katastru nemovitostí, ale tvrdí své vlastnické právo, domáhat určení vlastnického
práva žalobou dle §80 písm. c) o. s. ř. Žaloba na určení má v takovém případě přednost
před žalobou na plnění.
[21] Ukončit posouzení kasační námitky závěrem, že dle aktuální judikatury je třeba pro účely
zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí v případě sporu o existenci vlastnického práva
preferovat žalobu na určení, by bylo s ohledem na specifické okolnosti daného případu
nedostatečné. Je tudíž třeba zabývat se otázkou, zda je v možnostech stěžovatele dosáhnout
projednání žaloby na určení, že je spolu s dalšími spoluvlastníky vlastníkem sporného pozemku.
[22] Z obsahu správního spisu plyne, že stěžovatel a spol. se úspěšně domáhal vyklizení
sporného pozemku panem S. a paní P., jímž měl být tento pozemek dle jejich tvrzení vydán
státním podnikem MOTOTECHNA. Z odůvodnění pravomocného rozsudku jednoznačně
plyne, že okresní soud dospěl při projednávání této žaloby na plnění k závěru, že stěžovatel a
spol. jsou spoluvlastníky tohoto pozemku. Pan S. a paní P. užívali tedy tento pozemek
neoprávněně, a proto okresní soud vyhověl žalobě na vyklizení pozemku. K tomu je třeba
zdůraznit, že stěžovatel jednal racionálně a zcela v souladu se soudobou judikaturou se domáhal
ochrany vlastnického práva cestou žaloby na vyklizení pozemku (žalobou na plnění) a nikoliv
žalobou na určení vlastnického práva (viz judikatura cit. v bodě [15] shora).
[23] S odstupem cca. 14 let podal stěžovatel a spol. žalobu na určení vlastnického práva
proti panu A. a paní B., singulárním právním nástupcům pana S. a paní P., od nichž nabyli
vlastnické právo k předmětnému pozemku kupní smlouvou ze dne 24. 8. 1998. Žalobu na určení
okresní soud zamítl. Na základě odvolání však byl zamítavý rozsudek Krajským soudem v Hradci
Králové, pobočkou v Pardubicích, zrušen a řízení bylo zastaveno pro existenci překážky věci
rozsouzené (res iudicata). Tuto překážku představuje dle krajského soudu pravomocný rozsudek
Okresního soudu v Chrudimi ve věci žaloby na vyklizení, jímž byla posouzena otázka
vlastnického práva k pozemku. Toto rozhodnutí krajského soudu se stalo pravomocným a
konečným rozhodnutím ve věci žaloby na určení vlastnického práva.
[24] Žalovanému ani správním soudům nikterak nepřísluší hodnotit, tím méně
pak přehodnocovat právní závěry krajského soudu jakožto soudu odvolacího, který dospěl
k závěru, že projednání žaloby na určení brání překážka věci rozsouzené. Tento závěr
je třeba respektovat. Tím spíše, že judikatura týkající se posuzování překážky věci rozsouzené
nedoznala od té doby žádných relevantních změn. Na žalovaném a správních soudech
je, aby z tohoto rozhodnutí vyvodili odpovídající a okolnostem případu stěžovatele přiléhavé
závěry.
[25] Na podporu závěru učiněného civilními soudy v řízení o žalobě na určení vlastnického
práva lze poukázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž pravomocný rozsudek
o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení
o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející z téhož skutkového
základu (ze stejného skutku). Je tomu tak proto, že (pravomocný) rozsudek o žalobě na plnění
v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence
práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví
tedy na stejném skutkovém základě (na stejné části skutku) jako žaloba určovací (usnesení
ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, dále usnesení ze dne 19. 9. 2002,
sp. zn. 30 Cdo 1170/2002, usnesení ze dne 9. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005, usnesení ze dne
20. 1. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4757/2007; z doktríny shodně Macur, J. Předmět sporu v civilním soudním
řízení. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 139). Aplikovatelnost uvedeného právního názoru
na vztah mezi žalobou na vyklizení nemovitosti a žalobou na určení vlastnického práva
k nemovitosti potvrdil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1523/2006.
Byť je shora uvedený závěr předmětem kritiky ze strany odborné veřejnosti (viz David, L.,
Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl.
Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 726 – 727, dále též Dvořák, B. Ke vztahu rozsudku o žalobě na plnění
a následné žaloby určovací. Právní rozhledy, č. 9/2008, s. 332 a násl.), judikatura na těchto závěrech
setrvává (aktuálně viz usnesení NS ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3579/2011).
Především je pak třeba zdůraznit, že v této konkrétní věci již civilní soud pravomocně rozhodl,
že z důvodu existence překážky věci rozsouzené nelze určovací žalobu projednat.
[26] Krajský soud v kasační stížností napadeném rozsudku uvedl, že stěžovatel by mohl podat
znovu žalobu na určení vlastnického práva, jestliže by ji založil na částečně odlišných skutkových
tvrzeních. To ostatně rovněž plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dle níž tvoří překážku
věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení pouze pravomocné rozhodnutí o takové
žalobě na plnění, která vystihuje celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva.
Z toho vyplývá, že (pravomocné) rozhodnutí o žalobě, které celý obsah a dosah sporného
právního vztahu nebo práva nevystihuje, resp. nemůže - z objektivních důvodů - vystihnout,
naopak překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení nezakládá (usnesení ze dne
21. 11. 2011, sp. zn. 26 Cdo 527/2001). Za těchto podmínek lze projednat žalobu o určení
vlastnického práva k nemovitosti, ačkoliv již před tím bylo rozhodnuto o žalobě na její vyklizení
(usnesení NS ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3163/2006).
[27] Stěžovatel a spol. postavil žalobu na vyklizení nemovitosti na skutečnosti, že pozemek
nabyl do spoluvlastnictví na základě dohody o vydání dle zákona č. 403/1990 Sb.
K tomu lze poznamenat, že v daném případě byla dohoda o vydání věci uzavřena dne 23. 4. 1991
a v souladu s §5 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. byla registrována státním notářstvím v Chrudimi
dne 27. 6. 1991 pod č. Reg. RE 244/91. Dle §64 odst. 3 zákona č. 95/1963 Sb., o státním
notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), nastaly účinky registrace dnem,
kdy bylo vydáno rozhodnutí o registraci smlouvy. Tímto okamžikem současně nabyla účinnosti
dohoda o vydání nemovitosti a došlo k převodu vlastnického práva (§134 odst. 2 obč. zák.,
ve znění účinném do 31. 12. 1991). Na téže skutečnosti pak stěžovatel a spol. vystavěl i žalobu
na určení vlastnického práva. Stěžovateli nelze vyčítat, jak činí krajský soud, že dostatečně nedbal
svých práv v řízení o žalobě na určení vlastnického práva z důvodu, že žalobu postavil
na stejných skutkových tvrzeních jako žalobu na vyklizení nemovitosti. Stěžovatel
nemůže postavit své tvrzení o tom, že je vlastníkem pozemku, na jiné skutečnosti,
než že ji nabyl na základě dohody o vydání nemovitostí dle zákona č. 403/1990 Sb. Tato dohoda,
která nabyla účinnosti registrací státním notářstvím, je dle tvrzení stěžovatele hmotněprávním
základem jeho nároku, což ostatně stvrdil okresní soud rozsudkem ve věci žaloby na vyklizení
nemovitosti. Žádných dalších skutkových tvrzení není ve vztahu k otázce nabytí vlastnického
práva k pozemku třeba. Není povinností stěžovatele, aby domýšlel, či snad předstíral
jiný hmotněprávní základ svého nároku, ve vztahu k němuž by posléze v řízení nemohl unést
břemeno důkazní, za účelem dosažení přípustnosti žaloby na určení vlastnického práva.
[28] I kdyby stěžovatel opřel novou žalobu na určení o tvrzení, že vlastnické právo nabyl
na základě dohody o vydání nemovitosti, a doplnil je zdůvodněním, že bez projednání žaloby
na určení nelze dosáhnout podkladu, který by byl způsobilý k provedení záznamu vlastnického
práva do katastru nemovitostí, nevedlo by to k projednání žaloby. Tímto ostatně odůvodnil
již žalobu na určení vlastnického práva z roku 2007, její projednání si tím však nevymohl.
Okolnost, zda je třeba žalobu projednat za účelem získání rozhodnutí, které by bylo způsobilým
podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, není skutečností,
která by byla s to modifikovat předmět řízení. Ten je totiž vymezen skutečnostmi (skutkovými
tvrzeními), na nichž spočívá domnělý hmotněprávní nárok. Povinnost vylíčit v žalobě všechna
rozhodná skutková tvrzení plyne z §79 odst. 1 o. s. ř. (Macur, J. op. cit. v bodě [25] shora, s. 21, 35,
38 - 39). Potřeba docílit rozsudku na určení vlastnického práva za účelem provedení záznamu
do katastru nemovitostí není skutkovým tvrzením, nýbrž zdůvodněním existence naléhavého
právního zájmu. Otázku splnění podmínky naléhavého právního zájmu pro podání žaloby
na určení, jejíž nedostatek vede k zamítnutí žaloby, je třeba odlišovat od existence překážky věci
rozsouzené, která představuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení a vede k zastavení
řízení o žalobě.
[29] Civilní soudy dospěly k závěru, že projednání žaloby na určení vlastnického práva,
které by mohlo vyústit ve vydání rozhodnutí, jež je bez jakýchkoliv pochyb listinou způsobilou
pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, nelze projednat z důvodu existence
překážky věci pravomocně rozsouzené. Tato překážka přitom byla založena v době, kdy žaloby
na určení vlastnického práva nebyly soudní praxí připuštěny z důvodu, že je třeba preferovat
žaloby na plnění (právní názor o prioritě žalob na určení v případě sporů o vlastnické právo
vyjádřil Nejvyšší soud až v roce 2002, viz bod [18] shora). S ohledem na tyto specifické okolnosti
posuzovaného případu je tak nezbytné považovat rozsudek ve věci vyklizení nemovitosti
za listinu, na jejímž základě je možné při splnění ostatních podmínek upravujících záznam práv
do katastru nemovitostí provést zápis vlastnického práva.
[30] Tento závěr není přitom v rozporu s katastrálními předpisy. Rozsudek na vyklizení
nemovitosti, na jehož základě se stěžovatel domáhá zápisu vlastnického práva do katastru
nemovitostí, v sobě fakticky konzumuje i rozhodnutí o tom, kdo je vlastníkem pozemku. Ostatně
právě z tohoto důvodu založil uvedený rozsudek překážku věci rozsouzené ve vztahu k žalobě
na určení vlastnického práva, která tak nemohla být civilními soudy projednána (srov. usnesení
NS sp. zn. 30 Cdo 1170/2002, cit. v bodě [25] shora). Dle §7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv do katastru nemovitostí, se zapisuje vlastnické právo
do katastru nemovitostí formou záznamu na základě listin vyhotovených státními orgány,
které potvrzují nebo osvědčují právní vztahy. Dle §36 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 190/1996 Sb.
se listinou potvrzující právní vztahy rozumělo vykonatelné rozhodnutí státního orgánu.
Teprve nová katastrální vyhláška č. 26/2007 Sb. stanovila v §39 odst. 3 písm. c), že listinou
potvrzující právní vztahy je pravomocné rozhodnutí státního orgánu, z jehož výroku vyplývá
obsah zápisu. S účinností od 1. 7. 2009 však byl text tohoto ustanovení změněn tak, že listinou
potvrzující právní vztahy se opět rozumí pravomocné rozhodnutí státního orgánu (bez další
specifikace). Z tohoto legislativního vývoje tedy plyne, že se ustoupilo od podmínky, že obsah
zápisu do katastru nemovitostí musí být uveden ve výroku rozsudku.
[31] Výrok je sice esenciální částí rozsudku soudu, pouze on je závazný pro účastníky řízení
a státní orgány (§159a odst. 1 a 4 o. s. ř.), nabývá právní moci a je vykonatelný. Neznamená
to však, že odůvodnění rozsudku by bylo zcela bez jakýchkoliv účinků. Doktrína poukazuje
na to, že důsledkem zvláštního řešení rozsahu překážky rei iudicatae rozsudků na plnění ve vztahu
k pozdějším žalobám na určení není nic jiného než přiznání účinků právní moci i důvodům
meritorního rozhodnutí o žalobě na plnění (ke kritice viz Dvořák, B. op. cit. v bodě [25] shora).
Účelem podání žaloby na vyklizení nemovitosti bylo v nyní posuzovaném případě rozsoudit
spor o vlastnické právo k nemovitosti. V této souvislosti je třeba opětovně připomenout,
že dle dobové judikatury bylo třeba volit cestu žaloby na plnění. Okresní soud v Chrudimi
se proto nejprve zabýval otázkou určení vlastnického práva a na základě právního posouzení
této otázky pak rozhodl o navazujícím nároku stěžovatele a spol. na plnění,
jenž musel být v této žalobě formálně obsažen, aby se jednalo o žalobu na plnění. Žaloba
na plnění v daném případě zcela nepochybně plnila funkci žaloby určovací, jejímž cílem
bylo rozhodnout spor týkající se výkladu dvou dohod o vydání nemovitosti dle zákona
č. 403/1990 Sb.
[32] Krajský soud ve svém rozsudku uvedl, že stěžovatel nemohl být postupem žalovaného
zkrácen na svých právech, neboť zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí záznamem
není podmínkou existence či výkonu tohoto práva. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu
(cit. v bodě [19] shora) je ovšem třeba dospět k závěru, že v důsledku neprovedení zápisu
vlastnického práva do katastru nemovitostí je právní postavení skutečného vlastníka nejisté
a mohlo by být i ohroženo. Není přitom v pravomoci civilních soudů nařídit katastrálnímu úřadu,
aby vyznačil něčí vlastnictví v katastru nemovitostí (rozsudek NS ze dne 2. 4. 2001,
sp. zn. 22 Cdo 2574/2000). K tomu lze využít pouze žalobu na ochranu před nezákonným
zásahem správního orgánu podle soudního řádu správního. Osoby mají veřejné subjektivní právo
na to, aby jejich soukromá práva či soukromé povinnosti vztahující se k nemovitostem
byly předepsaným způsobem za splnění předepsaných podmínek zaznamenány ve veřejnoprávní
evidenci (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 11. 2010, čj. 7 Aps 3/2008 – 98 ve věci
Olomoucký kraj, publ. pod č. 2206/2011 Sb. NSS).
[33] Primárním posláním správního soudnictví je poskytovat ochranu veřejným subjektivním
právům, mezi něž náleží i právo na zápis vlastnického práva do veřejné evidence právních vztahů
k nemovitostem. Správní soudy jsou tedy za této situace povinny při splnění ostatních podmínek
prosadit právo stěžovatele, byť o něm bylo rozhodnuto rozsudkem o vyklizení nemovitosti,
a eventuálně přikázat katastrálnímu úřadu, aby přestal mařit účinky pravomocného rozhodnutí
soudu, které je v obecné rovině způsobilým podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru
nemovitostí.
[34] Nejvyšší správní soud dospěl k právnímu názoru, že s ohledem na konkrétní okolnosti
této věci je rozsudek Okresního soudu v Chrudimi, jímž byla panu S. a paní P. uložena povinnost
vyklidit předmětný pozemek, listinou způsobilou pro záznam vlastnického práva do katastru
nemovitostí. Tímto právním názorem je krajský soud v dalším řízení vázán (§110 odst. 4 s. ř. s.).
V dalším řízení se však musí krajský soud zabývat dalšími skutečnostmi, které doposud
nezkoumal, a nemohl se tak jimi zabývat ani Nejvyšší správní soud v tomto řízení, a to zda
rozsudek o vyklizení nemovitosti splňuje náležitosti upravené v §8 zákona č. 265/1992 Sb. a §45
vyhlášky č. 26/2007 Sb. Jde tedy o otázku, zda neexistuje nějaký jiný důvod, který by bránil
zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě rozsudku Okresního soudu v
Chrudimi. K tomu si vyžádá stanovisko žalovaného.
V.
Závěr a náklady řízení
[35] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto zrušil rozsudek krajského soudu (§110 odst. 1 věta první před středníkem
s. ř. s.). Krajský soud je v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
a v novém rozhodnutí rozhodne též o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti (§110
odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu