ECLI:CZ:NSS:2012:1.AZS.13.2012:29
sp. zn. 1 Azs 13/2012 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna ve věci žalobce: K. M., zastoupen
Mgr. Jiřím Ostrýtem, advokátem se sídlem Slezská 14, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2011,
čj. OAM-17/LE-LE05-LE05-2011, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 12. 3. 2012, čj. 49 Az 4/2011 - 99,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátovi Mgr. Jiřímu Ostrýtovi,
se nepřiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodl o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany rozhodnutím
označeným v záhlaví tak, že se mezinárodní ochrana žalobci podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) neuděluje. Žalobce podal proti tomuto
rozhodnutí žalobu ke krajskému soudu, který výše uvedené rozhodnutí žalovaného rozsudkem
zrušil. Tento rozsudek krajského soudu byl zdejším soudem ke kasační stížnosti žalovaného
zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení (rozsudek NSS ze dne 9. 11. 2011, čj. 1 Azs 19/2011 - 80).
[2] Krajský soud žalobu svým v pořadí druhým rozsudkem, označeným v záhlaví, zamítl.
V odůvodnění nového rozsudku uvedl, že žalobce sám netvrdil, že měl v zemi původu problémy
z důvodu příslušnosti ke kurdské národnostní menšině. Vlast opustil kvůli rodinným problémům
(zvykové právo) a z obavy před nástupem povinné vojenské služby. Dle krajského soudu
bylo v průběhu správního řízení bezpečně prokázáno, že žalobce nebyl dezertérem ani odpíračem
vojenské služby; bez jakýchkoliv problémů mu byl správními orgány země původu opakovaně
vydán cestovní doklad a umožněno ze země vycestovat. Při posuzování žalobní námitky
spočívající v tvrzení, že žalovaný náležitě nevyhodnotil výpověď žalobce, byl krajský soud vázán
právním názorem vysloveným ve shora cit. rozsudku NSS. Krajský soud uzavřel, že problémy,
které žalobce uvádí, neodůvodňují užití §12 zákona o azylu. Žalovaný rozhodnutí vydal
na základě úplně a přesně zjištěného skutkového stavu a v souladu s právními předpisy.
[3] Důkazní prostředek, jenž žalobce k prokázání svých tvrzení doložil v rámci nového
ústního jednání před krajským soudem (povolávací rozkaz tureckých orgánů ze dne 17. 1. 2011),
krajský soud neprovedl s odůvodněním, že se jedná o novou skutečnost, která nebyla uplatněna
v předchozím řízení bez zavinění žalobce a která odůvodňuje novou žádost o udělení
mezinárodní ochranu.
[4] Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
výše uvedeného rozsudku krajského soudu. V kasační stížnosti namítá, že krajský soud nesprávně
posoudil právní otázku, zda žalovaný při posuzovaní možnosti udělit doplňkovou ochranu
podle §14a zákona o azylu postupoval v souladu se základními zásadami správního řízení.
Nenastoupí-li stěžovatel vojenskou službu, hrozí mu v jeho zemi původu nebezpečí vážné újmy
spočívající v mučení nebo nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestání, přičemž státní
orgány Turecka nejenže takové jednání tolerují, ale jsou i jeho původci. To je také důvod,
proč nemůže využít ochrany domovského státu.
[5] Dále stěžovatel polemizuje s pojmy „dezertér“ a „odpírač vojenské služby“ a nesouhlasí
se závěrem krajského soudu, že v jeho případě nebylo prokázáno, že do těchto skupin patří.
Krajský soud byl při svém rozhodnutí vázán právním názorem předchozího rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu a za této situace se stěžovateli jeví nový rozsudek krajského soudu
jako čistě formalistický, založený jen na výkladu pojmu „odpírač vojenské služby“.
Dle stěžovatele měl být za odpírače vojenské služby jednoznačně považován již v řízení
před žalovaným, neboť bylo zcela evidentní, že mu bude povolávací rozkaz v nejbližší
době doručen. Rozhodnutí žalovaného bylo založeno na závěru, že mu v jeho vlasti nehrozí
vůbec žádné nebezpečí, nikoliv na závěru, že stěžovatel není dezertérem nebo odpíračem
vojenské služby, na kterém založil napadený rozsudek krajský soud. Dodává, že toto přesvědčení
žalovaného je v rozporu se zprávami mezinárodních organizacích na ochranu lidských práv
nebo Zprávou o dodržování lidských práv v Turecku v r. 2009 z 11. 3. 2010, jejímž původcem
je údajně US Department of State, příp. s osobní zkušeností mnoha občanů kurdské národnosti.
Po stěžovateli prý nelze požadovat, aby si míru dodržování právních předpisů v Turecku nejdříve
„vyzkoušel“, poté aby v případě nenastoupení vojenské služby uprchl, příp. z nastoupeného
výkonu vojenské služby dezertoval, a teprve pak požádal o mezinárodní ochranu ve formě
doplňkové ochrany.
[6] Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby zdejší soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[7] V daném případě posuzoval zdejší soud nejdříve přípustnost kasační stížnosti.
[8] Kasační stížnost není přípustná.
[9] Důvody přípustnosti kasační stížnosti upravují §102 až 104 a §106 s. ř. s. Podle §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná též proti rozhodnutí, jímž (krajský) soud
rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem.
Výjimkou bude situace, v níž stěžovatel namítne, že krajský soud se v novém rozhodnutí neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, jenž vyslovil ve svém zrušujícím
rozsudku.
[10] K účelu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. se zdejší soud vyjádřil v usnesení ze dne 10. 6. 2008,
čj. 2 Afs 26/2008 - 119, podle kterého toto ustanovení „zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel
znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud
vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil.“ Nejvyšší správní soud
je pak v řízení o opětovné kasační stížnosti vázán závazným právním názorem,
který sám v téže věci vyslovil v předchozím zrušujícím rozsudku, neboť i přípustnost samotné
opětovné kasační stížnosti je omezena na důvody, které Nejvyšší správní soud v téže věci dosud
nevyřešil [§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.] (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 8. 7. 2008,
čj. 9 Afs 59/2007 - 56, publ. pod č. 1723/2008 Sb. NSS).
[11] Nejvyšší správní soud projednává věc stěžovatele již podruhé (tj. na základě opakované
kasační stížnosti), přičemž je bez významu, zda první i opakovanou kasační stížnost podá stejný
z účastníků řízení, či nikoliv. Stěžovatel v (pořadí druhé) kasační stížnosti však nikterak netvrdí,
že by krajský soud nerespektoval právní názor vyslovený v předchozím řízení zdejším soudem.
Jeho stížnost je v podstatě spíše polemikou s důvody, na kterých stojí rozsudek Nejvyššího
správního soudu čj. 1 Azs 19/2011 - 80 (srov. body 10-19 tohoto rozsudku). V kasační stížnosti
nadto pouze uvedl, že „ Krajský soud i správní orgán vycházeli z čistě jazykového výkladu pojmu ‚odpírač
vojenské služby‘. […] Za této situace se rozhodnutí správního orgánu i Krajského soudu, který byl vázán
právním názorem NSS vysloveným v rozsudku ze dne 9. 11. 2011, č.j. 1 Azs 19/2011 – 80, jeví stěžovateli
jako čistě formalistické …“ V čem spatřuje formalismus krajského soudu však již blíže
nekonkretizuje.
[12] V návaznosti na znění předchozího rozsudku NSS nemůže takovéto tvrzení představovat
tvrzení, kterým stěžovatel namítá pochybení krajského soudu spočívající v nerespektování
právního názoru zdejšího soudu – tj. jedinou výjimku, která by odůvodňovala projednání
opakované kasační stížnosti.
[13] Pokud je toto jediné místo v kasační stížnosti, kde se stěžovatel zmiňuje o vázanosti
krajského soudu právním názorem NSS, nelze toto tvrzení bez dalšího považovat za přípustnou
kasační námitku. V daném případě nebyl zdejší soud povinen za stěžovatele dohledávat
nebo vymýšlet příslušné argumenty; Nejvyšší správní soud je v řízení zásadně vázán
pouze rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s).
[14] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele je nepřípustná.
Z tohoto důvodu proto již nebylo nezbytné zabývat se dále otázkou, zda je kasační stížnost
také přijatelná, neboť nebyly splněny základní požadavky její přípustnosti a v důsledku
vytýkaného nedostatku kasační stížnost nelze projednat.
[15] Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než kasační stížnost podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. pro nepřípustnost odmítnout.
[16] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li
kasační stížnost odmítnuta.
[17] Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen ustanoveným advokátem Mgr. Jiřím
Ostrýtem. Podle §35 odst. 8 s. ř. s. hotové výdaje a odměnu za zastupování v takovém případě
hradí stát. Ustanovený advokát vyčíslil odměnu za zastupování v předmětném řízení ve výši
2.880 Kč za jeden úkon právní služby (sepsání kasační stížnosti) a hotové výdaje ve výši jednoho
režijního paušálu – 300 Kč, včetně DPH. Zdejší soud však ustanovenému advokátovi odměnu
za podání kasační stížnosti v daném případě nepřiznal. Protože kasační stížnost je nepřípustná,
nelze úkony advokáta považovat za účelně vynaložené náklady k bránění práva (§142
odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s., §13 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2012
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu