ECLI:CZ:NSS:2012:1.AZS.5.2012:40
sp. zn. 1 Azs 5/2012 - 40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna ve věci žalobkyně: O. K., zastoupena Mgr. Janem
Urbanem, advokátem, se sídlem Heyrovského 1178, Hradec Králové, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 12. 2010, čj.
OAM-403/ZA-ZA06-ZA14-2010, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2012, čj. 29 Az 2/2011 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně, advokátovi Mgr. Janu Urbanovi, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 2400 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 1. 2012, čj. 29 Az 2/2011 - 46
zamítl žalobu žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví. Uvedeným
rozhodnutím žalovaný rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany žalobkyni z důvodu nesplnění
podmínek podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v platném znění
(dále jen „zákon o azylu“).
[2] V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že sdělení žalobkyně o tom, že manžel
jí nechce pustit na Ukrajinu, nemůže v azylovém řízení obstát z důvodu, že se jedná
ryze o soukromou záležitost, která nemá s azylově relevantními důvody nic společného.
K žalobní námitce týkající se neaktuálnosti a neobjektivnosti podkladů pro rozhodnutí
žalovaného v důsledku významné politické změny po prezidentských volbách krajský soud
konstatoval, že se jedná toliko o obecnou námitku, ze které nevyplývá, jakým způsobem
by tato skutečnost mohla situaci žalobkyně ovlivnit. V rozsahu takto uplatněné námitky uvedl,
že mu není známo z obecně známých a veřejně dostupných informací ničeho, co by eventuálně
mohlo žalobkyni bránit k vycestování a zajištění si potřebných dokladů (nového cestovního
dokladu) pro legalizaci pobytu na území ČR.
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) se včas podanou kasační stížností domáhá zrušení
rozsudku krajského soudu. V kasační stížnosti, resp. v jejím doplnění ze dne 6. 4. 2012, namítá,
že krajský soud se nedostatečně vypořádal se skutečnostmi, které uvedla v žalobě
a při pohovorech v průběhu řízení před žalovaným; zejména s konkrétními tvrzeními o nebezpečí
vážné újmy, která jí údajně hrozí ze strany státních orgánů v případě jejího návratu do vlasti,
pokud se splní hrozby jejího strýce, že jim ohlásí skutečnost, že v ČR požádala o azyl. Krajský
soud se tak vůbec nezabýval uplatněnými důvody po věcné stránce. S námitkami stěžovatelky
se v podstatě vypořádal pouze poukazem na nevěrohodnost jejího příběhu, o kterou také opřel
své zamítavé rozhodnutí. Krajský soud k tomuto závěru dospěl na základě rozporů
mezi její předchozí žádostí o udělení mezinárodní ochrany (r. 2005) a žádostí,
o kterou jde v tomto řízení. Rozpory, na které soud poukazuje, přitom nelze v žádném případě
považovat za natolik zásadní, aby prokazovaly nevěrohodnost výpovědi stěžovatelky.
Navíc stěžovatelka upozorňuje, že na tyto údajné rozpory poukázal teprve krajský soud,
takže neměla v průběhu celého řízení o její žádosti možnost se k těmto údajným rozporům
jakkoliv vyjádřit.
[4] Z tohoto důvodu má stěžovatelka za to, že bylo povinností soudu zabývat se důvody,
které uvedla, po věcné stránce. Tak se však nestalo a proto považuje napadený rozsudek
za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Navrhuje, aby zdejší soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti, resp. k jejímu doplnění, nevyjádřil.
[6] Specifikum kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany spočívá v tom, že možnost
jejího posouzení soudem závisí nejen na splnění podmínek její přípustnosti (tj. zákonných
procesních předpokladů, jako je včasnost kasační stížnosti - §106 odst. 2 s. ř. s., řádné zastoupení
- §105 odst. 2 s. ř. s., či absence zákonných důvodů nepřípustnosti - §104 s. ř. s., apod.),
ale také podmínek její přijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s., tj. že kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Břemeno tvrzení je přitom na samotném
stěžovateli. Teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí
její důvodnost.
[7] Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší
správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 – 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik
zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
nezbytné vyslovit též právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Přijatelnost lze dovodit i tam, kde v napadeném rozhodnutí
krajského soudu bude shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním
případě může jednat především tehdy, pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu, případně krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné.
[8] Stěžovatelka jako důvod přijatelnosti kasační stížnosti uvedla nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku krajského soudu [nepochybně též kasační důvod dle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.]. Nevypořádání se s jejími konkrétními tvrzeními o hrozbě vážné újmy
v případě jejího návratu do země původu mohlo mít dopad do jejího hmotněprávního postavení.
Posouzení této hrozby má přitom zásadní význam pro určení, zda byly splněny podmínky
pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, kterou jí žalovaný svým rozhodnutím
neudělil. Dalším důvodem přijatelnosti její kasační stížnosti je dle názoru stěžovatelky
nerespektování judikatury zdejšího soudu, na kterou stěžovatelka odkazuje, týkající se povinnosti
krajských soudů vypořádat se se všemi námitkami účastníků.
[9] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se tedy Nejvyšší správní soud zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
[10] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není přijatelná.
[11] Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je nepochybně zásadní vadou, která může mít vliv
na zákonnost vydaného rozhodnutí, neboť naznačuje, že soud se nezabýval, příp. nedostatečně
zabýval danou námitkou. Uvedená vada proto vytváří prostor pro pochybnost, zda by krajský
soud rozhodl stejně i po zohlednění a vypořádání konkrétní námitky, jejíž nevypořádání
je namítáno. V takovém případě by se pro hrubé pochybení procesního práva stěžovatel
neměl vůbec možnost seznámit s důvody rozhodnutí a bylo by namístě takové rozhodnutí zrušit
a nahradit novým. Takovéto výrazné pochybení krajského soudu zkoumá zdejší soud navíc
vždy také z úřední povinnosti, tj. i bez námitky stěžovatele (viz §109 odst. 4 s. ř. s.).
[12] Vymezením případů, kdy se jedná o nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek
důvodů, se zdejší soud v minulosti již mnohokrát zabýval. Za nepřezkoumatelné rozhodnutí
pro nedostatek důvodů tak např. podle rozsudku ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003 - 52
je nutno považovat v takových případech, ve kterých „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského
soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření
závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě
a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy.“ V rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, pak zdejší soud konstatoval,
že „[n]epřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv
na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy,
kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.“ Obdobné závěry učinil
také v rozsudcích ze dne 22. 1. 2004, čj. 4 Azs 55/2003 - 51, publ. pod č. 638/2005 Sb. NSS,
ze dne 1. 6. 2005, čj. 2 Azs 391/2004 - 62, či ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 - 44,
publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS. Podle názoru zdejšího soudu rozsudek krajského soudu
odpovídá požadavkům přezkoumatelného soudního rozhodnutí, formulovaným v rozsáhlé
judikatuře Nejvyššího správního soudu.
[13] V této souvislosti je nutno podotknout, že správní soudnictví je ovládáno zásadou
dispoziční. Jinými slovy, předmět a rozsah přezkumu vymezuje zásadně žalobce, resp. stěžovatel
ve svém návrhu. Nelze sice přehlédnout, že napadený rozsudek krajského soudu zcela zbytečně
obsáhle přepisuje vyjádření účastníků řízení a průběh správního řízení v rozsahu 2 a půl strany,
přičemž samotná argumentace soudu je obsažena v rozsahu max. strany jedné. Takovýto postup
je v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. větou první za středníkem, dle které není přípustné
ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Na druhé straně takovéto pochybení
krajského soudu nemá dopad na věc samu a zcela určitě pak není s to odůvodnit přijatelnost
kasační stížnosti.
[14] Stěžovatelka pouze tvrdila, že jí hrozí údajné nebezpečí vážné újmy, kterou však žádným
způsobem blíže ani v žalobě ani v kasační stížnosti nespecifikovala. Pouhé obavy z vyhrůžek
jejího strýce, že jí udá příslušným vnitrostátním orgánům v zemi původu, nemohou samy
o sobě zakládat azylově relevantní důvod. Toto její tvrzení se v řízení před žalovaným
ani neprokázalo. Žalovaný si totiž k prověření tohoto tvrzení stěžovatelky obstaral podklady
o zemi jejího původu, na které odkázal ve svém rozhodnutí, a ze kterých vyplývá, že neúspěšným
žadatelům o mezinárodní ochranu ze strany státních orgánů ani soukromých osob nehrozí žádné
nebezpečí a nejsou ani znevýhodňováni či diskriminováni. Pokud tedy krajský soud přezkoumal
námitky stěžovatelky pouze v rozsahu pár odstavců, odpovídá to rozsahu a míře obecnosti
námitky, kterou stěžovatelka uplatnila ve své žalobě.
[15] Pokud se stěžovatelka snažila v žalobě aktuálnost těchto podkladů zpochybnit pouhým
tvrzením, že nereflektují poslední prezidentské volby, aniž by současně uvedla, jakým způsobem
a v jaké míře se tato skutečnost dotýká její osoby z pohledu azylově relevantních důvodů,
je tato její námitka zjevně obecná a krajský soud není povinen za stěžovatelku tyto důvody
vyhledávat. Navíc, tuto námitku stěžovatelka v kasační stížnosti ani neuplatnila.
[16] K otázce pronásledování a obav z případných výhružek ze strany soukromých osob
se zdejší soud rovněž již mnohokrát v minulosti vyjádřil. V této souvislosti proto zdejší soud
odkazuje zejména na rozsudek NSS ze dne 10. 3. 2004, čj. 3 Azs 22/2004 - 48,
dle kterého „[s]kutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé
osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění
zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost
domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů […]“ (srov. též rozsudek ze dne 27. 8. 2003,
čj. 4 Azs 7/2003-60).
[17] Z výše uvedených důvodů nelze akceptovat tvrzení stěžovatelky o tom, že se krajský soud
neřídil judikaturou NSS týkající se vypořádávání se s námitkami v žalobě.
[18] Nelze ani akceptovat námitku stěžovatelky, že krajský soud opřel zamítavé rozhodnutí
o svůj závěr o nevěrohodnosti jejího příběhu, kterou dovodil po zohlednění její první žádosti
o udělení mezinárodní ochrany. Je pravdou, že konstatuje-li krajský soud nevěrohodnost
azylového příběhu žadatele o udělení mezinárodní ochrany poprvé až v soudním řízení,
aniž by tuto skutečnost shledal i správní orgán, jde o nepřípustné nahrazování úvah žalovaného
(viz rozsudek NSS ze dne 22. 12. 2011, čj. 6 Azs 17/2011 - 190). V daném případě z napadeného
rozsudku krajského soudu ovšem jasně vyplývá, že svůj výrok založil na tvrzeních stěžovatelky
o tom, že má obavy z vážné újmy v důsledku výhrůžek soukromé osoby.
[19] S ohledem na výše uvedené tak lze uzavřít, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura
Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační
stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Protože soud neshledal
přijatelnost kasační stížnosti z důvodu tvrzeného stěžovatelkou, ani z úřední povinnosti
pak nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci sjednocování
výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů, dospěl k závěru, že podmínky
přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost podle §104a s. ř. s.
pro nepřijatelnost odmítl.
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve s
[21] pojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[22] Stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti zastoupena ustanoveným advokátem
Mgr. Janem Urbanem. Krajský soud v řízení o správní žalobě odměnu advokátu nepřiznal,
neboť stěžovatelka v řízení před krajským soudem výslovně uvedla, že nárok na náhradu nákladů
řízení neuplatňuje (viz č. l. 42 soudního spisu). Náklady řízení se podle §57 odst. 1 s. ř. s. rozumí
též odměna zástupce a jeho hotové výdaje. Stěžovatelka v kasační stížnosti výrok o náhradě
nákladů řízení ani nenamítala, ač tak učinit mohla. Za tohoto stavu posuzoval zdejší soud
pouze nárok na odměnu v řízení před zdejším soudem. V daném případě tak činí odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Jana Urbana částku 2400 Kč [ jeden
úkon právní služby po 2100 Kč dle §7 a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, s přihlédnutím k ustanovení §11 odst. 1 písm. d) téže vyhlášky (doplnění
kasační stížnosti tak, aby byla projednatelná), a jeden režijní paušál po 300 Kč za jeden dle §13
odst. 3 téže vyhlášky]. Ze spisu nevyplývá, že by byl ustanovený advokát plátcem DPH
a tuto skutečnost ani netvrdil. Z tohoto důvodu mu zdejší soud DPH nepřiznal. Celková částka
2400 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku, protože v tomto případě u ustanoveného advokáta odměnu za zastupování
a hotové výdaje platí stát (§35 odst. 8 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. května 2012
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu