ECLI:CZ:NSS:2012:1.AZS.6.2012:47
sp. zn. 1 Azs 6/2012 - 47
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna, v právní věci žalobce: M. H., zastoupen
JUDr. Davidem Jarošem, advokátem se sídlem Jílovská 1167/71a, Praha 4 - Braník,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 19. 8. 2011, čj. OAM-225/ZA-ZA06-ZA09-2011, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 12. 2011, čj. 56 Az 43/2011 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátovi JUDr. Davidu Jarošovi,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce
5.760 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví zamítl žádost žalobce o udělení mezinárodní
ochrany podle §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v platném znění
(dále jen „zákon o azylu“), jako zjevně nedůvodnou.
[2] Žalobce, státní občan Ukrajiny, podal proti tomuto rozhodnutí žalobu ke krajskému
soudu. Ten žalobu výše označeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění svého rozsudku se krajský
soud ztotožnil se závěry žalovaného, že žalobce v průběhu správního řízení neuvedl skutečnosti,
které by odůvodňovaly udělení mezinárodní ochrany dle §12 a §14a zákona o azylu.
Přesto, že se žalobce obával návratu do vlasti z důvodu, že mu vyhrožují osoby (rovněž občané
Ukrajiny), se kterými byl odsouzen za trestnou činnost páchanou na území ČR, a požadují
po něm peníze, nevyhledal pomoc u příslušných orgánů státu jeho země původu. Své obavy
taktéž nepodložil žádným konkrétním tvrzením. Do ČR stěžovatel poprvé přijel v roce 2006
toliko za prací; svou vlast neopustil na základě žádného z azylově relevantních důvodu. Žádost
o mezinárodní ochranu podal až po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody
z obav z pomsty spolupachatelů. Krajský soud proto považoval za prokázané, že důvodem
podání žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany byla jen jeho snaha o legalizaci pobytu
na území ČR.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační
stížnost. V první řadě namítá, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné z důvodu, že skutkové
okolnosti, ze kterých žalovaný vycházel, nemají oporu ve spisu. Žalovaný se totiž důsledně
nezabýval všemi okolnostmi, které ve své žádosti stěžovatel uváděl. Důvodem jeho žádosti
nebyla snaha o legalizaci pobytu na území ČR, jak tvrdí žalovaný a potažmo i krajský soud,
nýbrž důvodná obava z pronásledování ze strany spolupachatelů předchozí trestné činnosti.
Tyto obavy lze dle názoru stěžovatele vykládat jako nepřípustné riziko závažné újmy ve smyslu
§14a zákona o azylu. K závěru žalovaného, že žádost o mezinárodní ochranu podal
až poté, co byl podmínečně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a poté, co na území
ČR již několik let pobýval, stěžovatel uvedl, že v době, která předcházela dobu výkonu trestu,
logicky důvod k jejímu podání neměl.
[4] K tvrzení žalovaného o tom, že se s žádostí o ochranu neobrátil na příslušné orgány
jeho země původu, stěžovatel argumentuje stavem a rozsahem korupčního jednání na Ukrajině.
Aktivní ochranu ze strany ukrajinských státních orgánu s ohledem na tento stav nepředpokládal.
Tvrzenou nedostupnost ochrany občanů Ukrajiny ze strany příslušných státních orgánů dokládá
zprávami neziskových organizací (Transparency International a Pro Asyl) z let 2010 a 2011
v anglickém jazyce.
[5] Další kasační námitkou stěžovatel napadá postup žalovaného jako mimořádně formální;
nedostatečně zjištěný skutkový stav pak údajně dokládá i mimořádná rychlost řízení o žádosti
stěžovatele před správním orgánem (17 dnů).
[6] Stěžovatel namítá i zásah do práva na soukromý život paní B. (družky stěžovatele,
st. občanky Ukrajiny žijící v ČR) ze strany žalovaného. V rozhodnutí o žádosti stěžovatele
argumentoval žalovaný platností jejího povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR
(pouze do konce r. 2012) a předjímal tak její rozhodnutí o jejím dalším setrvání v ČR
(pozn. NSS: vzhledem k tomu, že zdejšímu soudu není zřejmé, co touto námitkou stěžovatel zamýšlel,
resp. jakým způsobem se tento závěr konkrétně dotkl jeho práv, a ani z dalšího textu kasační stížnosti
toto nevyplývá, nemohl se zdejší soud touto námitkou pro nesrozumitelnost zabývat).
[7] Krajskému soudu s ohledem na výše uvedené stěžovatel vytýká, že se spokojil s tvrzeními
žalovaného v zamítavém rozhodnutí o jeho žádosti, aniž by ho podrobil kritickému přezkumu.
S odkazem na judikaturu zdejšího soudu (rozsudek ze dne 18. 12. 2008, čj. 1 Azs 86/2008 - 101)
stěžovatel uvedl, že správní orgán se v kontextu uvedené situace nemůže pouze odvolat na znění
ukrajinských zákonů, aniž by dostál své povinnosti získat si dostatečné informace o tom, nakolik
je ochrana poskytovaná veřejnými orgány v praxi účinná. Navíc tak žalovaný učinil
přesto, že je dle tvrzení stěžovatele v ČR k dispozici dostatek zpráv o soustavném porušování
základních lidských práv na Ukrajině (např. zprávy Human Rights Watch, zprávy OBSE
a Rady Evropy). Krajský soud přes všechny uvedené vady toto rozhodnutí žalovaného nezrušil,
ač tak učinit měl.
[8] Další námitkou stěžovatele proti postupu krajského soudu je porušení zásady rovnosti
stran, neboť soud neprovedl dokazování, ač takovou možnost měl, ani nenařídil jednání,
aby vyslechl stěžovatele a poskytl mu možnost navrhnout další důkazy, příp. jinak reagovat
na poučení soudu.
[9] Kasační stížnost je přípustná. Specifikum kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany však spočívá v tom, že možnost jejího posouzení soudem závisí nejen na splnění
podmínek její přípustnosti, ale také podmínek její přijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s.,
tj. že kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Břemeno
tvrzení je přitom na samotném stěžovateli. Teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná,
Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
[10] K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
mezinárodní ochrany (azylu) lze pro stručnost odkázat na usnesení zdejšího soudu ze dne
26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde citovaná
rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz). Podle tohoto usnesení je podstatným
přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce nezbytné vyslovit též právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního
případu. Přijatelnost lze dovodit i tam, kde v napadeném rozhodnutí krajského soudu
bude shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele.
[11] Nejvyšší správní soud se tedy dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela
by být podle shora citovaného §104a s. ř. s. odmítnuta jako nepřijatelná.
[12] Stěžovatel ve své žádosti o udělení mezinárodní ochrany tvrdil, že se obává návratu
do země původu z důvodu, že mu vyhrožují soukromé osoby, se kterými byl odsouzen
za úmyslný trestný čin v ČR.
[13] Jak již v nedávné době konstatoval rozšířený senát zdejšího soudu, žádost o poskytnutí
mezinárodní ochrany posuzuje správní orgán na základě skutečností, které žadatel uvede
či které ve správním řízení jinak vyjdou najevo, a to z hlediska všech zákonných forem
této ochrany, které se k těmto skutečnostem vztahují. Zamítnout žádost podle §16 zákona
o azylu může správní orgán jen tehdy, nepřichází-li v úvahu žádná z takovýchto forem
mezinárodní ochrany; tento závěr musí v rozhodnutí odůvodnit (viz usnesení rozšířeného senátu
NSS ze dne 25. 1. 2011, čj. 5 Azs 6/2010 - 107, publ. pod č. 2289/2011 Sb. NSS).
[14] Vymezením pojmu pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu se zdejší soud zabýval
mimo jiné v rozsudku ze dne 19. 2. 2004, čj. 7 Azs 38/2003 - 37, v němž konstatoval,
že „[z]a pronásledování, je nutno považovat pouze takové ohrožení života či svobody, které je trpěné, podporované
či prováděné státní mocí, nikoliv takové negativní jevy, které státní orgány cíleně potírají a čelí jim.“ Své závěry
dále rozvinul v početné navazující judikatuře týkající se otázky pronásledování a obav
z případných výhružek ze strany soukromých osob, zejména v rozsudku NSS ze dne 10. 3. 2004,
čj. 3 Azs 22/2004 - 48, dle kterého „[s]kutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy
před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12
zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi
původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti
v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ (srov. též rozsudek ze dne 27. 8. 2003, čj. 4 Azs 7/2003 - 60
nebo rozsudek ze dne 18. 12. 2003, čj. 4 Azs 38/2003 - 36).
[15] Strach stěžovatele vrátit se do vlasti kvůli údajným vyděračům (přičemž tato situace
souvisí s jeho protiprávním jednáním na území ČR) tedy nelze považovat za odůvodněný strach
vyvolaný státní represí ve smyslu zákona o azylu. Rovněž tak problémy, které stěžovatel
s těmito osobami údajně má, nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými.
[16] Stěžovatel dále namítá, že žalovaný na něj neúnosně přenesl břemeno tvrzení i břemeno
důkazní, aniž by si k jeho tvrzením opatřil dostatečné podklady, a dále, že krajský soud vycházel
pouze ze závěrů žalovaného, aniž by ve věci nařídil ústní jednání a provedl dokazování.
[17] Stěžovateli je nutno přisvědčit, že není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování
své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí.
Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné
důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují. Uvedené závěry
vyplývají z judikatury zdejšího soudu, např. rozsudku NSS ze dne 21. 12. 2005,
čj. 6 Azs 235/2004 - 57. Současně však zdejší soud v rozsudku ze dne 20. 11. 2003,
čj. 2 Azs 27/2003 - 59, publ. pod č. 181/2004 Sb. NSS, konstatoval, že „[s]právní orgán
má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení
uvedené. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g)
téhož zákona zamítne. […] Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 správního řádu má správní
orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl“ (zvýraznění doplněno).
Tedy i přesto, že žalovaný má povinnost posoudit žádost žadatele o azyl hlediska
všech zákonných forem mezinárodní ochrany (viz usnesení rozšířeného senátu NSS,
čj. 5 Azs 6/2010 - 107, již cit. výše v bodě [13]), neznamená to, že by v situaci, kdy stěžovatel
žádný azylově relevantní důvod ve své žádosti ani při provedeném pohovoru netvrdil,
žalovanému vznikala povinnost domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem
neuplatněné a činit posléze k těmto důvodům příslušná skutková zjištění.
[18] Žalovaný dospěl k závěru, že stěžovatel v průběhu správního řízení neuvedl žádný
z azylově relevantních důvodů. Stěžovatel však namítá, že si k tomuto svému závěru žalovaný
neobstaral dostatečné podklady, zejména, že nezohlednil rozsáhlou míru korupce v zemi,
kterou v řízení o kasační stížnosti doložil zprávami zahraničních neziskových organizací
zabývajících se dodržováním lidských práv. Uvedené zprávy údajně potvrzují obavy stěžovatele
o nedostupnosti možné účinné ochrany jeho života a zdraví na Ukrajině.
[19] K otázce, kdy je ochrana před vážnou újmou ze strany země původu dostatečná, se zdejší
soud vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 16. 9. 2008, čj. 3 Azs 48/2008 - 57. V uvedeném
případě dospěl k závěru, že v těchto případech je nutno uplatnit výkladové pravidlo čl. 7 odst. 2
směrnice Rady 2004/83/ES, dle něhož „se má zpravidla za to, že ochrana je poskytována, jestliže stát,
či strany nebo organizace ovládající stát učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné
újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících
pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k této ochraně přístup.“ Ze správního spisu
vyplývá, že stěžovatel nedostupnost systému ochrany v jeho zemi původu, v důsledku
čehož by mu hrozila závažná újma nebo pronásledování, v řízení před žalovaným nenapadal.
To učinil až v kasační stížnosti. Ve správním řízení pouze uvedl, že policista,
na kterého se jeho otec obrátil, neboť to byl jeho známý, požadoval za „vyřešení“ věci peníze,
neboť tak to na Ukrajině chodí. Takové tvrzení je ovšem zcela nedostačující. Pokud se stěžovatel
v daném případě ani nepokusil oficiálně se obrátit na příslušné orgány jeho země původu,
nelze tento důvod akceptovat jako důvod udělení azylu vymezený zákonem. „Pouhá nedůvěra
občana ve státní instituce, zdůvodňovaná tvrzením, že nejsou schopny jej ochránit proti kriminálním živlům,
nelze podřadit důvodům pro udělení azylu dle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb.“ (viz rozsudek NSS ze dne 29. 3. 2004, čj. 5 Azs 7/2004 - 37). Snaží-li se stěžovatel
v kasační stížnosti zvrátit rozhodnutí žalovaného tvrzením, že nesprávně nezohlednil
míru korupce v jeho zemi původu, v důsledku které mu hrozí „nepřípustné riziko závažné újmy“,
lze ho tedy odkázat na závěry uvedené výše. Důkazy předložené Nejvyššímu správnímu soudu
tedy nebylo třeba provádět.
[20] Jde-li o námitku, že krajský soud pochybil, nenařídil-li ve věci jednání, zdejší soud uvádí
následující. Podmínky rozhodnutí věci bez nařízení jednání upravuje §51 s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli
nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení
výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen. Ze soudního
spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalovaný projevil výslovný souhlas s projednáním
věci bez nařízení jednání ve vyjádření ze dne 13. 10. 2011 (viz č.l. 79 soudního spisu, předposl.
odst.). Z písemností založených v soudním spisu je dále zřejmé, že souhlas stěžovatele
s projednáním věci bez nařízení jednání nastal v důsledku fikce předvídané v §51 odst. 1, větě
druhé s. ř. s. Krajský soud stěžovateli zaslal výzvu k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím
věci bez nařízení jednání, přípisem ze dne 18. 10. 2011 (č.l. 22 soudního spisu). Současně
ho poučil o následcích marného uplynutí lhůty k vyjádření. Jelikož se tuto písemnost stěžovateli
na jím uvedené adrese nepodařilo doručit, přistoupil krajský soud k náhradnímu doručení formou
vyvěšení na úřední desce. Stěžovatel se k výzvě soudu ze dne 18. 10. 2011 v předepsané lhůtě
dvou týdnů nevyjádřil, ani jinak procesně nereagoval.
[21] Podáním žaloby proti rozhodnutí žalovaného došlo k zahájení soudního řízení
(§32 s. ř. s.). Za dané situace musel a měl stěžovatel předpokládat, že od něj bude vyžadována
jistá míra procesní aktivity a za tím účelem ho bude krajský soud
kontaktovat. V případě, že věděl, že nebude na adrese uvedené v žalobě k zastižení
nebo že doručování na tuto adresu bude složité, měl např. možnost soudu sdělit adresu,
na které by ho bylo lze fakticky zastihnout. Stěžovatel však tak neučinil. Za této situace
proto nemůže zpětně namítat nenařízení jednání a neprovedení důkazů krajským soudem,
které navíc navrhl až v řízení o kasační stížnosti. V daném případě proto v souladu se zásadou
vigilantibus iura (každý ať si střeží svá práva) musí nést negativní následky svého počínání
stěžovatel sám.
[22] Konečně, pokud jde námitku stěžovatele, týkající se mimořádné rychlosti řízení
před žalovaným, zdejší soud odkazuje na §16 odst. 3 zákona o azylu. Dle tohoto ustanovení
lze rozhodnutí o zamítnutí žádosti pro její zjevnou nedůvodnost vydat nejpozději do 30 dnů
ode dne zahájení řízení o udělení mezinárodní ochrany. Smysl tohoto ustanovení tkví nesporně
právě ve snaze zkrátit řízení o zjevně nedůvodných žádostech tím, že správní orgán není povinen
provádět zbytečně dokazování v takovém rozsahu, jako je tomu u ž ádostí jiných, což významně
přispívá k větší rychlosti vyřízení žádostí (srov. Kosař, D. – Molek, P. – Honusková, V. – Jurman,
M. – Lupačová, H.: Zákon o azylu, Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 252, bod III.).
[23] S ohledem na výše uvedené tak lze uzavřít, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura
Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační
stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Protože soud neshledal
přijatelnost kasační stížnosti z důvodů tvrzených stěžovatelem a ani z úřední povinnosti nenalezl
žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci sjednocování výkladu
právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů, dospěl k závěru, že podmínky
přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost podle §104a s. ř. s.
pro nepřijatelnost odmítl.
[24] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li
kasační stížnost odmítnuta.
[25] Stěžovateli byl v řízení o kasační stížnosti ustanoven advokát JUDr. David Jaroš.
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.).
Soud proto určil odměnu advokáta JUDr. Davida Jaroše částkou 4.800 Kč [ dva úkony právní
služby po 2.100 Kč dle §7 a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, s přihlédnutím k ustanovení §11 odst. 1 písm. a) a d) téže vyhlášky (převzetí a příprava
zastoupení a doplnění kasační stížnosti tak, aby byla projednatelná), a dva režijní paušály
po 300 Kč na jeden právní úkon dle §13 odst. 3 téže vyhlášky]. Protože ustanovený advokát
je plátcem DPH, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba
povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle §37
odst. 1 a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. činí 960 Kč. Celková částka 5.760 Kč
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. června 2012
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu