ECLI:CZ:NSS:2012:11.KSEO.4.2009:111
sp. zn. 11 Kseo 4/2009 - 111
ROZHODNUTÍ
Nejvyšší správní soud jako soud kárný rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vojtěcha Šimíčka a členů JUDr. Danuše Novotné, JUDr. Ivany Doubkové, JUDr. Josefa
Českého, JUDr. Petra Hajna a JUDr. Zdeňka Nováka v právní věci kárného žalobce: ministr
spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 16, proti kárně obviněnému: JUDr. J. G., soudní exekutor,
Exekutorský úřad pro Prahu 6 se sídlem Čistovická 11, Praha 6, zastoupený Mgr. Janem
Dajbychem, advokátem se sídlem Tychonova 3, Praha 6, v řízení o odvolání kárného žalobce
proti rozhodnutí kárného senátu kárné komise Exekutorské komory ČR ze dne 9. 10. 2007, č. j.
KŽ 11/07-21, a v řízení o návrhu na zahájení kárného řízení žalobce ze dne 15. 12. 2006, č. j.
707/2006-PERS-SO/2, při ústním jednání konaném dne 23. února 2012,
takto:
I. Rozhodnutí kárného senátu kárné komise Exekutorské komory ČR ze dne
9. 10. 2007, č. j. KŽ 11/07-21, se ruší .
JUDr. J. G.,
soudní exekutor, Exekutorský úřad pro Prahu 6, s e
u z n á v á v i n n ý m t í m , ž e
II. jako soudní exekutor v řízení vedeném u Exekutorského úřadu pro Prahu 6
pod sp. zn. Ex 4920/04 byl nečinný v období od 17. 7. 2006, kdy obdržel usnesení
Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 5. 2006, č. j. Nc 5533/2004 -42, o zastavení
exekuce, s vyznačenou doložkou právní moci, až do dne 13. 4. 2007, kdy vrátil
povinnému přeplatek ve výši 40 000 Kč složený dne 6. 4. 2005,
III. jako soudní exekutor v řízení vedeném u Exekutorského úřadu pro Prahu 6
pod sp. zn. 025 Ex 4150/05 po u hrazení pohledávky oprávněné dne 22. 12. 2005
neprovedl žádné další úkony vedoucí k vymožení nákladů exekuce a zůstal nečinný
až do 30. 8. 2006, kdy vydal exekuční příkaz č. j. EX 4150/05- 7, kterým rozhodl
o provedení exekuce prodejem nemovitostí ve vlastnictví povinného,
t e d y
z á v a ž n ě a opětovně p o r u š i l
své povinnosti při výkonu exekuční činnosti stanovené právním předpisem,
č í m ž s p á c h a l
kárná provinění podle §116 odst. 2 exekučního řádu.
IV. Za to se mu podle §116 odst. 3 písm. c) exekučního řádu ukládá
p o k u t a v e v ý š i 20 000 Kč.
Tato pokuta je splatná do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet Nejvyššího
správního soudu.
Odůvodnění:
I. Obsah návrhu na zahájení řízení ve věci původně vedené
pod sp. zn. 11 Kseo 4/2009
[1.] Ministr spravedlnosti (dále jen „kárný žalobce“, příp. „žalobce“) podal k Exekutorské
komoře ČR dne 21. 6. 2007 proti soudnímu exekutorovi JUDr. J. G. (dále jen „soudní exekutor“,
případně „exekutor“) návrh na zahájení kárného řízení pro kárné provinění podle ustanovení §
116 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a
o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“).
[2.] Podle citovaného ustanovení v tehdy platném znění platilo, že „[j]estliže exekutor závažně
nebo opětovně porušil povinnost stanovenou tímto zákonem nebo jestliže jeho chováním byla závažně nebo opětovně
narušena důstojnost exekutorského povolání (dále jen "kárné provinění"), může mu být v kárném řízení uloženo
některé z těchto opatření:
a) napomenutí,
b) písemné napomenutí,
c) pokuta až do výše stonásobku minimální mzdy,
d) odvolání z exekutorského úřadu.“
[3.] Porušení citovaného zákonného ustanovení spatřuje žalobce v tom, že soudní exekutor
byl v řízení vedeném pod sp. zn. EX 4920/04 od právní moci usnesení Okresního soudu
v Litoměřicích ze dne 22. 5. 2006, č. j. Nc 5533/2004- 42 (tzn. od 21. 6. 2006), bezdůvodně
nečinný. Citovaným usnesením soud rozhodl, že se podle ustanovení §268 odst. 1 písm. b)
o. s. ř. zcela zastavuje exekuce nařízená usnesením téhož soudu. Tuto nečinnost projevoval
ve vztahu k povinnému ing. J. P., a to až do 13. 4. 2007, kdy teprve mu vrátil přeplatek ve výši 40
000 Kč složený povinným dne 6. 4. 2005.
[4.] Kárný žalobce vyslovil nesouhlas s vyjádřením JUDr. G., který poukázal na to, že mu
účetnictví spravuje externí firma. To jej totiž nemůže zbavovat odpovědnosti za včasné
a bezodkladné splnění závazku vůči povinnému a v daném případě byl ve více než
devítiměsíčním prodlení, což je nezodpovědné a neomluvitelné.
[5.] Kárný žalobce navrhl provést důkaz obsahem exekučního spisu sp. zn. EX 4920/04.
II. Obsah návrhu na zahájení řízení ve věci původně vedené
pod sp. zn. 11 Kseo 6/2009
[6.] Kárný žalobce podal k Exekutorské komoře ČR dne 15. 12. 2006 proti soudnímu
exekutorovi návrh na zahájení kárného řízení pro kárné provinění podle ustanovení §116 odst. 2
exekučního řádu.
[7.] Porušení citovaného zákonného ustanovení spatřuje žalobce v tomto případě v tom,
že soudní exekutor v řízení zahájeném na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne
16. 10. 2005, č. j. 73 Nc 991/2005- 12, po uhrazení pohledávky oprávněné dne 22. 12. 2005
neprovedl žádné další úkony vedoucí k vymožení nákladů exekuce a zůstal nečinný
až do 30. 8. 2006, kdy vydal exekuční příkaz č. j. EX 4150/05-7, kterým rozhodl o provedení
exekuce prodejem nemovitostí ve vlastnictví povinného (TENA, a. s.) zapsaných v k. ú. Satalice.
Tím porušil povinnost postupovat bez zbytečných průtahů a ohrozil tím vážnost exekutorského
úřadu.
[8.] Kárný žalobce vyslovil nesouhlas s vyjádřením JUDr. G., který uvedl, že vyčkával na
úhradu nákladů exekučního řízení. Ze spisu prý totiž nevyplývají žádné objektivní důvody, jež by
bránily vymožení nákladů exekučního řízení bez zbytečných průtahů. Teprve po kontrole, tedy
po osmi měsících po uhrazení pohledávky oprávněné, byl postižen zjistitelný majetek.
V tom žalobce spatřuje průtahy v řízení takové intenzity, aby bylo jednání exekutora
kvalifikováno jako kárné provinění.
[9.] Kárný žalobce navrhl provést důkaz obsahem exekučního spisu sp. zn. EX 4150/05.
III. Vyjádření soudního exekutora k věci původně vedené pod sp. zn. 11 Kseo 4/2009
[10.] Obviněný exekutor ve vyjádření ze dne 24. 8. 2007 uvádí, že povinný ing. P.
u něj skutečně složil dne 6. 4. 2005 částku 40 000 Kč a že usnesením Okresního soudu
v Litoměřicích ze dne 22. 5. 2006, č. j. Nc 5533/2004- 42, byla předmětná exekuce zcela
zastavena. Standardním postupem bývá v takové situaci vrácení přeplatku na bankovní účet
osoby, která částku složila. Proto byl prostřednictvím externí účetní firmy dvakrát v znesen dotaz
na ing. P. ohledně čísla jeho bankovního účtu, nicméně v důsledku písařské chyby (zadání chybné
adresy) se jmenovanému nepodařilo doručit. Ing. P . exekutora kontaktoval až dne 22. 2. 2007.
[11.] JUDr. G. nezpochybňuje povinnost vrátit povinnému zmíněný přeplatek. Protože však
zákon nestanoví lhůtu, ve které tak musí učinit, a současně je exekutor povinen vyřizovat exekuce
v pořadí, v jakém mu byla doručena usnesení o nařízení exekuce, je v rozporu se zákonem, aby
byla některá řízení upřednostňována před ostatními. Nápad spisů v úřadě exekutora je značný
(desítky tisíc případů), a nebylo proto možno vytýkanou věc vyřídit při zachování obvyklého
postupu. Byly tak dány objektivní důvody, pro které nelze všechny případy vyřizovat obratem.
Ostatně, exekutor vyřizuje svoji agendu údajně výrazně rychleji, než jsou průměrné lhůty u soudů
i většiny exekutorů. Kárně obviněný konečně vznáší pochybnost, zda vůbec ing. P . vznikla
průtahy škoda a zda se spíše nejedná o podání šikanózní povahy, mající za cíl toliko poškodit
osobu JUDr. G. a zpochybnit tak celou instituci soudního exekutora.
IV. Vyjádření soudního exekutora k věci původně vedené pod sp. zn. 11 Kseo 6/2009
[12.] Obviněný exekutor ve vyjádření ze dne 29. 3. 2007 uvádí, že dne 9. 12. 2005 byla povinné
společnosti TENA, a. s. doručena spolu s usnesením o nařízení exekuce a návrhem na nařízení
exekuce výzva, ve které exekutor vyzval povinnou ke splnění povinností, tzn. k úhradě
pohledávky oprávněné a nákladů exekučního řízení. Součástí této výzvy bylo též vyčíslení nákladů
exekučního řízení; nicméně s ohledem na skutečnost, že v této době ještě exekutor neměl
doručeno usnesení o nařízení exekuce s doložkou právní moci, bylo toto vyčíslení pouze
přibližné. Minimálně však byly stanoveny na částku 5 950 Kč.
[13.] Vzhledem k nízké výši vymáhané částky chtěl exekutor zasláním uvedené výzvy umožnit
dobrovolné uhrazení vymáhaného plnění, a pokud by povinná uhradila pohledávku zcela,
od exekuce by upustil. Odměna za provedenou exekuci by exekutorovi náležela pouze
ve zkrácené výši.
[14.] Povinná na základě této výzvy uhradila dne 22. 12. 2005 pohledávku ve výši 9 853,50 Kč,
tedy celou vymáhanou pohledávku oprávněné (6 105 Kč), nikoliv však celé náklady exekuce,
vyčíslené na minimální částku 5 950 Kč (zbývalo zaplatit 2 201,50 Kč). Částečným uhrazením
vymáhané povinnosti se předmětný exekuční spis dostal mezi „rozplacené“, které exekutor
sleduje s určitou periodicitou. Následnou kontrolou bylo zjištěno, že náklady nejsou zcela
zaplaceny, a proto exekutor doručil usnesení o nařízení exekuce Katastrálnímu úřadu Praha
k vyznačení poznámky zahájeného exekučního řízení na listu vlastnictví. Tuto povinnost musel
exekutor údajně splnit bez ohledu na výši vymáhané částky a bez ohledu na to, zda se to v daném
případě jevilo jako nepřiměřené či nadbytečné.
[15.] Exekutor závěrem uvádí, že povinná si byla vědoma neúplného uhrazení nákladů
exekučního řízení, a musela proto předpokládat následky. V této otázce však byla zcela pasivní.
Proto exekutor tvrdí, že se žádného pochybení v této věci nedopustil.
V. Průběh dalšího řízení ve věci původně vedené pod sp. zn. 11 Kseo 4/2009
[16.] Rozhodnutím kárného senátu kárné komise Exekutorské komory ČR (dále „Kárný
senát“) ze dne 9. 10. 2007, č. j. KŽ 11/07-21, byl JUDr. G. zproštěn kárné žaloby, neboť se
kárného provinění nedopustil.
[17.] V odůvodnění rozhodnutí kárný senát uvedl, že délka nečinnosti exekutora sice trvala
téměř 9 měsíců a navíc věc nebyla složitá, jelikož šlo jen o odeslání příslušných p eněžních
prostředků povinnému, nicméně kárnému senátu současně neuniklo, že kárně obviněný měl
v běhu poměrně velký počet rozpracovaných věcí, v nichž musel rovněž činit úkony.
Proto se JUDr. G. sice dopustil porušení povinnosti stanovené exekučním řádem, nicméně tuto
povinnost neporušil závažně. Celková doba nečinnosti totiž není se zřetelem k daným
okolnostem natolik dlouhá, aby se dalo hovořit o závažném porušení povinností. Proto Kárný
senát JUDr. G. zprostil kárného obvinění a vyslovil naději, že již s amotné projednání této věci
bude na kárně obviněného působit do budoucna výchovně.
[18.] Proti tomuto rozhodnutí podal kárný žalobce dne 19. 2. 2008 odvolání,
v němž nesouhlasí s názorem kárného senátu, že se ze strany kárně obviněného jedná
jen o prosté porušení povinnosti a že ani celková doba nečinnosti nesvědčí o závažném
porušení povinnosti. Peněžní prostředky totiž měly být povinnému vráceny bezodkladně a není
rozhodné, zda tak měl učinit přímo kárně obviněný anebo externí firma. JUDr. G . fakticky jednal
teprve až z podnětu stížnosti povinného. Nečinnost exekutora, a to právě za situace, že se jednalo
o jednoduchou věc, a s ohledem na skutečnost, že své povinnosti dostál až na podkladě výzvy
povinného, proto pokládá kárný žalobce za závažné porušení povinnosti a navrhuje rozhodnutí
kárného senátu zrušit a znovu rozhodnout.
[19.] JUDr. G. ve vyjádření k odvolání ministra spravedlnosti uvedl, že exekuční řád nestanoví
žádné lhůty pro vykonání jednotlivých úkonů. Nelze proto ani dovodit, překročení jaké lhůty lze
považovat za zbytečné průtahy řízení. Pokud tedy kárný žalobce poukazuje toliko na ustanovení §
116 odst. 2 exekučního řádu, neunesl své důkazní břemeno. Jediné ustanovení exekučního řádu,
které by exekutor případně mohl porušit, je totiž §2, což však pov ažuje za absurdní, jelikož by
tak mohlo dojít k situaci, kdy by byl soudní exekutor kárně stíhán např. za překročení povolené
jízdy v automobilu. I v tomto případě by totiž porušením jiného zákona došlo automaticky
k porušení §2 exekučního řádu. Ze všech popsaných důvodů JUDr. G. navrhuje potvrdit
napadené rozhodnutí kárného senátu.
[20.] O odvolání kárného žalobce nebylo dosud rozhodnuto.
VI. Průběh dalšího řízení ve věci původně vedené pod sp. zn. 11 Kseo 6/2009
[21.] Rozhodnutím kárného senátu ze dne 2. 4. 2007 byl JUDr. G. uznán vinným,
že v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. EX 4150/05 jako pověřený exekutor po uhrazení
pohledávky oprávněné dne 22. 12. 2005 neprovedl vyčíslení nákladů exekuce a další úkony
vedoucí k jejich vymožení a zůstal nečinný až do 30. 8. 2006, kdy vydal exekuční příkaz
EX 4150/05-7, kterým rozhodl o provedení exekuce prodejem nemovitosti ve vlastnictví
povinného, tedy nepostupoval v součinnosti s povinnou tak, aby ochrana práv povinné byla
rychlá a účinná, čímž závažně porušil ustanovení §6 o. s. ř. ve spojení s §52 exekučního řádu
a dopustil se kárného provinění podle §116 odst. 2 exekučního řádu. Za to mu bylo uloženo
kárné opatření – napomenutí.
[22.] V odůvodnění rozhodnutí Kárný senát uvedl, že kárná žaloba byla podána důvodně,
jelikož i povinná měla právo na řízení bez zbytečných průtahů. To však bylo porušeno,
když v období od 2. 2. 2006 do 30. 8. 2006 za situace, kdy exekutor neměl vymožena všechna
plnění a z chování povinné mohl usoudit, že věc považuje za vyřízenou, případně nehodlá uhradit
zbytek vyčíslených nákladů, nelze jeho postup považovat za rychlou ochranu práv povinné.
Při úvaze o druhu a rozsahu uloženého opatření Kárný senát dospěl k závěru, že postačujícím
je v případě půlroční nečinnosti napomenutí, mající především preventivní funkci.
[23.] Proti tomuto rozhodnutí podal JUDr. G. dne 14. 5. 2007 odvolání (doplněné dne 13. 5.
2008), v němž poukázal na to, že se Kárný senát nevypořádal se všemi jeho tvrzeními. Konkrétně
šlo o námitku, že doručením usnesení o nařízení exekuce kata strálnímu úřadu a vyznačením této
poznámky na listu vlastnictví nastaly účinky generálního inhibitora a následným doručením
exekučního příkazu postižením nemovitosti se tak možnost povinné nakládat s nemovitostí již
neprohloubila. Naopak postižením jiného majetku povinné by byly následky exekučního řízení
mnohem těžší. Exekutor dále namítl, že otázka průtahů v řízení je velmi relativní, a i Kárný senát
uvedl, že půlroční a delší nečinnost soudů není předmětem kárných opatření, a není proto nutno
stíhat exekutora, jehož úkony se považují za úkony soudu. Je třeba přihlížet rovněž k chování
účastníků řízení a v daném případě povinná věděla, že jí zbývá doplatit náklady exekučního řízení,
byl jí k tomu poskytnut dostatečný časový prostor, a přesto tak neučinila. Navíc, ustanovení §6 o.
s. ř. blíže nespecifikuje, co je považováno za rychlou a účinnou ochranu práv účastníků.
Posuzování přiměřenosti délky a účinnosti postupu v konkrétní věci je proto čistě subjektivní
záležitostí.
[24.] Kárný žalobce ve vyjádření k tomuto odvolání uvedl, že nedůvodné průtahy byly skutečně
na straně exekutora, jelikož povinná se exekuci aktivně nebránila, přičemž současně nelze
předpokládat, že se po nařízení exekuce povinný začne aktivně starat o svoje závazky. Ohledně
uloženého kárného opatření se kárný žalobce ztotožňuje s rozhodnutím Kárného senátu.
[25.] Odvolací senát kárné komise Exekutorské komory ČR (dále „Odvolací senát“)
rozhodnutím ze dne 13. 5. 2008 , č. j. KŽ 22/06-65, shora citované rozhodnutí Kárného senátu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem byla skutečnost, že Kárný senát neprovedl
důkaz konstatováním obsahu exekučního spisu zn. EX 4150/05, ani obsahem stížnostního spisu,
který si mohl krátkou cestou v sídle Exekutorské komory ČR vyžádat. Kárné řízení tak zůstalo
kusé a neúplné a nebyly splněny podmínky pro vydání meritorního rozhodnutí. Odvolací senát
rovněž uvedl, že bude třeba znovu posoudit otázku reálnosti pojmu průtahy v řízení, „zvláště
v kontextu s průtahy v řízení, obecně známými z činnosti soudů všech stupňů, které v konkrétních případech
dosahují i délky 5 a více roků “.
VII. Řízení před Nejvyšším správním soudem
[26.] Nejvyšší správní soud převzal dle čl. I., bodu 28. zákona č. 183/2009 Sb., kterým se mění
exekuční řád a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 121/2008 Sb.,
o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících
zákonů, ve znění zákona č. 7/2009 Sb., rozhodování v kárných věcech soudních exekutorů.
V souladu s bodem 7., čl. II. pře chodných ustanovení zákona č. 183/2009 Sb., byla Nejvyššímu
správnímu soudu Exekutorskou komorou ČR předána spisová dokumentace i k předmětnému
kárnému řízení.
[27.] Z důvodu předložení návrhu Nejvyššího správního soudu na zrušení přechodných
ustanovení k části první, čl. II., bodů 3., 4., 5., 6., a 7. zákona č. 183/2009 Sb. pro rozpor
s ústavním pořádkem Ústavnímu soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, bylo kárné
řízení v uvedených věcech usneseními kárného senátu ze dne ze dne 2. 12. 2009,
č. j. 11 Kseo 4/2009-40 a č. j. 11 Kseo 6/2009-87, přerušeno. Ústavní soud nálezem ze dne
3. 8. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 38/09 (č. 269/2011 Sb.) , tento návrh zamítl. Tím pominul důvod
přerušení řízení, a proto soud rozhodl usneseními ze dne 6. 10. 2011, č. j. 11 Kseo 4/2009- 46
a č. j. 11 Kseo 6/2009-106, o pokračování v řízení.
[28.] Na řízení původně vedené pod sp. zn. 11 Kseo 4/2009 se vztahuje přechodné ustanovení
zákona č. 183/2009 Sb., podle jehož čl. II bod 6. platí, že „ na řízení o odvolání, o kterém nebylo
rozhodnuto přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i o odvolání podle bodu 4 věty druhé, se použijí
přiměřeně ustanovení zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců. O odvolání rozhodují senáty,
které jednají a rozhodují v řízení ve věcech soudců. Nezamítne-li Nejvyšší správní soud odvolání, napadené
rozhodnutí zcela nebo zčásti zruší a sám ve věci rozhodne .“
[29.] V nyní projednávané věci soud konstatuje, že za situace, kdy o odvolání proti citovanému
rozhodnutí kárného senátu nebylo prezidiem Exekutorské komory ČR (EK) ve smyslu
ustanovení §121 odst. 4 exekučního řádu pravomocně rozhodnuto, je povinen o odvolání
kárného žalobce rozhodnout sám.
[30.] Na řízení původně vedené pod sp. zn. 11 Kseo 6/2009 se pak vztahuje přechodné
ustanovení zákona č. 183/2009 Sb., podle jeh ož čl. II bod 3. a 4. platí, že „nestanoví-li se dále jinak,
použije se pro kárné řízení, které bylo zahájeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zákon
č. 120/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Kárné provinění se posoudí a kárné
opatření se uloží podle dosavadních právních předpisů. 4. Rozhodne-li kárná komise přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona podle §120 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona,
a nevyhotoví-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona písemné rozhodnutí nebo je neodešle kárně obviněnému
exekutorovi nebo kandidátovi, o návrhu rozhodne znovu Nejvyšší správní soud. Obdobně se postupuje, rozhodne -li
prezidium o odvolání přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákon a podle §121 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb.,
ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, a nevyhotoví- li přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona písemné rozhodnutí nebo je neodešle kárně obviněnému .“
[31.] V nyní projednávané věci soud konstatuje, že za situace, kdy citované rozhodnutí
Kárného senátu bylo na základě odvolání podaného exekutorem zrušeno, je povinen o návrhu
na zahájení kárného řízení rozhodnout znovu.
[32.] Protože byly podány na téhož kárně obviněného samostatné návrhy na zahájení řízení
a jsou tu podmínky pro konání společného řízení podle §20 odst. 1 trestního řádu, rozhodl kárný
soud podle ustanovení §23 odst. 3 trestního řádu, za použití §25 zákona č. 7/2002 Sb., o spojení
obou věcí ke společnému projednání a rozhodnutí. Obě věci byly nadále vedeny
pod sp. zn. 11 Kseo 4/2009.
VIII. Podstatné okolnosti plynoucí z exekučního a soudního spisu k věci původně
vedené pod sp. zn. 11 Kseo 4/2009
[33.] Kárný senát Nejvyššího správního soudu si vyžádal exekuční spis zn. EX 4920/04 a spis
Okresního soudu v Litoměřicích zn. Nc 5533/2004. Z jejich obsahu k výše uvedeným
skutečnostem konstatuje následující:
• Usnesením ze dne 5. 11. 2004, č. j. Nc 5533/2004- 10, Okresní soud v Litoměřicích nařídil
exekuci k uspokojení pohledávky oprávněné České spořitelny, a. s. proti povinným F. Š., J. P.
a M. K. ve výši 257 163,79 Kč, a dále nákladů této exekuce, jež budou určeny. Provedením
exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. J. G.
• Dne 6. 4. 2005 povinný ing. J. P . uhradil v úřadu exekutora částku 40 000 Kč; jako účel je na
stvrzence uvedeno „č. úhr. Ex 4920/04“.
• Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 5. 2006, č. j. Nc 5533/2004- 42, byla
zcela zastavena exekuce, nařízená shora citovaným usnesením stejného soudu ze dne
5. 11. 2004. Usnesení bylo JUDr. G. doručeno dne 31. 5. 2006 a právní moci nabylo dne 21. 6.
2006. Toto usnesení s vyznačenou právní mocí bylo JUDr. G. na jeho žádost doručeno dne
17. 7. 2006.
• Dne 16. 2. 2007 zaslal ing. P . exekutorovi výzvu k vrácení částky 40 000 Kč.
• Dne 11. 4. 2007 podal ing. P. na JUDr. G. stížnost ministru spravedlnosti, odůvodněnou
nečinností při vrácení uhrazené částky 40.000 Kč.
• Ve vyjádření k této stížnosti ze dne 3. 5. 2007 JUDr. G. uvádí, že po opětovném přezkoumání
celé záležitosti byl přeplatek povinnému vrácen dne 13. 4. 2007.
IX. Podstatné okolnosti plynoucí z exekučního a soudního spisu k věci původně
vedené pod sp. zn. 11 Kseo 6/2009
[34.] Kárný senát si vyžádal rovněž exekuční spis zn. EX 4150/05 a spis Obvodního soudu
pro Prahu 5 zn. 73 Nc 991/2005. Z jejich obsahu k výše uvedeným skutečnostem konstatuje
následující:
• Usnesením ze dne 16. 10. 2005, č. j. 73 Nc 991/2005-12, Obvodní soud pro Prahu 9 nařídil
exekuci k uspokojení pohledávky oprávněné ing. Z. H. proti povinné TENA, a. s., ve výši 6
105 Kč a dále nákladů této exekuce, jež budou určeny. Provedením exekuce pověřil soudního
exekutora JUDr. J. G. Toto usnesení nabylo právní moci dne 28. 12. 2005.
• Dne 30. 11. 2005 vydal JUDr. G. pod č. j. Ex 4150/05-4 exekuční příkaz k provedení exekuce
prodejem všech podle zákona postižitelných movitých věcí povinné.
• Výzvou ze dne 2. 12. 2005 exekutor povinnou informoval o tom, že náklady exekuce budou
vyčísleny při návštěvě exekutora a budou se skládat z tarifní odměny ve výši 15% dluhu,
včetně případných úroků; minimálně však 3 000 Kč a 19% DPH, a z režijních nákladů ve výši
přibližně 2 000 Kč a 19% DPH. Povinná byla upozorněna, že pokud do 15 dnů od doručení
této výzvy nebude reagovat sjednáním termínu návštěvy, přistoupí exekutor k zajištění majetku
a k jeho zpeněžení, čímž výrazně vzrostou náklady exekuce.
• Z výpisu z účtu povinné plyne, že dne 22. 12. 2005 došlo k uhrazení částky 9 853,50 Kč
na účet, uvedený exekutorem v předmětné výzvě.
• Dne 30. 8. 2006 vydal JUDr. G. pod č. j. Ex 4150/05-7 exekuční příkaz, kterým rozhodl o
provedení exekuce prodejem blíže specifikovaných nemovitostí v k. ú. Satalice.
• Dne 14. 9. 2006 vydal JUDr. G . příkaz k úhradě nákladů exekuce, kterým určil náklady
exekuce částkou 9 376 Kč a náklady oprávněného částkou 3 748,50 Kč. V odůvodnění tohoto
příkazu je uvedeno, že povinný dosud uhradil 19 229,50 Kč, takže na nedoplatku zbývá 0.
• Proti tomuto příkazu podala povinná námitky, kterým bylo příkazem k úhradě nákladů
exekuce ze dne 27. 9. 2006, č. j. EX 4150/05 -12, vyhověno a náklady exekuce se určily částkou
7 735 Kč.
• Usnesením ze dne 27. 9. 2006 JUDr. G . zrušil exekuční příkaz ze dne 30. 8. 2006, č. j. EX
4150/05-7, jelikož povinná uhradila celou vymáhanou pohledávku a náklady oprávněného.
X. Další vyjádření exekutora
[35.] Dne 14. 3. 2012 bylo soudu doruč eno vyjádření kárně obviněného, v němž je zejména
uvedeno, že proti němu bylo vedeno u Nejvyššího správního soudu řízení
pod sp. zn. 11 Kseo 3/2009. Podáním ze dne 28. 2. 2012 však vzal exekutor zpět odvolání
a nabylo tak právní moci rozhodnutí kárné komise Exekutorské komory ze dne 9. 10. 2007,
č. j. KŽ 4/07-27, kterým byl uznán vinným ze spáchání kárného provinění spočívajícího
v průtazích v exekučním řízení v době od 13. 9. 2005 do 21. 12. 2006. Jeliko ž v nyní
projednávaných věcech se doba průtahů (přinejmenším částečně) překrývá s průtahy
posuzovanými v tomto pravomocně skončeném řízení, není možno mu tyto průtahy již dále klást
za vinu.
[36.] V tomto směru poukazuje na rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 14. 12. 2011,
sp. zn. 13 Kse 22/2009, podle něhož „v případě soudního exekutora, jemuž jsou kladeny za vinu
nedůvodné průtahy při vyřizování přidělených mu spisů, je skutková podstata kárného provinění naplněna průtahy
v uvedeném období byť jen v jedné věci, jestliže exekutor závažně nebo opětovně porušil povin nost stanovenou
exekučním řádem, stavovským předpisem nebo zákonem o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné
činnosti a financování terorismu anebo jestliže jeho chováním byla závažně nebo opětovně narušena důstojnost
exekutorského povolání anebo jestliže jeho chováním byla závažně nebo opětovně narušena důstojnost
exekutorského povolání (§116 odst. 2 exekučního řádu). Došlo-li ve vymezeném období k průtahům ve více
věcech, které pro určitost a přesnost je nutno v návrhu na zahájení kárného řízení a posléze i v rozhodnutí
kárného soudu uvést, má to vliv pouze na rozhodnutí o uložení kárného opatření. Znamená to tedy, že pokud
ve vymezeném období kárně obviněný soudní exekutor způsobil průtahy ve více věcech, nejde v každé této věci
o samostatný skutek kárného provinění, nýbrž o pokračování v neplnění povinností soudního exekutora .
Za nedůvodnou nečinnost v konkrétním časově vymezeném období, i když v různých spisech, by soudní exekutor
neměl být postihován dvakrát či vícekrát. O takov é dvojí postižení by mohlo jít i v daném případě, neboť doba
nečinnosti vytýkaná v tomto souzeném případě (9. 2. 2005 do 11. 12. 2008) byla již postižena uložením
kárného opatření za kárné provinění spočívající v nedůvodné nečinnosti ve věci sp. zn. 14 Kse 2/2011
Nejvyššího správního soudu (5. 2. 2004 do 22. 9. 2010).“ Exekutor připomíná, že podobný názor
vyslovil v rozhodnutí ze dne 20. 9. 2006 ve věci vedené pod sp. zn. 1 Skno 8/2006 rovněž
Nejvyšší soud.
XI. Průběh ústního jednání
[37.] Kárný soud jednal v nepřítomnosti JUDr. G. Jmenovaný se totiž nejprve písemně omluvil
z jednání nařízeného na 23. 2. 2012 s poukazem na zdravotní důvody s tím, že žádá o odročení
jednání, neboť se jej chce osobně účastnit a vyjádřit se na něm k vytýkaným skutečnostem. Této
žádosti soud vyhověl a přeložil jednání na 23. 3. 2012. JUDr. G. se však nedostavil ani na toto
jednání, přičemž tentokrát se soudu neomluvil vůbec. Jeho zástupce Mgr. Dajbych nicméně při
jednání svého klienta omluvil s tím, že je v zahraničí, a jeho jménem vyslovil souhlas s jednáním
bez jeho přítomnosti.
[38.] V průběhu ústního jednání kárný žalobce setrval na podaném návrhu a poukázal zejména
na to, že nesouhlasí s názorem, podle něhož v případě nečinnosti lze za skutek považovat dobu,
po kterou k nečinnosti dochází, a to i ve vztahu k řízením, o nichž nebylo pravomocně v kárném
řízení rozhodnuto. Takovýto výklad považuje za absurdní, a to i s přihlédnutím k omezeným
reálným možnostem provádět kontrolu jednotlivých spisů. Tato kontrola je totiž ministerstvem
prováděna nikoliv systematicky, nýbrž na základě konkrétních stížností.
[39.] Zástupce kárně obviněného zopakoval především obsah vyjádření ze dne 14. 3. 2012
a dále zdůraznil, že je třeba odlišovat obecnou odpovědnost exekutora za chod jeho úřadu
od případných kárných provinění. V případě věci původně vedené pod sp. zn. 11 Kseo 4/2009
došlo k pochybení ze strany externí účetní firmy, která zaslala výzvu ke sdělení čísla bankovního
účtu sice na správnou adresu, nicméně nesprávné osobě. Nejednalo se však o systémové
pochybení a spolupráce s touto firmou byla jinak dlouhodobě dobrá.
XII. Vlastní posouzení věci soudem
XII.1) Tvrzená p řekážka ne bis in idem
[40.] Kárný soud se musel nejprve zabývat námitkou exekuto ra uplatněnou v jeho vyjádření
ze dne 14. 3. 2012, podle níž s ohledem na nabytí právní moci rozhodnutí kárné komise
Exekutorské komory ze dne 9. 10. 2007, č. j. KŽ 4/07- 27, kterým byl uznán vinným ze spáchání
kárného provinění spočívajícího v průtazích v exekučním řízení v době od 13. 9. 2005
do 21. 12. 2006, již nemůže být v projednávaných věcech postižen, jelikož doba nyní tvrzených
průtahů se přinejmenším částečně překrývá s průtahy již pravomocně rozhodnutými.
[41.] K tomu soud uvádí, že z právního názoru obsaženého ve shora citovaném rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 13 Kse 22/2009 skutečně plyne, že za skutek je považována
doba, po kterou se exekutor dopouští nečinnosti, a nikoliv každá jednotlivá věc, u níž k průtahům
dochází („[p]okud ve vymezeném období kárně obviněný s oudní exekutor způsobil průtahy ve více věcech, nejde
v každé této věci o samostatný skutek kárného provinění, nýbrž o pokračování v neplnění povinností soudního
exekutora.“) Tento názor však soud považuje za nesprávný a cítí proto potřebu se od něj odchýlit.
Musel však nejprve vážit, zda se může od citovaného názoru vysloveného v rozhodnutí
sp. zn. 13 Kse 22/2009 odchýlit bez toho, aniž by aktivoval rozšířený senát (§17 s. ř. s.).
[42.] Kárný soud má za to, že jakkoliv je zákonem č. 7/2002 Sb. za kárný soud o značen
Nejvyšší správní soud, je jeho složení a úkoly natolik specifické, že se na jeho činnost soudní řád
správní nevztahuje. Začlenění pod Nejvyšší správní soud tak je třeba vnímat toliko
v organizačním, nikoliv však v procesním smyslu. Zákonná úprava ostatně koncipuje řízení
před kárným soudem zcela autonomně na s. ř. s. a výjimkou jsou pouze případy, kdy použití
s. ř. s. plyne přímo ze zákona (viz např. §10 zákona č. 7/2002 Sb. - rozhodování o vyloučení
člena senátu).
[43.] Jestliže smyslem předložení věci rozšířenému senátu je sjednocování judikatury
Nejvyššího správního soudu, je třeba mít na zřeteli, že se jedná o sjednocování judikatury stálých
senátů tohoto soudu, rozhodujících v řízeních podle s. ř. s., nikoliv kárných senátů, řídících
se zcela odlišnou zákonnou úpravou. Proti možnosti aktivace rozšířeného senátu v těchto
případech významně svědčí rovněž odlišnost personálního složení. Jestliže totiž kárné senáty jsou
vytvářeny tak, aby počet profesionálních soudců tvořil pouze polovinu všech členů a navíc pouze
jediný člen je z řad stálých soudců NSS; je rozšířený senát NSS složen výlučně ze soudců tohoto
soudu. Přitom v kompetenci rozšířeného senátu je nejen rozhodnout spornou právní otázku
a vrátit věc k projednání a rozhodnutí předkládajícímu senátu, nýbrž též rozhodnutí samotné
věci, je-li učiněna spornou (§71 Jednacího řádu NSS). Je tak zřejmé, že připuštěním sjednocovací
funkce rozšířeného senátu v kárných řízeních by se z rozšířeného senátu stal fakticky také kárný
senát, pro což však zákonná úprava nedává žádnou právní oporu. Proto kárný senát zaujal
odlišný právní názor než učinil v rozhodnutí sp. zn. 13 Kse 22/2009 , a to aniž aktivoval
rozšířený senát NSS.
[44.] Zásada, podle níž nemůže být nikdo trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně
odsouzen nebo zproštěn obžaloby, je zaručena na ústavní úrovni (čl. 40 odst. 5 Listiny základních
práv a svobod) i na úrovni mezinárodní (čl. 4 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě či čl. 14 odst. 7
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Jak plyne z Komentáře k Listině
(E. Wagnerová a kol., Wolters Kluwer, 2012, str. 821-822), orgány veřejné žaloby mají jen „jeden
pokus“ pro zahájení a finalizaci trestního stíhání jednotlivce, o němž se domnívají, že se dopustil
trestného činu. Podstatné však je, jakým způsobem je třeba vnímat pojem „čin“, resp. „skutek“
nebo „jednání“. Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu totiž platí, že trestní stíhání
nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu,
proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomo cným rozsudkem soudu nebo bylo
rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno.
[45.] Zdejší soud má však za to, že pojem „skutek“ v případě kárných žalob pro nečinnost
nelze vnímat jako určité časové období, ve kterém dojde k nečinnosti v libovolném počtu řízení,
nýbrž že je třeba jej vztáhnout vždy k tomu kterému konkrétnímu případu nečinnosti.
V opačném případě by totiž mohla nastat značně absurdní situace spočívající v tom,
že potrestáním či zproštěním za tvrzenou nečinnost v jedné věci by se vyloučil postih
za nečinnosti v řízeních jiných, k nimž by došlo ve stejném časovém období, byť i ze zcela jiných
důvodů.
[46.] Individualizace postihu za kárné provinění přitom vyžaduje, aby se vždy posuzovaly
konkrétní okolnosti každého řízení, u něhož mělo dojít k nečinnosti (průtahům). Tomu musí
odpovídat rovněž výrok kárného rozhodnutí, z něhož musí být jednoznačně patrno nejen to,
v jakém období docházelo k průtahům (nečinnosti), nýbrž také, o jaká řízení se jednalo a v čem
tato nečinnost konkrétně spočívala. Tyto konkrétní okolnosti přitom mohou být v jednotlivých
řízeních značně odlišné a mohou mít vliv na závažnost konkrétního průtahu, která je definována
nejen svou délkou, ale také například závažností a dopady daného řízení na jeho účastníky
(viz např. rozsudek ESLP Frydlender proti Francii ze dne 27. 6. 2000, stížnost č. 30979/96).
Nelze proto paušálně konstatovat, zda byl kárně obviněný po celé určité období nečinný
či nikoliv. Jen obtížně si totiž lze v praxi představit situaci, že by byl kárně obviněný v určitém
období nečinný ve všech řízeních, které by vedl. Daleko pravděpodobněji se vždy budou
vyskytovat řízení, která poběží bez jakýchkoliv průtahů, a naopak řízení jiná, kde se problémy
určité intenzity mohou objevit. Pokud by však soud akceptoval výklad, podle něhož
je rozhodnutím o nečinnosti v jedné či několika věcech založena překážka ne bis in idem
i ve vztahu k libovolnému počtu jiných řízení, spadajících do stejného časového období, nutně
by to znamenalo, že podání kárného návrhu by měla předcházet prověrka všech těchto řízení, což
je nicméně zjevně nereálné.
[47.] Kárný soud proto zastává názor, že se v případě průtahů (nečinnosti) současně v několika
řízeních nejedná o skutek jediný, spočívající v nečinnosti po určitou dobu, nýbrž že jde
o nečinnost v každém jednotlivém řízení, představující samostatný skutek. Soud má za to,
že se v těchto případech nedá hovořit o jediném skutku ani z hlediska relevantního právního
následku. Každá protiprávní nečinnost se totiž samostatně projevuje v konkrétním řízení
s odlišnými účastníky. Nelze proto tvrdit, že by se mohlo jednat o následek týž.
[48.] Kárný soud má dále za to, že pojistkou proti zneužití tohoto výkladu (podle něhož
je v případě nečinnosti skutkem nikoliv dané časové období, nýbrž vždy každá konkrétní
„průtahová“ věc), a které by spočívalo v tom, že by kárný žalobce v případě neúspěšného návrhu
u jedné nečinnostní věci mohl postupně podávat další svojí povahou šikanózní návrhy,
je zákonné zakotvení subjektivní a objektivní lhůty pro podání návrhu (§9 odst. 1 zákona
č. 7/2002 Sb.). Právě stanovení těchto poměrně velmi krátkých lhůt totiž napomáhá nastolení
stavu právní jistoty a zabraňuje kárnému žalobci, aby postupoval účelo vě.
[49.] Na základě shora uvedené argumentace kárný soud dospěl k závěru,
že z existence pravomocného rozhodnutí kárné komise Exekutorské komory ze dne 9. 10. 2007,
č. j. KŽ 4/07-27, podle kterého byl JUDr. G. uznán vinným ze spáchání kárného provinění
spočívajícího v průtazích v exekučním řízení v době od 13. 9. 2005 do 21. 12. 2006, nelze dovodit
přítomnost překážky ne bis in idem, na základě které by samo o sobě mělo být řízení v nyní
projednávaných věcech zastaveno, resp. exekutor by měl být zproštěn kárného obvinění.
Proto mohl soud přistoupit k posouzení důvodnosti podaných kárných návrhů.
XII.2) Postavení exekutora a zákaz jeho nečinnosti
[50.] Kárný soud nejprve v obecnější rovině konstatuje, že postavení soudního exekutora nelze
beze zbytku přirovnat k postavení soudu. Nelze totiž opomenout, že soudní exekutor vystupuje
při své činnosti v postavení podnikatele dle obchodního zákoníku. Na rozdíl od soudu tedy
provádí exekuční činnost za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko
(shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. II. ÚS 150/04).
[51.] V průběhu exekuce se nicméně charakter postavení soudního exekutora mění.
Po zahájení samotné exekuční činnosti totiž exekutor vystupuje jako orgán veřejné moci,
tj. ve vrchnostenském postavení vůči ostatním účastníkům řízení, neboť je na něj v určitém
rozsahu přenesen výkon státní moci. Vždy proto musí dodržovat zásadu rovnosti účastníků,
nestrannost a vázanost právními předpisy.
[52.] Zmíněnému vrchnostenskému postavení soudního exekutora musí odpovídat rovněž
jeho povinnosti. Jednou z nich je postupovat rychle a efektivně a nedopouštět se ve sv é činnosti
nedůvodných průtahů.
[53.] V tomto směru je možno poukázat na současné znění ustanovení §46 odst. 1 exekučního
řádu, podle něhož „[p]ověřený exekutor postupuje při provádění exekuce rychle a účelně; při tom dbá ochrany
práv účastníků řízení i třetích osob dotčených jeho postupem. “ Jakkoliv toto ustanovení v rozhodné době
v citovaném znění neplatilo, má Nejvyšší správní soud za to, že stejnou povinnost bylo možno
dovodit i z jiných zákonných ustanovení. Tato povinnost totiž není ničím jiným než provedením
jedné ze základních procesních zásad řízení vyjádřených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod a soudní exekutor, coby orgán veřejné moci ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, je povinen tuto zásadu dodržovat na základě ustanovení §2 věta druhá
exekučního řádu ve spojení s §6 o. s. ř. Jak je konstantně judikováno, právo na řízení bez průtahů
je součástí práva na spravedlivý proces, jehož se může domáhat každý v každém stádiu řízení.
Z judikatury Ústavního soudu, který je nejdůležitějším vykladačem ústavních norem,
pak bez jakýchkoliv důvodných pochybností plyne, že citovaný čl. 38 odst. 2 Listiny se vz tahuje
nejen na činnost soudů, nýbrž také ostatních orgánů ochrany práva, resp. na orgány veřejné moci,
mezi které spadá soudní exekutor, ale také třeba i správní orgány (nález sp. zn. II. ÚS 225/01
ze dne 4. 7. 2001).
[54.] Jestliže proto JUDr. G. tvrdí, že exekuční řád nestanoví pro jednotlivé úkony žádné lhůty,
je třeba mu přisvědčit. Z absence těchto lhůt však rozhodně nelze dovodit, že by se exekutor ve
své činnosti mohl dopouštět průtahů a nečinnosti. Pokud totiž pro činnost orgánů veřejné moci
není expressis verbis stanovena žádná zákonná lhůta, neznamená to nic jiného, než že jsou tyto
orgány povinny konat rychle (bez prodlení, bez zbytečného odkladu), a to samozřejmě
v závislosti na okolnostech konkrétní věci (složitost případu, komunikace s účastníky řízení
apod.). Jakýkoliv jiný závěr považuje zdejší soud za zcela absurdní a za odporující elementárním
principům právního státu.
[55.] Exekutor je tedy povinen v řízení postupovat bez zbytečných průtahů, aby nedocházelo
k porušování práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení (a to i povinných osob) či třetích
osob. Ostatně, tato skutečnost plyne rovněž ze setrvalé rozhodovací praxe Kárné komise
Exekutorské komory ČR; stejný výklad tedy byl v minulosti proveden i samotným orgánem
samosprávy exekutorů.
[56.] Přestože exekuční řád, občanský soudní řád ani Listina základních práv a svobod
explicitně nedefinují pojem „průtah“, je zřejmé, že se jedná o neodůvodněnou a nepřiměřenou
nečinnost v řízení, přičemž právě neodůvodněnost a nepřiměřenost bude nutno před vyslovením
závěru o průtazích zkoumat v každém jednotlivém případě, a to individuálně, dle konkrétních
skutkových okolností, s přihlédnutím k povaze a složitosti věci, chování účastníků či třetích osob,
atd. (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 663/01 ze dne 19. 2. 2002).
[57.] Kárný senát nemohl ani přehlédnout, že argumentaci JUDr. G. vedenou v tomto směru
dostatečně vyvrátil již samotný Ústavní soud (usnesení z 31. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 3111/10), který
odmítl ústavní stížnost brojící proti jinému kárnému rozhodnutí zdejšího soudu a výslovně uvedl,
že „závěry, týkající se průtahů v řízení před obecnými soudy, dopadají v plném rozsahu také na nečinnost
soudního exekutora v exekučním řízení. Tato skutečnost vyplývá z postavení soudního exekutora, který má při
výkonu exekuční činnosti postavení veřejného činitele a je při výkonu svěřené státní moci povinen dbát a
respektovat základní práva těch osob, ve vztahu k nimž přenesenou státní moc vykonává. Nelze přitom souhlasit
s tvrzením stěžovatele, že případnou nečinností ze strany soudního exekutora může být postižen pouze oprávněný.
Jak je zřejmé z nyní projednávané věci, jedním z důsledků nečinností soudního exekutora mohou být např. stále
nabíhající úroky z prodlení, nemluvě o celkové právní a finanční nejistotě povinného.“
XII.3) Posouzení skutkových okolností věci původně vedené pod sp. zn. 11 Kseo 4/2009
[58.] Ke skutkovým okolnostem v tomto případě soud konstatuje, že kárný žalobce JUDr. G.
vytýkal nečinnost, a to v době počínající od nabytí právní moci usnesení Okresního soudu
v Litoměřicích ze dne 22. 5. 2006, č. j. Nc 5533/2004-42, o zastavení exekuce, a končící dne 13.
4. 2007 vrácením částky 40.000 Kč ing. P .
[59.] Je třeba uvést, že mezi účastníky řízení není zásadního sporu ohledně skutkových
okolností projednávaného případu, když i JUDr. G . od počátku kárného řízení až po dnešní
jednání před Nejvyšším správním soudem setrvale uváděl, že k namítanému prodlení skutečně
došlo, a vysvětloval je zejména pochybením externí účetní firmy, která prý sice dvakrát vznesla
dotaz na ing. P. ohledně čísla jeho bankovního účtu, nicméně v důsledku písařské chyby
se jmenovanému nepodařilo doručit. Pro úplnost je třeba jen dodat, že poukaz na toto pochybení
externí firmy nebyl zcela konzistentní, když exekutor nejprve tvrdil, že byla chybně zadána adresa,
zatímco při jednání uváděl, že adresa byla správná, avšak jméno chybné. Není sporu
ani v tom smyslu, že předmětný úkon (zaslání přeplatku na účet ing. P .) byl velmi jednoduchý a
nevyžadoval žádné složité ekonomické či právní úvahy, resp. nebylo třeba obstarávat si nějaké
další podklady.
[60.] Nesoulad mezi účastníky řízení panuje tolik o ohledně počátku nečinnosti. V tomto směru
se nicméně kárný soud přiklonil k názoru JUDr. G., že relevantním datem z hlediska nečinnosti
není datum nabytí právní moci usnesení Okresního soudu v Litoměřicích o zastavení exekuce
(22. 5. 2006), nýbrž doručení tohoto usnesení s vyznačenou doložkou právní moci k žádosti
exekutora, tzn. 17. 7. 2006.
[61.] Lze tak učinit závěr, že z obsahu exekučního spisu a z jednotlivých písemných a ústních
vyjádření samotného JUDr. G. je dostatečně zřejmé, že se skutek tak, jak je popsán v kárném
návrhu, skutečně stal. Kárný soud tedy posuzoval, zda takto prokázané jednání naplňuje
skutkovou podstatu kárného provinění exekutora dle §116 odst. 2 exekučního řádu. Jinak
řečeno, zda se JUDr. G. dopustil závažného nebo opětovného porušení exekučního řádu.
[62.] V nyní projednávaném případě považuje soud za zcela jednoznačné,
že pokud v exekučním řízení není po dobu 8 měsíců učiněn velmi jednoduchý úkon (vrácení
přeplatku) a v důsledku toho byla tato částka uvedenou dobu bezdůvodně zadržována
exekutorem, jedná se o pochybení. Z okolností případu je přitom zřejmé, že k vrácení přeplatku
došlo nikoliv z vlastní iniciativy exekutora, nýbrž až poté, co k tomu byl písemně vyzván ing. P.
(16. 2. 2007); následně byla na JUDr. G . podána ing. P. stížnost ministrovi spravedlnosti (11. 4.
2007).
[63.] Ke stejnému skutkovému závěru dospěl rovněž kárný senát kárné komise Exekutorské
komory ČR, který také konstatoval nečinnost exekutora trvající (dokonce!) 9 měsíců
a jednoduchost předmětného úkonu. V tomto směru jsou závěry zdejšího soudu shodné.
[64.] Odlišné je však jejich právní posouzení. Jestliže totiž kárný senát dospěl ke zprošťujícímu
výroku poukazem na poměrně velký počet rozpracovaných věcí, v nichž musel JUDr. G. činit
úkony, konstatuje zdejší soud, že existenci žádného legitimního důvodu nečinnosti neshledal.
Pokud totiž soudní exekutor argumentoval pochybením externí účetní firmy, případně velkým
počtem jiných řízení, nezbývá soudu než uvést, že i pokud by byly tyto skutečnosti pravdivé,
nemají prakticky žádnou relevanci. Soudní exekutor je totiž – coby orgán veřejné moci - povinen
zorganizovat svoji činnost takovým způsobem, aby k průtahům nedocházelo, a pokud tak
neučiní, nemůže se této svojí povinnosti zprostit. Ve vztahu k soudům vyvozuje tuto povinnost
z povinnosti projednat věc v přiměřené lhůtě ve své konstantní judikatuře i Evropský soud pro
lidská práva (viz např. jeho rozsudek Ferrantelli a Santangelo proti Itálii ze dne 7. 8. 1996,
stížnost č. 19874/92) či Ústavní soud (viz jeho nález IV. ÚS 173/94 ze dne 22. 3. 1995, podle
nějž dostačujícím důvodem pro nerespektování kritéria přiměřené lhůty nemůže být nedostačující
stav personálu). Jak správně uvedl kárný žalobce v odvolání, uhrazený přeplatek měl být
povinnému vrácen bezodkladně a není rozhodné, zda tak měl (na základě interní domluvy) učinit
přímo exekutor anebo externí firma. Podstatné je, že odpovědnost za vrácení těchto prostředků
nese v plné míře právě exekutor.
[65.] Rovněž srovnávací poukaz na činnost soudů a jiných exekutorů z hlediska rychlosti řízení
není případný. V nyní projednávané věci je totiž úkolem kárného soudu posoudit namítanou
nečinnost exekutora v tomto konkrétním případě, a nikoliv provádět srovnání s rychlostí
a aktivitou činnosti soudů, případně hodnotit či vyjadřovat se k rychlosti řízení u jiných
exekutorů. Stejná povinnost, tzn. zorganizovat práci takovým způsobem, aby nedocházelo
k průtahům, totiž stíhá všechny orgány veřejné moci a odpovědnosti za porušení této povinnosti
se nelze zprostit poukazem na to, že jiné orgány jsou na tom třeba i ještě hůře.
[66.] Pokud JUDr. G. považuje za absurdní závěr, podle něhož by k porušení exekučního řádu
(prostřednictvím jeho ustanovení §2) mohlo dojít v důsledku porušení jakéhokoliv jiného
právního předpisu, nezbývá než konstatovat, že k takovému výkladu skutečně ustanovení §2
exekučního řádu dává prostor. Ostatně, obecná povinnost dodržovat právní řád platí
pro každého, nejen pro soudního exekutora; v případě exekutora tuto povinnost akcentuje
též znění slibu (§12 odst. 1 exekučního řádu) a nelze opomenout ani znění čl. 2 odst. 2 Listiny,
podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem,
a to způsobem, který zákon stanoví.
[67.] Ve vztahu k ustanovení §116 odst. 2 exekučního řádu je proto nutno volit takový výklad,
že o kárné provinění se může jednat tehdy, poruší- li exekutor v přímé souvislosti s výkonem svojí
funkce exekuční řád nebo jiný předpis, tuto činnost upravující, anebo se dopustí jednání
s činností exekutora přímo nesouvisejícího, avšak závažně nebo opětovně narušujícího důstojnost
tohoto povolání. Jakkoliv se proto zdejší soud nehodlá pouštět do řešení hypotetických situací
nabízených exekutorem (překročení pravidel při jízdě automobilem), je z povahy určitých
specifických povolání, fungujících v rámci veřejnoprávní profesní samosprávy, zřejmé, že kromě
dodržování „vlastního“ zákona kladou též určité nároky na svoje členy z hlediska dodržování
jiných předpisů, resp. etických kodexů. Podiv JUDr. G . nad údajnou absurditou závěrů kárného
žalobce proto není případný. Navíc, nelze ztrácet ze zřetele skutečnost, že JUDr. G. byl obviněn
nikoliv z porušení právních předpisů nesouvisejících s výkonem činnosti exekutora, nýbrž za
nečinnost při výkonu této veřejné moci.
[68.] Na základě uvedených skutečností kárný soud dospěl k závěru, že se JUDr. G. v době od
17. 7. 2006, kdy obdržel usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 5. 2006, č. j. Nc
5533/2004-42, o zastavení exekuce, s vyznačenou doložkou právní moci, až do dne 13. 4. 2007,
kdy vrátil povinnému přeplatek ve výši 40 000 Kč složený dne 6. 4. 2005, v předmětné věci
dopustil neodůvodněné a nepřiměřené nečinnosti. Tuto nečinnost posoudil kárný soud jako
závažné a opětovné porušení povinnosti stanovené exekučním řádem, čímž byla naplněna
skutková podstata kárného provinění soudního exekutora ve smyslu §116 odst. 2 exekučního
řádu.
[69.] Za této situace, kdy soud dospěl ke zcela odlišnému právnímu p osouzení zjištěných
skutkových okolností nežli kárný senát kárné komise Exekutorské komory ČR, zcela zrušil
jeho opakovaně citované rozhodnutí ze dne 9. 10. 2007.
XII.4) Posouzení skutkových okolností věci původně vedené pod sp. zn. 11 Kseo 6/2009
[70.] Ke skutkovým okolnostem této věci soud konstatuje, že kárný žalobce JUDr. G. vytýkal
nečinnost, a to v době počínající od 22. 12. 2005 do 30. 8. 2006, tedy od uhrazení pohledávky
oprávněné do vydání exekučního příkazu zn. 025 EX 4150/05- 7.
[71.] Je třeba uvést, že mezi účastníky řízení není ani v tomto případě v zásadě sporu ohledně
skutkových okolností projednávaného případu, když i JUDr. G. od počátku kárného řízení až po
dnešní jednání před Nejvyšším správním soudem setrvale uváděl, že uhrazením vymáhané
povinnosti se předmětný exekuční spis dostal mezi „rozplacené“, které sleduje s určitou
periodicitou.
[72.] Lze tak učinit dílčí závěr, že z obsahu exekučního spisu a z jednotlivých písemných
a ústních vyjádření samotného JUDr. G. je dostatečně zřejmé, že se skutek ta k, jak je popsán
v kárném návrhu, skutečně stal, a exekutor byl ve vztahu k povinnému 8 měsíců nečinný. Kárný
soud tedy posuzoval, zda takto prokázané jednání naplňuje skutkovou podstatu kárného
provinění exekutora dle §116 odst. 2 exekučního řádu. Jinak řečeno, zda se JUDr. G. dopustil
závažného nebo opětovného porušení exekučního řádu.
[73.] V tomto směru považuje soud za zcela jednoznačné, že pokud v exekučním řízení není
po dobu 8 měsíců učiněn žádný úkon vedoucí k vymožení nákladů exekuce a i v důsledku této
nečinnosti byla podstatně ztížena podnikatelská činnost povinné, jedná se o pochybení.
Z okolností případu je přitom zřejmé, že se v této fázi řízení jednalo o vymáhání banální částky
2.201,50 Kč, a to za situace, kdy povinná se uhrazení pohledávky nevyhýbala (viz okamžitá reakce
na výzvu exekutora a uhrazení částky 9 .853,50 Kč dne 22. 12. 2005). Za této situace soud rovněž
zastává názor, že vydání exekučního příkazu prodejem blíže specifikovaných nemovitostí se jeví
jako nepřiměřené, a to zejména za situace, kdy již 30. 11. 2005 byl vydán exekuční příkaz
k provedení exekuce prodejem všech podle zákona postižitelných movitých věcí.
[74.] Není ostatně ani pravdou, že se předmětným exekučním příkazem ze dne 30. 8. 2006
právní sféra povinné nezhoršila. Celý případ je totiž třeba vidět v kontextu toho, že již dne
30. 11. 2005 byl vydán exekuční příkaz ve vztahu k movitým věcem a následnou výzvou ze dne
2. 12. 2005 exekutor povinného informoval, že pokud nebude reagovat sjednáním termínu
návštěvy, dojde k zajištění majetku a k jeho zpeněžení. V této fázi řízení navíc exekutor ještě
nedokázal ani přesně vyčíslit náklady exekuce. Pokud za této situace následovala nečinnost
exekutora trvající 8 měsíců, přičemž vymáhaná pohledávka byla zanedbatelná (také s ohledem
na majetek a aktiva povinné – viz např. vyjádření ze dne 22. 9. 2006, z něhož plyne, že předmětná
nemovitost má hodnotu cca 21,5 mil. Kč), a teprve poté byl vydán nový exekuční příkaz,
vztažený tentokrát na nemovitosti, je soud přesvědčen o tom, že se exekutor skutečně dopustil
pochybení.
[75.] Ke stejnému skutkovému závěru dospěl rovněž Kárný senát E xekutorské komory ČR,
který rovněž konstatoval nečinnost exekutora. V tomto směru jsou závěry zdejšího soudu
shodné.
[76.] Rovněž v tomto případě k námitce JUDr. G., poukazující na průtahy v soudních řízeních,
je třeba zopakovat, že tento poukaz není případný. V nyní projednávané věci je totiž úkolem
kárného soudu posoudit namítanou nečinnost exekutora v tomto konkrétním případě, a nikoliv
provádět srovnání s rychlostí a aktivitou činnosti soudů. Stejná povinnost, tzn. zorganizovat práci
takovým způsobem, aby nedocházelo k průtahům, totiž stíhá všechny orgány veřejné moci a
odpovědnosti za porušení této povinnosti se nelze zprostit poukazem na to, že jiné orgány jsou
na tom třeba i ještě hůře.
[77.] Pokud JUDr. G. argumentuje tím, že postižením jiného než nemovitého majetku
by v daném případě došlo k navýšení nákladů exekuce, je třeba uvést, že kárný návrh se týká
nečinnosti exekutora, která byla v řízení prokázána, a nikoliv přiměřenosti jeho postupu
ve vztahu k majetku povinného.
[78.] Na základě uvedených skutečností kárný soud dospěl k závěru, že se JUDr. G. v době od
22. 12. 2005 do 30. 8. 2006 v předmětné věci dopustil neodůvodněné a nepřiměřené nečinnosti.
Tuto nečinnost posoudil jako závažné a opětovné porušení povinnosti stanovené exekučním
řádem, čímž byla naplněna skutková podstata kárného provinění soudního exekutora ve smyslu §
116 odst. 2 exekučního řádu.
XIII. Závěry
[79.] Kárný soud na základě shora popsaných skutečností dospěl k závěru, že v případě obou
skutků byl kárný návrh podán důvodně. Soud má za prokázáno, že průtahy v obou popsaných
řízeních v délce přesahující 9 a 8 měsíců došlo k naplnění citované podstaty kárného provinění.
Přitom je třeba poukázat též na skutečnost, že v případě JUDr. G. bylo pravomocně rozhodnuto
o porušení povinností stanovených exekučním řádem již rozhodnutími zdejšího soudu ze dne 1.
9. 2010, sp. zn. 11 Kse 23/2009 (rovněž za déle než rok trvající nečinnost), a ze dne 26. 1. 2012,
sp. zn. 11 Kseo 5/2009 (provedení prohlídky na chybné adrese a zabavení movitých věcí, které
nepatřily povinnému), takže se zjevně nejedná o jeho pochybení výjimečné .
[80.] Při úvahách o trestu soud dospěl k závěru, že ve věci vedené pod sp. zn. 11 Kseo 6/2009
mu bylo rozhodnutím kárného senátu EK uloženo kárné opatření – napomenutí. Proti tomu
se JUDr. G. odvolal a odvolací senát kárné komise EK toto rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Pokud by proto kárný soud rozhodoval o trestu pouze za tento skutek,
nepřicházela by s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius v daném případě v úvahu jiná
možnost soudu než rozhodnout o uložení kárného opatření ve formě napomenutí. Kárný soud
má totiž za vyloučeno, aby v tomto značně atypickém řízení, z podnětu odvolatele toto
rozhodnutí změnil v jeho neprospěch. Jinak řečeno, aby se trest pro exekutora fakticky změnil
v jeho neprospěch v důsledku toho, že se za předchozí zákonné úpravy odvolal proti kárnému
rozhodnutí.
[81.] V případě skutku popsaného v návrhu vedeném původně pod sp. zn. 11 Kseo 4/2009
je však situace odlišná, jelikož rozhodnutí kárného senátu kárné komise EK bylo zprošťující
a odvolání proti němu podal kárný žalobce. Kárný soud proto je oprávněn citované rozhodnutí
kárného senátu EK zrušit a ve věci rozhodnout znovu. To také učinil a při ukládání přiměřeného
trestu vážil, že na straně jedné byly v tomto řízení prokázány průtahy pouze v délce
nepřesahující jeden rok, nicméně na straně druhé je soudu známo, že JUDr. G. se dopouští
porušování svých zákonných povinností opakovaně (viz bod 79). Proto dospěl k závěru,
že přiměřeným opatřením je pokuta ve výši 20 000 Kč.
Poučení: Odvolání proti rozhodnutí v kárném řízení není přípustné.
V Brně dne 23. března 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda kárného senátu