ECLI:CZ:NSS:2012:2.AFS.44.2012:8
sp. zn. 2 Afs 44/2012 - 8
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z př edsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: ing. M. T.,
zastoupeného JUDr. Erikou Mačákovou, advokátkou se sídl em U Hadovky 3/564, Praha 6, proti
žalované: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 28, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2012, č. j. 5 A 40/2011 – 124,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba směřující
proti rozhodnutí bankovní rady České národní banky („ČNB“) ze dne 15. 3. 2007,
č. j. 2007/981/110. Tímto rozhodnutím bankovní rada ČNB zamítla rozklad podaný společností
MAXIMA pojišťovna, a. s., proti části výroku rozhodnutí ČNB ze dne 21. 11. 2006,
č. j. 2006/795/550, Sp. 550/333/2006, kterým podle ustanovení §10 odst. 9 zákona
č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví, v relevantním znění (tj. před novelizací provedenou zákonem
č. 278/2009 Sb.), nebyl udělen souhlas ing. M. T. s výkonem funkce člena představenstva
společnosti MAXIMA pojišťovna, a. s. Žalovaná totiž dospěla k názoru, že stěžovatel není
osobou, která by - s ohledem na svoji dosavadní praxi - dávala jistotu obezřetného řízení
pojišťovny, jak to požaduje ustanovení §7 odst. 4 cit. zákona.
[2] Městský soud v Praze takto rozhodoval za procesní situace, kdy nejprve usnesením ze dne
30. 7. 2010, č. j. 5 Ca 156/2007 – 33, žalobu stěžovatele odmítl jako návrh podaný osobou
k tomu zjevně neoprávněnou podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Toto usnesení nicméně Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti stěžovatele rozs udkem ze dne 22. 2. 2011,
č. j. 2 Afs 4/2011 – 64, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze, přičemž jej zavázal právním
názorem, že stěžovatel je aktivně legitimován k podání žaloby a městský soud tak musí – při
splnění ostatních podmínek řízení - podrobit napadené rozhodnutí žalované soudnímu
přezkumu.
[3] Městský soud v Praze proto podrobil uvedené rozhodnutí žalované o rozkladu soudnímu
přezkumu a následně je rozsudkem ze dne 8. 6. 2011, č. j. 5 A 40/2011 - 81, zrušil pro
nepřezkoumatelnost, kterou spatřoval v tom, že v něm nebylo odůvodněno, jaké zásadní
nedostatky z hlediska obezřetnosti při řízení pojišťovny byly u stěžovatele zjištěny v době
bezprostředně předcházející podání žádosti o souhlas podle ustanovení §10 odst. 9 zákona
č. 363/1999 Sb. a tedy není zřejmé, proč vlastně nebyl stěžovateli udělen příslušný souhlas.
[4] Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná kasační stížnost, k níž Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 8. 3. 2012, č. j. 2 Afs 63/2011 – 105, citovaný rozsudek městského soudu
zrušil. Nejvyšší správní soud v daném případě dospěl k opačnému závěru než městský soud, když
předmětné rozhodnutí žalované o rozkladu považoval za přezkoumatelné, neboť důvody,
pro které nebyl stěžovateli udělen příslušný souhlas, jsou z obou správních rozhodnutí
jednoznačně seznatelné a jsou založeny na okolnostech popsaných ve třech klíčových
rozhodnutích z let 2001 – 2004 (zavedení nucené správy, rozhodnutí o uložení povinnosti snížit
základní kapitál a uložení opatření k nápravě). Nejvyšší správní soud se tak neztotožnil
s interpretací odůvodnění rozhodnutí žalované o rozkladu tak, jak ji provedl městský soud, který
dospěl k závěru, že nedostatky v činnosti pojišťovny v letech 2001 - 2004 nebyly natolik závažné,
aby svědčily o nedostatku obezřetnosti při jejím řízení ve smyslu zákona, a že tyto nedostatky byly
zjištěny teprve při kontrole v období 2005 – 2006. Nejvyšší správní soud naopak zdůraznil,
že „z obsahu rozhodnutí o rozkladu je totiž zcela zřejmé (5. odst. na str. 4), že jednání, které vedlo k uvalení
nucené správy, bylo projevem nedostatku obezřetnosti, nedostatku péče řádného hospodáře a nesou
za ně odpovědnost členové představenstva pojišťovny. V období po skončení nucené správy byly také zjištěny
nedostatky, ovšem již ne tak závažné, aby vedly ke změně osoby předsedy představenstva. Nedostatky
v obezřetném řízení byly zjištěny až v poslední kontrole zaměřené na činnost v letech 2005 a 2006. Jinak řečeno,
rozhodující důvody, pro které nebyl vydán žalobci požadovaný souhlas, byly dány skutečnostmi před uvalením
nucené správy na pojišťovnu; poté závažná pochybení zjištěna nebyla a docházelo k nim opět až v letech 2005
a 2006. Mezi oběma správními rozhodnutími neexistuje logický rozpor a rozhodnutí o rozkladu je proto
přezkoumatelné, jelikož jeho nosné důvody mají oporu ve spise .“ Proto Nejvyšší správní soud uzavřel,
že důvody pro jeho zrušení ze strany městského soudu, popsané v napadeném rozsudku, dány
nebyly.
[5] Městský soud v Praze, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, v záhlaví
uvedeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl a současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí se městský soud podrobně
zabýval námitkami stěžovatele ohledně správnosti postupu žalované, která podle ust. §10 odst. 9
zákona č. 363/1999 Sb. odmítla stěžovateli udělit souhlas s výkonem funkce člena představenstva
společnosti MAXIMA pojišťovna, a. s. z důvodu nedostatků v obezřetném řízení pojišťovny
a v řídící činnosti stěžovatele, když dle názoru stěžovatele mezi požadované předpoklady
kandidáta na člena představenstva pojišťovny nepatří dobrá pověst ani obezřetné řízení
pojišťovny, jeho nedostatek má za následek nevydání povolení pojišťovně, případně odnětí
takového povolení, ale ve vztahu ke kandidátovi na funkci v představenstvu s sebou žádnou
sankci nenese. Městský soud se s uvedenými námitkami stěžovatele neztotožnil, když, vycházeje
v podstatné míře též z argumentace Nejvyššího správního soudu, dospěl k závěru, že žalovaná
nijak nepochybila, pokud považovala nedostatky ve stěžovatelově řídící činnosti, zejména v letech
2001 – 2004 (o nichž svědčí i výše citovaná rozhodnutí) za natolik závažné, že neumožňují jeho
další působení v orgánech pojišťovny. Rozhodnutí žalované je řádně odůvodněno a nevybočuje
z mezí správního uvážení.
[6] Stěžovatel v nyní posuzované kasační stížnosti se dovolával důvodů uvedených
v ust. §103 odst. 1 písm. a) s . ř. s., neboť je přesvědčen o nezákonnosti napadeného rozsudku.
S ohledem na to, že se jedná o kasační stížnost podanou proti rozhodnutí Městského soudu
v Praze, který byl při svém rozhodování vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušujícím rozhodnutí v téže věci, bylo nezbytné se nejprve zabývat otázkou
přípustnosti kasační stížnosti.
[7] Podle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti
rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším
správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. K aplikaci tohoto ustanovení
se vyslovil i Ústavní soud, který ve svém nález u sp. zn. IV. ÚS 136/05 (judikatura Ústavního
soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz) poukázal na to, že „ustanovení §104 odst. 3 písm. a)
soudního řádu správního zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel z novu zabývat věcí, u které již jedenkrát
svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud
tímto právním názorem řídil.“ Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nepřípustný návrh soud
usnesením odmítne.
[8] Z výše uvedeného vyplynulo, že Nejvyšší správní soud ve svém závazném právním
názoru vyjádřeném ve zrušovacím rozhodnutí výslovně neshledal výše označené rozhodnutí
žalované o rozkladu nepřezkoumatelným, jelikož jeho nosné důvody měly oporu ve spise, byly
dostatečně zřejmé a seznatelné a v postupu žalované neshledal žádné vady . Tímto právním
názorem se pak musel městský soud řídit v daném řízení (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[9] V podané kasační stížnosti stěžovatel s uvedeným závěrem nesouhlasil a v podstatě
setrval na svém opačném stanovisku, když stejně jako v žalobě zde opětovně (byť s pozměněnou
argumentací) jednak zpochybňuje správnost a důvodnost postupu žalované při odmítnutí udělit
mu souhlas s výkonem funkce člena představenstva společnosti MAXIMA pojišťovna, a. s.,
jednak polemizuje s obsahem odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu a s jeho
způsobem právního posouzení dané věci, a tedy nepřímo i s právním názorem Nejvyššího
správního soudu, jímž byl městský soud vázán. Stěžovatel tak ve skutečnosti požaduje
po Nejvyšším správním soudu, aby se znovu meritorně zabýval věcí (tzn. správností a důvodností
postupu žalované a právním posouzením věci městským soudem), to však za situace, kdy již svůj
závazný právní názor na výklad hmotného práva vyslovil, a to v situaci, kdy se městský soud
tímto právním názorem řídil. Taková kasační stížnost je podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
nepřípustná.
[10] Nelze souhlasit ani s názorem stěžovatele k otázce přípustnosti jeho kasační stížnosti,
že „Nejvyšší správní soud vyslovil právní názor, pouze pokud jde o přezkoumatelnost rozhodnutí o rozkladu,
nikoliv ohledně důvodu rozhodnutí, které soud vyslovil v napadeném rozhodnutí.“ Stejně tak na uvedeném
závěru nemůže nic změnit ani „ústavněprávní“ námitka s těžovatele ohledně nerespektování čl. 2
odst. 3 a odst. 4 Ústavy ČR, neboť citované ustanovení (obdobně jako čl. 2 odst. 2 a odst. 3
Listiny základních práv a svobod) představuje mimo jiné základní pojistku proti výkonu libovůle
(zvůle) ve vztahu k osobám ze strany veřejné moci. Ústavní soud při kontrole ústavnosti
soudního rozhodování spojuje vyloučení libovůle s kvalitou argumentace, která je obsažena
v odůvodnění rozhodnutí, přičemž ve své judikatuře libovůli shledává např. v souvislosti
s nedostatečností odůvodnění jako takovou, kdy absentuje odůvodnění zcela, resp. je neadekvátní
anebo nosné důvody rozhodnutí jsou nepřezkoumatelné (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3168/09
nebo sp. zn. I. ÚS 192/11). O takovou situaci se nyní v nyní posuzovaném případě nejedná, jak
již ostatně Nejvyšší správní soud konstatoval ve svém zrušujícím rozhodnutí.
[11] Lze tak uzavřít, že stěžovatel podal kasační stížnost proti rozsudku městského soudu,
který rozhodl znovu poté, kdy bylo jeho původní rozhodnutí zrušeno Nejvyšším správním
soudem, přičemž stěžovatel ani nenamítal, že by se městský soud neřídil závazným právním
názorem zdejšího soudu. Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo než kasační stížnost podle
ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. odmítnout jako nepřípustnou.
[12] Podle ustanovení §60 odst. 3, §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. června 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu