ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.50.2011:182
sp. zn. 2 As 50/2011 - 182
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce Takeda
Pharmaceutical Company Limited, se sídlem 1-1 Doshomachi 4-chome, Chuo-ku, Osaka-shi,
Osaka 541-0045, Japonsko, zastoupeného RNDr. Naděždou Nowakovou, CSc., patentovou
zástupkyní se sídlem Praha 5, Neústupného 1832/22, proti žalovanému Úřadu průmyslového
vlastnictví, se sídlem Praha 6, Antonína Čermáka 2a, za účasti osoby zúčastněné na řízení
Zentiva, k. s., se sídlem Praha 10, U Kabelovny 130, zastoupené JUDr. Ing. Michalem
Guttmannem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 37/938, v řízení o kasačních
stížnostech žalovaného a osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 23. 9. 2010, č. j. 8 Ca 40/2008 - 104, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 10. 2010,
č. j. 8 Ca 40/2008 – 117,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2010, č. j. 8 Ca 40/2008 - 104, ve znění
opravného usnesení ze dne 6. 10. 2010, č. j. 8 Ca 40/2008 – 117, se zrušuje a věc
se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 22. 11. 2007,
zn. PV 1996-1811 (dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo rozhodnuto ve věci rozkladu podaného
osobou zúčastněnou na řízení proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne
31. 3. 2004, č. j. 51232/2003, sp. zn. PV 1996-1811. Prvostupňovým rozhodnutím byl, za použití
§23 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „patentový zákon“), zamítnut návrh této osoby na zrušení patentu
č. 291 624 o názvu „Farmaceutický přípravek“, jehož majitelem je žalobce. Předseda žalovaného
rozhodl tak, že prvostupňové rozhodnutí změnil následujícím způsobem: „Patent č. 291624
o názvu „Farmaceutický přípravek“ se částečně zrušuje. Patentové nároky se stanovují
takto:1. Farmaceutický
přípravek obsahující pioglitazon nebo jeho farmaceuticky přijatelnou sůl jako posilovač citlivosti na inzulín
v kombinaci s glibenclamidem jako posilovačem vylučování inzulinu. 2. Farmaceutický přípravek podle nároku
1 pro profylaxi nebo léčení diabetu. 3. Farmaceutický přípravek podle nároku 1 pro profylaxi nebo léčení
diabetických komplikací. 4. Farmaceutický přípravek podle nároku 1 pro profylaxi nebo léčení
glykometabolických poruch. 5. Farmaceutický přípravek podle nároku 1 pro profylaxi nebo léčení
lipidometabolických poruch. 6. Použití pioglitazonu nebo jeho farmaceuticky přijatelné soli v kombinaci
s glibenclamidem pro výrobu farmaceutických přípravků pro profylaxi nebo léčení diabetu nebo diabetických
komplikací. 7. Použití pioglitazonu nebo jeho farmaceuticky přijatelné soli v kombinaci s glibenclamidem
pro výrobu farmaceutických přípravků pro profylaxi nebo léčení glykometabolických poruch. 8. Použití
pioglitazonu nebo jeho farmaceuticky přijatelné soli v kombinaci s glibenclamidem pro výrobu farmaceutických
přípravků pro profylaxi nebo léčení lipidometabolických poruch.“
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Městského soudu v Praze žalobou; ten
jí vyhověl a rozsudkem ze dne 23. 9. 2010, č. j. 8 Ca 40/2008 - 104, ve znění opravného usnesení
ze dne 6. 10. 2010, č. j. 8 Ca 40/2008 – 117, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že vzal za prokázané, že žalobci byl,
v souladu s jeho tvrzeními uvedenými v průběhu správního řízení i v žalobě, udělen k jeho
patentové přihlášce č. 01203170 evropský patent „EP1174135 – Pharmaceutical composition comprising
pioglitazone and glimepiride for use in treatment of diabetes“. Městský soud odkázal na Úmluvu
o udělování evropských patentů (Evropská patentová úmluva) ze dne 5. 10. 1973 (publikovanou
pod č. 69/2002 Sb.m.s., dále jen „Patentová úmluva“), ke které ČR přistoupila s účinností
od 1. 7. 2002. Ze znění čl. 67 odst. 1, 2 a čl. 69 této úmluvy dovodil, že žalovaný měl
v projednávaném případě dbát ustanovení ratifikované a publikované mezinárodní smlouvy,
neboť byl v průběhu rozkladového řízení informován o podané patentové přihlášce
u Evropského patentového úřadu. Podle městského soudu je sice pravdou, že se jedná o dvě
různá patentová řízení před národním a evropským patentovým úřadem, nicméně z textu
napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný vycházel z tvrzení navrhovatele (osoby zúčastněné
na řízení), že evropská patentová přihláška žalobce č. 01203170, jejíž rozsah ochrany byl
prakticky totožný s posuzovaným národním patentem, byla dne 1. 2. 2007 zamítnuta z důvodu
nedostatku vynálezecké činnosti; žalovaný si tak dle městského soudu nezjistil skutečný stav věci.
Dle názoru městského soudu úsudek žalovaného v projednávané věci logicky neplyne
z premis, které byly nastoleny. Pokud měl žalovaný důvodné pochybnosti o správnosti
rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, bylo jeho povinností rozkladem napadené
rozhodnutí zrušit a vrátit věc k novému projednání a rozhodnutí, neboť v probíhajícím řízení
bylo břemeno důkazní na straně navrhovatele (osoby zúčastněné na řízení) a žalobce jako majitel
patentu byl ve svých vyjádřeních limitován. V případě rozhodnutí Úřadu průmyslového
vlastnictví a rozhodnutí jeho předsedy nejde o rozhodnutí orgánu prvého a druhého stupně, jak
tvrdí žalovaný. Podle ustanovení §61 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád z r. 1967“) je vlastností rozkladu nedostatek
devolutivního účinku a rozhodování v první i druhé instanci tak zůstává na úrovni správního
orgánu téhož stupně; při rozhodování o rozkladu jde, podle městského soudu, jen o zvláštní
případ opravy vlastního rozhodnutí. Správní řád z r. 1967 sice umožňuje, aby rozkladový orgán
rozhodl odlišně s tím, že nálezem v prvním stupni není vázán; pokud však bylo rozhodnuto tímto
způsobem v nyní projednávané věci, byl žalobce, jakožto majitel patentu, připraven o instanci
ve správním řízení. Výrok napadeného rozhodnutí je sice přesný a určitý, ale odůvodnění je zcela
nedostatečné, s ohledem na namítanou zásadu předvídatelnosti správního rozhodování. Jestliže
zde byla odchylka v rozhodování, bylo na žalovaném se s ní vypořádat. Podle městského soudu
tak žalovaný zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností.
Pokud žalobce namítal procesní pochybení spočívající v tom, že o přihlášce patentu
rozhodovala Ing. J. B., která poté vystupovala i v řízení o zrušení patentu v prvním stupni,
městský soud tuto námitku odmítl pro opožděnost. K tomu, aby pojmově mohlo jít o námitku
podjatosti, musela by být vznesena před tím, než bylo ve věci rozhodnuto. Poukázal též, bez
bližší argumentace, na ustanovení §152 odst. 3 a z §14 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád z r. 2004“).
Městský soud uzavřel, že napadené rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností pro nedostatek
důvodů a řízení předcházející jeho vydání bylo zatíženo vadami; proto je podle §76 odst. 1
písm. a), c) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení.
Rozsudek městského soudu napadli žalovaný (dále jen „stěžovatel“) i osoba zúčastněná
na řízení (dále jen „stěžovatelka“) kasačními stížnostmi, opírajícími se prakticky o stejné důvody,
vyplývající z §103 odst. 1 písm. a), c), d) s. ř. s.
Z hlediska §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. stěžovatel uvedl, že ve věci bylo původně nařízeno
ústní jednání na 1. 7. 2010; na něm bylo konstatováno, že předvolání k jednání nebylo doručeno
zástupkyni žalobce a jednání tak bylo odročeno na neurčito. Následně, dne 23. 9. 2010, však
městský soud rozhodl bez nařízení jednání tak, že napadené rozhodnutí podle §76 odst. 1
písm. a), c) s. ř. s. zrušil. Stěžovatel je však přesvědčen, že soud mohl nařídit jednání teprve poté,
co si učinil úsudek o přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, tj. o tom, zda je srozumitelné
a opřené o dostatečné důvody; to dovozuje výkladem §76 odst. 3 s. ř. s. Stěžovatel tak vytýká
městskému soudu, že jakkoli si učinil předběžnou úvahu o tom, že okolnosti uvedené v §76
odst. 1 s. ř. s. nebrání ústnímu projednání věci samotné, pak bez toho, že by ústní jednání
proběhlo, tento úsudek změnil. V tom stěžovatel spatřuje procesní zmatečnost, tj. že městský
soud rozhodoval i přes nedostatek podmínek řízení.
Pokud jde o další důvody kasační stížnosti, stěžovatel upozorňuje, že napadené
rozhodnutí o částečném zrušení patentu bylo opřeno o skutečnost, že z patentové přihlášky,
tak jak byla předložena Úřadu průmyslového vlastnictví dne 19. 6. 1996, nevyplýval synergický
účinek kombinace pioglitazonu s glimepiridem. Z toho důvodu byla naplněna premisa §23
odst. 1 písm. a), b) patentového zákona, totiž že vynález nesplňoval podmínky patentovatelnosti
(nedostatek vynálezecké činnosti) a nebyl též v přihlášce popsán tak jasně a úplně, aby jej mohl
odborník uskutečnit. Žaloba přitom byla postavena na argumentu, že kdyby Úřad průmyslového
vlastnictví tento nedostatek patentové přihlášky v řízení o udělení patentu zjistil, žalobce by jej
odstranil, tak jako to učinil v řízení před Evropským patentovým úřadem o obsahově shodné
přihlášce. Městský soud vycházel z toho, že žalovaný měl při rozhodování o obsahově shodné
přihlášce postupovat stejně jako Evropský patentový úřad. Stěžovatel k tomu uvádí, že národní
patent byl žalobci udělen 13. 2. 2003. Evropský patentový úřad žalobcovu přihlášku s totožným
obsahem dne 14. 2. 2007 zamítl; teprve po tomto datu předkládal žalobce Evropskému
patentovému úřadu v rámci řízení o stížnosti doklady, z nichž ta část patentové ochrany, o níž
je veden spor, byla prokázána. Evropský patent byl (v omezeném rozsahu oproti znění přihlášky)
udělen dne 5. 8. 2009, tedy téměř dva roky poté, co v řízení před stěžovatelem došlo
k částečnému zrušení patentu. V řízení o zrušení národního patentu vycházel stěžovatel ze znění
patentu uděleného Úřadem průmyslového vlastnictví; znění patentu uděleného jakýmkoli jiným
patentovým úřadem bylo pro rozhodnutí stěžovatele irelevantní. Stěžovatel navíc uvádí,
že v napadeném rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil, proč k průběhu řízení o evropské patentové
přihlášce v řízení o zrušení národního patentu nepřihlížel. Městský soud přitom opomíjí
skutečnost, že zatímco před Evropským patentovým úřadem se vede řízení o udělení evropského
patentu (respektive o odporu proti udělení patentu), žalobou napadené rozhodnutí se týkalo řízení
o částečném zrušení národního patentu, který byl již dříve v jiném řízení udělen Úřadem
průmyslového vlastnictví. Navíc z historie řízení o evropské patentové přihlášce je zřejmé,
že řízení dosud ukončeno není, neboť proti rozhodnutí o udělení evropského patentu byl podán
odpor.
Stěžovatel tak namítá, že právní názor, k jehož respektování ho městský soud zavázal,
je zcela nesrozumitelný a je v rozporu s právními předpisy. Je založen na nesprávném náhledu
na autonomii řízení před Evropským patentovým úřadem a národními patentovými úřady
a zakládá tak kasační důvody ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s.
Stěžovatel městskému soudu dále vytýká, že na jedné straně správně aplikuje správní řád
z r. 1967, který na správní řízení dopadal s ohledem na datum zahájení řízení o zrušení patentu,
na druhé straně však cituje nyní platný správní řád z r. 2004. Jeho ustanovení §152 se navíc
na řízení o rozkladu před Úřadem průmyslového vlastnictví nevztahuje, neboť patentový zákon
jeho aplikaci v §63 odst. 1 vylučuje. Podle stěžovatele nedostatek devolutivního účinku rozkladu
nemůže mít za následek to, co naznačuje městský soud, tedy že v případě změny rozhodnutí
v rozkladovém řízení přichází účastník o instanci ve správním řízení a takové rozhodnutí je pak
v rozporu se zásadou předvídatelnosti správního rozhodování. Stěžovatel uvádí, že napadené
rozhodnutí nevycházelo ze skutečností, ke kterým by se žalobce nemohl vyjádřit. Nešlo o akt per
saltum, ale o rozhodnutí vydané v souladu s právními předpisy na základě principu plné apelace.
Podle stěžovatele nelze zásadu plné apelace podle správního řádu z r. 1967 limitovat zásadou
předvídatelnosti správního rozhodování, neboť v řízení inter partes by jedna ze stran vždy mohla
tvrdit, že rozhodnutí je pro ni nepředvídatelné.
Konečně dospěl-li městský soud v napadeném rozsudku k závěru, že je zde „odchylka
v rozhodování správního orgánu“; pak v odůvodnění rozsudku chybí jakákoli úvaha týkající
se zhodnocení zjištěného skutkového stavu, ze které by bylo zřejmé, jaké nedostatky ve zjištění
skutkového stavu soud shledal. V tomto směru je podle stěžovatele naopak rozsudek městského
soud zatížen nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů, neboť ten stěžovateli vytkl zcela
nedostatečné odůvodnění, aniž by však svůj vlastní závěr opřel o jakýkoli argument. I zde
stěžovatel poukazuje na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Jak již bylo uvedeno, kasační stížnosti stěžovatele i stěžovatelky se opírají o shodnou
argumentaci. Nad rámec již uvedeného se stěžovatelka vyjádřila k věcné podstatě sporu, přičemž
uvedla, že patent č. 291624 byl žalobci udělen v příliš širokém rozsahu; patentový nárok
poskytoval ochranu několika tisícům kombinací farmaceutických přípravků, ze kterých 99,99 %
nebylo v popisné části patentu doloženo příklady provedení a důkazy o tom, že vynález
je výsledkem vynálezecké činnosti. Napadeným rozhodnutím byl patentový nárok žalobce
omezen na farmaceutický přípravek obsahující kombinaci pioglitazonu a glibenclamidu. Žalobce
si však chtěl zachovat ochranu ještě na kombinaci pioglitazonu a glimepiridu. V tom mu však
nebylo vyhověno, neboť již v původní přihlášce patentu nebyl obsažen žádný údaj o účincích
této kombinace a ani v průběhu udělovacího řízení žádný takový důkaz doplněn nebyl. Stěžovatel
dospěl správně k závěru, že již k datu podání přihlášky patentu musí být splněny podmínky
patentovatelnosti vynálezu. Pouze výjimečně lze takové důkazy doplnit ještě v průběhu řízení
o udělení patentu; v žádném případě tak však nelze učinit až v řízení o zrušení patentu.
Stěžovatelka dále upozornila, že v žalobním řízení podala dvě vyjádření, jimiž se městský
soud vůbec nezabýval a dokonce je ani nezmínil v odůvodnění rozsudku. I z toho důvodu
má stěžovatelka za to, že rozsudek trpí nepřezkoumatelností pro nesrozumitelnost
a pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem městského soudu
a dodal, že v řízení o udělení patentu považoval Úřad průmyslového vlastnictví předmět
patentových nároků za dostatečně doložený; pokud by tomu tak nebylo, dodal by žalobce
k přihlášce další příklady provedení vynálezu, čímž by byla odstraněna formální vada přihlášky.
Žalobce se pozastavuje nad tím, že stěžovatel v řízení o zrušení patentu najednou nepovažoval
vynález za dostatečně doložený, i když v řízení o udělení patentu tento deficit neshledal. Žalobce
tvrdí, že postupem stěžovatele, který mu zrušil patent na kombinaci pioglitazonu a glimepiridu,
utrpěl újmu na trhu s léčivy, ve vztahu ke konkurenci. Naopak stěžovatelka bude nyní moci
bezpracně a bezúplatně využívat výsledky dlouholetého a nákladného výzkumu jiné společnosti.
Dále se žalobce pozastavil nad tím, že kasační stížnosti stěžovatele i stěžovatelky jsou prakticky
doslovně shodné.
Stěžovatelka v replice uvedla, že částečným zrušením patentu došlo pouze k nápravě
původně nesprávného rozhodnutí o udělení patentu v příliš širokém rozsahu. Svou repliku
posléze doplnila ještě o vyjádření, ve kterém poukázala na aktuální průběh řízení o udělení
evropského patentu EP-B-1 174 135, jehož majitelem je žalobce a týká se právě sporné
kombinace pioglitazonu a glimepiridu. V řízení o odporu proti rozhodnutí o udělení patentu
rozhodl Evropský patentový úřad dne 22. 12. 2011 o zrušení tohoto patentu; toto tvrzení doložila
stěžovatelka listinným důkazem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podaných kasačních
stížností (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v nich uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnosti jsou důvodné.
Z povahy věci se Nejvyšší správní soud nejdříve zabýval námitkou uplatněnou s odkazem
na §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tj. námitkou zmatečnosti řízení před soudem. Oba stěžovatelé
tvrdili, že městský soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí podle §76 odst. 1 písm. a), c)
s. ř. s. bez jednání, ačkoliv již předtím nařídil jednání, které se neuskutečnilo a bylo odročeno
na neurčito; musel tudíž, dle jejich názoru, již vycházet z toho, že napadené rozhodnutí
je přezkoumatelné. Jakkoliv tuto námitku stěžovatelé podřazovali pod §103 odst. 1 písm. c)
s. ř. s. s tím, že jde o zmatečnost řízení, neboť městský soud rozhodoval i přes nedostatek
podmínek řízení, konstatuje Nejvyšší správní soud, že uvedená námitka může představovat jedině
vadu řízení před soudem; jde tedy o kasační důvod podřaditelný pod §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Podmínky řízení představují totiž samotný předpoklad meritorního přezkumu napadeného
rozhodnutí, zatímco pochybení v procesním postupu soudu při projednávání a rozhodnutí
meritorně projednatelné věci spadají do kategorie vad řízení.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že přípisem ze dne 14. 2. 2008,
č. j. 8 Ca 40/2008 – 51, byli stěžovatel i žalobce vyzváni k vyjádření ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s.
Podáním, doručeným městskému soudu dne 5. 3. 2008, vyjádřil žalobce nesouhlas s tím, aby
ve věci bylo rozhodnuto bez jednání. Stěžovatel na uvedenou výzvu městského soudu
nereagoval, a tudíž, ve smyslu §51 odst. 1 věty druhé s. ř. s., nastoupila ve vztahu k němu
domněnka předpokládaného souhlasu s rozhodnutím ve věci bez jednání. Městský soud následně
nařídil jednání na 1. 7. 2010 (č. l. 97). Stěžovatelka (osoba zúčastněná na řízení) o jednání byla
vyrozuměna přípisem, který jí byl doručen dne 17. 6. 2010 (doručenka na č. l. 97). U stěžovatele
(žalovaného) předvolání k jednání prokázáno není; z jeho argumentace v kasační stížnosti
je ovšem zřejmé, že o termínu jednání věděl. Dle kasačních tvrzení stěžovatelů bylo na jednání
konstatováno, že městský soud nemá vykázáno doručení předvolání zástupkyni žalobce
(na č. l. 99 až 100 je zažurnalizována její omluva ze dne 1. 7. 2010), a proto bylo jednání odročeno
na neurčito. O této skutečnosti však není v soudním spise žádný záznam, respektive protokol
o jednání. Poté již městský soud rozsudkem ze dne 23. 9. 2010 ve věci rozhodl tak, že napadené
rozhodnutí bez jednání zrušil podle §76 odst. 1 písm. a), c) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je důvodem pro zrušení rozhodnutí městského soudu
existence vad soudního řízení, mohly-li mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Je tak vždy nejprve
nutno posoudit, zda je řízení před krajským soudem zatíženo vadou; je-li tomu tak, je nutno
uvážit o jejích důsledcích pro rozhodnutí, které z takového řízení vzešlo.
Pro rozhodování v meritu věci bez nařízení jednání platí, že ustanovení §76 odst. 1 s. ř. s.
je, ve vztahu k §51 odst. 1 s. ř. s., v postavení lex specialis To znamená, že i když účastník řízení
vyjádří řádně a včas svůj nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání, avšak soud shledá existenci
těžkých procesních vad správního řízení, či nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí, které
ho opravňují k postupu podle §76 odst. 1 s. ř. s., není povinen jednání nařizovat a věc rozhodne
bez jednání. Uvedené platí obdobně v případě zjištěné nicotnosti napadeného správního aktu
(§76 odst. 2 s. ř. s.). Pokud jde o osobu zúčastněnou na řízení, ta není účastníkem řízení, a proto
jí vůbec nepřísluší vyjadřovat se podle §51 odst. 1 s. ř. s. k tomu, zda má být rozhodováno bez
jednání či nikoliv; přísluší jí toliko právo být vyrozuměna o nařízeném jednání §34 odst. 3 s. ř. s.
Bez ohledu na to, zda bylo rozhodnutí stěžovatele a řízení předcházející jeho vydání
skutečně zatíženo takovými deficity, které lze podřadit pod případy uvedené v §76 odst. 1 s. ř. s.
(o tom viz dále), je nutno konstatovat, že shora popsaný postup městského soudu v projednávané
věci nebyl po procesní stránce vhodným. U stěžovatelů bylo totiž navozeno legitimní očekávání,
že věc bude projednána na ústním jednání a že tedy budou mít možnost hájit napadené
rozhodnutí (osoba zúčastněná na řízení ze své pozice podporovala žalovaného) a pokusit
se ovlivnit rozhodnutí městského soudu i jinak než jen písemnými vyjádřeními k žalobě. Jestliže
pak městský soud vydal rozhodnutí bez jednání poté, co bylo předchozí jednání zmařeno, mohl
být takový postup stěžovateli skutečně vnímán jako překvapivý, a to bez ohledu na to,
že stěžovatel předtím výslovně o jednání nežádal a stěžovatelce toto právo nepříslušelo. Postup
městského soudu ostatně neodpovídá ani samotné dikci §76 odst. 3, věty první s. ř. s., dle
kterého nejsou-li důvody pro postup dle odstavců 1 a 2 nebo podle §51, nařídí předseda senátu jednání. Lze
tedy učinit dílčí závěr, že řízení před městským soudem bylo zatíženo procesní vadou.
Je tedy nutno se zabývat tím, zda popsané pochybení městského soudu mohlo mít vliv
na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 – 59 (všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz), se podává, že „[o] vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného
rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], se nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný
i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo.“ V tomto kontextu se tedy zdejší soud zabýval tím, zda
by provedení jednání mohlo mít vliv na výsledek rozhodnutí městského soudu. Z obsahu
kasačních stížností je zřejmé, že stěžovatelé nenamítají žádné zkrácení na svých procesních
právech v tom smyslu, že by konkrétně uvedli, co chtěli na jednání městskému soudu přednést
a jak tím chtěli ovlivnit jeho rozhodování; jejich kasační argumentace se omezuje toliko
na obecné tvrzení o porušení procesních pravidel v řízení před městským soudem a s tím
související zásah do jejich práv na efektivní volbu prostředků jejich procesní strategie. Pokud
stěžovatelé nepředestřeli konkrétní důvody, které by odůvodňovaly nezbytnost nařízení jednání,
nelze hovořit o tom, že byli reálně zkráceni na svých procesních právech. Bez významu není ani
to, že stěžovatel se k výzvě městského soudu podle §51 odst. 1 s. ř. s. nevyjádřil, a předpokládal
se tedy jeho souhlas s rozhodnutím bez jednání. Jestliže stěžovatel v řízení o žalobě nevyjádřil
nesouhlas s rozhodováním bez jednání, může se jen stěží v kasačním řízení dovolávat porušení
svých procesních práv tím, že jednání neproběhlo. Zmínit je třeba i fakt, že jakkoli bylo ústní
jednání nařízeno, fakticky, soudě dle obsahu spisu, neproběhlo. Vzhledem k tomu, že soudní spis
neobsahuje protokol o jednání, je zřejmé, že se soud s účastníky a osobou zúčastněnou na řízení
dne 1. 7. 2010 ani nesešel v jednací síni; jednání v meritu věci tak nebylo vůbec zahájeno.
Konečně lze dodat, že pokud by skutečně městským soudem konstatované deficity správního
rozhodnutí a řízení jemu předcházejícího existovaly, nemohla by jakákoli argumentace
u případného soudního jednání nic změnit na tom, že takové správní rozhodnutí by muselo být
bez dalšího rozhodnutím soudu odklizeno.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku městského
soudu pro nedostatek důvodů, ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nepřezkoumatelnost
rozsudku městského soudu spatřují stěžovatelé v tom, že soud vytýkal stěžovateli (žalovanému)
nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí, aniž by však sám svůj závěr opřel o jakýkoli
argument, zejména pokud se týká zhodnocení skutkového stavu věci. Z rozsáhlé judikatury
Nejvyššího správního soudu k tomuto tématu (srov. např. rozsudek ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, rozsudky ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný
pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod
č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, a ze dne 25. 5. 2006,
č. j. 2 Afs 154/2005 – 245) se podává, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů například není-li zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; dále z jakého důvodu nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považuje žalobní námitky za liché, mylné nebo
vyvrácené; proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy. Dalším důvodem
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl přezkoumat některou
ze včas uplatněných žalobních námitek či obsahuje-li odůvodnění rozsudku toliko převzaté
pasáže z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž dále rozvádí dopad
převzatých závěrů na konkrétní souzený případ a na samotné rozhodnutí ve věci.
V nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud shledal, že městský soud v napadeném
rozsudku nastolil několik premis, na základě kterých dovodil nepřezkoumatelnost napadeného
rozhodnutí a vady řízení před správním orgánem, přičemž však skutečně tyto své závěry blíže
neodůvodnil. Městský soud dovodil, že postupem v rozkladovém řízení byl žalobce připraven
o jednu instanci, že v případě odchylky v rozhodování je třeba se s ní podrobně vypořádat,
že odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela nedostatečné s ohledem na namítanou zásadu
předvídatelnosti správního rozhodování a že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Všechny
tyto závěry městského soudu však zůstaly bez rozvedení úvah a důvodů, proč a jak k takovým
závěrům dospěl. Takové odůvodnění rozsudku městského soudu je naprosto nedostačující
a způsobuje jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů per se a brání jakémukoliv dalšímu
přezkumu co do merita věci a z hlediska důvodů namítaných stěžovateli ve smyslu §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Pokud jde konkrétně o (blíže nezdůvodněné) tvrzení městského soudu, že postupem
v rozkladovém řízení byl žalobce připraven o jednu instanci, Nejvyšší správní soud uvádí,
že podle §61 odst. 3 správního řádu z r. 1967 se na řízení o rozkladu přiměřeně vztahovala
ustanovení o odvolacím řízení. Bylo tedy i zde použitelné ustanovení §59 odst. 2 tohoto zákona,
dle kterého bylo možné i ve druhém stupni napadené rozhodnutí změnit, existovaly-li pro
to důvody. Byla-li změna rozkladem napadeného založena na důvodech skutkových, vycházel
druhostupňový orgán zásadně z důkazů provedených ještě před vydáním prvostupňového
rozhodnutí (které v tomto případě mohl jinak zhodnotit), případně na základě dokazování
provedeného orgánem prvého stupně po podaném rozkladu (§56 správního řádu z r. 1967).
Vyloučena nebyla ani možnost dokazování provedeného přímo rozkladovým orgánem, v souladu
s principem plné apelace (§59 odst. 1 správního řádu z r. 1967). Zároveň je však třeba mít
na paměti, že ke změně rozkladem napadeného rozhodnutí může dojít zejména tehdy, lze-li
v podstatné míře využít výsledků dokazování před orgánem prvého stupně. Ke změně rozkladem
napadeného rozhodnutí by tak nemělo docházet na základě skutečností zjištěných jen nebo
převážně až v řízení o rozkladu; takový postup by skutečně popíral princip dvojinstančnosti
správního řízení. Pokud měl tedy městský soud za to, že v řízení o rozkladu bylo v nyní
projednávané věci rozhodnuto tak, že byl porušen popsaný princip dvojinstančnosti řízení, byl
povinen přesně vyjádřit důvody takového svého závěru a konfrontovat je s naznačenými
teoretickými východisky. To ovšem, jak již bylo konstatováno, neučinil.
Obdobně pokud městský soud vytkl stěžovateli, že napadené rozhodnutí bylo nedostatečně
odůvodněno s ohledem na zásadu předvídatelnosti správního rozhodování, i v tomto případě
opomněl konkrétně uvést důvody, které jej k takovému závěru vedly. Napadené rozhodnutí
by mohlo být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné, pokud by bylo například vydáno
na základě podkladů či skutečností, které nebyly vůbec předmětem dokazování a které nebyly
s účastníkem řízení probrány; mohlo by se jednat ale i o situaci, kdy by správní orgán rozhodoval
na základě řádně provedených důkazů, jejichž použitelnost pro rozhodnutí ve věci by však sám
před vydáním rozhodnutí zpochybnil (účastník by tak neměl důvod s nimi jakkoli polemizovat),
apod. Pokud městský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo ve vztahu k žalobci
nepředvídatelné a překvapivé, byl povinen pečlivě odůvodnit, proč tomu tak podle jeho názoru
bylo.
Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů
je konečně i již zmiňovaná skutečnost, že městský soud bez jakéhokoli bližšího vysvětlení cituje
konkrétní články z Patentové úmluvy a vytýká stěžovateli, že se jimi neřídil, aniž by vysvětlil, jaký
měly mít citované pasáže pro řízení význam. Taková citace právní úpravy je zcela nepoužitelná
a učiněná mimo kontext projednávané věci.
S ohledem na konstatovanou nepřezkoumatelnost závěrů městského soudu není možné
vyjádřit se za daného stavu k meritu věci – tedy k otázce vlivu patentového řízení před
Evropským patentovým úřadem a (ne)možnosti vlastníka patentu doplnit v řízení o zrušení
patentu některé nedostatky týkající se již jeho přihlášky zápisu. Lze tak jen uvést, že pokud
městský soud konstatoval, že vzal za prokázané, že žalobci byl (v souladu s jeho tvrzeními
uvedenými v průběhu správního řízení i v žalobě) udělen k jeho patentové přihlášce č. 01203170
evropský patent pro kombinaci látek pioglitazon a glimepirid, pak i zde v odůvodnění rozsudku
opět absentuje vysvětlení, na základě čeho vzal městský soud tuto skutečnost za prokázanou,
není-li o tom založen v soudním spise žádný listinný důkaz a ani žalobce v žalobě netvrdil,
že mu byl takový patent udělen; žalobce tvrdil pouze to, že „dne 9. 7. 2007 EPO oznámil své
rozhodnutí s tím, že na kombinaci piglitazon + glimepirid udělí patent“. Toto tvrzení taktéž žalobce
nikterak nedoložil žádným listinným důkazem a městský soud žádné dokazování v tomto směru
sám neprováděl (mimo nařízené ústní jednání by je ostatně ani provést nemohl). V tomto
kontextu navíc městský soud ani nevysvětlil, jak by se s touto skutečností vypořádal z hlediska
§75 odst. 1 s. ř. s., podle kterého platí, že při přezkoumávání rozhodnutí vychází soud ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Od tohoto pravidla lze ve velmi
výjimečných situacích odhlédnout, vždy je však takový postup třeba náležitě odůvodnit
a vysvětlit.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že odkazy rozsudku na ustanovení nového správního řádu
(z r. 2004) za situace, kdy na dané správní řízení dopadal ještě starý správní řád (z r. 1967), jsou
rovněž zcela nezdůvodněné a matoucí a jsou jen dalším důvodem pro jeho shora konstatovanou
nepřezkoumatelnost.
K námitce stěžovatelky, že městský soud nikterak nereagoval na její dvě vyjádření k žalobě,
lze konstovat, že s ohledem na procesní postavení osoby zúčastněné na řízení, která má podle
§34 odst. 3 s. ř. s. právo předkládat písemná vyjádření soudu, je zjevné, že soud je povinen
se takovými vyjádřeními zabývat a vzít je v úvahu. Pokud by tomu tak nebylo, bylo by takové
procesní oprávnění osoby zúčastněné na řízení bezúčelné. Zdejší soud k tomuto procesnímu
oprávnění osoby zúčastněné na řízení v rozsudku ze dne 28. 2. 2011, č. j. 2 As 22/2010 – 194,
uvedl, že „[p]rávo předkládat soudu písemná vyjádření jakožto nedílné součásti práva na spravedlivý proces
přitom přísluší ve stejném rozsahu jak účastníkům řízení, tak osobám zúčastněným na řízení (…) jakožto
osobám, které byly přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím,
že rozhodnutí nebylo vydáno, resp. které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním podle návrhu
výroku rozhodnutí soudu (§34 odst. 1 s. ř. s.); navzdory odlišnostem v jejich procesním postavení.“ V tomto
smyslu se tedy městský soud dopustil pochybení, které by zakládalo vadu řízení spočívající v tom,
že vyjádření stěžovatelky k žalobě a k replice žalobce vůbec v napadeném rozsudku nezmínil,
a tudíž je ani nevzal na vědomí; neznamená to ovšem, že by taková vada musela bez dalšího
vyvolat nezákonnost soudního rozhodnutí, jak již bylo vyloženo výše. Současně však platí,
co bylo již uvedeno - s ohledem na nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu jako celku
tak již není nutné uvedenou námitku zvlášť vypořádávat. V dalším řízení bude ovšem městský
soud k vyjádřením stěžovatelky (osoby zúčastněné na řízení) povinen přihlížet.
Konečně pokud jde o tvrzení týkající se aktuálního průběhu řízení před Evropským
patentovým úřadem, ta jsou nyní v kasačním řízení irelevantní (§109 odst. 4 s. ř. s.). Městský
soud bude v dalším řízení povinen brát zřetel na to, že se opět jedná o skutečnosti, které
podléhají režimu §75 odst. 1 s. ř. s.
Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud naznal, že je naplněn kasační důvod
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a proto mu nezbylo než napadený rozsudek městského
soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§110 odst. 1, věta první před středníkem s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 2, věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu