ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.54.2011:63
sp. zn. 2 As 54/2011 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce Moravský
rybářský svaz, o. s., se sídlem Brno, Soběšická 83, zastoupeného Mgr. Petrem Kubicou,
advokátem se sídlem Brno, Kobližná 19, proti žalovanému Ministerstvu zemědělství, se sídlem
Praha 1, Těšnov 17, za účasti osob zúčastněných na řízení 1) Obce Malešovice, se sídlem
Malešovice 50, 2) Obce Odrovice, se sídlem Odrovice 42, obě zastoupené JUDr. Ing. Martinem
Florou, Dr., advokátem se sídlem Brno, Lidická 57, 3) Obce Cvrčovice, se sídlem Cvrčovice 19,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2011,
č. j. 9 Ca 2/2008 - 38,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2011, č. j. 9 Ca 2/2008 - 38,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 5. 11. 2007, č. j. 26216/2007-16230 (dále jen „napadené
rozhodnutí“) zamítl žalovaný odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Krajského
úřadu Jihomoravského kraje (dále jen „správní orgán prvého stupně“) ze dne 12. 4. 2005,
č. j. JMK 35672/2004/OŽPZ-Ho, kterým byly, s odkazem na ustanovení §2 odst. 1 zákona
č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských
rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o rybářství“), blíže specifikované vodní plochy v k. ú. Malešovice a v k. ú. Odrovice (uvedené
v příloze č. 1 rozhodnutí) prohlášeny za uzavřenou vodu. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce
žalobou u Městského soudu v Praze; ten ji usnesením ze dne 31. 1. 2011, č. j. 9 Ca 2/2008 - 38,
odmítl.
Městský soud v odůvodnění usnesení konstatoval, že napadené rozhodnutí je ze soudního
přezkumu vyloučeno, neboť žalobce jím nemohl být nijak dotčen na svých právech
či povinnostech ve smyslu §65 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Rozhodnutí
o tom, zda je určitý vodní útvar uzavřenou vodou podle §4 odst. 1 zákona o rybářství, není totiž
způsobilé zasáhnout do právní sféry žalobce. Jedná se o rozhodnutí vydávané v případě
pochybností o tom, zda určitý vodní útvar naplňuje znaky uzavřené vody vymezené v §2 písm. g)
zákona o rybářství. Tímto rozhodnutím je, podle městského soudu, pouze řešena předběžná
otázka charakteru vodního útvaru, jež je významná pro další navazující řízení o vyhlášení
rybářského revíru. Podle §4 odst. 1 věty prvé zákona o rybářství totiž může rybářský orgán svým
rozhodnutím vyhlásit rybářský revír též na uzavřené vodě. Městský soud uvedl, že rozhodnutí
o předběžné otázce je považováno za rozhodnutí předběžné povahy (ve vztahu ke konečnému
rozhodnutí), a proto je tento typ úkonů ze soudního přezkumu vyloučen dle §70 písm. b) s. ř. s.
Městský soud se nicméně i přesto zabýval konkrétními okolnostmi dané věci, a to pro
potvrzení shora uvedených závěrů. Uvedl, že žalobce byl v době vydání napadeného rozhodnutí
uživatelem dříve vyhlášeného rybářského revíru Jihlava 2. Na této skutečnosti se vydáním
napadeného rozhodnutí, řešícího v pochybnostech předběžnou otázku charakteru vodního
útvaru, nic nezměnilo, což platí i o možnosti výkonu rybářského práva žalobcem. Nešlo totiž
o rozhodnutí, kterým by bylo měněno nebo rušeno dříve vydané povolení výkonu rybářského
práva žalobci, ani jím nebyl povolován výkon rybářského práva v daném revíru jinému subjektu.
Až následně vydaným rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 24. 1. 2008,
č. j. JMK 11687/2008 (ve spojení s rozhodnutím odvolacím) došlo ke změnám, kterými mohlo
dojít (a ve skutečnosti i došlo) k zásahu do právní sféry žalobce, tj. do jeho práv a povinností
uživatele rybářského revíru Jihlava 2 a rybářského práva v tomto revíru žalobcem vykonávaného.
Teprve tímto rozhodnutím došlo k vyhlášení nového rybářského revíru Potůček na místě
prohlášené uzavřené vody, který se částečně překrývá s dosavadním revírem Jihlava 2, a výkon
rybářského práva zde byl povolen jinému subjektu (došlo ke změněně původního rozhodnutí,
kterým byl v roce 1993 vyhlášen rybářský revír Jihlava 2).
Z těchto důvodů vzal městský soud za prokázané, že napadené rozhodnutí nenaplňuje
znaky legislativní zkratky rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Odepření soudního přezkumu
takového rozhodnutí neznamená odepření přístupu k soudu, ale pouze pro něj stanoví jiný
(pozdější) okamžik. Na soud se může žalobce obrátit se žalobou proti rozhodnutí ve věci samé
(již zmiňované rozhodnutí prvostupňového orgánu ze dne 24. 1. 2008, č. j. JMK 11687/2008
ve spojení s rozhodnutím odvolacím), což žalobce ostatně i učinil (řízení o žalobě proti němu
je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Ca 218/2008); v rámci tohoto řízení pak
mohl žalobce namítat nezákonnost prohlášení vodního útvaru uzavřenou vodou.
Jelikož je tedy napadené rozhodnutí jen úkonem správního orgánu předběžné povahy,
který je z přezkumu vyloučen podle §70 písm. a), b) s. ř. s., nejde o soudně přezkoumatelné
rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., a městskému soudu tedy nezbylo, než žalobu odmítnout
podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ve spojení s §68 písm. e) s. ř. s.
Závěrem městský soud dodal, že žalobu odmítá i při vědomí, že jiný senát téhož soudu
rozsudkem ze dne 31. 5. 2007, č. j. 11 Ca 285/2005 – 44, vydaným ve věci dřívějšího rozhodnutí
žalovaného v této věci, napadené rozhodnutí meritorně přezkoumal, zrušil je a vrátil věc
k novému rozhodnutí; s tímto postupem se však, z uvedených důvodů, neztotožňuje.
Usnesení městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností
opírající se o důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř . s. Jak vyplývá z judikatury, pod tímto
důvodem kasační stížnosti se v podobě nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu fakticky
skrývají i další důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s. Z povahy věci je vyloučen
jen důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatel především poukázal na skutečnost, že rozhodnutím žalovaného ze dne
28. 1. 1993, č. j. 201/51/93-310, byl vyhlášen rybářský revír Jihlava 2, přičemž výkon rybářského
práva v tomto revíru byl povolen stěžovateli. Následně, ve vztahu k tomuto revíru, probíhala dvě
samostatná řízení, a to řízení o prohlášení vymezených vodních útvarů „za uzavřenou vodu“
a poté řízení o zrušení rybářského revíru Jihlava 2 na vodní ploše v k. ú. Malešovice a Odrovice.
Otázka charakteru vymezené vodní plochy byla samostatně řešena pouze v řízení před správním
orgánem prvého stupně a žalovaným, kteří o ní rozhodli napadenými rozhodnutími. O zrušení
rybářského revíru Jihlava 2 na vodní ploše k. ú. Malešovice a Odrovice bylo rozhodnuto
rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 24. 1. 2008, č. j. JMK 11687/2008,
ve spojení s rozhodnutím odvolacím; v tomto řízení již nebylo možné charakter předmětného
vodního útvaru (uzavřenost vody) rozporovat, neboť o této otázce již bylo pravomocně
rozhodnuto v jiném řízení.
Posuzovaná otázka (charakter vodního útvaru) se bezprostředně dotýkala stávajícího
rybářského revíru Jihlava 2 a ve svém důsledku i možnosti výkonu rybářského práva stěžovatele.
Na toto rozhodnutí navazovalo řízení o zrušení rybářského revíru. Stěžovatel tak nesouhlasí
s právním názorem městského soudu a tvrdí, že napadeným rozhodnutím na svých právech
dotčen byl; má za to, že není pravdou, že by mohl námitky stran charakteru vodního útvaru
vznášet v navazujícím řízení o zrušení rybářského revíru Jihlava 2 na vymezeném území. Usnesení
městského soudu tak představuje nezákonné odepření soudní ochrany.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že souhlasí se závěry městského soudu,
neboť „rozhodnutí v pochybnostech“ nezasahuje do právní sféry účastníků řízení, jen staví
na jisto již existující vztahy
Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejprve je vhodné připomenout, že je-li kasační stížností uplatňován kasační důvod podle
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu,
nemůže se Nejvyšší správní soud vyjadřovat k meritu věci; přísluší mu pouze posoudit správnost
závěrů městského soudu, které ho vedly k odmítnutí žaloby.
Spornou otázkou v posuzovaném případě je, zda městský soud správně vyhodnotil,
že napadená správní rozhodnutí, kterými se, na základě ustanovení §4 odst. 1 zákona o rybářství
(v prvostupňovém rozhodnutí je nesprávně uveden §2 odst. 1 citovaného zákona – v kontextu
zbývajících částí výroku i odůvodnění jde však evidentně toliko o zjevnou chybu v psaní)
v pochybnostech prohlašuje vymezený vodní útvar za uzavřenou vodu, nejsou soudně
přezkoumatelnými rozhodnutími podle §65 odst. 1 s. ř. s., neboť mají povahu úkonu správního
orgánu, který není rozhodnutím [§70 písm. a) s. ř. s.], respektive jde jen o rozhodnutí předběžné
povahy podle §70 písm. b) s. ř. s.
Velmi obdobnou právní otázkou se již zabýval rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu, z jehož právní věty, zformulované k jeho usnesení ze dne 24. 11. 2009,
č. j. 1 As 89/2008 – 80 (publikované pod č. 1999/2010 Sb. NSS) se podává, že „[r]ozhodnutí
v pochybnostech podle §1 odst. 4 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění
pozdějších předpisů, je rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. a není rozhodnutím předběžné povahy podle
§70 písm. b) s. ř. s., a proto podléhá soudnímu přezkumu ve správním soudnictví.“ Rozšířený senát se zde
vyslovil k povaze rozhodnutí v pochybnostech podle §1 odst. 4 zákona č. 334/1992 Sb.,
o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, a v odůvodnění se pak
vyjadřoval i k obdobnému rozhodnutí v pochybnostech vydávanému dle §3 odst. 3 zákona
č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Při posuzování povahy uvedených rozhodnutí v pochybnostech podle dvou různých
právních předpisů rozšířený senát konstatoval, že „byť se citovaná rozhodnutí v pochybnostech vztahují
k jiným ustanovením (zákona o ochraně zemědělského půdního fondu v případě prvním a zákona o lesích
v případě druhém), princip jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu a jeho výkladu vyžaduje, aby tato
rozhodnutí byla posuzována shodně. Předmětem těchto rozhodnutí je totožná otázka, a to posouzení, zda
pozemek náleží do zemědělského půdního fondu, případně zda je určen k plnění funkcí lesa, či nikoliv. Obě řízení
mají shodný procesní režim, neboť se v nich postupuje podle správního řádu.“ Nejvyšší správní soud
má i v nyní posuzované věci za to, že rozhodnutí vydávané dle §4 odst. 1 zákona o rybářství má,
materiálně vzato, stejnou povahu jako rozhodnutí, k jejichž povaze se vyslovil rozšířený senát
(taktéž se jím autoritativně odstraňují pochybnosti o povaze určitých nemovitostí z pohledu jejich
možného využití dle zvláštních předpisů), přičemž i toto rozhodnutí je výsledkem vedení
správního řízení (§33 zákona o rybářství); v obou případech jde o řešení předběžné otázky
[z pohledu recentní úpravy správního řízení dle §57 odst. 1 písm. a) správního řádu, v případě
řešeném rozšířeným senátem, respektive §57 odst. 4 správního řádu, v případě nyní
posuzovaném]. Je proto zcela na místě, podrobit i toto rozhodnutí testu podávajícímu
se z citovaného usnesení rozšířeného senátu.
Pokud jde o posouzení, zda shora uvedená rozhodnutí nejsou vyloučena ze soudního
přezkumu podle §70 písm. a) s. ř. s., rozšířený senát uvedl, že „definice rozhodnutí obsažená
v §65 s. ř. s. zahrnuje jednak konstitutivní rozhodnutí, jednak rozhodnutí deklaratorní („závazně určují jeho
práva nebo povinnosti“). Rozhodnutí v pochybnostech slouží k určení věcné působnosti zákona o ochraně
zemědělského půdního fondu, která je vymezena v §1 odst. 2 a 3 tohoto zákona (věcná působnost lesního zákona
je vymezena v jeho §3 odst. 1 a 2). (…) Lze souhlasit s názorem, že se výrokem rozhodnutí v pochybnostech
přímo neukládají vlastníku pozemků žádná práva ani povinnosti. Avšak určením, zda je pozemek součástí
zemědělského půdního fondu, se zároveň rozhodne o aplikaci celé řady právních norem sloužících k ochraně
zemědělského půdního fondu, a to ať již přímou realizací těchto právních norem, či jejich autoritativní aplikací
ve formě individuálních správních aktů. (…) Rozhodnutí v pochybnostech podle §1 odst. 4 zákona o ochraně
zemědělského půdního fondu ve svém výroku obsahuje vymezení pozemků, které jsou součástí zemědělského
půdního fondu. Rozhoduje se jím s konečnou platností o právním režimu pozemků a závazně se jím určují práva
a povinnosti vlastníků pozemků nebo jejich uživatelů. Je jednoznačné, že se jimi zasahuje do právní sféry jedince.“
Rozšířený senát tedy učinil závěr, že rozhodnutí v pochybnostech splňuje veškeré materiální
znaky rozhodnutí podléhajícího soudnímu přezkumu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. a není
z něj vyloučeno podle §70 písm. a) s. ř. s.
V posuzované věci – tedy v případě rozhodnutí vydaného dle §4 odst. 1 zákona
o rybářství, je zřejmé, že tímto rozhodnutím nebylo rozhodováno o majetkovém režimu
pozemků, na kterých se nachází uzavřená voda, a i stávající užívací vztahy dle tohoto zákona
zůstaly zachovány. Potud lze tedy s názorem městského soudu, dle kterého tyto důsledky
z předmětného rozhodnutí bezprostředně nevyplývají, souhlasit. Napadeným rozhodnutím byla
však deklaratorně postavena na jisto povaha hodnocených vodních útvarů, jakožto uzavřené vody;
zákon o rybářství, přitom přiznává vlastníkům pozemků, na kterých se nachází uzavřená voda,
významná oprávnění. Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno právě k žádosti vlastníků těchto
pozemků (osob zúčastněných na řízení) o zrušení rybářského revíru Jihlava 2 ze dne 11. 10. 2004;
tato žádost byla posouzena jako žádost o vyhlášení rybářského revíru podle §4 odst. 3 písm. b)
zákona o rybářství. Jde tedy o rozhodnutí, které je fakticky subsumováno v rámci řízení, jehož
výsledkem má být vyhlášení nového rybářského revíru. Není pochyb o tom, že vodní plocha,
která byla prohlášena uzavřenou vodou, je nejméně v části součástí stávajícího rybářského revíru
Jihlava 2, kde svědčí výkon rybářského práva stěžovateli. Podle §9 odst. 1 zákona o rybářství pak
platí, že v případě, že o výkon rybářského práva v rybářském revíru, vyhlášeném na žádost
vlastníka pozemku, na němž se nachází uzavřená voda, požádá tento vlastník, příslušný rybářský
orgán výkon rybářského práva této osobě povolí. Z tohoto ustanovení je zřejmé, že rybářský orgán
nedisponuje žádným diskrečním oprávněním, pokud žádost podá vlastník pozemku, na kterém
se nachází uzavřená voda; v takovém případě výkon rybářského práva povolí, bez ohledu
na případný nesouhlas osoby, která zde až dosud rybářské právo vykonávala.
Lze tak uzavřít, že řízení o prohlášení vodního útvaru za uzavřenou vodu se týkalo
území, které bylo zahrnuto do rybářského revíru Jihlava 2, ve kterém vykonával rybářské právo
stěžovatel. Tímto rozhodnutím pak byl vytvořen předpoklad nejprve pro vytvoření nového
rybářského revíru (na úkor stávajícího revíru stěžovatele) a následně pak pro povolení výkonu
rybářského práva v dotčené oblasti jiným subjektům. Je tedy zřejmé, že se napadené rozhodnutí
právního postavení stěžovatele muselo dotýkat, neboť fakticky determinuje budoucí rozsah
výkonu rybářského práva stěžovatele, který mimo existující rybářský revír, k němuž mu bylo
rybářské právo přiznáno, toto právo vykonávat nemůže (§6 odst. 1 a 2 zákona o rybářství). Shora
vyslovené závěry rozšířeného senátu k nemožnosti aplikovat ustanovení §70 písm. a) s. ř. s.
na tyto typy správních rozhodnutí, tak lze vztáhnout i na daný případ. K tomuto závěru Nejvyšší
správní soud dospěl i při vědomí jisté rozdílnosti, pokud jde o důsledky plynoucí z prohlášení
nemovitosti za součást zemědělského původního Fondu (kde vlastníku takové nemovitosti
vznikají nové povinnosti bez dalšího – srov. zejména bod 22. usnesení rozšířeného senátu)
a důsledky spojené s prohlášením vodního útvaru za uzavřenou vodu (zde stávajícímu držiteli
rybářského práva dojde k zásahu do tohoto práva sice nevyhnutelně, nicméně
až zprostředkovaně). Nejvyšší správní soud ovšem nemůže přehlédnout fakt, že v případě, kdy
by rozhodnutí vydané dle §4 odst. 1 in Fine zákona o rybářství bylo negativní (bylo
by deklarováno, že se o uzavřenou vodu nejedná), představovalo by pro žadatele o vyhlášení
rybářského revíru [§3 písm. b) cit. zákona] zásah do jeho práv bez jakýchkoli pochybností. Bylo
by jím totiž najisto postaveno, že žadateli nesvědčí esenciální hmotně právní podmínka pro jeho
žádost o vyhlášení rybářského revíru; taková žádost by musela být nutně zamítnuta. Nelze
přitom nalézt racionální důvody pro názor, že i za této situace by žadatel byl nucen dále vést
řízení o vyhlášení rybářského revíru, včetně doložení všech legislativou předpokládaných dokladů
a potvrzení, které vyhlášení rybářského revíru podmiňují, a to při vědomí, že rozhodnutí o jeho
žádosti bude v obou stupních negativní (analogický postup, jako v případě negativního závazného
stanoviska, dle §149 odst. 3 správního řádu je pojmově vyloučen). Připuštění soudní kontroly již
ve fázi vydání „rozhodnutí v pochybnostech“ tedy přestavuje bezprostřední a efektivní ochranu
práv takového žadatele. Vzhledem k tomu, že při úvaze o (ne)připuštění individuálního správního
aktu soudní kontrole nelze rozlišovat, zda jde v konkrétním případě o rozhodnutí pozitivní
či negativní, nelze než konstatovat, že (z důvodů výše uvedených) rozhodnutí vydané dle
ustanovení §4 odst. 1 in Fine zákona o rybářství není z důvodů plynoucích z ustanovení §70
písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkumu vyloučeno.
I přes závěry výše uvedené by byl soudní přezkum rozhodnutí vydaného dle §4 odst. 1
zákona o rybářství vyloučen, šlo-li by o rozhodnutí toliko mezitímní či předběžné povahy.
Rozšířený senát se otázkou, zda lze na rozhodnutí v pochybnostech pohlížet jako na rozhodnutí
předběžné povahy ve smyslu výluky podle §70 písm. b) s. ř. s., zabýval. Dospěl k závěru,
že „[r]ozhodnutí v pochybnostech podle §1 odst. 4 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu a rozhodnutí
podle §3 odst. 3 lesního zákona neupravují poměry osob pouze předběžně či dočasně, ani nezajišťují věci nebo
osoby a ani zatímně nefixují určitý stav. Objektivním předmětem tohoto typu řízení v pochybnostech je konečné
vyřešení otázky, zda je předmětný pozemek součástí zemědělského půdního fondu, případně zda je určen k plnění
funkce lesa, a zda se na něj aplikují právní normy sloužící k jeho ochraně, či nikoliv. Rozhodnutí nemá dočasný
(provizorní) charakter, ale je definitivní. (…) V případě rozhodnutí v pochybnostech podle zákona o ochraně
zemědělského půdního fondu a lesního zákona však nemusí být vedeno žádné jiné řízení. Úkolem rozhodnutí
v pochybnostech je definitivní určení právního režimu pozemků rozhodného pro následný ochranný a majetkový
režim.“
Městský soud napadené rozhodnutí kvalifikoval též jako rozhodnutí předběžné povahy
s tím, že jím byla pouze řešena předběžná otázka charakteru vodního útvaru, která byla významná
až pro další navazující řízení o vyhlášení rybářského revíru; stěžovatel se tak, dle jeho názoru,
mohl bránit prohlášení uzavřené vody až v rámci soudního přezkumu tohoto navazujícího
rozhodnutí. Tento názor Nejvyšší správní soud nesdílí. Především je třeba upozornit na závěry
rozšířeného senátu v citovaném usnesení, a sice že „právní úprava nenasvědčuje tomu, že by rozhodnutí
o předběžné otázce vždy vykazovalo znaky dočasnosti či předběžnosti. Naopak, některá rozhodnutí o předběžných
otázkách lze považovat spíše za relativně trvalá, dlouhodobá a definitivní (…). Rozšířený senát tedy shledal,
že rozhodnutí o předběžné otázce nelze ztotožnit s rozhodnutím předběžné povahy.“ Je zjevné, že městský
soud tyto pojmy nepřípustně smísil a z toho, že v řízení šlo o předběžnou otázku, automaticky
usoudil, že jde o rozhodnutí předběžné povahy. Tak tomu však není.
V posuzované věci bylo rozhodnutí v pochybnostech podle §4 odst. 1, věty druhé
rybářského zákona vydáno jako rozhodnutí o předběžné otázce pro účely řízení podle §4 odst. 1,
věty první před středníkem, zahájeného dle §4 odst. 3 písm. b) tohoto zákona (tj. pro řízení
o vyhlášení rybářského revíru). Toto rozhodnutí řešilo výlučně předběžnou otázku charakteru
dotčených vodních ploch (o čemž panovaly pochybnosti), přičemž tato otázka v něm byla
vyřešena definitivním způsobem. Tímto rozhodnutím byly již správní orgány v dalším řízení
vázány (§57 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů,
respektive, do 31. 12. 2005, §40 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění
pozdějších předpisů); stejně tak by z tohoto rozhodnutí vycházel i správní soud při přezkumu
navazujícího rozhodnutí (§52 odst. 2 s. ř. s.). Správní soud při přezkumu navazujícího
rozhodnutí (o vyhlášení rybářského revíru a povolení výkonu rybářského práva) by nebyl nadán
pravomocí zrušit správní rozhodnutí, kterým byla vyřešena předběžná otázka o uzavřenosti vody.
I kdyby soud teoreticky dospěl k opačnému závěru než příslušný rybářský orgán, nemělo
by to žádný vliv na existenci ani právní moc rozhodnutí v pochybnostech. Stěžovateli lze tedy
přisvědčit v tom, že v navazujícím řízení již nemohl nikterak zpochybňovat otázku uzavřenosti
vody. Stěžovatel nemůže žádným jiným postupem, s výjimkou řádných a mimořádných
opravných prostředků podle správního řádu a žaloby ve správním soudnictví, zvrátit účinky
rozhodnutí v pochybnostech. Z toho je nutno učinit závěr, že nebude-li připuštěn soudní
přezkum rozhodnutí v pochybnostech, budou tím zkrácena základní práva stěžovatele na přístup
k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Závěrem je vhodné poukázat na judikaturu vyjadřující se k problematice posuzování
soudních výluk obecně. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005,
č. j. 3 As 28/2005 - 89, publikovaného pod č. 809/2006 Sb. NSS, se podává, že „v případě
pochybností je zapotřebí jakékoliv výluky ze soudního přezkumu interpretovat restriktivně, tj. ve prospěch
soudního přezkumu; jiný přístup by ve svých důsledcích mohl být odepřením spravedlnosti – denegatio iustitiae.“
Citovaný judikát je v souladu s názorem Ústavního soudu k této otázce, vyjádřeném
např. v nálezu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 393/2000 (zveřejněném pod č. 76 ve svazku
č. 22 Sb. n. u. Ústavního soudu), kde se konstatuje, že případy výluk soudního přezkumu nelze
vykládat extenzivně a „namístě je naopak maximální zdrženlivost, tedy v pochybnostech postup ve prospěch
zachování práva na přístup k soudu.“ Obdobně lze odkázat i na rozsudek rozšířeného senátu zdejšího
soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 1 Afs 86/2004 – 54, publikovaný pod č. 792/2006 Sb. NSS,
ve kterém se konstatuje, že „[v]yloučení určitých úkonů ze soudního přezkumu podle §70 s. ř. s. totiž
představuje výjimku z generální klauzule, zužující pravomoc soudů jednajících a rozhodujících ve správním
soudnictví; jako kteroukoliv jinou výjimku v právu je zapotřebí vykládat ji restriktivně. Proto nabízejí-li se dvě
interpretace, z nichž jedna hovoří ve prospěch soudního přezkumu a druhá proti němu, je vždy zapotřebí
upřednostnit tu první, resp. v pochybnostech, zda se určitý úkon dotýká práv a povinností žalobce podle §65
odst. 1 s. ř. s. a tedy podléhá přezkumu, je na místě usuzovat, že tomu tak je.“
Lze tak uzavřít, že městský soud pochybil, pokud dospěl k názoru, že se žalobce domáhá
přezkoumání aktu žalovaného, které nepodléhá kognici správních soudů a v důsledku toho
žalobu směřující proti napadenému rozhodnutí odmítl. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší
správní soud naznal, že je naplněn kasační důvod ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., a proto
mu nezbylo, než napadené usnesení městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení
(§110 odst. 1, věta první před středníkem s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 3, věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu