ECLI:CZ:NSS:2012:3.ADS.46.2012:19
sp. zn. 3 Ads 46/2012 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně: S. G., zastoupené
Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5 - Smíchov, o přezkoumání
rozhodnutí žalované ze dne 30. 11. 2010, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2012, č. j. 42 Ad 28/2011 – 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalované ze dne 30. 11. 2010, č. j. X.
Ze správního spisu zjistil krajský soud následující skutečnosti: Stěžovatelka podala dne
4. 3. 2010 žádost o přiznání vdovského důchodu po manželovi J. G., který zemřel dne X.
Žalovaná zjistila, že zemřelý manžel stěžovatelky získal v desetiletém období před úmrtím pouze
3 roky a 157 dní pojištění, namísto zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění,
požadovaných 5 let pojištění. Žalovaná proto rozhodnutím č. I ze dne 1. 7. 2010 žádost
stěžovatelky o vdovský důchod zamítla pro nesplnění podmínek §49 zákona č. 155/1995 Sb.
Námitky, které stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala, byly zamítnuty rozhodnutím
žalované č. I ze dne 30. 11. 2010, č. j. X a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Žalovaná
konstatovala, že manžel stěžovatelky nebyl poživatelem starobního, plného invalidního nebo
částečného invalidního důchodu, ke dni smrti nesplnil podmínku potřebné doby pojištění pro
nárok na plný invalidní důchod nebo podmínky nároku na starobní důchod ani nezemřel
následkem pracovního úrazu.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2011, č. j. 3 Ads 142/2011 – 36, zrušil
předchozí rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, č. j. 42 Ad 28/2011 – 21,
pro nepřezkoumatelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“), a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že krajský soud ve svém rozhodnutí nezdůvodnil, proč nepřisvědčil argumentaci
stěžovatelky, že jsou příslušná ustanovení zákona č. 155/1995 Sb. upřesňující podmínky nároku
na vdovský důchod v rozporu s ústavním pořádkem a proč tedy nevyhověl návrhu stěžovatelky,
aby postupoval podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a předložil věc Ústavnímu soudu.
V nyní napadeném rozsudku Krajský soud v Praze předně uvedl, že věcná správnost
rozhodnutí žalované nebyla mezi účastníky sporná. Pouze připomenul, že žádost stěžovatelky
o vdovský důchod byla zamítnuta pro nesplnění podmínek §49 zákona č. 155/1995 Sb. Krajský
soud se dále zabýval otázkou, zda je třeba uvedená ustanovení zákona č. 155/1995 Sb. předložit
Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy s tím, že jsou v rozporu s ústavním pořádkem.
Krajský soud konstatoval, že stěžovatelka v žalobě zpochybnila ústavnost konstrukce
podmínek vzniku nároku na dávky důchodového pojištění. Zcela konkrétně brojí proti zakotvení
podmínky minimální potřebné doby pojištění, při jejímž nesplnění žadateli nevzniká nárok
ani na poměrně krácenou důchodovou dávku. Stěžovatelka spatřuje neústavnost stávající právní
úpravy zákona č. 155/1995 Sb. v tom, že požadavek na minimální dobu pojištění je v zákoně
formulován jako ostrá hranice, kdy v případě jejího nedosažení byť o jediný den nárok žadateli
na dávku vůbec nevzniká. Osobě, která získala dobu pojištění o pouhý den či dva delší, vzniká
nárok na dávku v plné výši. Takovou konstrukcí se podle stěžovatelky zákonodárce zpronevěřil
své ústavní povinnosti vyvážit v systému důchodového pojištění princip rovnosti a zásluhovosti.
Ústavně konformním řešením by mohla být např. konstrukce, při níž v případě nedosažení
minimální potřebné doby pojištění byla dávka důchodového pojištění přiznána ve výši snížené
úměrně tomu, kolik by žadateli z potřebné minimální doby pojištění chybělo.
Krajský soud uvedl, že z čl. 30 Listiny by se na první pohled mohlo zdát, že právo
na přiměřené hmotné zabezpečení není ničím dalším podmíněno a že ve smyslu čl. 4 odst. 4
Listiny, podle nějž při výkladu mezí základních práv a svobod musí být šetřena podstata a smysl
těchto práv, nelze vznik práva na čerpání dávek hmotného zabezpečení v těchto situacích
vyloučit. Tak tomu však není. Z judikatury lze seznat, že Ústavní soud plně akceptuje skutečnost,
že systém důchodového pojištění je systémem založeným na pojistných principech. V nálezu
ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 8/07, Ústavní soud připomněl, že i v oblasti sociálního
zabezpečení se při aplikaci pojistného jedná o právní institut pojištění, neboť odráží právní
situaci, v níž občan přenáší své riziko za úplatu na jiný subjekt a tento subjekt toto riziko přejímá
a je zavázán k určitým plněním. Také v nálezu ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 376/2000,
Ústavní soud uvedl, že v případě předpisů sociálního zabezpečení, resp. důchodového pojištění
není možné použít rozšiřující výklad právních předpisů. Nárok na dávku důchodového pojištění
je možné přiznat jen tehdy, jsou-li splněny všechny zákonem stanovené podmínky. Rozšiřující
výklad zákonných podmínek vzniku nároku by byl v rozporu se zájmy ostatních pojištěnců.
V nálezu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 8/07, jehož se stěžovatelka dovolává, Ústavní
soud konstatoval, že z ústavního principu dělby moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy), jakož i z ústavního
vymezení zákonodárné moci (čl. 15 odst. 1 Ústavy) plyne pro zákonodárce široký prostor
pro rozhodování o vztahu výše pojistného na důchodové pojištění a mírou solidarity projevující
se v míře nerovnosti mezi výší příjmů, pojistného a důchodů. Zákonodárce přitom nese
za důsledky tohoto rozhodování politickou odpovědnost. Dále zde Ústavní soud poukázal
na svůj nález ze dne 12. 4. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 12/94, kde se uvádí, že každý systém sociálního
zabezpečení nese s sebou zvýhodnění nebo znevýhodnění určitých sociálních skupin, podle toho,
je-li preferováno spíše hledisko solidarity nebo upřednostňována zásada ekvivalence. Tato úprava
je vyhrazena zákonodárci, který nemůže postupovat libovolně, ale při stanovení preferencí musí
přihlížet ke sledovaným veřejným hodnotám. V oblasti, která byla předmětem posuzování, jde
o oblast ekonomického zákonodárství, má zákonodárce podstatně širší prostor, než v zákonech,
které se bezprostředně dotýkají základních lidských práv a svobod.
Podle krajského soudu je tedy zřejmé, že zákonodárce má v oblasti sociálního
zabezpečení značnou míru volnosti při volbě konkrétní podoby právní úpravy, přičemž
při stanovení jejích základních parametrů může stanovit také další podmínky, které musí být
pro přiznání dávky splněny. Tyto omezující podmínky musí plnit pouze kritéria vhodnosti
a přiměřenosti, jak byly opakovaně definovány judikaturou Ústavního soudu (srov. nález ze dne
16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 53/04, nález ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/04, či nález ze dne
21. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02). S ohledem na větší volnost zákonodárce v sociální oblasti
by problémem byl teprve extrémní nesoulad mezi omezením sociálního práva a veřejným
zájmem, kterým je toto omezení zdůvodňováno.
Krajský soud tak má za to, že současný systém důchodového zabezpečení je v podstatě
státem provozovaný systém životního pojištění, z nějž se po splnění určených podmínek vyplácí
pojistné plnění v podobě opakovaných měsíčních dávek. Jako takový je tento systém principiálně
založen na solidaritě, a to solidaritě mezi osobami, které do systému přispívaly, avšak výplaty
pojistného plnění se nedožijí, popř. toto plnění pobírají pouze krátkou dobu, s osobami
dlouhověkými, které ze systému budou v důchodových dávkách čerpat více, než sami do něj
přispěli. K zajištění vyrovnanosti systému je nezbytné provedení náročných pojistně –
matematických kalkulací s využitím statistických údajů o průměrné době dožití a věkové struktuře
obyvatelstva, jež jsou následně východiskem pro dílčí úpravy parametrů důchodového systému.
Jedním z parametrů pojistného systému je vždy i minimální doba pojištění, z níž vyplývá,
že dávka bude vyplácena pouze tomu účastníku pojistného systému, který do něj přispíval
alespoň určitou dobu. Je výrazem principu zásluhovosti, který k důchodovému pojištění
neoddělitelně patří stejně jako konkurující princip mezipříjmové solidarity projevující se nivelizací
důchodů. Cílem tohoto omezení je limitovat počet osob, které ze systému budou čerpat více,
než do něj přispívaly. Toto opatření je podle soudu pro zajištění finanční stability důchodového
systému vhodné a s ohledem na možný rozsah čerpaných dávek není nepřiměřené. Navíc
lze upozornit na to, že pokud by tato hranice stanovena nebyla, mohlo by dojít k extrémnímu
zvýhodnění ekonomiky neaktivních nebo málo aktivních účastníků a k diskriminaci osob
připívajících do systému dlouhodobě. Stěžovatelkou navrhované proporcionální snížení výše
vyplácené dávky podle chybějící doby pojištění sice tuto minimální hranici respektuje, vedlo
by však nutně ke snížení vyplácených dávek ostatním účastníkům, jímž vznikl na dávku legitimní
nárok s ohledem na mnohonásobně delší dobu účasti v systému. Znamenalo by to oslabení
principu zásluhovosti a potřebu předefinovat veškeré parametry systému. Výsledná dávka
by navíc mohla klesnout i pod úroveň pomoci nezbytné pro zajištění základních životních
podmínek (čl. 30 odst. 2 Listiny), což by bylo zcela proti smyslu systému sociálního zabezpečení.
Krajský soudu proto uzavřel, že z povinnosti zákonodárce zajistit přiměřenou výši zabezpečení
pro případ úmrtí živitele vyplývá i oprávnění stanovit určitou minimální dobu, po níž muselo být
do systému důchodového pojištění přispíváno. Pokud tato hranice není iracionálně vysoká
či neproporcionální rozsahu v úvahu přicházejících dávek ze systému, není zde prostor
pro derogační zásah Ústavního soudu.
Krajský soud současně připomněl, že stanovení určitých lhůt, jejichž nedodržením
dochází k úplné ztrátě práva, je v právním řádu obvyklé a je opakovaně potvrzováno jako ústavně
konformní. Typickým případem jsou lhůty procesní v soudním řízení. Jestliže dochází
k diametrálně odlišnému zacházení žadatelů o důchod na základě toho, že se jejich doba pojištění
liší o jediný den, nepovažuje toto krajský soud za ústavně zpochybnitelné, má-li stanovení
minimální hranice trvání pojištění racionální základ (o čemž soud nepochybuje). Jak navíc vyplývá
z obsahu spisu, stěžovatelka v takovémto krajním postavení není. Její zemřelý manžel získal
z minimální potřebné doby pojištění v trvání pěti let pojištění pouze v délce 3 a necelého půl
roku.
Protiústavnost zákonné úpravy spatřovala stěžovatelka i v tom, že diskriminuje osoby
žijící v regionech s vysokou nezaměstnaností, popř. příslušníky skupin znevýhodněných na trhu
práce, neboť je z doby pojištění vyloučena doba nezaměstnanosti bez ohledu na to, zda a jakým
způsobem se nezaměstnaný pokoušel zaměstnání zajistit. Krajský soud konstatoval,
že se stěžovatelka v podstatě domáhá určitého zvýhodnění skupiny osob, která je podle reálných
zkušeností ve znevýhodněné výchozí pozici. Krajský soud zde znovu připomněl princip
zásluhovosti, který je nezbytnou a nezrušitelnou komponentou systému důchodového pojištění.
Z tohoto principu plyne, že určité zvýhodnění sob, které fakticky do systému nepřispívaly,
je přípustné pouze v omezené míře. Stěžovatelka, resp. její manžel již byli zvýhodněni
tím, že zákonodárce v určité omezené míře připouští do potřebné doby pojištění i zápočet
tzv. náhradních dob v podobě doby registrace uchazeče o zaměstnání na úřadu práce. S ohledem
na riziko zneužití zápočtu náhradních dob (věční studenti, osoby nedostatečně motivované
k hledání práce) je v zájmu zachování finanční rovnováhy důchodového systému racionální
a přiměřené omezit tento zápočet maximálním limitem. Krajský soud má dále za to, že závisí
na rozhodnutí osob žijících v regionech s vyšší nezaměstnaností, zda v takovém regionu setrvají,
nebo budou aktivně hledat obživu kdekoli a přestěhují se do jiného regionu, kde jim bude práce
nabídnuta. V případě osob na trhu práce skutečně znevýhodněných z důvodů, které ovlivnit
nemohou (např. rasové předsudky), pak nepochybně prostor pro pozitivní diskriminaci existuje,
soudní moc však není v pozici, aby zákonodárci aktivně určovala, jaká konkrétní opatření za tím
účelem přijme. Nelze předjímat, že takovým opatřením by měla být např. možnost neomezeného
zápočtu doby registrace na úřadu práce. Právě naopak se lze domnívat, že takový přístup
by podrýval vlastní motivaci znevýhodněných osob o zlepšení své situace, neumožňoval
by odlišení pasivních jedinců od aktivních, avšak neúspěšných a otevíral by již zmíněnou možnost
zneužívání systému sociálního zabezpečení k tíži ostatních účastníků. Krajský soud zdůraznil,
že řešení přísluší zákonodárci, který je za ně politicky odpovědný. Ústavní soud vystupuje pouze
v roli negativního zákonodárce a je zcela mimo jeho možnosti aktivně určovat podobu sociální
politiky státu. Ani v tomto případě proto krajský soud neshledal prostor pro předložení věci
Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Na základě uvedeného krajský soud žalobu zamítl
jako nedůvodnou ve smyslu §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Podanou kasační stížností napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Praze
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s . Předně uvedla, že podle jejího názoru není dána
nepřípustnost kasační stížnosti ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Předchozí rozsudek
z 29. 6. 2011 byl zrušen pro nepřezkoumatelnost a krajský soud nyní rozhodnou právní otázku –
tj. otázku diskriminačního charakteru právní úpravy – řešil poprvé. Nejedná se proto o případ,
kdy by tuto právní otázku již Nejvyšší správní soud v dané věci hodnotil, což je případ, na který
ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. dopadá.
Stěžovatelka ve správní žalobě odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/07,
v němž Ústavní soud konstatoval, že kritériem ústavní konformity je přitom „přiměřenost“
důsledků zvolené konstrukce, kdy na jedné straně limitující korektiv zásluhovosti představuje
imperativ (akcesorické i neakcesorické) rovnosti a na straně druhé je potom oním korektivem
„přiměřenost“ minimálního hmotného zabezpečení, tedy nejen ve smyslu eliminace chudoby,
ale i zajištění důstojné životní úrovně pro nízkopříjmové pojištěnce. Stěžovatelka vyslovila
přesvědčení, že v jejím případě je dopad aplikace současné úpravy důchodového systému na sféru
jejích oprávněných zájmů zjevně nepřiměřený v důsledku ostré hranice, kdy v případě jejího
nedosažení nenásleduje poměrné snižování nároku na vdovský důchod, ale nárok vůbec
nevzniká. Stěžovatelka připustila, že určitá vazba mezi dobou pojištění a výší nároku na důchod
má svůj význam. Je rovněž evidentní, že při stanovení hranic a rozpětí vždy dochází nutně
ke zjednodušení, dokonale spravedlivý systém není možný. Na druhé straně však v současné
době – s ohledem na úroveň výpočetní techniky a elektronizaci státní správy – není zase až tak
zásadní problém vytvořit složitější způsob kalkulací, který by mnohem věrněji a spravedlivěji
odstupňoval např. výši vdovského důchodu v závislosti na míře, o jakou subjekt pojištění
potřebné hranice nedosáhl. V případě stěžovatelky je zjednodušení ve formě ostré hranice 5 let
extrémní a nepřiměřené.
Stěžovatelka má za to, že právní názor vyjádřený v rozsudku krajského soudu se opírá
v zásadě o správná východiska, jejich aplikace na daný případ však není přiléhavá. Stěžovatelka
nesouhlasí s tím, že nahrazení ostré hranice minimální doby pojištění odstupňováním,
tj. vytvořením určitých pásem, je popřením zásady zásluhovosti. Podle ní je naopak jejím
zpřesněním. Osoby pod narýsovanou ostrou hranicí totiž do systému také přispěly, jen v menší
míře. Není tedy pravdou, že by vytvořením odstupňovaných pásem byly tyto osoby zvýhodněny,
ve skutečnosti by se jednalo o vytvoření mnohem spravedlivější úměry mezi mírou, jakou osoba
přispěla do systému, a výší nároku na dávku. Zásluhový charakter dávky by popřen nebyl. Je třeba
také zmínit specifický charakter vdovského důchodu, jehož základním smyslem je poskytnout
zabezpečení v případě ztráty živitele v případě úmrtí. V daném případě je totiž vazba minimální
doby pojištění a principu zásluhovosti ještě více oslabena, než je tomu v případě starobního
důchodu. Živitel totiž obecně může být v době své smrti ještě produktivním, dovršená doba
pojištění proto nereflektuje zcela jeho zásluhy na přispívání do systému. Osob pobírajících
vdovský důchod je také nepoměrně méně, než v případě důchodu starobního. Navíc v případě
vdovského důchodu, kdy je důvodem vzniku nároku náhlá událost (smrt pojištěného), u níž není
jisté, kdy nastane a zda nastane za života manžela/manželky (tj. na rozdíl od odchodu
do starobního důchodu, který každý předvídá a plánuje, nikdo nepředvídá a neplánuje svoji smrt
na konkrétní okamžik), nelze hovořit o tom, že by odstranění hranice minimální doby pojištění
mohlo motivovat ke zneužití systému osoby např. méně motivované k hledání zaměstnání, apod.
Stěžovatelka nesouhlasí s názorem krajského soudu, že by proporcionální stanovení výše
nároku znamenalo zásadní snížení dávek těm, jejichž živitelé přispívali do systému podstatně déle.
Osob, které minimální dobu pojištění splňují, je nepochybně výrazně více, než osob, které na tuto
hranici nedosáhly. Případným přiznáním sníženého nároku osobám, jejichž zemřelí živitelé jsou
pod hranicí minimální doby pojištění, proto dojde ke snížení dávek ostatních oprávněných
zanedbatelným způsobem.
Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že při započtení doby nezaměstnanosti není náležitě
zohledněno, zda a jakým způsobem se nezaměstnaná osoba pokoušela zaměstnání zajistit. Tato
skutková okolnost je zpravidla nezávislá na vůli a úsilí jednotlivce a nepřiměřeně diskriminuje
např. osoby žijící v regionech s vysokou nezaměstnaností oproti osobám v příznivějším prostředí,
ev. příslušníky skupin znevýhodněných na trhu práce. Již nyní zákon o zaměstnanosti odlišuje
mezi uchazeči o zaměstnání, u nichž lze dokumentovat snahu zaměstnání získat, a těmi, kteří
systém spíše zneužívají či jsou nedbalí. Uvedené rozlišení může být zohledněno i při promítnutí
doby nezaměstnanosti do doby důchodového pojištění, aniž by se jednalo o diskriminaci.
V takovém případě také nedojde k tomu, čeho se obává krajský soud, a sice že by širší zápočet
doby nezaměstnanosti do doby důchodového pojištění motivoval ke zneužití systému osoby,
jako jsou „věční studenti“ či osoby nedbalé při hledání zaměstnání. Rozhodně pak nemůže
obstát názor, že občan je povinen migrovat, pokud si chce své důchodové nároky zachovávat.
Stěžovatelka se nedomnívá, že „vylidnění“ regionů s vysokou nezaměstnaností je ve veřejném
zájmu a v souladu s politikou regionálního rozvoje země. Na základě uvedeného stěžovatelka
navrhla, aby Nejvyšší správní soud sám postupoval podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a následně
napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud předně přisvědčil názoru stěžovatelky, že kasační je stížnost nelze
považovat za nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Toto ustanovení obecně
vyjadřuje nepřípustnost kasačních stížností směřujících proti rozhodnutím soudu vydaným
po předchozím zrušení jejich původních rozhodnutí Nejvyšším správním soudem. Tato zásada
nepřípustnosti kasačních stížností je prolomena jen v případech, kdy je namítáno, že se soud
neřídil závazným právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí. Ze zákazu opakované
kasační stížnosti judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu dovodila nad rámec
doslovného znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. výjimky, jejichž respektování znamená dodržení
smyslu a účelu rozhodování Nejvyššího správního soudu. Dospěla k závěru, že toto ustanovení
nelze vztáhnout zejména na případy, kdy Nejvyšší správní soud v předcházejícím zrušujícím
rozhodnutí vytkl krajskému soudu procesní pochybení nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav,
případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního
stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného
práva (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č.j. 1 As
79/2009 - 165, publ. pod č. 2365/2011 Sb. NSS.). Právě taková výjimka dopadá na podanou
kasační stížnost stěžovatelky, neboť předchozí rozsudek krajského soudu byl zrušen
pro nepřezkoumatelnost a krajský soud tedy právní otázku, zda je zákon č. 155/1995 Sb. nutné
pro rozpor s ústavním pořádkem předložit Ústavnímu soudu, v nyní napadeném rozsudku řešil
poprvé.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska uplatněného stížního
bodu, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud z odůvodnění napadeného rozsudku shledal, že se Krajský soud
v Praze dostatečně podrobně a přesvědčivě vypořádal se zásadní námitkou stěžovatelky
o neústavnosti právní úpravy zákona č. 155/1995 Sb. spočívající v tom, že požadavek
na minimální dobu pojištění je v zákoně formulován jako ostrá hranice, při jejímž nedosažení byť
o jediný den nárok žadateli na dávku vůbec nevzniká. Nejvyšší správní soud se s argumentací
krajského soudu plně ztotožnil, a vzhledem k tomu, že stěžovatelka ve své kasační stížnosti
v podstatě opakuje své žalobní námitky, současně na výstižné a vyčerpávající odůvodnění
rozsudku krajského soudu tímto odkazuje. Nejvyšší správní soud nad rámec argumentace
krajského soudu pouze připomíná, že čekací doby jsou tradičním institutem důchodového
pojištění. Vyjadřují zájem na tom, aby právní vztah trval určitou dobu a až poté se otevíral nárok
na určité plnění. Účelem čekacích dob je tedy zajištění finanční rovnováhy systému: nárok
na dávku nevznikne, aniž by účastník do systému v požadované míře přispěl. Jestliže čekací doba
stanovená zákonem č. 155/1995 Sb. není iracionálně vysoká či neproporcionální rozsahu v úvahu
přicházejících dávek ze systému, je nutno přisvědčit závěru krajského soudu o tom, že ji nelze
považovat za ústavně nekonformní.
Co se týče námitky stěžovatelky, že při zápočtu doby nezaměstnanosti do potřebné doby
pojištění by měla být zohledněna skutečnost, že osoba žije v regionu s vyšší nezaměstnaností
či že se jedná o osobu na trhu práce znevýhodněnou, přisvědčil Nejvyšší správní soud názoru
krajského soudu, že i zde je nutno trvat na zachování principu zásluhovosti. Jestliže již zákon
č. 155/1995 Sb. umožňuje v určitém rozsahu započtení doby evidence u úřadu práce jako
uchazeče o zaměstnání, lze toto považovat za řešení přiměřené, které však současně chrání
systém před jeho zneužitím a motivuje účastníky systému k nalezení zaměstnání.
Nejvyšší správní soud se tedy plně ztotožnil se závěrem Krajského soudu v Praze,
že zde nebyl dán důvod k předložení věci Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.
Nejvyšší správní soud závěrem dodává, že ačkoli shledal přípustnost kasační stížnosti
s tím, že argumentace stěžovatelky naplnila důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., je současně
nutno připomenout, že stěžovatelka v žalobě ani v kasační stížnosti nenamítla nezákonnost
správního rozhodnutí, avšak zpochybnila pouze soulad ustanovení zákona č. 155/1995 Sb.
upravujících podmínky nároku na vdovský důchod s ústavním pořádkem, konkrétně s Listinou.
Za této situace je správní soud oprávněn pouze posoudit, zda lze tuto zákonnou úpravu
považovat za ústavně konformní. Jestliže neshledá takové zásadní vady zákonné úpravy, které
by jej vedly k závěru o jejím rozporu s ústavním pořádkem, nepřísluší mu již úvahy o tom, zda lze
problematiku upravenou těmito ustanoveními případně řešit jiným, vhodnějším způsobem.
Správní soudy proto v projednávaném případě nebyly povinny zabývat se detailně úvahami
stěžovatelky o tom, zda by jiná právní úprava lépe naplnila princip zásluhovosti v systému
pojištění.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek Krajského soudu v Praze netrpí
nezákonností z důvodu tvrzeného stěžovatelkou podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., z úřední
povinnosti pak nebyly zjištěny ani vady dle §103 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto
kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaná měla ve věci
úspěch, nevznikly jí však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední
činnosti. Soud jí proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2012
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu