ECLI:CZ:NSS:2012:3.AZS.23.2012:33
sp. zn. 3 Azs 23/2012 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Rutsche v právní věci žalobce: I. K., zastoupeného
JUDr. Evženií Pichertovou, advokátkou se sídlem Příkopy 530, Kostelec nad Orlicí, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2011, č.j. OAM-336/ZA-ZA06-ZA12-2011, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2012, č. j. 56 Az 62/2011 –
21,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené advokátce stěžovatele JUDr. Evženii Pichertové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 8640 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady
právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 28. 11. 2011 žalobce (dále
též „stěžovatel“) brojil proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2011, č. j. OAM -336/ZA-
ZA06-ZA12-2011. Správní orgán posoudil žádost stěžovatele o udělení m ezinárodní ochrany
jako nepřípustnou podle §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany podle §2 5 písm. i) tohoto zákona zastavil.
Krajský soud zjistil, že stěžovatel byl k datu podání žaloby hlášen k pobytu v Přijímacím
středisku Zastávka, se sídlem Havířská 514, Zastávka u Brna. V průběhu řízení se krajskému
soudu nepodařilo doručit stěžovateli na uvedenou adresu písemnost. Podle sdělení Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 23. 12. 2011 bylo poslední známou adresou
stěžovatele Pobytové středisko Kostelec nad Orlicí, Rudé armády 1000. Policie ČR dále uvedla,
že mu byl vystaven výjezdní příkaz GA0169839 s platností do 18. 1. 2012, současné místo pobytu
stěžovatele jí není známo. Usnesením ze dne 2. 2. 2012, č. j. 56 Az 62/2011 – 19, ustanovil
krajský soud stěžovateli podle §29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanskéh o soudního řádu,
ve spojení s §64 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.), pro řízení
o žalobě opatrovníkem organizaci SOZE, se sídlem Mostecká 5, Brno, s odůvodněním, že pobyt
stěžovatele není znám. Z evidence vedené žalovaným krajský soud dále zjistil, že stěžovatel
odešel dne 28. 11. 2011 z Přijímacího střediska Zastávka, nová adresa jeho pobytu po tomto datu
uvedena nebyla. Stěžovatel svoji novou adresu do dne rozhodnutí soudu nesdělil. Krajský soud
konstatoval, že svým postupem vyčerpal veškeré standardní možnosti, kterými bylo možné místo
pobytu stěžovatele zjistit. Usnesením ze dne 22. 2. 2012, č. j. 56 Az 62/2011 – 21, proto řízení
o žalobě podle §33 písm. b) zákona o azylu zastavil.
Toto usnesení bylo doručeno opatrovníkovi stěžovatele dne 28. 2. 2012. Téhož dne bylo
krajskému soudu doručeno elektronické podání bez připojeného uznávaného elektronického
podpisu, v němž stěžovatel soudu sdělil svoji současnou adresu: Pobytové středisko Kostelec
nad Orlicí, Rudé armády 1000. Na tuto adresu bylo následně stěžovateli doručeno usnesení
krajského soudu o zastavení řízení ze dne 22. 2. 2012. Dne 7. 3. napadl stěžovatel toto usnesení
kasační stížností. Uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že soudu bylo dne
23. 12. 2011 oznámeno, že se stěžovatel nachází v Pobytovém středisku Kostelec nad Orlicí, dne
20. 12. 2012 mu byl vystaven výjezdní příkaz odborem cizinecké policie Královéhradeckého
kraje. To dokládá možnost zjištění jeho pobytu z příslušné evidence. Stěžovatel nesouhlasí
s tvrzením krajského soudu, že zjišťoval jeho pobyt ve spolupráci se žalovaným. Z odůvodnění
napadeného rozhodnutí taková skutečnost nevyplývá, naopak je v něm jasně uvedeno, že krajský
soud požádal o součinnost Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, která
mu adresu pobytu stěžovatele sdělila. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení
Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud předně poznamenává, že vzhledem k tomu, že stěžovatel sdělil
krajskému soudu adresu svého pobytu, odpadl důvod ustanovení opatrovníka. Funkce
opatrovníka stěžovatele zastávaná organizací SOZE proto zanikla. O této skutečnosti již byla
organizace informována přípisem ze dne 27. 3. 2012.
Při rozhodování o kasační stížnosti žalobce musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Nejvyšší správní soud proto zkoumal otázku,
zda je kasační stížnost přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto
usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom
splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu
uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti
– v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední
povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci
sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů. Podmínkou
pro zastavení řízení podle ustanovení §33 písm. b) zákona o azylu, tedy otázkou, kdy je skutečně
nemožné zjistit místo pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany, se Ne jvyšší správní soud
již zabýval v mnoha rozhodnutích, např. v usnesení ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 196/2005 - 50,
publ. pod č. 708/2005 Sb. NSS., v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2005,
č. j. 7 Azs 271/2004 - 58, publ. pod č. 707/2005 Sb. NSS., či v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 3. 2004, č . j. 2 Azs 41/2003 - 42, publ. pod č. 729/2005 Sb. NSS.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě
nejsou splněny. Kasační stížnost žalobce proto podle §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovené zástupkyni stěžovatele náleží v souladu
s §11 písm. b), c) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za tři úkony právní služby učiněné
v řízení o kasační stížnosti, tj. převzetí a přípravu zastoupení, další poradu s klientem a písemn é
podání soudu, ve výši 6300 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 900 Kč
za tři úkony právní služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 7200 Kč. Ačkoli
si advokátka účtovala odměnu za tři konzultace s klientem, Nejvyšší správní soud jí samostatně
přiznal odměnu pouze za jednu z těchto porad. První porada s klientem dne 11. 4. 2012
je zahrnuta pod ustanovením §11 písm. b) advokátního tarifu, třetí poradu s klientem soud
nepovažoval za účelně vynaložené náklady. Protože je ust anovená advokátka plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšuje se její nárok vůči státu o částku odpovídající dani z přidané hodnoty,
kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně z přidané
hodnoty vypočtená dle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 1440 Kč.
Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 8640 Kč. Uvedená částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto usnesení.
Náklady právního zastoupení stěžovatele nese dle §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 26. dubna 2012
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu