ECLI:CZ:NSS:2012:3.AZS.31.2012:17
sp. zn. 3 Azs 31/2012 - 17
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně: J. T., zastoupená
Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Ječná 548/7, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
11. 7. 2011, č. j. OAM-248/ZA-06-PA03-2010, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2012, č. j. 46 Az 6/2011 – 70,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalovaný (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 11. 7. 2011,
č. j. OAM-248/ZA-06-PA03-2010, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný tímto
rozhodnutím neudělil žalobkyni k její žádosti mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Krajský soud se předně ztotožnil se závěry stěžovatele, že v případě žalobkyně nebyly
naplněny důvody pro udělení azylu podle §12 písm. a) zákona o azylu. Podle soudu však není
závěr, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona
o azylu podložen dostatečnými důkazy a není dostatečně odůvodněn. Žalobkyně v průběhu
správního řízení jasně a jednoznačně uvedla, že se otce bojí, že se nechce vrátit do vlasti proto,
že by ji znovu týral. Otec ji před odchodem z vlasti bil, nepracoval, dělal dluhy, později i užíval
drogy, týral ji psychicky i fyzicky. Stěžovatel tato tvrzení žalobkyně přešel pouhým
konstatováním, že jednání, které vůči ní uplatňoval její otec, nebylo takové intenzity, aby ho bylo
možné považovat za ohrožení jejího života nebo svobody nebo za psychický nátlak z azylově
relevantních důvodů. Stěžovatel však ve svém rozhodnutí tento závěr nezdůvodnil ani neuvedl,
na základě jakých důkazů k němu dospěl. Podle krajského soudu je závěr stěžovatele neadekvátní
sděleným skutečnostem. Jestliže žalobkyně tvrdila, že otec opakovaně bil ji, jejího bratra i matku,
že bití jednou skončilo i bezvědomím bratra, je třeba uvažovat o tom, zda v rodině nedochází
k domácímu násilí a zda ohrožení členové rodiny mají možnost se proti němu ve své zemi
původu bránit. Krajský soud tedy má za to, že jednání otce žalobkyně znaky domácího násilí
vykazuje. Krajský soud dále zdůraznil, že domácí násilí může v konkrétních případech naplňovat
znaky pronásledování či nebezpečí vážné újmy podle toho, zda je stát původu žadatele schopen
a ochoten poskytnout ochranu proti tomuto jednání. Krajský soud má za to, že ze zpráv o zemi
původu, které použil stěžovatel jako podklad pro rozhodnutí, nelze zjistit, jak se Ukrajina zabývá
problémy, které vzniknou v rodinách, problémy týraných žen a týraných dětí. Zprávy, které
stěžovatel v řízení zajistil, informují o několika oblastech činnosti státu původu žalobkyně, nikoli
však o péči o ženy a děti a možnostech řešení násilí v rodinách. K argumentaci stěžovatele,
že se žalobkyně v dostatečné míře neobracela se svými problémy na státní orgány, krajský soud
uvedl, že žalobkyně vysvětlila, jaký byl výsledek její žádosti o pomoc, se kterou se obrátila
na policii a orgán péče o dítě, a proč o svých problémech dále nikde nemluvila. Žalobkyně věděla,
že otec každého znal, každý se ho bál a pokud se dozvěděl o její stížnosti, ubližoval jí ještě více.
Krajský soud dospěl k závěru, že si stěžovatel neopatřil dostatek pokladů pro pečlivé posouzení
situace v zemi původu, případ žalobkyně posoudil formálně, jejími skutečnými problémy ve vlasti
se zodpovědně nezabýval. Krajský soud proto rozhodnutí stěžovatele podle §78 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Současně stěžovatele zavázal k tomu, aby opatřil další zprávy o zemi původu žalobkyně,
které budou aktuální, budou podrobně vypovídat o stavu dodržování lidských práv v zemi
původu žalobkyně a bude z nich možno zjistit, jaká je péče státu o týrané ženy a děti,
a zda a jakým způsobem se mohou tyto děti domoci skutečné ochrany před násilím osob
blízkých. Po doplnění dokazování je stěžovatel povinen znovu zvážit důvody pro udělení azylu
podle §12 písm. b) zákona o azylu a pro udělení doplňkové ochrany a ve věci znovu rozhodnout.
Žalovaný napadl rozsudek Krajského soudu v Praze včas podanou kasační stížností
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítl, že soud v daném případě nevycházel
ze zjištěného stavu věci, jeho rozsudek nemá oporu ve spisu a navíc se soud dopustil
nesprávného výkladu pojmu ,,domácí násilí“ v kontextu azylového práva. Stěžovatel nejprve
poukazuje na fakt, že údajné potíže žalobkyně nevyhodnotil jako domácí násilí v azylově
relevantním kontextu, což ve svém rozhodnutí řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil.
Vycházel přitom plně z tvrzení žalobkyně, která uvedla v průběhu správního řízení. Stěžovatel
tak respektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž je rozsah dokazování
ve správním řízení dán obsahem podané žádosti. Žalobkyně v průběhu správního řízení o udělení
mezinárodní ochrany zmínila obavy ze svého otce, jeho konání však dle názoru stěžovatele
nedosahovalo intenzity domácího násilí. Domácí násilí, vnímané pohledem nikoliv trestního
práva, ale práva azylového, vyžaduje naplnění některých definičních znaků, aby se mohlo jednat
o skutečnost podřaditelnou některé z forem mezinárodní ochrany, jež jsou taxativně vymezeny
zákonem o azylu. Z hlediska mezinárodní ochrany musí být domácí násilí pácháno pouze
z důvodů vyjmenovaných v §12 či §14a odst. 2 zákona o azylu. U žalobkyně však nebyly splněny
ani základní podmínky vymezující pojem domácího násilí. Jmenovaná nebyla závislá na svém otci,
neboť byla po rozvodu rodičů svěřena do péče matky. Nebyl dán ani další nutný předpoklad
vymezující domácí násilí, a to nemožnost změnit místo bydliště. Žalobkyně měla trvalý pobyt
hlášený u své tety. Nelze tedy hovořit o vztahu závislosti žalobkyně na jejím otci a o nutném
sdílení společné domácnosti, když navíc její matka výslovně uvedla, že jej dobrovolně,
z finančních důvodů, přijala zpět do svého domu. Taktéž fakt, že matka žalobkyně opustila
své dětí a ponechala je na území Ukrajiny v péči jejich otce, lze označit za skutečnost, která
vyvrací důvodnost obav z jednání třetí soukromé osoby. V průběhu správního řízení dále vyšlo
najevo, že žalobkyně nevyčerpala všechny možnosti domoci se ochrany v domovském státě,
odpovědné státní orgány, na které se obracela, jí pomoc poskytly.
Stěžovatel má za to, že shromáždil dostatečné, aktuální a věrohodné informace o zemi
původu žadatelky a na jejich základě učinil odůvodněný závěr, že státní orgány Ukrajiny poskytují
dostatečnou a účinnou pomoc proti činnosti třetích osob. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
vyloučil ve svém rozhodnutí možnost, že se v případě žalobkyně jednalo o domácí násilí
podřaditelné některému z důvodů udělení mezinárodní ochrany, bylo zcela nadbytečné
shromažďovat informace o domácím násilí na Ukrajině. Za zásadní pak stěžovatel považoval
fakt, že rozhodujícím důvodem žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany bylo
to, že si potřebovala vyřídit cestovní pas a nehodlala se kvůli tomu vracet na Ukrajinu. Vyřízení
cestovních a osobních dokladů je povinností každého občana jednotlivého státu (včetně ČR)
a snahu vyhnout se této povinnosti a legalizovat si bez dokladů pobyt na území ČR
prostřednictvím řízení o udělení mezinárodní ochrany je možno označit za zneužití azylové
procedury. Krajský soud se nevypořádal se závěry správního orgánu vyslovenými ve správním
rozhodnutí, nepřihlédl ani k vyjádření stěžovatele k žalobě, v němž se tento jasně a zřetelně
vyjádřil k žalobním námitkám jmenované a opakovaně zdůraznil, že se v projednávané věci
nejedná o domácí násilí. Věrohodnost osoby žalobkyně dále snižuje to, že na území ČR pobývala
bez problémů legálně, na základě povolení k dlouhodobému pobytu a o udělení mezinárodní
ochrany požádala až s cílem vyhnout se státoobčanské povinnosti vyřídit si v domovském státě
doklad totožnosti a cestovní doklad.
Stěžovatel se domnívá, že tato kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho
vlastní zájmy (§104a s. ř. s.), neboť se jedná o zásadní pochybení, které by mohlo mít zásadní
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Soud nerespektoval judikaturu ÚS a NSS
ve směru rovnosti účastníků řízení, když přihlédl pouze k argumentaci žalobkyně a nereflektoval
nejenom vyjádření žalovaného k žalobě, ale opomenul se vypořádat i s odůvodněním správního
rozhodnutí, z něhož selektivně vybral pouze některé argumenty, vytržené z kontextu,
a nejdůležitějšími skutečnostmi se vůbec nezabýval. V rozporu s povinností zjistit skutečný stav
věci a bez ohledu na obsah správního spisu pak soud nahradil závěry správního orgánu svými
subjektivními hodnotícími soudy. Soud se taktéž dle názoru stěžovatele dostal do rozporu
s judikaturou vyloženým pojmem ,,domácí násilí“ v rámci azylového práva, již nahradil pro řízení
o udělení mezinárodní ochrany nepoužitelnou trestně právní definicí. Soud nereflektoval
na dokazatelnou možnost poskytnutí účinné pomoci žalobkyni ze strany státních orgánů její
země původu, což vylučuje možnost přičítání protiprávního jednání soukromých osob státu.
Krajský soud dále nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu o povinnosti žadatele
požádat o udělení mezinárodní ochrany bezprostředně po příchodu na území ČR. Nevypořádal
se ani s prokázanou snahou žalobkyně o legalizaci pobytu na území ČR prostřednictvím azylové
procedury, i když dosud na území ČR legálně pobývala v režimu zákona o pobytu cizinců. Stejně
tak soud opominul povinnost fyzické osoby vyřídit si doklady v domovském státě, což je součástí
státoobčanského vztahu a bez dalšího se jí nelze vyhnout pouhým poukazováním na neexistující
nebezpečí. Za důvod přijatelnosti pak pokládá stěžovatel i přístup soudu, který nezkonfrontoval
rozdílná tvrzení žalobkyně a jejích dětí v řízeních o udělení mezinárodní ochrany a soudních
řízeních, i když případy žalobkyně, její dcery a syna projednával stejný soud v totožném složení.
Stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti musel nejprve Nejvyšší správní soud posoudit,
zda jsou splněny podmínky řízení. Nejvyšší správní soud proto zkoumal otázku, zda je kasační
stížnost přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto usnesení
je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v §103 odst. 1
s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě
podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že důvody přijatelnosti
uplatněné stěžovatelem v podané kasační stížnosti nesplňují výše uvedená kritéria.
Nepřezkoumatelností rozhodnutí krajského soudu pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.] se již Nejvyšší správní soud dostatečně zabýval např. v rozsudku ze dne 12. 1. 2005,
č. j. 4 Azs 300/2004 - 36, www.nssoud.cz, či v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 -
75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS. Rovněž problematika volného hodnocení důkazů krajským
soudem a utváření závěru o skutkovém stavu již byla podrobně řešena v řadě rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, odkázat lze např. na rozsudek ze dne 22. 3. 2005, č. j. 4 As 56/2003
- 76, www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že jak pronásledování,
tak i vážná újma může hrozit ze strany státu, resp. organizace, která ovládá stát, jakož i ze strany
nestátních původců, tedy soukromých osob (rozsudek ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 -
57, publ. pod č. 1066/2007 Sb. NSS). Problematikou domácího násilí se pak Nejvyšší správní
soud podrobně zabýval např. v právě citovaném rozsudku či v rozsudku ze dne 29. 7. 2009,
č. j. 4 Azs 31/2009 – 93, www.nssoud.cz.
Stěžovatel dále namítl, že žalobkyně požádala o udělení mezinárodní ochrany
až po dlouhé časové prodlevě, a to s cílem vyřízení cestovních a osobních dokladů. Případy,
kdy žadatel nežádal o udělení mezinárodní ochrany bezprostředně po příchodu na území ČR,
i když k tomu měl příležitost, se Nejvyšší správní soud rovněž zabýval v řadě rozhodnutí,
např. v rozsudku ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, www.nssoud.cz. Zde konstatoval,
že v takovém případě existuje vyvratitelná domněnka, že tato žádost byla účelová; pokud
však žadatel přesvědčivě prokáže, že mu hrozí v zemi původu pronásledování z azylově
relevantních důvodů nebo skutečné nebezpečí vážné újmy, je žalovaný povinen se zabývat
i jeho tvrzeními podle §12 a §14a zákona o azylu, a případně azyl či doplňkovou ochranu udělit.
Nejvyšší správní soud uzavřel, že neshledal přijatelnost kasační stížnosti z důvodů
tvrzených stěžovatelem, ani z úřední povinnosti pak nenalezl žádnou zásadní právní otázku,
k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací
činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti
v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost podle §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 19. září 2012
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu