ECLI:CZ:NSS:2012:4.ADS.70.2012:28
sp. zn. 4 Ads 70/2012 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: E. N.,
zast. JUDr. Zdeňkem Blažkem, advokátem, se sídlem Vodičkova 41, Praha 1, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 4. 2012,
č. j. 15 Ad 4/2012 - 14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 1. 2012, č. j. 3176/SZ/2011-11, podle §77a odst. 1
písm. a) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon č. 20/1966 Sb.“) zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil lékařský posudek oddělení nemoci
z povolení Krajské zdravotní, a.s. - Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, o. z. ze dne
31. 10. 2011, č. NEMPO/2011/309, kterým nebylo žalobkyni uznáno zjištěné onemocnění jako
nemoc z povolání.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2. 4. 2012, č. j. 15 Ad 4/2012 - 14,
žalobu proti uvedenému rozhodnutí o odvolání odmítl. V odůvodnění tohoto usnesení krajský
soud uvedl, že lékař při vypracování lékařského posudku nevystupuje jako osoba, které bylo
zákonem svěřeno rozhodování o právech a povinnostech v oblasti veřejné správy. Lékařský
posudek nikterak nezasahuje do práv či svobod pacienta. Úkon krajského úřadu, kterým byl
podle §77a zákona č. 20/1966 Sb. přezkoumán lékařský posudek, proto není rozhodnutím
ve smyslu §65 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) a je vyloučen ze soudního
přezkumu. Tento právní názor zaujal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 9. 2007,
č. j. 4 Ads 81/2005 - 125, a jeho správnost následně potvrdil i Ústavní soud v nálezu ze dne
23. 9. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 11/08. Krajský soud proto uzavřel, že správní orgány sice o přezkumu
lékařského posudku rozhodují ve správním řízení formou rozhodnutí, avšak takové rozhodnutí
nesplňuje po obsahové stránce požadavky uvedené v §65 odst. 1 s. ř. s., neboť se jím nezakládají,
nemění, neruší ani závazně neurčují práva a povinnosti. Žaloba proti takovému rozhodnutí
je proto nepřípustná a musí být odmítnuta podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. s odkazem na §68
písm. e) a §70 písm. a) s. ř. s.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí žaloby, který
je uveden v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že uznání zjištěného onemocnění jako nemoci
z povolání lékařským posudkem má podle příslušných ustanovení zákoníku práce za následek
vznik práva zaměstnance na náhradu škody za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti
a po skončení pracovní neschopnosti, za bolest a ztížení společenského uplatnění, za účelně
vynaložené náklady spojené s léčením, jakož i na náhradu věcné škody. V takovém případě vzniká
povinnost zaměstnavatele tyto náhrady poskytnout. Jestliže však lékař konstatuje, že se o nemoc
z povolání nejedná, je zaměstnanci toto právo odňato.
Dále stěžovatelka namítla nesprávnost odkazu krajského soudu na judikaturu Nejvyššího
správního soudu. V napadeném usnesení zmíněný judikát tohoto soudu se totiž týkal posudku
lékaře závodní preventivní péče o zdravotní způsobilosti k práci, kterým se skutečně nezakládají
žádná práva ani povinnosti. V souzené věci však bylo v lékařském posudku konstatováno,
že poškození zdraví není nemocí z povolání. Takový úkon nemůže být vyloučen ze soudního
přezkumu, neboť se jím odnímají zaměstnanci jeho zákonná práva a zaměstnavatel se jím zbavuje
své zákonné povinnosti k příslušným náhradám škody. Napadené usnesení tedy popírá ústavně
zaručené právo na ochranu zdraví v pracovněprávních vztazích a zbavuje zaměstnavatele jeho
povinnosti stanovené v zákoně.
S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 4. 2012, č. j. 15 Ad 4/2012 - 14, zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil s napadeným usnesením
krajského soudu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněny.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 20. 9. 2007,
č. j. 4 Ads 81/2005 - 125, který byl publikován pod č. 1554/2008 Sb. NSS, dovodil, že úkon
krajského úřadu, kterým byl podle 77a zákona č. 20/1966 Sb. přezkoumán posudek lékaře
závodní preventivní péče o zdravotní způsobilosti k práci pro účely §37 odst. 1 písm. a) zákoníku
práce č. 65/1965 Sb. (nyní §41 zákoníku práce č. 262/2006 Sb.), není rozhodnutím ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s., a proto je takový úkon vyloučen ze soudního přezkumu. S tímto právním
názorem se ztotožnil i Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 11/08, který
lze vyhledat na www.nssoud.cz. V uvedeném nálezu, kterým byla zamítnuta ústavní stížnost
proti rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2007,
č. j. 4 Ads 81/2005 - 125, Ústavní soud dospěl k závěru, že „posudek vydaný zdravotnickým zařízením
o způsobilosti k práci určitého zaměstnance (§77a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu) není aktem
vrchnostenského orgánu nadaného právem rozhodovat o právech a povinnostech, ale jde o odborné stanovisko
lékaře, který zákonem předvídaným a vyžadovaným způsobem poskytuje součinnost zaměstnavateli. Proti
takovémuto posudku není přípustná správní žaloba podle §65 odst. 1 s. ř. s. Tím ale není dotčeno právo
zaměstnance na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť se jí může domáhat
žalobou na neplatnost úkonu zaměstnavatele opírajícího se o posudek o zdravotní způsobilosti v občanskoprávním
soudním řízení.“
Stejný závěr o povaze přezkoumání lékařského posudku podle 77a zákona č. 20/1966 Sb.
byl v judikatuře těchto soudů vysloven také ve vztahu k neuznání zjištěného onemocnění jako
nemoci z povolání. Nejvyšší správní soud totiž v usnesení ze dne 11. 11. 2003,
č. j. 7 A 93/2002 - 41, které bylo publikováno pod č. 180/2004 Sb. NSS, dovodil, že „závěr
o zdravotním stavu, a tedy i o tom, zda nemoc má charakter nemoci z povolání, není rozhodnutím, jímž
se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva ve smyslu §77 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči
o zdraví lidu, ani ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Soud proto žalobu na přezkoumání takového závěru odmítne
podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §68 písm. e) a §70 písm. a) a d) s. ř. s.“ Taktéž v tomto
rozhodnutí se uvádí, že zaměstnanec uvedeným lékařským posudkem nemůže být krácen
na svých právech, neboť je na jeho vůli domáhat se svých práv vyplývajících z pracovněprávních
předpisů soudní cestou. Proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2003,
č. j. 7 A 93/2002 - 41, byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením
ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 26/04.
S tímto závěrem o povaze úkonu, kterým správní úřad podle §77a zákona č. 20/1966 Sb.
přezkoumává lékařský posudek o uznání či neuznání zjištěného onemocnění jako nemoci
z povolání, se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje i v nyní projednávané věci a nemá žádný
důvod se od něho odchýlit. Ve světle uvedeného judikátu lze tedy k příslušným stížnostním
námitkám uvést, že lékařský posudek, kterým stěžovatelce nebylo uznáno zjištěné onemocnění
jako nemoc z povolání, jí nikterak nebrání v tom, aby se takového uznání domohla
v občanskoprávním řízení, v jehož rámci pak může uplatit nárok na náhradu škody při nemocech
z povolání podle příslušných ustanovení zákoníku práce. Zamítnutí odvolání proti lékařskému
posudku o neuznání zjištěného onemocnění jako nemoci z povolání tedy nezasáhlo do ústavních
práv stěžovatelky ani nezbavilo jejího zaměstnavatele případných povinností stanovených
mu zákoníkem práce.
Krajský soud tedy postupoval správně, když žalobou napadený úkon žalovaného
nepovažoval za rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. a žalobu proti němu podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. za použití §68 písm. e) a §70 písm. a) s. ř. s. pro nepřípustnost odmítl. Lze proto
uzavřít, že rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí žaloby je zákonné a důvod kasační stížnosti
uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. nebyl naplněn.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
v souladu s §120 a §60 odst. 1 větou první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka v něm neměla úspěch
a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti nevznikly.
Jelikož soudy ve správním soudnictví nemohou posuzovat zákonnost a správnost žalobou
napadeného úkonu žalovaného, není zapotřebí, aby Nejvyšší správní soud podle §120 a §48
odst. 3 písm. a) s. ř. s., přerušil řízení o kasační stížnosti a vyčkával na rozhodnutí v přezkumném
řízení, které je v současné době vedeno ve vztahu k rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2012,
č. j. 3176/SZ/2011-11, jak vyplývá z obsahu vyjádření ke kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
tak o kasační stížnosti rozhodl, a proto se již nemusel zabývat návrhem, aby jí byl přiznán
odkladný účinek.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu