ECLI:CZ:US:2004:3.US.26.04
sp. zn. III. ÚS 26/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V.právně zastoupeného JUDr. M. R., advokátem AK, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2003 č. j. 7 A 93/2002-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 1. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2003 č. j. 7 A 93/2002-41, a to pro porušení čl. 90 Ústavy a dále čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 11. 11. 2003, č. j. 7 A 93/2002-41, Nejvyšší správní soud podle ust. §46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") za současného užití §68 písm. e) a §70 písm. a) a d) s. ř. s., odmítl jako nepřípustnou žalobu žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatele"), kterou se žalobce domáhal přezkumu rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 24. 5. 2002, č. j. OZP/1 - 5788/02 (17/9), kterým bylo zamítnuto žalobcem podané odvolání a potvrzen lékařský posudek Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, vydaný dne 21. 1. 2002, kterým nebyla žalobci přiznána nemoc z povolání podle nařízení vlády č. 290/1995 Sb.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud odkázal na ust. §70 písm. a) s. ř. s., které vylučuje ze soudního přezkumu úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. V daném případě se podle Nejvyššího správního soudu jedná o posudkový závěr zdravotnického zařízení, potvrzený Ministerstvem zdravotnictví ČR, o zdravotním stavu žalobce, konkrétně pak o závěr, že nemoc, kterou trpí, není nemocí z povolání. Jeho vydáním však podle Nejvyššího správního soudu nedošlo k zásahu do subjektivních oprávnění nebo povinností ve smyslu ust. §77 odst. 1 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění platném s době vydání posudkového závěru, a ust. §65 odst. 1 s. ř. s. (ani ve smyslu ust. §244 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2002). Navíc podle ust. §70 písm. d) s. ř. s., jsou ze soudního přezkumu vyloučeny úkony správního orgánu, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob nebo technického stavu věcí, pokud sama o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské, případně jiné hospodářské činnosti, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Taková úprava však pro oblast posuzování a uznávání nemocí z povolání přijata nebyla. Proto Nejvyšší správní soud uzavřel, že žalobce se domáhá přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, kterým nemohlo dojít ke zkrácení subjektivních práv žalobce.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v citovaném ust. §70 písm. a) s. ř. s. je uvedeno, že ze soudního přezkoumávání jsou vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. Ministerstvo zdravotnictví ČR, uvádí stěžovatel, však v jeho věci vydalo rozhodnutí. Podle ust. §70 písm. d) s. ř. s., jsou ze soudního přezkoumávání vyloučeny úkony správního orgánu, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob nebo technického stavu věcí, pokud sama o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské, případně jiné hospodářské činnosti, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Podle názoru stěžovatele však jeho nemoc znamenala výrazné omezení jeho pracovní schopnosti, pro nastalé zdravotní potíže stěžovatel nemohl nadále vykonávat své povolání, neboť byl 12 měsíců v pracovní neschopnosti. Toto rozhodnutí lékařky zdravotní preventivní péče o pracovní neschopnosti nebylo bráno v úvahu jako důkaz při rozhodování, zda u stěžovatele došlo k nemoci z povolání. Nejvyšší správní soud pak, uvádí stěžovatel, ho nesprávným výkladem ust. §70 písm. d) s. ř. s., zkrátil na jeho ústavně zaručených právech a svobodách. Nejvyšší správní soud dále, namítá stěžovatel, mu neposkytl možnost se k celé věci vyjádřit v průběhu ústního jednání, neboť přesto, že byl stěžovatel přípisem soudu ze dne 19. 5. 2003 dotázán, zda-li trvá na ústním jednání a stěžovatel v odpovědi ze dne 29. 5. 2003 na jednání trval, nebylo jednání nařízeno a žaloba byla odmítnuta. Nejvyšší správní soud tak podle názoru stěžovatele porušil jeho ústavně zaručené právo, aby byla jeho věc projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, jak je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší správní soud přípisem ze dne 9. 2. 2004 a dále Ministerstvo zdravotnictví ČR přípisem ze dne 10. 2. 2004. Nejvyšší správní soud i Ministerstvo zdravotnictví ČR ve svých vyjádřeních shodně shledaly podanou ústavní stížnost neopodstatněnou a navrhly, aby ji Ústavní soud odmítl, případně zamítl.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Jak již Ústavní soud výše konstatoval, jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud judikoval, že základní práva a svobody v oblasti "jednoduchého" práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem "jednoduchého" práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) pak zakládá porušení základního práva a svobody, (nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17).
Ústavní soud dále podotýká, že pouze obecným soudům, a ve správním soudnictví v konečné fázi především Nejvyššímu správnímu soudu, přísluší provádět výklad zákonných norem, tj. interpretaci "jednoduchého" práva. Dle ust. §12 odst. 2 s. ř. s., Nejvyšší správní soud sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů ve správním soudnictví a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů přijímá stanoviska ke sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů ve věcech určitého druhu.
Ústavní soud rovněž poukazuje na svou dosavadní judikaturu, ze které vyplývá, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III.ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8).
Na druhé straně ovšem Ústavní soud připouští, že v souvislosti s poskytováním ochrany ústavně zaručeným právům a svobodám se nemůže zcela vyhnout interpretaci "jednoduchého" práva, neboť - jak již shora konstatoval - základní práva a svobody působí v oblasti "jednoduchého" práva jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem "jednoduchého" práva. Interpretace "jednoduchého" práva, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (k problematice poměru "jednoduchého" a ústavního práva viz nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15).
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, jakož i s odkazem na svoji konstantní judikaturu konstatuje, že hodnocení důvodnosti ústavní stížnosti se skládá ze tří komponentů: z posouzení ústavnosti aplikovaného právního předpisu, z hodnocení ústavnosti interpretace daného ustanovení při jeho aplikaci a samotné aplikace a dodržení ústavními zákony chráněných procesních práv (např. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3). Přitom je zřejmé, že Ústavní soud hodnotí respektování ústavně garantovaných procesních práv před posouzením ústavnosti aplikace práv hmotných. To proto, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv stěžovatele a Ústavní soud - který je veden zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci a respektuje princip kasačního rozhodování - při zjištění protiústavní intenzity porušení procesních práv napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší a tím vytvoří procesní prostor k vydání rozhodnutí nového, nyní již konformního s ústavními principy.
Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti nezpochybňují ústavnost aplikovaných ustanovení "jednoduchého" práva, ale směřují proti interpretaci a následné aplikaci předpisů procesního práva. Po přezkoumání důvodnosti stěžovatelem uplatněných námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že tyto námitky nejsou opodstatněné.
Se zřetelem k výše uvedenému Ústavní soud hodnotil, zda postup Nejvyššího správního soudu při interpretaci a aplikaci citovaných zákonných ustanovení nelze v souzené věci považovat za porušení kogentní normy jednoduchého práva a - v konečném důsledku - i za porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu.
Dle ust. §70 písm. a) s. ř. s., jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. Vymezení pojmu "rozhodnutí" pak vyplývá z ust. §65 odst. 1 s. ř. s.
V ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s., se uvádí, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Ústavní soud judikoval, že při posuzování otázky, zda v konkrétní věci bylo či nebylo vydáno "pravomocné rozhodnutí" (tj. právní akt složený - v klasické podobě - z výrokové části, odůvodnění a poučení o opravném prostředku), je třeba vycházet z toho, že pojem "rozhodnutí" stejně jako pojem "opatření" je označením technickým a že je třeba k němu vždy přistupovat z hlediska jeho obsahu a nikoliv formy. Není tedy důležité, jak je příslušné rozhodnutí označeno (rozhodnutí, jmenování, výměr, příkaz atd.), nýbrž podstatná je skutečnost, že orgán veřejné moci tímto svým aktem autoritativně a pravomocně zasáhl do právní sféry navrhovatele, tj. tímto rozhodnutím došlo ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění a povinností fyzické nebo právnické osoby, či k autoritativnímu ověření, deklarování již existujících práv a povinností (viz např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 233/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 27, usn. č. 30, str. 337, viz dále např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 16/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 1).
Z výše uvedeného Ústavní soud dovozuje, že napadené rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 24. 5. 2002, č. j. OZP/1 - 5788/02 (17/9), kterým bylo zamítnuto stěžovatelem podané odvolání a potvrzen lékařský posudek Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, vydaný dne 21. 1. 2002, jímž nebyla stěžovateli přiznána nemoc z povolání podle nařízení vlády č. 290/1995 Sb., je rozhodnutím, které splňuje nejen formální, ale i obsahové náležitosti rozhodnutí, neboť závazně určuje, autoritativně deklaruje, že stěžovatel netrpí nemocí z povolání.
Dle ust. §70 písm. d) s. ř. s., jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob nebo technického stavu věcí, pokud sama o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské činnosti, nestanoví-li zvláštní zákon jinak.
Právní úprava kompetenční výluky dle ust. §70 písm. d) s. ř. s., nahradila původní úpravu obsaženou ust. §248 odst. 2 písm. g) občanského soudního řádu, s výjimkou poslední věty, která v původní právní úpravě obsažena nebyla. Nová právní úprava dále na rozdíl od původní právní úpravy, která vylučovala ze soudního přezkumu "rozhodnutí", vylučuje ze soudního přezkumu "úkony". Rozlišení pojmů "rozhodnutí" a "úkon" je naznačeno v ust. §65 s. ř. s. Vzhledem k definici "rozhodnutí" uvedené v ust. §65 s. ř. s., bude věcí judikatury, otázka dalšího upřesnění vymezení či rozlišení pojmů "rozhodnutí" a "úkon".
Dle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Zákonem, který stanoví konkrétní způsob poskytování právní ochrany ve správním soudnictví, je soudní řád správní. Ten v ust. §70 zakotvuje úkony, které jsou ze soudního přezkoumávání vyloučeny.
Taxativní výčet obsažený v ust. §70 s. ř. s., představuje výjimku(y) z obecného pravidla, podle kterého se může každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí (čl. 36 odst. 2 část věty první Listiny). Tyto výjimky jsou možné jedině při respektování Listinou stanovených podmínek. Ty předpokládají, že z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny (čl. 36 odst. 2 věta druhá Listiny), že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny), a že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, přičemž tato omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny).
Výjimky z obecného pravidla upravuje tedy ústavodárce v ustanovení čl. 36 odst. 2, poslední část věty první Listiny pouze za podmínky, že tak stanoví zákon. Jedná se o uplatnění tzv. negativní enumerace, tj. zákonem uvedeného výčtu výjimek z přezkoumávání rozhodnutí orgánů veřejné správy soudem, připuštěných za předpokladu, že se nejedná o přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Čl. 4 odst. 4 Listiny stanoví, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Meze základních práv a svobod - pokud jde o soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy - jsou dány:
a) samotnou Listinou v čl. 36 odst. 2, v první větě in fine ("Kdo tvrdí, že byl ve svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak.")
b) soudním řádem správním (tedy zákonem) v ust. §70, kde jsou zakotveny případy, kdy soudy úkony správních orgánů nepřezkoumávají.
V projednávané věci se jedná o použití ust. §70 písm. d) s. ř. s., které vylučuje ze soudního přezkumu úkony správních orgánů, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob nebo technického stavu věcí, pokud sama o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské činnosti, nestanoví-li zvláštní zákon jinak.
Podle přesvědčení Ústavního soudu použitím tohoto ustanovení, které vytváří mez základního práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny, nejsou podstata a smysl tohoto základního práva dotčeny. To proto, že právo na soudní ochranu je dostatečně zajištěno tím, že stěžovateli nadále zůstává možnost domáhat se - a to případně i soudní cestou - svých práv vyplývajících pro něj z pracovněprávních předpisů, anebo z předpisů v oblasti důchodového pojištění.
Čl. 36 odst. 2, druhá věta Listiny praví, že z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Toto ustanovení navazuje na první větu čl. 36 odst. 2 Listiny, která je citována výše. Z porovnání obou vět tohoto odstavce lze usuzovat, že druhá věta čl. 36 odst. 2 Listiny má na mysli jiná základní práva a svobody (podle Listiny) než základní právo na soudní ochranu; jinak by totiž bylo vyloučení práva na soudní ochranu vždy v rozporu s Listinou a dovětek první věty 2. odst. čl. 36 ("nestanoví-li zákon jinak") by smysl neměl (k obdobné věci viz též rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 8/99).
Ústavní soud na tomto místě odkazuje na věc, vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 254/95, ve které šlo rovněž o nesouhlas navrhovatele se skutečností, že mu nebyla přiznána nemoc z povolání. Ústavní soud v uvedeném rozhodnutí konstatoval, že "posouzení nemoci z povolání však vychází z odborného lékařského zvážení zdravotního stavu občana. Nejde tedy o rozhodnutí správního orgánu, které by bylo možno přezkoumat ve správním soudnictví .... . Nepřiznání nemoci z povolání nelze považovat ani za zásah do subjektivních oprávnění občana".
Dále Ústavní soud odkazuje, jak ostatně učinil již Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, na právní názor Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 233/01, kdy Ústavní soud uvedl, že "...rozhodnutí o tom, zda určitá choroba, kterou postižená osoba trpí, je nemocí z povolání, je nepochybně rozhodnutím, které závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu, které navíc provádí specializované zdravotnické pracoviště. Otázky odborné (lékařské) v těchto případech vysoce převažují nad otázkami právními. Správní orgán při svém rozhodování vychází z odborného lékařského posouzení, které je pro něj směrodatné. Proto také zákonodárce podobná rozhodnutí vyloučil ze soudního přezkumu...".
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ČR je rozhodnutím, které závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu, a které je tedy v souladu s ust. §70 písm. d) s. ř. s., ze soudního přezkumu vyloučeno (neboť jiná právní úprava pro posuzování a uznávání nemocí z povolání přijata nebyla), přičemž se nejedná o rozhodnutí, které se týká základních práv a svobod podle Listiny nebo mezinárodních smluv dle čl. 10 Ústavy.
Argumentace stěžovatele k cit. ust §70 písm. d) s. ř. s., že jeho nemoc znamenala výrazné omezení jeho pracovní schopnosti, a že pro nastalé zdravotní potíže stěžovatel nemohl nadále vykonávat své povolání, není na místě, neboť napadené rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ČR, kterým byl potvrzen lékařský posudek Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, jímž bylo určeno, že nemoc, kterou stěžovatel trpí, není nemocí z povolání, nevytváří pro stěžovatele právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské činnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Porušení uvedeného článku Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že soud stěžovateli neposkytl možnost se k celé věci vyjádřit v průběhu ústního jednání, neboť ústní jednání nebylo nařízeno a stěžovatel se tak nemohl vyjádřit k prováděným důkazům.
V souladu s ust. §49 odst. 1 s. ř. s., k projednání věci samé nařídí předseda senátu jednání a předvolá k němu účastníky. Před posouzením merita věci je ovšem soud povinen zjistit, zda jsou splněny podmínky řízení, tj. podmínky, za nichž lze věc projednat a ve věci rozhodnout, a zda rozhodnutí nebrání překážky řízení. Zjistí-li soud některou z překážek posouzení věci samé a jde-li o překážku neodstranitelnou, žalobu podle ust. §46 s. ř. s., odmítne.
Dle ust. §68 odst. písm. e) s. ř. s., je žaloba nepřípustná také tehdy, domáhá-li se žalobce přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno. Která rozhodnutí jsou ze soudního přezkumu vyloučena dle soudního řádu správního, stanoví ust. §70 cit. zákona.
Podle ust. §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením návrh odmítne, jestliže je návrh podle tohoto zákona nepřípustný.
Nejvyšší správní soud tedy postupoval správně, když stěžovatelem podanou žalobu proti rozhodnutí, které je ze soudního přezkumu dle ust. §70 písm. d) s. ř. s. vyloučeno, odmítl, aniž přistoupil k posouzení merita věci, když zjistil, že projednání věci brání neodstranitelná překážka řízení, neboť podaný návrh je nepřípustný.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem Nejvyššího správního soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, konkrétně stěžovatelem namítané porušení čl. 36 odst. 1 nebo čl. 38 odst. 2 Listiny.
Taktéž namítané porušení čl. 90 Ústavy neobstojí, neboť tento článek je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu