ECLI:CZ:NSS:2012:4.ADS.89.2012:42
sp. zn. 4 Ads 89/2012 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobců: a) DAN,
IČ: 75085836, se sídlem Studentská 1770/1, Ostrava, b) ESO, IČ: 75085844, se sídlem
Studentská 1770/1, Ostrava, c) IBIS, IČ: 75086581, se sídlem Studentská 1770/1, Ostrava,
d) NEZI, IČ: 75089661, se sídlem Studentská 1770/1, Ostrava, e) OPUS, IČ: 75089670,
se sídlem Studentská 1770/1, Ostrava, všichni zast. JUDr. Jiřím Miketou, advokátem, se sídlem
Jaklovecká 18, Ostrava 10, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem
Horní náměstí 103/2, Opava (dříve Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem
Na Poříčním právu 376/1, Praha 2), o kasační stížnosti žalovaného a o kasační stížnosti
Ministerstva práce a sociálních věcí proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2012,
č. j. 11 A 173/2010 – 219,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2012, č. j. 11 A 173/2010 – 219,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 21. 5. 2010,
č. j. 2009/59907-424, a rozhodnutí Úřadu práce v Ostravě ze dne 26. 6. 2009,
č. j. ÚP/KaP/509/108207/09/Pa, se zrušují a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 21. 5. 2010,
č. j. 2009/59914-424, a rozhodnutí Úřadu práce v Ostravě ze dne 26. 6. 2009,
č. j. ÚP/KaP/509/110329/09/Pa, se zrušují a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
IV. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 21. 5. 2010,
č. j. 2009/59912-424, a rozhodnutí Úřadu práce v Ostravě ze dne ze dne 29. 6. 2009,
č. j. ÚP/KaP/509/113387/09/Pa, se zrušují a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
V. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 21. 5. 2010,
č. j. 2009/61983-424, a rozhodnutí Úřadu práce v Ostravě ze dne 21. 7. 2009,
č. j. ÚP/KaP/509/194810/09/Kr, se zrušují a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
VI. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 21. 5. 2010,
č. j. 2009/61979-424, a rozhodnutí Úřadu práce v Ostravě ze dne 21. 7. 2009,
č. j. ÚP/KaP/509/194773/09/Kr, se zrušují a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
VII. Žalobci ani žalovaný n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
žalovaného.
VIII. Žalobci, žalovaný ani Ministerstvo práce a sociálních věcí n e m a j í právo na náhradu
nákladů řízení, které předcházelo rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2012,
č. j. 11 A 173/2010 – 219.
IX. Kasační stížnost Ministerstva práce a sociálních věcí se odmítá .
X. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
Ministerstva práce a sociálních věcí.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí žalovaného
[1] Žalobci jsou základními články (organizačními jednotkami) občanského sdružení
Asociace klubů TRIANGL, IČ: 43965539, se sídlem Studentská 1770, Ostrava.
Rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí (dále též „ministerstvo“) ze dne 21. 5. 2010,
č. j. 2009/59907-424, bylo zamítnuto odvolání žalobce a) proti rozhodnutí Úřadu práce v Ostravě
(dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 26. 6. 2009, č. j. ÚP/KaP/509/108207/09/Pa,
a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla žalobci a)
podle §140 odst. 4 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném ke dni
vydání rozhodnutí (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), uložena pokuta ve výši 100 000 Kč
za správní delikt podle §140 odst. 1 písm. b) téhož zákona, kterého se dopustil tím, že jako
agentura práce porušil ustanovení §14 odst. 3 písm. b) zákona o zaměstnanosti, neboť ve smyslu
§14 odst. 1 písm. b) téhož zákona zprostředkoval bez povolení zaměstnání cizinců; rozhodnutím
ministerstva ze dne 10. 10. 2006, zn. 2006/59629-41, přitom bylo žalobci a) vydáno povolení
ke zprostředkování zaměstnání českých občanů na území České republiky.
[2] Rozhodnutím ministerstva ze dne 21. 5. 2010, č. j. 2009/59914-424, bylo zamítnuto
odvolání žalobce b) proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 26. 6. 2009,
č. j. ÚP/KaP/509/110329/09/Pa, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního
orgánu prvního stupně byla žalobci b) podle týchž ustanovení jako v případě žalobce a) uložena
pokuta ve výši 150 000 Kč za správní delikt, kterého se dopustil tím, že jako agentura práce
zprostředkoval bez povolení zaměstnání cizincům; rozhodnutím ministerstva ze dne 10. 10. 2006,
zn. 2006/59628-41, přitom bylo žalobci b) vydáno povolení ke zprostředkování zaměstnání
českých občanů na území České republiky.
[3] Rozhodnutím ministerstva ze dne 21. 5. 2010, č. j. 2009/59912-424, bylo zamítnuto
odvolání žalobce c) proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 29. 6. 2009,
č. j. ÚP/KaP/509/113387/09/Pa, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního
orgánu prvního stupně byla žalobci c) podle týchž ustanovení jako v případě žalobce a) uložena
pokuta ve výši 180 000 Kč za správní delikt, kterého se dopustil tím, že jako agentura práce
zprostředkoval bez povolení zaměstnání cizincům; rozhodnutím ministerstva ze dne 17. 10. 2006,
zn. 2006/59895-41, přitom bylo žalobci c) vydáno povolení ke zprostředkování zaměstnání
českých občanů na území České republiky.
[4] Rozhodnutím ministerstva ze dne 21. 5. 2010, č. j. 2009/61983-424, bylo zamítnuto
odvolání žalobce d) proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 21. 7. 2009,
č. j. ÚP/KaP/509/194810/09/Kr, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního
orgánu prvního stupně byla žalobci d) podle týchž ustanovení jako v případě žalobce a) uložena
pokuta ve výši 90 000 Kč za správní delikt, kterého se dopustil tím, že jako agentura práce
zprostředkoval bez povolení zaměstnání cizincům; rozhodnutím ministerstva ze dne 7. 11. 2006,
zn. 2006/65731-41, přitom bylo žalobci d) vydáno povolení ke zprostředkování zaměstnání
českých občanů na území České republiky.
[5] Rozhodnutím ministerstva ze dne 21. 5. 2010, č. j. 2009/61979-424, bylo zamítnuto
odvolání žalobce e) proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 21. 7. 2009,
č. j. ÚP/KaP/509/194773/09/Kr, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního
orgánu prvního stupně byla žalobci e) podle týchž ustanovení jako v případě žalobce a) uložena
pokuta ve výši 90 000 Kč za správní delikt, kterého se dopustil tím, že jako agentura práce
zprostředkoval bez povolení zaměstnání cizincům; rozhodnutím ministerstva ze dne 7. 11. 2006,
zn. 2006/65729-41, přitom bylo žalobci e) vydáno povolení ke zprostředkování zaměstnání
českých občanů na území České republiky.
II.
Dosavadní průběh řízení před správními soudy
[6] Proti uvedeným pěti rozhodnutím ministerstva se žalobci bránili pěti žalobami ze dne
21. 7. 2010, podanými společným zástupcem a ve formě jednoho společného podání, v němž
navrhli, aby soud napadená rozhodnutí zrušil pro nezákonnost a vady řízení.
[7] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 6. 2011, č. j. 11 A 173/2010 – 115, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku
městského soudu ze dne 14. 6. 2011 se žalobci bránili kasační stížností ze dne 12. 7. 2011,
ve které navrhli, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 3. 2012, č. j. 4 Ads 133/2011 – 183,
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2011 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. V odůvodnění rozsudku dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, nikoli však
ve vztahu k první kasační námitce, týkající se rozsahu žalobcům vydaných oprávnění
ke zprostředkování zaměstnání. Nejvyšší správní soud shledal důvodnou druhou stěžejní
námitku, totiž že v projednávané věci bylo s ohledem na osoby žalobců a výši pokut, které
jím byly uloženy, zřejmé, že by pro ně pokuty mohly mít likvidační charakter. Dalšími námitkami
se Nejvyšší správní soud již nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné.
[9] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 6. 2012, č. j. 11 A 173/2010 – 219, výrokem
I. zrušil rozhodnutí ministerstva ze dne 21. 5. 2010, č. j. 2009/59907-424, jakož i jemu
předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 26. 6. 2009,
č. j. ÚP/KaP/509/108207/09/Pa, a věc vrátil ministerstvu k dalšímu řízení, výrokem II.
zrušil rozhodnutí ministerstva ze dne 21. 5. 2010, č. j. 2009/59914-424, jakož i jemu
předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 26. 6. 2009,
č. j. ÚP/KaP/509/110329/09/Pa, a věc vrátil ministerstvu k dalšímu řízení, výrokem III.
zrušil rozhodnutí ministerstva ze dne 21. 5. 2010, č. j. 2009/59912-424, jakož i jemu
předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 29. 6. 2009,
č. j. ÚP/KaP/509/113387/09/Pa, a věc vrátil ministerstvu k dalšímu řízení, výrokem IV.
zrušil rozhodnutí ministerstva ze dne 21. 5. 2010, č. j. 2009/61983-424, jakož i jemu
předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 21. 7. 2009,
č. j. ÚP/KaP/509/194810/09/Kr, a věc vrátil ministerstvu k dalšímu řízení, výrokem V. zrušil
rozhodnutí ministerstva ze dne 21. 5. 2010, č. j. 2009/61979-424, jakož i jemu
předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 21. 7. 2009,
č. j. ÚP/KaP/509/194773/09/Kr, a věc vrátil ministerstvu k dalšímu řízení, a dále výrokem
VI. uložil žalovanému povinnost nahradit žalobcům náklady řízení v částce 66 760 Kč do třiceti
dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců.
[10] V odůvodnění rozsudku městský soud poukázal na svoji vázanost právním názorem,
jenž byl vyjádřen ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2012,
a shledal nedůvodnou námitku, že na základě licence, udělené pro zprostředkování práce
občanům České republiky na území České republiky, by žalobci měli být oprávněni
zprostředkovávat zaměstnání rovněž občanům Evropské unie a dalším osobám, které jsou
pro účely zaměstnání (nepřímo) postaveni na roveň občanům České republiky. Městský soud
ovšem vyhodnotil jako důvodnou námitku likvidačních důsledků žalobou napadených
rozhodnutí, neboť žalobcům uložené pokuty nelze vzhledem k jejich výši označit jinak než jako
zjevně likvidační.
III.
Obsah kasačních stížností a vyjádření žalobců
[11] Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2012 se Ministerstvo práce
a sociálních věcí bránilo kasační stížností ze dne 9. 7. 2012, podanou z důvodu podle §103
odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), ve které navrhlo, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení, popř. aby bylo vydáno opravné usnesení podle §54 odst. 4
s. ř. s. či došlo jiným způsobem k nápravě věci. Současně navrhlo přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti. Poukázalo na §69 s. ř. s. a namítalo, že na základě čl. I bod 87. a čl. II bod
16. zákona č. 367/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 367/2011 Sb.“), jakož i §4
odst. 1 písm. j) bod 3. zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů,
přešla s účinností od 1. 1. 2012 působnost Ministerstva práce a sociálních věcí rozhodovat
o odvolání ve věcech správních deliktů podle zákona o zaměstnanosti na Státní úřad inspekce
práce. Státní úřad inspekce práce se tak ode dne 1. 1. 2012 stal rovněž procesním nástupcem
ministerstva v soudních řízeních v těchto věcech. Nejvyšší správní soud, jakož ani Městský soud
v Praze však tuto skutečnost nezohlednily a i po tomto datu vedly řízení s ministerstvem, které
však již v dané věci nebylo pasivně procesně legitimováno.
[12] Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2012 se bránil rovněž žalovaný
Státní úřad inspekce práce (dále též „stěžovatel“), který v kasační stížnosti ze dne 27. 7. 2012
uvedl, že ke kasační stížnosti ministerstva nemá připomínek. Současně sdělil, že mu napadený
rozsudek do té doby nebyl doručen, a požádal proto o jeho zaslání. Nejvyšší správní soud
následně zaslal napadený rozsudek žalovanému do datové schránky; tento mu byl doručen
dne 7. 8. 2012. V doplňujícím podání ze dne 17. 10. 2012, učiněném na výzvu soudu, žalovaný
výslovně uvedl, že jeho podání ze dne 27. 7. 2012 má být považováno za kasační stížnost, kterou
se domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2012, přičemž co do rozsahu
a důvodů zcela odkazuje na obsah kasační stížnosti ministerstva ze dne 9. 7. 2012. Uvedl,
že napadený rozsudek mu byl doručen spolu se spisem ministerstva dne 2. 8. 2012.
[13] Žalobci ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 2. 8. 2012 navrhli, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost odmítl pro nepřípustnost podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., popř. tuto
zamítl. Kasační stížnost podle jejich názoru nelze projednat ani tehdy, pokud skutečně bývalo
mělo být jednáno s procesním nástupcem původního žalovaného, a řízení před městským
soudem proto trpělo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
IV.
Posouzení zákonných náležitostí kasační stížnosti žalovaného
[14] Při projednání kasační stížnosti žalovaného Státního úřadu inspekce práce Nejvyšší
správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. jedná jeho
zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované pro výkon advokacie. Poté
Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle
§109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[15] Z obsahu kasační stížnosti se podává, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
„nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
[16] Nejvyšší správní soud zvážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, který ministerstvo podalo současně s kasační stížností a k němuž
se připojil též žalovaný. Dospěl k závěru, že o tomto návrhu není v projednávané věci třeba
rozhodovat, neboť Nejvyšší správní soud přistoupil k přednostnímu projednání a meritornímu
rozhodnutí o samotné kasační stížnosti poté, co mu byl předložen spis městského soudu, poučil
účastníky řízení o složení senátu, který věc projedná a rozhodne, přičemž ze strany účastníků
nebyla vznesena námitka podjatosti, a poté, co provedl úkony podle §109 odst. 1 s. ř. s.
Rozhodnutí o odkladném účinku kasační stížnosti by bylo v tomto případě nadbytečné, neboť
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti může obecně přinést ochranu toliko v období
do vydání rozhodnutí o věci samé.
V.
Posouzení důvodnosti kasační stížnosti žalovaného
[17] Po přezkoumání kasační stížnosti žalovaného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[18] Stěžovatel namítal, že na základě čl. I bodu 87. a čl. II bodu 16. zákona č. 367/2011 Sb.
přešla s účinností od 1. 1. 2012 působnost Ministerstva práce a sociálních věcí rozhodovat
o odvolání ve věcech správních deliktů podle zákona o zaměstnanosti na Státní úřad inspekce
práce. Státní úřad inspekce práce se tak ode dne 1. 1. 2012 stal rovněž procesním nástupcem
ministerstva v soudních řízeních v těchto věcech a Nejvyšší správní soud, jakož i Městský soud
v Praze pochybily, pokud i po tomto datu vedly řízení s ministerstvem, které však již v dané věci
nebylo pasivně procesně legitimováno.
[19] Nejvyšší správní soud shledal tuto námitku důvodnou.
[20] Ustanovením čl. I bod 87. zákona č. 367/2011 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2012
k úpravě §141 odst. 4 zákona o zaměstnanosti tak, že namísto znění „správní delikty podle tohoto
zákona v prvním stupni projednává Úřad práce“ bylo zařazeno „správní delikty podle tohoto zákona v prvním
stupni projednávají Státní úřad inspekce práce nebo oblastní inspektoráty práce.“
[21] Podle čl. II bod 16. věta první a druhá zákona č. 367/2011 Sb. „kontroly a správní řízení
ve věci uložení pokut za přestupky a správní delikty, zahájené do dne nabytí účinnosti tohoto zákona krajskými
pobočkami Úřadu práce dokončí podle dosavadních právních předpisů příslušné oblastní inspektoráty práce.
Správní řízení zahájená nebo vedená ministerstvem“ (tj. Ministerstvem práce a sociálních věcí) „do dne
nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů Státní úřad inspekce práce.“
[22] Na základě citovaných ustanovení přešla s účinností od 1. 1. 2012 působnost Ministerstva
práce a sociálních věcí k vedení správních řízení, v nichž jsou projednávány správní delikty podle
zákona o zaměstnanosti, na Státní úřad inspekce práce. Státní úřad inspekce práce se tak ode dne
1. 1. 2012 stal rovněž procesním nástupcem ministerstva v soudních řízeních v těchto věcech,
a ze zákona tak vstoupil i do postavení žalovaného v nyní projednávané věci.
[23] Nelze proto než dospět k závěru, že městský soud při projednání věci a vydání
napadeného rozsudku zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé, pokud i po 1. 1. 2012 jako se žalovaným jednal s Ministerstvem práce a sociálních
věcí, a nikoli se Státním úřadem inspekce práce jako jeho procesním nástupcem. Na posouzení
této vady přitom nemůže mít vliv, pokud totožným způsobem pochybil i Nejvyšší správní soud,
který rozsudkem ze dne 23. 3. 2012, tedy vydaným rovněž v období po 1. 1. 2012, zrušil
předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2011 a věc vrátil městskému
soudu k dalšímu řízení.
[24] Nejvyšší správní soud pro úplnost a nad rámec potřebného odůvodnění dodává,
že kasační stížnost nebylo možno odmítnout pro nepřípustnost podle §104 odst. 3 písm. a)
s. ř. s., jak navrhovali žalobci ve vyjádření ke kasační stížnosti, za situace, kdy tato byla podána
ze zcela jiných důvodů a jiným účastníkem, než jak tomu bylo v případě kasační stížnosti žalobců,
k níž byl zrušen původní rozsudek městského soudu. V této otázce lze obdobně aplikovat závěry
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2011, č. j. 8 Afs 27/2010 – 94, podle nichž
„jestliže krajský soud v novém rozsudku (poté, co jeho předchozí rozsudek byl ke kasační stížnosti žalovaného
zrušen) opětovně zrušil napadené rozhodnutí, nyní ovšem z důvodu, jímž se v předchozím rozsudku nezabýval,
je další kasační stížnost žalovaného přípustná [navzdory důvodu nepřípustnosti upravenému v §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s.]; nepřipustit ji by znamenalo odepřít žalovanému přístup k soudu.“ Lze poukázat rovněž
na rozsudek ze dne 8. 4. 2005, č. j. 7 Azs 338/2004 – 106, v němž zdejší soud a contrario vyslovil,
že „pokud se stěžovatel v kasační stížnosti podané proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho
původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, dovolává stížních důvodů v předchozí kasační
stížnosti již jednou uplatněných a Nejvyšším správním soudem věcně přezkoumaných, je kasační stížnost v této
části nepřípustná podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.“
VI.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[25] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze k závěru, že byl naplněn tvrzený důvod
pro podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., aniž by bylo třeba aplikovat
ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost je proto důvodná a Nejvyšší správní soud
výrokem I. podle §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek městského soudu zrušil. Nejvyšší správní soud
se pak již nezabýval eventuálním kasačním petitem, kterým stěžovatel pro případ, že napadený
rozsudek nebude lze zrušit, navrhl, aby bylo vydáno opravné usnesení podle §54 odst. 4 s. ř. s.
či došlo jiným způsobem k nápravě věci.
[26] Podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. „zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu,
a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí
krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu nebo vyslovení
jeho nicotnosti; ustanovení §75, 76 a 78 se použijí přiměřeně.“ Podle §78 odst. 1 s. ř. s. „je-li žaloba
důvodná, soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Pro nezákonnost zruší soud
napadené rozhodnutí i tehdy, zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo
jej zneužil.“ Podle odst. 3, 4 a 5 téhož ustanovení „zrušuje-li soud rozhodnutí, podle okolností může zrušit
i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo. Zruší-li soud rozhodnutí, vysloví současně,
že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku nebo
rozsudku vyslovujícím nicotnost, je v dalším řízení správní orgán vázán.“
[27] S výhradou výše uvedeného pochybení neshledal Nejvyšší správní soud jakýkoli důvod
odchýlit se od závěrů, vyslovených ve svém rozsudku ze dne 23. 3. 2012 a převzatých městským
soudem do napadeného rozsudku, podle nichž je třeba vyhodnotit jako důvodnou námitku
likvidačních důsledků žalobami napadených rozhodnutí, neboť žalobcům uložené pokuty nelze
vzhledem k jejich výši označit jinak než jako zjevně likvidační. Pokud městský soud pro tuto
nezákonnost zrušil napadená rozhodnutí ministerstva, jakož i jim předcházející rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, pak se Nejvyšší správní soud s tímto jeho postupem zcela
ztotožňuje. Nejvyšší správní soud proto výroky II. až VI. v souladu s ustanovením §110 odst. 2
písm. a) s. ř. s. zrušil napadená rozhodnutí žalovaného i jim předcházející rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně, přičemž současně vždy vyslovil, že se věc vrací k dalšímu řízení
žalovanému. Co do důvodů tohoto postupu a právního názoru, jímž je žalovaný v dalším řízení
vázán, Nejvyšší správní soud plně odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 23. 3. 2012,
č. j. 4 Ads 133/2011 – 183, jehož závěry byl vázán rovněž městský soud při vydání napadeného
rozsudku. Na správním orgánu tak bude znovu posoudit odpovědnost žalobců za správní delikt,
jehož spáchání je jim kladeno za vinu, a ohledně každého z nich vydat nové rozhodnutí, v němž
mimo jiné řádně přihlédne k osobním a majetkovým poměrům daného žalobce.
[28] Podle §110 odst. 3 s. ř. s. „zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li
mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti. Rozhodl-li Nejvyšší správní soud současně o odmítnutí návrhu, zastavení řízení, o postoupení věci nebo
způsobem podle odstavce 2, rozhodne i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského
soudu.“ Na Nejvyšším správním soudu proto bylo, aby rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti, jakož i o náhradě nákladů řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí městského
soudu.
[29] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti žalovaného rozhodl Nejvyšší správní soud
výrokem VII. ve smyslu ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak,
že vzhledem k tomu, že žalobci neměli ve věci úspěch a žalovanému jako stěžovateli žádné
důvodně vynaložené náklady řízení nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly, nemají žalobci
ani žalovaný právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žalovaného.
[30] O náhradě nákladů řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí městského soudu,
rozhodl zdejší soud výrokem VIII. na základě §60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. tak,
že žalobci, žalovaný ani Ministerstvo práce a sociálních věcí nemají právo na náhradu nákladů
řízení, které předcházelo zrušenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2012.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci je namístě aplikovat §60 odst. 7
s. ř. s., podle něhož „jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout,
že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává.“ Důvody hodné zvláštního
zřetele, které odůvodňují závěr, že žalobcům nelze přiznat náhradu nákladů řízení, shledal
Nejvyšší správní soud ve skutečnosti, že napadená rozhodnutí správních orgánů sice byla v rámci
soudního přezkumu zrušena, tato však nebyla zrušena proto, že by soudy dospěly k závěru,
že se žalobci správního deliktu nedopustili, tedy že na základě udělené licence byli oprávněni
zprostředkovávat zaměstnání rovněž občanům Evropské unie a dalším osobám, které jsou
pro účely zaměstnání (nepřímo) postaveni na roveň občanům České republiky, nýbrž pouze
proto, že shledaly důvodnou námitku, že žalobcům uložené pokuty je vzhledem k jejich výši
nutno označit za zjevně likvidační. V této souvislosti lze odkázat na usnesení Ústavního soudu
ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 20/99, publikováno pod č. U 59/15 SbNU 323 (dostupné
z: ), v němž Ústavní soud judikoval, že „je věcí obecného soudu samostatně posoudit
- neboť mu to občanský soudní řád výslovně dovoluje - zda v řízení o přezkoumání rozhodnutí správního úřadu
přizná či nepřizná náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele
(§250k odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu). Může tedy i zčásti nepřiznat náhradu nákladů řízení
tehdy, když měl - z hlediska petitu - žalobce plný úspěch, avšak ve vztahu k žalobním důvodům nikoliv,
resp. jen zčásti.“
VII.
Posouzení kasační stížnosti Ministerstva práce a sociálních věcí
[31] Po předběžném posouzení splnění zákonných náležitostí kasační stížnosti ministerstva
dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost byla podána opožděně.
[32] Podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. „nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh,
jestliže návrh byl podán předčasně nebo opožděně.“
[33] Podle §106 odst. 2 věty první s. ř. s. „kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů
po doručení rozhodnutí, a bylo-li vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta znovu od doručení tohoto usnesení.“
Podle poslední věty téhož ustanovení „zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.“
Podle odst. 4 téhož ustanovení „se kasační stížnost podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta
je zachována, byla-li kasační stížnost podána u soudu, který napadené rozhodnutí vydal.“
[34] Podle §40 odst. 1 věty první s. ř. s. „lhůta stanovená tímto zákonem, výzvou nebo rozhodnutím
soudu počíná běžet počátkem dne následujícího poté, kdy došlo ke skutečnosti určující její počátek.“ Podle §40
odst. 2 věty první s. ř. s. „lhůta určená podle týdnů, měsíců nebo roků končí uplynutím dne, který se svým
označením shoduje s dnem, který určil počátek lhůty.“ Podle §40 odst. 4 s. ř. s. „lhůta je zachována, bylo-li
podání v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě
zvláštní poštovní licence anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit, nestanoví-li tento zákon jinak.“
[35] V usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010, č. j. 9 Afs 28/2010 – 79,
publikováno pod č. 2131/2010 Sb. NSS (dostupné z: ), zdejší soud vyslovil,
že „podání prostřednictvím datové schránky vůči orgánu veřejné moci (§18 zákona č. 300/2008 Sb.,
o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů) je učiněno okamžikem dodání datové zprávy
do schránky orgánu veřejné moci. Lhůta stanovená soudním řádem správním, výzvou nebo rozhodnutím soudu
je zachována, bylo-li podání učiněné vůči soudu prostřednictvím datové schránky nejpozději poslední den této lhůty
dodáno ve formě datové zprávy do datové schránky soudu (§40 odst. 4 s. ř. s.).“
[36] Z obsahu spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že napadený rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 14. 6. 2012 byl ministerstvu doručován do datové schránky s identifikátorem
ID DS: sc9aavg. Z potvrzení o dodání a doručení do datové schránky, vztahujícího se k doručení
napadeného rozsudku a k němu ve spise připojeného, se podává, že rozsudek byl ministerstvu
doručen dne 14. 6. 2012. Samo ministerstvo v přípise ze dne 18. 6. 2012 (založen pod č. l. 235
spisu městského soudu), kterým požádalo o vyznačení doložky právní moci, výslovně uvedlo,
že napadený rozsudek obdrželo dne 14. 6. 2012 prostřednictvím datové schránky.
[37] Napadený rozsudek obsahuje řádné poučení o opravných prostředcích včetně lhůty
k podání kasační stížnosti, když se v něm uvádí, že „proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost
ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího
správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil
počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním
dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.“
[38] Napadený rozsudek byl ministerstvu doručen ve čtvrtek 14. 6. 2012. Zákonná lhůta
dvou týdnů k podání kasační stížnosti proto počala běžet dne 15. 6. 2012 a marně uplynula
ve čtvrtek 28. 6. 2012. K jejímu zachování by tedy bylo třeba, aby kasační stížnost byla
ministerstvem nejpozději dne 28. 6. 2012 předána soudu nebo tomuto zaslána prostřednictvím
držitele poštovní licence, popř. zvláštní poštovní licence anebo předána orgánu, který
má povinnost podání doručit. Z identifikátoru elektronického podání doručeného
na elektronickou podatelnu Nejvyššího správního soudu, založeného pod č. l. 4 spisu, však
vyplývá, že kasační stížnost byla ministerstvem podána teprve dne 9. 7. 2012, a to dodáním
do datové schránky soudu. Stalo se tak tedy 11 dnů po marném uplynutí zákonné lhůty k jejímu
podání.
[39] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost ministerstva byla ve smyslu §106 odst. 2 s. ř. s. podána opožděně, přičemž zmeškání
lhůty nelze podle poslední věty téhož ustanovení prominout. Nejvyšší správní soud proto kasační
stížnost výrokem IX. odmítl podle §46 odst. 1 písm. b) ve spojení s §120 s. ř. s.
[40] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti ministerstva rozhodl Nejvyšší správní soud
za použití ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. výrokem X. tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost Ministerstva práce
a sociálních věcí byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu