ECLI:CZ:NSS:2012:4.AZS.30.2011:79
sp. zn. 4 Azs 30/2011 - 79
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Lenky
Matyášové v právní věci žalobce: B. L., zast. JUDr. Alenou Lněničkovou, advokátkou, se sídlem
Jandova 8, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v
řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2011, č.
j. 49 Az 11/2010 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni žalobce JUDr. Aleně Lněničkové, advokátce, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 2400 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal
zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2010, č. j. OAM-234/LE-BE02-BE03-2010,
a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovené
zástupkyni žalobce JUDr. Aleně Lněničkové, advokátce, přiznal odměnu za zastupování žalobce
v řízení před krajským soudem ve výši 4800 Kč. Přezkoumávaným rozhodnutím žalovaný zamítl
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neboť během správního řízení
bylo prokázáno, že žalobce neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Žalobce přichází ze státu, který Česká
republika pokládá za bezpečnou zemi původu, aniž by v případě žalobce bylo prokázáno,
že Mongolsko v jeho případě za takovou zemi v jeho případě považovat nelze.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany stěžovatele, a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů
stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností od 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad na hmotněprávní postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním
případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud
není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského
soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není
nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Stěžovatel jako důvod přijatelnosti kasační stížnosti uvedl, že kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť žalovaný se v napadeném rozhodnutí
nevypořádal řádně s tím, zda v jeho případě lze považovat Mongolsko za bezpečnou zemi
původu a zda byly splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany.
Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Vyjádřil přesvědčení, že splňuje podmínky
uvedené v §14a zákona o azylu pro udělení doplňkové ochrany. Namítal, že prokázal důvodnost
obav, že v případě vrácení do vlasti mu hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy spočívající
především ve vážném ohrožení života nebo lidské důstojnosti. Podle názoru stěžovatele soud
v předcházejícím řízení věc nesprávně posoudil, když neshledal důvody pro použití §14a zákona
o azylu.
Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že v průběhu správního řízení uvedl dostatečné
množství skutečností, na základě kterých mu měla být poskytnuta mezinárodní ochrana. Namítal,
že žalovaný nesprávně zhodnotil provedené důkazy a nedostatečně se vypořádal se všemi
okolnostmi případu a nehodnotil je ve vzájemných souvislostech. Žalovaný podle názoru
stěžovatele nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné
pochybnosti.
Setrval na svém tvrzení, že v případě návratu do země původu mu hrozí vážné problémy
a obává se o svůj život. Již dříve byl v zemi původu napaden a napadena byla i jeho manželka.
Opakovaně žádal policii v Mongolsku o poskytnutí ochrany, ale tato mu zajištěna nebyla.
Nesouhlasí proto s tvrzením, že se Mongolsko řadí mezi bezpečné země původu, neboť v jeho
případě bylo prokázáno, že tento stát za takovou zemi považovat nelze. Poznamenal,
že v Mongolsku se vše řeší korupcí a poukázal na skutečnost, že v České republice žije jeho
manželka i dcera a obě zde mají povolen dlouhodobý pobyt. Stěžovatel by chtěl žít se svou
rodinou na území České republiky.
Podle stěžovatele krajský soud došel k nesprávnému závěru, že se žalovaný vypořádal
i s podmínkami pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, neboť stěžovatel
uvedl řadu závažných skutečností prokazujících nebezpečí, které mu hrozí v případě návratu
do vlasti a ke kterým žalovaný správní orgán vůbec nepřihlédl.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2011, č. j. 49 Az 11/2010 – 47, zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Stěžovatel se v kasační stížnosti dovolává stížnostních důvodů podle §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení a vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Krajský soud v napadeném rozsudku přisvědčil závěru žalovaného, že důvodem žádosti
stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany byly hlavně ekonomické důvody a snaha o legalizaci
pobytu, neboť žalobce na území České republiky pobývá nelegálně od září 2008. O udělení
mezinárodní ochrany žalobce požádal až po té, co mu bylo uděleno správní vyhoštění do roku
2015. Krajský soud v této souvislosti uvedl, že snaha o legalizaci pobytu ani ekonomické
problémy však nepředstavují důvod pro udělení mezinárodní ochrany.
Krajský soud se ztotožnil také se závěrem žalovaného, že obavy stěžovatele z jednání
příbuzných zavražděného spoluvězně žalobce, či z jednání osob, kterým žalobce dluží peníze,
nemohou být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu §12 zákona o azylu.
Ohledně stěžovatelových obav z protiprávního jednání, které by bylo namířené proti jeho osobě,
sdílí krajský soud názor žalovaného, že se žalobce ve své vlasti může obrátit na kompetentní
orgány, které jsou oprávněny zjednat nápravu. Žalobce potvrdil, že ochranu před násilným
jednáním příbuzného zabitého spoluvězně hledal pouze u místní policie, a že se na nadřízené
orgány ani na jiné příslušné státní orgány s žádostí o pomoc neobrátil.
V případě námitky žalobce, se žalovaný se vůbec nezabýval otázkou udělení doplňkové
ochrany ve smyslu §14a zákona o azylu, krajský soud odkázal na závěr rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu, který v usnesení ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 – 107,
vyslovil, že žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany posuzuje správní orgán na základě skutečností,
které žadatel uvede, či které ve správním řízení jinak vyjdou najevo, a to z hlediska všech zákonných forem
této ochrany, které se k těmto skutečnostem vztahují. Zamítnout žádost podle §16 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, může správní orgán jen tehdy, nepřichází-li v úvahu žádná z takovýchto forem mezinárodní ochrany;
tento závěr musí v rozhodnutí odůvodnit. Žalovaný přitom podle krajského soudu takto postupoval.
V této souvislosti krajský soud dále zmínil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 2. 2011, č. j. 2 Azs 50/2010 – 49, podle kterého „v případě postupu podle §16 odst. 1 písm. d)
zákona o azylu je naproti tomu určité zhodnocení situace daném státě provedeno již právě jako podmínka použití
tohoto ustanovení. Je přitom nepochybné, že hodnocení země jako bezpečné se vztahuje nejen na důvody pro udělení
azylu, nýbrž i na důvody pro udělení doplňkové ochrany, jak je patrné z dikce §2 odst. 1 písm. b) zákona
o azylu, podle kterého je jedním z kritérií bezpečné země původu to, že občané nebo osoby bez státního občanství
danou zemi neopouštějí z důvodů uvedených v §12 nebo 14a. Pak je na žadateli, aby uvedl skutečnosti,
které z hlediska jeho osoby takové nebezpečí v případě návratu do země představují.“ Krajský soud poukázal
na skutečnost, že ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu byla předmětem
řízení rovněž otázka posouzení Mongolska jako bezpečné země původu, k jehož závěru dospěl
žalovaný na podkladě shodné informace jako v případě žalobce, a to Informace Ministerstva
vnitra České republiky – hodnocení Mongolska jako bezpečné země původu ze dne 29. 1. 2010.
Krajský soud dále shledal, že žalovaný vycházel při svém rozhodování ze spolehlivě
zjištěného skutkového stavu a současně jej správně posoudil po skutkové stránce.
Námitky stěžovatele uváděné v kasační stížnosti považuje i Nejvyšší správní soud
za nedůvodné, a to jak s ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková zjištění,
tak i s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu i krajského
soudu, kde se oba tyto orgány s relevantními skutečnostmi vypořádaly.
Stěžejní námitce stěžovatele, ve které poukázal na skutečnost, že uvedl řadu závažných
skutečností prokazujících nebezpečí, jež mu hrozí v případě návratu do vlasti, ke kterým správní
orgán vůbec nepřihlédl a v níž namítal, že krajský soud dospěl k nesprávnému závěru,
že se žalovaný vypořádal s podmínkami pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona
o azylu, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
Žalovaný se totiž s tvrzeními stěžovatele a s otázkou, zda země původu stěžovatele
je bezpečnou zemí ve smyslu §2 odst. 1 zákona o azylu vypořádal, když především na podkladě
Informace Ministerstva vnitra České republiky – hodnocení Mongolska jako bezpečné země
původu ze dne 29. 1. 2010 dospěl k závěru, že Mongolsko je možno považovat za bezpečnou zemi původu
a v řízení nebylo prokázáno, že by v případě stěžovatele tento předpoklad neplatil. Situaci v zemi původu
stěžovatele žalovaný přitom hodnotil i na základě Zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA
o dodržování lidských práv v Mongolsku za rok 2009 ze dne 11. 3. 2010 (také obsah této zprávy
potvrzuje závěr o charakteru Mongolska jako bezpečné země původu ve smyslu shora uvedeného
ustanovení zákona o azylu, když v této zprávě je mimo jiné uvedeno, že vláda celkově
respektovala lidská práva svých občanů, neobjevily se žádné zprávy o tom, že by se vláda nebo
pracovníci státních orgánů dopustili svévolných nebo nezákonných zabití ani zprávy o případech
osob, které by zmizely z politických důvodů, přičemž zákon zaručuje svobodu projevu a tisku
a vláda tato práva v praxi obecně respektovala) a Informace Ministerstva zahraničních věcí České
republiky ze dne 18. 7. 2007, č. j. 122588/2007 – LP.
Poté žalovaný dospěl k závěru, že není možné dovodit, že by státní moc v Mongolsku
nedodržovala vůči stěžovateli lidská práva či nebyla způsobilá zajistit dodržování lidských práv
a právních předpisů ve smyslu §2 odst. 1 zákona o azylu. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného
je dále zřejmé, že se žalovaný, byť poměrně stručně, vypořádal se skutečnostmi,
které dle stěžovatele odůvodňují udělení mezinárodní ochrany, když konstatoval, že možnost
napadení ze strany strýce zemřelého spoluvězně a problémy se soukromými osobami,
které mu svěřily své peníze, nejsou skutečnostmi, které by mohly být podřazeny azylově
relevantním důvodům. Žalovaný přiléhavě podotknul, že stěžovatel se může v případě
protiprávního jednání namířeného proti jeho osobě obrátit na kompetentní orgány a žádné
objektivní okolnosti mu tudíž nebrání v návratu do vlasti.
Shora uvedené odůvodnění rozhodnutí žalovaného považuje Nejvyšší správní soud
za dostatečné a podložené zmíněnými informacemi o zemi původu i ve vztahu k posouzení
podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Závěr krajského soudu,
vyplývající z odůvodnění jeho rozsudku, že žalovaný nepochybil při hodnocení doplňkové
ochrany ve smyslu §14a zákona o azylu je tedy správný.
Z uvedeného je dále zřejmé, že nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, v níž nesouhlasil
se závěrem žalovaného a krajského soudu, že se Mongolsko řadí mezi bezpečné země původu,
s odůvodněním, že v jeho případě bylo prokázáno, že tento stát za takovou zemi považovat
nelze.
Stěžovatelem uváděné skutečnosti - konflikt se strýcem zemřelého spoluvězně
a problémy s věřiteli, kteří mu půjčili peníze, jež jim musí nyní vrátit, je totiž třeba podle názoru
Nejvyššího správního soudu hodnotit jako problém se soukromou osobou. Azylovou
irelevantnost problémů se soukromými osobami, pokud v azylovém řízení nebyla vyvrácena
možnost stěžovatele domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, vyslovil Nejvyšší správní
soud např. ve svém rozsudku ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48, www.nssoud.cz,
podle něhož „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé
osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění
zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost
domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny,“
nebo v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 – 36, www.nssoud.cz, podle kterého
„jednání soukromých osob, resp. vyhrožování ze strany soukromých osob, nelze samo o sobě považovat
za pronásledování ve smyslu zákona o azylu.”
K námitce stěžovatele na nedostatečná skutková zjištění bez upřesnění konkrétních
pochybení správního orgánu, Nejvyšší správní soud uvádí, že jak žalovaný, tak krajský soud
se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele. K námitce týkající se údajných nedostatečných
skutkových zjištění odkazuje Nejvyšší správní soud rovněž na svou judikaturu, např. na rozsudek
ze dne 18. 1. 2006, č. j. 1 Azs 112/2004 – 61, který je dostupný na www.nssoud.cz,
kde konstatoval, že nezjistil, že by k některým námitkám či podkladům stěžovatelem předložených nebylo
přihlédnuto. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že jsou jasně označeny důkazy, z nichž žalovaný
čerpal svá skutková zjištění, skutkový stav byl zde přiléhavě právně posouzen. Stěžovatelka sama neoznačila
žádné konkrétní údaje či skutečnosti, které měly být při přezkoumání krajským soudem pominuty. Námitky
stěžovatelky učiněné v kasační stížnosti zůstávají v rovině obecného nesouhlasu s rozhodnutím žalovaného.
Z rozhodnutí žalovaného plyne, že situaci v domovské zemi stěžovatele zjistil a popsal na základě četných zdrojů,
mj. zpráv Ministerstva zahraničí USA a zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky.
Za těchto okolností nelze tvrdit, že by žalovaným provedené dokazování bylo nedostatečné a skutková podstata,
ze které správní orgán vycházel, neměla oporu ve spise, www.nssoud.cz, či obdobně rozsudek ze dne
27. 10. 2005, č. j. 1 Azs 174/2004 – 103, www.nssoud.cz ve kterém Nejvyšší správní soud rovněž
konstatoval, že nezjistil, že by k některým námitkám či podkladům stěžovatelkou předložených nebylo
přihlédnuto, kde se těmito otázkami zabýval.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud tedy nezjistil existenci žádného důvodu přijatelnosti
kasační stížnosti a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost byla
odmítnuta.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2011, č. j. 49 Az 11/2010 – 30, byla
stěžovateli ustanovena zástupkyní JUDr. Alena Lněničková, advokátka; v takovém případě platí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní
soud proto určil odměnu advokátky částkou 1 x 2100 Kč za jeden úkon právní služby spočívající
v podání kasační stížnosti ze dne 20. 6. 2011 [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)], a dále
1 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu). V podání ze dne
14. 9. 2011 ustanovená advokátka sdělila, že není plátcem daně z přidané hodnoty, ustanovené
zástupkyni se tedy přiznává odměna za zastupování v celkové výši 2400 Kč. Uvedená částka bude
zástupkyni stěžovatele vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu