ECLI:CZ:NSS:2012:4.AZS.39.2011:62
sp. zn. 4 Azs 39/2011 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Lenky
Matyášové v právní věci žalobce: C. P. H., zast. JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou, se sídlem
Wenzigova 5, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2011, č. j. 49 Az
3/2011 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 24. 1. 2011, č. j. OAM-4/LE-BE02-BE03-2011, rozhodl žalovaný
tak, že se žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany zamítá jako zjevně nedůvodná podle
§16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu). Žalovaný konstatoval,
že žalobce se jej snažil přesvědčit, že ve Vietnamu měl potíže z důvodu účasti na demonstraci,
která byla konána v roce 1997. Z pohovorů se žalobcem však vyplynulo, že se vlastně jednalo
jen o shromáždění nespokojených občanů, kteří vyjadřovali tímto způsobem svůj nesouhlas s výší
různých daní. Žalobce nebyl schopen k této události uvést téměř žádné konkrétní informace
a zároveň sdělil, že byl ve vyšetřovací vazbě za výtržnictví a měl stejně jako i někteří další muži
potíže kvůli tomu, že ze vzteku rozbil okno obecního úřadu. Žalovaný proto neuvěřil tvrzení
žalobce o politických důvodech jeho odchodu z vlasti. Žalovaný dále shledal, že žalobce neuvedl
žádnou ze skutečností, kterou by bylo možno podřadit vážné újmě ve smyslu §14a zákona
o azylu a uzavřel, že žalobce neuváděl žádné důvody, pro které lze udělit některou z forem
mezinárodní ochrany podle §12 a §14a zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas žalobu, ve které namítal, že žalovaný porušil
§3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, tím, že řádně neobjasnil skutečný stav věci a tudíž je jeho
postup v rozporu se zásadou materiální pravdy a zákonnosti. Vyjádřil přesvědčení, že se žalovaný
dostatečně nezabýval pronásledováním žalobce ze strany státních orgánů pro jeho účast
na protivládní demonstraci. Žalobce dále namítal, že žalovaný použil jako podklad
pro své rozhodnutí časově irelevantní zprávy o zemi původu, neboť zemi původu opustil
v roce 2001, avšak žalovaný rozhodl na základě informací o zemi původu vztahujících
se k roku 2008 a 2009 a při svém rozhodování nezohlednil jedinou zprávu o zemi původu z doby,
kdy ji žalobce opustil. Výpověď žalobce tak byla zasazena do zcela odlišného časového rámce,
než ve kterém se odehrála. Žalobce má dále za to, že žalovaný nesprávně vyhodnotil obsah
informací, které mu žalobce sdělil. Podle žalobce je zřejmé, že byl pronásledován pro zastávání
určitých politických názorů a žalovaný měl postupovat podle ustanovení §12 písm. b) zákona
o azylu.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 7. 2011, č. j. 49 Az 3/2011 - 34, žalobu zamítl
a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
konstatoval, že z výpovědí žalobce považuje za dostatečně prokázané, že jeho znalosti ohledně
demonstrace, které se zúčastnil, byly nedostatečné. Žalobce nevěděl, co bylo předmětem
shromáždění (zda nesouhlas s daněmi, výší „některých“ daní, které sám nedokázal označit).
Rovněž jeho původní tvrzení o zákazu (v délce 3 let) opustit vesnici se následně ukázalo
nepravdivým. Žalobce totiž v doplňujícím pohovoru upřesnil, že se nejednalo o rozhodnutí
policie, ale o informaci, kterou dostal k nahlédnutí od pracovníka úřadu v jeho vesnici Quynh
Phu po srpnu roku 1997. Podle této informace mohl vesnici opouštět, ale měl pouze povinnost
tuto skutečnost nahlásit na obecním úřadu. Od účasti na shromáždění však nikdo dále žalobce
nekontaktoval, z vlasti navíc vycestoval zcela legálně a bez problémů a po uplynutí 36 měsíců
- v září roku 2001. Z aktivit žalobce po opuštění vlasti je podle krajského soudu jednoznačně
patrná jeho snaha o zlepšení ekonomické situace. Sám žalobce uvedl, že Rusko, kde měl vydáno
platné vízum, opustil jen proto, že tam nenašel práci. Tvrzení žalobce, že chtěl podat žádost
o udělení azylu již od roku 2004 soud neuvěřil, naopak uzavřel, že žalobce žádost podal ryze
účelově teprve po svém zadržení a uložení správního vyhoštění dne 11. 1. 2011. Krajský soud
tak přisvědčil závěru žalovaného, že žalobce v průběhu řízení neuvedl žádné skutečnosti, které by
svědčily o tom, že by byl ve své vlasti pronásledován z některého z důvodů podle ustanovení §12
zákona o azylu, nebo že by mu po návratu do země původu hrozilo pronásledování ve smyslu
§14a odst. 1 zákona o azylu.
Krajský soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový
stav. Krajský soud má totiž naopak za to, že se správní orgán během pohovoru snažil od žalobce
získat podrobnější informace o charakteru jeho pronásledování, ale žalobce žádné azylově
relevantní důvody, ani důvody pro udělení doplňkové ochrany neuvedl. K námitce žalobce,
že jeho výpověď byla zasazena do odlišného časového rámce, když zemi původu opustil
v roce 2001 a žalovaný použil informace získané z let 2008 až 2009, krajský soud uvedl,
že ve správním spisu jsou založeny aktuální informace z databáze Infobanky ČTK
od ledna roku 2000 do srpna 2010 a je pouze vinou žalobce, který se s nimi odmítl za přítomnosti
tlumočníka z jazyka vietnamského seznámit, že mu právě tyto informace unikly.
Krajský soud se vyjádřil i k opožděné námitce, kterou žalobce vznesl až při jednání
u krajského soudu konaného dne 25. 7. 2001 a v níž namítal porušení §14 zákona o azylu
žalovaným (tedy absenci úvahy o možnosti udělení humanitárního azylu). V případě této námitky
krajský soud poukázal na §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu a závěry uvedené v usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 – 107.
Konstatoval, že pokud žádost o udělení azylu obsahuje nějaké tvrzení, které může být alespoň
potenciálně relevantní ve vztahu k institutu humanitárního azylu, je třeba se jím v odůvodnění
správního rozhodnutí zabývat a vysvětlit, proč tvrzený důvod není dostatečně závažný
pro aplikaci tohoto institutu. V posuzovaném případě však žalobce neuvedl žádné tvrzení
ve vztahu k §14 zákona o azylu, resp. jeho žádost žádné takové tvrzení neobsahovala.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., (dále
jen „s. ř. s.”). Namítal, že byl v zemi původu perzekuován za svoji účast na pokojné demonstraci
za snížení daní tím, že byl zadržen a následně byl po 36 měsíců omezen ve svobodném pohybu,
neboť mu bylo přikázáno, že se nesmí vzdálit z místa bydliště. Konstatoval, že informace o stavu
dodržování lidských práv v roce 2001, tedy před jeho odchodem ze země původu, hodnotí
zpráva Ministerstva zahraniční Spojených států amerických jiným způsobem než žalovaný. Tato
zpráva hovoří o tom, že lidská práva v komunistickém režimu dodržována nejsou, dochází
k věznění občanů bez zjevných důvodů, občané jsou omezováni v pohybu bez soudního
rozhodnutí, stát toleruje kruté zacházení bezpečnostních složek vůči občanům a represivním
způsobem postupuje proti odpůrcům režimu – disidentům. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s tím,
že jeho situace byla posuzovaná zejména na základě informací o zemi původu z let 2008 a 2009,
i když je krajským soudem konstatováno, že byla užita i aktuální informace z databáze infobanky
ČTK od data 1. 1. 2000 do srpna 2010. Stav dodržování lidských práv však nebyl nikterak
rozveden ani zhodnocen a bylo pouze konstatováno, že by mu po návratu do vlasti nehrozilo
pronásledování ani žádná újma. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že se na něj vztahují důvody
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, neboť byl postižen za snahu vyjádřit svůj nesouhlas
s ekonomickou politikou země. Z uvedených důvodů došlo podle stěžovatele k nesprávnému
posouzení věci v předcházejícím řízení, skutkový stav nebyl žalovaným řádně zjištěn a z těchto
důvodů měl krajský soud rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Stěžovatel rovněž namítal, že zjištění správního orgánu z hlediska dodržování lidských
práv v zemi původu byla provedena ve vztahu k pozdějšímu období a že žalovaný nezohlednil
jeho situaci v době odchodu ze země a nezohlednil ani skutečnost, že se v České republice choval
řádně, kromě počátečního pochybení, kdy si nelegalizoval pobyt podle zákona o pobytu cizinců.
Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhl, aby Nevyšší správní soud kasační stížností
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že jeho rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany i napadený rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními
předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti žalovaný odkázal na správní spis, zejména na vlastní
stěžovatelovu žádost o udělení mezinárodní ochrany, výpovědi, které během správního řízení
učinil, a na vydané rozhodnutí. Žalovaný setrval na tom, že náležitě zjistil skutkový stav věci,
na základě kterého pak žádost stěžovatele o mezinárodní ochranu posoudil. Navrhl odmítnutí
kasační stížnosti pro nepřijatelnost ve smyslu §104a s. ř. s., jinak její zamítnutí pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Kasační stížnost není důvodná. Námitky stěžovatele uváděné v kasační stížnosti považuje
Nejvyšší správní soud za nedůvodné, a to jak s ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková
zjištění, tak i s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu
i krajského soudu, kde se oba tyto orgány s relevantními skutečnostmi vypořádaly.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 11. 1. 2008
žádost o udělení azylu, v níž uvedl, že se zúčastnil demonstrace v Thai Binh proti komunismu
ve Vietnamu a byl zadržena na 2 měsíce. Po propuštění byl nadále sledován v místě svého
bydliště a nedostal práci. Z tohoto důvodu odjel do Ruska a potom do České republiky.
Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel uvedl,
že z vlasti odjel v září 2001. Původně zamířil do Ruska, kde však nenašel práci a proto přijel
do České republiky. V červnu nebo červenci 1997 se zúčastnil demonstrace v Thai Binh
proti příliš vysokým daním. Stěžovatel spolu s ostatními demonstranty, kterých bylo přibližně
500 až 700 přišli před úřad ve městě Thai Binh, kde podepisovali žádost o možnost jednat
s kýmkoliv, kdo by byl ochoten s nimi mluvit např. o vysoké zemědělské dani. Před úřadem
se poté shromažďovali celý týden. Za účastníky demonstrace jednalo 6 nebo 7 lidí, stěžovateli
není známo, o koho přesně se jednalo, byl pouze účastníkem shromáždění. Někdo z úřadu
po týdnu demonstrantům slíbil, že za nimi přijde jednat, ale skutečně pak nikdo nepřišel. Ti,
co se zúčastnili shromáždění, byli postupně předvoláváni na úřad v Thai Binh. Někteří byli
propuštěni, někteří byli zadrženi z důvodu výtržnictví, což byl i případ stěžovatele. Stěžovatel byl
zatčen za výtržnictví, neboť ze vzteku rozbil okno na úřadu a byl poté na 2 měsíce zadržen
ve vazební věznici. Soud neproběhl. Od policie dostal usnesení, že musí zůstat ve svém bydlišti,
jinak že se musí hlásit u policie. Z vlasti stěžovatel odjel, neboť nemohl pracovat kvůli tomu,
že se účastnil uvedené demonstrace. Stěžovatel vyjádřil obavu, že by byl při svém návratu
do země původu zadržen, neboť z Vietnamu odjel před uplynutím 36 měsíců, po které mu bylo
uloženo neopouštět bydliště. Až na výše uvedené okolnosti neměl ve své vlasti problémy
se státními orgány. V doplňujícím pohovoru stěžovatel upřesnil, že pronásledování ze strany
úřadů představovalo to, že sice směl opouštět svou vesnici, ale nemohl se přestěhovat do jiného
města. Když by chtěl odjet někam dále, měl povinnost to nahlásit obecnímu úřadu.
Stěžovatel v kasační stížnosti vyjádřil přesvědčení, že se na něj vztahují důvody
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, neboť byl postižen za snahu vyjádřit svůj nesouhlas
s ekonomickou politikou země. V této souvislosti namítal, že byl v zemi původu perzekuován
za svoji účast na pokojné demonstraci za snížení daní tím, že byl zadržen a následně byl
po 36 měsíců omezen ve svobodném pohybu.
Nejvyšší správní soud této námitce stěžovatele nepřisvědčil. Ze shora uvedené výpovědi
stěžovatele ve správním řízení je totiž zřejmé, že důvod, proč byl stěžovatel potrestán úřady
v zemi původu, představovalo výtržnictví, spočívající v tom, že stěžovatel ve vzteku rozbil okno
úřadu. Výtržnictví stěžovatele, které vyvolalo reakci příslušných úřadů v jeho zemi původu
spočívající v potrestání stěžovatele tím, že musel po dobu 36 měsíců hlásit úřadům svůj pohyb,
ani jeho pouhá účast na demonstraci proti výši daní, na které byl stěžovatel pouze řadovým
účastníkem, přitom zcela nepochybně nemůže představovat některý z azylově relevantních
důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, tj. pronásledování za uplatňování politických práv
a svobod, nebo odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů.
Stěžovatelem uváděné skutečnosti pak nelze podřadit ani pod důvody doplňkové ochrany
ve smyslu §14a zákona o azylu, neboť je zjevné, že nepředstavují nebezpečí vážné újmy
ve smyslu odst. 2 tohoto ustanovení.
Shora uvedený závěr potvrzuje i ta skutečnost, že stěžovateli nebylo nijak bráněno
v opuštění země původu, nehledě k tomu, že zemi původu opustil v roce 2001, tedy
až po uplynutí doby 36 měsíců, po kterou údajně nesměl opouštět své bydliště, která, s ohledem
na skutečnost, že stěžovatel byl potrestán v roce 1997, uplynula v roce 2000. V této souvislosti
Nejvyšší správní soud uvádí, že tato skutečnost zpochybňuje věrohodnost celé výpovědi
stěžovatele, neboť je v přímém rozporu s výpovědi stěžovatele ve správním řízení,
ve kterém stěžovatel vyjádřil obavu, že by byl při svém návratu do země původu zadržen,
neboť z Vietnamu odjel před uplynutím 36 měsíců, po které mu bylo uloženo, aby neopouštěl
bydliště.
Nejvyšší správní soud tak souhlasí s názorem krajského soudu, že stěžovatel v řízení
netvrdil žádné skutečnosti relevantní pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu
či doplňkové ochrany a žalovaný proto postupoval správně, pokud žádost stěžovatele o udělení
mezinárodní ochrany zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu,
dle kterého se žádost o udělení mezinárodní ochrany se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí
skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí
vážná újma podle §14a. Také Nejvyšší správní soud je toho názoru, že skutečnosti uváděné
stěžovatelem nezakládají důvody pro udělení azylu podle §12 a ani §14 zákona o azylu. V této
souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že odhlédnout nelze ani od skutečnosti,
že stěžovatel pobýval na území České republiky po dlouhou dobu (od ledna 2004) nelegálně
a o azyl požádal až po udělení správního vyhoštění v lednu 2011, což svědčí o snaze o legalizaci
pobytu. Ostatně i podle judikatury Nejvyššího správního soudu „Žádost o azyl podaná
nikoliv bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co byl žadatel zadržen policií a bylo
rozhodnuto o jeho správním vyhoštění, svědčí o účelovosti takovéto žádosti.“ - viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27.6. 2005, sp. zn. 4 Azs 395/2004, www.nssoud.cz.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále vyjádřil nesouhlas s tím, že jeho situace byla
posuzovaná zejména na základě informací o zemi původu z let 2008 a 2009, ačkoli zemi původu
opustil již v roce 2001, kdy informace o stavu dodržování lidských práv v této době - zpráva
Ministerstva zahraničí Spojených států amerických hodnotí situaci v zemi původu jiným
způsobem než žalovaný. V této souvislosti stěžovatel namítal, že stav dodržování lidských práv
však nebyl nikterak rozveden ani zhodnocen a bylo pouze konstatováno, že by mu po návratu
do vlasti nehrozilo pronásledování ani žádná újma.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani této námitce stěžovatele. Obecně sice platí,
že důvody předestřené žadatelem o udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu je třeba hodnotit
k okamžiku, kdy žadatel opustil zemi původu, k čemuž v případě stěžovatele došlo v roce 2001
- dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu se naplnění skutečností odůvodňujících
udělení azylu dle §12 zákona o azylu posuzuje k okamžiku, kdy žadatel o mezinárodní ochranu
opustil zemi původu (rozsudek NSS ze dne 9. 4. 2004, č. j. 7 Azs 64/2003 – 39, nebo rozsudek
ze dne 25. 5. 2005, č. j. 3 Azs 272/2004 – 67, publ. pod č. 1288/2007 Sb. NSS). Naproti tomu
pro zjištění okolností rozhodných pro udělení doplňkové ochrany je určující stav v zemi původu
v době případného návratu žalobce do země původu (viz rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2008,
č. j. 5 Azs 80/2007 – 87).
Jak však vyplývá z výše uvedeného, v posuzované věci stěžovatel žádné důvody
pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu neuvedl a žalovaný proto jeho žádost o udělení
mezinárodní ochrany zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu,
neboť stěžovatelem uváděné skutečnosti nesvědčily o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu a žalovaný proto nebyl povinen
zkoumat další okolnosti v zemi původu.
Uvedený závěr je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu,
který již dříve opakovaně rozhodl, že neuvádí-li žadatel o azyl skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., jde o žádost zjevně nedůvodnou, kterou lze zamítnout
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu [nyní §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu] při dodržení
lhůty uvedené v §16 odst. 2 tohoto zákona, viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 - 48; www.nssoud.cz. Stejně tak podle Nejvyššího
správního soudu platí, že je-li žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná, není
na místě zkoumat další okolnosti, což již vyjádřil např. ve svém rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 244/2004, www.nssoud.cz.
Dále lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2004,
č. j. 2 Azs 14/2004 - 47, viz www.nssoud.cz, ze kterého vyplývá, že posouzení situace v zemi
původu je pro rozhodnutí podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nerozhodné.
Závěrem nutno uvést, že žalovaný se – v souladu s ustanovením §16 odst. 1 písm. f)
zákona o azylu - řádně vypořádal s možností udělení doplňkové ochrany stěžovateli a za tím
účelem posoudil aktuální situaci v jeho zemi původu se zaměřením na zjištění, zda mu tam
v případě návratu nehrozí vážná újma ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu, tedy nebezpečí
uložení trestu smrti nebo jeho vykonání, mučení či nelidské nebo ponižující zacházení, nebo
trestání žadatele o udělení mezinárodní ochrany, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti
z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního konfliktu, nebo pokud
by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Nejvyšší správní
soud souhlasí s jeho závěrem (ostatně též se závěrem Krajského soudu v Praze), že stěžovatel
neuvedl žádnou ze skutečností, kterou by bylo možno vážné újmě ve smyslu zákona o azylu
podřadit. Jinými slovy nebylo zjištěno, že by stěžovateli hrozilo nebezpečí vážné újmy ve smyslu
citovaného ustanovení.
Vzhledem ke shora uvedenému neshledal Nejvyšší správní soud důvody k podání kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. oprávněné, neboť krajský soud se nedopustil
nesprávného posouzení právní otázky, nebylo již ani zjištěno, že by skutková podstata,
z níž správní orgán vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízeních před správním orgánem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost a soud, který ve věci rozhodoval měl napadené rozhodnutí
žalovaného zrušit. Proto podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl bez jednání
postupem podle ustanovení §109 odst. 1 citovaného zákona.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch,
a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu,
kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo,
náklady v řízení o kasační stížnosti v míře přesahující rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu