ECLI:CZ:NSS:2012:6.ANS.8.2012:17
sp. zn. 6 Ans 8/2012 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce:
SANDOZ GmbH, se sídlem Biochemiestrasse 10, 6250 Kundl, Rakousko, zastoupen
prof. dr. Alexandrem Bělohlávkem, advokátem, se sídlem Jana Zajíce 32, Praha 7,
proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2,
o žalobě na ochranu před nečinností správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2012, č. j. 8 A 396/2011 - 39,
takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2012, č. j. 8 A 396/2011 - 39, se ruší
ve výroku II. a věc se v tomto rozsahu vra c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbytku se kasační stížnost za m ítá.
III. Žádný z účastníků n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobou ze dne 29. 12. 2011 se žalobce domáhal ochrany před nečinností žalovaného,
kterou spatřoval v tom, že žalovaný nerozhodl o odvolání proti rozhodnutí Státního úřadu
pro kontrolu léčiv vydaného pod sp. zn. SUKLS201942/2010 obsahujícího stanovení výše
úhrady. Žaloba dále obsahovala vylíčení právní úpravy obsažené v zákoně č. 48/1997 Sb.,
o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“), z níž žalobkyně
dovozovala nečinnost již na straně Státního úřadu pro kontrolu léčiv. Žalobce rovněž rozsáhlou
argumentací požadoval podání návrhu k Ústavnímu soudu na zrušení zákona č. 76/2011 Sb.,
týkající se plošného, přechodného snížení cen vybraných skupin léči v.
[2] Žalovaný se k žalobě vyjádřil v podání ze dne 17. 2. 2012, ve kterém navrhoval odmítnutí
žaloby podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť žalobce podle žalovaného nevyčerpal
prostředky obrany proti nečinnosti správního orgánu podle správního řádu.
[3] Podáním ze dne 10. 5. 2012 vzal žalobce žalobu zpět z důvodu, že žalovaný v dané věci
rozhodl, a požadoval přiznat náhradu nákladů řízení v souladu s ustanovením §60 odst. 3 věta
druhá s. ř. s. ve výši 10640 Kč.
[4] Městský soud v Praze ve věci rozhodl usnesením č. j. 8 A 396/2011 - 39 ze dne
10. 5. 2012, kterým řízení zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby. Výrokem II. pak uložil žalovanému
uhradit žalobci k rukám zástupce žalobce částku 10640 Kč jako náhradu nákladů předmětného
řízení. Náklady řízení žalobkyně podle městského soudu spočívaly v uhrazení soudního poplatku,
v náhradě za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, zpětvzetí žaloby),
v náhradě za 3 režijní paušály a z daně z přidané hodnoty.
II. Kasační stížnost
[5] Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze č. j. 8 A 396/2011 - 39 ze dne
10. 5. 2012 podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost ze dne 5. 6. 2012 z důvodu
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel poukazoval na to, že žalobkyně
nevyužila všechny procesní prostředky obrany, který ji dával správní řád, tudíž žaloba měla být
podle jeho názoru odmítnuta, přičemž poukazoval na praxi Městského soudu v Praze. Stěžovatel
tvrdil, že pokud by byla dovozena možnost podat žalobu na ochranu proti nečinnosti
bez nutnosti vyčerpání prostředků podle správního řádu, mohlo by to vést k podávání žalob
ihned po uplynutí lhůty pro rozhodnutí za účelem získání náhrady nákladů řízení. Stěžovatel dále
rozporoval to, že městský soud mu uložil nahradit žalobkyni soudní poplatek, ačkoli ten jí měl
být vrácen v souladu s ustanovením §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“).
[6] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
II. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze vzešlo (ustanovení §102 s. ř. s.), kasační
stížnost byla podána včas (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a je přípustná, neboť nejsou naplněny
důvody podle ustanovení §104 s. ř. s.
[8] Nejvyšší správní soud v rozsahu kasační stížnosti podle ustanovení §109 odst. 3 a 4
s. ř. s. přezkoumal napadené usnesení v mezích řádně uplatněného kasačního důvodu
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., ačkoli se stěžovatel dovolával důvodu
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., protože podle konstantní judikatury Nejvyššího
správního soudu platí, že je-li kasační stížností napadeno usnesení o zastavení řízení, přicházejí
pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. , spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o zastavení řízení (přiměřeně
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 625/2005, všechna rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Dospěl přitom k závěru,
že kasační stížnost je částečně důvodná, a to v části proti výroku II. usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 10. 5. 2012, č. j. 8 A 396/2011 - 39; k tomuto závěru vedly Nejvyšší správní soud
následující úvahy:
[9] Stížnostní důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s . ř. s. je naplněn tehdy,
pokud návrh byl nezákonně odmítnut nebo pokud bylo řízení nezákonně zastaveno.
[10] Nejvyšší správní soud nepřisvědčuje námitkám stěžov atele stran nezákonnosti postupu
Městského soudu v Praze ohledně zastavení řízení. Stěžovatel se domnívá, že žaloba měla být
odmítnuta, nesouhlasí s postupem soudu, který v souladu s ustanovením §47 písm. a) s. ř. s.
rozhodl o zastavení řízení na základě zpětvzetí návrhu žalobcem.
[11] Podle citovaného ustanovení s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, vzali-li navrhovatel
svůj návrh zpět. Městský soud v Praze tedy plně reflektoval jak ustanovení §47 písm. a) s. ř. s.,
tak také dispoziční zásadu, která ovládá celé správní soudnictví. Navrhovatel může disponovat
řízením nebo jeho předmětem a může tedy i vzít svůj návrh zcela nebo zčásti zpět, dokud
o něm soud nerozhodl (ustanovení §37 odst. 4 s. ř. s.). Pokud tak učiní, musí soud rozhodnout,
že řízení zastavuje a v tu chvíli již není rozhodné, zda se jednalo o návrh přípustný či nepřípustný.
Lze tedy shrnout, že zpětvzetí návrhu a následné zastavení řízen í, které je vyjádřením zmíněné
dispoziční zásady, konzumuje podaný návrh jako celek a jakékoli další okolnosti, které by mohly
znamenat nepřípustnost návrhu a vést k jeho následnému odmítnutí, jsou irelevantní – srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2012, č.j. 4 As 24/2012 - 18. Z tohoto závěru
zákon činí pouze jedinou výjimku pro případ, že návrh na zahájení řízení podalo více osob
a zpětvzetí učinila pouze jedna – ustanovení §47 písm. a) s. ř. s. in fine; tato výjimka však na daný
případ nedopadá, neboť návrh na zahájení řízení podala pouze jedna osoba. Vzal-li tudíž žalobce
žalobu zpět, nemůže jako stížnostní námitka obstát skutečnost, že podaná žaloba byla
nepřípustná a že z tohoto titulu ji měl soud odmítnout; Nejvyšší správní soud se proto explicitně
nevyjadřuje k otázce, zda podaná žaloba byla přípustná či nikoli.
[12] Opačný závěr, který uplatňuje stěžovatel s tím, že institut zastavení řízení se v soudním
řízení správním uplatní pouze v případě, že soud nezjistí překážku řízení nebo jiný důvod
pro odmítnutí žaloby podle ustanovení §46 s. ř. s., by vedl k negaci dispoziční zásady, v souladu
s níž je tento typ řízení koncipován.
[13] Městský soud v Praze postupoval v souladu se zákonem, když v projednávané věci řízení
podle ustanovení §47 písm. a) s. ř. s. zastavil. Rozhodoval tak dle dispozic žalobce, který se sám
rozhodl, že v řízení již nebude pokračovat a jenž nepochybným a zřejmým způsobem tuto
svoji vůli soudu projevil. Soud proto, za tohoto stavu, nemohl v řízení jakkoli pokračovat.
[14] Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že kasační stížnost proti výroku I. usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2012, č. j. 8 A 396/2011 - 39, není důvodná a Nejvyšší
správní soud ji výrokem II. tohoto rozsudku v souladu s ustanovením §110 odst. 1 in fine zamítl.
[15] Ve vztahu ke kasační stížnosti proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne
10. 5. 2012, č. j. 8 A 396/2011 – 39, ohledně výroku o náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní
soud v souladu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010,
č. j. 7 Afs 1/2007 –- 64, konstatuje její přípustnost, neboť kasační stížností stěžovatel napadá
oba výroky usnesení Městského soudu v Praze. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
ve vztahu k tomuto výroku důvodnou.
[16] Podle ustanovení §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích platí, že soud vrátí z účtu
soudu i zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení,
odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, bylo -li
řízení zastaveno před prvním jednáním. Obdobně vrátí soud poplatníkovi přeplatek na poplatku
(odpovídající část poplatku) vzniklý podle §6a odst. 3, bylo-li řízení zastaveno jen zčásti. Byl-li
návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí z účtu soudu zaplacený
poplatek.
[17] Nejvyšší správní soud souhlasí s argumentací stěžovatele ohledně porušení ustanovení
§10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, podle něhož soudní poplatek měl být vrácen
městským soudem po příslušném snížení v souladu s citovaným ustanovením zákona o soudních
poplatcích. Uložení povinnosti stěžovateli nahradit žalobci náklady řízení, mezi něž byl městským
soudem zařazen i žalobcem uhrazený soudní poplatek, je proto v rozporu s ustanovením §10
odst. 3 zákona o soudních poplatcích.
[18] Obiter dictum Nejvyšší správní soud uvádí, že i v případě rozhodování o nákladech řízení
považuje za nutné, aby soud postupoval v případech shodných skutkově a právně stejným
způsobem a aby případné odchýlení se od předchozího názoru náležitým způsobem odůvodnil –
srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2007, č. j. 2 As 94/2006 - 51.
[19] Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud zrušil výrok II. usnesení
městského soudu podle ustanovení §110 odst. 1 věty první s. ř. s. a věc v tomto rozsahu vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je podle ustanovení §110 odst. 4 s. ř. s. vázán právním
názorem výše vysloveným. V dalším řízení proto městský soud bude rozhodovat
pouze o náhradě nákladů předmětného řízení, přičemž zváží veškeré výše zmíněné argumenty.
III. Náklady řízení
[20] Při zamítnutí kasační stížnosti proti výroku rozhodnutí městského soudu o věci samé
za současného zrušení jeho výroku o nákladech žalobního řízení rozhoduje o nákladech řízení
o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud, jak vyplývá z již zmíněného usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 – 64, podle něhož „je-li
kasační stížnost ve věci samé nedůvodná, je ovšem důvodná do výroku o nákladech řízení, zruší Nejvyšší správní
soud pouze výrok krajského soudu o nákladech řízení a ve věci samé kasační stížnost zamítne. V popsaném
případě Nejvyšší správní soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť řízení ve věc i
samé je jeho rozhodnutím ukončeno a v tomto rozsahu tedy Nejvyšší správní soud věc krajskému soudu nevrací
k dalšímu řízení (srov. ustanovení §110 odst. 2 věta první s. ř. s. a contrario). V novém řízení pak krajský
soud rozhodne pouze o nákladech řízení před ním.“
[21] V řízení o kasační stížnosti byl stěžovatel úspěšný pouze ve vztahu k výroku II.
napadeného usnesení městského soudu, kdežto ohledně výroku I. byl úspěšný žalobce. Oba
účastníci tedy byli ve stejné míře úspěšní, a proto Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60
odst. 1 věty druhé, §120 a s. ř. s. nepřiznal žádnému z nich právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. září 2012
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu