ECLI:CZ:NSS:2012:6.AZS.3.2012:45
sp. zn. 6 Azs 3/2012 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Jakuba Camrdy
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: M. O., zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem,
advokátem, se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor
azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 10. 2008, č. j. OAM - 519/VL - 07 - 12 - 2008, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 2010,
č. j. 64 Az 77/2008 - 34,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 2010, č. j. 64 Az 77/2008 - 34,
se r uší.
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 3. 10. 2008,
č. j. OAM - 519/VL - 07 - 12 - 2008, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu
řízení.
III. V řízeních o kasační stížnosti a o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky, ze dne 3. 10. 2008, č. j. OAM - 519/VL - 07 - 12 - 2008,
je žalovaný pov ine n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2880 Kč
do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Milana Hulíka.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobkyně, původem z Nigerijské federativní republiky ze státu Edo, podala dne
11. 7. 2008 žádost o udělení mezinárodní ochrany. V řízení o mezinárodní ochraně uvedla,
že svou vlast opustila asi měsíc předtím, protože po smrti jejích rodičů od ní požadoval strýc,
aby mu předala veškeré dokumenty otce o vlastnictví domu i o společnosti jejího otce.
Když žalobkyně odmítla strýcovi dokumenty předat, začal jí strýc vyhrožovat zabitím
a asi o měsíc později ji unesl, zamknul ji v pokoji a vyhrožoval jí nožem, když mu nepoví,
kde jsou všechny dokumenty ukryty. Žalobkyně se neobrátila na policii, neboť měla strach,
že i tak by policie nijak nezakročila, ale měla by za to, že si žalobkyně všechno vymyslela.
Žalobkyně uvedla, že nikdy problémy se státními orgány ve vlasti neměla.
[2] Žalovaný si obstaral jako podklady pro rozhodnutí informace Ministerstva zahraničních
věcí Spojených států amerických o dodržování lidských práv v Nigérii za rok 2007, informaci
Ministerstva zahraničních věcí České republiky z 12. 4. 2006 a aktuální informace z databáze
ČTK o Nigérii. Žadatelka nepožadovala, aby byla s těmito informacemi seznámena. Na základě
uvedených podkladů žalovaný rozhodl o tom, že žalobkyni mezinárodní ochranu neuděluje
podle §12 až §14b zákona o azylu.
[3] Rozhodnutí ve vztahu k §12 písm. b) zákona o azylu žalovaný odůvodnil tím,
že žalobkyně neuváděla, že by její potíže byly založeny na důvodu její rasy, pohlaví, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávání určitých politických názorů.
Podle žalovaného nebyla v případě žalobkyně splněna ani podmínka původce pronásledování,
neboť i když lze jednání soukromých osob považovat za pronásledování,
je tomu tak jenom tehdy, pokud by státní moc takovou perzekuci trpěla, mlčky jí přihlížela
či ji svou úmyslnou pasivitou umožňovala. Tím, že žalobkyně jednání strýce a jeho přátel
bez relevantních důvodů státním orgánům neoznámila, znemožnila jim zasáhnout a nepříznivý
stav napravit. Žalovaný dodal, že má nemalé pochybnosti o věrohodnosti tvrzení žalobkyně
s ohledem na její popis způsobu dopravy z Nigérie do České republiky a její popis cesty
do uprchlického tábora v České republice. Neudělení doplňkové ochrany odůvodnil žalovaný
tím, že žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti naznačující uložení nebo vykonání trestu smrti,
mučení nebo nelidské zacházení či ponižující zacházení. Ze zprávy MZV USA o dodržování
lidských práv v Nigérii za rok 2007 vyplývá, že Ústava i zákonné předpisy Nigérie zaručují právo
emigrovat i vrátit se do vlasti a vláda tato práva v praxi respektovala. V případě návratu do vlasti
se tedy bývalý žadatel o mezinárodní ochranu nemusí ze strany státních orgánů ničeho obávat,
což potvrzuje i informace MZV ČR z 18. dubna 2006. Žalovaný neshledal ani jiné důvody
pro udělení mezinárodní ochrany.
[4] V žalobě se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí, přičemž měla za to, že splňuje
podmínky jak pro udělení azylu podle §12 nebo §14 zákona o azylu, tak pro udělení doplňkové
ochrany podle §14a téhož zákona. Obecně formulovanou žalobu doplnila žalobkyně tak,
že zpochybnila posouzení věrohodnosti, které žalovaný předestřel, aniž by se vyjádřil ke kritériím
podle čl. 4 odst. 5 tzv. kvalifikační směrnice. K důvodům, na kterých byly založené její obavy
z pronásledování, uvedla žalobkyně, že se považuje za příslušnici sociální skupiny „rodiny“,
neboť je pronásledována z toho důvodu, že je dcerou svého otce. Tuto charakteristiku považuje
za objektivní, nezměnitelnou, která ji osobně vyčleňuje. Žalobkyně poukázala na to, že žalovaný
se nevypořádal se skutečností, že již faktickému pronásledování byla v minulosti vystavena (čl. 4
odst. 4 kvalifikační směrnice). Dále žalobkyně zpochybnila výklad původců pronásledování
provedený v rozhodnutí žalovaným, přičemž doplnila informace o ochotě a schopnosti
nigerijských státních orgánů zajistit jí ochranu před pronásledováním. Tyto, v anglickém jazyce
citované informace, žalobkyně doplnila v dalším podání shrnutím v českém jazyce v reakci
na stanovisko žalovaného, že řízení probíhá v českém jazyce a k anglicky uvedeným informacím
se proto žalovaný nebude vyjadřovat. Žalobkyně shrnula, že prokázala neschopnost a neochotu
nigerijských státních orgánů zajistit jí ochranu před pronásledováním ve smyslu §12 písm. b)
zákona o azylu.
[5] Žalovaný se k podané žalobě včetně doplnění vyjádřil tak, že smyslem azylu není
poskytnout žadateli ochranu před jakýmikoli negativními jevy v zemi původu, nýbrž jen z důvodů
upravených v zákoně o azylu, které ovšem navrhovatelka nenaplnila. Odkaz na porušování
lidských práv ze strany příslušníků nigerijských policejních a bezpečnostních složek je v případě
žalobkyně pouze obecný a z těchto informací není zřejmá konkrétní souvislost s osobou
žalobkyně. Navíc se dotyčná nepokusila využít žádný z prostředků na svou ochranu,
a proto nelze vyvozovat, že je prokázáno její pronásledování pro neochotu státních orgánů
poskytnout jí ochranu. K otázce věrohodnosti odkázal žalovaný na vydané rozhodnutí
a připomenul, že je to výpověď žadatele, ze které se vychází na prvém místě. Žalobkyně
však dodala informace, které nasvědčují pochybnosti o pravdomluvnosti a skutečných příčinách
jejího odchodu z vlasti. K doplňkové ochraně žalovaný doplnil, že zásahy do tělesné a duševní
integrity navrhovatelky by musely vycházet ze strany státu nebo by musely nastat okolnosti,
že kvůli nebezpečí vážné újmy nemohla žalobkyně využít ochrany státu. To nebylo v případě
žalobkyně naplněno. Žalovaný tedy navrhl žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítnout.
[6] Žalobkyně na vyjádření žalovaného reagovala tím, že v Nigérii se lze vzhledem
k poměrům panujícím v policejních složkách důvodně obávat, že by žádost o pomoc mohla vést
k negativním důsledkům. K prokázání tohoto tvrzení doplnila žalobkyně další informace o zemi
původu.
[7] Krajský soud v Ostravě žalobu žalobkyně zamítl. Krajský soud dospěl k závěru,
že příčinou vycestování žalobkyně nemohlo být pronásledování pro příslušnost k rodině,
neboť sama žalobkyně tvrdila, že ji strýc napadal toliko ze zištných důvodů, když se domáhal
dokumentů k domu a firmě. Tyto důvody pak nelze podřadit pod taxativní výčet důvodů
pro udělení azylu v §12 zákona o azylu. Ve vztahu k humanitárnímu azylu krajský soud uvedl,
že zkoumá pouze, zda nevybočilo správní rozhodnutí z mezí a hledisek stanovených zákonem,
zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny
řádným procesním postupem. Tyto předpoklady byly podle krajského soudu splněny. Krajský
soud neshledal důvodnými ani námitky týkající se doplňkové ochrany, neboť nebylo zjištěno,
že by žalobkyni po návratu do země hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy v jakékoliv podobě
podle zákona o azylu. Krajský soud dodal, že nedůvodnými jsou také námitky ohledně
nedostatečného zjištění skutkového stavu. Podle krajského soudu z odůvodnění rozhodnutí
vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden
při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval,
přičemž úkony byly činěny za účasti tlumočníka z jazyka anglického.
II. Kasační stížnost
[8] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti uvedenému rozsudku kasační stížnost.
Stěžovatelka má za to, že pravdivost jejích tvrzení nebyla správním orgánem ani soudem
vyvrácena. Poté, co čelila fyzickým útokům ze strany strýce, který se hodlal zmocnit majetku
po jejích zemřelých rodičích, vyřešila stěžovatelka svou situaci odchodem ze země,
což pro ni znamenalo jediné východisko. Obracet se na policii pro stěžovatelku nemělo žádný
význam, neboť tato by jí nepomohla, jelikož není v moci státních orgánů Nigérie potírat
takovéto jevy. To podle stěžovatelky potvrzují i zprávy mezinárodních organizací zabývající se
dodržováním lidských práv. Stěžovatelka považuje za absurdní stanovisko žalovaného, že se měla
domáhat ochrany u státních orgánů, pokud podle zákona o azylu pro závěr o selhání vnitrostátní
ochrany postačuje, že státní orgány nejsou schopny zajistit ochranu před jednáním soukromých
osob. Stěžovatelka má za to, že jí vyjádřenými obavami z pronásledování se správní orgán vůbec
nezabýval.
[9] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil v tom smyslu, že se i nadále domnívá,
že nepochybil. Během správního řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka neuvádí skutečnosti
svědčící o tom, že by mohla být po návratu do vlasti vystavena pronásledování nebo vážné újmě.
Z výpovědí stěžovatelky, které správní orgán porovnal i s informacemi o zemi původu, vyplývá,
že navrhovatelka nikdy neměla žádné problémy se státními orgány Nigérie, ale pouze se strýcem.
V případě jednání soukromých osob, které by bylo možno považovat za pronásledování
ve smyslu §12 zákona o azylu, by důvodem pro udělení azylu byla teprve tolerance nezákonného
jednání nebo odmítnutí pomoci ze strany státních orgánů. Tím, že stěžovatelka jednání strýce
a jeho přátel příslušným státním orgánům neoznámila a o pomoc je nepožádala, neprokázala,
že uvedené soukromé osoby jednají se souhlasem státu či že jí stát není schopen poskytnout
účinnou ochranu. Žalovaný proto odkazuje na předchozí rozhodnutí ve věci a navrhuje kasační
stížnost zamítnout pro nedůvodnost.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil přípustnost podané kasační stížnosti
a konstatoval, že je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§102 s. ř. s.),
stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.) a uplatňuje důvody přípustné
pro kasační stížnost podle §103 s. ř. s.
III.I Přijatelnost kasační stížnosti
[11] Nejvyšší správní soud dále posuzoval přijatelnost kasační stížnosti. Podle §104a s. ř. s.
se kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany odmítne pro nepřijatelnost,
jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Podle ustálené
judikatury je kasační stížnost přijatelná, (a) pokud se dotýká právních otázek, které dosud nebyly
vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, (b) pokud se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, (c) pokud je potřebné učinit
tzv. judikatorní odklon, (d) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele
(srov. usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, všechna
zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná také na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost přijatelnou, neboť se týká právních otázek,
které dosud nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, a to otázky, zda rodina
může představovat určitou sociální skupinu (viz dále).
III.2 Věrohodnost stěžovatelky
[12] První kasační námitkou brojí stěžovatelka proti závěrům žalovaného
o její nevěrohodnosti. Proti těmto závěrům se stěžovatelka ohradila již v žalobě, kasační námitka
je tedy přípustná. Námitkou týkající se věrohodnosti se krajský soud nezabýval, nicméně
na druhou stranu ani tomuto závěru nepřikládal žádný význam a posoudil meritorně splnění
podmínek podle §12 až §14b zákona o azylu (viz dále). Ostatně i žalovaný uvedl závěr
o nevěrohodnosti stěžovatelky nad rámec svého rozhodnutí poté, co posoudil důvodnost žádosti
z pohledu udělení azylu, a to tím, že konstatoval, že „má nemalé pochybnosti o pravdomluvnosti
žadatelky a tudíž i o skutečných příčinách jejího odchodu z vlasti. K tomuto závěru dospěl především na základě
naprosto nevěrohodného objasnění způsobu, jakým se žadatelka měla dostat z Nigérie do ČR. (...) správnímu
orgánu je známo, že všechny státy EU provádí na svých hranicích sousedících se zeměmi mimo EU důslednou
kontrolu příchozích osob a taktéž dopravní společnosti kontrolují, zda cestující mají platnou jízdenku.
Téměř stejně nepravděpodobné je i objasnění žadatelčiny cesty do uprchlického tábora, neboť znalost občanů ČR
o umístění přijímacího střediska ve Vyšních Lhotách je téměř nulová.“
[13] Ačkoliv závěr žalovaného neměl dopad na jeho věcné posouzení žádosti stěžovatelky,
zabýval se zdejší soud námitkou stěžovatelky s ohledem na zrušující výrok rozsudku. V dalším
řízení by totiž zpochybnění věrohodnosti mohlo hrát větší úlohu.
[14] Nejvyšší správní soud se věrohodností i břemenem tvrzení žadatele o mezinárodní
ochranu zabýval ve své rozhodovací činnosti v četných případech. Pokud se žadatel
o mezinárodní ochranu po celou dobu řízení ve věci mezinárodní ochrany drží jedné dějové linie,
jeho výpovědi lze i přes drobné nesrovnalosti označit za konzistentní a za souladné s dostupnými
informacemi o zemi původu, pak je třeba z takové výpovědi vycházet (rozsudek ze dne
24. 7. 2008, č. j. 2 Azs 49/2008 – 83). Další judikatura je shrnuta v rozsudku ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, v němž rovněž zdejší soud dospěl k závěru, že na posuzování
věrohodnosti dílčích tvrzení žadatele se vztahuje standard přiměřené pravděpodobnosti.
Žalovaný tedy může zcela vyloučit z posouzení pouze ta fakta, u nichž je postaveno téměř najisto,
že se nestaly (neexistuje ani přiměřená pravděpodobnost, že k nim došlo). Jiná situace nastává,
pokud je žadatel nevěrohodný ve všech relevantních aspektech své žádosti;
pouze v tomto případě může žalovaný bez dalšího posoudit žadatele jako nevěrohodného
a nemusí detailně posuzovat jeho jednotlivá dílčí tvrzení (podrobněji viz odkazovaný rozsudek
č. j. 5 Azs 66/2008 - 70).
[15] Žalovaný v tomto případě zpochybňoval výpověď stěžovatelky ohledně její cesty
z Nigérie a do přijímacího střediska žadatelů o mezinárodní ochranu. Nikterak ovšem nezkoumal,
ani v pohovoru ani v rozhodnutí věrohodnost tvrzení žadatelky o hrozícím pronásledování,
dostupnosti a účinnosti ochrany vůči jednání jejího strýce, možnosti přestěhovat se v rámci země
původu. To vyplývá jednak z rozsahu, v jakém se v pohovorech věnoval cestě stěžovatelky
(téměř celý první pohovor a více než polovinu druhého pohovoru) a v jakém se věnoval
důvodům pronásledování (šest otázek ze dvou padesátiminutových pohovorů), jednak z toho,
že posouzení věrohodnosti v rozhodnutí je založeno jen na zpochybňovaném tvrzení
stěžovatelky o průběhu její cesty.
[16] Ačkoliv i tvrzení ohledně přicestování do České republiky mají zcela jistě v řízení význam,
pokud jde o dublinské řízení nebo pokud jde o posuzování tzv. třetích bezpečných zemí,
neznamená to, že zjišťování samotných důvodů pronásledování a možné újmy by mělo být
zkráceno na úkor posuzování přesné trasy do České republiky. Zejména ovšem nelze
pouze na základě nevěrohodného popisu trasy shledat celkovou nevěrohodnost žadatele
o mezinárodní ochranu za situace, kdy se žalovaný vůbec nezabýval tím, zda jsou konzistentní
a věrohodná tvrzení žadatele i v relevantních aspektech žádosti, tedy v otázce pronásledování,
důvodů pronásledování či selhání ochrany státu. Nejvyšší správní soud tedy dává zapravdu
stěžovatelce v tom, že žalovaný neprokázal její nevěrohodnost, pokud jde o důvody,
pro které stěžovatelka opustila zemi. I kdyby v dalším řízení chtěl žalovaný dovodit
nevěrohodnost stěžovatelky, bude muset tak učinit s ohledem na výše uvedená pravidla.
III.3 Posouzení žaloby krajským soudem a námitky stěžovatelky
[17] Stěžovatelka zpochybňuje hlavní argument žalovaného, že se v zemi původu měla pokusit
domáhat se ochrany u státních orgánů. Podle stěžovatelky nemělo žádný význam obracet se
na policii, neboť z mezinárodních zpráv vyplývá, že policie by jí neposkytla pomoc
před jednáním soukromé osoby - strýce. Ačkoliv stěžovatelka již ve své žalobě věnovala otázce
státní ochrany poměrně dost prostoru, otázkou státní ochrany se krajský soud
ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval, a to ani v části rozsudku týkající se azylu ani v části týkající
se doplňkové ochrany. Krajský soud totiž opřel své rozhodnutí v části týkající se azylu
o skutečnost, že stěžovatelčiny potíže nelze podřadit pod žádný z azylově relevantních důvodů.
[18] V části týkající se doplňkové ochrany pak krajský soud stručně konstatoval, že nebylo
zjištěno, že u stěžovatelky jsou důvodné obavy, že by jí po návratu do státu její příslušnosti
hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy v jakékoliv podobě. Pokud by se argumenty stěžovatelky
v žalobě nesoustředily na otázku pronásledování, a tedy azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu,
bylo by takové odůvodnění ve vztahu k doplňkové ochraně za hranou přezkoumatelnosti
rozsudku krajského soudu. Nicméně sama stěžovatelka v žalobě formulovala žalobní body
ve vztahu k doplňkové ochraně velmi vágně s tím, že se domnívá, že jí měla být udělena
doplňková ochrana, a ani později je nerozvedla a neupřesnila. Za těchto okolností byl i přezkum
uvedené části rozhodnutí krajským soudem veden v obecné rovině.
[19] Nejvyšší správní soud tedy přistoupil k přezkumu části rozsudku týkající se neudělení
azylu, ke které se ostatně vztahují i kasační námitky stěžovatelky. Pro udělení azylu podle §12
písm. b) zákona o azylu musí žadatel kumulativně splnit následující kritéria: (1) musí se nacházet
mimo zemi svého původu; (2) musí mít odůvodněný strach; (3) jemu hrozící újma musí
dosahovat intenzity pronásledování; (4) ochrana v zemi původu selhala; (5) musí být
pronásledován z azylově relevantních důvodů; a (6) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule
(podrobně srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 5 Azs 36/2008 - 119).
Vzhledem k tomu, že všechny tyto podmínky musí být splněny zároveň, je pochopitelné,
že domníval-li se krajský soud, že není splněna byť jen jedna podmínka (azylově relevantní
důvody), žalobní námitku ve vztahu k azylu zamítl jako nedůvodnou vcelku. Na druhou stranu,
pokud by bylo posouzení krajského soudu v tomto ohledu nesprávné, nezbude Nejvyššímu
správnímu soudu než jeho rozsudek zrušit, neboť nebude možné přezkoumat úvahy krajského
soudu ohledně naplnění dalších z výše uvedených podmínek. Z uvedených důvodů Nejvyšší
správní soud bude muset přezkoumat splnění podmínek pro udělení azylu dle §12 písm. b)
zákona o azylu ve světle závěrů krajského soudu.
III.4 Příslušnost k určité sociální skupině
[20] Stěžovatelka argumentaci v žalobě, pokud jde o azylově relevantní důvody, opřela
o svou příslušnost k určité sociální skupině, a to k rodině. Podle žaloby je stěžovatelka
přesvědčena, že je pronásledována z toho důvodu, že je dcerou svého otce, což považuje
za objektivní nezměnitelnou charakteristiku, která ji jasně vyčleňuje. K tomu poukázala
na judikaturu Nejvyššího správního soudu, a to na rozsudky sp. zn. 2 Azs 40/2003 ze dne
25. 11. 2003 a rozsudek sp. zn. 5 Azs 63/2004 ze dne 19. 5. 2004, z nichž podle stěžovatelky
vyplývá, že sociální skupina je společenský útvar, jenž je určitelný natolik přesně, aby byl vůbec
způsobilý pronásledování. Na tento výklad krajský soud zareagoval tak, že „příčinou vycestování
žalobkyně ze země nemohlo být pronásledování pro příslušnost k rodině, když sama žalobkyně v řízení
před správním orgánem tvrdila, že strýc ji napadal toliko ze zištných důvodů, když se domáhal dokumentů
k domu a firmě“.
[21] Ačkoliv se zdejší soud definicí určité sociální skupiny zabýval mnohokrát, převážná část
judikatury k tomuto pojmu pochází z doby před implementací směrnice Rady 2004/83/ES
o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní
příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje
mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“).
V novějších rozhodnutích (srov. rozsudek ze dne 21. 4. 2009, č. j. 2 Azs 13/2009 - 60) zdejší
soud vychází při interpretaci pojmu určitá sociální skupina z čl. 10 odst. 1 písm. d) kvalifikační
směrnice, podle kterého „skupina tvoří určitou společenskou vrstvu, zejména jestliže
- příslušníci této skupiny sdílejí vrozený charakteristický rys nebo společnou minulost, kterou nelze změnit,
nebo sdílejí charakteristiku nebo přesvědčení, které jsou natolik zásadní pro totožnost nebo svědomí, že daná
osoba nemá být nucena, aby se jí zřekla a
- tato skupina má v dotyčné zemi odlišnou totožnost, protože ji okolní společnost vnímá jako odlišnou;
v závislosti na okolnostech existujících v zemi původu může určitá společenská vrstva představovat skupinu
založenou na společném charakteristickém rysu sexuální orientace. Sexuální orientaci nelze chápat tak,
že by zahrnovala akty považované podle vnitrostátních právních předpisů členských států za trestné. O hlediscích
spojených s pohlavím lze uvažovat, aniž by sama vytvářela domněnku použitelnosti tohoto článku.“
Zdejší soud se zatím nezabýval tím, zda ve světle kvalifikační směrnice lze v určitých
případech považovat rodinu za určitou sociální skupinu (neboli určitou společenskou vrstvu
v pojmosloví kvalifikační směrnice). Z toho důvodu též shledal tuto kasační stížnost přijatelnou
(viz výše).
[22] Zákon o azylu definici určité sociální skupiny neobsahuje. Z toho důvodu je nezbytné
tento termín vyložit primárně ve světle Úmluvy o právním postavení uprchlíků, publikované
pod č. 208/1993 Sb., jejíž ustanovení představují mezinárodní závazek ve smyslu čl. 1 odst. 2
a čl. 10 Ústavy, a dále ve světle kvalifikační směrnice, která stanoví minimální požadavky
pro výklad některých pojmů v oblasti azylového práva. Jak již zdejší soud v minulosti konstatoval,
a to v době, kdy vycházel pouze z výkladu ve světle Úmluvy o právním postavení uprchlíků,
v judikatuře mezinárodních soudů se vytvořilo několik různých přístupů k definici určité sociální
skupiny, z nichž nejčastěji používanými jsou tzv. přístup „chráněné charakteristiky“ a přístup
„sociální percepce“, neboli vnímání sociální skupiny společností. Jedním z principů uznávaných
mezinárodními soudy je i to, že určitou sociální skupinu nemůže definovat pouze pronásledování
jejích členů nebo společná obava z pronásledování. Perzekuční jednání namířené proti určité
skupině však může být relevantním faktorem při stanovování viditelnosti skupiny v určité
společnosti. (UNHCR: Doporučení v oblasti poskytování mezinárodní ochrany: „Příslušnost
k určité sociální skupině“ v kontextu článku 1A, odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků
z roku 1951 a/nebo jejího Protokolu z roku 1967, 7. května 2002, HCR/GIP/02/02, bod 14).
[23] Definice určité sociální skupiny podle kvalifikační směrnice uvedená výše v bodu 21 je
z několika důvodů předmětem akademických diskusí (srov. např. Barnes, J. A Manual for Refugee
Law Judges relating to European Council Qualification Directive 2004/83/EC and European Council
Procedures Directive 2005/85/EC, IARLJ, European Charter, 2007, str. 19-20). Na jedné straně
se jeví, že definice určité sociální skupiny je pro státy závazná (což vyplývá z anglického znění
uvedeného slovy „a group shall be considered to form a particular social group“), na straně druhé znění
čl. 10 směrnice naznačuje, že jde o demonstrativní výčet podmínek pro existenci určité sociální
skupiny tím, že je uvedeno slovem „zejména“. Závaznost definice určité sociální skupiny
pro členské státy je tedy sporná. Soudní dvůr EU se zatím touto otázkou nezabýval. Na rozdíl
od praxe v mezinárodní judikatuře navíc toto ustanovení kvalifikační směrnice požaduje,
aby sociální skupina kumulativně splňovala obě kritéria (tedy, aby byla definovatelná
jak na základě tzv. chráněné či vrozené charakteristiky, tak na základě sociální percepce).
Jinými slovy požaduje, aby sociální skupinu bylo možné definovat jak na základě nezměnitelných
vrozených charakteristických rysů či společné minulosti, tak na základě toho, že skupina
je vnímána jako odlišná společností. V mezinárodní praxi se obvykle požaduje splnění
pouze jednoho nebo alespoň jednoho z uvedených kritérií, a nikoliv současné splnění
obou kritérií.
[24] S ohledem na to, že kvalifikační směrnice ukládá pouze minimální požadavky
na posuzování statusu osob požívajících mezinárodní ochranu a státy mohou zavést
nebo zachovávat příznivější normy, jsou-li slučitelné s touto směrnicí (čl. 3 směrnice), zahraniční
judikatura již dovodila, že uvedené ustanovení neukládá státům, které používají pro určení určité
sociální skupiny alternativní splnění obou kritérií, což může být ve vztahu k některým skupinám
považováno za příznivější zacházení, aby od této praxe upustily (srov. rozsudek Sněmovny lordů
ve věci Secretary of State for the Home Department v. K (FC) and Fornah v. Secretary of State for the Home
Department, rozsudek ze dne 18. 10. 2006, [2006] UKHL 46, body 16 a 24, dále jen „Fornah“).
Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že uvedený pohled by mohl být v budoucnu Soudním
dvorem EU zvrácen s ohledem na jeho stanovisko k tomu, jak vykládat minimální standardy
v kvalifikační směrnici, v rozsudku ze dne 9. listopadu 2010 ve věci Spolková republika Německo v. B
(C 57/09), D, (C 101/09), podle nějž „s ohledem na účel důvodů vyloučení podle směrnice, kterým je
zachování důvěryhodnosti systému ochrany stanoveného touto směrnicí s ohledem na Ženevskou úmluvu, brání
výjimka stanovená v článku 3 směrnice tomu, aby členský stát zavedl nebo zachoval ustanovení přiznávající
postavení uprchlíka stanovené touto směrnicí osobě, která je z něj vyloučena podle čl. 12 odst. 2.“
Pokud by totiž definice určité sociální skupiny v čl. 10 kvalifikační směrnice byla pro státy
závazná, je možné, že pro zachování důvěryhodnosti systému ochrany stanoveného kvalifikační
směrnicí by bylo nutné, aby členský stát odlišil osoby, jimž přiznává status uprchlíka
podle svého vnitrostátního práva nad rámec toho, co je po něm požadováno evropským právem.
[25] Aby posoudil, zda je nezbytné pokládat předběžnou otázku, která by ujasnila vztah čl. 3
a čl. 10 odst. 1 písm. d) kvalifikační směrnice, jakož i definici určité sociální skupiny v čl. 10
směrnice, pokusil se zdejší soud vyhodnotit, zda „rodina stěžovatelky“ by mohla představovat
určitou sociální skupinu ve smyslu čl. 10 odst. 1 písm. d) kvalifikační směrnice, a pokud ano,
zda by naplňovala kumulativně oba předpoklady ve smyslu kvalifikační směrnice. Bylo-li by
tomu tak, neměla by případná odpověď Soudního dvora EU pro projednávanou věc žádný
význam, a jednalo by se pouze o akademickou otázku.
III.5 Rodina jako určitá sociální skupina
[26] Ve své judikatuře pocházející z doby před implementací kvalifikační směrnice Nejvyšší
správní soud poukázal na výše uvedené dva přístupy a sociální skupinu rodiny často uváděl
jako příklad sociální skupiny založené na tzv. nezměnitelné charakteristice (srov. např. rozsudek
ze dne 29. 7. 2005, č. j. 5 Azs 159/2005 - 62). Přitom zdejší soud vycházel z praxe zahraničních
soudních rozhodnutí. Nicméně, v posuzované věci musí posoudit, zda i v tomto případě lze
za sociální skupinu považovat rodinu stěžovatelky, jak to ona navrhuje, a zda by takto určená
sociální skupina případně naplňovala obě definice podle čl. 10 odst. 1 písm. d) kvalifikační
směrnice.
[27] Jak již bylo konstatováno i ve zdejší judikatuře, prvý přístup „klade důraz na nezměnitelnou
charakteristiku pro člověka natolik zásadní, že by se jí neměl být nucen vzdát, totiž vrozená (např. pohlaví,
etnická příslušnost) nebo nezměnitelná z jiných důvodů (např. historických, povolání, stav).“ (kromě rozsudku
č. j. 5 Azs 159/2005 - 62, viz též shora uvedené Doporučení UNHCR v oblasti poskytování
mezinárodní ochrany: „Příslušnost k určité sociální skupině“, bod 6). Příslušnost osoby k určité
rodině lze jistě považovat za charakteristiku, která je vrozená, a tudíž nezměnitelná. Pro účely
tohoto případu přitom není potřeba dále zkoumat pevnost rodinných vazeb a blízkost rodinných
příslušníků, tedy, zda se sociální skupina vztahuje pouze na tzv. základní rodinu, či i na další
vzdálenější příbuzné, neboť to bude zcela jistě záviset i na poměrech v dané zemi původu.
Zde se totiž jednalo o nejbližší rodinu stěžovatelky tvořenou stěžovatelkou a jejími rodiči.
[28] Druhý přístup se soustředí na to, zda dotyčná skupina je či není spojena určitou
charakteristikou, která ji identifikuje nebo jako takovou ze společnosti vyděluje (Doporučení
UNHCR v oblasti poskytování mezinárodní ochrany: „Příslušnost k určité sociální skupině“,
bod 7). I zde lze přihlédnout k mezinárodní judikatuře, a to například k stanovisku lorda Hope
of Craigheada ve výše uvedeném rozsudku ve věci Fornah, z něhož Nejvyšší správní soud cituje:
„45. Je obecně uznáváno, že rodina je sociálně odlišitelná skupina ve společnosti: stanovisko UNHCR
k žádostem o uprchlický status podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků založeným na obavách
z pronásledování kvůli příslušnosti rodinného příslušníka k rodině nebo klanu v případech krevní msty,
17. března 2006, str. 5. Článek 23 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech
z roku 1966 uvádí, že rodina je ‚přirozenou a základní jednotkou společnosti a má právo na ochranu společnosti
a státu.‘ Vazby, které spojují členy rodiny, ať už jde o pokrevní příbuzenstvo nebo příbuzenstvo získané
na základě sňatku, definují skupinu. Právě tyto vazby vyčleňují rodinu ze zbytku společnosti.“ Dále
v témže rozsudku lord Rodger z Earlsferry odkázal na australský rozsudek ve věci Sarrazola
v Minister for Immigration and Multicultural Affairs (č. 3) [2000] FCA 919, rozhodnutí Federálním
soudem Austrálie, v němž je uvedeno: „Všeobecná deklarace lidských práv uznává rodinu jako ‚přirozenou
a základní jednotku společnosti [která] má nárok na ochranu ze strany společnosti a státu.‘ v čl. 16 odst. 3
a prohlašuje, že ‚každý má všechna práva a všechny svobody, stanovené touto deklarací,
bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle ... rodu nebo jiného postavení‘ v čl. 2. Je samozřejmostí, že společnost
může osobu diskriminovat kvůli její příslušnosti k rodině (tedy, z důvodu jejího ‚rodu nebo postavení’).
Takovým způsobem často trpí například rodiny pachatelů trestných činů. Lze rozumně předpokládat,
že zahrnutím ‚rodu a jiného postavení’ do Všeobecné deklarace lidských práv se přiznává, že existují
diskriminační sklony zaměřené tímto směrem.“ S uvedenou argumentací se Nejvyšší správní soud plně
ztotožňuje a má za to, že dokládá, že rodinu lze považovat za určitou sociální skupinu
i při aplikaci druhého z přístupů, z pohledu jejího vnímání jako samostatné a svébytné jednotky
společností.
[29] Rodina tak naplňuje obě kumulativní kritéria zakotvené v čl. 10 odst. 1 písm. d)
kvalifikační směrnice, lze ji považovat za určitou sociální skupinu jak z pohledu chráněné
charakteristiky, tak z pohledu sociální percepce, a v posuzované věci tak nevyvstává potřeba
položit předběžnou otázku a odstraňovat pochyby o interpretaci uvedeného ustanovení
kvalifikační směrnice.
III.6 Dopad výše uvedených závěrů na případ stěžovatelky
[30] Dále je nutné posoudit, jaký dopad mají výše uvedené závěry na posuzovanou věc.
Žalovaný ve svém rozhodnutí uváděl, že stěžovatelka neměla potíže z důvodu své rasy, pohlaví,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávání určitých politických
názorů, ale proto, že se strýc chtěl na její úkor obohatit. V žalobě pak stěžovatelka předkládala,
že byla pronásledována pro svou příslušnost k určité sociální skupině, rodině, z toho důvodu,
že je dcerou otce, o jehož majetek její strýc usiloval. Krajský soud jednání strýce vyhodnotil tak,
že bylo založeno na zištných důvodech, když se domáhal dokumentů k domu a firmě; příčinou
vycestování tedy nemohlo být pronásledování pro příslušnost stěžovatelky k rodině. Krajský soud
tedy jednak nepotvrdil, že by rodinu v tomto případě považoval za určitou sociální skupinu,
jednak shledal absenci příčinné souvislosti mezi příslušností stěžovatelky k její rodině a jejími
potížemi ze strany strýce.
[31] Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud ve svém přístupu ovšem pochybil.
Jak bylo uvedeno výše, rodina může představovat určitou sociální skupinu pro účely posouzení
azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu, a první závěr krajského soudu je tak nesprávný.
Otázkou kauzální spojitosti neboli příčinné souvislosti hrozící újmy s příslušností k určité sociální
skupině se zdejší soud podrobně zabýval ve svém rozsudku ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publikovaném pod č. 1749/2009 Sb. NSS, ve kterém se přiklonil
k přístupu zastávanému i některými akademiky, kteří se neptají „Proč chce pronásledovatel působit
újmu nebo stát odmítá před touto újmou chránit?“, nýbrž „Proč je stěžovatel v těchto potížích?“
(jde o J. Hathawaye a M. Fosterovou, jejichž stanovisko z článku The Causal Connexion (Nexus)
to a Convention Ground, International Journal of Refugee Law, 2003, č. 3). Dále zdejší soud
v uvedeném rozsudku potvrdil, že pro naplnění podmínky souvislosti pronásledování s důvody
pronásledování není třeba, aby rasa, pohlaví, náboženství, národnost, příslušnost k určité sociální
skupině, politické názory žadatele či pohlaví byly „výlučnou“ příčinou pronásledování; postačí,
pokud jde o příčinu „rozhodující“ pro způsobení újmy či odmítnutí poskytnout ochranu.
Tudíž v tomto případě, kdy stěžovatelka měla potíže kvůli tomu, že její otec jí zanechal majetek,
který chtěl její strýc získat pro sebe, neměl se krajský soud ptát, jaké byly pohnutky strýce
při jednání vůči stěžovatelce, ale zda stěžovatelka měla problémy se svým strýcem převážně
kvůli své příslušnosti ke své rodině. Další otázkou, která měla v této souvislosti padnout,
je zda by příslušnost stěžovatelky k její rodině mohla mít dopad na její přístup ke státní ochraně
vůči útokům ze strany strýce.
[32] Zde je nutné zjistit, zda vůbec zjištěný skutkový stav umožňoval žalovanému k odpovědi
na tuto otázku dospět. Přitom Nejvyšší správní soud poukazuje na výše uvedené závěry ohledně
věrohodnosti stěžovatelky, kterou žalovaný zpochybňoval pouze ve vztahu k výpovědi ohledně
cesty stěžovatelky do České republiky. Věrohodnost tvrzení stěžovatelky ohledně původní příčiny
opuštění vlasti tak podle Nejvyššího správního soudu v dosavadním řízení zpochybněna nebyla.
V prvním pohovoru se důvodům pro opuštění vlasti věnoval pouze jeden dotaz (kdy a z jakých
důvodů žadatelka opustila vlast). V doplňujícím pohovoru je důvodům, pro které se stěžovatelka
podle svých slov rozhodla opustit zemi, věnováno celkem pět dotazů – proč žadatelka odjela
z vlasti, zda uvedla veškeré důvody, které ji přiměly opustit vlast, upřesňování, zda matka
žadatelky ještě žije či zemřela při autonehodě s otcem, z jakého důvodu žadatelka neoznámila
chování strýce policii a z jakého důvodu neodjela do jiného místa v Nigérii.
[33] Na základě výpovědí stěžovatelky v obou pohovorech a v žádosti lze shrnout skutkový
stav následovně: stěžovatelka neměla žádné sourozence, oba její rodiče zemřeli při autonehodě
(to vyplývá z obou pohovorů, rozpor s žádostí, kde je uvedeno, že matka „žije v Nigérii“,
stěžovatelka v pohovoru na dotaz upřesnila a žalovaný dále toto tvrzení nezpochybňoval).
Kromě uvedeného není o rodinné situaci stěžovatelky známo nic dalšího, v žádosti uvádí,
že v zemi původu se další rodinní příslušníci nenacházejí. Rovněž není nic známo o majetkové
situaci stěžovatelky, kromě toho, že po otci stěžovatelka zdědila dům a firmu, kterou otec vedl.
Žalovaný se stěžovatelky dále nedotázal ani na to, kdo spravuje majetek po otci po jejím odchodu
ze země, zda to rovněž není některý z rodinných příslušníků a zda nečelí potížím ze strany strýce;
případně zda jiní rodinní příslušníci čelí problémům ze strany strýce a z jakých důvodů. Důležité
jsou také informace, z jakého důvodu se stěžovatelka domnívá, že by jí policie nebyla ochotna
pomoci; případná neochota policie pomoci totiž může být rovněž založena na příslušnosti
stěžovatelky k dané rodině.
[34] Pokud strýc a jeho známí stěžovatelku unesli, zamkli v pokoji, kde byla vystavena
fyzickému násilí a pohrůžkám smrti, lze konstatovat, že vystavení tomuto druhu násilí,
ohrožování nožem, hrozba smrti by mohlo představovat újmu dostatečné závažnosti, aby bylo
možno ji pokládat za pronásledování, tedy závažné porušení lidských práv ve smyslu §2 odst. 8
zákona o azylu. Dále je sice zřejmá příslušnost stěžovatelky k sociální skupině své rodiny,
ale ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, zda pronásledování stěžovatelka čelí převážně
pro svou příslušnost k této sociální skupině, tedy zda je naplněno i kritérium tzv. příčinné
souvislosti mezi pronásledováním a příslušností k určité sociální skupině. Dalším dotazováním
by žalovaný případně mohl zjistit, zda potíže stěžovatelky přetrvávaly déle, zda případně obdobné
potíže měli před smrtí i rodiče stěžovatelky, jak je řešili, zda by případně stěžovatelka měla
obdobné potíže i kdyby majetek sice zdědila, ale nikoli jako člen rodiny, případně kdyby získala
jiný majetek, který nepatřil rodině, nebo zda uvedeným potížím nečelila spíše jako žena ve slabším
postavení, a podobně. Ze zjištěného skutkového stavu tedy prozatím nevyplývá, že právě
příslušnost stěžovatelky k rodině vedla k jejím potížím se strýcem. Nicméně stejně nepodložený
je vzhledem k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu závěr, že v tomto případě nebyl dán
žádný azylově relevantní důvod a příčinná souvislost tohoto důvodu s pronásledováním,
jemuž byla stěžovatelka vystavena.
[35] I pokud by bylo zjištěno, že zde byl dán kauzální nexus mezi příslušností stěžovatelky
k rodině (či jiné sociální skupině), samozřejmě to samo o sobě neznamená, že stěžovatelce by měl
být bez dalšího udělen azyl ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný zcela správně
poukázal na to, že stěžovatelka mohla využít ochrany ze strany policie, případně využít možnost
přestěhovat se v rámci své vlasti a nalézt tak primárně ochranu tam, dříve než ji bude hledat
v zahraničí (právní posouzení žalovaného již bylo provedeno chybně, viz dále body 37 - 39). Jde
o zcela relevantní argumenty, jejichž posouzení ovšem zcela uniklo pozornosti krajského soudu.
V současné době lze ze zjištěného skutkového stavu konstatovat, že byly naplněny tyto podmínky
pro udělení azylu: (1) stěžovatelka se nachází mimo zemi svého původu; (2) prokázala
odůvodněný strach; (3) jí hrozící újma dosahuje s ohledem na hrozící usmrcení intenzitu
pronásledování; (4) stěžovatelka byla příslušnicí určité sociální skupiny rodina. Doposud krajský
soud ani žalovaný neprověřili, zda je dána příčinná souvislost mezi hrozící újmou a příslušností
k uvedené skupině, zda selhala ochrana v zemi původu a zda stěžovatelka skutečně nemohla
využít právní prostředky dostupné ve své zemi ani možnost vnitřního přesídlení mimo dosah
strýce.
[36] Jak uvedl Nejvyšší správní soud v úvodu (bod 14), vzhledem k tomu, že krajský soud
nesprávně posoudil otázku příslušnosti stěžovatelky k určité sociální skupině a vzhledem k tomu,
že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav ohledně příčinné souvislosti tohoto azylového důvodu
s pronásledováním stěžovatelky, je nezbytné jeho rozhodnutí zrušit. S ohledem na hospodárnost
řízení se dále Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda již v řízení před krajským soudem nebyly
důvody pro zrušení rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
[37] K tomu zdejší soud poukazuje na námitku stěžovatelky týkající se selhání ochrany státu,
kterou se krajský soud ve svém rozsudku nezabýval. Stěžovatelka odkázala na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, konkrétně že závěry ohledně dostupnosti a účinnosti ochrany
vůči pronásledování musí být založeny na posouzení, zda poskytovatelé ochrany (stát
nebo organizace ovládající stát či jeho podstatnou územní část) činí přiměřené kroky k zabránění
pronásledování, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání
a trestání jednání představujících pronásledování, a přístupu žadatele k této ochraně. K posouzení
ochoty a schopnosti nigerijských orgánů stěžovatelka odkázala na značné množství informací
o zemi původu, z nichž dovozovala neschopnost a neochotu nigerijských státních orgánů zajistit
jí ochranu před pronásledováním. Stěžovatelka dále zdůraznila, že vzhledem k poměrům
panujícím v policejních složkách by její žádost o pomoc mohla vést k negativním důsledkům.
[38] V případě, že by své rozhodnutí žalovaný opřel v této části o jiné relevantní informace
o zemích původu, které by mohly být srovnány se zprávami předloženými stěžovatelkou, bylo
by jistě na místě, aby si krajský soud sám učinil názor na to, zda posouzení ve správním
rozhodnutí bylo dostatečné. Nicméně, v projednávané věci Nejvyšší správní soud konstatuje,
že závěr žalovaného o dostupnosti a účinnosti ochrany vůči újmě, jež hrozila stěžovatelce,
se o žádné informace o zemích původu podle odůvodnění rozhodnutí neopíral. Žalovaný
vůbec nezkoumal, zda je v zemi původu zaveden účinný právní systém pro odhalování, stíhání
a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a zda žadatelka
měla k této ochraně přístup. Jeho závěr ve vztahu k azylu byl založen pouze na tom,
že stěžovatelka neoznámila příslušným státním orgánům jednání strýce a o pomoc je nepožádala,
a z odůvodnění je zřejmé, že ani případné informace o neschopnosti či neochotě státních orgánů
pomoc poskytovat obecně by na tomto závěru žalovaného nic nezměnily. Ve spisu
přitom žalovaný měl k dispozici minimálně zprávu MZV USA o dodržování lidských práv
za rok 2007 z 11. března 2008, z níž lze zjistit některé údaje o činnosti policie a bezpečnostního
aparátu, které ovšem žalovaný nepoužil (jedná se o nelichotivé zprávy o činnosti policie
i bezpečnostních složek, o míře korupce v zemi, jejichž relevantnost ve vztahu k případu měl
žalovaný posoudit a vypořádat se s ní). Jednalo se ovšem o jedinou relevantní zprávu,
která by sama o sobě nemohla splnit požadavky kladené zdejším soudem na zjišťování situace
v zemi původu, tedy, že „informace o zemi původu použité ve věci mezinárodní ochrany musí být v maximální
možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů,
a (4) transparentní a dohledatelné.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, publikovaný pod č. 1825/2009 Sb. NSS).
[39] Premisa, z níž žalovaný vycházel, že pokud se stěžovatelka neobrátila na policii s žádostí
o pomoc, není potřeba zjišťovat, zda by případně státní orgány byly ochotny a schopny pomoc
poskytnout, je přitom mylná. Nejvyšší správní soud zde odkazuje na své závěry vyjádřené
například v rozsudku ze dne 25. 1. 2011, č. j. 6 Azs 36/2010 - 274, nebo na závěry v rozsudku
ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 - 62, kde zdejší soud dospěl k závěru, že kromě schopnosti
je nutno zkoumat i ochotu tzv. poskytovatelů ochrany poskytnout ochranu. Toto posouzení musí
být provedeno na podkladě informací o zemi původu stěžovatelky a v souladu s judikaturou
zdejšího soudu vztahující se k dostupnosti a účinnosti ochrany vůči jednání v zemi původu
(srov. např. rozsudky ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57, ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, ze dne 26. 2. 2008, č. j. 2 Azs 100/2007 - 64 nebo ze dne 25. 1. 2011,
č. j. 6 Azs 36/2010 - 274). Žalovaný si tedy bude muset v dalším řízení obstarat informace o zemi
původu stěžovatelky vztahující se k otázce státní ochrany případně možnosti přesídlení
a tyto informace srovnat s vyjádřeními stěžovatelky, dovodit, zda ve světle těchto informací jsou
tvrzení stěžovatelky věrohodná, a zda je jí dostupná účinná ochrana ze strany poskytovatelů
ochrany, případně zda stěžovatelka měla možnost hledat útočiště jinde ve své zemi. Bude-li
žalovaný zkoumat také příčinnou souvislost mezi potížemi stěžovatelky a její příslušností
k rodině, bude rovněž na něm, aby se stěžovatelky dotázal na případné další důvody,
pro které se neobrátila na státní orgány své země; jeden dotaz, který položil stěžovatelce
v pohovoru, k úplnému zjištění otázky státní ochrany nepostačuje. Na základě takto doplněného
dokazování bude teprve moci žalovaný rozhodnout.
[40] Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a s ohledem
na tuto skutečnost napadený rozsudek krajského soudu zrušil podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
Jelikož již v řízení o žalobě byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného a Krajský soud
v Ostravě by nemohl v dalším žalobním řízení učinit nic jiného, než rozhodnutí zrušit,
neboť vada zjišťování skutkového stavu nemůže být v daném případě v soudním řízení správním
napravena, zrušil Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., ve znění účinném
od 1. 1. 2012, současně se zrušením napadeného rozsudku pro vady řízení také rozhodnutí
žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je žalovaný v souladu s §78 odst. 5 s. ř. s.
použitého přiměřeně podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. vázán výše vysloveným právním názorem
Nejvyššího správního soudu.
IV. Náklady řízení
[41] Jelikož Nejvyšší správní soud současně se zrušením napadeného rozsudku rozhodl
i o zrušení rozhodnutí žalovaného, musí kromě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodnout
i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí Městského soudu v Praze (§110
odst. 3 věta druhá s. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2012). Stěžovatelka měla v projednávané věci
plný úspěch, a proto Nejvyšší správní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí k rukám
advokáta náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 2400 Kč. Tato částka
představuje jeden úkon právní služby po 2 100 Kč poskytnuté stěžovatelce advokátem za podání
kasační stížnosti a s tím souvisejícího režijního paušálu 300,- Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11
odst. 1 písm. d) a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)].
Zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto se uvedená částka zvyšuje na 2880 Kč.
V řízení o žalobě nebyla stěžovatelka zastupována a ze spisu nevyplývá, že by jí v souvislosti
s tímto řízením vznikly jakékoliv náklady.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120
s. ř. s.)
V Brně dne 21. března 2012
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu