ECLI:CZ:NSS:2012:7.AFS.60.2012:25
sp. zn. 7 Afs 60/2012 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobkyně:
Zásobování teplem s. r. o., se sídlem Svitavská 434/10, Blansko, zastoupena JUDr. Monikou
Novotnou, advokátkou, se sídlem Platnéřská 2, Praha 1, proti žalovanému: Energetický
regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava (původně: Státní energetická inspekce,
ústřední inspektorát, se sídlem Gorazdova 24, Praha 2), v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, č. j. 10 A 203/2010 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně společnost Zásobování teplem, s. r. o.
domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, č. j. 10 A 203/2010 - 43, a věc vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem
ze dne 16. 5. 2012, č. j. 10 A 203/2010 - 43, zamítl žalobu společnosti Zásobování teplem, s. r. o.,
kterou se tato společnost domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Státní energetické
inspekce, ústředního inspektorátu, ze dne 14. 7. 2010, č. j. 062302009/606/10/90.220/Če,
jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Státní energetické inspekce, územního
inspektorátu pro Jihomoravský kraj (dále také „správní orgán prvého stupně nebo cenový
orgán“), ze dne 14. 5. 2010, č. j. 062302009/902/10/062.104/Rb a současně uvedené
prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Tímto rozhodnutím byla žalobkyni uložena pokuta ve výši
1.007.728 Kč za porušení cenových předpisů podle §15 odst. 1 písm. c) zákona č. 526/1990 Sb.,
o cenách, ve znění účinném pro rok 2007 (dále jen „zákon o cenách“), kterého se měla dopustit
tím, že jako prodávající, v rozporu s podmínkami stanovenými pro věcné usměrňování cen podle
§6 odst. 1 písm. c) zákona o cenách a bodů 1.1 a 3.5 cenového rozhodnutí Energetického
regulačního úřadu č. 9/2004, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „cenové rozhodnutí“),
neoprávněně navýšila v roce 2007 v cenové lokalitě CZT Blansko náklady v položce „nájem“
o 509.580,37 Kč bez daně z přidané hodnoty, a v položce „ostatní stálé náklady“ uplatnila
neoprávněný náklad za know-how ve výši 450.000 Kč bez daně z přidané hodnoty, čímž získala
neoprávněný majetkový prospěch ve výši 1.007.727,76 Kč.
Městský soud v Praze s poukazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu
(např. rozsudek sp. zn. 2 As 14/2005, či rozsudek ze dne 16. 11. 2011, č. j. 9 Afs 25/2011 - 100
nebo rozsudek sp. zn 7 A 4 /2001), neshledal opodstatněnou námitku prekluze práva uložit
žalobkyni pokutu za porušení cenových předpisů, resp. námitku, že měla být správně aplikována
lhůta dvouletá podle §95 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu
státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický
zákon“), a nikoliv lhůta podle §17 odst. 4 zákona o cenách. Je tomu tak proto, že z ust. §93
odst. 1 energetického zákona vyplývá, že zákon o cenách je vůči energetickému zákonu zákonem
speciálním. Ust. §17 odst. 4 zákona o cenách tedy vylučuje, aby správní orgány při ukládání
pokuty vyšly z ust. §95 odst. 4 energetického zákona. Od 1. 6. 2008 pak §17 odst. 4 zákona
o cenách stanoví, že pokutu lze uložit do 3 let ode dne, kdy se o porušení cenových předpisů
cenové kontrolní orgány dozvěděly – nejpozději pak do 5 let ode dne, kdy k porušení došlo.
Žalovaný při stanovení pokuty vyšel z tohoto znění zákona, což žalobkyně v žalobě
ani nerozporovala. Ust. §95 odst. 4 energetického zákona se tak na projednávaný případ vůbec
nevztahuje, a to ani z hlediska lhůty pro uložení pokuty, ani z hlediska lhůty pro zahájení řízení.
Opodstatněná není ani námitka o neoprávněném neuznání nákladů na know-how, které mělo
podle smlouvy z 20. 1. 2007, uzavřené se společností KA Contracting ČR s. r. o., spočívat
ve spolupráci při provozování zdroje a rozvodů tepla žalobkyní, zejména. formou návrhů
na zvýšení efektivity a snížení nákladovosti činností v oblasti provozní, obchodní
a administrativní, včetně realizace kontrolingu. Cena při tom byla stanovena dvousložkově:
a) paušálem – 450.000 Kč/rok a b) hodinově – v roce 2007 – 170h / á 2.500 = 450.000 Kč.
Městský soud s poukazem na judikát Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 109/2007
přisvědčil závěru žalovaného, že pro podklad regulované ceny nespadají automaticky veškeré
náklady, které poskytovateli služeb a zboží vzniknou, ale jen takové, které jsou „ekonomicky
oprávněné“. Tak tomu bylo v této věci v případě hodinové sazby, nikoliv však v případě paušální
částky za tutéž práci vykonávanou v hodinové sazbě. Vykazovaná částka 900.000 Kč představuje
dvojnásobek ekonomicky odůvodnitelných výdajů (hospodárných). Částka „paušálu“
oproti skutečně poskytnuté ceně za odvedenou práci tak neodpovídá nákladům, které by
vynaložil řádný hospodář, a proto byla po právu vyloučena z podkladů pro stanovení regulované
ceny (zvláště pak, když dohodnuté fixní ceně neodpovídá žádné protiplnění). Důvodná podle
městského soudu není ani námitka, že žalobkyně do svých cen (podkladů pro ně) oprávněně
zahrnula veškeré částky hrazeného nájemného. Je tomu tak proto, že ekonomicky oprávněnými
náklady při výrobě tepelné energie jsou jen takové náklady, které by vynaložil řádný hospodář.
Účelem stanovení horní hranice částky nájemného, kterou je možno zahrnout do ekonomicky
oprávněných nákladů (cenovým rozhodnutím č. 4/2007) bylo odstranění neurčitého pojmu
z dikce cenového rozhodnutí. Toto rozhodnutí tak nově od roku 2007 jednoznačně stanovilo
maximální částku, kterou by na nájemné vynaložil řádný hospodář. Nad tuto hranici pak jde
o náklady vynaložené nehospodárně. Přesahuje-li tedy nájemné tuto cenu, jde o výši neúměrnou
a zbytečně vysokou. V projednávané věci žalobkyně v roce 2007 uzavřela nájemní smlouvy,
které tuto (později stanovenou hranici) přesahovalo. Pro rok 2007 tedy postačilo pro posouzení
oprávněnosti vyjít z novelizovaného a v roce 2007 nově účinného cenového rozhodnutí,
které stanovilo fixní částky nájemného, jež bylo v tomto roce možné zahrnout do „Stálých
ekonomicky oprávněných nákladů“ regulované ceny tepelné energie. Pro posouzení jejich
oprávněnosti tedy stačilo prosté porovnání a poukaz na účinné cenové rozhodnutí (pro dřívější
období by bylo třeba tento závěr o neoprávněnosti podpořit důkazy – např. znaleckým
posudkem). Pokud pak na kalkulaci roku 2007 bylo aplikováno cenové rozhodnutí Energetického
regulačního úřadu, novelizované 10. 9. 2007, nejedná se o přímou retroaktivitu (stran
nájemného).
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dále jen
„stěžovatelka“) kasační stížnost, kterou opírá o ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka především namítá, že městský soud nesprávně aplikoval ust. §17 odst. 4
zákona o cenách namísto ust. §95 odst. 4 energetického zákona, který je zákonem speciálním
k zákonu o cenách, a nikoli naopak, jak dovozuje chybně správní soud a žalovaný.
Rozsudek městského soudu je také z části nepřezkoumatelný a věcně nesprávný, pokud
jde o závěr stran neoprávněnosti do ceny za teplo zahrnutých částek nákladů za pořízení a využití
know-how v částce 450.000 Kč. Tato částka vyjadřuje fixní část ceny za know-how. Jeho
nepřezkoumatelnost je pak dána tím, že správní soud dostatečně neuvedl a nerozvedl, proč
nepovažuje fixní částku za oprávněnou a že je cena neúměrná. K tomu by byl městský soud
oprávněn pouze po provedeném dokazování, a to znaleckým posudkem, které však prováděno
nebylo.
Zcela nesprávná je i úvaha městského soudu, podle níž není sjednané nájemné
ekonomicky oprávněné, neboť cenové rozhodnutí v tomto směru stanoví maximální částku,
kterou by na nájemné vynaložil řádný hospodář. Cenové rozhodnutí totiž váže výši nájemného
výhradně na množství vyrobené tepelné energie v daném roce (v jednotkách Kč/GJ) a vůbec
nebere v úvahu investiční náklady vynaložené na pořízení dané technologie, dobu odepisování,
úroky z financování a další náklady, které musel vlastník technologie vynaložit na jejich pořízení –
a které se zcela logicky a oprávněně promítají do sjednaného nájemného. Opírá se při tom
o ust. §2 odst. 2 prováděcí vyhlášky k zákonu o cenách (č. 580/1990 Sb.), podle kterého
se pro účely regulace cen pomocí úředně stanovených cen nebo věcného usměrňování cen
za ekonomicky oprávněné náklady považují náklady na pořízení odpovídajícího množství
přímého materiálu, mzdové a ostatní osobní náklady odpovídající platnému systému regulace
mezd, technologicky nezbytné ostatní přímé a nepřímé náklady a náklady oběhu; při posuzování
ekonomicky oprávněných nákladů se vychází z dlouhodobě obvyklé úrovně těchto nákladů
v obdobných ekonomických činnostech s přihlédnutím k zvláštnostem daného zboží. Rozsudek
městského soudu se ale nezabývá podstatou věci, a to skutečností, zda je zaplacené nájemné
v úrovni nájemného u srovnatelných činností, ale zjednodušeně a formalisticky se opírá výhradně
o cenové rozhodnutí, které, alespoň pokud jde o výši nájemného, považuje za správné nejen
právně, ale i ekonomicky. Pro takovou úvahu však není dán žádný podklad. Žalobce proto
zásadně nesouhlasí s nepodloženým, neodůvodněným a tudíž nepřezkoumatelným závěrem
městského soudu, který bez jakýchkoliv důkazů uzavřel, že jde o nehospodárné výdaje,
které nemohou nést koneční spotřebitelé.
Žalovaný Energetický regulační úřad se zcela ztotožňuje se závěry městského soudu
vyslovenými v kasační stížností napadeném rozsudku a tuto stížnost považuje
za neopodstatněnou. Pokud jde o otázku lhůty, v níž lze uložit pokutu za porušení cenových
předpisů, tak v tomto směru poukazuje na konstantní judikaturu kasačního soudu, jako
např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 14 /2005, podle kterého je zákon
o cenách v oblasti cen předpisem speciálním ve vztahu k energetickému zákonu. Neopodstatněný
je pak důvod námitky kasační stížnosti, týkající se oprávněnosti vynaloženého nákladu na know-
how v kalkulaci ceny tepelné energie. Státní energetická inspekce při posouzení ekonomické
oprávněnosti tohoto nákladu postupovala v souladu s judikátem Nejvyššího právního soudu
sp. zn. 2 Afs 109/2007. Městský soud také dostatečně přesvědčivě odůvodnil, proč nepovažoval
náklad na know-how ve výši 450.000 Kč za oprávněný. Ze skutečnosti, že na jedné straně Státní
energetická inspekce obecně uznala pořízení know-how pro stěžovatelku za účelné, nelze
ale vyvozovat, že je automaticky ekonomicky oprávněný celý vynaložený náklad (veškeré částky),
pokud jeho část nelze považovat za ekonomicky racionální. Podstatou posouzení tohoto nákladu
je, že stěžovatelka uhradila dvousložkovou cenu, přičemž však jedné z těchto složek
neodpovídalo žádné protiplnění, které by bylo možno považovat za ekonomicky oprávněné.
Pokud by mohla stěžovatelka uplatnit do kalkulace ceny jakýkoliv náklad, bylo by to v rozporu
se smyslem a účelem cenové regulace. Zcela irelevantní je pak argumentace stěžovatelky
metodickým pokynem Ministerstva financí č. D-292, který zjevně nedopadá na cenovou regulaci
ve smyslu zákona o cenách, ale na způsob tvorby cen mezi spojenými osobami pro účely
daňových předpisů. Neobstojí ani výtka o nesprávném posouzení nákladu vynaloženého
na nájemné, jehož část nebyla uznána za ekonomicky oprávněný náklad v kalkulaci ceny tepelné
energie. Správný je názor městského soudu, že cenové rozhodnutí č. 9/2004 v příloze č. 1
(bod 2.2) stanovilo maximální částku za nájemné na GJ vyrobené tepelné energie, kterou lze
v kalkulaci ceny této energie uplatnit. Z toho vyplývá neoprávněnost nákladu převyšujícího tuto
maximální částku. V projednávané věci je nepochybné, že si stěžovatelka zahrnula do kalkulace
ceny náklad za nájem vyšší, než je maximální částka podle cenového rozhodnutí. Stran otázky
přiměřenosti zisku je třeba uvést, že v předmětném správním řízení nebyla tato problematika
posuzována (v tomto směru nebylo u stěžovatelky zjištěno pochybení a nebyla jí stanovena
sankce oproti oprávněnosti zahrnutých nákladů do výsledné ceny). Navrhuje proto, aby Nejvyšší
správní soud podanou kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Z obsahu podané kasační stížnosti vyplývá, že se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku
městského soudu z důvodů podřaditelných ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy
pro nesprávné posouzení právní otázky soudem v předchozím řízení a pro jeho
nepřezkoumatelnost. Za tohoto stavu se Nejvyšší správní soud zabýval nejprve otázkou
přezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Je tomu tak proto, že pokud by byl rozsudek
městského soudu skutečně nepřezkoumatelný, mohlo by být přinejmenším předčasné,
aby se kasační soud při svém rozhodování zabýval nejprve otázkou namítaného nesprávného
právního posouzení věci samé.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85
ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů,
které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ustanovení §54
odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud i v nálezu
ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž
konstatoval, že: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou
námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak
nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud
zabýval ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti,
z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných
než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. Nejvyšší
správní soud též vyslovil v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupný
na www.nssoud.cz, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými
úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu,
z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný
skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. V rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, dostupný
na www.nssoud.cz, pak tento soud vyslovil právní názor, že: „Nezabýval-li se krajský soud řádně
uplatněným žalobním bodem a místo toho odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu,
které problematiku, na niž žalobní bod dopadal, vůbec neřešilo, nelze než soudní rozhodnutí zrušit, neboť je
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]“. V rozsudku ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 75, dostupném na www.nssoud.cz, pak Nejvyšší správní soud judikoval,
že: „Rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, pokud z něho jednoznačně
nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby
posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí“.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné,
musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal krajský soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc
podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností.
Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Je tomu tak proto,
že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového stavu správní soud vyšel
a jak o něm uvážil. Co do rozsahu přezkoumávání správního rozhodnutí (po věcné stránce) je
pak, nestanoví-li zákon jinak (§75 odst. 2 s. ř. s. v návaznosti na ustanovení §71 odst. 2 věta
třetí s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou. Ponechat stranou nelze okolnost, že odůvodnění soudního
rozhodnutí v podstatě předurčuje možný rozsah opravného prostředku vůči němu ze strany
účastníků řízení. Pokud by soudní rozhodnutí vůbec neobsahovalo odůvodnění nebo by
nereflektovalo žalobní námitky a zásadní argumentaci, o níž se opírá, mělo by to nutně
za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost.
V této věci tomu tak není.
Z napadeného rozsudku městského soudu je zřejmé, z jakého skutkového stavu
(zjištěného správními orgány) vyšel správní soud, jak tento soud vyhodnotil pro věc rozhodné
skutkové okolnosti a jak je právně posoudil. Z odůvodnění napadeného rozsudku je rovněž
zřejmé, proč správní soud považuje právní závěry stěžovatelky za liché, mylné a vyvrácené.
Městský soud ve shodě se žalovaným došel k závěru, že stěžovatelka se dopustila deliktu,
když jako prodávající, v rozporu s cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu
č. 9/2004 neoprávněně navýšila v roce 2007, v cenové lokalitě Blansko, náklady v položce
„nájem“ a neoprávněně si uplatnila i náklad za know-how, čímž získala neoprávněný majetkový
prospěch ve výši 1.007.728 Kč. Ve svém rozsudku zcela jednoznačně a srozumitelně uvedl,
z jakých důvodů posoudil část nákladů stěžovatelky na nájemné za neoprávněné a z čeho tak
dovozuje (str. 9 a 10 rozsudku). Přesvědčivě také objasnil, z jakých důvodů při posuzování
nákladu za nájem vyšel z cenového rozhodnutí, a proč za ekonomicky oprávněný náklad
považoval jen nájem vynaložený pouze do maximální výše, jak byla stanovena cenovým
rozhodnutím (odvíjející se od množství vyrobené tepelné energie), které je tak i kriteriem
pro posouzení nákladu, jež by na nájemné jinak vynaložil řádný hospodář. Překračovalo-li pak
nájemné tuto hranici, konstatoval, že v této části jde o náklad vynaložený nehospodárně,
neboť jeho cena je neúměrně a zbytečně vysoká. Vyslovený názor je nejen přezkoumatelný,
ale i věcně správný. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že městský soud neměl dostatek
skutkových opor ke konstatování, že dohodnuté nájemné bylo již od počátku sjednáno
v neúměrně vysoké částce (za předchozí období). Tato vada však nemá, a ani nemohla mít vliv
na rozhodnutí o věci samé. Je tomu tak proto, že stěžovatelce byla žalobou napadeným
rozhodnutím stanovena sankce za porušení cenových předpisů v roce 2007. Nikoliv tedy
za předchozí období, ke kterému se uvedené konstatování vztahuje. Tento úsudek městského
soudu se proto nevztahoval k projednávanému deliktu, a proto nemohl mít vliv na právní
posouzení věci samé.
Rozsudek městského soudu obstojí na poli přezkoumatelnosti, i pokud jde
o vyslovené závěry o neoprávněnosti do ceny za teplo zahrnutých částek nákladů za pořízení
a využití know-how. Krajský soud je podle §75 odst. 2 s. ř. s. při svém rozhodování vázán
striktní dispoziční zásadou. To znamená, že je oprávněn přezkoumávat zákonnost žalobou
napadeného rozhodnutí pouze v mezích včas uplatněných žalobních bodů. Důkazy ke svým
žalobním tvrzením, může žalobce navrhovat kdykoliv za řízení, a to až do vyhlášení rozsudku
(není-li prováděno dokazování) či do vyhlášení usnesení krajského soudu, jímž se při jednání
dokazování končí (srov. §77 s. ř. s.). Pro návrh důkazů k prokázání žalobních tvrzení tedy
neplatí lhůta 2 měsíců (§72 odst. 1 s.ř.s.). V tomto směru tedy nic nebránilo stěžovatelce,
aby na podporu svých tvrzení navrhovala provedení v úvahu přicházejících důkazů. Stejně tak
bylo věcí stěžovatelky, zda bude ve své žalobě namítat nesprávně či nedostatečně zjištěný
skutkový stav věci a bude se domáhat jeho doplnění případnými důkazy. Takto však stěžovatelka
nepostupovala. Nenamítala ani nedostatečně zjištěný skutkový stav věci v řízení před správním
orgánem, ani se v tomto směru nedomáhala provedení nových důkazů, či opakování důkazů,
jež byly provedeny ve správním řízení. Městský soud proto zcela po právu neprováděl
dokazování, a toliko v mezích žalobních bodů posoudil zákonnost žalobou napadeného
rozhodnutí žalovaného. Městskému soudu nepříslušelo nahrazovat činnost žalobce, ale posoudit
zákonnost úvah správního orgánu. Přezkoumal proto závěry žalovaného o neúčelnosti paušální
částky – k „fádně pojmenovanému předmětu plnění“, v souvislosti s cenou fakticky
poskytovaných služeb (kontrolingu a optimalizace procesů), a po té vyhodnotil vyslovený závěr
žalovaného, že hrazenému paušálu neodpovídá žádné protiplnění.
Nejvyšší správní soud proto došel k závěru, že napadený rozsudek městského soudu není
zatížen nepřezkoumatelností.
Stěžovatelka namítala, že rozsudek městského soudu je i věcně nesprávný. Konkrétně
brojila proti vadnému posouzení zmeškání lhůty k uložení pokuty stěžovatelce správním soudem,
resp. namítla, že městský soud nesprávně aplikoval ust. §17 odst. 4 zákona o cenách, místo
správného užití ust. §95 odst. 4 energetického zákona. Městský soud dospěl rovněž
k nesprávnému závěru, pokud dovodil, že si stěžovatelka neoprávněně zahrnula do nákladů
regulované ceny za teplo i náklad na pořízení a využití know-how, a to v částce 450.000 Kč
(paušální složka). Posléze pak městský soud vadně posoudil i vynaložený náklad za sjednané
nájemné.
V této věci jde o posouzení zákonnosti stěžovatelce stanovené sankce za správní delikt
podle §17 odst. 1 písm. a) zákona o cenách, resp. uložené pokuty za porušení cenových předpisů
[porušení §15 odst. 1 písm. c) zákona o cenách].
Podle ust. §15 odst. 1 písm. c) zákona o cenách prodávající poruší cenové předpisy,
jestliže nerespektuje cenovými orgány stanovený maximální rozsah možného zvýšení cen,
maximální podíl promítnutí změny cen určených vstupů nebo závazný postup při tvorbě ceny
nebo při její kalkulaci podle §6, nejde-li o prodej ve lhůtě uvedené v §7 odst. 1.
Rozsudek městského soudu není nezákonný pro nesprávné právní posouzení věci.
Městský soud při svém rozhodování ohledně lhůty, v níž bylo možno uložit stěžovatelce
pokutu za porušení cenových předpisů, vyslovil názor - s poukazem na předcházející judikaturu
kasačního soudu (zejm. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2006,
č. j. 2 As 14/2005 - 108, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2011,
č. j. 9 Afs 25/2011 - 100, oba dostupné na www.nssoud.cz) - že ust. §95 odst. 4 energetického
zákona se na projednávaný případ vůbec nevztahuje, a to ani z hlediska lhůty pro uložení pokuty,
ani z hlediska lhůty pro zahájení řízení. Tomuto závěru nelze ničeho vytknout.
Jak správně uvedl městský soud, otázkou lhůty pro uložení pokuty za porušení cenových
předpisů se Nejvyšší správní soud zabýval již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku
ze dne 5. 2. 2004, č. j. 7 A 4/2001 - 72 , kde tento soud vyslovil, že: „Objektivní lhůta k uložení
pokuty za porušení cenových předpisů překročením věcně usměrňované ceny tepelné energie pro domácnosti podle
§17 odst. 4 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, počíná běžet až od data konečného vyúčtování dodávek
odběratelům za rozhodné období.“ Na tento judikát navázal Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 25. 5. 2005, č. j. 2 As 14/2005 - 108 (oba dostupné na www.nssoud.cz), v němž judikoval,
že: „Zákon o cenách a zákon o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen jsou tak v této otázce speciálními
zákony na základě odkazu obsaženého v §93 odst. 1 písm. c) energetického zákona, přičemž když druze
jmenovaný odkazuje ve svém §3 odst. 4 na zvláštní právní předpis upravující porušování cenových předpisů, není
důvod se domnívat, že by se mohlo jednat o jiný zákon, než zákon o cenách, jehož specialita je tak v této oblasti
opět potvrzena, a to včetně ustanovení §17 odst. 4, podle nějž platí: „Pokutu lze uložit do jednoho roku ode dne,
kdy se o porušení cenových předpisů cenové kontrolní orgány dozvěděly, nejpozději však do tří let ode dne,
kdy k porušení cenových předpisů došlo““. Obdobnou otázkou se zabýval Nejvyšší správní soud
i v rozsudku ze dne 25. 2. 2004, č. j. 6 A 5/2000 - 58, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu pod č. 627/2005, v němž kasační soud vyslovil názor, že:
„I. Při uložení pokuty podle §17 odst. 1 písm. a) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, se pro výpočet
neoprávněně získaného majetkového prospěchu vychází z ceny účtované odběratelům zahrnující i daň z přidané
hodnoty. II. Způsob určení průměrné věcně usměrňované ceny tepelné energie pro domácnosti včetně vzorce
stanoveného cenovým výměrem je součástí cenové regulace a soudu nepřísluší hodnotit vhodnost stanovených
kritérií.“
Z uvedené judikatury zdejšího soudu lze tedy dovodit jednoznačný závěr, že objektivní
lhůta k uložení pokuty běží, až od konečného vyúčtování (zde od roku 2008).
Nejvyšší správní soud jednající v této věci, vázán dispoziční zásadou, neshledal důvodu
k tomu, aby se odchýlil od svých, již dříve vyslovených závěrů obsažených ve shora uvedených
judikátech. Zcela proto odpovídá zákonu právní závěr městského soudu, že na věc bylo třeba
aplikovat ust. §17 odst. 4 zákona o cenách, a nikoliv ustanovení §95 odst. 3 energetického
zákona, jak mylně dovozuje stěžovatelka. Byla-li pak u stěžovatelky zahájena cenová kontrola
dne 3. 9. 2009 a o odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu
o uložené pokutě rozhodl odvolací správní orgán dne 14. 7. 2010 (žalobou napadené rozhodnutí
o uložení pokuty nabylo právní moci dne 15. 7. 2010), nelze dospět k jinému závěru
než takovému, že do dne nabytí právní moci rozhodnutí žalovaného nezaniklo prekluzí právo
správních orgánů k uložení pokuty stěžovatelce za porušení cenových předpisů. Jak již bylo
uvedeno, tato lhůta je dána ustanovením §17 odst. 4 zákona o cenách, ve znění zákona
č. 353/2003 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o spotřebních
daních. Nejvyšší správní soud v této souvislosti neshledal ani důvod, aby postupoval v mezích
zásad in dubio pro libertate a in dubio mitius, na něž stěžovatelka bez dalšího pouze poukázala
až v kasační stížnosti (obdobně jako v případě argumentu o aplikaci §17 odst. 4 zákona o cenách
v nesprávném znění), které jsou nad to podle ust. §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustnými novotami.
Obstojí i závěr městského soudu, že stěžovatelka si byla oprávněna do nákladů na cenu
tepla oprávněna kalkulovat cenu uhrazeného nájemného jen do výše stanovené cenovým
rozhodnutím a že pokud tak neučinila, resp. učinila tak ve větším rozsahu, je v této části nájemné
zahrnuto v kalkulované ceně tepla neoprávněně.
Je tomu tak proto, že regulovaná cena tepelné energie je věcně usměrňovanou cenou
ve smyslu ust. §6 zákona o cenách. Je pak povinností státu, resp. jeho orgánů (zde Státní
energetické inspekce a Energetického regulačního úřadu), aby dozíraly na dodržování tohoto
zákona a kontrolovaly, zda povinné osoby dodržují regulované ceny, tedy ceny, které jsou přímo
usměrňovány cenovými orgány. Podle §3 zákona o cenách platí, že rozhodnutí cenových orgánů
a místních orgánů podle tohoto zákona jsou závazná pro okruh adresátů, který je v nich vymezen.
Pro stěžovatelku bylo tedy (na poli regulace cen tepelné energie v roce 2007) závazné cenové
rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 9/2004, ve znění cenového rozhodnutí
č. 4/2007, které nabylo účinnosti ke dni 19. 9. 2007. Tímto cenovým rozhodnutím,
resp. provedenou novelizací (přílohy č. 1 bod 2.2 rozhodnutí č. 9/2004), došlo k usměrnění
„Stálých ekonomicky oprávněných nákladů ve věcně usměrňované ceně tepelné energie“.
Konkrétně zde byla stanovena, jak správně uváděl již městský soud, pravidla pro výpočet horní
hranice částek nájemného, které je možno zahrnout do ekonomicky oprávněných nákladů.
Na tom nic nemění ani okolnost, že stěžovatelka fakticky uhradila za nájem částky vyšší. Podle
tohoto cenového rozhodnutí tedy stěžovatelka nebyla oprávněna do kalkulace ceny tepelné
energie, kterou dodávala a fakturovala konečným spotřebitelům, zahrnout částky přesahující
cenovým nařízením stanovené maximální částky nájemného, které jsou odvislé od vyrobené
tepelné energie. Na tom nic nemění ani okolnost, že by tyto vyšší částky byly „jinak ekonomicky“
opodstatněné. Pokud až nyní v kasační stížnosti stěžovatelka stran oprávněnosti vynaloženého
nákladu na nájem argumentuje §2 odst. 2 prováděcí vyhlášky k zákonu o cenách
(č. 580/1990 Sb.), nutno konstatovat, že jde o námitku podle ust. §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustnou, a Nejvyšší správní soud se jí blíže nezabýval.
Pokud tedy cenové rozhodnutí stanoví, jaké částky lze z pohledu regulované ceny tepelné
energie považovat za ekonomicky oprávněný náklad, pak nelze než dovodit, že ve zbytku (rozdílu
mezi uhrazenou cenou nájemného a vypočítanou cenou nájmu, která je - slovy cenového
rozhodnutí - ekonomicky oprávněným nákladem) je takový náklad „ekonomicky neoprávněný“.
Jako takový jej podle cenového rozhodnutí nelze zahrnout (kalkulovat) mezi „Stálé ekonomicky
oprávněné náklady ve věcně usměrňované ceně tepelné energie“. Dospěl-li proto městský soud
k závěru, že stěžovatelkou vynaložené náklady na nájemné, které překračují cenovým
rozhodnutím stanovené maximální ceny ekonomicky oprávněných nákladů, nelze považovat
za ekonomicky oprávněný náklad a není možno ho zahrnout do kalkulace ceny tepelné energie,
nelze tomuto závěru ničeho vytknout.
Stěžovatelka nedůvodně vytýká městskému soudu jeho závěr, že si neoprávněně zahrnula
do nákladů ceny za teplo i náklad na pořízení a využití know-how v částce 450.000 Kč.
Otázkou ekonomické oprávněnosti vynaložených nákladů, které mohou vstupovat
do ceny zboží, jež je usměrňována zákonem o cenách se zabýval Nejvyšší správní soud již dříve.
Bylo tomu tak, jak na to již přiléhavě poukázal městský soud, v rozsudku ze dne 2. 10. 2008,
č. j. 2 Afs 109/2007 - 146, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu pod č. 1800/2009. Zde tento soud vyslovil právní názor, že: „Správní orgán, který v rámci
cenové regulace posuzuje ekonomickou oprávněnost určitých nákladů, při svém rozhodování musí postupovat
na základě racionální úvahy. V první řadě si musí ujasnit, zda by dané náklady v konkrétních poměrech
kontrolované osoby řádný hospodář vynaložil. Přitom je třeba zohlednit všechny okolnosti a vzít v úvahu i to,
že při úvaze o vynaložení určitých nákladů nelze odhadovat budoucí vývoj rozhodných skutečností s naprostou
jistotou, takže řádný hospodář bude brát v úvahu i možnost, že dojde k mimořádným či obtížně předvídatelným
okolnostem, na které bude muset adekvátně reagovat. Poté, co si správní orgán ujasní, jaké náklady by
v konkrétním případě vynaložil řádný hospodář, porovná je s náklady skutečně vynaloženými. Teprve, zjistí-li,
že skutečně vynaložené náklady v nikoli nevýznamné míře převyšují náklady ekonomicky oprávněné, je zde
prostor pro případný postih za správní delikt na úseku cen (§15 a násl. zákona č. 526/1990 Sb., o cenách)“.
Z poukazovaného judikátu, z něhož mimo jiné vyšel městský soud i žalovaný, vyplývá,
že cenové orgány jsou oprávněny, resp. povinny u cen zboží, posuzovat ekonomickou
opodstatněnost nákladů, které mohou vstupovat do ceny zboží usměrňované zákonem o cenách,
jimiž je tato cena kalkulována. Při tom je třeba vždy zohlednit a vzít v úvahu veškeré skutkové
okolnosti a posuzovat jejich oprávněnost z pohledu řádného hospodáře. To znamená, že cenový
orgán je oprávněn resp. povinen, jako ekonomicky opodstatněné náklady, akceptovat jen a pouze
takové náklady, které by vynaložil řádný hospodář. Tak tomu bylo i v projednávané věci. Cenové
orgány neuznaly stěžovatelce oprávněným část vynaloženého nákladu na pořízení know-how,
konkrétně roční paušální částku 450.000 Kč. Bylo tomu tak proto, že tomuto plnění
neodpovídalo - na základě doložených důkazů (smlouvy) – žádné protiplnění na straně
smluvního partnera stěžovatelky. Městský soud pak po zvážení skutkových okolností věci dospěl
ke stejnému závěru, a to, že by řádný hospodář nevynaložil náklad, bez odpovídajícího
a rovnocenného protiplnění (řádný hospodář by nevynaložil náklad 450.000 Kč, aniž by za něj
obdržel reálnou protihodnotu). Vyslovenému závěru městského soudu proto nelze ničeho
vytknout.
Pokud se stěžovatelka podle smlouvy ze dne 20. 1. 2007, uzavřené se společností KA
Contracting ČR, s. r. o., svému smluvnímu partnerovi zavázala hradit, a také za rok 2007 uhradila
roční paušální částku 450.000 Kč, které však podle důkazů obsažených ve správním spise
(smlouvy) neodpovídá žádné protiplnění, nelze z toho dovozovat, že by takový náklad vynaložil
řádný hospodář. Uvedený závazek by totiž ve své podstatě umožňoval, aby do regulované ceny
mohly vstupovat náklady, které nemají reálné opodstatnění. Stěžovatelka by byla povinna hradit
tuto paušální částku i tehdy, pokud by smluvní partner pro ní nevykonal žádnou činnost
(kontroling a optimalizace procesů), za kterou by mu jinak náležela hodinová odměna ve výši 2.500 Kč
za reálný čas poskytování know-how. V čem konkrétně pak mělo spočívat protiplnění vůči
ročnímu nákladu 450.000 Kč, stěžovatelka neozřejmila ani cenovým orgánům, ani městskému
soudu. Při tom jí nic nebránilo předkládat nebo navrhovat důkazy o žalobních tvrzeních,
a to až do vynesení rozsudku městského soudu v projednávané věci. Je proto za daného
skutkového stavu věci zcela opodstatněný závěr městského soudu a předtím i žalovaného,
že paušální částka 450.000 Kč ročně, hrazená stěžovatelkou společnosti KA
Contracting ČR, s. r. o., neodpovídá nákladu, který by jinak vynaložil řádný hospodář. Byla
proto zcela po právu tato část stěžovatelkou vynaložených nákladů (zde za know-how),
které si kalkulovala do ekonomicky oprávněných nákladů regulované ceny za tepelnou energii,
posouzena jako „ekonomicky neoprávněný náklad“.
Nejvyšší správní soud ze všech uvedených důvodů došel k závěru, že kasační
stížnost stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012,
č. j. 10 A 203/2010 – 43, není opodstatněná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 poslední věta s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože mu
takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., za použití ustanovení
§120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci úspěch neměla a podle obsahu spisu úspěšnému správnímu
orgánu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud
proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2012
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu