ECLI:CZ:NSS:2012:7.AFS.89.2011:60
sp. zn. 7 Afs 89/2011 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce:
NICOMA, s. r. o., se sídlem Osvobození 54, Slavičín, zastoupený JUDr. Radkem Foralem,
advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 220, Napajedla, proti žalovanému: Finanční
ředitelství v Brně, se sídlem náměstí Svobody 4, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2011, č. j. 31 Af 93/2010 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 10. 2011, č. j. 31 Af 93/2010 – 36 zamítl
žalobu, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí Finančního
ředitelství v Brně (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 18. 8. 2010, č. j. 11339/10-1200-701607,
jímž byl k odvolání stěžovatele změněn dodatečný platební výměr Finančního úřadu
v Luhačovicích (dále jen „finanční úřad“) ze dne 22. 6. 2009, č. 18714/09/304971701172
o dodatečném vyměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2006 ve výši
167.280 Kč. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že z obsahu správního spisu vyplývá,
že stěžovatel přes výzvu správce daně k doplnění dokazování ze dne 13. 11. 2009 nepředložil
skladovou evidenci, čímž neprokázal stav zásob navazující na inventarizaci. Za této situace
se základ daně vycházející z účetnictví stěžovatele stal neprůkazným. Skutečnost, že stěžovatel
skladovou evidenci nemá a listinné doklady, které v daňovém řízení správci daně předložil, nejsou
podle jejich obsahu skladovou evidencí, byla rovněž potvrzena výpovědí T. L., která vedla v roce
2006 stěžovateli účetnictví. Krajský soud zdůraznil, že k prokázání tvrzení stěžovatele o řádném
předložení skladové evidence, není rozhodné množství jím předložených listinných důkazů, ale
určující je jejich obsah. Z hlediska unesení důkazního břemene je tak nerozhodné, jaký počet či
jaký druh účetních a jiných dokladů či evidencí byl předložen. Z daňového spisu je zřejmé, že
stěžovatelem předložené důkazy z hlediska jejich obsahu nemohly pro stanovení základu daně
obstát, když tržby byly v účetnictví stěžovatele neoprávněně zkráceny. Vzhledem k tomu, že
základ daně byl neprůkazný, stanovil správce daně daňovou povinnost za použití pomůcek. Ke
stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek byly v daném případě splněny zákonné
podmínky, protože stěžovatel nepředložil skladovou evidenci a bez tohoto podkladu nebylo
možno stanovit daň dokazováním. Daňový subjekt má v daňovém řízení nejen povinnost tvrzení
(podat daňové přiznání), ale také povinnost důkazní, tedy prokázat všechny skutečnosti, které ve
svém daňovém přiznání uvedl. V případě, že správce daně vyzve daňový subjekt k prokázání
skutečností jím tvrzených, je tento povinen tvrzené skutečnosti doložit. Jsou-li však skutečnosti,
jimiž se daňový subjekt snaží prokázat svá tvrzení, správcem daně zpochybněny, je správce daně
oprávněn postupovat tak, že skutečnosti daňovým subjektem neprokázané nezohlední. Stěžovatel
ani v průběhu odvolacího řízení neunesl své důkazní břemeno a svým přístupem a
nerespektováním základních zákonných povinností zapříčinil následek spočívající ve stanovení
daně z příjmů na základě pomůcek. Pro úplnost krajský soud zdůraznil, že při stanovení daně za
použití pomůcek nejsou z okruhu pomůcek podle ust. §31 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o správě daní a poplatku“) vyloučeny poznatky, které
správce daně získal při daňové kontrole. Dále krajský soud ocitoval závěry vyslovené v rozsudku
ze dne 19. 11. 2008, č. j. 8 Afs 78/2007- 47, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že v
přezkoumávaném případě byly ke stanovení daňové povinnosti prostřednictvím pomůcek
splněny zákonné podmínky, a zdůraznil, že stěžovatel nesplnil povinnost předložit skladovou
evidenci, proto daň z příjmů nebylo možno stanovit dokazováním, ale bylo ji možné dostatečně
spolehlivě zjistit podle pomůcek. Současně daňové orgány také přihlédly ke zjištěným
okolnostem, z nichž vyplynuly výhody pro stěžovatele a respektovaly princip proporcionality, a to
za faktického stavu, kdy u pomůcek se nejedná o přesné stanovení daňové povinnosti, nýbrž o
její kvalifikovaný odhad.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ve které namítal, že při prováděné kontrole došlo
k porušení ust. §24 č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních
z příjmů“) a ust. §31 zákona o správě daní a poplatků, což se projevilo v nesprávném rozhodnutí
jak finančního úřadu, tak finančního ředitelství. Stěžovatel porušení zákona spatřuje především
v tom, že podle ust. §24 zákona o daních z příjmů lze považovat jakýkoliv výdaj, který byl
vynaložen na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů a daňový poplatník je pouze
povinen prokázat, že výdaje, které vynaložil slouží k zajištění dosažení a udržení zdanitelných
příjmů, což stěžovatel v průběhu prováděné kontroly učinil a prokázal. V průběhu daňového
řízení sice nepředložil skladovou evidenci v té podobě, jak ji požadoval finanční úřad,
ale na druhé straně předložil jako důkaz o prokázání svých výdajů na zajištění, udržení a dosažení
zdanitelných příjmů inventuru k 31. 12. 2006. Z těchto předložených dokladů vyplývá pohyb
zboží na jednotlivých účtech včetně rozsahu a počtu provedených slevových akcí v roce 2006.
Lze tedy jednoznačně dokladovat pohyb jednotlivých druhů zboží na účtech včetně jejich nákupu
a spotřeby. Finanční úřad požadoval po stěžovateli předložení skladové evidence za rok 2006
a poté co jeho účetní sdělila, že v požadované podobě nebyla vedena, dále se předloženými
důkazními prostředky blíže nezabýval a rozhodl, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno.
Následně pak stanovil základ daně a daňovou povinnost a daň z příjmů právnických osob
za použití pomůcek. Pokud by ale finanční úřad postupoval v souladu s ust. §31 zákona o správě
daní a poplatků a předloženými důkazními prostředky se blíže zabýval a tyto vyhodnotil jako
důkaz sloužící k prokázání stěžovatelových tvrzení, nepochybně by dospěl k závěru o správnosti
daňového základu vedeného stěžovatelem a nebyl by důvod stanovovat daňový základ a následně
daňovou povinnost na základě pomůcek. Porušení zákona spatřuje stěžovatel především v tom,
že správce daně se ve své podstatě odmítl zabývat důkazními prostředky, které stěžovatel
předložil. Tedy fakticky nedošlo k využití všech prostředků, jimiž by bylo možné ověřit
skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a správce daně nedbal toho,
aby byly skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti zjištěny co nejúplněji.
Naopak vzhledem k tomu, že stěžovatel nepředložil přesně to, co správce daně požadoval,
fakticky odmítl důkazní prostředky, které stěžovatel nabídl a které by v konečném důsledku vedly
k prokázání stejných skutečností, které by vyplynuly z požadované skladové evidence. Ve věci
došlo k nesprávnému rozhodnutí jak ze strany finančního úřadu, tak ze strany finančního
ředitelství. Proto stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že stěžovatel nenapadá jen
rozsudek krajského soudu, ale také postup finančního úřadu a finančního ředitelství. Povinností
stěžovatele bylo vést skladovou evidenci na analytických účtech běžně, aby bylo možno zjistit
a prokázat stav zásob v průběhu účetního období a složky pořizovací ceny zásob. Finanční
ředitelství opakovaně a konkrétně stěžovatele vyzývalo k předložení skladové evidence jako
důkazního prostředku. Vydalo-li tedy výzvu v odvolacím řízení k doložení dokladů, bylo jejím
cílem ověření, že skutečně byly splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek
a že stěžovatel nemá, čím by výši daně prokázal. Stěžovatel skladovou evidenci nikdy nedodal
a ani nemohl, protože jak vyplývá ze spisového materiálu takovou evidenci nemá. Nesrovnalosti,
které vyplynuly během daňové kontroly, mohly být odstraněny právě jenom skladovou evidencí.
Tento postup vedl k tomu, že hospodářský výsledek podle ust. §23 odst. 10 zákona o daních
z příjmů, resp. základ daně, je neprůkazný. Stěžovatel v průběhu celého daňového řízení tvrdil,
že skladovou evidenci předložil a až pod tíhou napadeného rozsudku svou argumentaci změnil
a teď v kasační stížnosti přiznává, že skladovou evidenci nedodal. Nicméně se snaží přesvědčit
soud, že předložil doklady, které v konečném důsledku vedou k prokázání stejných skutečností.
Ke stížní námitce, že správce daně odmítl důkazní prostředky, které stěžovatel nabídl
a kterými by prokázal stejné skutečností, jež by vyplynuly z požadované skladové evidence,
finanční ředitelství uvedlo, že tento argument rozhodně odmítá. Finanční ředitelství
nepožadovalo po stěžovateli skladovou evidenci v nějaké nestandardní podobě, ale v podobě jak
ji vyžaduje zákon č. 563/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“),
vyhláška č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o účetnictví a České
účetní standardy pro podnikatele č. 015 - Zásoby. Předložené důkazní prostředky nelze
považovat za skladovou evidenci. Jedině podle skladové evidence vedené v souladu s výše
uvedenými právními předpisy je možné zjistit a prokázat stav zásob v průběhu účetního období.
Správce daně se důkladně zabýval hodnocením všech důkazních prostředků a jejich vzájemné
souvislosti s ostatními důkazy a přihlédl ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Není tedy
pravda jak uvádí stěžovatel, že by se odmítl zabývat předloženými důkazními prostředky.
Důkazními prostředky, které stěžovatel předložil a které zmiňuje v kasační stížnosti, není možné
ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti. Podle ust. §31 odst. 9
zákona o správě daní a poplatků daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen
uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu
daňového řízení vyzván. To znamená, že důkazní břemeno v tomto rozsahu spočívá na daňovém
subjektu a ten je odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky jeho tvrzení prokazují.
Krajský soud postupoval zcela v souladu s právními předpisy a platnou judikaturou. Finanční
ředitelství dále odkázalo na své vyjádření k žalobě a na napadený rozsudek, se kterým se plně
ztotožnilo, a navrhlo zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud proto ze všech důvodů výše uvedených kasační stížnost podle
ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody
pro jeho nařízení.
Podle obsahu správního spisu finanční úřad v průběhu daňové kontroly zjistil,
že stěžovatel zaúčtoval v roce 2006 na účet 60401 (Tržba za zboží) částku ve výši 1.000.000 Kč,
která mu byla vyplacena jako odstupné z předčasné výpovědi smlouvy o nájmu. Zaúčtováním
této částky došlo k navýšení tržeb z prodeje zboží a ke zkreslení údaje o skutečné výši těchto
tržeb. Finanční úřad porovnal náklady na nakoupené zboží s tržbami za prodané zboží,
které snížil o částku 1.000.000 Kč, čímž zjistil, že zboží bylo prodáváno se ztrátou. Proto vyzval
stěžovatele, aby prokázal výši tržeb z prodeje zboží za rok 2005 a 2006. Stěžovatel na výzvu
reagoval předložením soupisu „Nákup - tržby - rabat 2006“, z něhož správce daně zjistil,
stěžovatel nakoupil v roce 2006 zásoby (pivo, nealko, lihoviny, cigarety, ostatní) v celkové
pořizovací ceně 2.901.815 Kč. Tomuto zboží odpovídají tržby ve výši 3.607.747 Kč. Průměrná
obchodní přirážka činila 24 %, což stěžovatel doložil také ceníkem – nápojovým lístkem.
Zároveň předložil stavy účtů k 31. 12. 2006, kde jsou uvedeny položkově tržby za jednotlivé
měsíce roku 2006. Podle zjištění finančního úřadu výše tržeb v jednotlivých měsících podle stavu
účtu 60401 nesouhlasila s tržbami uvedenými v dříve předloženém účetním deníku, ani s tržbami,
které byly zahrnuty do uskutečněných zdanitelných plnění v jednotlivých zdaňovacích obdobích
roku 2006. Stěžovatel byl seznámen s těmito zjištěními a uvedl k tomu, že v předmětném
zdaňovacím období provozoval činnost se ztrátou za účelem zajištění klientely. Jako důkazní
prostředek předložil dokument „PIVNICE - BAR = marketingové - slevové akce pro podporu
návštěvnosti v roce 2006“, v němž jsou vyčísleny slevy plynoucí z marketingových akcí za rok
2006 v celkové výši 294.068 Kč. Finanční úřad zohlednil výši předložených slev a zjistil,
že při započítání slev v uvedené výši do tržeb by celkové tržby činily 2.901.815 Kč, což znamená,
že stěžovatel by musel všechno ostatní nakoupené zboží prodávat s nulovou obchodní přirážkou,
protože hodnota nakoupeného zboží odpovídá hodnotě tržeb se zohledněním výše slev.
Tomu však podle finančního úřadu neodpovídají stěžovatelem dříve předložené důkazní
prostředky. V odvolacím řízení finanční ředitelství doplnilo dokazování, v rámci něhož byl
stěžovatel vyzván k prokázání výše tržeb za zboží předložením skladové evidence na analytických
účtech. Stěžovatel opětovně předložil tytéž listiny, které předložil již finančnímu úřadu.
Proto finanční ředitelství rozhodlo o stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek a jako
pomůcka ke stanovení daňové povinnosti byl použit soupis „Nákup - tržby — rabat 2006“.
Spornou otázkou v dané věci je, zda stěžovatel předloženými důkazními prostředky
prokázal výši svých tržeb ve zdaňovacím období roku 2006 a zda tedy byly splněny zákonné
podmínky pro stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek.
Správce daně pouze za situace, že jsou kumulativně splněny podmínky, že daňový subjekt
neunesl důkazní břemeno a že daň nelze stanovit dokazováním, je povinen stanovit daň jiným
způsobem, tedy v první řadě za použití pomůcek. V takovém případě je správce daně
při vyměření daně vázán ust. §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků a je povinen stanovit
jak základ daně, tak i daň za použití pomůcek, které má k dispozici nebo které si opatřil,
a podle ust. §46 odst. 3 citovaného zákona také přihlédnout ke zjištěným okolnostem, z nichž
vyplývají výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly za řízení uplatněny. Je-li daň stanovena
za použití pomůcek, zkoumá odvolací orgán jednak to, zda daňový subjekt skutečně nesplnil
některou ze svých zákonných povinností a nedostatek či absence důkazů neumožňuje stanovit
daň dokazováním, a jednak to, zda daň stanovená podle pomůcek je stanovena
dostatečně spolehlivě (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2009,
č. j. 1 Afs 6/2009 - 81, ze dne 23. 3. 2007, č. j. 2 Afs 20/2006 – 90, oba rovněž
na www.nssoud.cz).
Ke stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek by tedy musely být v případě
stěžovatele splněny tři podmínky: 1. stěžovatel nesplnil některou ze svých povinností
při dokazování, 2. kvůli nesplnění této povinnosti nebylo možno stanovit daň dokazováním
a 3. daň mohla být za použití pomůcek stanovena spolehlivě. Jsou-li všechny tyto podmínky
splněny, je správce daně nejen oprávněn, ale i povinen stanovit daň za použití pomůcek.
Přitom musí dostát nárokům, které zákon o správě daní a poplatků na tento způsob stanovení
daně klade. Správce daně tedy nemůže v takové situaci postupovat tak, jako by daň stanovil
dokazováním, nepostačují-li shromážděné důkazy k přesnému určení výše daně (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2009, č. j. 5 Afs 72/2008 – 71, www.nssoud.cz).
Co se pomůcek týče, je nezbytné, aby byly získány v souladu se zákonem, obsahovaly správné
informace, byly relevantní ve vztahu ke skutečnostem rozhodným pro stanovení daňové
povinnosti a byly také správně hodnoceny (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 6. 2007, č. j. 2 Afs 184/2006 – 123, www.nssoud.cz). V této souvislosti je možné
poukázat na to, že v odvolacím řízení je přípustná i změna způsobu stanovení daně (viz usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 76/2007 – 48).
Stěžovatel neměl pro unesení důkazního břemene v daňovém řízení povinnost vést
skladovou evidenci. Z ust. §100 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
ani z ust. §8 odst. 1 zákona o účetnictví tato povinnost nevyplývá. Uvádí-li krajský soud,
že v daném případě nebylo bez skladové evidence možno stanovit daň dokazováním, pak s ním
lze souhlasit jen potud, že taková evidence, pokud by byla vedena řádně, by mohla významně
napomoci prokázat, jak stěžovatel hospodařil se zbožím, jaké množství zboží nakupoval
a v jakém rozsahu a jak v průběhu času toto zboží sklad opouštělo. Právní názor krajského soudu
však není možno chápat, a takto ani není v jeho rozsudku vyjádřen, tak, že skladová evidence je
jakousi „korunou důkazů“, bez jejíž existence stěžovatel a priori nemůže unést své důkazní
břemeno. Je totiž představitelné, že by stěžovatel rozsah svých nákladů i tržeb prokázal jinými
důkazy než skladovou evidencí. Z údajů ve skladové evidenci je možné zjistit jak stav zásob
v kusech, tak jejich ocenění během roku, a to podle jednotlivých druhů zboží. Je tedy možné
analyzovat pohyb zboží ve skladu a rovněž dospět k závěru, zda tyto údaje odpovídají
inventurnímu stavu ke konci roku. To je podstatné za situace, kdy stěžovatelem předložené
důkazní prostředky byly nedostatečné či dokonce vzájemně rozporné. Nelze pominout ani vývoj
daňového řízení, kdy teprve poté, co finanční úřad zjistil ve zdánlivě konzistentní dokumentaci
předložené stěžovatelem (včetně soupisu „Nákup - tržby - rabat 2006“ a nápojových lístků)
nesprávně zaúčtovanou částku odstupného ve výši 1.000.000 Kč, že stěžovatel předložil
dokument „PIVNICE - BAR = marketingové - slevové akce pro podporu návštěvnosti v roce
2006“. Ze skladové evidence by bylo patrné, zda pohyb zboží odpovídá udávané výši tržeb
v jednotlivých měsících podle stavu účtu 60401, tržbám uvedeným v dříve předloženém účetním
deníku a také udávaným slevovým akcím.
Se stěžovatelem lze sice souhlasit, že absence skladové evidence obecně nevede
bez dalšího k nemožnosti stanovit daň dokazováním (k problematice možného požadovaného
rozsahu evidence skladových zásob lze odkázat např. na nález Ústavního soudu
ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 402/99, publ. pod č. 71/2001 Sb. ÚS, http://nalus.usoud.cz),
nicméně stěžovatel nedoložil ani netvrdil existenci žádných důkazních prostředků, které by
prokazovaly pohyb jednotlivých druhů zboží. Jím předložené listiny ani výpovědi svědků
takovými důkazy nejsou. Ze stavu účtů 132 (zboží na skladě a v prodejnách), 50401 (dodávka
piva), 50402 (nealko nápoje), 50403 (lihoviny a vína), 50404 (vratné obaly), 50405 (cigarety
a doutníky), 60401 (tržba za zboží), 60402 (přefakturace zboží), 60404 (vratné obaly)
ani z inventury k 31. 12. 2006 a sestav „PIVNICE - BAR = marketingové - slevové akce
pro podporu návštěvnosti v roce 2006“ a „Nákup – tržby – rabat 2006“ nelze dovodit pohyb
jednotlivých druhů zboží. Na účtech je uváděno pouze číslo dokladu, zda se jedná o příjem nebo
výdej, a celková částka za celý doklad. Pokud by byla zachována vykázaná celková výše tržeb
a zároveň měla pro zboží prodávané mimo slevové akce platit marže ve výši 24 % z nákupní
ceny, pak by nemohly být uskutečněny slevové akce v rozsahu uváděném stěžovatelem.
Stěžovatel tím, že nepředložil skladovou evidenci ani jiné důkazní prostředky,
jež by dostatečně jednoznačně a nepochybně podaly obraz o jeho příjmech a výdajích, nesplnil
svoji povinnost při dokazování. Zároveň nebylo možné stanovit daňovou povinnost
dokazováním, neboť předložené listinné důkazy jsou vzájemně rozporné a tyto rozpory
se stěžovateli nepodařilo odstranit.
Namítal-li stěžovatel, že jím předložené důkazní prostředky podporují jeho tvrzení, pak je
třeba se ve vztahu k podmínkám přechodu na pomůcky zabývat rovněž tím, co v obecných
stížních námitkách (ani v námitkách žalobních) neuvedl, tedy jaká jeho tvrzení mají být
prokázána. Ztráta v hospodaření měla stěžovateli vzniknout v důsledku prodeje zboží
na slevových akcích. Ekonomická podstata takového jednání, jak ji stěžovatel popisuje, je
pochopitelná a nebyla rozporována. Detailní soupis slevových akcí stěžovatel předložil,
přičemž nikdy netvrdil, že by se nemělo jednat o soupis neúplný, případně že nějakým
nestandardním způsobem (se slevou) prodával zboží i mimo slevové akce. Přesto, že rozpory
v předložených listinách dopadají i na věrohodnost tvrzení o konaných slevových akcích, byly
veškeré stěžovatelem tvrzené slevy v plném rozsahu finančními orgány zohledněny. Jak však
správně dovodil finanční úřad, za této situace by muselo být prodáváno zboží mimo slevové akce
s nulovou marží (tedy rovněž se slevou oproti ceně uvedené v nápojových lístcích), aby byla
pravdivá stěžovatelem tvrzená celková výše tržeb. Pokud by měly předložené dokumenty potvrdit
celkovou výši stěžovatelem uváděných tržeb, pak by musel stěžovatel tvrdit a prokázat právě větší
rozsah slevových akcí, tedy že tyto akce se konaly častěji nebo při nich bylo prodáno se slevou
zboží o větším rozsahu než v soupisu uvedeném, anebo že zboží v běžném prodeji bylo
prodáváno s nulovou marží, čemuž by musely odpovídat i předložené nápojové lístky. Tím by
si ovšem stěžovatel opět protiřečil, neboť by fakticky celý jeho prodej během předmětného
zdaňovacího období byl nepřetržitou slevovou akcí. Takový prodej však neodpovídá zjištěným
skutečnostem. Finanční ředitelství proto správně jako spornou vymezilo celkovou výši tržeb
a přistoupilo k použití pomůcek. Splněna je i třetí podmínka přechodu na pomůcky. Zvolená
pomůcka - sestava „Nákup – tržby – rabat 2006“ a s ní související nápojový lístek - umožňuje
za dané situace spolehlivě stanovit daň. Jak správně uvedl krajský soud s odkazem na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, uplatní se v této situaci zásada tzv. obráceného důkazního břemene,
neboť jsou-li zpochybněny skutečnosti, jimiž se daňový subjekt snaží prokázat svá tvrzení, je
správce daně oprávněn skutečnosti neprokázané při stanovení nového daňového základu a daně
nezohlednit.
S ohledem na výše uvedené nepovažuje Nejvyšší správní soud za důvodnou námitku
stěžovatele, že finančním úřadem ani finančním ředitelstvím nebyly vypořádány důkazní
prostředky, které předložil, a že tedy nebylo dbáno toho, aby byly skutečnosti pro správné
stanovení daňové povinnosti zjištěny co nejúplněji. Závěry finančního ředitelství vycházejí
ze správného právního názoru, že předloženými důkazními prostředky nebyla prokázána výše
tržeb stěžovatele z prodeje zboží za rok 2006. Za klíčovou ke zjištění a prokázání stavu zásob
zboží, který by navazoval na inventarizaci, označilo finanční ředitelství skladovou evidenci,
kterou ovšem stěžovatel nepředložil a ani jinak neprokázal požadované údaje. Stěžovatel nenavrhl
provedení dalších důkazů k prokázání svých tvrzení, ani takové důkazy nepředložil. Na jeho
návrh byl proveden a vyhodnocen pouze výslech svědků R. M. a T. L. Zároveň finanční
ředitelství ve prospěch stěžovatele zohlednilo uváděné slevové akce. Proto stížní námitky nebyly
důvodné a napadený rozsudek krajského soudu není nezákonný.
Nejvyšší správní soud ze všech důvodů výše uvedených kasační stížnost podle ust. §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměla, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému finančnímu ředitelství žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu