ECLI:CZ:NSS:2012:7.AS.106.2011:61
sp. zn. 7 As 106/2011 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Česká
televize, se sídlem Kavčí hory 1, Praha 4, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní
vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2011, č. j. 3 A 30/2011 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 2011, č. j. 3 A 3 0/2011 – 36, zrušil
rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „stěžovatelka“) ze dne 23. 11. 2010,
sp. zn. 2010/729/VAL/ČTV a věc vrátil stěžovatelce k dalšímu řízení. Citovaným rozhodnutím
byla České televizi (dále jen „ČT“) uložena podle ust. §60 odst. 1 písm. l) zákona
č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů,
ve znění účinném do 31. 5. 2010 (dále jen „zákon o vysílání“) uložena pokuta ve výši 60 000 Kč
za porušení ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání. Tohoto porušení zákona o vysílání
se měla ČT dopustit tím, že v průběhu února a března 2010 na programu ČT1 opakovaně
odvysílala reklamu T-Mobile na produkt Pevný internet, která nebyla jako reklama rozeznatelná,
jelikož byla zařazena v teleshoppingovém bloku Nákup extra. Městský soud při rozhodování
vyšel z toho, že reklama i teleshopping slouží k podpoře prodeje, k propagaci výrobku či výrobce,
potažmo k prodeji produktů výrobce. Zákon s oběma těmito formami komerční komunikace
spojuje stejná pravidla. Z pohledu diváka je nerozhodné, zda konkrétní komerční propagace
se uskutečňuje formou teleshoppingu či reklamy. Je tedy nerozhodné, zda v rámci bloku
odděleném od ostatních částí programu na něho působí komerční propagace formou
teleshoppingu či reklamy. Jednání spočívající v tom, že reklama nebyla rozeznatelná proto, že byla
zařazena v teleshoppingovém bloku Nákup extra, postrádá nutnou míru společenské škodlivosti
neboli materiální stránku správního deliktu. Povinnost týkající se rozeznatelnosti v ust. §48
odst. 4 písm. a) zákona o vysílání se vztahuje jen k ostatním částem programu, nikoliv k oběma
institutům (teleshoppingu a reklamě) navzájem. Ustanovení §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání
tedy vůbec neumožňovalo uložit žalobkyni pokutu z toho důvodu, že provozovatel zařadil
do teleshoppingového bloku reklamní spot. Městský soud dále shledal žalobou napadená
rozhodnutí nepřezkoumatelnými, neboť stěžovatelka zcela pominula uvést, že došlo k novele
zákona a že v této novele došlo ke změnám právě těch ustanovení, podle nichž rozhodovala.
Opomenula přitom uvážit, že správní orgán musí při trestání správních deliktů respektovat
princip uvedený v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodu uvedeného
v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ve které namítala, že teleshopping a reklama nemohou být
zaměňovány a musí být dán důraz na jejich vzájemné odlišení a potažmo oddělení, zvláště pak
u provozovatele vysílání ze zákona. V roce 2009 vydala stanovisko týkající se prolínání obou
institutů, které bylo zveřejněno a provozovatelé vysílání byli upozorněni na porušení zákona.
Jazykovým výkladem lze dospět k závěru, že požadavek rozeznatelnosti a oddělenosti se týká
i obou institutů navzájem. Obě formy komerční komunikace mají vlastní definici. Zákon
o vysílání s nimi pracuje jednotlivě, a je tedy třeba uvedené instituty odlišovat. Pokud by nebyly
k dispozici jasné mantinely pro odlišení teleshoppingu a reklamy, došlo by ke splynutí obou typů
obchodních sdělení a potažmo k obcházení přísných reklamních limitů. ČT by tímto také
odebírala reklamu komerčním provozovatelům televizního vysílání, kteří jsou na příjmech
z reklamy existenčně závislí. Rovněž podle publikace Evropské mediální právo se pojem
teleshopping vztahuje k používání televize jako platformy pro obchodní transakce. Konečně by
byli podvedeni diváci, plátci koncesionářských poplatků, kterým bylo přislíbeno, že platba vyšších
poplatků se promítne v tom, že na programech ČT nebudou obtěžování reklamou.
Pokud by nebyla stanovena zcela zřetelná hranice mezi reklamou a teleshoppingem, mohli by
provozovatelé vysílat souvislé reklamní bloky trvající bez přerušení více než 15 minut, které by
vydávali za teleshopping. Pokud jde o vytýkané nedostatky, které měly být způsobeny tím, že se
stěžovatelka nezabývala změnami po novelizaci zákona o vysílání, nejedná se o vadu, která by
byla mohla způsobit nepřezkoumatelnost daných rozhodnutí. Došlo-li novelizací k nějaké změně,
pak pouze v číslování daných ustanovení. V ust. §60 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání došlo
pouze ke změně v pojmosloví. Ke změně tedy nedošlo, natož ku prospěchu provozovatele
vysílání. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
ČT se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s názorem městského soudu a uvedla,
že tak široké odůvodnění kasačních námitek mělo být součástí rozhodnutí, nikoliv obsahem
dodatečného vysvětlování. Názor městského soudu je zcela v souladu s legislativou, zatímco
stěžovatelka užila zužující výklad v neprospěch ČT. Proto ČT navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Sporným v dané věci je výklad ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání, podle něhož je
provozovatel vysílání povinen zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné
a u provozovatele rozhlasového vysílání zřetelně zvukově, u provozovatele televizního vysílání
zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu.
Čistě jazyková interpretace citovaného ustanovení je v daném případě nejednoznačná,
neboť umožňuje učinit závěr, že reklama a teleshopping musí být rozeznatelné a oddělené
od ostatních částí programu, s výjimkou reklamy a teleshoppingu, ale stejně tak i závěr,
že reklama musí být rozeznatelná a oddělená od ostatních částí programu (včetně teleshoppingu)
a teleshopping musí být rozeznatelný a oddělený od ostatních částí programu (včetně reklamy).
Je proto nutno se přiklonit k té variantě, která nejlépe zohlední požadavky unijního a ústavního
práva.
Povinnost stanovenou v ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání obsahuje také
čl. 19 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU ze dne 10. 3. 2010
o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování
audiovizuálních mediálních služeb (směrnice o audiovizuálních mediálních službách). Stejné
ustanovení obsahovala již směrnice Rady 89/552/EHS o koordinaci některých právních
a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání v čl. 10
odst. 1. Podle judikatury Soudního dvora je vnitrostátní soud povinen vnitrostátní právo, ať již
přijaté před nebo po směrnici, interpretovat v co největší míře ve smyslu znění a účelu směrnice,
aby bylo dosaženo výsledku sledovaného směrnicí a tím i souladu s čl. 288 Smlouvy o fungování
Evropské unie (viz např. rozsudek Soudního dvora ve věci C-106/89 Marleasing, Sb.rozh. 1990,
s. I-4135, bod 8).
Podle čl. 19 odst. 1 směrnice o audiovizuálních mediálních službách musí být televizní
reklama a teleshopping snadno rozeznatelné a odlišitelné od redakčního obsahu. Aniž je dotčeno
použití nových reklamních technik, musí být televizní reklama a teleshopping zřetelně odlišeny
od ostatních částí pořadu obrazovými, zvukovými nebo prostorovými prostředky.
Podle bodu 81 odůvodnění směrnice o audiovizuálních mediálních službách dává
obchodní vývoj a technický rozvoj uživatelům větší možnost výběru a větší zodpovědnost
při užívání audiovizuálních mediálních služeb. Aby ve vztahu k cílům obecného zájmu zůstala
právní úprava přiměřená, měla by umožnit určitou míru pružnosti, pokud jde o televizní vysílání.
Zásada oddělení by se měla omezit na televizní reklamu a teleshopping a umístění produktu
by mělo být za určitých okolností povoleno, pokud členský stát nerozhodne jinak. Skryté
umístění produktu by však mělo být zakázáno. Zásada oddělení by neměla bránit v užívání
nových reklamních technik.
V prvé řadě je z čl. 19 odst. 1 směrnice o audiovizuálních mediálních službách zřejmý
terminologický rozdíl oproti ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání. Směrnice totiž požaduje,
aby reklama a teleshopping byly rozeznatelné a odlišitelné od „redakčního obsahu“. Ačkoliv tento
termín není ve směrnici definován ani na jiném místě použit (a to ani v jiných jazykových
verzích), je z něj zřejmé, že jím bylo zamýšleno vyjádřit ten obsah vysílání, který není určen
k propagaci zboží, služeb či image osoby vykonávající hospodářskou činnost [tyto části vysílání
představují audiovizuální obchodní sdělení ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. h) směrnice
o audiovizuálních mediálních službách]. Tento závěr podporuje i bod 81 odůvodnění citované
směrnice, z něhož vyplývá, že bylo možné přijmout pravidlo o oddělení (a rozlišení) pouze
v omezené podobě, neboť v opačném případě by mohlo dojít k porušení požadavku
přiměřenosti ve vztahu k cílům obecného zájmu. Nelze proto ani přistoupit k extenzivní
interpretaci čl. 19 odst. 1 směrnice o audiovizuálních mediálních službách, podle níž by bylo
povinností rozlišit reklamu od teleshoppingu přes absenci jakéhokoliv obecného zájmu,
který by mohl takovou povinnost odůvodňovat. Nejvyšší správní soud proto nemá o správnosti
předestřené interpretace čl. 19 odst. 1 směrnice o audiovizuálních mediálních službách
pochybnosti; jedná se o acte clair (srov. rozsudek Soudního dvora ve věci 283/81 CILFIT,
Sb.rozh. 1982, s. 3415, body 10 – 20).
Smysl požadavku na oddělení a rozlišení částí programu, jež jsou vysílány v zájmu určité
osoby odlišné od provozovatele vysílání (a jí také placeny), od ostatních částí programu nastínil
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 As 38/2010 - 61 (dostupný
na www.nssoud.cz): „Označení, že pořad je sponzorován, je nutno považovat za zcela nezbytnou součást
sponzorského vzkazu, a pokud absentuje, řadí spot mezi sdělení jsoucí v rozporu s §53 odst. 1 zákona
o vysílání. Je tomu tak proto, že základním požadavkem obsahové transparence televizního či rozhlasového
vysílání je, aby u sponzorského vzkazu jako části programu, jež je vysílána v zájmu určité osoby odlišné
od provozovatele vysílání a jí i placena, byl tento rys na první pohled a bez obtíží pro diváka rozpoznatelný.
Jen tak je totiž zajištěno, aby divák k obsahu sponzorského vzkazu jako svého druhu reklamy mohl přistupovat
s vědomím, že jeho objektivita rozhodně nemusí být dána, neboť vzkaz je vysílán na objednávku sponzora
a v jeho zájmu. Spot se sponzorským vzkazem musí být jednoduše identifikovatelný jako takový a oddělen
od ostatních částí programu podobně jako musí být podle §48 odst. 4 písm. a) zákona o provozování vysílání,
v rozhodném znění, zřetelně oddělena reklama. Oddělení od ostatních částí programu však neznamená, že by spot
se sponzorským vzkazem musel být na začátku a na konci označen jako sponzorský vzkaz, podobně jako
je tomu u reklamy. Ke splnění požadavku oddělení od ostatních částí programu bude zpravidla postačovat,
nesplývá-li s předchozími či následujícími částmi programu po stránce obsahové tak, že by samotný vzkaz
od těchto částí programu divák nemohl patřičně odlišit, a je-li zřetelnou součástí jeho obsahu sdělení, že se jedná
o sponzorský vzkaz [např. sdělení typu „sponzorem pořadu je (…)“, „tento pořad vám přináší (…)“,
„sponzorem časomíry je (…)“ apod.“ I když citované závěry byly vysloveny ve vztahu
ke sponzorskému vzkazu, v rozsahu úvah o smyslu oddělení, resp. spíše rozlišení, od ostatních
částí programu jsou plně aplikovatelné i na povinnost stanovenou v ust. §48 odst. 4 písm. a)
zákona o vysílání. Jejím cílem je také zajistit, aby bylo v souladu s požadavkem obsahové
transparence televizního či rozhlasového vysílání pro diváka na první pohled a bez obtíží
rozpoznatelné, že reklama či teleshopping jsou vysílány v zájmu určité osoby odlišné
od provozovatele vysílání a jí i placeny. Jen tak je zajištěno, aby divák k reklamě či teleshoppingu
přistupoval s vědomím, že se rozhodně nemusí jednat o objektivní sdělení. Stejně jako
u sponzorského vzkazu je proto nutné, aby reklama či teleshopping po stránce obsahové
nesplývaly s navazujícími částmi programu.
Se smyslem požadavku oddělení a rozlišení reklamy, resp. teleshoppingu, od ostatních
částí programu tak nekoresponduje povinnost oddělit a rozlišit také reklamu a teleshopping
od sebe navzájem. K naplnění smyslu ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání je postačující,
že divák je řádně informován o tom, že předmětná část programu je vysílána v zájmu osoby
odlišné od provozovatele vysílání a jí i placena, a že tudíž nemusí jít o objektivní sdělení. Tento
požadavek, a tedy i smysl citovaného ustanovení, je naplněn i tehdy, není-li pohledem
průměrného diváka zcela zjevné, zda je předmětná část programu reklamou či teleshoppingem.
Povinnost oddělit a rozlišit reklamu a teleshopping od sebe navzájem tak postrádá objektivní
zdůvodnění, což je důvodem jednak pro odmítnutí extenzivní interpretace čl. 19 odst. 1 směrnice
o audiovizuálních mediálních službách, a tím i ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání,
a jednak pro úvahu o úmyslu zákonodárce, jaká jednání skutečně zamýšlel postihovat.
Stěžovatelka sice uvádí, že odlišení reklamy od teleshoppingu je principiální otázkou
v oblasti kontroly naplňování reklamních limitů, nicméně to samo o sobě neodůvodňuje
zakotvení povinnosti dostatečně rozlišit reklamu od teleshoppingu a opačně a následně
sankcionování jejího porušení. Naopak z argumentace stěžovatelky vyplývá, že za nežádoucí
nepovažuje samo nerozlišení reklamy od teleshoppingu, nýbrž až porušení reklamních limitů
(vysílání reklamy pod hlavičkou teleshoppingu či vysílání souvislých trvajících reklamních bloků
trvajících bez přerušení více než 15 minut). Porušení reklamních limitů je však samo o sobě
sankcionovatelné. Skutečnost, že je reklama vysílána pod hlavičkou teleshoppingu, neznamená,
že se o reklamu nejedná. Stěžovatelce nic nebrání v tom, aby jednotlivé spoty komplexně
posoudila a jejich charakter vyhodnotila bez ohledu na jejich formální označení. Pokud dospěje
k závěru, že byla například v teleshoppingovém bloku vysílána reklama, a tím došlo k porušení
reklamních limitů, může uložit sankci, ale nikoliv pro porušení ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona
o vysílání, nýbrž např. ust. §50 zákona o vysílání. Jak vyplývá z ust. §2 odst. 1 písm. n) a r)
zákona o vysílání, základním rozlišujícím znakem mezi reklamou a teleshoppingem je existence
přímé nabídky zboží či služeb. Vymezení definičních znaků obou institutů v zákoně o vysílání lze
proto považovat za dostatečné mantinely plně umožňující zajištění efektivní kontroly dodržování
reklamních limitů.
Pokud nelze shledat obecný zájem na tom, aby byla stanovena povinnost dostatečně
rozlišit od sebe navzájem reklamu a teleshopping, je možné ve shodě s městským soudem učinit
také závěr o absenci jakékoliv společenské nebezpečnosti jednání, kterým by k porušení takové
povinnosti došlo.
Ústavní soud v minulosti zdůraznil, že zákonodárci nic nebrání, aby formuloval
skutkovou podstatu činu, který je podle něj natolik nebezpečný, že musí být prohlášen za trestný.
Rozhodnutí zákonodárce kvalifikovat určitý druh jednání co do formální podoby jako trestný čin,
je především projevem trestněprávní politiky státu. Ovšem tam, kde by trestní represe
nepřípustně, tj. neproporcionálně, zasahovala do autonomní sféry jednotlivce, tedy do jeho
základních práv a svobod, respektive by individuální práva a svobody bezdůvodně
nebo nepřiměřeně omezovala, je možné zvažovat ústavněprávní dimenzi trestněprávní politiky.
Princip proporcionality trestněprávní represe přitom vyžaduje, aby bylo zřejmé, jaký obecně
společensky akceptovaný cíl vyžadoval nasazení prostředků trestního práva (srov. zejména
usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. Pl.ÚS 4/03, nález Ústavního soudu ze dne
7. 11. 2006, sp. zn. I.ÚS 631/05, zejména body 18, 19 a 25, obě rozhodnutí dostupná
na http://nalus.usoud.cz). Tyto úvahy lze přiměřeně vztáhnout obecně na sankční politiku státu
a formulování skutkových podstat správních deliktů. Základním východiskem těchto úvah je teze,
že zákonodárce konstruuje skutkové podstaty deliktů v souladu se zásadou proporcionality
veřejnoprávní represe tak, by byla postihována jednání, která skutečně považuje za společensky
nebezpečná. Pokud tedy vymezí skutkovou podstatu deliktu tak, že do ní při použití jednoho
z možných výkladů lze zahrnout také typová jednání vykazující nulovou společenskou
nebezpečnost, a svůj úmysl v tomto směru nijak dále neozřejmí, je nutno vycházet z premisy,
že jeho záměrem bylo sankcionovat pouze ta typová jednání, která jsou skutečně společensky
nebezpečná. Je proto třeba dát přednost interpretaci, která bude s touto premisou v souladu
a povede k vyloučení sankční odpovědnosti za typová jednání, která nejsou společensky
nebezpečná. Formální znaky deliktu je tedy nutno interpretovat tak, aby neexistovalo typové
jednání naplňující tyto znaky a zároveň zcela postrádající společenskou nebezpečnost. Není-li
taková interpretace možná, uplatní se požadavek proporcionality veřejnoprávní represe také jako
individuální korektiv, ovšem až po subsumpci jednání pod příslušnou skutkovou podstatu
(k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007 - 135,
č. 1338/2007 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz).
Jestliže tedy zákonodárce ve vztahu k ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání
dostatečně jasně nevymezil, zda má být sankcionováno i odvysílání reklamy, která není
rozeznatelná od teleshoppingu, je třeba vycházet z předpokladu, že toto jednání neměl vzhledem
k jeho nulové společenské nebezpečnosti v úmyslu postihovat. Ačkoliv znění citovaného
ustanovení připouští dvojí výklad, musí být, s ohledem na znění směrnice o audiovizuálních
mediálních službách a požadavek proporcionality veřejnoprávní represe, interpretováno tak,
že nestanoví povinnost zajistit, aby reklama byla rozeznatelná od teleshoppingu. Porušení takové
neexistující povinnosti tudíž není sankcionovatelné podle ust. §60 odst. 1 písm. l) zákona
o vysílání. Závěr městského soudu o tom, že stěžovatelkou posuzované jednání nebylo
porušením ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání, je správný a kasační stížnost je v tomto
rozsahu nedůvodná.
Dále stěžovatelka v kasační stížnosti vyjádřila nesouhlas se závěrem městského soudu
o nepřezkoumatelnosti napadeného správního rozhodnutí spočívající v tom, že opomenula uvést,
že došlo k novele zákona a že v této novele došlo ke změnám právě těch ustanovení, podle nichž
rozhodovala. Podle stěžovatelky došlo v ust. §60 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání pouze
ke změně pojmosloví, a proto se nejedná o vadu, která by mohla způsobit nepřezkoumatelnost
rozhodnutí.
Závěr městského soudu, že stěžovatelka měla ve svých rozhodnutích posoudit uplatnění
principu uvedeného v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, je správný. Jak uvedl
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 - 27
(č. 461/2005 Sb.NSS, dostupný na www.nssoud.cz), „rozhodnutí správního orgánu, které trestá
podle starého práva delikt v době platnosti a účinnosti práva nového, se naprosto nemůže obejít bez toho,
aby důsledně porovnalo nové a staré skutkové podstaty deliktů, doložilo, že i podle nového práva jde ve všech
případech o jednání trestné a že postih podle nového práva není pro delikventa výhodnější. Rozhodnutí,
které se s touto otázkou (a tedy s dodržením ústavního principu čl. 40 odst. 6 Listiny) vůbec nevypořádá a zcela ji
pomine, je nepřezkoumatelné, protože důvody, které vedly k vyměření ukládané konkrétní sankce, z něj nelze
seznat.“ Uvedené přitom platí i pro případ, že změna rozhodných ustanovení byla pouze
formulační. Sankcionovaný subjekt musí být i v takovém případě seznámen, jak bylo uváženo
o souladu postupu správního orgánu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
Pro vyloučení aplikace tohoto ustanovení je postačující, pokud rozhodnutí správního orgánu
obsahuje úvahu, že legislativní změna vedla pouze ke změně pojmosloví, a novou úpravu tudíž
nelze považovat za výhodnější pro sankcionovaný subjekt. Tato úvaha však není samozřejmá
a musí být ze správního rozhodnutí seznatelná, aby měl sankcionovaný subjekt možnost následně
zpochybnit její správnost.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu
s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla
bez jednání, neboť neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a ČT žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu