ECLI:CZ:NSS:2012:7.AS.39.2012:24
sp. zn. 7 As 39/2012 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ing. C. F.,
zastoupen JUDr. Petrem Balcarem, advokátem Společné advokátní kanceláře Balcar, Hrouzek,
Veselý a partneři, se sídlem Panská 6, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského
kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2011, č. j. 11 Ad 13/2011 - 103,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce Ing. C. F. se včas podanou kasační stížností domáhá u Nejvyššího správního
soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 10.
2011, č. j. 11 Ad 13/2011 - 103, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) napadeným rozsudkem ze dne
13. 10. 2011, č. j. 11 Ad 13/2011 – 103, zamítl žalobu Ing. C. F. proti rozhodnutí žalovaného
Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, (dále také
„krajský úřad“), ze dne 16. 2. 2009, č. j. 012298/2009/KÚSK/OŽP/2/Mi. Tímto správním
rozhodnutím bylo k odvolání žalobce změněno prvostupňové rozhodnutí Městského úřadu
Černošice, odboru životního prostředí (dále též „městský úřad“), ze dne 5. 12. 2008,
č. j. ŽP/MEUC-064017/2008/L/Mi, o uložení pokuty žalobci ve výši 39.000 Kč za jiný správní
delikt podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně
a doplnění některých zákonů (lesní zákon), [dále jen „lesní zákon“], jehož se dopustil žalobce tím,
že jako vlastník lesa v období nejméně od 15. 8. 2007 bez rozhodnutí orgánu státní správy lesů
o odnětí nebo o omezení odejmul část lesního pozemku parc. č. 376/36 v k.ú. Masečín o výměře
39 m2 z plnění funkce lesa, a to tak, že žalobci byla uložena za uvedený správní delikt pokuta
ve výši 20.000 Kč.
Městský soud při svém rozhodování vycházel především z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 4. 2011, č. j. 7 As 25/2011 - 82, kterým byl zrušen předchozí
zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010, č. j. 11 Ca 110/2009 - 39, a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobou napadené správní rozhodnutí proto přezkoumal
z hlediska uplatněných žalobních bodů, vázán skutkovým a právním stavem, který tu byl v době
rozhodování žalovaného správního orgánu a právním názorem vysloveným ve zrušujícím
rozhodnutí kasačního soudu. Při své přezkumné činnosti neshledal žalobní námitky
opodstatněnými. Žalobce namítl, že rozsah a způsob zabezpečovacích prací a opatření stanoví
státní správa lesů, pokud není ale podle zvláštních předpisů příslušný jiný státní orgán. V daném
případě byla dána příslušnost stavebního úřadu, který však ve věci nekonal, ačkoliv mu byl znám
stav věci. Žalobce jako vlastník pozemku proto v zájmu odvrácení hrozící škody provedl nutná
technická opatření v souladu s příslušnými posudky a vyjádřeními, které dokazují ohrožení
předmětného a sousedního pozemku sesuvy půdy.
Ze správního spisu vyplývá, že Stavební úřad městyse Štěchovice rozhodnutím ze dne
14. 6. 2007 zahájil se žalobcem správní řízení o odstranění stavby rekreační chaty na pozemku
parc. č. 376/36 v k.ú. Masečín. Z protokolu ze dne 29. 6. 2007 je zřejmé, že žalobce
na předmětném pozemku provedl demolici stávající rekreační chaty ev. č. 358 a započal
se stavbou nové zděné chaty, která byla postavena na železobetonové konstrukci základů
s provedenými hydroizolacemi a částečnou tepelnou izolací stěn, včetně cihelné přizdívky do výše
500 cm. Přestože projektová dokumentace hovoří o základové desce – zabezpečovací konstrukci,
jedná se nepochybně o dokumentaci skutečného provedení nové stavby rekreační chaty.
Z hlediska odpovědnosti žalobce za správní delikt nemůže obstát tvrzení, že se jednalo
o nezbytně nutné opatření před vznikem škody na pozemku, určeném k plnění funkce lesa.
Charakter stavby – masivní železobetonová deska o ploše 68 m2 - nasvědčuje spíše opatření
z hlediska statiky nově budovaného objektu zděné chaty. Takové opatření proto nemá charakter
žalobcem zmiňovaného opatření podle ustanovení §22 odst. 1 zákona o lesích.
V další námitce žalobce namítl, že místním šetřením, provedeným ve dnech 14. 4.
a 25. 4. 2008 znalcem Ing. Pavlem Viceníkem, bylo zjištěno, že předmětné území je již
po desetiletí změněno stavební činnosti dřívějších vlastníků a nejde tedy o původní stav lesního
pozemku. Území proto neplní dlouhodobě funkce lesa a žalobce jako vlastník pozemku svou
činností nenarušil původní lesní biotop a nemohl na něm způsobit škodu.
Předmětem soudně správního přezkumu je však v daném případě rozhodnutí správních
orgánů o deliktní odpovědnosti žalobce za jednání popsané v rozhodnutí. Předmětem posouzení
tudíž není původní stav lesního pozemku. Pro posouzení opodstatněnosti žalobní námitky je
rozhodující skutečnost, že vybudováním stavby došlo k odnětí 39 m2 pozemku určeného
k plnění funkce lesa. Lesní zákon ani jiný obecně závazný právní předpis neobsahují ustanovení,
které by zbavovalo účastníka odpovědnosti za spáchání správního deliktu podle ustanovení §55
odst. 1 písm. b) lesního zákona, který bez povolení orgánu státní správy lesů odejme pozemek
určený k plnění funkcí lesa, byť by šlo o pozemek a porosty na něm, jež byly poškozeny
předchozí činností. Znalecký posudek Ing. Viceníka navíc nemá pro posouzení deliktního jednání
žalobce vypovídací hodnotu. Je tomu tak proto, že byl vypracováván až v době,
kdy na předmětném pozemku probíhaly dílčí stavební práce spojené se zajišťováním základů
nového stavebního objektu (posudek hovoří o staveništi).
Neobstojí ani žalobní bod, v němž žalobce namítal, že prvostupňový správní orgán není
oprávněn k vlastní interpretaci důkazů, pokud se jedná o odborné znalecké posudky.
Podle městského soudu změna závazného stanoviska orgánu ochrany přírody nemá sama
o sobě žádný význam pro posouzení skutkové podstaty správního deliktu. Není přitom
ani zřejmé, v jakých konkrétních skutkových či právních okolnostech žalobce spatřuje podklady
pro žalobní námitku, že nebyl zjištěn stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Žalobce
měl možnost seznámit se před vydáním rozhodnutí se soustředěnými podklady, mohl navrhovat
důkazy a jejich doplnění, ale změnu závazného stanoviska orgánů ochrany přírody jako důkaz
nenavrhoval. Při ústním jednání byl proveden důkaz znaleckým posudkem Ing. Jany Horové,
který je však pro posouzení znaků skutkové podstaty správního deliktu, za nějž byla žalobci
uložena pokuta, zcela irelevantní. Znalkyně, která vycházela ze „skutečného provedení stavby
a zapůjčené projektové dokumentace“ dospěla k závěru, že „podle současného stavu stavby
a částečně i projektové dokumentace, lze stavbu charakterizovat jako nadstandardní opěrný
konstrukční systém pro zajištění svahu, řešením odpovídající geologickým podmínkám dané
lokality, s využitelnými vnitřními prostorami. V současné době nelze stavbu charakterizovat
jako bytovou, z použité projektové dokumentace je zřejmé, že vybudovaný opětný systém lze
využít pro další nástavbu (i bytovou)“. Otázka, zda v době vypracování tohoto posudku, stavba
mohla či měla sloužit jako základ objektu pro bydlení, není podstatná pro posouzení deliktní
odpovědnosti žalobce. Stavební úřad zadal znalkyni k posouzení otázku, kterou je však povinen
ve smyslu stavebního zákona posuzovat sám. Z doložené fotodokumentace založené ve správním
spise vyplývá, že se jednalo o betonovou základovou desku o ploše 68m2 a z fotografií na č.l. 15
a 16 správního spisu je patrné i dokončení stavby obvodových zdí chaty. Závěry znaleckého
posudku jsou tedy v rozporu s pořízenou fotodokumentací, z níž vyplývá velikost, rozsah
a základní obrysy stavby, a tato fotodokumentace je tak dostatečná a přesvědčivá.
Městský soud neprovedl žalobcem navrhovaný výslech svědka Ing. Č., odborného lesního
hospodáře. Je tomu tak proto, že otázka případných škod a její výše není znakem skutkové
podstaty správního deliktu, za který byla žalobci ve správním řízení uložena pokuta. Otázka
případné škody pak nebyla správními orgány hodnocena jako přitěžující nebo polehčující
okolnost s vlivem na výši ukládané pokuty. I kdyby ke škodě na lesním pozemku nedošlo vůbec,
nemělo by to žádný vliv na závěry o tom, zda se žalobce dopustil správního deliktu podle §55
odst. 1 písm. b) lesního zákona.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) kasační stížnost, kterou obsahově opřel o důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že se městský soud neřídil závazným právním názorem vysloveným ve
zrušovacím rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2011, č. j. 7 As 25/2011 - 82,
kterým bylo správnímu soudu uloženo, aby se vypořádal s důkazem ve formě znaleckého
posudku, s existencí zákonné výjimky podle ustanovení §20 lesního zákona a s jednáním
tehdejšího žalobce ve smyslu plnění zákonné prevenční povinnosti.
Nelze souhlasit s argumentací městského soudu v tom smyslu, že zde existuje základová
deska rekreační chaty. Podle znaleckého posudku vypracovaného znalkyní Ing. Janou Horovou,
ustanovenou usnesením Stavebního úřadu Štěchovice ze dne 30. 6. 2008, šlo jen o zabezpečení
pozemku, resp. svahu před sesuvy půdy. Ostatně stejně tak je označena stavba i v projektové
dokumentaci, vypracované autorizovaným inženýrem. Správní soud však bez relevantního
podložení svých závěrů popírá uvedené vývody odborných stanovisek. Správní orgán se také
mohl vypořádat s uvedeným znaleckým posudkem, byť ten byl jako důkaz předložen až se
žalobou. Je tomu tak proto, že posudek byl správnímu orgán znám z předchozí rozhodovací
činnosti v souvisejícím správním řízení, jež se týkalo téhož pozemku
(sp. zn. ŽP/S MEUC-059798/2007/L/Mi, č. j. ŽP/MEUC-026497/2010/L/Mi-MěU
Černošce).
Jednáním vlastníka pozemku navíc nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty správního
deliktu, jak je mu kladeno za vinu. Podle §415 občanského zákoníku je každý povinen počínat si
tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Toto
ustanovení ukládá prevenční povinnost i vlastníku pozemku ve vztahu k vlastníkům sousedních
nemovitostí. Povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám, znamená pro vlastníka
nemovitosti povinnost užívat a spravovat svůj majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil škodu
jinému, tedy dbát i o to, aby na jeho vlastním pozemku byla provedena opatření zamezující
či snižující možnost vzniku škody na zdraví, na majetku a jiných hodnotách, a pokud již škoda
hrozí, učinit opatření k jejímu odvrácení. Vlastník pozemku, který si tak nepočíná a neprovádí
žádná opatření k tomu, aby ke škodě nedošlo, porušuje právní povinnost podle §415 občanského
zákoníku, mající za následek odpovědnost za škodu podle §420 občanského zákoníku.V souladu
s ustanovením §417 odst. 1 občanského zákoníku je pak ten, komu škoda hrozí povinen k jejímu
odvrácení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení. Nedodržení této povinnosti je
rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení §420 občanského zákoníku, a tedy
jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu. Jeho chování, které odpovídalo
uvedeným ustanovením občanského zákoníku, sledovalo cíl zabránit hrozící škodě.
Podle ustanovení §20 odst. 1 písm. b) lesního zákona je v lesích zakázáno provádět
terénní úpravy, narušovat půdní kryt, budovat chodníky, stavět oplocení a jiné objekty (jelikož
tyto objekty nejsou zákonem přesně specifikovány, lze analogicky vycházet z ustanovení §2
odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb. v souladu s nímž se stavbou rozumí veškerá stavební díla,
která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické
provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání).
Podle §20 odst. 4 lesního zákona však vlastník lesa může povolit výjimku za zákazů uvedených
v odstavci 1 písm. a) až k). Takovým vlastníkem lesa je i tehdejší žalobce, který je jako vlastník
zapsán v katastru nemovitostí. Podle ustanovení §55 odst. 1 písm. c) lesního zákona, orgán státní
správy lesů uloží pokutu až do výše 1.000.000 Kč vlastníku lesa nebo jiné osobě,
kteří neoprávněně užívají pozemky určené k plnění funkcí lesa způsobem, jež znemožňuje jejich
využívání pro plnění funkcí lesa. V souvislosti s uvedeným lze usuzovat na nutnost poškození
či neoprávněného užívání pozemků značného rozsahu, o čemž v daném případě nelze hovořit
(předmětná plocha tvoří cca 0,5 % celkové výměry pozemku parc. č. 376/36 k.ú. Masečín).
Stěžovatel proto považuje uložení pokuty správním orgánem a následné zamítnutí žaloby
městským soudem za nedůvodné a rozporné především s ustanovením čl. 2 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, nikdo však
nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. V žádném z předchozích řízení nebylo prokázáno,
že nebezpečí prodlení na předmětném pozemku nehrozilo a typ stavby je opakovaně označován
v přímém rozporu s relevantními podklady, které byly opakovaně předloženy.
Žalovaný Krajský úřad Středočeského kraje v písemném vyjádření ke kasační stížnosti
uvedl, že doplnění kasační stížnosti ze dne 6. 1. 2012 bylo provedeno až po marném uplynutí
lhůty k podání kasační stížnosti a že neobsahuje zákonem předepsaná skutková tvrzení vad
a nezákonnosti rozhodnutí. Navíc je kasační stížnost nepřípustná ve smyslu ustanovení §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s. Je tomu tak proto, že stěžovatel netvrdí žádné skutečnosti, ze kterých by
bylo možno dovodit, že se městský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu, vysloveným ve zrušovacím rozhodnutí. Stěžovatel opět pouze napadá právní
hodnocení a závěry provedené městským soudem. Vybudováním základové desky o rozměrech
39 m2 bez rozhodnutí orgánu státní správy lesů stěžovatel odňal pozemek určený k plnění funkcí
lesa a omezil jeho využívání pro plnění této funkce. Jelikož nešlo o stavbu taxativně uvedenou
v lesním zákoně, nelze uvěřit stěžovateli, že se jedná o stavbu na zabezpečení pozemku,
která nepotřebuje povolení správního orgánu. Nešlo ani o „jiný objekt“ ve smyslu §20 lesního
zákona. Stěžovatel klade účelovou rovnost mezi tzv. jiným objektem podle citovaného zákona
a stavbou definovanou ve stavebním zákoně. Tzv. jiný objekt je však v lesním zákoně uváděn
v souvislosti s prováděním terénních úprav, budováním chodníků a oplocení. Je tedy zřejmé,
že zákonodárce neměl pod tímto pojmem na mysli stavbu jako takovou, ale pouze drobné terénní
úpravy. Z logiky věci vyplývá, že povolení výjimky vlastníkem lesa k vybudování chodníku
jako drobné terénní úpravy nedojde k odnětí lesní půdy ve smyslu ustanovení o správních
deliktech. Na pozemku s terénní úpravou chodníku lze snadno pokračovat v pěstování lesa,
kdežto s trvalou stavbou to již není možné. Stěžovatel tvrdí, že vybudoval stavbu na zabezpečení
pozemku, avšak nespecifikuje, jaké konkrétní nebezpečí lesnímu pozemku hrozí a jaké nebezpečí
je odvráceno základovou deskou, na které je v současné době vybudována rekreační chata (tuto
skutečnost stěžovatel nepopírá, naopak se dovolává dodatečného povolení stavby chaty).
Žalovaný správní orgán proto navrhuje, aby kasační stížnost stěžovatele byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109
odst. 3, 4 s .ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že i v řízení o kasační stížnosti se jako kasační soud řídí
dispoziční zásadou. Je provedením této dispoziční zásady, jestliže ustanovení §106 odst. 1 s. ř. s.
ukládá stěžovateli povinnost označit rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvést, z jakých
důvodů (skutkových a právních) toto soudní rozhodnutí napadá a považuje výroky tohoto
rozhodnutí za nezákonné, a že kasační soud je pak vázán rozsahem kasační stížnosti (§109
odst. 3 s. ř. s.) a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.). Činnost
kasačního soudu je tak ohraničena rámcem takto vymezeným (rozsah napadení soudního
rozhodnutí a skutkové a právní důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí), a tento soud se musí
omezit na zkoumání napadeného rozhodnutí jen v tomto směru, nejde-li ovšem o vadu, k níž
musí hledět z úřední povinnosti (§109 odst. 4 věta za středníkem s. ř. s.). I při nejmírnějších
požadavcích proto musí být z kasační stížnosti poznatelné, v kterých částech a po jakých
stránkách má kasační soud napadené soudní rozhodnutí zkoumat, přičemž kasační soud není
povinen, ale ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti soudního rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud musí nejprve zaujmout stanovisko k výhradám žalovaného
správního orgánu, které byly vzneseny v písemném vyjádření ke kasační stížnosti.
Není opodstatněná výhrada, že doplnění kasační stížnosti ze dne 6. 1. 2012 bylo
provedeno až po marném uplynutí lhůty k podání kasační stížnosti a že neobsahuje zákonem
předepsaná skutková tvrzení vad a nezákonnosti rozhodnutí. Kasační stížností napadený
rozsudek městského soudu byl doručen zástupci stěžovatele dne 3. 11. 2011, který proti němu
ohlásil včasnou blanketární kasační stížnost ze dne 15. 11. 2011, jež byla předána osobně
do podatelny městského soudu dne 16. 11. 2011. Městský soud pak vyzval usnesením ze dne
1. 12. 2011 stěžovatele, aby do jednoho měsíce od doručení usnesení písemně odstranil
nedostatky kasační stížnosti (aby uvedl, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je rozhodnutí soudu
napadáno, kdy mu bylo napadené rozhodnutí doručeno, jaké důkazy navrhuje provést
k prokázání svých tvrzení a připojil další vyhotovení kasační stížnosti). Toto usnesení bylo
doručeno zástupci stěžovatele dne 7. 12. 2011 a shora uvedená jednoměsíční lhůta k odstranění
vad kasační stížnosti končila v sobotu dne 7. 1. 2012, resp. v pondělí dne 9. 1. 2012. Podání
ze dne 2. 1. 2012, které obsahovalo odstranění vad kasační stížnosti, pak bylo včas předáno
do podatelny městského soudu dne 6. 1. 2012. Tento postup byl v souladu s ustanovením
§106 odst. 2, 3 s. ř. s. Podání, které bylo doručeno městskému soudu dne 6. 1. 2012, obsahuje tři
skutkové a právní výtky vůči napadenému rozsudku správního soudu, které jsou přezkoumatelné
kasačním soudem.
Důvodná není ani výhrada, že kasační stížnost je nepřípustná ve smyslu ustanovení §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s. (stěžovatel netvrdí žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit,
že se městský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, vysloveným
ve zrušovacím rozhodnutí). Ze zrušovacího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 4. 2011, č. j. 7 As 25/2011 - 82, vyplývá, že kasační soud zrušil rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 14. 7. 2010, č. j. 11 Ca 110/2009 - 41, jen z toho důvodu, že správní soud chybně
rozhodl bez nařízení jednání, ačkoliv pro takový postup nebyly zákonné podmínky. Nejvyšší
správní soud se věcí samou nezabýval a v tomto směru věcně nepřezkoumal stížní důvody
v předchozí kasační stížnosti. Z tohoto důvodu proto ani nemohl ve věci samé vyslovit právní
názor. Nová kasační stížnost v této části proto není nepřípustná podle §104 odst. 3 písm. a)
s. ř. s. Zde je pak třeba aplikovat právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 4. 2005, č. j. 7 Azs 338/2004 - 106, dostupném na www.nssoud.cz., podle něhož „pokud
se stěžovatel v kasační stížnosti podané proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní
rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, dovolává stížních důvodů v předchozí kasační stížnosti již
jednou uplatněných a Nejvyšším správním soudem věcně přezkoumaných, je kasační stížnost v této části
nepřípustná podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Obdobný názor zaujal i Ústavní soud v nálezu ze dne
8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, dostupném na www.nalus.usoud.cz, který vyslovil, že:
„Ustanovení §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel
znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud
vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil. Vztáhnout však citované ustanovení též na
případy, kdy Nejvyšší správní soud pouze vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení, resp. nedostatečně
zjištěný skutkový stav, by ve svých důsledcích mohlo vést k naprosté zbytečnosti Nejvyššího správního soudu, neboť
by mohl tento soud v každé projednávané věci vždy prvním kasačním rozhodnutím vytknout jakoukoli (třebas i
malichernou) procesní vadu a poté v druhém kasačním řízení kasační stížnost odmítnout, a tím odmítnout i věcný
přezkum naříkaného rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva“.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovateli byla uložena pravomocně pokuta ve výši
20.000 Kč za jiný správní delikt podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) lesního zákona, jehož
se stěžovatel dopustil tím, že jako vlastník lesa v období nejméně od 15. 8. 2007 bez rozhodnutí
orgánu státní správy lesů o odnětí nebo o omezení odejmul část lesního pozemku parc. č. 376/36
v k.ú. Masečín o výměře 39 m2 z plnění funkce lesa. Stěžovatel začal výstavbu objektu v pololetí
roku 2007 na místě odstraněné rekreační chaty ev. č. 358 (parc. č. st. 411) a na lesním pozemku
parc. č. 376/36, vše v k.ú. Masečín, aniž měl ke stavebním činnostem příslušné povolení.
Stěžovatel tak novým objektem rozšířil zastavěnou plochu původní rekreační chaty o výměře 42
m2 na výměru 81 m2, jak to vyplývá ze zaměření skutečného provedení stavby geodetickou
kanceláří. V důsledku tohoto postupu stěžovatel na nově zastavěné části lesního pozemku
o výměře 39 m2 znemožnil řádné plnění funkcí lesa a charakter pozemku určené k plnění této
funkce změnil na zastavěnou plochu. Tímto způsobem bez povolení orgánu státní správy lesů
odňal pozemek určený k plnění funkcí lesa a naplnil tak skutkovou podstatu výše uvedeného
správního deliktu. Stěžovatel označoval nedokončený objekt za „zabezpečovací zařízení
stabilizující podloží“. Správní orgán však objekt považoval za rozestavěnou novou rekreační
chatu, vycházeje z vlastního úsudku o charakteru a konstrukčním řešení tohoto objektu
(betonový skelet s dveřmi a dvěma okny). Hlavně ale vycházel z toho, jak o stavbě uvážil stavební
úřad v zahájeném řízení o odstranění nepovolené stavby.
Správní orgány a městský soud zcela správně dovodily, že v řízení o uložení pokuty
podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) lesního zákona není směrodatné určení charakteru objektu.
Výstavba v této věci byla v každém případě zahájena bez jakéhokoliv povolení a pozemek určený
k plnění funkcí lesa tak byl dotčen v rozporu se zákonem. Je tomu tak proto, že podle ustanovení
§13 odst. 1 lesního zákona, jež obsahuje u ochrany pozemků určených k plnění funkcí lesa
základní povinnosti, stanoví že veškeré pozemky určené k plnění funkcí lesa musí být účelně
obhospodařovány podle tohoto zákona. Jejich využití k jiným účelům je zakázáno. O výjimce
z tohoto zákazu může rozhodnout orgán státní správy lesů na základě žádosti vlastníka lesního
pozemku nebo ve veřejném zájmu. Výjimku tedy v takových případech představuje pravomocné
rozhodnutí orgánu státní správy lesů o dočasném nebo trvalém odnětí či omezení plnění funkce
lesa ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 lesního zákona, vydané před vlastním započetím jiného
využívání pozemku určeného k plnění funkce lesa. Stěžovatel, jež je vlastníkem nemovitostí,
však o žádné takové rozhodnutí orgánu státní správy lesů nepožádal, které tak neexistuje. Lesní
zákon v ustanovení 15 odst. 3 písm. a) a b) ještě připouští na pozemcích určených k plnění funkcí
lesa umístění staveb tam uvedených bez odnětí (signály, stabilizační kameny a jiné značky
pro geodetické účely, stožáry nadzemních vedení, vstupní šachty podzemního vedení, pokud
v jednotlivých případech nejde o plochu větší než 30 m2; přečerpávací stanice, vrty a studny,
stanice nadzemního nebo podzemního vedení, zařízení a stanice sloužící monitorování životního
prostředí a větrní jámy, pokud v jednotlivých případech nejde o plochu větší než 55 m2). Pokud
by byla některá z taxativně uvedených staveb umístěna na lesním pozemku, je plocha zastavěná
touto stavbou i nadále pozemkem určeným k plnění funkcí lesa. Stavba umístěna stěžovatelem
však v tomto případě není v taxativně vyjmenovaných stavbách uvedena. I kdyby se tedy jednalo
o stavbu zabezpečovací, umístěním takové stavby by přesto docházelo k využívání lesního
pozemku k jinému účelu.
Uvedená úvaha je pak rozhodující pro posouzení všech námitek kasační stížnosti.
Znalecký posudek Ing. Jany Horové je potom zcela irelevantní pro posouzení znaků
skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) lesního zákona,
kterého se dopustí vlastník lesa nebo jiná osoba, kteří bez rozhodnutí orgánu státní správy lesů
o odnětí nebo o omezení odnímají pozemky určené k plnění funkcí lesa nebo omezují jejich
využívání pro plnění funkcí lesa. Není podstatné, zda v době vypracování znaleckého posudku
byla stavba nadstandardním opěrným konstrukčním systémem pro zajištění svahu s využitelnými
vnitřními prostorami nebo zda mohla nebo měla sloužit jako základ objektu pro bydlení,
resp. pro rozestavěnou novou rekreační chatu. Podstatné z hlediska postihu pro uvedený správní
delikt je jen to, že stěžovatel jako vlastník nemovitosti a lesního pozemku nepožádal orgán státní
správy lesů o udělení výjimky stran využití 39 m2 lesního pozemku k jiným účelům než k plnění
funkcí lesa. Tato skutečnost postačuje ke správnímu postihu a jako taková byla prokázána.
Ostatně ji nepopírá ani stěžovatel. V tomto směru jsou úvahy městského soudu zcela správné
a na odůvodnění tohoto rozsudku lze v podrobnostech odkázat.
Opodstatněná není ani námitka kasační stížnosti, která s poukazem na ustanovení §415
občanského zákoníku, §417 odst. 1 téhož zákona a ustanovení §420 občanského zákoníku
dovozuje, že jednáním vlastníka pozemku nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty správního
deliktu, jak je mu kladeno za vinu. V daném případě stěžovatel jako vlastník předmětného
pozemku jednal tak, aby odvrátil hrozící nebezpečí a škodu. Provedl proto nutná technická
opatření v souladu s příslušnými znaleckými posudky a vyjádřeními, které jednoznačně dokazují
ohrožení předmětného pozemku a sousedních pozemků sesuvy půdy.
Podle ustanovení §22 odst. 1 lesního zákona vlastníci nemovitostí nebo investoři staveb
a zařízení jsou povinni provést na svůj náklad nezbytně nutná opatření, kterými jsou nebo budou
jejich pozemky, stavby a zařízení zabezpečeny před škodami způsobenými zejména sesuvem
půdy, padáním kamenů, pádem stromů nebo jejich částí, přesahem větví a kořenů, zastíněním
a lavinami z pozemků určených k plnění funkcí lesa; tato opatření jsou oprávněni provést
i na pozemcích určených k plnění funkcí lesa. Rozsah a způsob zabezpečovacích opatření stanoví
orgán státní správy lesů, pokud není podle zvláštních předpisů 18) příslušný jiný orgán státní
správy. Vlastník pozemků určených k plnění funkcí lesa je povinen provedení opatření strpět.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné na tomto místě říci, že ani tato námitka není
opodstatněná. Stěžovatel přehlíží, že rozsah a způsob zabezpečovacích opatření si neurčuje
vlastník ohrožené nemovitosti podle své vůle, ale rozhoduje o nich orgán státní správy lesů
nebo jiný orgán státní správy (předposlední věta §21 odst. 1 lesního zákona). Vlastník pozemku
určeného k plnění funkcí lesa pak má povinnost provedení opatření strpět, a to opět způsobem
a v rozsahu stanoveném orgánem státní správy lesů, a nemá možnost o zabezpečovacích
opatřeních sám rozhodnout ani v případě ochrany vlastní nemovitostí (poslední věta §21 odst. 1
lesního zákona). Z uvedené argumentace vyplývá, že stěžovatel ani v tomto případě nebyl
oprávněn provádět již popsané stavební práce bez rozhodnutí orgánu státní správy lesů
nebo jiného orgánu státní správy o rozsahu a způsobu zabezpečovacích opatření. Jelikož tak
přesto učinil, dopustil se rovněž protiprávního jednání. Občanský zákoník pak není rozhodným
právním předpisem, protože stěžovatel nebyl v situaci, kterou by bylo možno označit
za odvracení bezprostředně hrozící škody. Neoprávněné odnětí nelze považovat za činnost
v krajní nouzi. Správní orgán oprávněně poukázal na to, že znalecké posudky RNDr. Pavla
Poláka ze dne 14. 3. 2007 a Ing. Josefa Kypa ze dne 20. 4. 2007 dokazují, že si stěžovatel
v období nejméně 40 dnů nechal vypracovat znalecké posudky místo okamžitého jednání.
Z vypracovaných posudků pouze vyznívá nevyhovující stavebně technický stav původní chaty
daný stářím a špatným založením a negativní působení atmosférických vlivů na okolní terén.
Stěžovatel navíc neprokázal, že by byl nucen jednat bezprostředně, ani že nebylo možno jednat
jiným způsobem. První skutečnost vyvrací dlouhý časový prostor, ve kterém byly vyhotovovány
znalecké posudky a druhou fakt, že pro zajištění dílčí části dotčeného svahu proti případnému
sesuvu nebylo nutno budovat železobetonovou „vanu“ se zastřešením, vnitřními příčkami,
vstupními dveřmi a okny, když stejnému účelu by posloužily např. opěrné zdi.
Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit ani stížní námitce, že ustanovení §20 odst. 1
písm. b) lesního zákona sice zakazuje v lesích provádět stavby jiných objektů, za něž lze
při nedostatku pozitivní úpravy považovat stavby ve smyslu ustanovení §2 odst. 3 zákona
č. 183/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nicméně stěžovatel jako vlastník lesa může podle
ustanovení §20 odst. 4 lesního zákona povolit výjimku ze zákazů uvedených v §20 odst. 1
písm. a) až k) lesního zákona.
Ustanovení §20 odst. 1 písm. b) lesního zákona ve spojení s ustanovením §20 odst. 3
lesního zákona umožňuje vlastníkovi provádět jinak zakázané terénní úpravy, narušovat půdní
kryt, budovat chodníky, stavět oplocení a jiné objekty na lesním pozemku, které jsou prováděny
při hospodaření v lese. Hospodařením v lese se pak rozumí obnova, ochrana, výchova a těžba
lesních porostů a ostatní činnosti zabezpečující plnění funkcí lesa [§2 písm. d) lesního zákona].
Funkcemi lesa se rozumí přínosy podmíněné existencí lesa, které se člení na produkční
a mimoprodukční [2 písm. b) lesního zákona]. Umístění předmětné stavby nebylo činností,
kterou by stěžovatel prováděl při hospodaření v lese. Proto podle názoru Nejvyššího správního
soudu nelze toto ustanovení vztáhnout na předmětnou činnost stěžovatele. Zákonodárce neměl
bezpochyby na mysli, že by v rámci hospodaření v lese mohl být na lesním pozemku umístěn
bez předchozího povolení orgánu státní správy lesů jiný objekt, jež by měl jiný účel
než pro hospodaření v lese. Ustanovení §20 odst. 1 písm. b) lesního zákona ve spojení
s ustanovením §20 odst. 3 lesního zákona lze proto v tomto případě aplikovat jen ve spojení
s obecným ustanovením §13 odst. 1 zákona o lesích, podle něhož vlastník lesa není oprávněn
povolit odnětí pozemku k plnění funkcí lesa. Vyžaduje-li tedy umisťovaná stavba „jiného
objektu“ předchozí odnětí, je aplikace ustanovení §20 odst. 1 písm. b) lesního zákona vázána
na předchozí povolení odnětí.
Poukazuje-li stěžovatel v kasační stížnosti na to, že s ohledem na ustanovení §55 odst. 1
písm. c) lesního zákona bylo třeba v tomto případě usuzovat na nutnost poškození
či neoprávněného užívání pozemků značného rozsahu, o čemž v projednávané věci nelze hovořit
(předmětná plocha tvoří cca 0,5 % celkové výměry), třeba říci, že stěžovatel takovou námitku
v žalobě nevznesl a pro právní kvalifikaci správního deliktu ve smyslu §55 lesního zákona není
rozhodná. V tomto směru lze odkázat i na žalobou napadené správní rozhodnutí, v němž se
odvolací správní orgán vyrovnával s výši sankce.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů zamítl kasační stížnost stěžovatele směřující
proti napadenému rozsudku městského soudu (§110 odst. 1 poslední věta s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože mu
takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., za použití ustanovení
§120 s. ř. s. Žalobce jako stěžovatel ve věci úspěch neměl a podle obsahu spisu úspěšnému
správnímu orgánu nevznikly žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem. Nejvyšší
správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2012
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu