ECLI:CZ:NSS:2012:7.AS.56.2012:37
sp. zn. 7 As 56/2012 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: T. D. N., zastoupen
Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2012,
č. j. 9 Ca 420/2009 – 64,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2.880 Kč
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Marka
Sedláka, advokáta.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaná domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání
rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2012,
č. j. 9 Ca 420/2009 – 64, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem zrušil
rozhodnutí žalované ze dne 4. 12. 2009, č. j. CPR-13988-1/ČJ-2009-9CPR-V234, a věc vrátil
žalované k dalšímu řízení. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce
a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, oblastního ředitelství služby cizinecké policie
Ústí nad Labem, inspektorátu cizinecké policie Chomutov ze dne 3. 9. 2009,
č. j. CPUL-2037-45/ČJ-2009-044061-BALI, kterým bylo žalobci podle ust. §119 odst. 1 písm. b)
bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní
vyhoštění s tím, že doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území České republiky, byla
stanovena na 1 rok.
Městský soud nejprve posoudil jako neoprávněnou námitku uplynutí lhůty pro vydání
rozhodnutí. Jedná se o lhůtu pořádkovou, s jejímž nedodržením zákon nespojuje žádné právní
následky, byť v daném případě bylo řízení zahájeno po uplynutí této lhůty. Z toho, že příslušný
orgán má (primární) povinnost zahájit řízení včas a nadřízený orgán má (sekundární) povinnost
učinit opatření proti nečinnosti, nesplní-li příslušný orgán svoji primární povinnost, nelze
dovozovat subjektivní právo osoby, která by měla být účastníkem takového řízení, na to,
aby řízení, jež nebylo zahájeno v přiměřené lhůtě a u něhož nebyla v tomto smyslu zjednána
náprava ani nadřízeným orgánem, již vůbec nebylo zahajováno nebo aby bylo zahájeno, avšak
poté zastaveno bez uložení sankce účastníkovi, bylo-li by jinak na místě sankci uložit. Nedůvodná
je námitka, že sdělení o výsledku kontroly nemělo být podkladem pro rozhodování správního
orgánu o správním vyhoštění, neboť je nezákonné jeho užití je v rozporu s §51 odst. 1 správního
řádu. Z tohoto tvrzení není zřejmé, v čem žalobce spatřuje nezákonnost sdělení o výsledku
kontroly. Tato listina byla důvodně použita jako podklad (důkaz). Nevyplývá z ní porušení zásady
presumpce nevinny. Podmínkou pro uložení správního vyhoštění uvedené v §119 odst. 1
písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců není předchozí vyřešení otázky, zda byl jednáním
žalobce spáchán přestupek. Není relevantní ani námitka ohledně porušení procesních práv
žalobce spočívajícího v tom, že jeho zástupci nebylo umožněno nahlédnout do spisového
materiálu týkajícího se kontroly provedené Úřadem práce v Mostě. Z obsahu důkazu (sdělení
Úřadu práce v Mostě ze dne 21. 4. 2008 zástupci žalobce) vyplynulo, že se domáhal nahlížení
do spisového materiálu osoby odlišné od žalobce. Není tak prokázáno, že Úřad práce v Mostě
odmítl realizovat žalobcova procesní práva. Není důvodná ani námitka, že nebyl dostatečně
zjištěn stav věci, když správní orgán neprovedl výslech svědků a nesejmul při kontrole otisky
prstů. Správní orgány právem vyšly ze sdělení Úřadu práce v Mostě o výsledku kontroly a dalších
listin (smlouvy a podklady pro sdělení o výsledku kontroly, faktury, výpis z obchodního rejstříku,
výpis z evidence dočasně usídlených cizinců). Žalobce konkrétní osoby, které by měly být
vyslechnuty, nenavrhl. Skutkový stav byl zjištěn dostatečně. V době kontroly a na daném místě
musela být osoba, která se prokázala žalobcovým průkazem totožnosti, a žalobce neoznačil jiné
konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že jeho doklady mohla disponovat jiná osoba.
Jeho obecné tvrzení, že se za něj mohla vydávat jiná osoba, je nedostatečné. Důvodnou však
soud shledal námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí spočívající v tom, že podle
ustanovení §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců lze rozhodnutí o správním
vyhoštění uložit za celkem čtyři skutkové podstaty jednání, které jsou svojí povahou naprosto
odlišné, přičemž je zřejmé, že žalobce se nemohl kumulativně dopustit všech těchto jednání.
Napadené rozhodnutí je vnitřně rozporné, neboť z něj není zřejmé, zda žalobce pracoval
bez povolení k zaměstnání, nebo provozoval dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění
podle zvláštního právního předpisu. Správní orgány přesně a určitě nevymezily skutkovou
podstatu a tím pádem nedostatečně kvalifikovaly jednání účastníka řízení. Městský soud
proto rozhodnutí žalované zrušil, a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalovaná jako stěžovatelka (dále jen
„stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřela o ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelka namítla, že ve svém rozhodnutí přesně a jednoznačně vymezila skutkovou
podstatu jednání účastníka řízení, přičemž poukázala na konkrétní pasáže z odůvodnění na straně
2 odst. 3 a straně 4 odst. 2. Stěžovatelka dále odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu
č. j. 9 As 61/2011 – 96 a č. j. 2 As 62/2011 - 77 vydané v obdobných věcech a navrhla, aby byl
napadený rozsudek zrušen a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu
a uvedl, že je mu známo několik skutkově shodných řízení, ve kterých městský soud rozhodnutí
žalovaného zrušil a řízení bylo zastaveno (např. rozsudek městského soudu
č. j. 6 Ca 341/2009 - 40). Vzhledem k tomu by podle něj postup správního orgánu, kterým by mu
bylo uloženo správní vyhoštění, byl v rozporu se zásadou legitimního očekávání.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Stěžovatelka brojí proti závěru městského soudu, že správní orgány přesně a určitě
nevymezily skutkovou podstatu, tj. nedostatečně kvalifikovaly jednání účastníka řízení. Tvrdí
opak a poukazuje na některé pasáže svého rozhodnutí. Nejvyšší správní soud shledal tuto jedinou
stížní námitku nedůvodnou.
Podle ust. §119 odst. 1 písm. b) bod 3. zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci
umožnit vstup na území, je-li cizinec na území zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je
toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající
výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení
k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval.
Ze správního rozhodnutí přitom musí být jednoznačně seznatelné, zda cizinec a) byl
zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání,
nebo b) provozoval dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního
předpisu, nebo c) bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal, nebo d) takové zaměstnání cizinci
zprostředkoval, případně že svým jednáním naplnil několik z těchto skutkových podstat zároveň
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2011, č. j. 7 As 98/2010 - 67,
všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Pokud by bylo vycházeno pouze z těch pasáží žalobou napadeného rozhodnutí,
na které stěžovatelka nyní poukazuje, bylo by nutno učinit závěr, že kvalifikace jednání žalobce
byla skutečně jednoznačná. V uvedených pasážích (str. 2 odst. 3 a str. 4 odst. 2 žalobou
napadeného rozhodnutí) se totiž hovoří pouze o tom, že žalobce byl na území České republiky
zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoliv toto povolení je podmínkou výkonu zaměstnání.
Na jiných místech žalobou napadeného rozhodnutí (str. 6 odst. 4 a str. 7 odst. 4) se však uvádí
následující: „V rámci kontroly bylo zjištěno, že účastník řízení v uvedeném objektu v měsíci srpnu 2008
provozoval dani podléhající výdělečnou činnost, aniž by k tomu měl oprávnění podle zvláštního právního předpisu,
neboť v době kontroly nebyl zapsán v obchodním rejstříku.“ […] „Na podkladě zjištěných skutečností
a po zhodnocení všech uvedených okolností případu dospěl odvolací orgán k závěru, že nalézací správní orgán
dostatečně prokázal skutečnost, že účastník řízení v objektu společnosti Maurice Ward & Co. s.r.o.
v Korozlukách, kde provozovala svoji činnost společnost Euromantec CZ s.r.o., provozoval v měsíci srpnu 2008
dani podléhající výdělečnou činnost, aniž by k tomu měl oprávnění podle zvláštního právního předpisu. V době
kontroly neměl živnostenské oprávnění, neboť v obchodním rejstříku je zapsán až od 29. 11. 2008. Zároveň bylo
zjištěno, že pracovní činnost účastník řízení vykonával, aniž by mu bylo uděleno příslušným úřadem práce povolení
k zaměstnání.“
I když je v žalobou napadeném rozhodnutí nejprve jednání žalobce kvalifikováno jako
výkon zaměstnání bez povolení k zaměstnání, posléze již tato kvalifikace není dodržována.
V citovaných pasážích se hovoří o tom, že žalobce provozoval dani podléhající činnost, aniž by
k tomu měl oprávnění podle zvláštního předpisu, popř. že naplnil obě zmíněné skutkové
podstaty. Rozhodnutí je z tohoto důvodu vnitřně rozporné, neboť v něm není jednoznačně
vymezeno, zda žalobce naplnil skutkovou podstatu ad a) (byl zaměstnán bez povolení
k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání), ad b) (provozoval dani
podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu) nebo obě tyto
skutkové podstaty.
Nejvyšší správní soud s ohledem na popsané konkrétní okolnosti posuzovaného případu
dospěl ve shodě s městským soudem k závěru, že kvalifikace jednání žalobce nebyla v žalobou
napadeném rozhodnutí vymezena jasně a jednoznačně. Tato vada zakládá nepřezkoumatelnost
žalobou napadeného rozhodnutí (viz obdobně již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 1. 2011, č. j. 7 As 98/2010 - 67).
Pokud stěžovatelka poukazovala na rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 61/2011 - 96, a ze dne 6. 6. 2011, č. j. 2 As 62/2011 - 77, pak je
nutno uvést, že v každém z těchto rozhodnutí bylo nutné posuzovat konkrétní skutkové
okolnosti případu, které se mohly lišit (zcela zásadní mohou být zejména rozdíly v obsahu
žalobou napadeného rozhodnutí, soudu předloženého spisového materiálu, ale také samotné
žaloby či kasační stížnosti). Také ve výše citovaných rozsudcích (č. j. 1 As 70/2010 - 99
a 7 As 98/2010 - 67) byl posuzován obdobný skutkový stav a s ohledem na konkrétní okolnosti
posuzovaného případu musely být učiněny částečně odlišné závěry, co do hodnocení skutkového
stavu. I v nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud rozhodoval s ohledem na konkrétní
skutkové okolnosti, přičemž postupoval zcela ve shodě s právními názory vyslovenými ve všech
uvedených rozsudcích. Jak nakonec uvedl Ústavní soud například ve svém usnesení
ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 647/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), rozhodnutí soudu je
výsledkem nezávislého soudního rozhodování v konkrétní věci s přihlédnutím ke všem
okolnostem daného případu; nelze proto požadovat, aby soudy vždy rozhodovaly stejně,
byť v odlišných kauzách.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že žalovaná neměla ve věci
úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce zastoupený na základě plné moci
advokátem měl v řízení před Nejvyšším správním soudem plný úspěch, a proto má právo
na náhradu nákladů, které mu vznikly v podobě nákladů na zastoupení advokátem. Náklady
spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti)
v hodnotě 2.100 Kč [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: „advokátní tarif“)]
a v náhradě hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Protože je advokát
plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající
dani, kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, která činí
480 Kč. Jelikož má žalobce právo na náhradu těchto nákladů proti stěžovatelce, rozhodl Nejvyšší
správní soud tak, že je stěžovatelka povinna nahradit žalobci k rukám jeho advokáta náhradu
nákladů řízení ve výši 2.880 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2012
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu