ECLI:CZ:NSS:2012:7.AZS.23.2012:42
sp. zn. 7 Azs 23/2012 - 42
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: A. L., zastoupen
Jiřím Šrámkem, advokátem se sídlem Palackého 205, Rumburk, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2012, č. j. 46 Az 2/2011 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce - advokátovi Jiřímu Šrámkovi - se u r č u j e
na odměně za zastupování a na náhradě hotových výdajů částka ve výši 2.400 Kč,
která mu bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem ze dne 7. 2. 2012,
č. j. 46 Az 2/2011 - 42, zamítl žalobu podanou žalobcem A. L. (dále také „stěžovatel“) proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 21. 9. 2011, č. j. OAM-
191/LE-BE02-ZA04-2011, kterým byla jako zjevně nedůvodná zamítnuta žádost stěžovatele o
udělení mezinárodní ochrany podle §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o
změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“).
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden zákonem č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě
institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným
prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže
rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující
funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv
fyzických a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní
ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti) je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat
na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti
bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu. b) Krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105
odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní
soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci
znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž uvést,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci konstatuje, že stěžovatel opírá námitky kasační
stížnosti o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel především uvedl, že v průběhu válečného konfliktu na Balkánském polostrově
pomáhal organizovat odchod svých kamarádů do Kosovské osvobozenecké armády,
kteří ve válce později padli. Jedna z pozůstalých rodin ho viní ze smrti svého příbuzného
a je odhodlána se mstít. Princip krevní msty má totiž v Kosovu velmi hlubokou tradici
a ve své původní žalobě o tom nabídl velmi závažné důkazy. Již tehdy se vyjadřoval
k neaplikování ust. §14a zákona o azylu, neboť v jeho případě existují opravdu důvodné obavy,
že pokud by byl vrácen do Kosova, hrozilo by mu nebezpečí vážné újmy. Ostatně i Česká
republika musí dodržovat čl. 2 a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a nesmí
vystavovat jednotlivce nebezpečí ztráty života či hrozbě mučení nebo nelidského zacházení
ze strany jiných veřejných či soukromých osob. Krajský soud však na uvedené argumenty
při svém rozhodování nevzal zřetel a spokojil se s pohledem žalovaného na uvedenou
problematiku. Správní soud zaujal rovněž chybný právní názor na podstatu jeho současného
trvalého vztahu s družkou na území České republiky, ačkoliv se již v předchozím řízení podrobně
vyjadřoval ke svému osobnímu a rodinnému životu a zdůrazňoval všechny okolnosti uvedeného
vztahu. Stěžovatel z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek krajského soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ze spisového materiálu vyplývá, že se ve věci stěžovatele A. L. jedná v pořadí o třetí
žádost o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky.
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 15. 5. 2001,
č. j. OAM-548/VL-10-04-2001, nebyl stěžovateli udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona o azylu a nebyla na něho vztažena ani překážka vycestování podle §91 zákona
o azylu. Rozklad stěžovatele byl pak zamítnut rozhodnutím ministra vnitra ze dne 4. 12. 2003,
č. j. OAM-805/AŘ-2002 a rozhodnutí vydané v prvním stupni bylo potvrzeno. Rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004, č. j. 10 Az 15/2004 - 27, byla zamítnuta žaloba
stěžovatele směřující proti rozhodnutí o rozkladu. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 4. 2006, č. j. 6 Azs 473/2004 - 67, byla posléze zamítnuta kasační stížnost A. L. proti
uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze.
Rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké
a pohraniční policie Ostrava, oddělení cizinecké policie Vyšní Lhoty, ze dne 19. 12. 2007,
č. j. SCPP-939-11/OV-XII-2007, bylo A. L. pravomocně uloženo správní vyhoštění s tím, že
doba po kterou nelze tomuto cizinci umožnit vstup na území České republiky se stanoví na 10
let.
Rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorátu
cizinecké policie letiště Praha Ruzyně ze dne 5. 8. 2011, č. j. CPR-8140-14/ČJ-2011-004112, byl
A. L. zajištěn na dobu 70 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, a to za účelem správního
vyhoštění z území členských států EU. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem
Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. 4 T 118/2005 byl A. L. odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání 2 roků a k trestu vyhoštění na 5 let a rozsudkem téhož okresního soudu
ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 4 T 34/2006 byl A. L. posléze odsouzen k trestu odnětí svobody
v trvání 4 let a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Dne 29. 11. 2007 pak byl A. L. na základě
usnesení Okresního soudu v Mostě č. j. 31 PP 57/2007-23, podmíněně propuštěn z výkonu
trestu odnětí svobody. Z uvedených důvodů byl tento cizinec zařazen od 5. 6. 2011 do 5. 6. 2021
do policejní evidence jako nežádoucí osoba.
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 10. 6. 2009,
č. j. OAM-11/VL-07-K01-2008, pak stěžovateli nebyla udělena mezinárodní ochrana podle §12,
§13, §14, §14a a §14b zákona o azylu. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 10. 5. 2010, č. j. 29 Az 16/2009 - 29, byla zamítnuta žaloba stěžovatele směřující
proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany. Usnesením Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 3. 2011, č. j. 6 Azs 34/2010 - 89, byla posléze odmítnuta pro nepřijatelnost kasační
stížnost A. L. proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové.
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 21. 9. 2011,
č. j. OAM-191/LE-BE02-ZA04-2011, byla jako zjevně nedůvodná zamítnuta žádost stěžovatele
o udělení mezinárodní ochrany podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Rozsudkem Krajského
soudu v Praze ze dne 7. 2. 2012, č. j. 46 Az 2/2011 - 29, byla zamítnuta žaloba stěžovatele
směřující proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako
zjevně nedůvodné. O kasační stížnosti stěžovatele je rozhodováno tímto usnesením Nejvyššího
správního soudu.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti vznesl v zásadě jen dvě námitky. Především vyslovil
obavy, že bude v případě návratu do Kosova zabit z důvodu krevní msty za smrt kamarádů,
jejichž odchod do Kosovské osvobozenecké armády pomáhal organizovat (dostatečným
důkazem je podle stěžovatele zejména násilná smrt jeho otce) a že krajský soud nesprávně
posoudil okolnosti jeho rodinného života se svou družkou na území České republiky.
Kasační stížnost nepřináší žádné konkrétní skutkové či právní argumenty a jen opakuje
jednotlivá tvrzení stěžovatele, k nimž se jak správní orgán tak i krajský soud vyjádřily ve svých
rozhodnutích.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele ve vztahu k jím uváděnému ohrožení jeho života
z důvodu krevní msty, nutno poukázat na to, že k této problematice se již vyjádřil Nejvyšší
správní soud v usnesení ze dne 29. 3. 2011, č. j. 6 Azs 34/2010 - 89, dostupném
na www.nssoud.cz, kterým byla odmítnuta pro nepřijatelnost kasační stížnost A. L. proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 5. 2010, č. j. 29 Az 16/2009 - 29, jímž
byla zamítnuta žaloba stěžovatele směřující proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany.
Nejvyšší správní soud v uvedeném usnesení mimo jiné vyslovil, že: „Další stěžovatelova
námitka směřuje k tomu, že žalovaný nedostatečně posoudil jeho situaci ve vztahu ke Kosovu, kde stěžovateli
údajně hrozí krevní msta ze strany rodin jeho kamarádů, kteří padli ve válce a jejichž odchod k UCK stěžovatel
zorganizoval. … Žalovaný výpověď stěžovatele o hrozící krevní mstě v Kosovu vyhodnotil jak nevěrohodnou,
neboť podle názoru žalovaného je velmi nepravděpodobné, že by rodiny padlých kamarádů pociťovaly vůči
stěžovateli zášť za to, že zorganizoval jejich odchod do UCK, která je vnímána v prostředí Albánců jako symbol
boje za nezávislost. Dále žalovaný upozorňuje, že v předchozím řízení o udělení mezinárodní ochrany se stěžovatel
vůbec nezmínil o obavách z ohrožení krevní mstou v oblasti Kosova. Tento rozpor v nynějším řízení o udělení
mezinárodní ochrany zdůvodnil pouze tak, že předpokládal zklidnění tohoto problému. Problém posuzování
věrohodnosti výpovědi žadatele o poskytnutí mezinárodní ochrany je řešen judikaturou Nejvyššího správního soudu.
V souvislosti s projednávanou otázkou lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 7 Azs 25/2008, dostupný na www.nssoud.cz, kde se uvádí: „Jelikož zpravidla není
v možnostech žadatele v řízení o udělení mezinárodní ochrany prokázat svá tvrzení jiným způsobem než svou
výpovědí, je srovnání jím uváděných skutečností zásadním kritériem pro posouzení jejich věrohodnosti. Pokud
se ve výpovědích žadatele vyskytuje značné množství rozporů, které není schopen zdůvodnit, nelze ministerstvu
vytýkat, že k nim přistupuje s určitou mírou pochybností.“ Přitom v projednávané věci je podle názoru zdejšího
soudu dáno větší množství rozporů, které činí tvrzení stěžovatele o hrozící krevní mstě v Kosovu nevěrohodným.
K rozporům, na které poukazuje v odůvodnění rozhodnutí žalovaný, podotýká zdejší soud, že se jeví jako velmi
nepravděpodobné, že by stěžovatel své obavy z hrozící krevní msty v Kosovu v řízení o své první žádosti o azyl
zamlčel, když jejich uvedení mohlo být pouze v jeho prospěch. Z výpovědi stěžovatele také nevyplývá, že by měl
nějakým způsobem smrt svých kamarádů ve válce přímo zavinit, stěžovatel tedy netvrdí ani věrohodný důvod
proč by jejich rodiny měly na stěžovatele uvalit krevní mstu. Přitom konkrétní důkazy dokládající existenci tohoto
ohrožení své osoby stěžovatel žalovanému nepředložil a podle názoru zdejšího soudu by ani zjištění obecných
informací o krevní mstě v Kosovu a počtu jejich obětí, které stěžovatel podle svých slov při rozhodování žalovaného
postrádal, nemohlo vést k odstranění pochybností o věrohodnosti stěžovatelem tvrzených obav z krevní msty
v Kosovu. Také tato námitka stěžovatele je tedy nepřípadná“.
Nejvyšší správní soud, který nyní rozhoduje o kasační stížnosti stěžovatele, nemá žádný
důvod odchylovat se v popsaném směru od závěrů vyslovených již v uvedeném usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2011, č. j. 6 Azs 34/2010 - 89. Je tomu tak proto,
že nyní jde prakticky o stejnou věc téhož stěžovatele s velmi malým časovým odstupem
od předchozí věci (nové správní rozhodnutí ze dne 21. 9. 2011 a navazující rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 7. 2. 2012), a při nezměněném skutkovém a právním stavu by výsledkem
nového přezkumu byl nepochybně stejný závěr.
Ostatně stěžovatelovo tvrzení o obavě z příbuzných kamarádů, kteří ve válce zahynuli,
nelze podřadit pod žádný z důvodů pro udělení azylu vyjmenovaných taxativně v ust. §12 zákona
o azylu. Stěžovatel tedy nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu. Stěžovatel však nesplňuje
ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Nebylo zjištěno, a ani sám netvrdil, že by mu
ve státě, jehož je státním občanem hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu ust. §14a
odst. 2 zákona o azylu, a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít
ochrany státu, jehož je občanem. Stěžovatel se se svými obavami, které ale ničím konkrétním
nedoložil, nikdy neobrátil na příslušné orgány svého státu a nemůže tedy tvrdit, že by mu tyto
orgány v případě skutečného nebezpečí pomoc neposkytly. Nejvyšší správní soud již zaujal
stanovisko právě k případům, kdy cizinec nevyužije vnitrostátní ochrany v zemi původu
proti tvrzenému bezpráví a domáhá se pak mezinárodní ochrany v zemi, kde požádal u udělení
mezinárodní ochrany. Tak v rozsudku ze dne 27. 6. 2005, č. j. 4 Azs 395/2004 - 68, dostupném
na www.nssoud.cz, vyslovil, že: „Obecné tvrzení o pronásledování, bez prokázání existence takového
pronásledování za situace, kdy se stěžovatel účinně neobrátil se svými problémy na domovské orgány, nelze
podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu“. V rozsudku ze dne 10. 2. 2006,
č. j. 4 Azs 129/2005 - 54, dostupném na www.nssoud.cz, pak zaujal shodný právní názor, že:
„Obecné tvrzení stěžovatele o obavách z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez
prokázání existence takového nebezpečí, za situace, kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy
na příslušné orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu. Nebyla-li žádost o azyl podána
bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co stěžovateli nebyl pro pozdní podání žádosti
prodloužen pobyt, na území České republiky pobýval nelegálně a hrozilo mu správní vyhoštění, svědčí to o její
účelovosti“. Krajský soud navíc opodstatněně, v souladu se spisem, považuje tvrzení stěžovatele
za nevěrohodná, resp. jeho odpovědi na otázky kladené žalovaným ohledně důvodů opuštění
vlasti a týkající se osobního stavu. Tyto skutečnosti posiluje i to, že stěžovatel vystupuje
v Schengenském informačním systému pod osmnácti identitami, což bylo stěžovatelem
potvrzeno i při jednání správního soudu dne 7. 2. 2012. Na těchto závěrech nemůže
změnit nic ani to, i pokud by byl pravdivý jeden příběh o krevní mstě popisovaný
na http:// www.lidovky.cz/rodina. Stěžovatel také ani nepředložil žádný důkaz o konkrétním
ohrožení své osoby z důvodu krevní msty.
Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil okolnosti jeho rodinného života
s družkou na území České republiky, avšak konkrétně neuvedl v jakém směru a z jakých důvodů
je třeba závěry správního soudu přezkoumat (výtky, že se stěžovatel podrobně vyjadřoval
ke svému osobnímu a rodinnému životu, že zdůrazňoval okolnosti současného vztahu s družkou
na území České republiky a že došlo k chybnému právnímu posouzení věci krajským soudem jiný
výklad neumožňují)
Jádrem kasační argumentace stěžovatele je tedy v podstatě jen to, že je ho vycestování je
v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, a to konkrétně s čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a svobod, který mu garantuje právo na nerušený výkon jeho rodinného života.
Stěžovatel je tak přesvědčen, že splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a
odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.
Ustanovení §14a zákona o azylu stanoví, že doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje
důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné
obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce
2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem,
nebo svého posledního trvalého bydliště. Odstavec druhý písm. d) téhož ustanovení stanoví, že za vážnou
újmu se podle tohoto zákona považuje, pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky
České republiky. Vyhodnocení nebezpečí vážné újmy je vždy na úvaze správního orgánu a pokud
jde o vážnou újmu podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu (pokud by vycestování cizince
bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky), musí primárně vážit, o porušení
kterého mezinárodního závazku by mohlo dojít.
V daném případě jde o závazek státu respektovat rodinný a soukromý život ve smyslu
čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Tento článek konkrétně zaručuje právo
na respektování rodinného a soukromého života; ve svém odstavci prvém stanoví, že každý má
právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, v odstavci druhém pak
stanoví, že státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu
se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti,
hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany
práv a svobod jiných.
Ustanovení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod neukládá státu všeobecný
závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, respektive
napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru
nutno zvážit okolnosti konkrétního případu (viz rozsudek ESLP ze dne 19. 2. 1996, ve věci Gül
proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94) a v této souvislosti štrasburský soud bere v úvahu mimo jiné
i případné extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, tedy otázku,
do jaké míry je cizinci znemožněn jeho rodinný, případně soukromý, život v jeho zemi původu
a do jaké míry je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen umožnit mu přenést si svůj
rodinný, respektive soukromý život na jeho území, a případně, zda je mu za tímto účelem
povinen také udělit doplňkovou ochranu. Z jeho judikatury přitom vyplývá, že podmínky
pro spuštění extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod jsou velmi
přísné (srov. rozsudek ESLP ze dne 6. 2. 2001, ve věci Bensaid proti Spojenému království, stížnost
č. 44599/98).
Tomu ostatně odpovídá i svým způsobem výjimečný institut doplňkové ochrany, jehož
smyslem a účelem je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České
republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo,
z důvodů taxativně uvedených v §14a zákona o azylu (vycházejících zejména, avšak nikoli
bezvýjimečně, z hledisek humanity založených na objektivních hrozbách), neúnosné,
nepřiměřené či jinak nežádoucí, požadovat jejich vycestování. Jakkoli se tedy aplikace institutu
doplňkové ochrany vztahuje k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele do země
původu, tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném čase než v případě aplikace
institutu azylu, jsou i při rozhodování o (ne)udělení doplňkové ochrany do jisté míry určující
tvrzení samotného žadatele, z nichž je třeba vycházet.
Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ale vyplývá, že čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a svobod se především vztahuje na skutečné rodinné vztahy, tedy na manželství,
které je jak zákonné, tak i nefiktivní. O takový případ však v projednávané věci nejde. Nelze totiž
nevidět, že zákonná manželka a dítě stěžovatele nejsou státními příslušníky České republiky
a vůbec nežijí se stěžovatelem na území České republiky. Stěžovatel podle svého tvrzení sdílí
na území České republiky společnou domácnost jen s družkou K. H. Rodinné vztahy se svou
manželkou však nehodlá řešit a nemá úmysl se rozvádět. Nic tedy nenasvědčuje dlouhodobosti a
hloubce vztahu stěžovatele a jeho družky. K ochraně rodinného a soukromého života cizince na
území České republiky pak především slouží instituty zákona o pobytu cizinců č. 326/1999 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, jichž mohou cizinci standardně využít. Řízení o udělení
mezinárodní ochrany však slouží jen k ochraně osob ohrožených v zemi původu
pronásledováním nebo vážnou újmou a nikoli k legalizaci dalšího pobytu cizince.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud při svém
rozhodování postupoval ve smyslu této judikatury. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné
další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností konstatuje,
že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
stěžovatele nepřijatelnou, a proto ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věta první s. ř. s. za použití
ustanovení §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byl-li návrh odmítnut.
Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2012,
č. j. 7 Azs 23/2012 - 23, ustanoven zástupcem pro řízení o kasační stížnosti advokát Jiří Šrámek.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát.
Podle ust. §7 a ust. §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
s přihlédnutím k ustanovení §11 odst. 1 písm. d) téže vyhlášky, náleží ustanovenému advokátovi
odměna za jeden úkon právní služby (sepsání doplnění kasační stížnosti ze dne 30. 4. 2012)
ve výši 2.100 Kč za jeden úkon právní služby, a podle §13 odst. 3 citované vyhlášky i náhrada
hotových výdajů v částce 300 Kč za jeden úkon právní služby, celkem tedy částka 2.400 Kč. Tato
částka bude zástupci stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2012
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu