ECLI:CZ:NSS:2011:6.AZS.34.2010:84
sp. zn. 6 Azs 34/2010 - 84
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Kateřiny Šimáčkové, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jakuba
Camrdy, Ph.D., v právní věci žalobce: A. L., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou,
advokátkou, se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 10. 6. 2009, č. j. OAM - 11/VL - 07 - K01 - 2008, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 5. 2010, č. j. 29 Az 16/2009 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce, advokátce Mgr. Bohdaně Novákové, se přizná v á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 2400 Kč, která bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“)
byla zamítnuta žaloba směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2009, č. j. OAM -
11/VL - 07 - K01 - 2008, kterým bylo rozhodnuto o žádosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) o
udělení mezinárodní ochrany tak, že mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 283/1991 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje. O náhradě nákladů soudního
řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti
tomuto rozsudku krajského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační
stížností.
Stěžovatel svoji kasační stížnost opírá o důvody podle ust. §103 odst.1 písm. a) a b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně namítá, že došlo
k nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, zda byly v daném případě
naplněny podmínky použití §12 a 14a zákona o azylu, dále došlo k nesprávnému posouzení
norem správního řádu a konečně že řízení před správním orgánem trpělo vadou spočívající
v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit rozhodnutí ve věci.
Podle názoru stěžovatele žalovaný porušil ust. §3 a §2 odst.4 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád (dále jen „správní řád“), ve vztahu k §12 zákona o azylu, jelikož nezjistil stav věci
způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu který je nezbytný vzhledem
ke konkrétním okolnostem případu. Žalovaný si neobstaral informace z nevládních zdrojů
k situaci v Srbsku a Kosovu. Správní orgán by však měl mít podle názoru stěžovatele potvrzeno
z několika nevládních zdrojů informaci, jaká je situace Albánců - bývalých členů UCK v Srbsku.
Dále stěžovatel namítá, že se žalovaný ani krajský soud nevypořádali s otázkou, jaké je
státní občanství stěžovatele. Srbský cestovní pas si stěžovatel údajně obstaral ještě
před osamostatněním Kosova v roce 2004 přes kamarády pomocí úplatků a známostí.
Podle stěžovatele je pochybné, že by jej Srbsko nadále považovalo za svého občana za situace,
kdy stěžovatel v Srbsku nebyl od roku 2000 a bojoval proti Srbsku v UCK. Přitom stěžovatel
uvádí, že občanem Kosova se nestal, o občanství Kosova nežádal a v době vzniku Kosova
se nacházel v ČR. Stěžovatel dále uvádí, že žalovaný nedostatečně posoudil situaci stěžovatele
ve vztahu ke Kosovu, protože se mu nepodařilo získat žádné (ani obecné) informace o krevní
mstě. Tato stěžovateli podle jeho tvrzení v Kosovu hrozí od rodin kamarádů, jejichž odchod
do UCK zorganizoval a kteří padli ve válce. Stěžovatel dále žalovanému vytýká, že si neopatřil
žádné informace o návratech Albánců do Srbska po ukončení azylového řízení v jiných státech
a že si neobstaral žádnou informaci o návratu bojovníků UCK z Evropy do Srbska. Konečně
se stěžovatel domnívá, že rozhodnutí žalovaného trpí nedostatkem důvodů, protože žalovaný
v souvislosti s možnou aplikací §14a zákona o azylu většinu zpráv o zemi původu pouze označil
aniž by uvedl, se kterými jejich částmi se ztotožnil a se kterými nikoliv. Stěžovatel tedy navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá oprávněnost kasační
stížnosti a své rozhodnutí stejně jako rozsudek krajského soudu považuje za souladné s právními
předpisy. Žalovaný zopakoval svá zjištění, ze kterých vycházel ve správním řízení a uvedl,
že tato zjištění podložil relevantními podklady. Závěr o neudělení doplňkové ochrany podle §14a
zákona o azylu žalovaný podle svých slov podložil informacemi o zemi původu.
Protože stěžovatel nepředložil žádný doklad o státním občanství, vycházel žalovaný z čestného
prohlášení stěžovatele. Žalovaný též zpochybňuje věrohodnost stěžovatelova vysvětlení
o okolnostech opatření srbského pasu a poukazuje na to, že pokud se orgány Srbska dověděly
o pobytu stěžovatele na území ČR, mohly učinit kroky k jeho zadržení. To se však nestalo,
což dokládá nepodloženost stěžovatelových obav z návratu do země. Žalovaný též uvádí,
že jak on sám tak krajský soud se situací bývalých členů UCK v Srbsku důkladně zabývali
a zdůrazňuje, že již v roce 2001 byla vyhlášena srbskou vládou na povstalce z UCK amnestie.
Tvrzené obavy stěžovatele z krevní msty považuje žalovaný za účelové, čemuž nasvědčuje
i tvrzení stěžovatele v řízení o jeho první žádosti o azyl v roce 2001, kdy stěžovatel uvedl,
že se po zklidnění situace hodlá vrátit zpět. Závěrem žalovaný navrhuje kasační stížnost
stěžovatele zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.).
Stěžovatel je též zastoupen advokátem (§105 odst.2 s. ř. s.).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval
přijatelností kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. Kasační stížnost ve věcech azylu
podle §104a odst. 1 s. ř. s. musí být odmítnuta v případech, kdy svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje neurčitý právní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech
sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může
jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a
jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v
budoucnu. b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či
procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této
kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo,
věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti. Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační
stížnosti ve věcech azylu, aby uvedl, v čem spatřuje v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše,
v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší
správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Stěžovatel v kasační stížnosti však
žádné takové důvody neuvedl a Nejvyšší správní soud též důvody pro přijatelnost kasační
stížnosti neshledal.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele, že žalovaný a krajský soud
se dostatečně nevypořádali s otázkou jaké je občanství stěžovatele. Ve svém rozhodnutí žalovaný
otázku státního občanství stěžovatele hodnotí a uvádí, že za situace, kdy stěžovatel nepředložil
žádné doklady ke zjištění totožnosti, vycházel z četného prohlášení stěžovatele o totožnosti
a státní příslušnosti ze dne 4. 1. 2008. Zdejší soud zjistil ze správního spisu (č. l. 5),
že v tomto prohlášení stěžovatel uvádí státní příslušnost jugoslávskou - srbskou.
Ve svém rozhodnutí žalovaný dále uvádí, že v souvislosti s osamostatněním Kosova
a jeho uznáním Českou republikou dne 21. 5. 2008 zjišťoval znovu státní příslušnost stěžovatele
vyžádáním nového čestného prohlášení dne 27. 6. 2008. Zdejší soud zjistil ze správního spisu
(č. l. 68), že v tomto prohlášení stěžovatel uvedl, že se cítí být občanem Srbska. Jak je patrno
ze správního spisu (č. l. 76), žalovaný též zjišťoval v průběhu doplňujícího pohovoru
se stěžovatelem dne 19. 5. 2009, proč stěžovatel tvrdí, že je občanem Srbska, na což stěžovatel
reagoval, že mu srbské občanství nepřekáží, desítky let měl srbský pas a proto má srbské
občanství.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti předně odkazuje na svoji předchozí judikaturu,
např. na rozsudek ze dne 22. 1. 2010, sp. zn. 4 Azs 62/2009, dostupný na www.nssoud.cz,
ve kterém se uvádí, že „námitka, že žalovaný nemohl přijmout za rozhodující čestné prohlášení zákonné
zástupkyně stěžovatelky o její státní příslušnosti, je bezpředmětná, neboť toto oprávnění žalovanému vyplývá přímo
ze zákona o azylu, konkrétně z §23b zákona o azylu, podle něhož může ministerstvo místo předložení listiny
připustit čestné prohlášení žadatele o udělení mezinárodní ochrany. V čestném prohlášení je žadatel o udělení
mezinárodní ochrany povinen uvést úplné a pravdivé údaje.“ V projednávané věci tedy nelze žalovanému
vytýkat, že zjišťoval státní občanství stěžovatele z jeho čestných prohlášení. Kromě toho též
žalovaný dal stěžovateli možnost při pohovoru blíže vysvětlit jeho státní občanství, případně
uvést pochybnosti ohledně svého státního občanství. Stěžovatel však nijak nezpochybnil
svoji srbskou státní příslušnost, naopak ji žalovanému opakovaně potvrdil. Nadto z informace
MZV č. j. 139977 - 2008 - LPTP ze dne 15. 12. 2008, kterou měl žalovaný k dispozici,
též vyplývá, že Srbsko považuje Kosovo za své území a obyvatele Kosova jakékoliv národnosti
za své občany. Žalovaný tedy neměl ani žádný jiný důvod se domnívat, že by mohlo
potencionálně být státní občanství stěžovatele rozporováno Srbskem. Za této situace proto ani
nevyvstala v řízení před žalovaným otázka státního občanství stěžovatele jako předběžná otázka
ve smyslu ust. §57 správního řádu. Námitka stěžovatele o nedostatečném zjištění jeho státního
občanství je tedy nepřípadná.
Též námitku stěžovatele směřující k nedostatečnému zjištění skutkového stavu žalovaným
ve vztahu k poskytnutí azylu podle §12 zákona o azylu shledal Nejvyšší správní soud
nepřípadnou. Žalovaný se touto otázkou v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval a v souvislosti
s ní odkazuje na informaci MZV č. j. 139977 - 2008 - LPTP ze dne 15. 12. 2008, ze které vyplývá,
že příslušníci UCK jsou v Srbsku stíháni pouze za konkrétní trestné činy, samotná příslušnost
k povstalecké skupině není trestným činem. Podle zjištění žalovaného tyto informace potvrzují
též informace z databanky ČTK. Stěžovatel však namítá, že si měl žalovaný vyžádat pro zjištění
skutečného stavu věci ještě další informace z několika nezávislých nevládních zdrojů.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81,
publ. pod č. 1825/2009 Sb. NSS, přitom vyplývá, že informace o zemi původu použité ve věci
mezinárodní ochrany musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální
a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné. Podle názoru Nejvyššího správního soudu
jsou tyto požadavky v projednávané věci splněny. Žalovaný celkově shromáždil velké množství
informací o zemi původu z různých zdrojů (Informace MZV, informace z infobanky ČTK,
Informace MZV USA o Srbsku, Informace MV Velké Británie, Informace Rady bezpečnosti
OSN), přičemž při posuzování žádosti o mezinárodní ochranu ve vztahu k §12 zákona o azylu
vycházel především z informace MZV č. j. 139977 - 2008 - LPTP ze dne 15. 12. 2008
a z databanky ČTK. Informace shromážděné žalovaným k otázce poskytnutí mezinárodní
ochrany podle §12 zákona o azylu jsou tedy relevantní, neboť vypovídají o situaci bývalých
bojovníků UCK v Srbsku, jsou důvěryhodné a vyvážené, neboť pocházejí z různých
důvěryhodných zdrojů (MZV ČR, databáze ČTK). Použité informace jsou také aktuální,
neboť se vztahují k době, kdy řízení před žalovaným probíhalo, a jsou dohledatelné, neboť jsou
součástí správního spisu a stěžovatel měl možnost se s nimi seznámit. Zdejší soud zároveň
podotýká, že stěžovatel též ani v řízení před žalovaným ani v řízení před krajským soudem
nepředložil žádnou zprávu o zemi původu, která by zpochybňovala informace o zemi původu
zjištěné žalovaným. Podle názoru zdejšího soudu se tedy žalovaný dostatečně a úplně zabýval
situací Albánců - bývalých členů UCK v Srbsku a shromáždil dostatečné informace o zemi
původu pro své rozhodnutí.
Další stěžovatelova námitka směřuje k tomu, že žalovaný nedostatečně posoudil
jeho situaci ve vztahu ke Kosovu, kde stěžovateli údajně hrozí krevní msta ze strany rodin
jeho kamarádů, kteří padli ve válce a jejichž odchod k UCK stěžovatel zorganizoval. Zdejší soud
konstatuje, že jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí žalovaného, byla žádost stěžovatele
žalovaným správně posuzována zejména ve vztahu k Srbsku, neboť v průběhu řízení o udělení
mezinárodní ochrany bylo žalovaným zjištěno, že stěžovatel je srbským státním občanem.
Žalovaný se však i přesto v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval situací stěžovatele ve vztahu
k nyní samostatné Republice Kosovo s ohledem na možné přestěhování stěžovatele.
Přitom žalovaný výpověď stěžovatele o hrozící krevní mstě v Kosovu vyhodnotil
jak nevěrohodnou, neboť podle názoru žalovaného je velmi nepravděpodobné, že by rodiny
padlých kamarádů pociťovaly vůči stěžovateli zášť za to, že zorganizoval jejich odchod do UCK,
která je vnímána v prostředí Albánců jako symbol boje za nezávislost. Dále žalovaný upozorňuje,
že v předchozím řízení o udělení mezinárodní ochrany se stěžovatel vůbec nezmínil o obavách
z ohrožení krevní mstou v oblasti Kosova. Tento rozpor v nynějším řízení o udělení mezinárodní
ochrany zdůvodnil pouze tak, že předpokládal zklidnění tohoto problému. Problém posuzování
věrohodnosti výpovědi žadatele o poskytnutí mezinárodní ochrany je řešen judikaturou
Nejvyššího správního soudu. V souvislosti s projednávanou otázkou lze odkázat
např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 7 Azs 25/2008,
dostupný na www.nssoud.cz, kde se uvádí: „Jelikož zpravidla není v možnostech žadatele v řízení
o udělení mezinárodní ochrany prokázat svá tvrzení jiným způsobem než svou výpovědí, je srovnání jím uváděných
skutečností zásadním kritériem pro posouzení jejich věrohodnosti. Pokud se ve výpovědích žadatele vyskytuje
značné množství rozporů, které není schopen zdůvodnit, nelze ministerstvu vytýkat, že k nim přistupuje s určitou
mírou pochybností.“ Přitom v projednávané věci je podle názoru zdejšího soudu dáno větší množství
rozporů, které činí tvrzení stěžovatele o hrozící krevní mstě v Kosovu nevěrohodným.
K rozporům, na které poukazuje v odůvodnění rozhodnutí žalovaný, podotýká zdejší soud,
že se jeví jako velmi nepravděpodobné, že by stěžovatel své obavy z hrozící krevní msty
v Kosovu v řízení o své první žádosti o azyl zamlčel, když jejich uvedení mohlo být pouze
v jeho prospěch. Z výpovědi stěžovatele také nevyplývá, že by měl nějakým způsobem smrt
svých kamarádů ve válce přímo zavinit, stěžovatel tedy netvrdí ani věrohodný důvod
proč by jejich rodiny měly na stěžovatele uvalit krevní mstu. Přitom konkrétní důkazy dokládající
existenci tohoto ohrožení své osoby stěžovatel žalovanému nepředložil a podle názoru zdejšího
soudu by ani zjištění obecných informací o krevní mstě v Kosovu a počtu jejich obětí,
které stěžovatel podle svých slov při rozhodování žalovaného postrádal, nemohlo vést
k odstranění pochybností o věrohodnosti stěžovatelem tvrzených obav z krevní msty v Kosovu.
Také tato námitka stěžovatele je tedy nepřípadná.
Stěžovatel dále namítá, že si žalovaný neopatřil žádné informace o návratech Albánců
do Srbska po ukončení azylového řízení v jiných státech a že si neobstaral žádnou informaci
o návratu bojovníků UCK z Evropy do Srbska. Této námitce však podle názoru zdejšího soudu
přisvědčit nelze, neboť žalovaný pro účely řízení o udělení mezinárodní ochrany opatřil
dostatečné množství relevantních podkladů (Informace MZV, informace z infobanky ČTK,
Informace MZV USA o Srbsku, Informace MV Velké Británie, Informace Rady bezpečnosti
OSN). Z těchto podkladů (zejména z Informace MZV č. j. 139977 - 2008 - LPTP) vyplývá,
že žadatelé o azyl ve státech EU nejsou po návratu do Srbska nijak postihováni. Dostatečné
podklady byly opatřeny též ohledně návratu bývalých bojovníků UCK do Srbska a tato otázka
byla žalovaným v odůvodnění jeho rozhodnutí hodnocena.
Poslední námitka stěžovatele směřuje k tomu, že žalovaný v souvislosti s rozhodováním
o udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a zákona o azylu pouze označil zprávy ze země
původu, ze kterých vycházel, aniž by uvedl, se kterými jejich částmi se ztotožnil
a se kterými nikoliv. V tomto stěžovatel spatřuje nedostatek důvodů rozhodnutí žalovaného.
Zdejší soud shledává tuto námitku stěžovatele jako nepřípadnou, neboť žalovaný v odůvodnění
rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany uvedl kromě výčtu zpráv, ze kterých vycházel
a se kterými měl stěžovatel možnost se seznámit, také to, že při rozhodování o udělení doplňkové
ochrany vycházel ze zprávy MZV č. j. 139977 - 2008 - LPTP ze dne 15. 12. 2008
a které informace v této zprávě obsažené vzal konkrétně v úvahu. Kromě toho žalovaný uvedl
i které další informace ze zpráv o zemi původu vzal v úvahu při rozhodování o udělení
doplňkové ochrany. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je tedy dostatečně seznatelné,
které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí. K náležitostem odůvodnění správního
rozhodnutí se zdejší soud již v minulosti vyjádřil např. v rozsudku ze dne 24. 6. 2010,
sp. zn. 9 As 66/2009, dostupný na www.nssoud.cz.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byl-li návrh odmítnut.
Stěžovateli byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 7. 2010,
č. j. 29 Az 16/2009 - 62, pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyní Mgr. Bohdana
Nováková. Ustanovená zástupkyně stěžovatele Nejvyššímu správnímu soudu na jeho výzvu
ze dne 27. 9. 2010, č. j. 6 Azs 34/2010 - 73, nesdělila, zda je plátcem DPH, ani nevyčíslila
odměnu. Nejvyšší správní soud tedy o její odměně rozhodl na základě skutečností zřejmých
ze spisu. Ze spisu zdejší soud zjistil, že zástupkyně stěžovatele provedla v řízení tyto dva úkony:
převzetí zastoupení a podání kasační stížnosti ze dne 21. 7. 2010. Podle §11 odst. 1 advokátního
tarifu náleží mimosmluvní odměna za každý z úkonů právní služby v citovaném ustanovení
uvedených. Podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu náleží odměna za první poradu
s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, je-li klientovi zástupce ustanoven soudem.
V projednávané věci však ze spisu nevyplývá, že by došlo k poradě s klientem a ustanovená
zástupkyně ani poradu s klientem netvrdila, proto za tento úkon zdejší soud nemohl odměnu
přiznat. Podání kasační stížnosti ze dne 21. 7. 2010 je úkonem, za který náleží advokátu odměna
podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Zdejší soud tedy přiznal ustanovené zástupkyni
stěžovatele odměnu za zastupování ve výši 2100 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši paušální
částky 300 Kč. Ze spisu není zřejmé, že by ustanovená zástupkyně stěžovatele byla plátcem daně
z přidané hodnoty. Ustanovené zástupkyni stěžovatele tedy náleží odměna za zastupování
a náhrada hotových výdajů v celkové výši 2400 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2011
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu